14 Cmo 167/2024 - 852

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Broučkové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobců: b) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] d) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] žalobci b), c) a d) společně zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] e) [Jméno advokáta B], narozený [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] f) [Jméno advokáta C], narozený [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] žalobci e) a f) společně zastoupeni advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] o dorovnání protiplnění, k odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2023, č. j. 49 Cm 55/2019-764, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na „dorovnání přiměřeného protiplnění hodnoty účastnických cenných papírů“ (výrok I.), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 38 611 Kč k rukám zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Plzni na náhradě nákladů řízení hrazených státem částku 285 894 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových závěrů: - Na zasedání valné hromady [právnická osoba]., sídlem [Adresa žalované], IČO [IČO] (dále jen „společnost“), konaném dne 25. 2. 2019 bylo rozhodnuto o nuceném přechodu akcií na žalovanou jako hlavní akcionářku společnosti (tehdy s firmou [právnická osoba].) dle § 375 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, jak vyplývá z notářského zápisu NZ 61/2019, N 62/2019, sepsaného dne 25. 2. 2019. Toto usnesení valné hromady bylo v obchodním rejstříku zveřejněno dne 7. 3. 2019. Žalobci, toho času vlastníci společností emitovaných akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 1 000 Kč (dále jen „akcie“), uplatnili u žalované právo na dorovnání dle § 390 odst. 1 z. o. k. včas. Žalobce b) vlastnil v rozhodné době 1 341 kusů akcií, žalobce c) 5 438 kusů akcií, žalobce d) 60 kusů akcií a žalobce e) 516 kusů akcií. - Výše protiplnění byla stanovena na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], IČO [IČO], (dále jen „PZK“) ze dne 6. 2. 2019, č. 687-112/2018, částkou 2 413,50 Kč za jednu akcii společnosti, a to ke dni ocenění 30. 11. 2018 (dále jen „ZP PZK“). - PZK ke stanovení hodnoty vlastního kapitálu společnosti použila metodu DCF entity (198 851 000 Kč), likvidační metodu (268 344 000 Kč) a metodu účetní hodnoty (255 862 000 Kč). Při počtu 111 183 kusů emitovaných akcií je „spravedlivá“ hodnota jedné akcie podle metody DCF entity 1 788,5 Kč, podle likvidační metody 2 413,5 Kč a podle metody účetní hodnoty 2 301,3 Kč. Podle PZK je správné vyjít z likvidační metody, neboť tato vyšla pro vlastníky akcií nejvýhodněji. - K ověření výše přiměřeného proti plnění byl taktéž PZK zpracován znalecký posudek č. 787-69/2019 ze dne 25. 10. 2019 s datem ocenění ke dni 7. 4. 2019 a s hodnotou jedné akcie zjištěnou ve výši 2 318,20 Kč. - Soudem ustanovený „znalecký ústav“ [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „BE“), ve znaleckém posudku ze dne 19. 7. 2022, č. 1837/2022 (dále jen „ZP BE“) při stanovení hodnoty téhož předmětu ocenění vyšel z likvidační metody jako metody pro vlastníky akcií nejvýhodnější a představující spodní hranici ocenění. Použil též metodu DCF entity, metodu substanční hodnoty a metodu účetní hodnoty, ty ovšem pouze podpůrně pro informaci a kontrolu. Podle ZP BE činila ke dni 30. 11. 2018 hodnota jedné akcie 2 482 Kč (a k datu 7. 4. 2019 částku 2 427 Kč). Při výslechu BE – „znalec“ [jméno FO] (dále jen „J. O.“) setrval na svých závěrech a uvedl, že ZP PZK převyšuje běžné standardy a „nemá mu co vytknout“. - Další návrhy na provedení důkazů soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl.

3. Při právním posouzení věci soud prvního stupně s odkazem na § 390 odst. 1 z. o. k. dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců a včasné podání žaloby. Následně se obecně zabýval úpravou nuceného přechodu účastnických cenných papírů a institutem přezkoumání výše protiplnění soudem dle zmíněné právní úpravy. Připomněl, že znalec stanoví na základě svých zkušeností, makroekonomických vstupů a dalších dílčích informací potřebných pro jeho výpočet ODHAD hodnoty akcií, tedy nic, co by se dalo změřit či zvážit, a tedy dojít k absolutnímu nezpochybnitelnému výsledku. Znalce nediskvalifikuje, pokud použije metodu, kterou nepoužívají ostatní, tedy zejména tzv. Blumův vzorec. BE tento postup řádně zdůvodnil a je logický. Soud prvního stupně nesouhlasil s výhradami žalobců k použití tzv. Blumova vzorce, neboť BE je zapsán v seznamu znalců, a tedy i dostatečně kvalifikován k provedení znaleckého posudku. „Pokud byl tento znalec zapsán do seznamu znalců, soud presumuje jeho znalecké oprávnění a taktéž i jeho závěry, které, pokud není prokázán opak, bere za relevantní.“ Nedůvodná je podle něj i námitka, že J. O. neměl být vyslechnut jako znalec. I kdyby tomu tak ale bylo, na kvalitě, srozumitelnosti ani bezvadnosti ZP BE by absence tohoto výslechu ničeho nezměnila.

4. ZP BE je dle soudu prvního stupně bezvadný a použitelný, BE při svém výslechu obhájil své závěry. „Soud není schopen sám posoudit, zdali skutečnosti ekonomické, kterými žalobci napadají odbornost tohoto „znaleckého ústavu“ včetně použitých grafů, vstupních metod a jejich aplikací, jsou správně či nikoliv. Žalobci k těmto svým tvrzením žádné důkazy nepředkládají, žádné jiné znalecké posudky, navíc s ustanovením tohoto znalce souhlasili, nerozporovali jeho fundovanost či absenci znaleckého oprávnění v době, kdy byl tento znalec jmenován soudem.“ 5. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu, podle níž je určení výše přiměřeného protiplnění otázkou právní, zatímco určení hodnoty „podniku“ společnosti otázkou skutkovou. Ocenil-li tedy znalec „podnik“ společnosti, čímž zodpověděl otázku skutkovou, nebrání soudu prvního stupně posoudit na základě toho přiměřenost protiplnění, přestože znalec jím zjištěnou částku připadající na jednu akcii označil jako „přiměřené protiplnění“. Přiměřenost znalcem zjištěné částky si soud prvního stupně posoudí sám.

6. Podle soudu prvního stupně nebylo menšinovým akcionářům poskytnuto protiplnění v nepřiměřené výši. Dle ZP PZK je hodnota jedné akcie 2 413,50 Kč, podle ZP BE 2 482 Kč. Přestože hodnota akcie určená dle ZP BE převyšovala částku (určenou dle ZP PZK) vyplacenou menšinovým akcionářům, byla výše protiplnění přiměřená. To vyplývá z účelu úpravy přiměřeného protiplnění a práva domáhat se jeho dorovnání i z toho, že ani vady ZP PZK neměly dle ZP BE vliv na konečný výsledek. „V obou případech ocenili znalci hodnotu společnosti několika metodami, a vždy pro výpočet zvolili tu metodu, která ukazovala nejvyšší hodnotu společnosti.“ Rozdíl mezi hodnotou akcie zjištěné oběma znalci činí 68,50 Kč čili 2,76 %, jde tedy o zanedbatelný rozdíl pohybující se v rámci statistické chyby. „V běžném životě“ se dle soudu prvního stupně pracuje s odchylkami „plus minus 5 %“. Jelikož znalci zpracovávají odhad, určité odchylky mezi výsledky znaleckých posudků různých znalců se dají očekávat. Ani tato odchylka žalobcům právo na dorovnání nezakládá. Přijetí opačného závěru by vedlo k rozmnožení sporů v případech nucených přechodů účastnických cenných papírů. Proto bylo namístě žalobu zamítnout.

7. Výrok II. o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 390 odst. 3 větu druhou z. o. k. tím, že žalobcům nebylo právo na dorovnání přiznáno, k tomu srov. spojení „kteří se dovolali“ a „přiznání práva na dorovnání“ v § 390 odst. 3 věty druhé z. o. k. Zmíněné ustanovení tedy není výjimkou z § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak dovozuje literatura, ale jeho potvrzením. Neuspěli-li žalobci v řízení, nelze žalované uložit povinnost k náhradě jim vzniklých nákladů. Náklady řízení na straně žalované se skládají z odměny advokáta za 8 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 8 paušálních náhrad po 300 Kč, cestovného ve výši 3 510 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč a 21 % DPH ve výši 6 701 Kč.

8. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vzniklých státu soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 148 o. s. ř. tím, že stát platil znalečné ve výši 285 894 Kč. Tomu odpovídá povinnost žalobců zaplatit státu odpovídající náhradu. Dodává, že i menšinoví akcionáři si musí být vědomi rizik spojených s podáním žaloby. Dále odkázal na odůvodnění výroku II. rozsudku.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni žalobci odvolání, shodně navrhujíce, aby odvolací soud napadený rozsudek ve všech výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Odvolatelé b), c) a d) v první řadě namítají, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejich námitkami ohledně podjatosti BE a nedostatku jeho znaleckého oprávnění. Uvádějí, že BE nedisponuje alespoň dvěma znalci s oprávněním k oceňování nemovitých věcí, ZP BE nepodepsal znalec s oprávněním k oceňování nemovitých věcí, a že sám BE v jiném řízení (vedeném pod sp. zn. 49 Cm 102/2020) požádal soud dopisem ze dne 16. 3. 2022 o zproštění povinnosti zpracovat znalecký posudek, neboť si nebyl dostatkem svého oprávnění jist. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, se přitom soud musí zabývat i tím, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku, přičemž ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, přihlíží soud kdykoli za řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017).

11. Dále soudu prvního stupně vyčítají, že nepřihlédl k důkazním návrhům zpochybňujícím závěry ZP BE, který nebyl zpracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy znalecké obce a je založen na neexistujících metodách. Namítají zejména nesprávnost stanovení bezrizikové úrokové míry, koeficientu beta a odečtení neexistujících úročených závazků, použitých i v rámci likvidační metody. Soud prvního stupně nezdůvodnil, na základě, kterého dříve předloženého důkazu zamítl důkazní návrhy odvolatelů pro nadbytečnost. Přesto, že odvolatelé předložili důkazy k podpoře svých tvrzení a navrhli zpracování revizního znaleckého posudku, soud prvního stupně všechny jejich důkazní návrhy zamítl, a v odůvodnění napadeného rozsudku dokonce uvedl, že odvolatelé žádné důkazy nepředložili. Ani skutečnost, že soud nemá ekonomické znalosti, přitom není důvodem pro zamítnutí důkazních návrhů odvolatelů, jak potvrzuje i judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Odmítají postup soudu prvního stupně, který zamítl důkazní návrh revizním znaleckým posudkem jen z důvodu, aby v řízení nebylo vícero vzájemně si odporujících znaleckých posudků. Přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, plyne, že navrhl-li účastník důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť zpochybnil odbornost a hodnověrnost provedeného znaleckého posudku, z něhož soud výhradně vycházel, a revizní posudek proveden nebyl, došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se dle odvolatelů ani nevypořádal s námitkami ohledně použité metody ocenění ani ohledně prémiové ceny akcií, čímž nesprávně zjistil skutkový stav věci.

12. K výrokům II. a III. odvolatelé uvádějí, že rozhodnutí v tomto směru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně měl při rozhodování o nákladech řízení aplikovat § 390 odst. 3 z. o. k., nikoli § 142 o. s. ř. Zpochybňují výklad § 390 odst. 3 z. o. k. zastávaný soudem prvního stupně. Podle odvolatelů přísluší právo na náhradu nákladů těm vlastníkům akcií, kteří své právo na dorovnání u soudu uplatnili bez ohledu na svůj (ne)úspěch ve věci. K podpoře svého tvrzení citují komentářovou literaturu i judikaturu.

13. Odvolatel e) namítá, že protiplnění určené dle metody DCF entity (2 482 Kč za akcii) bylo vyšší než protiplnění určené dle likvidační metody (2 413,50 Kč), přesto soud prvního stupně označil za přiměřené protiplnění určené podle likvidační metody. Nesouhlasí se soudem prvního stupně v tom, že rozdíl pod (nijak nezdůvodněnou) 5% hranicí je zanedbatelný a nemá vliv na přiměřenost protiplnění. Soud má žalobě vyhovět ve všech případech, kdy v řízení zjištěná hodnota připadající na jednu akcii přesáhne částku, kterou vytěsňovaným akcionářům poskytl hlavní akcionář, a to bez ohledu na výši tohoto rozdílu. Opačný postup je v rozporu s úpravou § 390 z. o. k., chránící menšinové akcionáře jako slabší stranu.

14. Dále soudu prvního stupně vytýká, že se věcně nezabýval jeho námitkami ohledně nedostatku oprávnění BE k vypracování znaleckého posudku. BE totiž nedisponuje dostatkem znalců potřebných k oceňování movitých a nemovitých věcí. J. O., který je pod ZP BE podepsán, není znalcem, jeho „znalecká výpověď“ před soudem tak není procesně použitelná a ZP BE není znaleckým posudkem. Sám BE v jiném řízení vyjádřil pochybnosti nad tím, zda má po novelizaci zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“), oprávnění k oceňování majetku. Soud prvního stupně v rozporu s § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. nenařídil vyhotovení revizního znaleckého posudku, ačkoli BE přiznal nedostatek své odbornosti. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s námitkami k ZP BE a při jeho zpracování použitým postupům, mimo jiné k použití tzv. Blumova vzorce neodpovídajícího ekonomické teorii ani uznávaným a používaným postupům či k absenci odůvodnění nepoužití substanční metody. Soud prvního stupně měl správně při určení výše přiměřeného protiplnění zohlednit prémiovou cenu za nabytí akcií hlavním akcionářem v roce 2018 ve výši 4 681 Kč.

15. K výrokům II. a III. odvolatel e) uvádí, že soud nemohl rozhodnout o náhradě nákladů hrazených státem předtím, než odvolací soud pravomocně rozhodne o odvolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2023, č. j. 49 Cm 55/2019-573, kterým bylo BE přiznáno znalečné. Podle něj má právo na náhradu nákladů řízení bez ohledu na úspěch či neúspěch ve věci. Na podporu tohoto závěru cituje komentářovou literaturu i judikaturu.

16. Žalovaná se ztotožňuje s posouzením soudu prvního stupně a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že argumenty obsažené v odvoláních považuje za účelové a nesprávné. Poukazuje na to, že odvolatelé brojí prakticky výlučně proti obsahu ZP BE. BE byl přitom soudem prvního stupně řádně ustanoven z osob zapsaných v seznamu znalců. Tímto zápisem mu vzniklo oprávnění pro obor ekonomika se specializací mj. pro oceňování majetku, což je pro znalecké oprávnění rozhodující. ZP BE je řádně podepsán. Koho BE vyslal k vysvětlení posudku před soud, není dle žalované rozhodné. Odvolatelé neprokázali podjatost znalce a ani neodkázali na žádný z důvodů podjatosti dle § 18 zákona o znalcích. Podle žalované není na soudu, aby přezkoumával věcnou správnost odborných závěrů znalce ani jím zvolené metody. BE se od obecně uznávaných postupů neodchýlil a shodl se ve volbě metod a postupů i na odborných závěrech s PZK. Ve zde projednávané věci nedošlo k přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře bezprostředně předtím, než hlavní akcionář požádal o svolání valné hromady (šlo o rozestup 11 měsíců), takže podmínka pro použití prémiové ceny (popsaná v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016) není splněna. Ohledně výroků II. a III. se žalovaná plně ztotožňuje se soudem prvního stupně.

18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

19. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že na projednávanou věc dopadá právní úprava institutu nuceného přechodu účastnických cenných papírů v § 375 a násl. z. o. k.

20. Podle § 390 odst. 1 až 3 z. o. k. (1) Vlastníci účastnických cenných papírů se mohou domáhat po hlavním akcionáři práva na dorovnání, není-li protiplnění přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů ke dni přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře; toto právo zaniká, není-li žádným vlastníkem účastnických cenných papírů uplatněno u hlavního akcionáře do 3 měsíců ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle § 384 v obchodním rejstříku. (2) Hlavní akcionář oznámí bez zbytečného odkladu uplatnění práva podle odstavce 1 způsobem stanoveným pro svolání valné hromady. Promlčecí lhůta běží ode dne, kdy hlavní akcionář splní oznamovací povinnost. (3) V soudním rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na dorovnání, soud určí výši dorovnání ve vztahu ke každému druhu akcie a jinému účastnickému cennému papíru a rovněž celkovou výši dorovnání zvýšenou o částku úroků podle § 388 ode dne přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům, o částku úroků z prodlení a o částku předpokládaných účelně vynaložených nákladů spojených s plněním do soudní úschovy. Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo na náhradu v řízení účelně vynaložených nákladů.

21. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

22. Podle § 1 odst. 4 zákona o znalcích znalec vykonává znaleckou činnost osobně; to platí i v případě, že znaleckou činnost vykonává ve znalecké kanceláři.

23. Podle § 28 odst. 3 zákona o znalcích v případě, že byl znalecký posudek zpracován znaleckou kanceláří, musí být mezi osobami, které se podílely na zpracování, uveden a podepsán vždy alespoň jeden znalec, jehož prostřednictvím znalecká kancelář vykonává znaleckou činnost, z oboru a odvětví, případně specializace, ve kterých byl znalecký posudek zpracován.

24. Podle § 28 odst. 6 zákona o znalcích je znalec povinen znalecký posudek na žádost orgánu veřejné moci, před nímž má být znalecký posudek použit, osobně stvrdit, doplnit nebo jeho obsah blíže vysvětlit.

25. Z ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu k výkladu zmíněného institutu upraveného v § 183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), jež se obdobně uplatní též v poměrech výše citované právní úpravy, se podává, že: 1) Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti. 2) Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti. 3) Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu). 4) Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována. 5) Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit. 6) Skutečnost, že určení hodnoty podniku je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti, a že součástí odborného posouzení znalce je i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti, neznamená, že soud bez dalšího nekriticky přejímá závěry formulované znalcem. Znalecký posudek podléhá – jako každý jiný důkaz – hodnocení soudu, a to jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (§ 132 o. s. ř.). Soud přitom nepřezkoumává (nemůže přezkoumávat) věcnou správnost odborných závěrů znalce, nicméně posuzuje přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. 7) Právě proto, že v případě tzv. vytěsnění nemá akcionář možnost tomuto procesu zabránit, se při určení přiměřeného vypořádání vychází z (tržní) hodnoty podniku společnosti a základem pro určení přiměřeného vypořádání je pak podíl na této tržní hodnotě připadající na jednu akcii (účastnický cenný papír). Ve většině případů tento alikvotní podíl převyšuje tržní cenu samotných akcií (za uvedenou částku by zpravidla nebylo možné tyto akcie prodat) a již tím do určité míry reflektuje přiměřenost (spravedlnost) vypořádání mezi hlavním akcionářem a menšinovými (vytěsňovanými) vlastníky účastnických cenných papírů.

26. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020, a v něm citovaná rozhodnutí.

27. Současně odvolací soud připomíná judikaturní závěr, podle něhož soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2479/2019, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v něm citovaná). V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).

28. V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s žalobní argumentací, ani nepřináší výše zmíněný vlastní, ucelený argumentační systém.

29. Soud prvního stupně se ve vztahu ke sporné skutkové otázce hodnoty závodu společnosti omezil na konstatování závěrů ZP PZK (odstavec 5 rozsudku), uvedení oboru, odvětví a specializace BE, jemu zadaných otázek a konstatování způsobilosti BE ke zpracování znaleckého posudku (odstavec 6 ), závěrů ZP BE (odstavec 7 a 8), rekapitulaci výpovědi BE (odstavec 9), konstatování zamítnutí ostatních důkazních návrhů pro nadbytečnost (odstavec 10), obecný výklad k řešenému institutu nuceného přechodu účastnických cenných papírů (odstavec 14 až 19). K hodnocení ZP BE se soud prvního stupně vrací v odstavci 12 odůvodnění, ovšem opět jen v obecné rovině ve formě konstatování, že soud má námitky žalobců za nedůvodné, neboť „BE je zapsán v seznamu znalců a je schopen tyto znalecké posudky v daném případě provádět“ (k oboru, odvětví ani specializaci BE se soud prvního stupně blíže nevyjádřil). Dále uvedl, že považuje ZP BE „za bezvadný, a použitelný z důvodů, které byly uvedeny u hodnocení tohoto důkazu výše v rozsudku“. Hodnocení důkazů (k obsahu tohoto pojmu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1761/2024), na které takto odkazuje, však výše v napadeném rozsudku popsáno není.

30. Dále soud prvního stupně uvedl, že „soud není schopen sám posoudit, zdali skutečnosti ekonomické, kterými žalobci napadají odbornost tohoto ‚znaleckého ústavu‘ včetně použitých grafů, vstupních metod a jejich aplikací, jsou správně či nikoliv. Žalobci k těmto svým tvrzením žádné důkazy nepředkládají, žádné jiné znalecké posudky, navíc s ustanovením tohoto znalce souhlasili, nerozporovali jeho fundovanost či absenci znaleckého oprávnění v době, kdy byl tento znalec jmenován soudem,“ a též „soud nebude vyhotovovat další revizní znalecký posudek s vědomím řetězení znaleckých posudků, když lze předpokládat samozřejmě jisté rozdíly nejen v metodách, ale i ve výsledku jednotlivých dalších znaleckých posudků…“, „se jedná pouze o ODHAD“.

31. Shora citovaná argumentace soudu prvního stupně nereflektuje konkrétním způsobem námitky odvolatelů obsažených již v jejich vyjádřeních ze dne 23. 9. 2022 (č. l. 534-535), ze dne 19. 7. 2023 (č. l. 598-604) a ze dne 19. 7. 2023 (č. l. 630-634). V rozporu s § 132 o. s. ř. soud prvního stupně nerespektuje výše uvedený judikaturní apel na posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. A při vědomí, že soud sám není oprávněn – i kdyby příslušný soudce byl v daném oboru vzdělán, tato skutečnost je totiž irelevantní – přezkoumávat odborné závěry znalce a nahrazovat je vlastními závěry, měl soud prvního stupně s věcnými námitkami odvolatelů vůči znaleckému posudku náležitě konfrontovat znalce a umožnit mu zejména v rámci jeho výpovědi na jednotlivé námitky reagovat takovým způsobem, který by soudu umožnil provést již míněné posouzení znaleckého posudku. Takto konkretizované posouzení ZP BE v napadeném rozsudku absentuje. Za této situace je výše citované obecné konstatování soudu prvního stupně o bezvadnosti ZP BE a o tom, že BE obhájil své závěry, nepřezkoumatelné.

32. Stejně obecná je argumentace soudu prvního stupně stran odbornosti a (ne)podjatosti BE. Soud prvního stupně toliko konstatuje, že „pokud byl (BE) zapsán do seznamu znalců, soud presumuje jeho znalecké oprávnění a taktéž i jeho závěry, které, pokud není prokázán opak, bere za relevantní…“ Odvolací soud je toho názoru, že soudy při ustanovení znalce dle § 127 o. s. ř. pravidelně vycházejí z § 3 zákona o znalcích, podle něhož o zápisu do seznamu znalců rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti a § 11 téhož zákona, podle něhož zápisem vzniká oprávnění vykonávat znaleckou činnost v příslušném oboru. Obecně po soudech nelze spravedlivě požadovat, aby si před ustanovením znalce z vlastní inciativy pravidelně ověřovaly splnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho zápis do seznamu znalců. V poměrech projednávané věci je však situace jiná. Odvolatelé v řízení opakovaně poukazují na to, že ve věci s obdobným předmětem řízení vedené v rámci téhož soudního oddělení Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 102/2020 BE v podání ze dne 16. 3. 2022 sám vychází (mimo jiné) z nedostatečného oprávnění k podání posudku (resp. si není jist, zda je oprávněn oceňovat majetek) a žádá o zproštění povinnosti k jeho podání. Takové podání by bylo možné posoudit jako odmítnutí podání znaleckého posudku podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona o znalcích. Logicky se tak nabízí odvolatelem předestřená otázka, proč BE neučinil stejnou žádost též v nadepsaném řízení, co bylo důvodem takovéto diferenciace ze strany BE a především, zda BE fakticky disponoval či nedisponoval oprávněním k výkonu znalecké činnosti v potřebném oboru. Bylo na soudu prvního stupně, aby se – za případné součinnosti BE – s těmito legitimními otázkami řádně vypořádal a své závěry náležitě odůvodnil. To soud prvního stupně neučinil, neřešil dle příslušné právní úpravy pochybnosti o odbornosti a nepodjatosti BE, omezil se jen na shora uvedené – opět jen obecné – konstatování.

33. Má-li mít soud určité skutečnosti za prokázány, musí na základě provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že k dané skutečnosti došlo. Vnitřní přesvědčení soudu (úsudek soudce) ovšem nelze nahradit jakýmkoli (méně či více propracovaným) matematickým vzorcem. Opačný postup zásadu volného hodnocení důkazů popírá; ve svém důsledku by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020. Soud prvního stupně ve vztahu k rozdílným závěrům ZP PZK a ZP BE ohledně hodnoty akcie uvedl, že „rozdíl mezi oběma posudky ve výši 2,76 % není pro, dle soudu významný proto, aby rozhodl, že je třeba dorovnat přiměřené protiplnění, neboť v rámci rozdílu ve výši 2,76 % je zanedbatelný a v rámci statistické chyby, když v běžném životě se pracuje s chybami a odchylkami v rámci plus mínus 5 %,“ a „jedná se o odhady, […] proto tato nepatrná odchylka nezakládá právo žalobců na dorovnání přiměřeného protiplnění“. Užití 5% hranice přitom ničím neodůvodnil, přičemž „běžnost“ statistické chyby pohybující se kolem 5 % (přinejmenším) není skutečností obecně známou. Tímto postupem soud prvního stupně fakticky rezignoval na hodnocení ZP PZK, neboť se k závěrům v něm uvedeným přiklonil, přestože sám upozornil na existenci vad ZP PZK (odstavec 23 rozsudku) a aniž by nabyl přesvědčení odpovídající praktické jistotě o správnosti závěrů tohoto posudku.

34. Zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně odvolací soud shledává v tom, že se soud vůbec nezabýval argumentací odvolatele k prémiové ceně zaplacené žalovanou za akcie nabyté v roce 2018, obsažené v již zmíněném podání navrhovatele e) ze dne 19. 7. 2023 (č. l. 630-634). Soud ani nesděluje důvod, proč tuto argumentaci pomíjí. Přitom, jak se podává z obsahu spisu, soud prvního stupně účastníky nepoučil o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a žalobce s touto argumentací, včetně důkazních návrhů, přichází v řízení ještě před vyhlášení napadeného rozsudku (§ 119a o. s. ř.). Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

35. Další zásadní pochybení odvolací soud shledává v tom, jak se soud prvního stupně (ne)vypořádal s námitkou navrhovatele e) uvedenou v jeho podání ze dne 19. 7. 2023 (č. l. 630-634), že J. O. nemohl být vyslechnut jako znalec. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že daná námitka je nedůvodná, ale i kdyby důvodná byla, na kvalitě, srozumitelnosti ani bezvadnosti ZP BE by absence výslechu J. O. ničeho nezměnila.

36. K tomu odvolací soud předesílá, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanoví-li soud znalce, vyslechne jej (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. Soud nesmí upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 či ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1678/2024).

37. Důvodová zpráva k zákonu o znalcích (srov. vláda: důvodová zpráva k zákonu č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, č. 254/2019 Dz.), a to k jeho § 1 odst. 4 uvádí, že osobní výkon znalecké činnosti je jednou ze záruk kvality znaleckých posudků. Povinnost vykonávat znaleckou činnost osobně sice nevylučuje možnost zapojit do výkonu znalecké činnosti další pomocné osoby, znalec se ale nemůže nechat zastoupit a vždy zodpovídá za zpracovaný znalecký posudek, a to i v těch částech, o kterých bylo konzultováno. Toto ustanovení přitom platí i v případě, že znalec vykonává znaleckou činnost v rámci znalecké kanceláře. Dané opatření má předcházet potenciálnímu poklesu kvality znalecké činnosti, pokud by v rámci znalecké kanceláře postačovalo, že znalec by byl v rámci této kanceláře formálně zapsán, ale prakticky by tuto činnost vykonával někdo jiný.

38. Podle komentářové literatury: „Povinnost vykonávat znaleckou činnost osobně vyplývá z charakteru této činnosti, která je sice činností ekonomickou, ale obsahuje některé prvky veřejného úřadu. Znalec tedy využívá svých odborných znalostí nejen k vypracování samotných závěrů znaleckého posudku a k odpovědi na zadanou otázku, ale osobně vykonává i další úkony, tedy zejména úkony vedoucí ke shromažďování podkladů včetně měření, vyšetření, ohledání apod., tedy sběr dat i jejich analýzu a vyhodnocení. Znalec se také účastní úkonů u soudu, kde znalecký posudek osobně doplňuje nebo vysvětluje. Obdobně je charakterizována i činnost znaleckých kanceláří, které znalecké úkony provádí prostřednictvím znalců, kteří jsou v nich zapojeni.“ (srov. DÖRFL, Luboš. § 1 [Obecná ustanovení o výkonu znalecké činnosti]. In: DÖRFL, Luboš, KRYSL, Alexandr, LEHKÁ, Markéta, VISINGER, Radek. Zákon o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 29, marg. č. 133–137.).

39. Z důvodové zprávy k § 28 odst. 6 zákona o znalcích dále vyplývá, že součástí výkonu znalecké činnosti kromě samotného zpracování znaleckého posudku je i povinnost subjektu vykonávajícího znaleckou činnost dostavit se na žádost orgánu veřejné moci a na místě osobně stvrdit, doplnit nebo blíže vysvětlit znalecký posudek. Znalec se musí k orgánu veřejné moci dostavit osobně, nemůže se nechat zastoupit. Pokud by se jednalo o znalecký posudek podaný znaleckou kanceláří, měl by se rovněž dostavit osobně znalec, který se na zpracování posudku podílel, neboť jeho působení v rámci znalecké kanceláře ho nezbavuje povinnosti vykonávat znaleckou činnost osobně.

40. Ze spisu plyne, že soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 49 Cm 55/2019-172, ustanovil znalcem BE, k důkazu provedl ZP BE, a k tomu jako „znalce“ vyslechl J. O., jehož dále i jako „znalce“ označoval (srov. protokol o jednání ze dne 19. 6. 2023, č. l. 594 a odůvodnění napadeného rozsudku).

41. Odvolací soud ze seznamu znalců (veřejnosti dostupný na www.justice.cz) zjistil (§ 121 o. s. ř.), že BE není znaleckým ústavem, za kterého jej považoval soud prvního stupě, ale je znaleckou kanceláří, a že J. O. není jako znalec v uvedeném seznamu zapsán.

42. Ve smyslu výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že vznesli-li účastníci řízení proti znaleckým závěrům ZP BE (znalecké kanceláře) podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, bylo povinností soudu vyslechnout znalce, i když jinak neměl pochybnosti o jeho správnosti. A to znalce, který se na zpracování znaleckého posudku podílel (v případě znaleckých kanceláří jde o znalce uvedeného a podepsaného na znaleckém posudku v souladu s § 28 odst. 3 zákona o znalcích).

43. Podle odvolacího soudu v dané věci nelze než uzavřít, že shora popsané povinnosti soud prvního stupně nedostál.

44. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z výslechu J. O., jehož měl nesprávně za znalce, ačkoliv se jedná o osobu, která nemá oprávnění znaleckou činnost vykonávat (§ 11 odst. 1 zákona o znalcích). Což samozřejmě nevylučuje jeho účast vedle znalce na jednání, pokud se na zpracování znaleckého posudku rovněž podílel a je-li ve znaleckém posudku uveden, toliko ale v případě, že by bylo jeho výslechu třeba.

45. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 214 odst. 2 písm. d/, § 219a odst. 1 písm. a/ a b/, § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

46. V dalším řízení soud prvního stupně bude při zjišťování skutkového stavu věci řádně pracovat s poučovací povinností a potažmo s institutem koncentrace řízení dle § 118a a § 118b odst. 1 o. s. ř., a při hodnocení důkazů bude při respektování shora uvedeného výkladu dbát na zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně věc znovu projedná a ve věci znovu rozhodne, přičemž rozhodnutí odůvodní v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. (k požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí - jakožto jednoho ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, odst. 17). Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně vyjde ze speciální úpravy v § 390 odst. 3 z. o. k. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 14 Cmo 271/2022).

47. Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 o. s. ř.).

Poučení