14 Cmo 22/2024 - 441

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Davida Bokra a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o přiznání práva na dorovnání, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2023, č. j. 49 Cm 6/2021-363, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na přiznání práva na dorovnání (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38 611 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových závěrů: - valná hromada [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „společnost“), rozhodla dne 25. 2. 2019 o nuceném přechodu akcií na žalovanou dle § 375 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, jak vyplývá z notářského zápisu NZ 62/2019, N 63/2019, sepsaného dne 25. 9. 2019 [jméno FO], notářkou se sídlem v [adresa]. Usnesení valné hromady bylo zapsáno do obchodního rejstříku 12. 3. 2019. Dne 28. 5. 2019 žalobce - jako akcionář společnosti s 1 358 ks akcií o jmenovité hodnotě 1 000 Kč - uplatnil u žalovaného právo na dorovnání dle § 390 odst. 1 z. o. k.; - výše protiplnění byla stanovena na základě znaleckého posudku společnosti [právnická osoba] ze dne 21. 1. 2019, č. 688-113/2018, částkou 3 718,20 Kč za jednu akcii o výše uvedené nominální hodnotě, a to ke dni ocenění 30. 11. 2018 (dále jen „PZK“, „ZP PZK“ a akcie“); - PZK ke stanovení hodnoty vlastního kapitálu společnosti použila metodu DCF entity (556 823 000 Kč), likvidační metodou (403 494 000 Kč) a metodu účetní (319 333 000 Kč). Při počtu 149 757 kusů emitovaných akcií je hodnota akcie podle metody DCF 3 718,20 Kč, podle likvidační metody 2 694,30 Kč a podle účetní metody 2 132,30 Kč. Podle PZK je správné vyjít z výnosové metody DCF entity, neboť odráží skutečné tržní podmínky k datu ocenění a zohledňuje reálné možnosti společnosti; - soudem ustanovený znalecký ústav [právnická osoba]. ve znaleckém posudku ze dne 15. 5. 2022, č. 1835/2022 (dále jen „BE“ a „ZP BE“) při stanovení hodnoty téhož předmětu ocenění vyšel z výnosové metody DCF entity. Použil též metodu majetkovou (substanční), likvidační metodu a metodu účetní, avšak jen podpůrně pro informaci a kontrolu. K 30. 11. 2018 činí hodnota akcie 2 770 Kč. Při výslechu BE setrval na svých závěrech; - další navržené důkazy soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost. Další znalecký posudek vypracovaný PZK ke dni ocenění 12. 4. 2019 dospívá k hodnotě akcie 2 860 Kč. Jde o částku nižší, než za jakou bylo vytěsnění minoritních akcionářů realizováno, proto nebyl proveden k důkazu.

3. Při právním posouzení věci soud prvního stupně s odkazem na § 390 odst. 1 z. o. k. dovozuje aktivní legitimaci žalobce a včasné podání žaloby. Následně se obecně zabývá institutem přezkoumání výše protiplnění soudem dle zmíněné právní úpravy. Připomíná, že znalec stanoví na základě svých zkušeností, makroekonomických vstupů a dalších dílčích informací potřebných pro jeho výpočet ODHAD hodnoty akcií, tedy nic, co by se dalo změřit či zvážit a tedy dojít k absolutnímu nezpochybnitelnému výsledku. Znalce nediskvalifikuje, pokud použije metodu, kterou nepoužívají ostatní, tedy zejména Blumův vzorec. BE tento postup řádně zdůvodnil a je logický. K žalobcem navržené změně parametrů (č. l. 320 spisu) soud neshledal důvod, znalec vyšel z reálných podkladů, které se neodchýlily od podkladů, z nichž vyšla též PZK.

4. ZP BE je bezvadný, znalec při svém výslechu obhájil své závěry. „Soud není schopen sám posoudit, zda-li skutečnosti ekonomické, kterými žalobci napadají odbornost tohoto znaleckého ústavu včetně použitých grafů, vstupních metod a jejich aplikací, jsou správně či nikoliv. Žalobci k těmto svým tvrzením žádné důkazy nepředkládají, žádné jiné znalecké posudky, navíc s ustanovením tohoto znalce souhlasili, nerozporovali jeho fundovanost či absenci znaleckého oprávnění v době, kdy byl tento znalec jmenován soudem“. „Pokud byl tento znalec zapsán do seznamu znalců, soud presumuje jeho znalecké oprávnění a taktéž i jeho závěry, které, pokud není prokázán opak, bere za relevantní.“ 5. Podle soudu prvního stupně nebylo minoritním akcionářům poskytnuto protiplnění v nepřiměřené výši. Zjištěná hodnota akcií je nižší, než poskytnuté plnění. Proto bylo na místě žalobu zamítnout.

6. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobci nebylo právo na dorovnání přiznáno, k tomu viz spojení „kteří se dovolali“ a „přiznání práva“ v § 390 odst. 3 z. o. k. Zmíněné ustanovení tedy není výjimkou z § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jak dovozuje literatura, ale jeho potvrzením. Neuspěl-li žalobce v řízení, nelze žalované uložit povinnost k náhradě jemu vzniklých nákladů. Náklady řízení na straně žalované se skládají z odměny advokáta za 8 úkonů právní služby po 3 100 Kč, 8 paušálních náhrad po 300 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč a 21% DPH ve výši 6 701 Kč.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 148 o. s. ř. tím, že stát platil znalečné ve výši 249 760,50 Kč. Tomu odpovídá povinnost žalobce zaplatit státu odpovídající náhradu. Dodává, že i minoritní akcionář si musí být vědom rizik spojených s podáním žaloby.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí hodnotu jedné akcie společnosti ve výši 6 123 Kč a žalobci přizná dorovnání ve výši 3 265 718,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 5. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem ve výši obvyklého úroku dle § 388 z. o. k. od 13. 4. 2019 do zaplacení. Eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Odvolatel soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal s námitkami žalobce o podjatosti BE a nedostatku jeho znaleckého oprávnění. BE byl ustanovený soudem prvního stupně znalcem v obdobné věci vedené pod sp. zn. 49 Cm 102/2020 a dne 16. 3. 2022 žádal dopisem o zbavení závazku vypracovat znalecký posudek z důvodu absence oprávnění oceňovat nemovitosti. Přitom v nadepsané věci podáním ze stejného dne žádal o prodloužení lhůty ke zpracování znaleckého posudku. Podle odvolatele BE nedisponuje alespoň dvěma znalci s tímto oprávněním. BE zjevně překročil své znalecké oprávnění. V rozporu s § 28 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“), není ZP BE podepsán znalcem oprávněným k oceňování nemovitostí. A tyto skutečnosti budí pochybnosti o (ne)podjatosti BE, přičemž odpovídající námitku žalobce vznesl podáním ze dne 12. 9. 2023. Žalobce tyto skutečnosti opakovaně tvrdil v řízení před soudem prvního stupně (vyjádření ze dne 13. 10. 2022, 4. 7. 2023 a 12. 9. 2023) a navrhoval, aby si soud prvního stupně od BE vyžádal vysvětlení. K tomu žalobce předložil oba dopisy BE z 16. 3. 2022 a příslušné výpisy ze seznamu znalců. Soud prvního stupně na námitky žalobce nereagoval, nevyžádal si od BE vyjádření a neprovedl navržené důkazy. Formální důvody obsažené v bodu 23 odůvodnění napadeného rozsudku nemohou obstát. Soud prvního stupně nepřípustně presumoval znalecké oprávnění BE za situace, kdy žalobce v řízení opakovaně dokládal jeho absenci. Přitom soud je povinen zabývat se též otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022. A námitkami podjatosti znalce je soud povinen se zabývat kdykoliv v řízení, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 29 Cdo 558/2017 a nálezu Ústavního sudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03. Tyto závěry soud prvního stupně nerespektoval a řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Dále odvolatel argumentuje tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazním návrhům zpochybňujícím závěry ZP BE. Žalobce v řízení upozorňoval, že ZP BE nebyl vypracován v souladu s obecně uznávanými postupy a standardy znalecké obce a je založen na neexistujících metodách, které nemají oporu v ekonomické teorii ani znalecké praxi. Zejména jde o metodiky stanovení (i.) bezrizikové úrokové míry, (ii.) koeficientu beta, (iii.) odečtení neexistujících úročených závazků a (iv.) nedůvodné navýšení plánovaných investic. Žalobce za účelem kvantifikace významu těchto vad provedl za použití běžně uznávaných postupů při stanovení bezrizikové úrokové míry a koeficientu beta a průměru skutečně realizovaných historických investic přepočet hodnoty společnosti a dospěl k ceně akcie 5 935 Kč. K tomu odvolatel navrhl důkazy znaleckým posudkem č. 170402 podaným BE v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 141/2013 a protokolem o jeho výslechu, protokolem o výslechu BE v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 55/2019, dotazem na [jméno FO] z 27. 11. 2019 a jeho odpovědí z 2. 1. 2020. Soud však důkazní návrhy zamítl z důvodu údajné nadbytečnosti, a to bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Skutečnost, že soud nemá ekonomické znalosti, není legitimním důvodem pro zamítnutí důkazů zpochybňujících věcnou správnost a věrohodnost znaleckého posudku k ocenění podniku. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III ÚS 299/06, je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Obdobně se vyjadřuje Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 2 Cdo 1810/2009. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, v němž Ústavní soud posuzoval soulad squeeze-outu s ústavním pořádkem, lze v rámci stanovení přiměřeného protiplnění akceptovat pouze takovou metodu, která bude všeobecně uznána ve finančním světě. Navíc řada námitek žalobce směřovala proti vnitřní rozpornosti ZP BE, k jejich posouzení soud nepotřeboval žádné odborné znalosti. Žalobce například namítal navýšení koeficientu beta o cizí úročený kapitál - závazky vůči společníkům - ačkoliv ze ZP BE i ZP PZK, vyplývá, že společnost k rozhodnému dni neměla žádné úročené závazky. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku či žalobcem vyžádaného znaleckého posudku podle § 127a o. s. ř. soud prvního stupně odmítl s argumentací o řetězení znaleckých posudků a o samozřejmých rozdílech v metodách a výsledcích případných dalších znaleckých posudků. Učinil tak v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, když žalobce zpochybnil odbornost a hodnověrnost ZP BE. Přitom jedině prostřednictvím revizního znaleckého posudku by bylo možné postavit najisto, zda jsou postupy BE v souladu s běžnou znaleckou praxí či nikoliv. Rovněž tímto pochybením soud prvního stupně zatížil řízení vadou „a pošlapal právo žalobce na spravedlivý proces“.

11. BE ocenil hodnotu akcií metodami DCF Entity, likvidační, substanční a metodou účetní hodnoty. Vyšel pak z metody DCF Entity s tím, že odpovídá nejvíce tržní hodnotě akcií a současně je vyšší než hodnota substanční. Podle odvolatele však v řízení nejde o zjištění tržní hodnoty akcií společnosti, ale zjištění spravedlivé hodnoty „fair value“, která má vytěsněným akcionářům kompenzovat nedobrovolné odebrání vlastnického práva k akciím. Tato spravedlivá hodnota nemusí odpovídat tržní hodnotě. Výběr metody ocenění obecně záleží na znalci, ovšem též na výkladu (právního) pojmu „přiměřené protiplnění“. Soud by se měl zabývat mimo jiné tím, která z použitých metod nejvíce koresponduje s bází spravedlivé hodnoty. Proto by v případě společnosti, u níž je dán předpoklad going-concernu, mělo být protiplnění stanoveno buď na základě výsledků metody výnosové DCF, nebo na základě výsledků metody majetkové substanční, což je metoda, která se používá právě pro případy zájmu kupujícího o společnost v daném stavu. V této věci by mělo být přihlédnuto i k tomu, že žalovaná po vytěsnění realizoval fúzi společnosti s jejím zánikem a přechodem jejího majetku do vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně se otázkou spravedlivé hodnoty nezabýval, pouze slepě převzal závěry BE.

12. Následně odvolatel argumentuje tím, že soud prvního stupně vůbec nepřihlédl k tvrzení žalobce o prémiové ceně akcií a navrženým důkazům. V podání z 12. 9. 2023 žalobce argumentoval tím, že v roce 2018 žalovaná nabyla akcie společnosti za 6 097 Kč za kus (celkem za 12 433 000 Kč), přičemž tato cena představuje prémiovou cenu, pod kterou nesmí přiměřené protiplnění klesnout, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, či ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4585/2018. Touto otázkou se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Přitom koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. nenastala, neboť soud účastníky poučil jen podle § 119a o. s. ř. Cena 6 097 Kč se blíží hodnotě určené výnosovou metodou za použití standardních a běžně užívaných postupů při stanovení bezrizikové úrokové míry, koeficientu beta a použití průměru historických investic, jak tvrdí žalobce, dospívaje k hodnotě 5 935 Kč za akcii. Tuto argumentaci odvolatel obsáhle rozvádí, včetně důkazních návrhů, v podání ze dne 12. 8. 2024, a to v reakci na vyjádření žalovaného k podanému odvolání.

13. Stran závislých výroků o nákladech řízení odvolatel poukazuje na chybný výklad a aplikaci § 390 odst. 3 z. o. k. Odkazuje na komentářovou literaturu a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 14 Cmo 271/2023. Soud nemůže ani v případě neúspěchu žalobci uložit povinnost hradit náklady řízení hlavního akcionáře. Hlavní akcionář taktéž hradí (bez ohledu na výsledek řízení) i náklady vynaložené státem (zpravidla na znalečné za znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem). Aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. není případná.

14. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Podle žalované soud ustanovil BE řádně ze seznamu znalců vedeného Ministerstvem spravedlnosti. Podle § 11 zákona o znalcích oprávnění vykonávat znaleckou činnost vzniká zápisem do seznamu znalců. Podle § 3 téhož zákona platí, že o tom, kdo bude zapsán do seznamu znalců pro konkrétní obor, rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti. BE je nepochybně zapsán seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti pro obor ekonomika, odvětví ekonomika. Jeho zveřejněnou specializací jsou znalecké posudky vyžadované státními orgány a orgány samosprávy týkající se jak finančního ocenění společnosti, tak ocenění výrobního a nevýrobního majetku a mimo jiné též ocenění nemovitého majetku. To konstatoval v dané věci i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 3. 4. 2023, č. j. 14 Cmo 5/2023-248. V žalobcem zmíněném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2946/2022 se Nejvyšší soud zabýval odborností znalce s ohledem na obor, pro který je znalec zapsán. Z rozhodnutí nevyplývá požadavek, aby konkrétní soud při ustanovování znalce přezkoumával například personální strukturu konkrétní znalecké kanceláře apod.

16. BE byl soudem jmenován zcela nezávisle a námitka žalobce o údajné podjatosti BE je zjevně účelová a mimo důvody uvedené v § 18 zákona o znalcích. Žalobce začal brojit proti oprávnění BE podat znalecký posudek až podáním ze dne 24. 10. 2022, tedy až poté, co se seznámil s obsahem ZP BE. Lze se tedy domnívat, že pravým účelem napadání BE je nesouhlas se závěry znaleckého posudku.

17. BE splnil zadaný úkol a odpověděl na všechny soudem položené otázky. Soud prvního stupně posoudil ZP BE co do splnění zadání i z jeho závěrů jako bezvadný, a to i v kontextu ZP PZK. Oba na sobě nezávislí znalci shodně použili metodu výnosovou DCF entity, oba vysvětlili proč tak učinili a shodli se též v odhadu spravedlivé hodnoty posuzovaného podniku. Mírné rozdíly při oceňování složité struktury daného podniku jsou přirozené. Soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost jejich odborných závěrů. Výpočet provedený samotným žalobcem je irelevantní. Zjevně nesprávné je tvrzení odvolatele v odvolání, že BE vyšel při ocenění z metody likvidační. Nepřiléhavá je též námitka žalobce odkazující na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, neboť metoda ocenění použitá BE není v rozporu s právem. BE oceňoval hodnotu podniku na bázi spravedlivě hodnoty „fair value“ v souladu s platnou definicí spravedlivé hodnoty v mezinárodních oceňovacích standardech (IVS 2017), jak vyplývá ze str. 4, 35 a 41 ZP BE. Oba znalci shodně vyšli z předpokladu, že společnost bude pokračovat v činnosti, tedy z principu „going concern“. BE se na str. 30 a násl. posudku zabývá metodologií ocenění, srovnává a osvětluje výnosovou metodu, likvidační metodou i substanční metodu. Na str. 35 výslovně vylučuje použití výsledku substanční metody pro daný předmět ocenění. Na str. 58 BE uvádí, že přirážku za malou velikost podniku použitou PZK neaplikuje. Podle žalované neplatí, že substanční metoda ocenění vede ke spravedlivému protiplnění dle § 376 odst. 1 z. o. k. Výběr metody ocenění je věcí znalce, a který je povinen tuto volbu řádně zdůvodnit, což se v tomto případě stalo. Přiměřenost protiplnění se podle judikatury zjišťuje objektivně na základě znaleckého posudku, nikoliv subjektivně podle úvahy menšinového akcionáře.

18. Dále se žalovaná obsáhle vymezuje vůči argumentaci odvolatele, podle níž měl za akcie obdržet tzv. prémiovou cenu. Rekapituluje obchody s akciemi společnosti, které realizovala před vytěsněním menšinových akcionářů, a dovozuje, že odvolatelem uváděná judikatura Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadá už jen proto, že šlo o ojedinělé obchody realizované téměř 11 měsíců před tím, než v rámci procesu vytěsnění požádal o svolání valné hromady. Postavení hlavního akcionáře žalovaná nabyla nikoliv nákupem akcií, ale v důsledku rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu o vlastní akcie. Tím se podíl žalované zvýšil z 78,6 % na 97,5 %.

19. Závěrem žalovaná přitakává závěru soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení. Žalobce je profesionálním investorem, který se snaží z těchto sporů co nejvíce vytěžit, a je mu známo, že soudní spory s sebou nesou náklady a riziko neúspěchu. Soud by měl i v tomto ohledu ke každému případu přistupovat individuálně.

20. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

21. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že na projednávanou věc dopadá právní úprava institutu nuceného přechodu účastnických cenných papírů v § 375 a násl. z. o. k.

22. Podle § 390 odst. 1 až 3 z. o. k. (1) Vlastníci účastnických cenných papírů se mohou domáhat po hlavním akcionáři práva na dorovnání, není-li protiplnění přiměřené hodnotě účastnických cenných papírů ke dni přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře; toto právo zaniká, není-li žádným vlastníkem účastnických cenných papírů uplatněno u hlavního akcionáře do 3 měsíců ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady podle § 384 v obchodním rejstříku. (2) Hlavní akcionář oznámí bez zbytečného odkladu uplatnění práva podle odstavce 1 způsobem stanoveným pro svolání valné hromady. Promlčecí lhůta běží ode dne, kdy hlavní akcionář splní oznamovací povinnost. (3) V soudním rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na dorovnání, soud určí výši dorovnání ve vztahu ke každému druhu akcie a jinému účastnickému cennému papíru a rovněž celkovou výši dorovnání zvýšenou o částku úroků podle § 388 ode dne přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům, o částku úroků z prodlení a o částku předpokládaných účelně vynaložených nákladů spojených s plněním do soudní úschovy. Vlastníci účastnických cenných papírů, kteří se dovolali práva na dorovnání, mají právo na náhradu v řízení účelně vynaložených nákladů.

23. Z ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu k výkladu zmíněného institutu upraveného v § 183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, jež se obdobně uplatní též v poměrech výše citované právní úpravy, se podává, že: 1) Základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti je obvykle hodnota podniku společnosti; její určení je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§ 127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti. 2) Určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud zpravidla vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti. 3) Má-li být protiplnění přiměřené (§ 183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu). 4) Při přezkoumávání přiměřenosti protiplnění postupem podle § 183k obch. zák. je nutné mít na paměti, že menšinoví akcionáři nemají prakticky žádnou možnost, jak hlavnímu akcionáři zabránit v realizaci jeho práva upraveného v § 183i obch. zák. Jsou-li zbavováni svého podílu ve společnosti s odůvodněním, že s ohledem na akcionářskou strukturu se jejich účast fakticky zúžila na pouhou investici, neboť jejich „vliv na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 52 odůvodnění), tedy že nadále zůstává zachována pouze majetková složka jejich účasti ve společnosti, již lze nahradit (nuceně vyměnit za peníze), musí být garantováno, že poskytované protiplnění v penězích bude odpovídat hodnotě této investice. Jinak řečeno, protiplnění poskytované hlavním akcionářem musí odpovídat hodnotě účastnických cenných papírů, jejichž vlastnictví hlavní akcionář v důsledku nuceného přechodu nabude tak, aby hodnota investice vlastněné minoritním akcionářem zůstala zachována. 5) Jakkoliv se zpravidla (v případě společností, jejichž účastnické cenné papíry nebyly přijaty k obchodování na regulovaném trhu) vychází z hodnoty podniku společnosti stanovené znalcem, přičemž výše protiplnění připadající na účastnický cenný papír se určí jako podíl na hodnotě podniku společnosti, odpovídající podílu (jmenovité hodnoty) účastnického cenného papíru na základním kapitálu společnosti, soud musí přihlédnout i k dalším okolnostem. Z požadavku přiměřenosti (spravedlnosti) mimo jiné plyne, že protiplnění zásadně nesmí být nižší než tržní cena dotčených účastnických cenných papírů v době předcházející vytěsnění, lze-li ji objektivně určit. 6) Skutečnost, že určení hodnoty podniku je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti, a že součástí odborného posouzení znalce je i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti, neznamená, že soud bez dalšího nekriticky přejímá závěry formulované znalcem. Znalecký posudek podléhá – jako každý jiný důkaz – hodnocení soudu, a to jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (§ 132 o. s. ř.). Soud přitom nepřezkoumává (nemůže přezkoumávat) věcnou správnost odborných závěrů znalce, nicméně posuzuje přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. 7) Právě proto, že v případě tzv. vytěsnění nemá akcionář možnost tomuto procesu zabránit, se při určení přiměřeného vypořádání vychází z (tržní) hodnoty podniku společnosti a základem pro určení přiměřeného vypořádání je pak podíl na této tržní hodnotě připadající na jednu akcii (účastnický cenný papír). Ve většině případů tento alikvotní podíl převyšuje tržní cenu samotných akcií (za uvedenou částku by zpravidla nebylo možné tyto akcie prodat) a již tím do určité míry reflektuje přiměřenost (spravedlnost) vypořádání mezi hlavním akcionářem a menšinovými (vytěsňovanými) vlastníky účastnických cenných papírů. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020, a v něm citovaná rozhodnutí.

24. Současně odvolací soud připomíná judikaturní závěr, podle něhož soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2479/2019, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v něm citovaná).

25. V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s žalobní argumentací, ani nepřináší výše zmíněný vlastní, ucelený argumentační systém.

26. Soud prvního stupně se ve vztahu ke sporné skutkové otázce hodnoty závodu společnosti omezil na konstatování závěrů ZP PZK (bod 8 odůvodnění), závěrů ZP BE (bod 10), rekapitulaci výpovědi BE (bod 11), konstatování zamítnutí ostatních důkazních návrhů pro nadbytečnost (bod 12), obecný výklad k řešenému institutu nuceného přechodu účastnických cenných papírů (body 16 až 21), důvod zamítnutí žaloby (bod 22). K hodnocení ZP BE se soud prvního stupně vrací v bodu 23 odůvodnění, ovšem opět jen v obecné rovině ve formě konstatování, že ZP BE „je bezvadný, znalec při svém výslechu obhájil znalecké závěry, kdy soud okazuje na hodnocení výslechu znalce“, či „Soud není schopen sám posoudit, zdali skutečnosti ekonomické, kterými žalobci napadají odbornost tohoto znaleckého ústavu včetně použitých grafů, vstupních metod a jejich aplikací, jsou správně či nikoliv. Žalobci k těmto svým tvrzením žádné důkazy nepředkládají, žádné jiné znalecké posudky, navíc s ustanovením tohoto znalce souhlasili, nerozporovali jeho fundovanost či absenci znaleckého oprávnění v době, kdy byl tento znalec jmenován soudem.“ a též „Soud nebude vyhotovovat další revizní znalecký posudek s vědomím řetězení znaleckých posudků, když lze předpokládat samozřejmě jisté rozdíly nejen v metodách ale i ve výsledku jednotlivých dalších znaleckých posudků.“, „…jedná se pouze o ODHAD“, „To, že znalec užívá metodu, kterou nepoužívají ostatní, tedy zejména Blumův vzorec, není důvod pro to, aby došlo k diskvalifikaci toho znalce, neboť tento postup byl řádně zdůvodněn, je logický.“ či „Soud nepřipustil žalobcem založené změny parametrů, neboť k nim neshledal důvod (č. l. 320 spisu), když soud vycházel z podkladů, které jsou reálné, znalec vycházel také z reálných podkladů, které se neodchýlily od znalce [právnická osoba]“.

27. Shora citovaná argumentace soudu prvního stupně nereflektuje konkrétním způsobem námitky žalobce, jež se podávají již z vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 21. 11. 2022 (č. l. 240) a jsou rozvinuty v podání ze dne 12. 9. 2023 (č. l. 326). V rozporu s § 132 o. s. ř. soud prvního stupně nerespektuje výše uvedený judikaturní apel na posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. A při vědomí, že soud sám není oprávněn - i kdyby příslušný soudce byl v daném oboru vzdělán, tato skutečnost je totiž irelevantní - přezkoumávat odborné závěry znalce a nahrazovat je vlastními závěry, měl soud prvního stupně s věcnými námitkami žalobce vůči znaleckému posudku náležitě konfrontovat znalce a umožnit mu zejména v rámci jeho výpovědi na jednotlivé námitky reagovat takovým způsobem, který by soudu umožnil provést již míněné posouzení znaleckého posudku. Takto konkretizované posouzení ZP BE v napadeném rozsudku absentuje. Za této situace je výše citované obecné konstatování soudu prvního stupně o bezvadnosti ZP BE a o tom, že BE obhájil své závěry, nepřezkoumatelné.

28. Stejně obecná je argumentace soudu prvního stupně stran odbornosti a (ne)podjatosti BE. Soud prvního stupně toliko konstatuje, že „pokud byl BE zapsán do seznamu znalců, soud presumuje jeho znalecké oprávnění a taktéž i jeho závěry, které, pokud není prokázán opak, bere za relevantní…“ Odvolací soud je toho názoru, že soudy při ustanovení znalce dle § 127 o. s. ř. pravidelně vychází z § 3 zákona o znalcích, podle něhož o zápisu do seznamu znalců rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti a § 11 téhož zákona, podle něhož zápisem vzniká oprávnění vykonávat znaleckou činnost v příslušném oboru. Po soudech nelze spravedlivě požadovat, aby si před ustanovením znalce z vlastní inciativy pravidelně ověřovaly splnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho zápis do seznamu znalců. V poměrech projednávané věci je situace jiná. Odvolatel v řízení opakovaně poukazuje na to, že ve věci s obdobným předmětem řízení vedené v rámci téhož soudního oddělení Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 102/2020 BE v podání z 16. 3. 2022 sám vychází (mimo jiné) z nedostatečného oprávnění k podání posudku a žádá o zproštění povinnosti k jeho podání. Takové podání by bylo možné posoudit jako odmítnutí podání znaleckého posudku podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona o znalcích. Logicky se tak nabízí odvolatelem předestřená otázka, proč BE neučinil stejnou žádost též v nadepsaném řízení, co bylo důvodem takovéto diferenciace ze strany BE a především, zda BE fakticky disponoval či nedisponoval oprávněním k výkonu znalecké činnosti v potřebném oboru. Bylo na soudu prvního stupně, aby se - za případné součinnosti BE - s těmito legitimními otázkami řádně vypořádal a své závěry náležitě odůvodnil. To soud prvního stupně neučinil, neřešil dle příslušné právní úpravy pochybnosti o odbornosti a nepodjatosti BE, omezil se jen na shora uvedené - opět jen obecné - konstatování.

29. Zásadní procesní pochybení soudu prvního stupně odvolací soud shledává v tom, že se soud vůbec nezabýval argumentací žalobce k prémiové ceně zaplacené žalovanou za akcie nabyté v roce 2018, obsažené v již zmíněném podání žalobce z 19. 9. 2023. Soud ani nesděluje důvod, proč tuto argumentaci pomíjí. Přitom, jak se podává z obsahu spisu, soud prvního stupně účastníky nepoučil o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. a žalobce s touto argumentací, včetně důkazních návrhů, přichází v řízení ještě před vyhlášení napadeného rozsudku (§ 119a o. s. ř.). Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

30. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 214 odst. 2 písm. d/, § 219a odst. 1 písm. a/ a b/, § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

31. V dalším řízení soud prvního stupně bude při zjišťování skutkového stavu věci řádně pracovat s poučovací povinností a potažmo s institutem koncentrace řízení dle § 118a a § 118b odst. 1 o. s. ř., a při hodnocení důkazů bude při respektování shora uvedeného výkladu dbát na zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. Soud prvního věc znovu projedná a ve věci znovu rozhodne, přičemž rozhodnutí odůvodní v souladu s § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. (k požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí - jakožto jednoho ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, odst. 17). Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně vyjde ze speciální úpravy v § 390 odst. 3 z. o. k. (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 14 Cmo 271/2022).

32. Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 o. s. ř.).

Poučení