14 Cmo 242/2020 - 241

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Davida Bokra a soudkyň Mgr. Kateřiny Horákové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1) [Anonymizováno], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] jako insolvenční správce společnosti [Jméno žalované C]., IČO [IČO žalované C] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení neplatnosti akcií a určení akcionáře, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 47 Cm 31/2016 - 99, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje; ve výroku II. se potvrzuje, avšak se správným dnem nabytí vlastnictví akcií žalobcem 30. června 2013.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 53 731 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že akcie žalované 1) [Anonymizováno], série B, vedené pod č. 1 až 145, o jmenovité hodnotě jedné akcie 100 000 Kč, vydané dne 1. dubna 2014 na jméno společnosti [právnická osoba]., jsou neplatné, a to zpětně k datu jejich emise [výrok I.], dále určil, že žalobce je od 30. dubna 2013 výlučným vlastníkem listinných akcií série B s pořadovými čísly 0001 až 0145, o jmenovité hodnotě jedné akcie 100 000 Kč, vydaných žalovanou 1) dne 30. dubna 2010 ve formě na majitele, které v souvislosti s přijetím zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 134/2013 Sb.“/, změnily formu na jméno [výrok II.] a žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 736 171 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého z žalovaných [výrok III.].

2. Jedná se v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozí zamítavý rozsudek ze dne 22. června 2016, č. j. 47 Cm 31/2016 - 99, odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. ledna 2018, č. j. 14 Cm 323/2016 - 133, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně přitom zavázal závazným právním názorem, podle něhož je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť žalobce drží předmětné listinné akcie společnosti, k tomu tvrdí právní důvod jejich nabytí, k němuž navrhuje důkazy a společnost mu právní postavení akcionáře upírá. Žaloba tak má preventivní charakter, směřuje k eliminaci právní nejistoty ohledně toho, kdo je akcionářem společnosti vlastnícím předmětné akci a smyslem požadovaného rozhodnutí soudu je vytvoření právního rámce, který přispěje k odvrácení budoucích právních sporů. V tomto směru odvolací soud jmenovitě odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že vyšel s odkazem na § 265 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/, zkratkovitě z toho, že žalobce není zapsán v seznamu akcionářů společnosti, a že neprokázal, že by o zápis do tohoto seznamu řádně usiloval, ani nedotvrdil a neprokázal důvod, proč uplatnil svá akcionářská práva až po roce tvrzené držby předmětných akcií. Dále soud prvního stupně vyšel z tvrzení společnosti, že jejím akcionářem je [právnická osoba]. /dále též jen „ITC“/, a že ITC se jako akcionář žalované 1) zúčastnila valné hromady konané dne 1. dubna 2014. Odvolací soud soudu prvního stupně připomenul, že § 265 odst. 1 z. o. k. stanoví vyvratitelnou právní domněnku, takže i kdyby byla v seznamu akcionářů společnosti vedena jako akcionář ITC či jiná osoba, musí být žalobci umožněno snést tvrzení a důkazy k prokázání jím tvrzeného postavení akcionáře a soud se těmito tvrzeními a důkazními návrhy musí relevantním způsobem zabývat. Žalobce v řízení popsal nabytí předmětných akcií od Daniela Bezoušky smlouvou ze dne 30. června 2013, a pro případ pochybností o předchozích převodech předmětných akcií poukazoval na svoji dobrou víru ve smyslu § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „ZCP“/, ale ani s touto jeho argumentací se soud prvního stupně nevypořádal. Navíc ke změně formy předmětných akcií došlo k 1. lednu 2014 bez dalšího ze zákona a postup realizace této změny předepsaný zákonem č. 134/2013 Sb. na tom, kdo je akcionářem společnosti, nic nemění. Tím, zda společnost postupovala v souladu s úpravou v tomto zákoně, se soud prvního stupně rovněž nezabýval. Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jím navrženým důkazům, část důkazů sice provedl, ale neučinil z nich odpovídající skutková zjištění a nesprávné je též jeho právní posouzení věci.

3. V nyní řešeném druhém rozsudku soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: - existuje 313 kusů kmenových akcií žalované 1) na majitele v listinné podobě ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč. Členem dozorčí rady byl Richard Čemus, který byl též členem dozorčí rady úpadce ITC; - [Anonymizováno] koupil předmětné akcie na majitele, série B, čísel 1 - 145 od [Anonymizováno]. K jejich fyzickému předání došlo v advokátní kanceláři [Anonymizováno], kde byly předány i peněžní prostředky za tyto prodávané akcie. Nebyla vyhotovena žádná písemná smlouva a [Anonymizováno] vystupoval jako vlastník celého areálu v [adresa], včetně nemovitostí společnosti ITC; - při předání akcií [Anonymizováno] [Anonymizováno] byl přítomen [Anonymizováno]. [Anonymizováno] akcie přinesl přímo a [Anonymizováno] nesepisoval žádné listiny. Oba kontrahenti hovořili o obchodních záležitostech a následně došlo k předání balíku akcií a předání peněz; - [Anonymizováno], který se jako prodávající prohlásil za vlastníka 145 kusů akcií na majitele, číselné řady 001 - 0145, série B, emitovaných dne 30. června 2010 společností [právnická osoba]., prodal tyto akcie žalobci, který je převzal, a to za kupní cenu 2 650 000 Kč. Žalobce má tyto akcie v držení; - na valné hromadě žalované 1) konané dne 1. dubna 2014 majoritní akcionář ITC prohlásil, že drží 128 kusů akcií série A a 145 kusů akcií série B, t. j. 273 kusů akcií z celkových 313 kusů akcií a valná hromada je tudíž usnášeníschopná. Valná hromada prohlásila akcie na majitele série A čísel 1 - 168 a akcie série B čísel 1 - 145, každá o nominální hodnotě 100 000 Kč, ke dni 1. dubna 2014 za neplatné. ITC byly předány nové akcie na jméno, emitované dne 1. dubna 2014, a to série A čísel 1 - 128 a série B čísel 1 - 145 s tím, že akcie série A čísel 129 - 168 s datem emise 1. dubna 2014, u kterých není vyjasněno jejich vlastnictví, zůstanou v depozitu žalované 1) do doby vyjasnění vlastnictví; - dopisem ze dne 30. června 2014 žalobce požádal žalovanou 1) a o výměnu akcií série B, čísel 1 - 145 za akcie na jméno; - žalovaná 1) dopisem ze dne 12. června 2014 reagovala na dva dopisy žalobce, v nichž prohlásil, že je vlastníkem zmíněných akcií a žádal o svolání valné hromady, a sdělila mu, že jej jako akcionáře společnosti neeviduje a požádala o prokázání této skutečnosti; - soud prvního stupně konstatoval, že doplnil dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení a seznámil účastníky řízení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019, č. j. 70 ICm 1230/2015, 102 VSPH 887/2017 – 425, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 27 Cdo 912/2017, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 78 Cm 146/2015 – 233. Žádný z účastníků i přes poučení podle § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, neměl další důkazní návrhy.

4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k těmto právním závěrům: - podle závazného právního názoru odvolacího soudu má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.; - podle § 156 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „obch. zák.“/, je akcie na majitele neomezeně převoditelná a podle odst. 8 tohoto ustanovení se na převod akcií jinak použijí ustanovení zvláštního právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 ZCP se k převodu listinných akcií na majitele uzavírá smlouva, která nemusí být písemná, přičemž k převodu listinných akcií na majitele dochází jejich předáním nabyvateli, pokud smlouva nestanoví jinak, jak plyne z § 17 odst. 1 ZCP. Z § 20 ZCP pak vyplývá, že pokud není stanoveno jinak, stává se vlastníkem cenného papíru ten, na koho je převáděn jeho majitelem i tehdy, jestliže převodce neměl právo listinný cenný papír převést, ledaže věděl nebo musel vědět, že převodce toto právo v době převodu neměl. V pochybnostech se dobrá víra předpokládá. Z tohoto pak plyne závěr, že v případě prokázání existence uzavření smlouvy o převodu akcií a předání akcií nabyvateli se tento stane jejich vlastníkem; - v poměrech projednávané věci žalobce neměl důvod pochybovat o tom, že Daniel Bezouška je vlastníkem předmětných akcií, když mu tyto akcie předal. Žalobce byl v dobré víře, že akcie nabývá od oprávněného, když důkazem o vlastnictví k akciím na majitele je skutečnost, že je má akcionář u sebe, jelikož převod vlastnického práva nastal jejich předáním; - nelze přehlédnout, že otázkou vlastnictví předmětných akcií se Krajský soud v Praze zabýval ve shora zmíněném rozsudku č. j. 70 ICm 1230/2015 – 382, jímž rozhodl o vyloučení akcií z majetkové podstaty ITC poté, co bylo prokázané, že žalobce je jejich vlastníkem. Skutkové a právní závěry pak potvrdil Vrchní soud v Praze ve výše zmíněném rozsudku č. j. 70 ICm 1230/2015, 102 VSPH 887/2017 – 425 (KSPH 70 INS 10921/2014), a ke stejným závěrům dospěl Městský soud v Praze v již uvedeném usnesení č. j. 78 Cm 146/2015 – 233, jímž rozhodl o neplatnosti usnesení přijatých na valné hromadě žalované 1) konané dne 29. prosince 2014; - soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na skutková zjištění a ve shodě s výše uvedenými rozhodnutími došlo mezi Danielem Bezouškou a žalobcem k uzavření smlouvy o prodeji cenných papírů, Daniel Bezouška předal předmětné akcie žalobci a z hlediska § 20 ZCP je tak rozhodující pouze to, zda byl žalobce při nabytí akcií v dobré víře; - cílem ochrany poctivého nabyvatele cenných papírů podle § 20 ZCP je znemožnit třetím osobám, aby mohly proti jejich bezelstnému nabyvateli dosáhnout vydání cenných papírů, které některý z předchozích jejich vlastníků případně nezískal řádně. Toto zákonné ustanovení tedy nereguluje vztah převodce a nabyvatele, nýbrž nabyvatele a uvedených třetích osob a chrání nabyvatele proti nárokům třetích osob. Jde tedy o variantu § 446 obch. zák., pokud jde o získání vlastnictví ke zboží od nevlastníka (viz z judikatury Vrchního soudu v Praze např. rozsudek ze dne 13. listopadu 2017, sp. zn. 5 Cmo 468/2007); - v poměrech projednávané věci tedy není podstatné, zda a jakým způsobem nabyl akcie jejich převodce [Anonymizováno], ale to, zda byl žalobce při nabytí akcií od [Anonymizováno] v dobré víře. Ta ale nebyla vyvrácena, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce věděl, že [Anonymizováno] není oprávněn vlastnické právo k akciím převést. Jeho dobrá víra při nabytí akcií byla dána již tím, že se [Anonymizováno] ve smlouvě o prodeji cenných papírů prohlásil za jejich vlastníka, a že žalobci akcie současně předal. Mezi účastníky navíc nebylo sporu o tom, že se jedná o pravé akcie, jejichž držitelem je stále žalobce. Žalovaní ani nepředestřeli žádná konkrétní tvrzení o tom, že by [Anonymizováno] získal akcie jakýmkoliv protiprávním způsobem; - dobrou víru žalobce při nabytí akcií nevyvrací ani skutečnost, že písemně oznámil žalované 1) nabytí akcií a zároveň prvně uplatnil akcionářská práva až dne 30. června 2014. Protože se jedná o akcie na majitele, nebyl veden seznam akcionářů a žalobce jako akcionář povinnost oznámit jejich nabytí neměl. Žalobce měl povinnost předložit akcie na majitele k vyznačení nezbytných údajů nebo k výměně za nové akcie na jméno a sdělit společnosti údaje potřebné pro zápis do seznamu akcionářů až k 30. červnu 2014. Případné prodlení by mělo za následek toliko ztrátu oprávnění vykonávat práva spojená s danými akciemi (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 134/2013 Sb.); - je třeba přitakat závěru Vrchního soudu v Praze ve zmíněném rozsudku č. j. 70 ICm 1230/2015, 102 VSPH 887/2017 – 425 (KSPH 70 INS 10921/2014), podle něhož dobrou víru žalobce při nabytí akcií nevyvrací ani fakt, že [Anonymizováno] byl v minulosti předsedou dozorčí rady žalobce, a že zná [Anonymizováno], jenž je statutárním orgánem žalobce, resp. že jsou oba angažováni v orgánech společnosti [Anonymizováno] Nebylo totiž prokázáno, že by Daniel Bezouška poskytl v souvislosti s tím žalobci jakékoliv informace způsobilé mít za následek absenci dobré víry žalobce při nabytí akcií, a že dobrou víru žalobce při nabytí akcií nevyvrací ani výše kupní ceny, za níž žalobce akcie nabyl, neboť její sjednání je pouze otázkou smluvní volnosti nabyvatele a převodce, a o skutečné (tržní) hodnotě akcií navíc nevypovídá nic jejich nominální hodnota, ani to, v jaké hodnotě dlužník upsal nepeněžitý vklad v souvislosti s jejich emisí; - je třeba přitakat i dalšímu závěru Vrchního soudu v Praze ve shora uvedeném rozsudku, a to že dobrá víra se i při případných pochybnostech podle § 20 ZCP předpokládá. Existence dobré víry žalobce vyvrácena nebyla, naopak žalobce prokázal, že vlastnické právo k předmětným akciím svědčí jemu; - ode dne 1. dubna 2014 jsou v oběhu duplicitní akcie. Jednak akcie, jejichž vlastníkem je žalobce, které za zákona změnily formu na akcie na jméno, a jednak akcie mylně emitované žalovanou 1) na jméno domnělého akcionáře. Takovéto duplicitní vlastnictví povaha vlastnického práva vylučuje. Žalobce prokázal, že právě on je vlastníkem předmětných akcií, a to ode dne 30. června 2013, kdy je koupil od [Anonymizováno]. Proto bylo na místě rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.

5. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a na příslušná ustanovení vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), úspěchem žalobce v řízení. Žalobci náleží náhrada soudních poplatků v celkové výši 4 000 Kč, náhrada odměny advokáta za 11 úkonů právní služby po 50 100 Kč a 2 úkony právní sužby po 25 050 Kč (úkony soud prvního stupně blíže specifikuje), náhrada 13 režijních paušálů po 300 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 127 071 Kč. Celkem činí náhrada nákladů řízení 736 171 Kč.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný 2) odvolání, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba vůči žalovanému 2) zamítá a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Odvolatel soudu prvního stupně vytýká, že na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Odvolatel namítá nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. Vedle žaloby v nadepsané věci žalobce podal vůči žalovanému 2) ještě žalobu na vyloučení předmětných akcií z majetkové podstaty dlužníka ITC, o níž bylo vedeno shora uvedené - dříve zahájené a dříve skončené - řízení, přičemž žalobě bylo vyhověno. Žalovaný 2) v řízení v nadepsané věci opakovaně poukazoval na to, že otázka vlastnictví předmětných akcií, zda je žalobce nabyl po právu či nikoliv, bude v řízení o vylučovací žalobě řešená jako otázka předběžná, a že žalobce nemá ve vztahu k žalovanému 2) na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ve vztahu k odvolateli a majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka pak ani v jiném soudním řízení než v incidenčním sporu ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nemůže být shora uvedená otázka řešena.

9. Dále odvolatel soudu prvního stupně vytýká, že správně měl vyjít z tarifní hodnoty vyplývající z § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a odměny za jeden úkon právní sužby ve výši 3 100 Kč. Na místo toho soud prvního stupně vyšel z nominální hodnoty akcií, tj. z předmětu sporu ve výši 14 500 000 Kč, přičemž zcela pominul, že skutečná hodnota předmětných akcií je nesrovnatelně nižší. Žalovaná 1) vstoupila k 1. lednu 2015 do likvidace a dne 19. července 2016 bylo vůči ní zahájeno insolvenční řízení. Dne 24. února 2017 bylo rozhodnuto o jejím úpadku a na její majetek byl prohlášen konkurs. S ohledem na tyto skutečnosti mají předmětné akcie nulovou hodnotu. I v případě již zmíněného incidenčního sporu vyšel insolvenční soud z § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a výše mimosmluvní odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní sužby. Případně měl soud prvního stupně vyjít z tarifní hodnoty 10 000 Kč dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud rozsudek prvního stupně jako věcně správný potvrdil, současně navrhl opravu zřejmé nesprávnosti ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, když správně mělo být uvedeno, že žalobce je vlastníkem předmětných akcií od 30. června 2013, jak soud prvního stupně uvádí v odůvodnění rozsudku, nikoliv 30. dubna 2013.

11. Žalobce snáší argumentaci k existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Poukazuje na to, že obecně je možný souběh civilní určovací žaloby a incidenční vylučovací žaloby (incidenčního sporu), k tomu odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněném pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 379/2006. Z pouhého zařazení akcií do soupisu majetkové podstaty domnělého akcionáře nelze automaticky dovozovat, že by žalobce neměl mít naléhavý právní zájem i na určení, zda je vlastníkem těchto akcií, či nikoliv, jak je to v daném případě vyvolaným zvláštními okolnostmi daného případu. Na rozdíl od zmíněného incidenčního sporu je probíhající řízení vedeno mezi žalobcem jakožto vlastníkem akcií, žalovaným 2) a dále žalovanou 1). Přičemž žalovaná 1) emitovala neplatné akcie, je povinna vést seznam akcionářů, ovšem nebyla účastníkem incidenčního sporu. Mezi těmito řízeními není dána totožnost účastníků řízení, ani totožnost předmětu řízení. V nadepsaném řízení nejde jen o majetek pojatý do soupisu majetkové podstaty dlužníka, ale též o odstranění duplicity akcií a zneplatnění neoprávněně emitovaných akcií. Je pravdou, že insolvenční soud v rámci incidenčního sporu posuzoval otázku vlastnictví akcií jako otázku předběžnou, avšak její řešení nezahrnul do výroku svého rozhodnutí, ani o tomto posouzení nevydával žádné meritorní rozhodnutí. Insolvenční soud se však již dále nezabýval například otázkou od kdy je žalobce vlastníkem akcií, ani se žádným způsobem nevypořádával otázkou odstranění duplicity akcií a odstranění neplaných akcií z oběhu. Navíc v době zahájení řízení nebylo jasné, jak incidenční spor dopadne. S ohledem na duplicitu akcií bylo nutné pasivní věcnou legitimaci vymezit ve vztahu ke všem subjektům, které si v době podání žaloby osobovaly výkon akcionářských práv. Rozhodnutí v insolvenčním řízení je podle § 164 insolvenčního zákona závazné toliko pro všechny procesní subjekty insolvenčního řízení, nikoliv však jiné subjekty /např. žalovanou 1) či notáře/. Rozhodnutí v incidenčním sporu není dostatečným podkladem např. pro opravu zápisů v seznamu akcionářů (včetně zápisu dne nabytí vlastnictví) a vydání úplného výpisu z tohoto seznamu žalobci. Výpis ze seznamu akcionářů je častokrát jediným zdrojem informací pro třetí osoby (např. notáře) o tom, kdo, od kdy, a zda vůbec je akcionářem žalované 1). Předmět nadepsaného řízení daleko přesahuje potřeby zmíněného incidenčního sporu. Navíc námitku nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobce vznesl odvolatel v rozporu s § 205a o. s. ř. až v rámci odvolacího řízení.

12. Dále žalobce uvádí k otázce nákladů řízení, že při jejich vyčíslení postupoval podle zrušeného rozsudku ze dne 22. června 2016 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000. Ani ve zmíněném incidenčním sporu insolvenční soud nevycházel při určování tarifní hodnoty z předpokladu mulové hodnoty předmětu sporu.

13. Žalovaná 1) se při jednání odvolacího soudu k odvolání vyjádřila tak, že se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolávala, protože se jí způsob převodu akcií netýká. Chtěla jen dostát povinnostem vyplývajícím ze zákona o transparentnosti. Žalovaná 1) neměla povinnost pochybovat o tom, že předložení akcií na doručitele nebylo po právu. V průběhu času byl zrušen konkurz na žalovanou 1) pro nedostatek majetku a po uspokojení zajištěného věřitele nezbyly žádné peníze, takže pro žalovanou 1) je to už vlastně jen otázka formální. Akcie dnes nemají žádnou hodnotu, ale je třeba mít pro účely likvidace i v těchto věcech pořádek, proto je likvidátor dohodnutý se zástupkyní žalobce na bilaterárním řešení těchto věcí. Víc k tomu nemá co dodat, přičemž ponechává rozhodnutí na úvaze odvolacího soudu.

14. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolateli se věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit nepodařilo. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správné je též jeho právní posouzení věci.

15. Odvolatel nepřichází v odvolacím řízení s novými skutkovými tvrzeními ani důkazními návrhy ve smyslu § 205a o. s. ř. Otázka naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení již byla v průběhu řízení opakovaně řešena jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem.

16. Stran skutkových a právních závěrů o nabytí vlastnictví předmětných akcií žalobcem dne 30. června 2013 odvolací soud pro stručnost odkazuje na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, s nimiž se v plném rozsahu ztotožňuje (k této možnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Konečně, odvolatel ani proti těmto závěrům soudu prvního stupně nebrojí, když svoji odvolací argumentaci směřující k meritu věci staví výlučně na nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve vztahu k odvolateli.

17. Argumentaci odvolatele, že ve vztahu k němu žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přisvědčit nelze. Odvolací soud v tomto směru pro stručnost v prvé řadě odkazuje na shora rekapitulovaný závazný právní závěr vyslovený v přecházejícím rozhodnutí odvolacího soudu a přitakává argumentaci žalobce.

18. Odvolací soud přisvědčuje argumentaci žalobce o tom, že okruh účastníků řízení i předmět řízení překračuje rámec zmíněného incidenčního sporu a má jednoznačně preventivní charakter, směřuje k eliminaci právní nejistoty ohledně toho, kdo je akcionářem žalované 1), kdy se jím stal, i ohledně řešené duplicity akcií. Na základě meritorního rozhodnutí v nadepsaném řízení bude možné zjednat komplexní nápravu v seznamu akcionářů žalované 1). Příhodný je též odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu k souběhu vylučovací žaloby a žaloby na určení vlastnictví. Zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve vztahu k žalovanému 2) by vůči žalobci znamenalo tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

19. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) jen s opravou zřejmé nesprávnosti ve výroku II. stran dne nabytí vlastnictví předmětných akcií žalobcem, kdy den nabytí je v souladu s obsahem odůvodnění přezkoumávaného rozsudku 30. června 2013.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl soud prvního stupně správně vyjít z § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a tedy z výše mimosmluvní odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Po přepočtení činí náklady řízení v témže věcném rozsahu dovozeném s ohledem na obsah spisu soudem prvního stupně celkem 53 731Kč. Proto odvolací soud změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, přičemž k provázání platební povinnosti žalovaných 1) a 2) tak, jak uvedl soud prvního stupně, neshledal odvolací soud důvod. Proto ponechal tuto jejich povinnost jako dílčí.

21. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 150 ve spojení s § 224 o. s. ř.

22. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci odvolací soud přiznal vůči odvolateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši, tj. v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby spočívající v účasti při jednání odvolacího soudu ve výši 3 100 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. z částky 3 400 Kč ve výši 714 Kč. Celkem činí náklady odvolacího řízení 4 114 Kč.

23. S ohledem na shora uvedený procesní postoj žalované 1) v odvolacím řízení odvolací soud ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobcem aplikoval § 150 o. s. ř. a žalobci vůči žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení