14 Cmo 247/2024 - 133

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Broučkové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Michaely Janouškové ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele A], narozený [Datum narození navrhovatele A] bytem [Adresa navrhovatele A] Impruneta (FI), Itálie zastoupený [Jméno navrhovatele B], advokátkou sídlem [adresa] za účasti: [Jméno advokátky]. v likvidaci, IČO [IČO advokátky] sídlem [Adresa advokátky] zastoupena [Jméno Zástupce], advokátem sídlem [adresa] o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady dne 7. 1. 2021, k odvolání společnosti [Jméno advokáta]. v likvidaci proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024, č. j. 73 Cm 45/2021-99, takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh navrhovatele na přerušení řízení [výrok I.], vyslovil „nicotnost“ rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady společnosti [Jméno advokáta]., IČO [IČO] (dále jen „společnost“), ze dne 7. 1. 2021, jímž byl z funkce jednatele společnosti odvolán [jméno FO] a novým jednatelem společnosti byl jmenován [jméno FO] (dále jen „rozhodnutí jediného společníka“) [výrok II.], a dále uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 43 503 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele [výrok III.].

2. Soud prvního stupně (mimo jiné) vyšel z toho, že dne 1. 2. 2011 byla mezi navrhovatelem jako úvěrujícím a společností [právnická osoba]., IČO [IČO], která je jediným společníkem společnosti (dále jen „jediný společník“), jako úvěrovaným uzavřena smlouva o úvěru, v níž se navrhovatel zavázal poskytnout jedinému společníku úvěr ve výši 30 000 000 Kč a jediný společník se zavázal úvěr i se sjednanými úroky splatit ve sjednaných splátkách (dále jen „smlouva o úvěru“). Téhož dne byla mezi navrhovatelem (jako zástavním věřitelem) a jediným společníkem (jako zástavcem i zástavním dlužníkem) uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávek z úvěrové smlouvy zástavním právem k obchodnímu podílu jediného společníka ve společnosti (dále jen „zástavní smlouva“ a „podíl“). Jediný společník se dne 31. 1. 2020 dostal do prodlení se splácením dluhu, dne 5. 3. 2020 proto navrhovatel v souladu s úvěrovou smlouvou svou pohledávku zesplatnil. Dne 19. 10. 2020 navrhovatel sdělil jedinému společníku, že přistoupil k výkonu zástavního práva k podílu a že podíl bude v souladu s čl. 5.1 zástavní smlouvy prodán v obchodní veřejné soutěži dle § 1362 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). Dne 29. 10. 2020 bylo v Obchodním věstníku zveřejněno vyhlášení obchodní veřejné soutěže k podílu, jejímž vyhlašovatelem byl navrhovatel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2020, č. j. 28 C 383/2020-49, bylo vydáno předběžné opatření, které navrhovateli zakazovalo „prodat“ formou obchodní veřejné soutěže podíl ve společnosti do doby „právní moci rozhodnutí v řízení“; oznámení o tomto rozhodnutí bylo dne 20. 11. 2020 zveřejněno v Obchodním věstníku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2020, č. j. 80 Cm 186/2020-32, bylo mimo jiné navrhovateli zakázáno „vykonávat hlasovací práva“ a přijímat jakákoli rozhodnutí na valné hromadě společnosti; usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2021, č. j. 7 Cmo 89/2021-101, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. Navrhovateli se nepodařilo podíl zpeněžit. Navrhovatel tvrdil, že přestože ode dne 25. 11. 2020 byl v souladu s § 1326 o. z. oprávněn vykonávat společnická práva ve společnosti on, jediný společník dne 7. 1. 2021 rozhodl v působnosti valné hromady společnosti o odvolání předchozího a jmenování současného jednatele společnosti. Sporné bylo i posouzení právní otázky, dle které právní úpravy se může jediný společník bránit výkonu zástavního práva. Podle navrhovatele bylo třeba použít právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, neboť jeho právo na uspokojení ze zástavy vzniklo dne 31. 1. 2020. Podle společnosti bylo třeba použít právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, neboť zástavní smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 2011.

3. Na takto ustanoveném základě soud prvního stupně došel k závěrům, že přestože navrhovatel není osobou uvedenou ve výčtu v § 191 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „z. o. k“), je aktivně věcně legitimován, neboť na vyslovení „nicotnosti“ rozhodnutí jediného společníka má právní zájem. Jediný společník byl sice jediným vlastníkem podílu, tento byl však zastaven ve prospěch navrhovatele k zajištění dluhu vzniklého ze smlouvy o úvěru. Jelikož jediný společník přestal dne 31. 1. 2020 dluh z úvěrové smlouvy splácet, došlo dne 5. 3. 2020 k zesplatnění celé pohledávky. Tímto okamžikem nastal případ vymáhání ve smyslu čl. 1.1 zástavní smlouvy a osobou oprávněnou vykonávat společnická práva ve společnosti se stal v souladu s čl. 4.1 zástavní smlouvy místo zástavce (jediného společníka) navrhovatel jako zástavní věřitel. Na uvedených závěrech nemění nic ani dvě (výše zmíněná) předběžná opatření. Ta sice zakazují navrhovateli prodej podílu v obchodní veřejné soutěži, ale nezakládají jedinému společníku oprávnění vykonávat společnická práva. Oprávnění jediného společníka k výkonu společnických práv navíc podle soudu prvního stupně zaniklo i na základě skutečnosti, že se navrhovatel pokusil bez úspěchu podíl prodat. Jediný společník „nebyl oprávněn k výkonu práv společníka ani na základě smluvního ujednání a právní úpravy § 117 (správně zřejmě „§ 117a“ – poznámka odvolacího soudu) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále i jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“), neboť se v době napadeného rozhodnutí již nastala situace, kdy se nepodařilo podíl prodat“. Výkon zástavního práva posuzoval soud prvního stupně dle nové právní úpravy – občanského zákoníku (s odkazem na § 3073 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99), proto výkonu zástavního práva navrhovatelem nemohlo bránit ani podání žaloby podle § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále i jen „obč. zák.“). Dále soud prvního stupně uvedl, že porušení smluvně založeného zákazu výkonu společnických práv má za následek „nicotnost“ rozhodnutí jediného společníka (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3903/2017), nedůvodná je proto i námitka společnosti, že ujednání zástavní smlouvy mají účinky pouze mezi smluvními stranami.

4. S odkazem na § 1320 odst. 1, § 1322 odst. 1, § 1326, § 1359 odst. 1 o. z. a § 191 z. o. k. a § 90 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), tak dospěl soud prvního stupně k závěru, že dne 5. 3. 2020 jediný společník oprávnění k výkonu společnických práv ve společnosti ztratil, zatímco navrhovatel je téhož dne nabyl. Přijal-li tedy přesto jediný společník dne 7. 1. 2021 rozhodnutí v působnosti valné hromady společnosti, nevyvolalo toto rozhodnutí žádné právní účinky, neboť jednala osoba k tomu neoprávněná.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž úspěšnému navrhovateli přiznal náhradu nákladů za soudní poplatek, odměnu za právní zastoupení advokátem za 10 úkonů právní služby po 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. c), § 7 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (dále jen „AT“)] a za 11 paušálních náhrad po 300 Kč, včetně náhrady za 21% DPH.

6. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh zamítá, a aby výrok III. usnesení soudu prvního stupně zrušil a společnosti přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Případně navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyložil § 3073 o. z. ve vztahu k otázce, jakou právní úpravou se řídí výkon zástavního práva, k němuž došlo po 1. 1. 2014, vzniklo-li zástavní právo v roce 2011. Správně měl soud prvního stupně vycházet z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. To dokládá mimo jiné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, který pravomocně vyhověl žalobě odvolatelky proti zástavnímu věřiteli na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle § 166 obč. zák. Strany si totiž v zástavní smlouvě sjednaly, že prodej zástavy má proběhnout formou obchodní veřejné soutěže ve smyslu § 117a odst. 4 obch. zák. ve spojení § 166 obč. zák. Daným rozhodnutím je soud vázán. Výkonu zástavního práva tedy bránila žaloba podaná dle § 166 obč. zák. Následkem toho nemohlo dojít k pokusu o zpeněžení podílu, a tedy ani k přechodu výkonu společnických práv na navrhovatele. K tomu odvolatelka dodává, že i kdybychom připustili aplikaci nové právy úpravy, je nepřípustné realizovat výkon zástavního práva formou „privátního prodeje“, neboť tento způsob výkonu zástavního práva by si strany musely sjednat (což strany dle zákona ani učinit nemohly), i formou obchodní veřejné soutěže, neboť tento způsob výkonu zástavního práva nová úprava neobsahuje. Pak by navrhovatel musel využít soudního prodeje zástavy nebo prodeje ve veřejné dražbě, což neučinil. Nedošlo tedy k pokusu o zpeněžení podílu ve smyslu § 1326 o. z., a tedy ani k přechodu výkonu společnických práv na navrhovatele. Na podporu svých tvrzení cituje pasáže z komentářové literatury a judikatury vyšších soudů.

8. Dále odvolatelka namítá, že pouhé porušení smluvního ujednání zástavní smlouvy nemůže vést k „nicotnosti“ rozhodnutí jediného společníka. Soudem prvního stupně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3903/2017, není pro danou věc použitelné, neboť v něm zákaz vykonávat práva člena obchodní korporace vyplýval z usnesení vydaného dle § 79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Podobně není aplikovatelná ani judikatura citovaná navrhovatelem, jelikož v ní jde o „veřejnoprávní zákaz“. Podle odvolatelky by se analogicky měly použít závěry právní doktríny k důsledkům porušení akcionářské dohody ve vztahu k (ne)platnosti usnesení valné hromady. Doktrína se sice v otázce důsledků porušení akcionářské dohody na platnost usnesení valné hromady rozchází, jednotná je ale v tom, že vůbec neuvažuje o následku v podobě „nicotnosti“. A nakonec, navrhovatel dle odvolatelky není k podání návrhu aktivně věcně legitimován, neboť zákonný výčet osob, které se mohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným (§ 191 odst. 1 z. o. k.), je taxativní a zástavní věřitel, jemuž svědčí zástavní právo k podílu, mezi tyto osoby nepatří.

9. Navrhovatel s podaným odvoláním nesouhlasí, navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a odvolatelce uložil povinnost nahradit navrhovateli náklady odvolacího řízení.

10. Navrhovatel souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že výkon zástavního práva k podílu se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I pokud by tomu tak nebylo, nemá to vliv na závěr o „nicotnosti“ rozhodnutí jediného společníka, neboť k datu tohoto rozhodnutí nenáležela společnická práva plynoucí z podílu jedinému společníku. V důsledku prodlení jediného společníka se splácením úvěru totiž navrhovatel dne 5. 3. 2020 úvěr v dosud neuhrazeném rozsahu zesplatnil, což mělo v souladu s čl. 4.1 a 1.1 zástavní smlouvy za následek ztrátu společnických práv jediného společníka. Zástavní právo je právem věcným, které působí erga omnes, nikoli inter partes. Působilo tedy (od okamžiku, kdy jí byla doručena účinná zástavní smlouva) i vůči odvolatelce. Zástavní právo bylo sjednáno v souladu se zákonem (§ 1323 o. z.). Rozhodnutí jediného společníka učiněné v rozporu se smluvním zákazem výkonu společnických práv tedy vedlo k „nicotnosti“ tohoto rozhodnutí, neboť je vůbec nepřijal společník odvolatelky.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

12. Řízení v dané věci (o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady včetně rozhodnutí orgánu právnické osoby) je řízením ve statusové věci právnických osob podle § 85 písm. a) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci zákona o zvláštních řízeních soudních.

13. Z napadeného usnesení se podává, že mezi stranami bylo sporné, zda na navrhovatele přešel výkon společnických práv v odvolatelce, a zda byl tedy jediný společník oprávněn přijmout rozhodnutí v působnosti valné hromady, které navrhovatel v tomto řízení návrhem na vyslovení neplatnosti (event. na určení „zdánlivosti“) napadá.

14. Podle odvolacího soudu je zásadní otázkou, zda soud prvního stupně na danou věc aplikoval správný právní předpis, tedy občanský zákoník (§1320 odst. 1, §1322 odst. 1, §1326 a § 1359 odst. 1 o. z.), což dovodil z § 3073 o. z. a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 45. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2529/99 (odstavec 48 a 49 odůvodnění usnesení).

15. Odvolací soud se proto nejprve zabýval určením právní úpravy použitelné na práva ze zajištění závazku, respektive na výkon zástavního práva v případě, kdy byla zástavní smlouva uzavřena (a zástavní právo vzniklo) za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, ale právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo až za účinnosti nové právní úpravy.

16. Dle § 2 odst. 2 o. z. nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

17. Dle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

18. Dle § 3073 o. z. se práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

19. Z ustálení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu právních předpisů se podává: 1) Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. 2) Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona osvětlující záměr tvůrce a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. 3) Nepřijatelným je takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného uspořádání právních vztahů. 4) Pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým i historickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad pak sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti 5) Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva, která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp. záměr tvůrce příslušné normy.

20. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, a judikaturu v něm uvedenou.

21. Dle gramatického výkladu lze vyložit § 3073 o. z. dvěma způsoby. Dle prvého se rozumí „právy ze zajištění závazku“ zajišťovací instituty (zástavní právo, zadržovací právo apod.). Dle druhého pod pojem „práva za zajištění závazku“ spadají pouze konkrétní práva vzniklá ze zajištění (např. právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy). Navrhovatel (a v návaznosti na něj i soud prvního stupně) považuje za správný druhý způsob. Poukazuje za znění § 3073 o. z., který upravuje „práva ze zajištění závazku vzniklá“, nikoli „práva za zajištění závazku vzniklého“ ani „vzniklých“. To dle navrhovatele již samo o sobě nepřipouští jiný závěr, než že § 3073 o. z. zachovává režim předchozí právní úpravy pouze pro „konkrétní práva ze zajištění, vznikla-li před 1. 1. 2014“. S tímto argumentem se odvolací soud neztotožňuje. Gramatický výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě (srov. výše). Předmětem úpravy § 3073 o. z. jsou „práva ze zajištění závazku“, nikoli „práva za zajištění závazku vzniklá“. Slovo „vzniklá“ se váže k následující části věty, tj. „vzniklá předem dnem nabytí účinnosti…“. Slovní spojení „práva za zajištění vzniklá“ se přitom dá (čistě dle gramatického výkladu) vyložit oběma výše uvedenými způsoby.

22. Z hlediska systematického výkladu je nutné zabývat se řazením § 3073 o. z. v systému ostatních právních norem. Je nutné zohlednit, že obecným intertemporálním ustanovením je § 3028 o. z., jehož druhý a třetí odstavec začínají slovy „Není-li dále stanoveno jinak…“. Následující ustanovení proto z logiky věci musí stanovit pravidla od § 3028 o. z. odlišná, jinak by jejich zakotvení bylo nadbytečné. To by bylo v rozporu se zásadou nevytváření nadbytečných ustanovení jako jednoho z argumentů systematického výkladu (srov. WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2019, str. 103).

23. Dle § 3028 odst. 2 o. z. se občanským zákoníkem ode dne nabytí jeho účinnosti řídí právní poměry týkající se (mimo jiné) věcných práv a pouze ta konkrétní práva a povinnosti z těchto právních poměrů vzniklé, které vznikly po dni nabytí účinnosti občanského zákoníku. Jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, se řídí dosavadními právními předpisy. Pravidlo v § 3028 odst. 3 z. o. zase zachovává režim dosavadní právní úpravy, jak pro samotné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, tak pro práva a povinnosti z těchto právních poměrů vzniklé, a to bez ohledu na to, kdy tato práva a povinnosti vznikly; rozhodný je totiž den vzniku právního poměru. To, že se práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (ať už jde o práva a povinnosti vzniklé ze zajišťovacích institutů věcněprávní nebo závazkové povahy), řídí dosavadními právními předpisy, vyplývá z druhého i třetího odstavce § 3028 o. z. Pokud bychom tedy ve světle výše uvedeného vyložili § 3073 o. z. tak, jak navrhuje navrhovatel, stalo by se toto ustanovení nadbytečným. Již ze znění § 3073 o. z. („…byť byla zřízena i jako práva věcná…“) je přitom zřejmé, že má stanovit výjimku z § 3028 odst. 2 o. z., což potvrzuje i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019. Výjimka spočívá v tom, že se podle předchozí úpravy budou řídit i zajišťovací instituty věcněprávní povahy, které by se jinak, nebýt § 3073 o. z., řídily od 1. 1. 2014 občanským zákoníkem, a s nimi i práva a povinnosti z nich vzniklé (bez ohledu na okamžik jejich vzniku). Ze systematického a logického výkladu tedy vyplývá, že § 3073 o. z. stanoví pravidlo pro zajišťovací instituty obecně, nikoli pouze pro práva a povinnosti, které ze zajišťovacích institutů vznikají.

24. Z důvodové zprávy k § 3073 o. z. se podává, že „ustanovení § 3073 zčásti opakuje obecné právní pravidlo § 3028 odst. 3, rozšiřuje však jeho působení i na zajišťovací práva věcněprávní povahy“ (srov. vláda: důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.). K opakování obecného pravidla v § 3028 odst. 3 o. z. dochází v tom rozsahu, v jakém § 3073 o. z. dopadá na zajišťovací instituty závazkové povahy, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (ty by se totiž i bez existence § 3073 o. z. posuzovaly v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. – vyjadřujícího princip tzv. plné neretroaktivity – podle dosavadních právních předpisů, stejně jako práva a povinnosti z nich vzniklé bez ohledu na okamžiku tohoto vzniku). Ustanovení § 3073 o. z. však také rozšiřuje působení § 3028 odst. 3 o. z. i na zajišťovací instituty (dle znění důvodové zprávy „zajišťovací práva“) věcněprávní povahy, které by se jinak řídily principem tzv. nepravé retroaktivity (srov. § 3028 odst. 2 o. z.). Pomocí historického výkladu tedy došel odvolací soud k tomu, že dle § 3073 o. z. je pro zajišťovací instituty (závazkové i věcněprávní povahy) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku rozhodná právní úprava účinná v den jejich vzniku. Tou se pak budou řídit i konkrétní práva a povinnosti z těchto zajišťovacích institutů vzniklé, bez ohledu na okamžik jejich vzniku.

25. Též níže citovaná odborná literatura se kloní k závěru, že § 3073 o. z. upravuje zajišťovací instituty obecně.

26. H. Zoubek uvádí, že § 3073 o. z. je nutno vykládat jako speciální k všeobecnému ustanovení obsaženému v § 3028 odst. 2, neboť rozšiřuje princip plné neretroaktivity i na věcněprávní zajišťovací instituty, které by jinak podle obecné úpravy po 1. 1. 2014 podléhaly režimu občanského zákoníku. Zákonodárce tímto svázal právní režim závazku hlavního s právním režimem zajištění dluhu. Pokud oba závazky (hlavní i zajišťovací) vznikly do 31. 12. 2013, řídí se nadále v úplnosti dosavadní úpravou. Pokud by nebylo komentovaného ustanovení, byl by tento právní režim rozpojen v případě věcněprávního zajištění závazku (zajištění zřízením zástavního práva, popřípadě právem zadržovacím nebo zajišťovacím převodem práva). Hlavní závazek (včetně práv a povinností z něho vzniklých po 1. 1. 2014) by se tak nebýt komentovaného ustanovení řídil dosavadní právní úpravou (zejm. občanským zákoníkem z roku 1964 a obchodním zákoníkem), zatímco práva a povinnosti ze zajišťovacího závazku vzniklá po 1. 1. 2014 by se již řídila úpravou novou, což by nebylo principiálně v souladu s povahou zajištění jako akcesorického závazku. Podaný výklad je podle něj většinově zastáván komentářovou literaturou. Srov. ZOUBEK, H. § 3073 [Zajišťovací práva vzniklá před datem účinnosti ObčZ]. In: PETROV, J., VÝTISK, M., B., Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2.

27. Dle R. Šťastného se § 3073 o. z. snaží stanovit jednotné intertemporální pravidlo pro veškeré zajištění závazků bez ohledu na to, zda má věcněprávní či jen obligační povahu. V okamžiku, kdy strany sjednávaly podmínky zajištění před účinností občanského zákoníku, vycházely z tehdy platné právní úpravy, včetně úpravy možností způsobů jeho realizace. Právě způsob realizace zajištění a obecně práva, která má věřitel k předmětu zajištění v případě, že se dlužník dostane do prodlení s plněním zajištěného dluhu, jsou podle něj pro strany každého zajišťovacího závazku těmi nejdůležitějšími. Pokud by se na ně měla aplikovat nepravá retroaktivita, zasahoval by zákon zbytečně razantním způsobem, do již sjednaných podmínek zajištění a očekávání jeho stran. Zastává tak názor, že v případě zajištění (i věcněprávního) se budou řídit dosavadní úpravou všechna práva a povinnosti stran ze zajištění sjednaného před účinností občanského zákoníku. Srov. ŠŤASTNÝ R. § 3073 [Práva ze zajištění závazku]. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK J., FIALA J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-3-3]. ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

28. Odvolací soud proto uzavírá, že vzniklo-li zástavní právo přede dnem účinnosti občanského zákoníku, bude se i výkon zástavního práva řídit právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 i v případě, kdy právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1. 1. 2014.

29. Odkaz navrhovatele a soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není případný. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo situaci, kdy přechodné ustanovení v zákoně (obč. zák.) chybělo a jeho nová právní úprava „poskytla zástavnímu věřiteli „nové“ právo v realizaci zástavního práva (což není tento případ).

30. Stejně tak není případný ani odkaz na koncepci nepravé retroaktivity ve vztahu k úpravě věcných práv, neboť zajišťovací instituty mají svou speciální úpravu, a to právě v § 3073 o. z.

31. V dané věci je proto pro posouzení zástavní smlouvy (platnosti a obsahu) a z ní vyplývajícího právního poměru rozhodná právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (podle dne uzavření zástavní smlouvy a dne vzniku zástavního práva k podílu, kterým je den 4. 3. 2011, kdy bylo toto zástavní právo v souladu s § 117a odst. 2 věty první obch. zák. zapsáno do obchodního rejstříku).

32. Podle odvolacího soudu není žádných pochyb, že právní úpravu občanského zákoníku (účinná od 1. 1. 2014) týkající se „Zastavení obchodního podílu v korporaci“ nelze mít za totožnou s právní úpravou „Zastavení obchodního podílu“ v obchodním zákoníku (srov. § 1320 až § 1327 o. z. s § 117a obch. zák.), a stejně tak nelze mít za shodnou právní právní úpravu právních jednání obsaženou v občanském zákoníku s právní úpravou právních úkonů v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. § 545 až § 599 o. z. s § 34 až § 51 obč. zák) .

33. Posuzoval-li tedy soud prvního stupně danou věc (platnost smlouvy, smluvní ujednání v ní obsažená a výkon zástavního práva) podle nesprávného právního předpisu, tj. podle občanského zákoníku, kdy proto i vyloučil aplikaci § 166 obč. zák. (upravujícího speciální žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy), je jeho závěr, že dne 5. 3. 2020 jediný společník oprávnění k výkonu společnických práv ve společnosti ztratil, zatímco navrhovatel je téhož dne nabyl, přinejmenším předčasný.

34. A odvolací soud tak uzavírá, že vzhledem k nesprávné aplikaci právního předpisu soudem prvního je jeho závěr, že rozhodnutí jediného společníka dne 7. 1. 2021 nevyvolalo žádné právní účinky, neboť jednala k tomu osoba neoprávněná, nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

35. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

36. V dalším řízení se soud prvního stupně bude znovu zabývat aktivní věcnou legitimací navrhovatele v tomto řízení, přičemž nepřehlédne, že v tomto případě se navrhovatel (podle obsahu jeho návrhu) nedomáhal pouze neplatnosti usnesení jediného společníka přijatého v působnosti valné hromady, ale „eventuálně“ rozhodnutí, že se na toto usnesení hledí jako by nebylo přijato podle § 45 odst. 1 z. o. k. ve spojení s § 245 o. z. A dospěje-li k závěru, že navrhovatel je v dané věci aktivně věcně legitimován, znovu ji právně posoudí, a to podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy se neopomene vypořádat i s námitkami v odvolacím řízení vznesenými.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

38. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně závazný.

Poučení