14 Cmo 197/2024 - 27

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci zaniklé společnosti: [právnická osoba], IČO [IČO] naposledy sídlem [adresa] o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátora [jméno FO], sídlem [adresa], [adresa], proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 73 Cm 23/2020-20, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že výše odměny likvidátora činí 10 000 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se [jméno FO], sídlem [adresa], [adresa], přiznává náhrada hotových výdajů likvidátora ve výši 7 607,18 Kč; s ohledem na poskytnutou zálohu ve výši 10 000 Kč je [tituly před jménem] [jméno FO] povinen vrátit státu na účet soudu prvního stupně nevyužitou část z poskytnuté zálohy na náhradu hotových výdajů ve výši 2 392,82 Kč do 15 dnů od právní moci usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal likvidátorovi zaniklé společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“), [tituly před jménem] [jméno FO] odměnu za provedenou likvidaci společnosti ve výši 7 000 Kč [výrok I.] a náhradu hotových výdajů ve výši 11 257,18 Kč s tím, že po odečtení již vyplacené zálohy ve výši 10 000 Kč mu bude vyplacena na náhradu hotových výdajů částka 1 257,18 Kč [výrok II.].

2. Soud prvního stupně výrok I. rozhodnutí odůvodnil s odkazem na § 7 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení“), tím, že s přihlédnutím k hospodárnosti likvidace a splnění základních zákonem stanovených povinností při likvidaci společnosti je likvidátorovi třeba přiznat zvýšenou odměnu v částce 7 000 Kč. Při určení výše odměny soud prvního stupně vyšel z míry odborné kvalifikace a odpovědnosti likvidátora a současně přihlédl k tomu, že likvidátor delegoval část svých povinností, tj. zpracování účetnictví a archivace, na třetí osoby.

3. Výrok II. soud prvního stupně odůvodnil tak, že za účelně vynaložené hotové výdaje v souvislosti s prováděním likvidace shledal částku 2 178 Kč za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku, částku 4 840 Kč za vedení účetnictví společnosti v průběhu likvidace a částku 589,18 Kč spočívající v poštovném a správních poplatcích. Soud nepřiznal likvidátorem požadovanou paušální částku ve výši 2 000 Kč za administrativní výdaje s tím, že likvidátor nedoložil konkrétní výši těchto hotových výdajů, odkázal při tom na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze vyplývající např. z usnesení ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019. Stejně tak nepřiznal likvidátorem požadovanou částku 7 000 Kč za archivaci dokumentů se zdůvodněním, že tato částka zjevně překračuje cenu, která je na trhu pro obdobnou službu obvyklá. Nad to se soudu nepodařilo dohledat jakékoli informace o podmínkách poskytování archivačních služeb likvidátorem zvoleným poskytovatelem, tj. společností [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“), tudíž účelnost jí fakturované služby za archivaci dokumentů ani nemohl ověřit. Soud vyčíslil cenu za archivaci částkou 3 650 Kč, v této výši výdaj za archivační službu likvidátorovi přiznal. Protože likvidátorovi byla vyplacena záloha na výdaje spojené s likvidací ve výši 10 000 Kč, zbývá k výplatě toliko částka 1 257,18 Kč z celkem přiznané náhrady hotových výdajů ve výši 11 257,18 Kč.

4. Proti oběma výrokům usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že likvidátorovi přizná odměnu ve výši 10 000 Kč a „náhradu nákladů likvidace“ v plné výši, tj. v částce 16 607,18 Kč.

5. Odvolatel vytýká soudu prvního stupně nespravedlivé přiznání odměny za provedenou likvidaci ve výši toliko 7 000 Kč zdůvodněnou delegací vedení účetnictví a archivace na třetí osoby. Odvolatel svůj názor opírá o ustálenou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, na kterou jmenovitě odkazuje, s tím, že Vrchní soud v Praze v obdobných případech pravidelně přiznává odměnu ve výši 10 000 Kč, svou argumentaci k tomu blíže rozvíjí. Uvádí, že odměna likvidátora pokrývá rovněž takové výdaje spojené s likvidací, které není z technického hlediska možné detailně doložit tak, aby mu mohly být dle zákona proplaceny (např. nájem, asistenti likvidátora, telefon, kancelářské potřeby atd.). Paušální náhradu takových výdajů zákon neupravuje. Odvolatel též nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně stran účelnosti výdaje za archivaci ve výši 7 000 Kč, považuje soudem vypočtený výdaj za tuto službu v částce toliko 3 650 Kč za zcela chybný. Zdůrazňuje, že archivace dokumentů nespočívá toliko v uskladnění listin na určitém místě, jak se při svém výpočtu mylně domnívá soud prvního stupně, nýbrž zahrnuje celou řadu jednotlivých úkonů, které konkrétně jmenuje (jako např. zařazení dokumentů, manipulaci, nakládku a vykládku spisů, přepravu, skartaci atd.), jež si desetileté období archivace dokumentů vyžádá.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

7. Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

8. V poměrech projednávané věci byl odvolatel jmenován likvidátorem společnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020, č. j. 73 Cm 23/2020-5.

9. Podle § 7 odst. 1 a 2 nařízení skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč. Hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

10. Podle § 9 odst. 2 a 3 nařízení likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. Hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.

11. Soud prvního stupně s ohledem na skončení likvidace, výmaz společnosti z obchodního rejstříku a likvidátorem předložené vyúčtování odměny a hotových výdajů správně přistoupil k rozhodnutí o předmětných nárocích likvidátora (viz zejm. § 195, § 205 a § 207 o. z.).

12. V dané věci jde o typově jednodušší případ likvidace, kdy obchodní společnost existuje jen formálně bez jakéhokoliv zjištěného majetku, tedy s nulovým likvidačním zůstatkem, s jednoduchou vlastnickou strukturou. Při určování výše odměny za provedenou likvidaci je třeba zohlednit též výběr likvidátora z řad insolvenčních správců. Odvolací soud vychází pravidelně z toho, že insolvenční správce musí splňovat řadu kvalifikačních předpokladů a dalších podmínek pro výkon této činnosti, vyplývajících zejména ze zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, nyní i vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Počítá-li § 191 odst. 4 o. z. se záložní možností jmenovat insolvenčního správce do funkce likvidátora, pak jistě při vědomí shora uvedených souvislostí, které je následně třeba zohlednit při určení výše jeho odměny. Na druhou stranu je třeba při určení výše odměny likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců v rozpětí daném § 7 odst. 1 nařízení ponechat dostatečný prostor pro zohlednění náročnosti dané likvidace. Maximální výši odměny likvidátora 20 000 Kč bude na místě přiznat u nejsložitějších likvidací s rozsáhlým majetkem, velkým množstvím věřitelů, složitou vlastnickou strukturou společnosti, vedenými soudními spory, náročným vypořádáváním likvidační podstaty atd. O takový případ ale v poměrech projednávané věci nejde. Je na místě připomenout i to, že likvidátor okamžikem svého povolání nabývá působnosti statutárního orgánu a má povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře (srov. § 193 o. z. ve spojení s § 159 odst. 1 o. z.). I pro něj platí, že nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi a dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit výkon takové činnosti osobou, která potřebné znalosti má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1791/2023, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 287/2023). Pak by nemělo jít k jeho tíži, že výkon dané činnosti zadal za úplatu třetí osobě podnikající v předmětném oboru. Odvolateli je třeba přisvědčit v tom, že v obdobných případech je rozhodovací praxe odvolacího soudu ustálená na odměně likvidátora ve výši 10 000 Kč (viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 14 Cmo 396/2017, ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 14 Cmo 267/2018, či ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 14 Cmo 211/2021).

13. Dále se odvolací soud zabýval otázkou výše náhrady hotových výdajů.

14. Odvolacímu soudu je znám obsah stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, Cpjn 203/2023, uveřejněného pod č. 1/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v sešitu č. 3/2024 vydaném dne 10. 4. 2024 (dále jen „stanovisko“). Stanovisko sjednocuje rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci blíže popsanou v bodu a) jeho odůvodnění. Ze stanoviska se podávají předně tyto závěry: 1) Nezjistí-li likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. 6. 2021 (dále jen „z. v. r.“), nebrání-li tomu překážky uvedené v § 82 odst. 2 z. v. r., popř. probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon trestu, který jí byl uložen podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob a řízení proti nim (srov. § 90 odst. 2 z. v. r. ve spojení s § 32 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí. 2) Pro účely posouzení, zda hotové výdaje vzniklé likvidátorovi v souvislosti s postupem podle § 198 odst. 2 o. z. lze považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, je nutné zabývat se tím, zda likvidátor mohl nejpozději v okamžiku, kdy uplynula lhůta „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 198 odst. 2 o. z., důvodně předpokládat, že nezjistí žádný majetek právnické osoby.

15. Byť je stanovisko koncipováno primárně ve vztahu k hotovému výdaji vynaloženému ke splnění povinnosti upravené v § 198 odst. 2 o. z., lze předpokládat, že východiska v něm uvedená budou aplikována též při posuzování účelnosti vynaložení dalších hotových výdajů likvidátora. Dovozuje-li Nejvyšší soud, že „nezjistí-li tedy likvidátor jmenovaný soudem nebo jiným orgánem veřejné moci po provedení potřebného šetření žádný majetek právnické osoby, podá bez dalšího návrh na její výmaz z veřejného rejstříku podle § 82 odst. 1 věty druhé z. v. r., nebrání-li tomu […]“ a že „postup podle § 198 odst. 2 o. z. není v takovém případě zapotřebí“, nabízí se logicky otázka, zda by v takovémto případě bylo zapotřebí vynakládat výdaje např. na sestavení zahajovací rozvahy, jak likvidátorovi ukládá § 199 o. z., či účetní závěrky ke dni skončení likvidace dle § 205 odst. 1 o. z. Podle přesvědčení odvolacího soudu Nejvyšší soud prostřednictvím stanoviska apeluje v prvé řadě na likvidátory, aby při likvidaci nemajetných právnických osob nepostupovali ryze mechanicky, ale aby - v poměrech té konkrétní likvidace - vždy pečlivě zvažovali, zda zamýšlený hotový výdaj bude vynaložen účelně. A aby tuto účelnost při vyúčtování hotových výdajů odůvodnili a doložili. Pokud tak neučiní, vystavují se riziku, že neúčelně vynaložený hotový výdaj nakonec ponesou ze svého.

16. Stanovisko je důkazem toho, že se soudní judikatura vyvíjí. Není tak vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna. Ke změně rozhodovací praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08). Ústavní soud zdůrazňuje, že zásada incidentní retrospektivy nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami (tj. že změněný právní názor je aplikován i v již probíhajících řízeních) zůstává pravidelně zachována v horizontálních právních vztazích (tj. v nichž jsou adresáty základních práv /svobod/ subjekty soukromého práva ve stejném právním postavení; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, nebo ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14). Konečně, ve výjimečných případech i Nejvyšší soud akceptuje postup, kdy se v řízení aplikují judikaturní závěry překonané jeho sjednocujícím rozhodnutím, pokud účastníci tohoto řízení uplatnili své právo před vydáním sjednocujícího rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 ICdo 2/2023).

17. Vztah mezi státem jako nositelem veřejné moci a likvidátory při rozhodování o jejich odměně a náhradě hotových výdajů soudem je vztahem vertikálním (tedy vztahem mezi subjekty, které nejsou ve stejném právním postavení). To je patrné už jen z toho, že v zákonem stanovených případech může být likvidátor do této funkce jmenován i bez svého souhlasu (srov. § 191 odst. 3 a 4 o. z. se zřetelem na závěry vyslovené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018), navíc s vyloučením možnosti z této funkce odstoupit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2916/2018). Soud poté autoritativně rozhoduje o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora, kterého jmenoval (§ 195 o. z.), aniž by sám měl následně právo na náhradu těchto výdajů vůči jiné osobě.

18. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud v poměrech projednávané věci při posuzování účelnosti likvidátorem vynaložených hotových výdajů specifikovaných ve zprávě o průběhu likvidace (již) ze dne 23. 10. 2023 vychází ze své dosavadní, ustálené rozhodovací praxe. V době vynaložení předmětných hotových výdajů likvidátor objektivně nemohl předvídat vydání stanoviska s výše uvedenými závěry. Opačný přístup by v dané situaci vedl k narušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí.

19. Základním předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 9 odst. 2 nařízení je, že likvidátor vynaložení těchto hotových výdajů jednoznačně specifikuje a doloží. V poměrech projednávané věci likvidátor účtované administrativní výdaje v částce 2 000 Kč nedoložil, jak ostatně správně uzavírá soud prvního stupně. Rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálena v závěru, že není-li likvidátor schopen výdaje tohoto typu blíže jednotlivě vyčíslit a doložit, nezbude, než aby je nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016-73, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Přiznání takovéto paušální náhrady by nemělo oporu ve shora zmíněné právní úpravě, v tom je třeba soudu prvního stupně přitakat.

20. Zásadní pochybení odvolatele odvolací soud shledává při zajištění spisové služby pro dokumenty společnosti.

21. Podle § 2 písm. e) zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „ZoA“), se pro účely tohoto zákona rozumí dokumentem každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena.

22. Podle § 3 odst. 2 písm. a) ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají za podmínek stanovených tímto zákonem také obchodní společnosti a družstva s výjimkou bytových družstev, pokud jde o dokumenty uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu (dále jen „soukromoprávní původci“).

23. Podle § 3 odst. 4 ZoA povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají dále podnikatelé, kterým bylo uděleno státní povolení k provozování živnosti vedení spisovny (dále jen „koncese k vedení spisovny“), jde-li o dokumenty, ke kterým mají tuto povinnost veřejnoprávní původci, soukromoprávní původci nebo jejich právní nástupci a které byly veřejnoprávními původci, soukromoprávními původci nebo jejich právními nástupci těmto podnikatelům předány k zajištění odborné správy.

24. Podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, je obsahem náplně koncesované živnosti vedení spisovny zajištění odborné správy dokumentů původce, popřípadě jeho právních předchůdců, v rozsahu úkonů souvisejících s uchováním těchto dokumentů, výkonem nahlédací agendy a umožnění provedení výběru archiválií, a to ve stejném rozsahu souvisejících povinností, které jsou zákonem o archivnictví a spisové službě stanoveny tomuto původci.

25. Podle § 205 odst. 1 a 4 o. z. jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním zůstatkem nebo předání likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení podle § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede alespoň, jak bylo s likvidační podstatou naloženo, a popřípadě též návrh na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam. Likvidátor zajistí uchování dokumentů uvedených v odstavci 1 po dobu 10 let od zániku právnické osoby.

26. Dle přílohy 1 ZoA, jsou obchodní společnosti, družstva (s výjimkou bytových družstev) a notáři povinni uchovávat dokumenty vzniklé z jejich činnosti za podmínek stanovených tímto zákonem. Mezi tyto dokumenty patří např. zakladatelské dokumenty, dokumenty o zrušení a zániku, protokoly a zápisy z jednání statutárního a dozorčího orgánu, zápisy z valných hromad s přílohami, výroční zpráva a účetní závěrky. Podle § 205 odst. 1 a 4 o. z. je likvidátor povinen uchovávat konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku sestavenou ke stanovenému dni po dobu 10 let od zániku právnické osoby.

27. V poměrech projednávané věci odvolatel vybral pro splnění povinnosti uchovávat dokumenty (dle § 2 písm. e/ ZoA uvedené v příloze č. 1 ZoA, vzniklé z činnosti společnosti dle § 3 odst. 2 písm. a/ ZoA, § 205 odst. 1, 4 o. z.) společnost [Anonymizováno]. Jejím předmětem podnikání dle zápisu v obchodním rejstříku však byl a je „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor“, dle zakladatelské listiny založené ve sbírce listin obchodního rejstříku pak „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor“. Předmětem podnikání tedy není vedení spisovny, přičemž povinnost uchovávat dokumenty mají podnikatelé s koncesí k této živnosti (§ 3 odst. 4 ZoA). Z vyhledávání ve veřejné části živnostenského rejstříku vyplynulo, že [Anonymizováno] nemá žádné živnostenské oprávnění, nedisponuje tedy ani koncesí k vedení spisovny. Jedná se o skutečnosti obecně známé ve smyslu § 121 o. s. ř.

28. Z výše uvedeného nelze než dovodit, že likvidátor nepostupoval s péčí řádného hospodáře (srov. opět § 193 o. z. ve spojení s § 159 odst. 1 o. z.), když k zajištění spisové služby vybral společnost bez odpovídajícího oprávnění k výkonu této podnikatelské činnosti, tedy společnost v tomto směru neoprávněně podnikající (§ 63 odst. 2 písm. c/ zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání). Náhrada výdaje na „archivaci dokumentů“ proto odvolateli v daném případě podle mínění odvolacího soudu vůbec nepřísluší, neboť nejde o výdaj účelně vynaložený ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení.

29. Na závěr odvolací soud poznamenává, že zákaz změny k horšímu právního postavení odvolatele v odvolacím řízení v důsledku jeho vlastní procesní aktivity (zásada zákazu reformace in peius) se v tomto řízení neprosadí. Tato zásada je totiž projevem dispoziční zásady. Řízení v této věci o určení odměny, náhrady hotových výdajů a způsobu jejich výplaty (§ 195 o. z., § 4 an. nařízení) je však řízením nesporným ovládaným zásadou oficiality (§ 85 písm. a/ zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, a s § 13 odst. 1 z. ř. s.) a soud v něm není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 28 odst. 2 z. ř. s. a dále nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 697/2024).

30. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I., kterým bylo rozhodováno o odměně likvidátora, jen co do výše odměny likvidátora (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jinak v tomto výroku usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Výrok II. pak změnil tak, že likvidátorovi přiznal náhradu hotových výdajů spojených s likvidací toliko v částce 7 607,18 Kč (sestávající z částky 2 178 Kč jako náhrady výdaje za zveřejnění oznámení v Obchodním věstníku, částky 4 840 Kč jako náhrady výdaje za vedení účetnictví společnosti v průběhu likvidace a částky 589,18 Kč jako náhrady výdaje za poštovné a správní poplatky) a současně likvidátorovi uložil povinnost nevyužitou část z poskytnuté zálohy na náhradu hotových výdajů státu vrátit (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

Poučení