14 Cmo 131/2024 - 151

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců JUDr. Ondřeje Kubáta a Mgr. Ing. Davida Bokra ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Anonymizováno] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa], [adresa] 2. [Jméno advokáta B]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o určení vlastnického práva k akciím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 65 Cm 63/2023-115, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalovanému k rukám jeho právního zástupce částku 332 394,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že 2. žalovaná nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 1. žalovanému k rukám jeho právního zástupce částku 3 016 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. V poměru mezi žalobkyní a 2. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že 1. žalovaný je vlastníkem a akcionářem akcií emitovaných žalobkyní, a to: 3 kusů akcií v listinné podobě ve formě na jméno, ev. č. akcií 09-11, ve jmenovité hodnotě každé akcie 50 000 000 Kč, s označením emise: L, a 10 kusů akcií v listinné podobě ve formě na jméno, ev. č. akcií 09-18, ve jmenovité hodnotě každé akcie 1 000 000 Kč, s označením emise: M. Výrokem II. rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 440 994,12 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce 1. žalovaného. Výrokem III. rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 532 152,48 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce 2. žalované.

2. Výrok I. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k němu se vztahující judikaturou, a dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Jen z toho, že 2. žalovaná vystupuje v několika dalších řízeních jako jejich účastnice na základě toho, že má být akcionářkou žalobkyně, nelze usuzovat na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že akcionářem a vlastníkem zmíněných akcií je ve skutečnosti 1. žalovaný. Pomocí určovací žaloby totiž nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení. Soud prvního stupně poukázal na to, že prokázat pravdivost tvrzení žalobkyně, že žalovaní mezi sebou ve skutečnosti uzavřeli nikoli smlouvu o převodu akcií, ale komisionářskou smlouvu, by vyžadovalo rozsáhlé dokazování. To by s nejvyšší pravděpodobností skončilo až po konci těch řízení, která 2. žalovaná zahájila. Upozornil také na možnost v souladu s § 265 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, vymazat 2. žalovanou ze seznamu akcionářů, dojde-li k vyvrácení tam uvedené vyvratitelné domněnky. Určení, že akcionářem žalobkyně je 1. žalovaný, navíc ani nemůže předejít budoucím sporům, když je to dle tvrzení žalobkyně právě 1. žalovaný, kdo spory s žalobkyní ve skutečnosti má. Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně ani v rovině obligační či daňové.

3. Výroky II. a III. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal oběma zcela úspěšným žalovaným právo na plnou náhradu nákladů řízení. Za tarifní hodnotu považoval cenu akcií v době započetí úkonu právní služby dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/. Použití § 9 odst. 1, 4 písm. c) AT nepovažoval soud prvního stupně za vhodné, neboť dovodil, že cenu akcií nepochybně v penězích vyjádřit lze a s tímto zjištěním nejsou spojeny nepoměrné obtíže. Odkázal na judikaturu vyšších soudů a uvedl, že právně relevantním podkladem pro určení hodnoty věci (zde akcií) pro účely § 8 odst. 1 AT je pouze cena obvyklá, jíž nemusí kupní cena vždy odpovídat. Dále by se dle soudu prvního stupně nemělo vycházet ani z hodnoty vlastního kapitálu žalobkyně, neboť účetní hodnoty nereflektují skutečnou cenu podniku (akcií). Za tarifní hodnotu proto soud prvního stupně považoval částku 160 000 000 Kč coby jmenovitou hodnotu akcií, neboť z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že předmětné akcie musely mít během řízení cenu odpovídající minimálně jejich jmenovité hodnotě. Do této výše je navíc jejich cena nesporná. Poukázal v této souvislosti na to, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 784/21, shledal užití jmenovité hodnoty akcií jako tarifní hodnoty ústavně konformním. Nakonec soud prvního stupně přiznal každému žalovanému náhradu nákladů za čtyři úkony právní služby ve výši 108 300 Kč za každý z nich (celkem 433 200 Kč), čtyři paušální náhrady ve výši 4x 300 Kč, cestovné ve výši 4 794,12 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 1 800 Kč.

4. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Navrhuje, aby odvolací soud tyto výroky změnil tak, že žalovaným bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši, která bude vycházet z toho, že tarifní hodnota u každého úkonu právní služby žalovaných činí (bez DPH) 3 100 Kč a že 1. žalovaný má právo na náhradu nákladů za tři úkony právní služby a 2. žalovaná za čtyři úkony právní služby.

5. Ve vztahu k výrokům II. a III. odvolatelka namítá, že soud prvního stupně aplikoval nesprávné ustanovení advokátního tarifu. Má za to, že správně měl soud aplikovat § 9 odst. 4 písm. c) AT, nikoli § 8 odst. 1 AT. Z teleologického výkladu § 8 odst. 1 AT dovozuje, že dané ustanovení by se mělo použít až v případě, pokud by si odvolatelka (jako emitentka akcií, o jejichž vlastnictví se jedná) činila na tyto akcie vlastnický nárok. Odvolatelka se ovšem domáhá pouze nastolení právní jistoty ohledně plnění své korporátní povinnosti řádného vedení seznamu akcionářů. To je otázka obchodních společností, proto by se měl aplikovat § 9 odst. 4 písm. c) AT. Upozorňuje, že pokud by se tarifní hodnota skutečně určovala dle jmenovité hodnoty akcií, vedlo by to k tomu, že by společnosti předem upouštěly od vedení podobných sporů, čímž by zároveň rezignovaly na řádné vedení seznamu akcionářů. Tento následek podle ní nemohl být při tvorbě advokátního tarifu jeho autorem sledován. Dále odvolatelka upozorňuje na to, že hodnota věci je vždy buď bez pochyb určitelná - pak se použije § 8 odst. 1 AT, anebo není - pak se použije § 9 odst. 4 písm. c) AT. Odmítá proto určení hodnoty akcií podle minimální výše, na níž se účastníci shodnou. K tomu vytýká soudu prvního stupně to, že vztáhl cenu akcií k okamžiku pozdějšímu, než kdy došlo k započetí úkonu právní služby. Dále tvrdí, že ona sama žádnou cenu akcií za nespornou nepovažovala, pouze rekapitulovala vyjádření 1. žalovaného. Z odůvodnění navíc ani není jasné, proč má být tarifní hodnotou právě částka 160 000 000 Kč, když odvolatelka v žalobě uváděla částky od ní odlišné. Výrok II. má odvolatelka za nesprávný navíc i z toho důvodu, že podle ní soud prvního stupně nesprávně určil počet úkonů, za které má 1. žalovanému náležet náhrada nákladů řízení. Poradu s klientem (jako jeden ze 4 úkonů právní služby, za které má 1. žalovanému náležet náhrada nákladů řízení) nepovažuje za účelně vynaložený náklad. Podle ní má být zahrnut už v úkonu právní služby převzetí a přípravě zastoupení. Všechny potřebné otázky měly být probrány už v rámci první porady s klientem, další porady proto považuje za účelné navyšování úkonů právní služby. Odvolatelka považuje za skutečný předmět řízení vyřešení otázky obsahu seznamu akcionářů, nikoli „akcie“. I kdyby předmětem měly být akcie jako věci ve smyslu § 8 odst. 1 AT, stejně by podle ní nebylo možné hodnotu akcií bez nepoměrných obtíží zjistit. Za jedině správnou proto považuje aplikaci § 9 odst. 4 písm. c) AT. 6. 1. žalovaný má za to, že odvolání je nedůvodné.

7. Dovozuje, že tvrzení odvolatelky v její žalobě ohledně ceny akcií se vztahují k hodnotě aktuální v době projednávání této žaloby. Dále nesdílí názor odvolatelky, že cena obvyklá musí být vždy jen objektivně zjistitelnou veličinou. Tvrdí, že tento závěr odvolatelky nepodporuje ani judikatura, která naopak přiznává možnost vycházet při aplikaci § 8 odst. 1 AT ze shodných tvrzení účastníků. K tomu uvádí výhodu hospodárnosti takového přístupu ve srovnání s nutností dokazování i v případě, kdy se účastníci na hodnotě věci shodnou. Dále má za to, že soud prvního stupně postupoval správně, aplikoval-li na danou věc § 8 odst. 1 AT. K použití § 9 odst. 4 písm. c) AT neshledává důvod, neboť „hodnota sporu“ se podává přímo ze spisu. Ta odpovídá částce 160 000 000 Kč jako minimální faktické hodnotě akcií, přičemž má jít o nejmenší částku, která nebyla mezi účastníky sporná. Předmětem řízení bylo podle něj určení vlastnického práva k akciím, jejichž hodnotu lze vyjádřit v penězích a lze ji i bez nepoměrných obtíží zjistit. Podotýká, že v případě postupu dle § 9 odst. 4 písm. c) AT by zdaleka nedošlo k pokrytí nákladů 1. žalovaného na právní pomoc, ačkoli byl ve sporu v plném rozsahu úspěšný. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, a výklad pojmu „nepoměrných“ obtíží, kdy se má poměřovat mezi úsilím vynaloženým na vymezení hodnoty sporu na jedné straně a významem takového zjištění pro průběh sporu na straně druhé. Skutečnost, že hodnota sporu je vysoká, není ale zcela přesně vyčíslena, by sama o sobě neměla vést k použití § 9 odst. 4 písm. c) AT. Pro případ, že by odvolací soud přesto neshledal, že se účastníci ohledně hodnoty akcií shodli, navrhuje provedení znaleckého posudku, který by hodnotu akcií určil. K odvolatelkou namítané neúčelnosti porady 1. žalovaného s právním zástupcem přesahujícím jednu hodinu uvádí, že daná porada ze dne 6. září 2023 proběhla z důvodu přípravy na jednání u soudu, které se konalo následující den. Jejím předmětem byly zejména otázky naléhavého právního zájmu (jehož existenci soud prvního stupně nakonec neshledal) a případné koncentrace řízení, byla proto účelná. Dodává, že dne 11. dubna 2024 2. žalovaná převedla předmětné akcie na společnost [právnická osoba] (nyní [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [adresa], pozn. odvolacího soudu) za kupní cenu ve výši 444 444 444 Kč. Jediným akcionářem této společnosti (a po převodu předmětných akcií také jediným akcionářem odvolatelky) je dle vyjádření 1. žalovaného většinový akcionář a současně ovládající osoba odvolatelky. Z toho 1. žalovaný dovozuje, že hodnota předmětných akcií byla po celou dobu předmětného řízení vyšší než částka 160 000 000 Kč, odpovídající jejich jmenovité hodnotě. 8. 2. žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

11. Podle § 8 odst. 1 AT není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

12. Podle § 9 odst. 1 AT nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.

13. Podle § 9 odst. 4 písm. c) AT částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech rozhodovaných v řízení v otázkách svěřenských fondů, obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, a dále ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení.

14. K výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení se patří uvést, že Ústavní soud obecně vychází z předpokladu, že v každém případě je třeba zkoumat, zdali lze plnění ocenit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Obdobné stanovisko konstantně zaujímá i Nejvyšší soud, který např. ve svém usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, konstatoval, že je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT.

15. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty věci) a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny věci, je nezbytné za tarifní hodnotu považovat fixní tarifní hodnotu ve smyslu § 9 odst. 4 AT (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023, sp. zn. 24 Cdo 3890/2022).

16. Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho ustanovení tedy vyplývá, že § 9 odst. 1 AT je „zbytkové“ ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení tohoto předpisu. Je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 AT, nikoli § 9 odst. 1 AT (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2022, sp. zn. IV. ÚS 2108/21).

17. Rozhodující není, zda již na začátku řízení je známa hodnota věci nebo práva; je to naopak soud, jenž musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 AT a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 AT. Jinak řečeno, ustanovení § 9 odst. 4 AT nelze číst izolovaně, nýbrž v kontextu jeho odstavce 1 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23). To konkrétně znamená, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve všech věcech rozhodovaných v řízeních v otázkách obchodních společností, nýbrž pouze tehdy, „nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.“ 18. Ačkoli odvolatelka uvádí, že skutečným předmětem řízení nebyly „akcie“, ale to, jaký má být obsah seznamu akcionářů, není takové tvrzení v souladu s tím, jak sama vymezila předmět řízení ve své žalobě na určení vlastnického práva k akciím. Pomíjí, že obsah seznamu akcionářů se bude odvíjet právě od určení toho, kdo je vlastníkem předmětných akcií, které se do seznamu akcionářů zapisují společně se jménem akcionáře (§ 264 odst. 2 z. o. k.). To, že by dané určení mělo v případě úspěchu žaloby další důsledky (kdy povinnost odvolatelky upravit obsah seznamu akcionářů by byla pouze jedním z nich), ještě neznamená, že předmětem řízení mělo být právě určení obsahu seznamu akcionářů jako jeden z těchto důsledků. Zda si sama odvolatelka činí na akcie vlastnický nárok, je v tomto směru nerozhodné. Jak navíc správně upozorňuje i soud prvního stupně, to, že ve vztahu k odvolatelce je akcionářem osoba zapsaná v seznamu akcionářů, je domněnkou, kterou lze v souladu s § 265 odst. 1 z. o. k. důkazem opaku vyvrátit. Lze tak uzavřít, že předmětem daného řízení bylo určení akcionáře a vlastníka daných akcií. Jelikož předmětem řízení byla věc penězi ocenitelná, je namístě upřednostnit § 8 odst. 1 AT před § 9 odst. 4 písm. c) AT (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23).

19. Soud prvního stupně správně poukazuje na to, že není příhodné (bez dalšího) vycházet z hodnoty vlastního kapitálu společností, neboť hodnoty stanovené v účetních závěrkách se zpravidla od těch aktuálních liší. Cenu akcií je nutné vždy zjišťovat k okamžiku zahájení započtení úkonu právní služby (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2020, sp. zn. 5 Cmo 21/2020, dostupné např. v aplikaci www.beck-online.cz). Soud prvního stupně správně poukazuje i na to, že Ústavní soud odmítl paušální závěr přijatý Vrchním soudem v Olomouci v posledně zmíněném usnesení o tom, že předmět kupní smlouvy na prodej akcií obchodní korporace je v řízení reálně zjistitelný jen s nepoměrnými obtížemi. Konstatování možnosti zjištění hodnoty předmětu řízení jen s nepoměrnými obtížemi má totiž vždy být výsledkem individuálního posouzení každé věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. května 2021, sp. zn. IV. ÚS 784/21).

20. Pojem „nepoměrné obtíže“ implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 AT ve srovnání s odměnou podle § 9 AT, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými (…). Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Takovýto přibližný odhad bude totiž u věci s vysokou hodnotou lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v § 8 AT, dle něhož by u sporů, jejichž předmětem jsou věci ocenitelné, měla být odměna advokáta odvozena od jejich ceny. V případě „laického“ odhadu lze předpokládat, že odchylka ve výši odměny advokáta oproti odměně určené znaleckým posudkem se bude pohybovat nejvýše v řádu několika desítek procent. Užitím § 9 AT se odměna oproti tomu deformuje nesrovnatelně výrazněji. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny (…) mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Ač v uvedeném případě byla posuzována hodnota nemovitosti, odvolací soud nevidí důvod, proč uvedené závěry nevztáhnout i na posuzování hodnoty akcií.

21. Pojem „nepoměrné obtíže“ je pak třeba vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23). Na jedné straně je žádoucí, aby obecné soudy nebyly zatěžovány zbytečnými spory o výši nákladů řízení, na straně druhé by však nemělo docházet k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle § 9 AT, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Případu, kdy je předmětem sporu věc neocenitelná, lze postavit na roveň jen situaci, kdy věc penězi jinak ocenitelná nebyla v řízení oceněna a její hodnota nevyšla v řízení ani jinak najevo, ani nebyla účastníky podkládána (v konkrétní výši) za nespornou (tento závěr přijatý Nejvyšším soudem ve svém usnesení ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018, k výkladu § 9 odst. 3 písm. a) AT lze na tento případ aplikovat, neboť je v souladu s Ústavním soudem přijatými zásadami zmíněnými výše).

22. Odvolatelka (v bodě č. 20 žaloby) při rekapitulaci situace před uzavřením smlouvy o převodu akcií uvádí, že dle návrhů předložených akcionářům odvolatelky v lednu a březnu 2021 by 1. žalovanému za jeho 20% podíl v odvolatelce náleželo minimálně 400 až 450 milionů Kč v horizontu nejvýše 3 let. V bodě č. 90 dále uvádí, že z jednání 1. žalovaného vyplývá, že měl možnost prodat svůj 20% podíl v odvolatelce v polovině roku 2021 za cenu pohybující se v rozmezí od cca 450 000 000 Kč do 650 000 000 Kč, z čehož dovozuje, že smlouva o převodu předmětných akcií 2. žalované za cenu 10 000 000 EUR (v přepočtu cca 250 000 000 Kč) je simulovaným právním jednáním zastírajícím jiné právní jednání (podle odvolatelky komisionářskou smlouvu). V bodě č. 70 žaloby uvádí, že nedošlo-li by k převodu akcií, mohla by pohledávka odvolatelky být uspokojena postižením těchto akcií, „jejichž hodnota řádově zřejmě odpovídá výši pohledávky“ odvolatelky za 1. žalovaným. Výše této pohledávky dle popisu odvolatelky (srov. bod č. 70 žaloby) přitom převyšuje 200 000 000 Kč. Z textu žaloby (vykládané objektivně, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024, sp. zn. 28 Cdo 3942/2023) se tedy nepodává, že by odvolatelka pouze parafrázovala vyjádření 1. žalovaného. Z bodu č. 70 se navíc podává, že odvolatelka usuzuje na aktuální hodnotu akcií, resp. na hodnotu akcií k okamžiku, kdy byla žaloba sepsána. 23. 1. žalovaný tvrdil, že hodnota věci (akcií) je 200 000 000 Kč, zatímco žalovaná č. 2 považovala za hodnotu akcií částku v minimální výši 225 000 000 Kč (jako částku přepočtenou z hodnoty 10 000 000 EUR). Stanovení hodnoty věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je přitom otázkou skutkovou, při níž soud má vycházet ze všeho (jak již bylo výše vyloženo), co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení i z dalších důkazů, které předloží strany sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015). Obecným soudům zároveň nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Soud prvního stupně nejprve nalezl nejnižší mezi stranami nespornou hodnotu akcií (tj. 200 000 000 Kč). S odkazem na závěry Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017) upozornil na to, že právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě věci může být jen cena obvyklá (a nikoli kupní), korigoval proto tarifní hodnotu na 160 000 000 Kč, rovnající se jmenovité hodnotě akcií. Soudu prvního stupně tedy stanovil obvyklou hodnotu předmětu řízení s ohledem na obsah spisu a svou úvahu v tomto směru dostatečně a přiléhavě odůvodnil.

24. Pokud odvolatelka brojí proti posuzování tarifní hodnoty dle hodnoty akcií na rozdíl od paušální částky stanovené advokátním tarifem s tím, že tento postup by podle ní vedl k reálnému znemožnění fungování společnosti, která by ve světle možného uložení povinnosti hradit náklady v dané výši „raději akceptovala, že povinnost vedení seznamu akcionářů nebude plněna řádně,“ neshledává odvolací soud tento argument přesvědčivým. Každý žalobce musí dostatečně zvážit podání žaloby, a to zejména posouzením pravděpodobnosti úspěchu ve věci, včetně případných negativních následků plného či částečného neúspěchu v podobě uložení povinnosti hradit druhé straně náklady řízení.

25. Odvolatelka dále brojila proti tomu, aby byla 1. žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení i za (další) poradu s klientem ze dne 6. září 2023 přesahující jednu hodinu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) AT. Odvolací soud neshledal tuto poradu účelnou.

26. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v případě úkonů právní služby v podobě další porady s klientem jsou soudy oprávněny i povinny posuzovat, zda v daném případě došlo k uskutečnění porady a zda bylo hodnověrným způsobem doloženo, že uvedená další porada advokáta s klientem přesahovala délku jedné hodiny; stejně tak mohou i musí zvažovat, zda bylo uskutečnění takové porady účelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021, sp. zn. 30 Cdo 1948/2020). Z hlediska průběhu soudního řízení by za účelně vynaložené měly být považovány pouze takové náklady, jejichž výsledek by se projevil v provedení procesních úkonů reagujících na podstatně změněnou procesní situaci, a to jak z hlediska předmětu řízení, zjišťování skutkového stavu nebo právního hodnocení, tak z hlediska možného využití opravných prostředků (srov. HROMADA, M.

5. Odměna za zastupování a hotové výdaje advokáta. In: SVOBODA, K., HROMADA, M., LEVÝ, J., VLÁČIL, D., TLÁŠKOVÁ, Š., PIRK, T. Náklady řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 47, marg. č. 37). Existence porady i její délka plynou z potvrzení o právní poradě, které je obsahem spisu (č. j. 65 Cm 63/2023-103). Z tohoto potvrzení však nevyplývá, co konkrétně bylo předmětem porady ze dne 6. září 2023 (konané den před jednáním soudu prvního stupně, kterého se 1. žalovaný osobně zúčastnil). 1. žalovaný až následně uvedl, že se daná porada týkala zejména otázek naléhavého právního zájmu a případné koncentrace řízení. K otázce naléhavého právního zájmu se 1. žalovaný vyjádřil již ve svém podání ze dne 5. května 2023. Ani z protokolu o jednání před soudem prvního stupně se nepodává, že by předchozí porada přinesla nové relevantní skutečnosti, které vyžadovaly další poradu 1. žalovaného se svým právním zástupcem v délce přesahující 1 hodinu, když zástupce 1. žalovaného při jednání pouze odkázal na svá předchozí písemná podání a zopakoval část jejich obsahu. Předmětnou další poradu s klientem proto odvolací soud objektivně neshledává účelnou.

27. Náklady 1. žalovaného tak sestávají z nákladů za zastoupení advokátem, konkrétně z odměny stanovené dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7 a § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty ve výši 160 000 000 Kč sestávající z částky 108 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ve věci samé ze dne 5. května 2023 a účast u jednání ze dne 7. září 2023), tj. 324 900 Kč, k tomu ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT v celkové výši 900 Kč. Ohledně vyčíslení dalších nákladů řízení odkazuje odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje. Odvolací soud proto přiznává 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 332 394,12 Kč (324 900 Kč + 900 Kč + 4 794,12 Kč + 1 800 Kč).

28. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. změnil pouze ohledně přiznané výše náhrady nákladů řízení; ve zbývajícím rozsahu jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I.). 29. 2. žalovaná se v průběhu odvolacího řízení svým podáním ze dne 17. dubna 2024, č. j. 65 Cm 63/2023-143, vzdala svého práva na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly, popř. vzniknou v souvislosti s řízením pod sp. zn. 65 Cm 63/2023. S ohledem na to změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném výroku III. tak, že 2. žalovaná na náhradu nákladů nemá právo (výrok II.).

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení v poměru mezi odvolatelkou a 1. žalovaným bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolatelka byla v tomto stádiu řízení částečně úspěšná (výrok III.).

31. V řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, platí, že pro náhradu nákladů odvolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat podle poměru částky, v níž odvolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž odvolání podal, a která tedy byla předmětem odvolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013). Odvolá-li se odvolatel pouze proti výroku o nákladech řízení, považuje se za tarifní hodnotu v odvolacím řízení rozdíl mezi tím, co bylo na nákladech řízení odvolateli přiznáno, a tím, čeho se odvoláním domáhal (PIRK, T.

1. Odvolání. In: SVOBODA, K., HROMADA, M., LEVÝ, J., VLÁČIL, D., TLÁŠKOVÁ, Š., PIRK, T. Náklady řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 187.).

32. Soud prvního stupně 1. žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 440 994,12 Kč. Odvolatelka požadovala, aby byla za tarifní hodnotu považována částka ve výši 3 100 Kč (dle § 9 odst. 4 písm. c) AT ve spojení s § 7 bodem 5 AT) a aby odvolací posoudil jeden z úkonů právní služby za neúčelný. Vyhověl-li by tomuto návrhu odvolací soud v plném rozsahu, změnil by rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 794,12 Kč [skládající se z tarifní hodnoty ve výši 3 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (9 300 Kč), tří paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (900 Kč), nároku advokáta 1. žalovaného na cestovné (4 794,12 Kč) a z náhrady za cestou promeškaný čas (1 800 Kč)].

33. Odvolací soud odvolatelce vyhověl jen zčásti, když nadále počítal s tarifní hodnotou určenou dle § 8 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bodem 7 AT. Dal jí však za pravdu ve vztahu k neúčelnosti úkonu další porady s klientem (1. žalovaným) a do celkové výše náhrady nákladů tento úkon nezapočítal. Odvolací soud proto výrok II. soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 332 394,12 Kč.

34. Odvolatelka tedy učinila předmětem řízení částku 424 200 Kč [440 994,12 Kč (částka představující plný neúspěch odvolatelky) - 16 794,12 Kč (částka představující plný úspěch odvolatelky)]. Úspěšná byla ohledně částky 91 805,88 Kč, neúspěšná ohledně částky 332 394,12 Kč. Odvolatelka tedy byla úspěšná z 21,6 %, neúspěšná ze 78,4 %. Z toho vyplývá, že 1. žalovanému v odvolacím řízení náleží náhrada nákladů odvolacího řízení z 56,8 % (78,4 % - 21,6 %).

35. Právní zástupce 1. žalovaného vykonal v odvolacím řízení jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 2 písm. c) AT ve věci nikoli samé, čemuž odpovídá částka 5 010 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 AT]. Dále mu náleží paušální náhrada na tento úkon připadající ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. 1. žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný z 56,8 %, náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve výši 3 016 Kč. Platební místo je určeno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta pro zaplacení je určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.)

36. Procesně neúspěšná odvolatelka nemá vůči 2. žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se jednak 2. žalovaná svého práva na náhradu nákladů v odvolacím řízení podáním ze dne 17. dubna 2024, č. j. 65 Cm 63/2023-143, vzdala a jednak 2. žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (výrok IV.).

Poučení