14 Cmo 267/2021 - 144

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Davida Bokra a soudců JUDr. Ondřeje Kubáta a Mgr. Kateřiny Horákové ve věci žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 2 245 784 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2021, č. j. 79 Cm 110/2018-115, takto:

Výrok

I. Odvolání žalované podané proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I.: a) v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 846 568 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 119 617 Kč od 19. 8. 2017 do 6. 2. 2019 a z částky 1 846 568 Kč od 7. 2. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, potvrzuje; b) v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 2 119 617 Kč od 21. 6. 2017 do 18. 8. 2017, mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení soudem prvního stupně.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 338 387 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 846 568 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 119 617 Kč od 21. 6. 2017 do 6. 2. 2019 a z částky 1 846 568 Kč od 7. 2. 2019 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku žalobu o zaplacení částky 2 245 784 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 294 488,20 Kč (výrok III.), jakož i povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze částku 105 742,56 Kč (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto zjištění: - Pavel Pazourek (dále též jen „zůstavitel“), který měl 70% podíl v žalované, zemřel dne 20. června 2016, čímž jeho účast v žalované zanikla; - tento podíl zůstavitele nabyla žalobkyně jako jeho dědička v rozsahu ideální jedné třetiny (správně v rozsahu práva na zaplacení částky odpovídající hodnotě jeho jedné třetiny - poznámka odvolacího soudu), neboť se podíl nedědil; - zakladatelské listina žalované po její změně v čl. 8, odstavci 3, věta prvá, obsahovala ode dne 31. července 2014 tuto úpravu: vznikne-li při zániku účasti společníka ve společnosti společníkovi nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádání, výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti; - výše vlastního kapitálu žalované k datu úmrtí zůstavitele byla zjištěna ve výši 1 376 715 Kč; - podle revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu [adresa] (dále též jen „ revizní znalec“) byl postup znalce [Anonymizováno], který vypracoval znalecký posudek v rámci dědického řízení k určení ceny vypořádacího podílu zůstavitele, tak i znaleckého ústavu [právnická osoba]., který vypracoval znalecký posudek pro žalovanou, v souladu s odbornou péčí. Oba znalci použili shodnou metodu ocenění (metodu kapitalizace čistých výnosů), jíž lze považovat za vhodnou pro posouzení hodnoty podniku. Tuto metodu použil irevizní znalec a ocenil hodnotu podniku na 10 887 000 Kč, z nichž na 70% podíl připadá 7 621 000 Kč.

3. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně s odkazem na § 36 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. prosince 2020 (dále jen „z. o. k“) a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, dovodil, že výše vlastního kapitálu žalované podle mezitímní účetní závěrky je v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku tak, jak jej určil znalec [Anonymizováno] a jak jej potvrdil i znalecký posudek revizního znalce. Zásadní otázkou, ve které se znalci rozcházeli, bylo očištění majetku od ztrátového střediska pohostinské činnosti. Žalovaná má ve své podstatě dva na sobě nezávislé předměty činnosti, a to pojišťovnictví, což je činnost výnosová, generující zisk, a pohostinství, což je činnost dlouhodobě ztrátová. Předmětem sporu je tak pouze to, zda lze eliminovat ztrátu z činnosti, za kterou je odpovědný zůstavitel. Revizní znalec se přiklonil k závěru [tituly před jménem], při vlastním výpočtu eliminoval ztrátovou pohostinskou činnost, avšak započetl do ceny podniku i částku mínus 1,8 milionu Kč na ukončení provozu pohostinství vyplývající ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru (vlastněného zůstavitelem). Ocenil hodnotu podniku na 10 887 000 Kč, z nichž na 70% podíl připadá 7 621 000 Kč. Od této částky odečetl soud prvního stupně 140 000 Kč odpovídající nabývací ceně podílu, kterou následně vydělil třemi, protože tři dědicové, včetně žalobkyně, dědili rovným dílem a takto vypočetl částku 2 493 667 Kč, od které odečetl daň z příjmu ve výši 15 % (374 050 Kč), kterou je žalovaná povinna srážkou odvést podle § 36 odst. 2 písm. e) zákona o daních z příjmu. Celkově je tak žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 1 846 568 Kč, protože dosud zaplatila pouze 273 049 Kč. Úrok z prodlení byl přiznán ode dne 21. června 2017 v souladu s požadavkem žalobkyně. Do data 6. února 2019, kdy jí byla vyplacena částka 273 049 Kč, byl určen z částky 2 119 617 Kč, poté z částky 1 846 568 Kč až do zaplacení.

4. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), neboť výše soudem určeného plnění byla stanovena na základě znaleckého posudku, a to z hodnoty 2 119 617 Kč (jež je součtem částky přiznané a částky, pro kterou bylo řízení po podání žaloby zastaveno), a poté z hodnoty 1 846 568 Kč. O nákladech státu, které odpovídají nákladům za odměny znalců, bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti všem výrokům rozsudku podala odvolání žalovaná. Navrhuje změnu rozsudku, aby byla žaloba zamítnuta, žalované přiznána náhrada nákladů řízení a uloženo zaplatit náklady státu.

6. Namítá, že soud prvního stupně nevycházel z úpravy obsažené v zakladatelské listině, podle které měl hodnotu majetku společnosti stanovit. Úprava zakladatelské listině žalované po její změně obsažená v čl. 8, odstavci 3, větě prvé odpovídala poslední vůli zůstavitele a v mezích § 36 odst. 2 z. o. k. upravuje pravidlo pro určování vypořádacího podílu pro případ jeho smrti, protože ve smyslu tohoto ustanovení určila jinak. Zůstavitel znění do této podoby upravil z vlastní vůle dne 31. července 2014, kdy současně rozhodl, že podíly ve společnosti se nedědí, a to v souvislosti se svým rozhodnutím převést menšinové podíly na své syny. S určitým nadhledem lze tvrdit, že tato úprava vyjadřuje pořízení zůstavitele pro případ své smrti, což jeho synové akceptovali. Žalovaná je tímto ujednáním vázána, postupovala v souladu s ním, a proto žalobkyni zaplatila dne 6. února 2019 částku 273 049 Kč. Výnosové ocenění podniku není poctivé a neodpovídá reálné hodnotě majetku společnosti k 20. červnu 2016, neboť stanovená výše vypořádacího podílu mnohonásobně přesahuje reálnou hodnotu jejího majetku. Revizní znalecký posudek uvádí, že majetková hodnota obchodního podílu společnosti v rozsahu 70 % na bázi tržních cen je ke dni ocenění 1 203 612 Kč s tím, že tento výpočet je možné interpretovat tak, že pokud by došlo k ukončení činnosti podniku ke dni úmrtí zůstavitele a veškerý majetek byl umístěn na volný trh, bylo by dosaženo právě této částky, při zohlednění velikosti obchodního podílu a závazků společnosti. Právě touto metodou byla získána hodnota čistého obchodního majetku, tedy reálná hodnota majetku žalované. Poctivé vypořádání musí být poctivé jak ke společníkovi, tak ke společnosti. Při určení hodnoty vypořádacího podílu nemají žádné místo jakékoli odhady hypotetických budoucích výsledků hospodaření, a proto se od nich také nemůže ani odvíjet výsledek jeho stanovení. Částka určená soudem v souhrnu představuje 7 621 000 Kč, což je více než šestinásobek čistého obchodního majetku (reálné hodnoty majetku) společnosti. Žalovaná tyto prostředky nemá a je otázkou, kde je má vzít. Výnosová metoda nezkoumá hodnotu majetku společnosti, ani výši jejích závazků, ale zjišťuje nejvyšší možný výnos (zisk), což v daném případě představuje desetinásobné navýšení takového nejvyššího možného výnosu. Po porovnání výše vypořádacího podílu při ocenění z účetnictví a výše vypořádacího podílu při stanovení reálné hodnoty majetku je zřejmé, že tyto částky nejsou v hrubém nepoměru a ani se podstatně neliší, protože dle účetní závěrky sestavené ke dni úmrtí zůstavitele vlastní kapitál žalované činil 1 376 715 Kč, což u podílu zůstavitele odpovídalo částce 963 701 Kč, zatímco dle reálné hodnoty částce 1 203 612 Kč. Po přepočtení na vypořádací podíl žalobkyně je tak rozdíl 57 000 Kč. Usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. října 2017, č. j. 20D704/2016-186, Nd 150/2016, jímž byla schválena dohoda dědiců o tom, že žalobkyně nabývá 1/3 vypořádacího podílu zůstavitele, nabylo právní moci 21. listopadu 2017. Žalovaná byla vyzvána k úhradě vypořádacího podílu až výzvou ze dne 19. dubna 2018. Nemohla proto plnit dříve, než bylo s jistotou zjištěno, že je dědičkou. Pokud jde o nákladové výroky, soud měl buď úspěch a neúspěch účastníků zohlednit, nebo zohlednit to, že revizní znalecký posudek došel k zásadně vyšší částce než znalecký posudek APELEN valuation a. s.

7. Žalobkyně odvolání neshledává důvodným. Navrhuje potvrzení rozsudku jako věcně správného a přiznání nákladů odvolacího řízení.

8. Uvádí, že již od 9/2016 vyzývala žalobkyně jednatele žalované, aby zajistil vyhotovení mimořádné účetní závěrky tak, aby bylo možno zjistit hodnotu vypořádacího podílu, což zůstalo bez reakce. Proto žalobkyně požádala o jmenování znalce, což se také usnesením soudní komisařky stalo, a byl vypracován znalecký posudek [Anonymizováno]. S ohledem na podrobně vylíčené obstrukce žalované, spočívající v nečinnosti a nereagování na veškeré výzvy notáře či žalobkyně, a skutečnost, že je logické, že žalobkyně jako důkaz ke svému tvrzení použila takto vypracovaný posudek, který plně obstojí, když s ohledem na postoj žalované ani ničeho jiného k dispozici neměla a mít nemohla, se pak jeví požadavek žalované na přiznání náhrady nákladů řízení, která započala se svou obranou až poté, co byla podána žaloba, jako zcela nepřijatelný. S odkazem na závěry dovozené revizním znalcem je polemika žalované ve smyslu, že se nejedná o hrubý nepoměr, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zásada poctivosti vypořádání se jako obecné kritérium prosadí jak v případě, kdy je vypořádací podíl společníka určován podle zákonné úpravy, tak v případě, kdy způsob vypořádání podílu vyplývá ze společenské smlouvy přebírající znění zákona. Tvrzená vůle zůstavitele o nedědění podílu je irelevantní.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a důvodným shledal odvolání dílem pouze v části, která se týká úroků z prodlení, a dále v rozsahu obou nákladových výroků.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla účinně zpochybněna, a pro stručnost na ně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, jež jsou dostupná, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách www.nsoud.cz) a ze shodných tvrzení účastníků, učiněných v rámci jednání odvolacího soudu.

11. Na základě těchto shodných tvrzení má odvolací soud za zjištěné, že účetním obdobím žalované v letech 2016-2017 byl vždy kalendářní rok, jakož i to, že žalobkyně byla vyrozuměna o tom, že je dědičkou zůstavitele, ke dni 8. srpna 2017, kdy bylo i zřejmé, že dědictví po něm neodmítá, aniž by byl v dědickém řízení spor o jejím dědickém právu. K tomuto datu byly všechny tyto skutečnosti, týkající se dědictví, známy žalované.

12. Podle § 36 odst. 1 z. o. k. při zániku účasti společníka v obchodní korporaci za jejího trvání jinak než převodem podílu nebo udělením příklepu v řízení o výkonu rozhodnutí vzniká společníkovi nebo jeho právnímu nástupci právo na vypořádání (dále jen „vypořádací podíl“), ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

13. Podle § 36 odst. 2 z. o. k. neurčí-li společenská smlouva jinak, stanoví se výše vypořádacího podílu ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci.

14. Podle § 36 odst. 3 z. o. k. se nepoužije, liší-li se podstatně reálná hodnota majetku společnosti od jeho ocenění v účetnictví. V takovém případě se při určení výše vypořádacího podílu vychází z reálné hodnoty majetku snížené o výši dluhů vykázaných v účetní závěrce uvedené v odstavci 2. Společenská smlouva může určit jiný vhodný způsob určení vypořádacího podílu.

15. Podle § 36 odst. 4 z. o. k. vypořádací podíl se určí poměrem podílů společníků u jednotlivých forem obchodních korporací a vyplácí v penězích bez zbytečného odkladu poté, co je nebo mohla být zjištěna jeho výše podle odstavce 2 nebo 3, ledaže společenská smlouva nebo dohoda mezi obchodní korporací a společníkem nebo společníkem, jehož účast zanikla, nebo jeho právním nástupcem určí jinak.

16. Žalovaná podala odvolání i proti výroku II. rozsudku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta. Odvolání tak bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn, protože v rozsahu tohoto výroku byla žalovaná zcela úspěšná. Odvolání proto bylo v této části odmítnuto (pro subjektivní nepřípustnost odvolání) podle § 218 písm. b) o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).

17. V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, konkrétně § 61 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v posledním platném znění (dále jen „obch. zák.“), ve vztahu ke společnosti s ručením omezeným Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005, formuloval a odůvodnil závěr, že neurčí-li společenská smlouva způsob vypořádání, musí být vypořádání mezi společníky poctivé v tom smyslu, aby hodnota vypořádacího podílu společníka, jehož účast ve společnosti skončila (popřípadě právního nástupce takového společníka), odpovídala hodnotě majetku, připadajícího na jeho obchodní podíl. Spolu s tím Nejvyšší soud uvedl, že plyne-li z účetní závěrky (anebo by z ní mělo při řádném zpracování plynout), že účetní hodnota čistého obchodního jmění společnosti je v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě majetku společnosti, je k tomu třeba při stanovení vypořádacího podílu přihlédnout.

18. Rozhodovací soudní praxe se v režimu této právní úpravy ustálila v posouzení, že poctivé vypořádání mezi společníky je obecným kritériem, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých má být základem pro určení vypořádacího podílu hodnota vycházející z účetnictví společnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, nebo ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2533/2014).

19. Z pohledu těchto závěrů není rozdílu mezi případem, v němž zakladatelská listina (společenská smlouva) nestanovila, jakým způsobem se má zjistit výše vypořádacího podílu, což mělo za následek použití zákonné úpravy, a případem, v němž zakladatelská listina (společenská smlouva) obsahuje co do obsahu přepis zákonné úpravy.

20. Není důvodu tyto závěry neaplikovat v poměrech § 36 z. o. k., neboť dikce právního předpisu je co do podstaty stejná jako dikce § 61 odst. 2 obch. zák. Pokud tedy zakladatelská listina žalované obsahovala co do obsahu přepis zákonné úpravy (tj. § 36 odst. 2 z. o. k.), neurčila jinak ve smyslu hypotézy této normy a soud prvního stupně poměřoval výši vypořádacího podílu hlediskem § 36 odst. 3 z. o. k. zcela správně.

21. K použití oceňovací metody v rámci revizního znaleckého posudku odvolací soud uvádí, že určení hodnoty podniku je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti, přičemž součástí odborného posouzení znalce je i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti. Soud nepřezkoumává (nemůže přezkoumávat) věcnou správnost odborných závěrů znalce, nicméně posuzuje přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020, nebo rozsudek ze dne 16. října 2019, sp. zn. 27 Cdo 2755/2019, a v něm citovanou judikaturu).

22. Odvolatelka však namítá z těchto hledisek přezkumu pouze to, že revizní znalec zvolil pro určení výše vypořádacího podílu nesprávnou metodu ocenění, s jejímž použitím se ztotožnil i soud prvního stupně, neboť dle jejího názoru měl zvolit metodu likvidační, která odpovídá kritériu poctivému vypořádání. To však s ohledem na vyložené nepředstavuje důvodnou odvolací námitku, protože jde jen polemiku s vhodností použití určité metody, kterou soud (bez dalšího) nepřezkoumává.

23. Lze dodat, že použití výnosové metody je v poměrech společnosti s ručením omezeným soudní praxí připouštěno (srov. např. usnesení Vrchního soudu ze dne 14. srpna 2020, sp. zn. 7 Cmo 344/2018).

24. V zájmu úplnosti lze v této souvislosti uvést, že použití likvidační metody je namístě obecně tehdy, nemá-li podnik jasnou perspektivu. Soud prvního stupně v návaznosti na závěry revizního znalce vysvětlil, že v rámci majetkového vypořádání je třeba přijmout předpoklad, že se společnost bude v budoucnu chovat jako racionálně uvažující hospodář („highest and best use“), což znamená, že v případě, že bude vyšší hodnota likvidační, majetek společnosti bude rozprodán, tedy společnost zlikvidována. Pokud by likvidační hodnota přesahovala hodnotu zjištěnou dle výnosového ocenění, pak by bylo nutno za hodnotu podniku (společnosti) považovat právě hodnotu likvidační, to ale zjištěno zjevně nebylo.

25. Z toho je zřejmé, že částky 1 846 568 Kč byla z hlediska podaného odvolání soudem prvního stupně určena správně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v této části jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Pokud jde o přiznaný úrok z prodlení, soud prvního stupně věc po skutkové i právní stránce objasnil nedostatečně, avšak odvolací soud tyto nedostatky napravil.

27. Splatnost vypořádacího podílu nastává podle § 36 odst. 2 z. o. k. bez zbytečného odkladu poté, co mohla být jeho výše zjištěna z příslušné účetní závěrky, protože přechod podílu byl v poměrech posuzované věci vyloučen. Tudíž se nemohou na podkladě § 212 odst. 2 z. o. k. uplatnit § 214 a § 215 z. o. k.

28. Rozhodovací soudní praxe je ustálena v posouzení, že splatnost této částky nenastává dříve než v den, kdy je zřejmé, že dědic (žalobkyně) dědictví neodmítá, resp. odmítnout nemůže, aniž by zde bylo sporu o jeho dědickém právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015, a ze dne 29. května 2019, sp. zn. 27 Cdo 162/2019).

29. Na základě shodných tvrzení účastníků odvolací soud zjistil, že tímto datem byl den 8. srpna 2017, kdy se současně i žalovaná o těchto skutečnostech dozvěděla.

30. Lhůta bez zbytečného odkladu, která je v poměrech dané věci zejména s ohledem na výši plnění shledávána jako desetidenní (k jejímu počítání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013), tak počala běžet od tohoto dne a uplynula ke dni 18. srpna 2017. Ode dne 19. srpna 2017 se tak žalovaná ocitla v prodlení. Současně je zřejmé, že i pokud bylo třeba účetní závěrku vypracovanou dle § 36 odst. 2 z. o. k. [jež měla být vypracována bez zbytečného odkladu po úmrtí zůstavitele (§ 9 odst. 2, § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku)], schválit valnou hromadou, mělo se tak stát nejpozději 30. června 2017, do kdy vzhledem k účetnímu období, které nesporně odpovídá kalendářnímu roku, byla žalovaná povinna valnou hromadu konat (§ 181 odst. 2 z. o. k.).

31. Odvolací soud provedl tomu odpovídající změnu výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že požadavek na přiznání úroku z prodlení do data 18. srpna 2017 zamítl, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ohledně přiznaných úroků z prodlení potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

32. O nákladech řízení před soudy bylo vzhledem k částečné změně rozsudku rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř.

33. Výrok III. tohoto rozsudku je opodstatněn tím, že povinnost k zaplacení nákladů řízení státu ukládaná na podkladě § 148 odst. 1 o. s. ř. je podmíněna jejich vynaložením (zaplacením), k čemuž však dle obsahu spisového materiálu nedošlo. Rozhodovací soudní praxe je ustálena v posouzení, dle něhož rozhodování o náhradě nákladů ovládá zásada úspěchu ve věci, přičemž žalobkyni je třeba považovat za úspěšnou vždy, když soud jejímu návrhu vyhoví, a to bez ohledu na to, jak vysoké plnění požadovala, záviselo-li plnění na znaleckém posudku tak, jako v posuzované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019, sp. zn. 27 Cdo 1966/2018, mutatis mutandis, nebo ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Proto je tyto náklady povinna zaplatit žalovaná, avšak s tím, že jejich výše bude určena samostatným usnesením, které vydá soud prvního stupně (§ 151 odst. 6 o. s. ř.).

34. Soud prvního stupně určil náklady řízení správně, s výhradou, že úkon spočívající v podání písemného vyjádření ze dne 17. ledna 2020 nepředstavuje účelný úkon právní služby, za nějž lze přiznat náhradu ve výši 15 700 Kč, protože jeho obsahem je toliko návrh, aby byl posudek znalce, který jej měl vypracovat pro žalovaného, zaslán [tituly před jménem]. Taková žádost neodpovídá žádnému úkonu právní služby upravenému v § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, a není ani obsahově srovnatelná s úkony, za které lze náhradu nákladů přiznat (§ 11 odst. 3 AT). Naproti tomu žalobkyně vykonala účelně úkon spočívající ve vyjádření k odvolání žalované směřujícímu proti vydanému rozsudku pro uznání, za což žalobkyni podle § 11 odst. 1 písm. k) AT náleží částka 16 780 Kč.

35. V odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná v rozsahu částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, tj. 399 216 Kč a úroku z prodlení z této částky jdoucího, protože odvolání proti tomuto výroku bylo odmítnuto, a dále v rozsahu částky uvedené ve výroku II. písm. a) tohoto rozsudku, pro kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Neúspěšná byla jen v rozsahu poměrně nepatrné částky, která je uvedena ve výroku II., písm. b) tohoto rozsudku, a proto má právo na úplnou náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 ve spojení s 224 odst. 2 o. s. ř.). Její právní zástupce účelně vykonal nebo uskutečnil 2 úkony právní služby, a to 1x vyjádření k odvolání podle § 11 odst. 1 písm. k) AT a 1x účast na jednání odvolacího soudu dne 8. února 2022 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, za což žalobkyni náleží 2x 17 300 Kč, určených na podkladě § 7 bodu 6. ve spojení s § 8 odst. 1 AT, počítané z tarifní hodnoty 2 245 784 Kč. Za tyto úkony náleží žalobkyni též paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Celkem tak náleží žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částka 338 387 Kč [(5x 16 780 Kč + 4x 15 700 Kč + 9x 300 Kč + 2x 17 300 Kč + 2x 300 Kč), navýšených o 21 % DPH, + částka 115 021 Kč odpovídajících zaplacenému a nevrácenému soudnímu poplatku].

Poučení