14 Cmo 114/2020 - 187

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Davida Bokra a soudkyň Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátem sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení, že žalobce je společníkem [Jméno žalobce C]., IČO [Anonymizováno], sídlem [Adresa žalobce C], k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 75 Cm 92/2014 - 152, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je jediným společníkem společnosti [Jméno žalobce C]., IČO [IČO], sídlem [Adresa žalobce C] /dále jen „společnost“/ se splaceným vkladem ve výši 5 600 tis. Kč [výrok I.] a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč [výrok II.].

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: - žalobce uzavřel dne 21. října 2009 s [Anonymizováno] smlouvu o převodu 100% obchodního podílu ve společnosti /dále jen „obchodní podíl“/ za úplatu ve výši 42 mil. Kč; - k zaplacení úplaty žalobce uzavřel dne 17. prosince 2009 s právním předchůdkyní žalované - [právnická osoba] - smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], podle níž se právní předchůdkyně žalované zavázala poskytnout žalobci úvěr ve výši 42 430 tis. Kč /dále jen „úvěrová smlouva“ a „úvěr“/. S přihlédnutím k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/, jde o smlouvu podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 31. prosince 2013 /dále jen „obch. zák.“/. Žalovaná je právní nástupkyní [právnická osoba]; - k zajištění závazku z úvěrové smlouvy byla mimo jiné mezi žalobcem a [právnická osoba], uzavřena dne 17. prosince 2009 smlouva o zajišťovacím převodu obchodního podílu /dále jen „smlouva o zajišťovacím převodu“/. Smlouva o zajišťovacím převodu je přílohou č. 3 úvěrové smlouvy. S přihlédnutím k § 3028 odst. 3 o. z. jde o zajišťovací převod práva dle § 553 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku /dále jen „obč. zák.“/; - úvěrová smlouva a smlouva o zajišťovacím převodu jsou smlouvy vzájemně závislé dle § 275 odst. 2 obch. zák., komplexně upravují právní poměry z těchto smluv vzniklé, obsahují veškeré povinné náležitosti a jde o smlouvy platné; - námitka žalobce, že je nemravné ujednání o povinnosti dlužníka hradit věřiteli poplatek ve výši 1 % z úvěrového rámce při obnově smlouvy (dle čl. II. odst. 8, čl. VII. odst. 1 smlouvy o úvěru), a že při naplnění kteréhokoliv z ujednání čl. V. odst. 2 může věřitel požadovat po dlužníkovi uhrazení smluvní pokuty ve výši 1 % z úvěrového rámce, není důvodná. Nejde o ujednání, které by se týkalo podstatných náležitosti smlouvy o úvěru. Takže i při případné neplatnosti tohoto ujednání by připadala v úvahu tolika neplatnost částečná v rozsahu tohoto ujednání; - ujednání o zajišťovacím převodu práva reflektuje požadavky vyplývající z § 553 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák., jak byly sjednoceny soudní praxí v rámci rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006; - v čl. III. odst. 1 smlouvy o zajišťovacím převodu je pak obsaženo platné ujednání upravující oprávnění nabyvatele (žalované) uspokojit své pohledávky ze smlouvy o úvěru včas a řádně nesplněné, a to zpeněžením obchodního podílu třemi způsoby: a) prodejem ve veřejné dražbě, b) prodejem v obchodní veřejné soutěži a c) převodem třetí osobě za podmínek obvyklých v obchodním styku. Přinejmenším způsob uspokojení dle písm. a) je způsobem určitým a nevzbuzujícím pochybnosti o jeho předmětu (jde o dražbu dle § 17 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách). Způsobu dle písm. c) je pak namístě rozumět podle objektivního výkladu dle § 35 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák. tak, že má jít o převod za předpokladu dosažení ceny v místě a času obvyklé, která se standardně zjišťuje (objektivizuje) znaleckým posudkem. Pokud jde o způsob b), pak lze přisvědčit žalobci, že právní řád obchodní veřejnou soutěž v současné době neupravuje (upravena byla v rámci § 281 a násl. obch. zák.), pročež by mohlo jít o nemožnost plnění (§ 576 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.), pokud by byl tento způsob zpeněžení posuzován z hlediska účinné úpravy o. z. Ovšem s ohledem na účinky § 3028 odst. 3 o. z. se smlouva řídí obchodním zákoníkem, je tedy otázkou, zda z tohoto důvodu nelze platnost tohoto ujednání o zpeněžení překlenout výkladem. Podstatné je však to, že pokud lze uspokojení provést i jen jedním ze způsobů a) až c), což bylo odůvodněno jako splněné, tak v situaci, kdy posuzované ujednání čl. III. odst. 1 je sjednáno zjevně ve prospěch žalované, jak je zřejmé z jeho znění, která se však nijak nedovolává toho, že by nemožnost postupu dle způsobu b) snad zakládala neplatnost smlouvy (§ 267 odst. 1 obch. zák.), uplatní se § 576 obč. zák. (ve spojení s § 488 obč. zák. a § 1 odst. 2 obch. zák.), tj. vznik oprávnění žalované postupovat přinejmenším dle a), popř. c); - v čl. III. odst. 3 smlouvy o zajišťovacím převodu je pak objektivně určitým způsobem upraveno (§ 36 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.), jakou částku (tj. případný přebytek zpeněžení) je žalovaná po prodeji obchodního podílu povinna žalobci vrátit (tedy tzv. hyperochu) v návaznosti na sjednaný rozsah zániku závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru (čl. III. odst. 2 smlouvy o úvěru); - stran námitky žalobce o absenci ujednání o tom, jak má být naloženo se ziskem, který žalovaná získá z předmětu zajištění, je třeba odkázat na ujednání, které je obsahem čl. III. odst. 6 smlouvy o úvěru, kde je upraveno, že jako platby určené na splacení úvěru se započítávají platby došlé na účet věřitele (žalované) inkasované z pohledávek a prodeje majetku či výnosů z majetku, jimiž je úvěr zajištěn. To se týká i podílu na zisku. Z provázanosti obou smluv (§ 275 odst. 2 obch. zák.) je pak nepochybné, že toto ujednání se vztahuje k posuzovanému zajištění obchodním podílem, přičemž jde o ujednání práv a povinností smluvních stran (což odpovídá standardnímu prostředku výkladu, dle kterého je záměrem smluvních stran ujednat něco logického a nikoliv jen jakousi deklaraci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009). Skutečnost, že žalovaný tento zisk započítává, vyplývá z výpisu z úvěrového účtu za období 10/2019 (na což i žalobce poukazuje), zda jej započítává ve správné výši (odůvodněně) pak není předmětem tohoto řízení, resp. nejde o tvrzení pro předmět tohoto řízení významné; - pokud smluvní strany zároveň vyjádřily vůli, že zajištění má trvat ve vztahu k pohledávkám, které mohou vznikat v době od 17. prosince 2009 do 17. prosince 2029, není důvodu toto ujednání nerespektovat [čl. II. odst. 1 písm. b) smlouvy o zajišťovacím převodu]. Závazek dlužníka je respektován tím, co bylo dohodnuto, přijatý závazek může být změněn pouze dohodou (§ 516 odst. 1 obč. zák., § 1 odst. 2 obch. zák.), neboť smlouvy je třeba dodržovat (zásada pacta sunt servanda) a smluvní strany jsou povinny smlouvu plnit, i když se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2005, sp. zn. 28 Cdo 55/2004). Respektování uvedené zásady je součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo jakožto definičních znaků právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008). Zásadu smluvní volnosti lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003); - pro posouzení platnosti obou smluv není významné ani to, zda žalovaná již přistoupila ke zpeněžení předmětu zajištění či nikoliv. Takovýmto následným jednáním nelze zpětně posuzovat platnost smluv. Povinnost ke zpeněžení předmětu zajištění sjednána nebyla. Obchodní podíl se v důsledku nesplnění rozvazovací podmínky nestal vlastnictvím žalobce; - k výkladu sporovaných ujednání obou smluv dle § 35 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 a § 266 odst. 1, 2 obch. zák. je účelné připomenout, že určitost obsahu projevu vůle musí vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 404/2005). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. pak nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). I v obchodních závazkových vztazích, jež se řídí obchodním zákoníkem, platí, že výklad projevu vůle v prostředí těchto vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu (nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením), když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, resp. že slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle jednajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci /in claris non fit interpretatio/ (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010). Výše řešená smluvní ujednání jsou co do jejich jazykového vyjádření jednoznačná, takže je na místě je vyložit dle takto zachyceného vyjádření v obou smlouvách; - podstatná není námitka, že žalobce tyto smlouvy sjednal proto, že byl v prodlení s úhradou ceny za převod obchodního podílu ve vztahu k [Anonymizováno], jež by jinak od smlouvy o jeho převodu odstoupila. Pokud žalobce obě smlouvy podepsal, a třeba i za takto jím vnímané či existující situace, nejde o absenci svobodné vůle ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák., nýbrž o tzv. mentální rezervaci (vnitřní výhradu), která ale není pro platnost právního úkonu významná. Obecně vyjádřeno, pokud jednající nechce vyvolat následky s právním jednáním spojené, avšak tento jeho záměr má zůstat adresátovi utajen, jedná s vnitřní výhradou. Vnitřní výhrada je zásadně bez vlivu na existenci právního jednání, neboť jednající se snaží oklamat adresáta právního jednání a v souladu se zásadou, že nikdo nemůže namítat vlastní nepoctivost (§ 6 odst. 2 o. z.), jednajícímu námitka nevážnosti jeho vůle nepřísluší. To platí i v situaci, kdy adresát právního jednání učiněného s vnitřní výhradou o této výhradě ví (k tomu srov. např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 s. 537, marg. č. 552 3). Tyto závěry se uplatňují i v poměrech občanského a obchodního zákoníku účinných do 31. prosince 2013 včetně zásady dle § 6 odst. 2 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), jež se nadto uplatní i na podkladě § 3030 o. z. Existenci jakéhokoliv násilí jako předpokladu absence svobodné vůle žalobce netvrdil; - k absenci vážné vůle v jednání žalobce by mohlo být přihlédnuto jen tehdy, pokud by projevil vůli způsobem a za okolností, které objektivně vzbuzovaly pochybnost, že nechtěl přivodit účinky zakládané oběma smlouvami uzavíranými s předchůdcem žalované (typicky v žertu, při hře, na jevišti v divadle). Jinak platí, že na vážnost vůle projevené v právním úkonu se usuzuje z objektivních okolností, za nichž byl učiněn, tj. byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že jednající zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 2781/99). Přijetí přístupu kladoucího zásadní důraz na vážnost vnitřní vůle by ochromilo občanskoprávní a obchodní styk, právní jistotu a bylo by v rozporu s principem ochrany dobré víry. Důraz je proto třeba klást na okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn. Právní úkon je proto učiněn vážně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), je-li projev učiněn takovým způsobem, že to vzhledem k dané situaci nevzbuzuje pochybnosti o tom, že jednající projevuje skutečnou vůli učinit právní úkon. V takovém případě není pro posouzení vážnosti významné, že snad vnitřní neprojevená vůle jednajícího byla jiná (k tomu srov. Jiří Spáčil, Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře, Právní rozhledy 22/2004, s. 811). Žalobce však žádné skutkové okolnosti (které jedině soud posuzuje), o nevážně projevené vůli netvrdil a tyto ani nevyšly najevo; - bylo na rozhodnutí žalobce, za jakých okolností uzavře smlouvu o převodu obchodního podílu s [Anonymizováno] (jako projev běžného obchodního jednání), a pokud si takto sjednal, že cena za jeho převod ve výši 42 mil. Kč bude uhrazena do 20. listopadu 2009, aniž by těmito prostředky disponoval a následně si je zajišťoval od předchůdce žalované, jde jen o důsledek jeho jednání a případné lehkomyslnosti v tomto směru projevené, a jejich důsledky musí nést on sám. Pokud předpokladem poskytnutí těchto peněžních prostředků bylo uzavření obou smluv s předchůdcem žalované, k čemuž došlo až dne 17. prosince 2009, byť třeba ve znění navrženém tímto předchůdcem, je tedy (případná) akutně vnímaná potřeba jejich uzavření důsledkem uvedeného jednání žalobce, za něž je plně odpovědný a v poměrech soukromého práva, v němž má každá z jeho stran rovné postavení (§ 2 odst. 2 obč. zák., ve spojení s § 1 odst. 2 obch. zák.), jej nelze přenášet do zájmů předchůdce žalované promítnutých v úpravě obou smluv způsobem, že by tyto smlouvy byly posouzeny jako neplatné v rozsahu, jehož se žalobce v tomto řízení domáhá; - v daném případě šlo o poskytnutí mimořádně vysoké částky úvěru, o jejímž uzavření bylo jednáno přinejmenším po několik dní. To bylo zjištěno z emailové komunikace proběhlé mezi žalobcem a předchůdcem žalované; z korespondence doložené žalobcem je zřejmé, že jednání o smlouvě o úvěru probíhala nejpozději od 15. prosince 2009, čl. IV. odst. 6 je v uzavřené smlouvě obsažen ve stejném znění, což muselo být žalobci před podpisem obou smluv známo, z této korespondence vyplývá i možný významný dopad do majetkových poměrů žalobce, jakož i to, že žalobce byl a je vysokoškolsky vzdělaným člověkem. Tyto skutečnosti pak vylučují závěr, že pokud žalobce za jím tvrzených okolností obě smlouvy podepsal, jednal v omluvitelném omylu. V této souvislosti je třeba odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2010, podle kterých se jednající osoba ve smyslu § 49a věty první obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 2 a § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl; takovým je jen omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, aby se takovému omylu vyhnul. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, o omluvitelný omyl nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Pokud si žalobce v takto významné záležitosti před podpisem obě smlouvy náležitě nepřečetl (anebo si k tomu účelu nesjednal osobu odborně zdatnou, např. právního zástupce), pak z takto projevené lehkomyslnosti nemůže dovozovat pro sebe žádný prospěch. Přihlížet k takovému chování žalobce a jeho důsledkům (neomluvitelnému omylu) by se příčilo zásadě zákazu bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) o. z., jež se v poměrech právních vztahů vzniklých před 1. lednem 2014 uplatní bez ohledu na § 3030 o. z., protože tato soukromoprávní zásada platila i v poměrech předchozí právní úpravy. Jestliže měl žalobce v úmyslu (měl vnitřní výhradu) hradit splátky úvěru z výnosu z obchodního podílu, pak měl v tomto smyslu tomu odpovídající ujednání sjednat v některé z posuzovaných smluv; - v dané věci nejde o nepřípustnou propadnou zástavu. O ni by šlo v případě, kdy by se žalovaná (její právní předchůdce) měla stát trvalým vlastníkem obchodního podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); nic takového však sjednáno nebylo; - opodstatněná není ani námitka, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu chybí vyjádření úplatnosti nebo bezúplatnosti. Předmětem je zajišťovací převod práva (§ 553 obč. zák.), jehož náležitosti byly splněny, a nikoliv trvalý převod podílu, na který dopadají žalobcem pro danou věc nesprávně interpretované závěry z usnesení Nejvyššího soudu z 5. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005; - ujednání dle čl. VII odst. 1 smlouvy o úvěru pak zakládá možnost výpovědi oběma smluvním stranám, ledaže by se stal úvěr předčasně splatným, a nezakládá v tomto ohledu nerovné postavení stran; - není tedy dán důvod pro určení, že žalobce je společníkem ve společnosti z důvodu neplatnosti řešených smluv o zajišťovacím převodu a úvěrové smlouvy.

3. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 6 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení […].

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a určí, že žalobce je jediným společníkem společnosti.

5. Odvolatel se neztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Podle jeho mínění je smlouva o zajišťovacím převodu neplatným právním jednáním, takže k platnému převodu obchodního podílu na žalovanou (jejího právního předchůdce) nikdy nedošlo. V podrobnostech odvolatel setrvává na své dosavadní argumentaci. Smlouva o zajišťovacím převodu neobsahuje jakékoliv řešení otázky užitků vzniklých z předmětu zajištění, a to ani po dobu řádného splácení úvěru ani pro případ prodlení žalobce s jeho splácením. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jde o obligatorní náležitost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jehož absence způsobuje absolutní neplatnost. V tomto směru nelze souhlasit s odkazem soudu prvního stupně na čl. III. odst. 6 smlouvy o úvěru. Ujednání o nakládání s užitky má být součástí smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Navíc nejde o určitý a srozumitelný způsob sjednání způsobu nakládání s užitky plynoucími z předmětu zajištění, tj. z podnikatelské činnosti společnosti. Z tohoto ujednání nelze dovodit, jakým způsobem mají být užitky z předmětu zajištění započítány na splácení úvěru. Navíc v tomto ujednání použitá formulace dopadá (navíc velmi povšechně a vágně) na situaci zpeněžování předmětu zajištění pro případ zesplatnění úvěru, avšak nikterak neřeší situaci vyplacení zisku společnosti při řádném splácení úvěru za účelem jeho dalšího řádného splácení. Z absence této obligatorní náležitosti čerpá výhody jen žalovaná, která může s užitky z předmětu zajištění nakládat zcela dle své libovůle, což ostatně také činí, když za dobu trvání úvěrové smlouvy neumožnil vyplacení jakéhokoliv zisku generovaného společností. Žalobce tak reálně nebyl, a ani nemohl být schopen své závazky z úvěru vůči žalované řádně splnit. Žalobce na svém úvěrovém účtu v cca posledních dvou letech eviduje nepravidelné příchozí platby v různé výši, když tyto platby přichází z bankovního účtu společnosti. Žalobce se může pouze domnívat, že se tyto platby týkají právě užitků plynoucích z předmětu zajištění. Ze strany žalované však žalobce v tomto směru nebyl žádným způsobem informován, ačkoliv o objasnění účelu těchto plateb a jejich výše žalovanou i společnost opakovaně marně žádal. K tomu žalobce navrhuje důkaz výpisem z úvěrového účtu za červenec, říjen a listopad 2019 a dopisem žalobce společnosti ze dne 19. prosince 2018 s dodejkou a dopisem žalobce žalované z téhož dne, rovněž včetně dodejky.

6. Dále odvolatel argumentuje neplatností smlouvy o zajišťovacím převodu z důvodu absence určitého a srozumitelného ujednání o způsobu vypořádání smluvních stran v případě prodlení žalobce s plněním dluhu. Smlouva v čl. III. odst. 1 upravuje několik možných způsobů zpeněžení předmětu zajištění pro případ prodlení s jakýmkoliv plněním ze strany žalobce, ale tyto způsoby nelze posuzovat izolovaně, jak to činí soud prvního stupně. Soud prvního stupně neposuzoval platnost čl. III. odst. 1 jako celku, když před výčtem jednotlivých možností obsahuje ujednání, že „zpeněžení obchodního podílu lze provést kterýmkoliv z následujících způsobů dle volby nabyvatele“. Volba je ponechána na žalované. Je tedy zcela bez významu, že variantu prodeje obchodního podílu ve veřejné dražbě lze považovat za zákonný způsob zpeněžení předmětu zajištění. Od počátku je totiž vyloučen jinou možností, a to převodem obchodního podílu třetí osobě za podmínek obvyklých v obchodním styku, tzv. prodejem z volné ruky, když tento způsob je pro žalovaného pochopitelně příznivější. Uvedení dalších možností pouze zastírá skutečný význam tohoto ustanovení. V důsledku je toto ustanovení zcela neurčité, neboť pod písm. c) nijak nestanoví způsob určení ceny, způsob výběru osoby kupujícího či lhůtu, ve které je možné toto zpeněžení realizovat. Z tohoto důvodu je nezbytné jej posoudit jako ustanovení neplatné, což má za následek i neplatnost smlouvy o zajišťujícím převodu jako celku.

7. Odvolatel dodává, že úvěr byl v roce 2013 zesplatněn, žalobce zaplatil cca 14 mil. Kč. Dnes dluží asi 1 050 mil. Kč, navyšuje se to cca o 60 mil. Kč měsíčně a není v možnostech žalobce dosáhnout zpeněžení obchodního podílu. Banka vlastně takto s obchodním podílem podniká.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

9. Žalovaná vyvrací důvody odvolání, odkazujíc též na obsah dosavadních podání a vyjádření. Smlouva o zajišťovacím převodu stanovila srozumitelný postup pro případ prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, a sice že podle čl. III. odst. 1, 3 smlouvy má dojít ke zpeněžení obchodního podílu tam popsaným způsobem a přeplatek, tj. hyperocha, po uspokojení zajištěné pohledávky věřitele (žalované) má být vydán dlužníkovi (žalobci). Stejně tak č. III. odst. 6 smlouvy o úvěru zakotvil srozumitelné pravidlo, že jako platby na splacení úvěru se započítávají také platby z prodeje majetku a z výnosů - čili užitků - z majetku, jímž je pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěna. Smlouva o úvěru spolu se smlouvou o zajišťovacím převodu společně obsahují dostatečný návod na přehledné a férové uplatnění a vypořádání daného zajištění. K namítanému nezpeněžení obchodního podílu uvádí, že banka ani nemohla přistoupit ke zpeněžení, protože žalobce tomu brání zahájením tohoto řízení a dále tomu brání probíhající exekuční řízení.

10. Podle žalované jsou rovněž nepodložená a zavádějící tvrzení žalobce o údajné neurčitosti, vágnosti a nesrozumitelnosti ustanovení čl. III. odst. 6 smlouvy o úvěru, pokud jde o započítávání užitků z předmětu zajištění na pohledávku ze Smlouvy o úvěru. Toto ustanovení řeší nejen prodej zajištěného majetku, ale i výnosy z tohoto majetku. Pokud jde o metodiku započítávání plateb na pohledávku ze smlouvy o úvěru, žalobce naprosto pominul nejbližší předcházející ustanovení smlouvy o úvěru, tj. čl. III. odst. 5 smlouvy o úvěru. Tam obsažené pravidlo započítávání plateb včetně užitků ze zajištěného majetku zní naprosto jasně. Žalovaná kategoricky odmítá nařčení žalobce, že dle své libovůle nakládá s užitky z předmětu zajištění. Toto tvrzení žalovaná žádným způsobem nedokládá, pouze se opírá o skutečnost, že žalovaná do dnešního dne nepřikročila ke zpeněžení obchodního podílu, v čemž jí žalobce dlouhodobě zabránil podáním této žaloby. Ani další podpůrný argument žalobce, že mu žalovaná nikdy neumožnila vyplacení jakéhokoliv zisku generovaného společností, nemůže obstát. K tomu žalobce nenabídl žádný důkaz, nejspíše proto, že žádná žádost žalobce či výzva na vyplacení podílu na zisku neexistuje, minimálně o ní žalovaná neví. Navíc společnost v minulosti, shodou okolností v době, kdy ještě žalobce byl jednatelem společnosti, dosahovala neuspokojivých hospodářských výsledků vylučujících vyplacení podílů na zisku. Tento stav se zlepšil až v nedávné době, jak vyplývá z auditovaných hospodářských výkazů přístupných ve sbírce listin obchodního rejstříku.

11. Žalovaná dále uvádí, že platby pocházející od společnosti připisované na úvěrový účet žalobce podle smlouvy o úvěr nejsou podíly na zisku, neboť výsledky hospodaření se ve společnosti vždy převádí do nerozděleného hospodářského výsledku minulých let, jak vyplývá ze zmíněných auditovaných účetních výkazů. Jedná se o dílčí úhrady, které společnost činí vůči žalované na základě její výzvy ke složení ceny nemovitých a movitých zástav ve vlastnictví společnosti, jak je opět seznatelné z hospodářských výkazů společnosti, konkrétně z účetních závěrek za roky 2017 a 2018.

12. Tvrzení žalobce, že zastřenou funkcí smlouvy o zajišťovacím převodu je umožnit společnosti volný prodej podílu, je pouhou spekulací. Argumentační konstrukce, podle níž nezkušenému žalobci v tísni nezbylo nic jiného, než uzavřít dané nevyvážené a pro něj nevýhodné smlouvy, jejichž skrytým cílem je od počátku připravit žalobce o daný obchodní podíl, představuje svérázné pojetí reality. Pokud by hypoteticky měl nastoupit žalobcem tolik kritizovaný prodej obchodního podílu za podmínek obvyklých v obchodním styku, samozřejmě by tato metody musela zahrnovat sjednání tržní ceny místně a časově obvyklé, jak ostatně žalovaná uvedla již v prvním vyjádření k žalobě. Jediným cílem tvrzení žalobce o údajně neurčitých, nesrozumitelných a neplatných ustanoveních smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu je zpochybnit závazky, sliby a prohlášení, který žalobce učinil. Taková snaha působí po letech od jejich sjednání bezpochyby nevěrohodně.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolateli se věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit nepodařilo. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a správné je též jeho právní posouzení věci. Doplnění dokazování shora uvedenými důkazy navrženými žalobcem by bylo nadbytečné.

14. Odvolací argumentace žalobce je co do podstaty totožná s jeho argumentací v řízení před soudem prvního stupně, s níž soud prvního stupně řádně vypořádal. Se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje a plně jim přitakává ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011.

15. Z pohledu odvolací argumentace odvolací soud tedy jen stručně shrnuje, že řešené smlouvy jsou závislé dle § 275 odst. 2 obch. zák., jak správně uvádí soud prvního stupně, nelze je posuzovat izolovaně. Spolu upravují právní poměry z těchto smluv vzniklé. Zmíněné ujednání o nakládání s užitky z předmětu zajištění, tedy z daného obchodního podílu, je součástí smlouvy o úvěru (čl. III. odst. 6 smlouvy). Tato skutečnost v celkovém kontextu právních vztahů založených řešenými smlouvami rozhodně nezakládá neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu pro absenci povinné náležitosti. Jde o ujednání jasné a srozumitelné. A jak soud prvního stupně správně naznačuje, zda společnost generovala zisk, zda byl určen k rozdělení mezi společníky, a zda k výplatě podílu na zisku skutečně došlo či nikoliv, je věc druhá, přesahující rámec tohoto řízení. Soud prvního stupně se také řádně vypořádal s argumentací žalobce k ujednání o způsobu vypořádání smluvních stran v případě prodlení žalobce s plněním dluhu. Obsahem článku čl. III. odst. 1 smlouvy o zajišťovacím převodu se soud prvního stupně zabýval jak ve vztahu k jednotlivým způsobům zpeněžení obchodního podílu, tak v souhrnu. I zde je třeba odkázat na jeho právní závěry.

16. Soud prvního stupně se skutečně důsledně vypořádal s argumentací žalobce, příhodně odkazuje na soudní judikaturu i komentářovou literaturu s výkladem k projevu vůle, omylu a k další argumentaci účastníků řízení.

17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně závislého výroku o nákladech řízení, jež soud prvního stupně správně opřel o § 142 odst. 1 o. s. ř. a příslušná ustanovení advokátního tarifu.

18. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení odvolací soud vyšel z § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, proto jí odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 3 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) již zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení […].

Poučení