14 Cmo 212/2020 - 699

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců Mgr. Ing Davida Bokra a JUDr. Michaely Janouškové ve věci navrhovatelů: a) [Jméno navrhovatele A], narozena [Datum narození navrhovatele A] bytem [Adresa navrhovatele A] b) [Jméno navrhovatele B], narozen [Datum narození navrhovatele B] bytem [Adresa navrhovatele B] oba zastoupeni [Jméno navrhovatele C], advokátem sídlem [adresa] za účasti: 1) [Jméno advokáta A], narozen [Datum narození advokáta A] bytem [Adresa advokáta A],[adresa] zastoupený [Jméno advokáta B], advokátem sídlem [adresa] 2) [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] 3) [Jméno advokáta D], narozen [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] o určení členství v družstvu, k odvolání navrhovatelů, účastníka 1) a účastníka 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2020, č. j. 38 Cm 57/2008-781, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že [Anonymizováno], nar. 4[Anonymizováno], bytem [adresa] (dále též jen „právní předchůdkyně“ či „matka navrhovatelů“) byla ke dni svého úmrtí 20. července 2009 členkou účastníka 2) Stavebního bytového družstva [adresa] (dále též jen „družstvo“) se členskými právy a povinnostmi z tohoto členství vyplývajícími, zejména s právem užívat bytovou jednotku č. [Anonymizováno] v domě čp. [Anonymizováno], který je ve vlastnictví družstva a nachází se na adrese [adresa] (výrok I.). Účastníkům 1), 2) a 3) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit navrhovatelům a) a b) na nákladech řízení částku 186 918 Kč (výrok II.) Účastníkům 1), 2) a 3) zároveň uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na účet tamního soudu částku 479 Kč (výrok III.).

2. Předně odvolací soud již na tomto místě opakuje, že nadepsané řízení je řízením podle § 200e odst. 1, 3 věty druhé a § 9 odst. 3 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř..“), jež má povahu nesporného řízení; a tomu má odpovídat i terminologie při označení účastníků. Účastníci řízení se neoznačují jako „žalobce“ a „žalovaný“, nýbrž jako „navrhovatel“ a „účastník“, resp. odvozeně od jejich hmotněprávního postavení (např. družstvo); ve věci samé se nerozhoduje rozsudkem, ale usnesením. Odvolací soud proto dále používá správnou terminologii.

3. V daném řízení se jedná o třetí rozhodnutí ve věci, kdy se původní navrhovatelka [Anonymizováno] domáhala určení, že je členkou uvedeného družstva, neboť smlouva, jíž dne 18. července 2005 převedla členská práva a povinnosti na účastníka 1), je neplatná pro duševní poruchu převodkyně. Po smrti [Anonymizováno] pokračují v řízení jako její právní nástupci dědicové a požadují určení, že jejich matka byla ke dni smrti členkou družstva. Účastník 1) následně převedl smlouvou ze dne 15. května 2007 předmětná členská práva a povinnosti na [Anonymizováno] a ten je dne 27. června 2007 převedl na účastníka 3).

4. Soud prvního stupně prvním rozhodnutím – rozsudek ze dne 12. června 2012, č. j. 38 Cm 57/2008-295, podanému návrhu vyhověl, když uzavřel, že smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 18. července 2005 mezi [Anonymizováno] jako převodkyní a [Anonymizováno] jako nabyvatelem (dále jen „smlouva“) je podle § 38 odst. 2 zákona č. 64/1961 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná pro duševní poruchu převodkyně; a že účastník 3) [Anonymizováno] jako poslední v řadě nabyvatelů předmětných členských práv a povinností členský podíl v družstvu nevydržel.

5. Odvolací soud v rozsudku ze dne 24. března 2014, č. j. 14 Cmo 405/2012-348, závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. přisvědčil. K otázce vydržení členství účastníkem 3) odvolací soud uvedl, že členský podíl v družstvu lze vydržet a že vydržecí doba činí 3 roky. Závěru soudu prvního stupně ohledně posuzování běhu vydržecí doby však odvolací soud nepřisvědčil, a proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby učinil zjištění nezbytná pro posouzení běhu vydržecí doby z hlediska ustanovení § 130 odst. 1 a § 134 odst. 3 obč. zák.

6. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 7. července 2015, č. j. 38 Cm 57/2008-474, podaný návrh zamítl, když dospěl k závěru, podmínky pro vydržení byly splněny, neboť účastník 1) se o namítané duševní poruše [Anonymizováno] dozvěděl až dne 22. května 2008 z doručené žaloby, když z provedených důkazů nevyplynulo, že by před převodem členských práv a povinností na manžele Hykelovy měl o duševní poruše [Anonymizováno] nějakou konkrétní povědomost. Totéž soud prvního stupně dovodil u Hykelových, kteří následně členská práva a povinnosti převedli na účastníka 3). Podle názoru soudu prvního stupně se účastník 3) o tom, že je napadena smlouva o převodu členských práv a povinností pro duševní poruchu [Anonymizováno] dozvěděl až převzetím žaloby dne 23. prosince 2011.

7. K odvolání navrhovatelů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 404/2015-527, jako věcně správný potvrdil.

8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. března 2018, č. j. 27 Cdo 4883/2017-607, dovolání navrhovatelů odmítl.

9. K ústavní stížnosti navrhovatelky a) Ústavní soud nálezem ze dne 2. dubna 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18 (dále též jen „nález“), výrokem I. vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 27 Cdo 4883/2017-607, a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 404/2015-527, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015, č. j. 38 Cm 57/2008-474, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výrokem II. pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 27 Cdo 4883/2017-607, a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 14 Cmo 404/2015-527, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2015, č. j. 38 Cm 57/2008-474, zrušil.

10. Ústavní soud vyslovil pochybnosti o tom, zda na základě dosud provedených důkazů bylo možné dospět k bezpečnému závěru, že si účastník 1) uchoval po celou dobu dobrou víru o oprávněnosti držby. V této souvislosti uvedl, že k objasnění nastolené otázky bylo namístě provést i další důkazy (výslech [Anonymizováno], připojení celého policejního spisu, výslech bývalé předsedkyně samosprávy). Ústavní soud výslovně konstatoval, že „právě objasnění skutečnosti, zda duševní porucha matky stěžovatelky ([Anonymizováno] - pozn. odvolacího soudu) byla laikovi při běžné míře obezřetnosti seznatelná, případně do jaké míry, bylo podstatné i pro posouzení existence dobré víry vedlejšího účastníka /účastníka 1) – pozn. odvolacího soudu/.“ Mj. uzavřel, že z jeho pohledu „nelze bezpečně přijmout závěr, že byl-li účastník 1) kontaktován potomky paní v pokročilém věku, která podle závěrů znalců působila na okolí přinejmenším apaticky, se sdělením, že ze strany ošetřovatelky, jež převod zprostředkovala, šlo o podvodné jednání, a následně byl přizván k podání vysvětlení ohledně okolností převodu, nevznikly na jeho straně pochybnosti o oprávněnosti držby.“ 11. Ústavní soud zároveň zvažoval, zda je správná soudní praxe, která konstantně považuje členský podíl v bytovém družstvu za věc movitou, a nikoliv nemovitou, když „soudy se alternativou vydržení členského podílu v bytovém družstvu jako vydržení práva k věci nemovité vůbec nezabývaly, přestože bylo namístě zohlednit aktuální společenský vývoj. Členský podíl v bytovém družstvu je neoddělitelně spjat s konkrétní nemovitou věcí (především budovou, v níž je „družstevní byt“ situován), lze s ním obchodovat a jeho tržní cena bývá jen nepatrně nižší než cena bytu vlastněného. Na tomto posouzení přitom závisí určení délky vydržecí doby - doba tříletá pro movité věci a desetiletá pro věci nemovité (§ 134 odst. obč. zák.; § 1091 o. z.) představuje z hlediska právní jistoty účastníků právních vztahů značný rozdíl.“ V podrobnostech odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu.

12. Soud prvního stupně, veden právními závěry vyjádřenými Ústavním soudem v nálezu, se zabýval okolnostmi převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu z Miloslavy Drahorádové na účastníka 1), když bylo zřejmé, že tato právní předchůdkyně navrhovatelů nebyla ke dni 18. července 2005, tj. v době převodu k takovému právnímu úkonu způsobilá (jedná se tak o absolutně neplatný právní úkon dle § 38 obč. zák.) a s tím spojenou otázkou, zda účastník 1) mohl rozpoznat, že se jedná o osobou postiženou duševní chorobou a zda tak při nabývání členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu (k dotčenému bytu) jednal v dobré víře. Rovněž se zabýval dobrou vírou účastníka 3) a dobou nezbytnou pro vydržení členského podílu v družstvu.

13. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel z toho, že: - dne 18. července 2005 [Anonymizováno] převedla svá členská práva a povinnosti v družstvu na účastníka 1), - mezi Miloslavou Drahorádovou a účastníkem 1) byla dne 18 července 2005 uzavřena smlouva o podnájmu družstevního bytu 1+1 na dobu určitou od 18. července 2005 do 1. srpna 2006. Družstvem byla smlouva schválena dne 7. září 2005, - dne 15. května 2007 účastník 1) převedl svá členská práva a povinnosti v družstvu na manžele Hykelovi, - dne 27. června 2007 Hykelovi převedli svá členská práva a povinnosti v družstvu na účastníka 3), - [Anonymizováno] v době přechodu členských práv a povinností v družstvu trpěla duševní poruchou, která není jen přechodná a v důsledku toho nebyla schopna činit právní úkony. Zbavena způsobilosti byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 6. června 2007, č. j. 50 P 30/2007-48, - [Anonymizováno] trpěla vaskulární demencí v její lehké až středně těžké formě. Tato porucha nebyla laikem rozpoznatelná při krátkodobém (běžném) kontaktu, avšak při dlouhodobějším kontaktu, zejména v zátěžových situacích, bylo zřejmé, že není duševně v pořádku (dle výpovědi [Anonymizováno], zpracovatelky znaleckého posudku pro účely trestního řízení; vyšetření provedeno 13. listopadu 2006 – pozn. odvolacího soudu). Znalec [Anonymizováno]. (vyšetření provedeno 11. května 2007 – pozn. odvolacího soudu) konstatoval u [Anonymizováno] zpomalené myšlení a řeč, těžkou apatii a z ní plynoucí ovlivnitelnost. Pro laika bylo v počátečním stadiu nemoci toto navenek velmi obtížně rozpoznatelné (bez odborného posouzení či přítomnosti odborníka), tyto stavy mohly být laikem zaměněny za stařecké zapomínání, - [Anonymizováno] podala dne 19. dubna 2006 trestní oznámení na [Anonymizováno] pro podezření spáchání trestného činu podvodu – způsobení škody nejméně ve výši 600 000 Kč podvodným prodejem bytu, nevrácením půjčky a dlužného nájemného. [Anonymizováno] u ní někdy bydlela, nepamatovala se již, že by „byt prodala“. Ona a účastník 1) ji dopravili na družstvo do [Anonymizováno], co podepisovala, si nepamatovala; ze strany [Anonymizováno] jí bylo vyhrožováno, že pokud „něco“ nepodepíše, budu vůči ní použito násilí, k napadení však nedošlo. Při dalších výslechách nebyla již [Anonymizováno] schopna vypovídat (výslech dne 22. srpen 2006), - v uvedené trestní věci účastník 1) podal dne 13. března 2006 vysvětlení, byl obeznámen s důvody tohoto úkonu. Potvrdil, že byl v prosinci roku 2005 kontaktován navrhovateli a informován o tom, že k převodu členského podílu došlo podvodným jednáním ze strany [Anonymizováno]. Navrhovatelům nabízel řešení s tím, že pokud mu budou vráceny peníze (240 000 Kč), které za převod zaplatil, vrátí byt, - navrhovatel b) bydlel v bytě společně se svou matkou [Anonymizováno] spolu s manželkou, jež nebyla blíže identifikována; s jeho nastěhováním vznikly problémy (došlo k odpojení přívodu elektřiny, pak došlo „černému“ odběru energie) a vše vyvrcholilo požárem v bytě. [Anonymizováno] v něm už nebydlela, přestěhovala se ke své dceři navrhovatelce a) /výpověď svědků Věry a [Anonymizováno]/, - svědci [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nepozorovali žádné zvláštnosti v chování [Anonymizováno], poskytovali jí informace o obsahu členských schůzí, těmto rozuměla; komunikovali ohledně odpočtu vody, vyúčtování nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.

14. Soud prvního stupně neprovedl důkazy listinami ze spisu vedeného Policií ČR – Obvodní oddělení [adresa], č. j. ORNA-512-/TČ-16-2006 (vyjma těch, které jsou založeny ve spise soudu prvního stupně), neboť spisový materiál byl již skartován; výslechem svědkyně [Anonymizováno], neboť se nepodařilo o její osobě zjistit informace; dále výslechem svědků [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jelikož se nepodařilo zjistit aktuální místo jejich pobytu, na soudu známých adresách zásilky nepřebírali; jakož i výslechem navrhovatele b), neboť jak se podává z obsahu spisu, tento odmítl ve věci vypovídat.

15. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně s odkazem na § 130 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že: - účastník 1) ztratil dobrou víru ve svou oprávněnou držbu již v měsíci prosinci 2005, kdy mu bylo navrhovateli sděleno, že k převodu členského podílu jejich matkou bylo docíleno podvodným jednáním. Spolu s prokázanou pasivitou, apatií, nezájmem a neschopností reagovat na otázky policejního komisaře na straně jedné, a na straně druhé výraznou aktivitou [Anonymizováno] /rychlý převoz [Anonymizováno] k podpisu smlouvy o převodu družstevního podílu na účastníka 1) v řádu několika hodin, poměrně nízkou cenou za převedený členský podíl/, je nutno dospět k závěru, známky duševní poruchy [Anonymizováno] byly seznatelné i pro laika. Účastník 1) nebyl s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a při vynaložení potřebné míry opatrnosti, kterou na něm bylo možno spravedlivě požadovat v dobré víře, tak aby mu bylo možno přiznat postavení oprávněného držitele a uvažovat u něj o plynutí vydržecí doby. Navíc dle soudu prvního stupně účastník 1) neunesl důkazní břemeno k bezpečnému prokázání závěru, že členský podíl nabyl v dobré víře, - v případě účastníka 3) je pro posouzení jeho dobré víry podstatný okamžik, kdy se dozvěděl o tom, že byla napadena platnost smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu pro duševní poruchu předchozího převodce [Anonymizováno]. Tento nabyl členská práva a povinnosti v družstvu dle smlouvy ze dne 27. června 2007 od manželů [Anonymizováno]. Jeho povědomost, že o tom, že smlouva o převodu členského podílu uzavřená mezi [Anonymizováno] a účastníkem 1) dne 18. července 2005 je neplatná, se datuje dnem 27. května 2009, kdy se dozvěděl o probíhajícím řízení. V uvedený den mu bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. května 2009, jímž soud připustil jeho vstup do řízení namísto účastníka 1) a kdy účastník 3) začal zjišťovat ještě před doručením žaloby důvody, pro které je řízení vedeno. Vydržecí dobu je třeba počítat od 18. července 2005 /od nabytí členského podílu účastníkem 1)/ do doby kdy se účastník 3) dozvěděl o předmětném řízení, tj. 27. května 2009.

16. Soud prvního stupně s odkazem na úvahy Ústavního soudu o nesprávnosti soudní praxe, která konstantně považuje členský podíl v bytovém družstvu za věc movitou a nikoliv nemovitou, uzavřel v otázce posouzení délky vydržecí doby práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, že je namístě aplikovat vydržecí dobu desetiletou, tj. jako u věcí nemovitých. A to z důvodu, že členství v bytovém družstvu zakládá výlučně právo k užívání konkrétní bytové jednotky s příslušenstvím v domě, jehož vlastníkem je bytové družstvo, jehož je členem. Desetiletá vydržecí lhůta účastníka 3) uplynout nemohla, neboť od uzavření smlouvy o převodu členského podílu uplynuly necelé 4 roky.

17. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně navrhovatelů byla ke dni svého úmrtí členkou družstva, a proto podanému návrhu vyhověl.

18. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ve věci úspěšným navrhovatelům přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 186 918 Kč, spočívající v zaplaceném soudním poplatku za návrh ve výši 1 000 Kč, za podané odvolání 2 x 2000 Kč a podané dovolání ve výši 10 000 Kč, odměně za jejich společné právní zastoupení v rozsahu 53 úkonů právní služby po 4 000 Kč (2 500 mínus 20 % u každého z nich), 6 půl úkonů po 2 000 Kč, včetně 59 režijních paušálů po 300 Kč, cestovném ve výši 14 381 Kč, náhradě za zmeškaný čas 60 půlhodin po 100 Kč, vše navýšené o DPH (výrok II.). Družstvu žádné náklady řízení nevznikly, proto mu soud prvního stupně ve vztahu k ostatním účastníkům řízení s odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV.).

19. Výrok III. týkající se nákladů řízení vzniklých státu (vyplacením svědečného) soud prvního stupně neodůvodnil.

20. Proti rozsudku soud prvního stupně podali navrhovatelé, účastník 1) a účastník 3) odvolání; navrhovatelé však napadli pouze výrok II.

21. Pro přehlednost věci odvolací soud uvádí, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno rovněž družstvem. Odvolání bylo podáno opožděně, a proto je soud prvního stupně usnesením ze dne 27. května 2020, č. j. 38 Cm 57/2008-854, dle § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítl a zároveň rozhodl o nákladech řízení. Výrok o nákladech řízení navrhovatelé napadli odvoláním. Odvolací soud odvoláním napadený výrok II. uvedeného rozhodnutí usnesením ze dne 4. června 2021, č. j. 14 Cmo 213/2020-686, změnil jen ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení, která činí 6 346,60 Kč.

22. Účastník 1) nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a podaný návrh zamítl.

23. Soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, některé neprovedl vůbec, resp. k některým řádně nepřihlédl, napadá nesprávný závěr o desetileté vydržecí době; svou argumentaci podrobně rozvádí. Účastník 1) rekapituluje dosavadní průběh řízení, akcentuje předchozí rozhodnutí v dané věci, týkající se vyřešení otázky dobré víry a vydržení členského podílu. Tyto závěry zpochybnil Ústavní soud ve svém nálezu, v němž vyslovil pochybnosti o tom, zda na základě dosud provedených důkazů bylo možné dospět k bezpečnému závěru, že si účastník 1) uchoval po celou dobu dobrou víru o oprávněnosti držby, přičemž v této souvislosti jasně uvedl, že k objasnění nastolené otázky bylo namístě provést i další důkazy (výslech [Anonymizováno], připojení celého policejního spisu, výslech bývalé předsedkyně samosprávy). Ústavní soud výslovně konstatoval, že „právě objasnění skutečnosti, zda duševní porucha matky stěžovatelky byla laikovi při běžné míře obezřetnosti znatelná, případně do jaké míry, bylo podstatné i pro posouzení existence dobré víry vedlejšího účastníka.“ 24. Dle účastníka 1) měl soud prvního stupně postupovat v intencích nálezu a měly být provedeny tam uvedené důkazy (výslech [Anonymizováno], policejní spis, výslech [Anonymizováno], bývalé předsedkyně samosprávy). Účastník 1) k prokázání své dobré víry navrhl řadu důkazů, které však nebyly provedeny (nikoliv však jeho vinou), předložil rovněž důkazy k otázce obvyklosti sjednané ceny družstevního podílu (prokazující, že v uvedené době bylo možné koupit byt či družstevní podíl v bytovém družstvu za nižší nebo srovnatelnou cenu).

25. Soud prvního stupně provedl nově důkazy výslechem [Anonymizováno] (dle kontextu odvolání je zřejmě myšlena svědkyně [Anonymizováno] - pozn. odvolacího soudu) a [Anonymizováno], tj. osob, které žily s matkou navrhovatelů [Anonymizováno] ve stejném domě, a které s ní běžně přicházely do styku. Dle účastníka 1) jde o důkazy klíčové právě k posouzení otázky dobré víry účastníka 1). Z výslechu obou svědků vyplynulo, že se [Anonymizováno] chovala standardně, o záležitosti související s bytovou jednotkou se starala sama, a to i přesto, že s ním v bytě žily další osoby, např. syn. Což jednoznačně potvrzuje, že účastník 1) neměl důvod pochybovat o platnosti smlouvy o způsobilosti matky navrhovatelů k uzavření takové smlouvy; účastník 1) byl v dobré víře.

26. Účastník 1) má za to, že soud prvního stupně dostatečně nevyhodnotil skutečnost, že nedošlo k výslechu svědkyně Anny Sterenčákové. Připomíná, že tento důkaz navrhoval již ve svém prvotním vyjádření k návrhu ze dne 6. června 2008, a je proto nepochopitelné, že soud na tento návrh reflektoval až v roce 2019. Je dle jeho názoru bezvýznamné, že se adresu navržené svědkyně nepodařilo zjistit, že navrhovatel b) odmítl jako účastník řízení ve věci vypovídat a sdělit její adresu, když se jednalo jeho známou či kamarádku (což se podává s obsahu spisu, zejména protokolu o trestním oznámení ze dne 19. dubna 2006 učiněného [Anonymizováno]). Tímto navrhovatel b) zmařil možnost provedení výslechu klíčové svědkyně a možnost dalšího zjišťování duševního stavu své matky, včetně objasnění, jak působila na své okolí, zda byla její duševní porucha seznatelná. Jinými slovy zmařil další prokazování dobré víry na straně účastníka 1). S touto skutečností se však soud prvního stupně v rozhodnutí vůbec nezabýval, nevypořádal se s argumentací účastníka 1) k této problematice. Odvolatel v tomto směru považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

27. Odvolatel rovněž poukazuje na to, že nebyly provedeny další důkazy. Nebyl slyšen svědek [Anonymizováno], na něhož [Anonymizováno] svůj členský podíl v družstvu převedla již v roce 2003, a tento jej na ni následně převedl zpět. Z toho plyne, že si musela být vědoma, jaký úkon činí a jaké bude mít právní následky. Rovněž nebyl proveden důkaz výslechem navrhované svědkyně [Anonymizováno], která byl v rozhodné době přítelkyní navrhovatele b), zhruba v letech 2004 - 2005 s navrhovatelem b) žila v bytě společně s jeho matkou. Mohla tedy podat svědectví ohledně jejího duševního stavu, resp. jejího chování a jak působila na okolí. Odvolatel konstatuje, že zásilka byla svědkyni soudem doručena na její skutečnou adresu, kde se zdržuje. V takové situaci nemohl soud na její výslech rezignovat, naopak měl předvolání zopakovat a případně použít další procesní prostředky k tomu, aby se svědkyně dostavila k soudu a podal svědectví v dané věci. Neprovedení uvedených důkazů považuje za zásah do svých procesních práv, obzvlášť za situace kdy soud prvního stupně dovodil, že účastník 1) neunesl důkazní břemeno k nastolené otázce jeho dobré víry.

28. Z uvedeného dle názoru účastníka 1) plyne závěr o tom, že účastník 1) neztratil dobrou víru ani následnými událostmi, tj. telefonátem navrhovatelů koncem roku 2005, ani jeho následným předvoláním na Policii ČR a podáním vysvětlení v březnu 2006. Z těchto skutečností nemohla v žádném případě vyplynout pochybnost účastníka 1) ohledně duševní způsobilosti matky navrhovatelů. Z toho, co mu sdělili navrhovatelé a co se dozvěděl na Policii ČR, vyplynulo jen tolik, že se [Anonymizováno] měla dopustit vůči [Anonymizováno] podvodu, následně na ní vylákat peníze, které jí účastník 1) v souvislosti s převodem členského podílu zaplatil. Účastník 1) navrhovatelce a) nabídl, že zpětný převod členského podílu oproti vrácení peněz, což tato odmítla. Už i proto neměl důvod se domnívat, že ze strany navrhovatelů je zpochybňováno jeho vlastnické právo k družstevnímu podílu.

29. Odůvodnění soudu prvního stupně k otázce délky vydržecí doby účastník 1) považuje za nedostatečné, hraničící až s nepřezkoumatelností. Soud prvního stupně se nezabýval argumentací účastníků k této problematice, svůj závěr blíže nevyložil. Je zřejmé, že soud prvního stupně nález pojal tak, jako by v něm byl vyjádřen závazný právní názor ohledně délky vydržecí doby. Přičemž k této otázce ústavní soud ve svém nálezu nepřijal žádný kategorický závěr, že vydržecí lhůta v uvedeném případě měla být desetiletá, toliko vyzval obecné soudy k úvaze nad takovou otázkou.

30. Odvolatel opakuje svou dosavadní argumentaci k nastolené otázce délky doby vydržení členského podílu. Především zdůrazňuje, že v případě vydržení družstevního podílu (včetně podílu v bytovém družstvu) je vydržecí doba tříletá; tento právní závěr je rozhodovací soudní praxi ustálený. V tomto smyslu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, jehož závěry cituje. Dodává, že Nejvyšší soud tyto své závěry zopakoval a potvrdil i v dalších rozhodnutích, za mnohá např. usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, ze dne 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3324/2012, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 155/2013, či ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1549/2014.

31. Připomíná, že nelze přehlédnout, některá z uvedených rozhodnutí byla předmětem přezkumu Ústavním soudem, vždy se závěrem, že nedošlo k žádnému porušení základních lidských práv a svobod stěžovatelů (např. usnesení ze dne 11. června 2014, sp. zn. II. ÚS 305/14 či ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 3084/14). Tudíž ještě v roce 2015 Ústavní soud bez výhrad akceptoval ustálenou judikaturu obecných soudů, dle které vydržecí doba i v případě nabytí podílu v bytovém družstvu je tříletá.

32. Odvolatel je přesvědčen, že od roku 2015 nedošlo k žádnému podstatnému společenskému vývoji. V době předchozí, tak i současné stále platí, že členský podíl v bytovém družstvu je neoddělitelně spjat s konkrétní nemovitou věcí, tj. s budovou, ve které je družstevní byt situován, s družstevním podílem lze obchodovat, jeho tržní cena je neparně nižší než cena bytu v osobním vlastnictví. Společenský vývoj v ničem podstatném ustálenou soudní judikaturu nepřekonal. Není tudíž žádného důvodu k opuštění východisek, ze kterých obecné soudy při formulaci svých právních závěrů vycházely; není tak žádný důvod přehodnocovat přijaté a dlouhodobě ustálené závěry rozhodovací soudní praxe. Rovněž se vyjadřuje se k charakteru a rozdílům mezi osobním vlastnictvím bytové jednotky a členstvím v bytovém družstvu, jež jsou značné. V podrobnostech odkazuje na vyjádření účastníka 3), předložené soudu prvního stupně v návaznosti na jednání konané dne 1. října 2019.

33. Účastník 3) nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a podaný návrh zamítl.

34. Dle účastníka 3) se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s jeho argumentací uvedenou v závěrečném návrhu, nesprávně uchopil doporučení Ústavního soudu ve věci délky vydržecí doby, nepřihlédl k jeho právům jako právům třetí osoby, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, jehož závěry cituje.

35. Účastník 3) se vyjadřuje k otázce náhrady nákladů řízení. Zdůrazňuje, že doposud byl veden jako účastník, který svým chováním neporušil žádné zákony ani nezapříčinil předmětný spor, přičemž se nadále se cítí být tímto soudním řízením poškozován na svém vlastnickém právu. Nikdy však na ostatních účastnících nepožadoval žádné finanční náhrady vzniklé tímto dlouhodobým soudním sporem, a tak ani on není ochoten hradit náklady řízení ostatních účastníků. Má za to, že v jeho případě měl být (jako v předchozí době) aplikován § 150 o. s. ř.

36. Rovněž se účastník 3) vyjadřuje k neporušené dobré víře účastníka 1), maje za to, že tento nemohl rozpoznat počátek duševního onemocnění Miloslavy Drahorádové. Navíc je třeba zohlednit, že zde byly další osoby, které byly součástí její rodiny, bydlel s ní její syn, navrhovatel b). Apeluje na soud, aby zvážil samotnou vinu navrhovatelů na dané situaci, nechce být trestán za nedbalost lidí, kteří se měli o svou matku postarat a využívají účelově práva na ochranu psychicky nemocných lidí, ale především svým neobvyklým chováním způsobili tuto právní situaci a chtějí z ní profitovat. K otázce vydržecí doby družstevního podílu pak účastník 3) uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně na podporu argumentace, že členský podíl je věcí movitou, předložil řadu listin - článků, z nichž se podává, že družstevní podíl byl a je nadále vnímán jako věc movitá. Předmětné články – „Nemovitost vs družstevní podíl“ autorky Štěpánky Šlapánkové, „Družstevní byt je váš nebo není“ autora Vladimíra Zuzáka, a odbornou právní analýzu [Anonymizováno] „Vydržení – družstevní podíl jako nemovitá věc?“, opětovně spolu s odvoláním předložil.

37. Svou argumentaci blíže rozvádí s akcentem na jeho situaci a postavení v daném řízení.

38. Účastník 2) se obsahem odvolání účastníků 1) a 3) ztotožnil, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a podaný návrh zamítl.

39. Navrhovatelé namítají, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, z jaké tarifní hodnoty se má mimosmluvní odměna advokáta stanovit. Dle odvolatelů soud prvního stupně chybně vyšel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3, písm. a) advokátního tarifu, byť hypotéza tohoto ustanovení nebyla vůbec naplněna (předmětem řízení nebylo penězi neocenitelné plnění). Bylo tudíž namístě aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu; tarifní hodnotou je pro účely stanovení nákladů řízení částka 240 000 Kč a tomu odpovídající odměna 9 260 Kč. Od okamžiku, kdy advokát zastupoval oba navrhovatele, pak odměna za jeden úkon právní služby činí dle citovaného ustanovení ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu celkem 14 816 Kč. Postupem soudu prvního stupně tak bylo zkráceno jejich právo na náhradu nákladů řízení, jež jim náleží v celkové výši 483 120,333 Kč.

40. S odvoláními účastníka 1) a 3) navrhovatelé nesouhlasí. Rozhodnutí soudu prvního stupně považují za správné po skutkové i právní stránce.

41. K odvolacím námitkám účastníka 1) ohledně soudem prvního stupně neprovedených důkazů uvádějí, že soud prvního stupně v tomto směru učinil vše, co na něm lze spravedlivě požadovat; předmětné důkazy jsou dle jejich mínění nadbytečnými a nezpůsobilými prokázat dobrou víru účastníka 1).

42. Zdůrazňují, že důkazní břemeno pro posouzení vydržení nese ten, kdo se vydržení dovolává. Účastník 1) dle navrhovatelů nikdy v dobré víře nebyl, v krajním případě jej tato opustila nejpozději v době, kdy vypovídal na Policii ČR. Vydržecí doba by měla být posuzována jako desetiletá.

43. Odvolací námitky účastníka 3) navrhovatelé považují za nedůvodné. Dodávají, že účastník 3) v rámci své zbytkové argumentace tzv. „hraje na city“. Jeho odvolací argumentace je zcela podprahová a přízemní, odvolací soud by k ní neměl vůbec přihlížet.

44. Navrhovatelé navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil; a aby jej ve výroku II. změnil a účastníkům 1), 2) a 3) uložil povinnost nahradit navrhovatelům společně a nerozdílně k rukám jejich společného právního zástupce náklady řízení ve výši 483 120 Kč.

45. Družstvo s odvolací argumentací navrhovatelů nesouhlasí, jimi učiněné posouzení nároku na náhradu nákladů řízení je nesprávné. Postup soudu prvního stupně dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu byl správný, neboť jde o řízení u určení členství v družstvu.

46. Účastníci 1) a 3) se k odvolání navrhovatelů nevyjádřili.

47. Předně odvolací soud uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění, byť je v některých otázkách stručné, je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu odvolatelé brojí. Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné.

48. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že zde nejsou splněny podmínky pro jeho změnu ani potvrzení, a to z níže uvedených důvodů.

49. Právní poměry vzniklé přede dnem 1. lednem 2014 se řídí dosavadními právními předpisy (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), zde zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

50. Podle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1. ledna 2014 novelizován občanský soudní řád, se pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona použije občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013.

51. Odvolací soud rekapituluje, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že smlouva, jíž [Anonymizováno] převedla svá členská práva a povinnosti v družstvu na účastníka 1) je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák. pro duševní poruchu [Anonymizováno]. V dané věci zůstala k řešení toliko otázka vydržení členského podílu – posouzení dobré víry, uplynutí vydržecí doby a určení délky vydržecí doby, tj. zda na danou věc dopadá doba tříletá pro movité věci či desetiletá pro věci nemovité.

52. Podle § 134 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odstavec1). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (odstavec 3).

53. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

54. Už v předchozích rozhodnutích odvolací soud uzavřel, že vydržení je jedním z obecných způsobů nabytí vlastnictví ze zákona, přičemž podmínkou vydržení je oprávněná držba podle § 130 obč. zák. a uplynutí stanoveného času, po kterou má mít oprávněný držitel věc v nepřetržité držbě. Dobrá víra musí být posuzována se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. K vydržení soud přihlíží vždy, tj. bez zřetele k tomu, zda se jej oprávněný dovolal či nikoli. Účelem institutu vydržení je umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem a uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním (viz např. Spáčil, J. Ochrana vlastnictví držby v občanském zákoníku. 2. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 238). Dobrá víra musí být posuzována se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 353/2012, rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či ze dne 7. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo1401/2001, usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, usnesení ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, usnesení ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, či usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04). Obecně řečeno, v poměrech bytového družstva to znamená, že k tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné kromě jiného, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006).

55. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat; zda neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří nebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2358/2012, ze dne 30. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 179/2012). Oprávněnost dobré víry držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy hodnotit objektivně (nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka) a se zřetelem ke všem okolnostem projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 353/2012).

56. Otázku charakteru členských práv a povinností v družstvu z hlediska délky vydržecí doby odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně, neboť se s jeho závěrem, že vydržecí doba je desetiletá, neztotožňuje, a to z níže uvedených důvodů.

57. Nejvyšší soud k otázce vydržení práv a povinností spojených s členstvím (členského podílu) v bytovém družstvu v režimu právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 již dříve uzavřel, že členský podíl v družstvu je majetkovou hodnotou, se kterou lze disponovat, tj. činit ji předmětem právních úkonů jako celek. Práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu (tj. členský podíl) lze vydržet jako věc movitou. Za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, usnesení ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, jakož i usnesení ze dne 20. května 2020, sp. zn. 27 Cdo 3608/2019.

58. Odvolací soud, věda si úvahy Ústavního soudu obsažené v bodě 35 nálezu, ohledně alternativy vydržení členského podílu v bytovém družstvu jako vydržení práva k věci nemovité, dle níž je třeba zohlednit, že „členský podíl v bytovém družstvu je neoddělitelně spjat s konkrétní nemovitou věcí (především budovou, v níž je „družstevní byt“ situován), lze s ním obchodovat a jeho tržní cena bývá jen nepatrně nižší než cena bytu vlastněného. “, při respektu k nastíněným závěrům Ústavního soudu, má za to, že na tyto lze nahlížet jako na úvahy de lege ferenda, kdy v poměrech projednávané věci se desetiletá vydržecí lhůta, vztahující se k věci nemovité, z níže uvedených důvodů neuplatní.

59. Nejprve je třeba zdůraznit, že dřívější ani současná hmotně právní úprava členský podíl v družstvu neřadí mezi věci nemovité.

60. Podle 119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odst. 2 nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

61. Podle § 61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013, podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl ve společnosti, ledaže jde o akciovou společnost. Podíl ve společnosti nemůže být představován cenným papírem, ledaže jde o akciovou společnost. Pro účely tohoto zákona se oceňuje podíl mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak.

62. Podle § 496 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu. Podle odst. 2 nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.

63. Podle § 498 odst. 1 o. z. nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Podle odst. 2) veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná, jsou movité.

64. Podle § 595 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) družstevní podíl představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu.

65. Z citovaných ustanovení se tedy jednoznačně podává, jaké věci lze podřadit pod věci nemovité. Družstevní podíl tak lze zásadně považovat za věc (nehmotnou) movitou. Opačný závěr z právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, ani z té platné, učinit nelze. Ostatně tomuto závěru nasvědčuje i současná judikatura. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 29 Cdo 4215/2016, uveřejněného pod číslem 38/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, mj. uvedl, že družstevní podíl je v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nehmotnou movitou věcí. Ke stejnému závěru (mutatis mutandis) dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 19. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněného pod číslem 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. července 2015, sp. zn. 14 Cmo 354/2014, uveřejněného pod číslem 43/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Na tomto závěru setrval Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 20. května 2020, sp. zn. 27 Cdo 3608/2019.

66. Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud nemá důvodu se odchýlit od stávající soudní praxe (výše uvedené) týkající se posouzení délky doby vydržení členského podílu v družstvu. Odvolací soud setrvává na tom, že práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, tj. členský podíl, lze vydržet jako věc movitou; vydržecí doba je proto tříletá.

67. Do vydržecí doby by se započítávalal i doba, po kterou byli nepřetržitě v dobré víře účastník 3) [Anonymizováno], jeho právní předchůdci manželé [Anonymizováno] a jejich právní předchůdce účastník 1) [Anonymizováno], přičemž ztráta dobré víry se musí vázat k okolnostem, z nichž mohl být nabyvatelům zřejmý důvod neplatnosti smlouvy uzavřené mezi [Anonymizováno] a účastníkem 1). Jinak řečeno, kdy se kdokoli z postupných nabyvatelů seznámil se skutečností, že předmětný úkon měl být činěn v duševní poruše.

68. U účastníka 1) je relevantní, zda a na základě jaké skutečnosti mohl před převodem členských práv a povinností na manžele [Anonymizováno] získat indicie o tom, že [Anonymizováno] uzavírala smlouvu v duševní poruše. Z hlediska účastníka 3) není pro posouzení jeho dobré víry relevantní okamžik podání „žaloby“, neboť ta vůči němu nesměřovala a do řízení vstoupil až v jeho průběhu; význam má proto okamžik, kdy se o tom, že je napadena platnost smlouvy pro duševní poruchu převodkyně, tento účastník dozvěděl, tj. dne 27. května 2009.

69. Soud prvního stupně, byť argumentuje závěry Ústavního soudu, těmto ne zcela dostál právě při posuzování dobré víry účastníka 1). Dokazování provedené soudem prvního stupně je v tomto směru neúplné; provedené důkazy soud prvního stupně nehodnotil komplexně. Pokud jde o případnou rozpoznatelnost duševní poruchy [Anonymizováno] pro laika soud prvního stupně tuto otázku, resp. důkazy k ní provedené, hodnotil izolovaně, vytržené z kontextu. Z provedeného dokazování a obsahu spisu se dle odvolacího soudu nepodává soudem prvního stupně vyslovený jednoznačný závěr o tom, že i pro laika musely být známky duševní poruchy [Anonymizováno] seznatelné při zachování běžné opatrnosti. Pro takovýto závěr hovoří pouze výpověď [Anonymizováno]. Ostatní provedené důkazy však nasvědčují tomu, že pro laika bylo velmi obtížné známky duševní choroby v chování [Anonymizováno] rozpoznat, či mít o jejím duševním stavu pochybnosti (výpověď [Anonymizováno] spisu, výpovědi svědků [Anonymizováno] č. l. 693 a 694 spisu).

70. Rovněž jeho pátrání po navržených svědcích nebylo dostatečné. Kromě ověření adresy trvalého bydliště z registru Centrální evidence obyvatel se nabízí oslovit rovněž rodinné příslušníky těchto osob (zjistitelné rovněž ze zmíněného registru jako vazební osoby), popř. ověřit, zda tyto nejsou ve výkonu vazby či trestu dotazem Centrální evidenci vězňů.

71. V neposlední řadě je pak zcela nedostatečné dokazování k otázce majetkového vypořádání, když z tvrzení navrhovatelů se podává, že předmětný členský podíl měl být převeden za cenu podstatně nižší než tržní. Soud prvního stupně se k této otázce vůbec nevyjádřil. K objasnění této otázky je třeba ověřit, jaká obvyklá cena byla za obdobné převody členských práv a povinností v družstvech v rozhodné době (červenec 2005) a v daném místě poskytována.

72. Skutkový stav ohledně oprávněné držby účastníka 1) zjištěný soudem prvního stupně je neucelený. Na základě provedeného dokazování nelze bezpečně a jednoznačně učinit závěr o existenci či ztrátě dobré víry o oprávněnosti držby členského podílu účastníkem 1). Přičemž posouzení této otázky je klíčové, neboť doba a okolnosti jeho držby jsou nezbytnými předpoklady pro závěr o vydržení členského podílu účastníkem 3). Je třeba důsledněji se zabývat případnou ztrátou dobré víry účastníka 1), tj. k jakému okamžiku k tomu mohlo dojít.

73. Odvolací soud zdůrazňuje, že možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně. V poměrech dané věci další dokazování přesahuje rámec odvolacího řízení, a proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

74. Soud prvního stupně se v dalším řízení předně důsledně zaměří na klíčovou otázku o existenci či ztrátě dobré víry o oprávněnosti držby členského podílu účastníkem 1), k tomu provede potřebné důkazy. Zejména se zaměří na to, zda byla skutečnost, že [Anonymizováno] trpí duševní poruchou, i pro laika běžně rozpoznatelná, na otázku hodnoty majetkového vypořádání za převedený členský podíl a její obvyklost v daném místě a čase, jakož i na to, kdy se účastník 1) seznámil se skutečnostmi, které objektivně mohly vyvolat pochybnosti o oprávněnosti jeho držby. Přičemž nepomine, že důkazní břemeno k prokázání okolností dobré víry tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením, jakož i to, že předmětné řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou.

75. Jinak řečeno soud prvního stupně provede všechny potřebné důkazy k posouzení nastolené klíčové otázky tak, aby bylo dokazování ucelené a dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. A na základě provedeného dokazování, kdy provedené důkazy zhodnotí jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, věc znovu posoudí a o podaném návrhu rozhodne. Soud prvního stupně nepomine veškeré své úvahy a závěry týkající se posouzení otázky existence či ztráty dobré víry o oprávněnosti držby členského podílu účastníkem 1) srozumitelně promítnout do nového rozhodnutí ve věci samé.

76. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

77. O nákladech řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení