14 Cmo 291/2024 - 1501

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Janouškové a soudců JUDr. Lenky Broučkové a Mgr. Kateřiny Horákové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] 3 zastoupený advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] 3. [Jméno advokáta E], narozený [Datum narození advokáta E] bytem [Adresa advokáta E] 4 zastoupený advokátem [Jméno advokáta F] sídlem [Adresa advokáta F] o zaplacení částky 575 690 430,48 Kč s příslušenstvím, k odvolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2024, č. j. 42 Cm 107/2001-1255, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění jen tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit náklady řízení rovným dílem, jinak se potvrzuje, ve výroku III. se mění jen tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit soudní poplatky rovným dílem, jinak se potvrzuje, ve výroku IV. se mění jen tak, že správně zní: Žalovaní jsou povinni zaplatit rovným dílem České republice na účet Krajského soudu v Plzni na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, do tří dnů od jeho právní moci.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení rovným dílem částku 670 187,73 Kč.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 575 690 430,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % jdoucím z této částky od 25. 5. 2004 do zaplacení [výrok I.] a společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 6 417 422,73 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [výrok II.]. Žalovaným rovněž uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně státu na účet Krajského soudu v Plzni soudní poplatky za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení v celkové výši 2 000 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok III.]. Rozhodl dále, že žalovaní jsou povinni zaplatit státu náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude uvedena v samostatném rozhodnutí [výrok IV.].

2. Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 5. 2006, č. j. 42 Cm 107/2001-122, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, č. j. 14 Cmo 431/2006-160, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Poté odvolací soud svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2012, č. j. 14 Cm 76/2011-541, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2010, č. j. 42 Cm 107/2001-345, tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 29 Cdo 1319/2013-585, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 14 Cmo 76/2011-629, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2010, č. j. 42 Cm 107/2001-345, změnil tak, že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 27 Cdo 3472/2017-696, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 29. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 76/2011-743, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť vzhledem k nutnosti doplnění dokazování v rozsahu překračujícím meze odvolacího přezkumu nebyly splněny podmínky pro potvrzení ani změnu rozsudku soudu prvního stupně.

3. V předmětném řízení se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 4. 6. 2001, doplněnou podáním ze dne 3. 7. 2008, domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 575 690 430,48 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která měla vzniknout na majetku podílového fondu obhospodařovaného žalobkyní (investiční společností) v důsledku porušení povinností žalovaných (členů představenstva žalobkyně). Porušení povinností má spočívat v tom, že žalovaní řádně a včas nevymáhali pohledávky náležející do majetku podílového fondu po jejich splatnosti, namísto toho pohledávky (s časovým odstupem roku a čtvrt až dva a půl roku od splatnosti pohledávek) postoupili na třetí osobu, popř. z majetku fondu na žalobkyni, a to za zlomek nominální hodnoty pohledávek. Škodu žalobkyně vyčísluje jako rozdíl mezi úplatou za postoupení pohledávek a nominální výší pohledávek. Žalobkyně vystupovala v těchto právních vztazích jednak jako samostatný subjekt jednající vlastním jménem na vlastní účet a jednak jako obhospodařovatel majetku ve fondu jednající vlastním jménem na účet podílníků. Porušení povinností ze strany žalovaných vůči žalobkyni má stejný skutkový základ jako porušení povinností žalobkyně vůči podílníkům.

4. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování z toho, že: Žalobkyně vznikla dne 17. 9. 1993. Předmětem jejího podnikání byla mimo jiné správa Podnikatelského tržního podílového fondu (dále též jen „podílový fond“ či „fond“) podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále též jen „ZISIF“). Jediným akcionářem žalobkyně byla společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „[Anonymizováno]“). Žalovaní byli ode dne 21. 5. 1997 zapsáni v obchodním rejstříku jako členové představenstva žalobkyně se zánikem funkce dne 21. 8. 2000. 1. žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku v období od 1. 10. 1997 do 23. 9. 1999 jako člen představenstva společnosti [Anonymizováno]. Komise pro cenné papíry (mimo jiné) zjistila, že dne 8. 9. 1998 uzavřela žalobkyně se společností [Anonymizováno] smlouvu o úplatném převodu cenných papírů za kupní cenu ve výši 69 003 682 Kč, kupní cenu však společnost [Anonymizováno] do majetku podílového fondu neuhradila. Při vymáhání této pohledávky žalobkyně porušila povinnost odborné péče ve smyslu ustanovení § 5a odst. 2 ve spojení s § 17a odst. 2 [Anonymizováno] a povinnost dbát ochrany zájmů podílníků dle § 14 odst. 1 písm. a) ZISIF. Komise pro cenné papíry vytkla žalobkyni, že dala přednost zájmům jediného akcionáře před zájmy podílníků, a to ve vztahu ke zbývající části pohledávky vůči společnosti [Anonymizováno] ve výši 52 048 988,97 Kč, která byla postoupena z majetku fondu do majetku žalobkyně dne 16. 11. 1999 za cenu 25 % její nominální hodnoty s tím, že cena za postoupení byla stanovena znalci na 10 % nominální hodnoty. Převod pohledávky z majetku fondu na obhospodařující společnost za 25 % její nominální hodnoty, aniž by žalobkyně předtím nabídla postoupení pohledávky ve veřejné obchodní soutěži, byl posouzen jako obzvlášť hrubé porušení odborné péče. Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 8. 2. 1999 bylo žalobkyni odňato povolení k vydávání podílových listů za účelem vytvoření podílového fondu. Dnem právní moci rozhodnutí došlo ke zrušení podílového fondu a žalobkyně byla povinna do šesti měsíců ode dne zrušení podílového fondu prodat majetek v podílovém fondu a vypořádat jeho pohledávky a závazky a do jednoho měsíce od vypořádání pohledávek a závazků vyplatit podílníkům podílového fondu jejich podíly. Rozhodnutím Komise pro cenné papíry [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno][právnická osoba] ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] byla zavedena nucená správa žalobkyně. Příčinou zavedení nucené správy byla situace, kdy [Anonymizováno] jako jediný akcionář žalobkyně byl zároveň podílníkem společnosti i dlužníkem vůči majetku v podílových fondech obhospodařovaných společností, vedoucí ke střetu zájmů. Ve druhé polovině roku 1998 majetek podílového fondu tvořily ze 75,04 % pohledávky „převážně“ za společností [Anonymizováno]. Komise pro cenné papíry rozhodnutím ze dne 11. 9. 1998, č. j. 111/2547/B/1998, tento stav posoudila jako odporující § 5 odst. 3 [Anonymizováno] a uložila žalobkyni zjednat nápravu zpeněžením předmětných pohledávek minimálně ve výši jejich nominální hodnoty nebo započtením pohledávek proti závazkům z odkupu podílových listů v majetku společnosti [Anonymizováno] (celkem šlo o 57,15 % podílových listů). V případě, že by náprava podle těchto opatření nebyla realizována, měla žalobkyně podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti [Anonymizováno]. Dne 31. 3. 1998 došlo k zápočtu „vzájemných pohledávek žalobkyně a společnosti [Anonymizováno]“, v důsledku čehož došlo „ke snížení pohledávky fondu vůči společnosti [Anonymizováno] z 575 545 425 Kč na 544 266 484,20 Kč“. Dne 30. 6. 1998 došlo k zápočtu vzájemných pohledávek společnosti [Anonymizováno] a žalobkyně se snížením pohledávky žalobkyně vůči společnosti [Anonymizováno] v původní výši 494 566 484,20 Kč o 69 003 682 Kč na 425 562 802,20 Kč Smlouvou ze dne 16. 6. 1999 postoupila žalobkyně na společnost [právnická osoba], pohledávku za společností [Anonymizováno] v nominální výši 3 100 000 Kč (rok a čtvrt po její splatnosti) za úplatu ve výši 1 800 000 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení ze dne 16. 6. 1999 žalobkyně dovozuje škodu ve výši 1 300 000 Kč představující rozdíl mezi nominální výší pohledávky 3 100 000 Kč a úplatou za její postoupení ve výši 1 800 000 Kč. Dne 16. 11. 1999 rozhodlo představenstvo žalobkyně o postoupení pohledávek za společností [Anonymizováno] v celkové nominální výši 63 385 891,04 Kč (dva roky po jejich splatnosti) z majetku fondu na žalobkyni za úplatu ve výši 15 846 472,76 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení ze dne 16. 11. 1999 žalobkyně dovozuje vznik škody ve výši 47 539 418,28 Kč představující rozdíl mezi nominální výší postupovaných pohledávek 63 385 891,04 Kč a úplatou v úhrnné výši 15 846 472,76 Kč. Smlouvou ze dne 22. 11. 1999 postoupila žalobkyně společnosti [právnická osoba]., pohledávky za společností KOVOPETROL v celkové nominální výši 862 251 012,23 Kč (rok a půl až dva a půl roku po jejich splatnosti) za úplatu ve výši 335 400 000 Kč. Uzavřením smlouvy o postoupení ze dne 22. 11. 1999 žalobkyně dovozuje vznik škody ve výši 526 851 012,20 Kč představující rozdíl mezi nominální výší postupovaných pohledávek 862 251 012,23 Kč a úplatou za postoupení ve výši 335 400 000 Kč. Celková škoda tedy dle žalobkyně dosahuje výše 575 690 430,48 Kč(1 300 000 Kč + 47 539 418,28 Kč + 526 851 012,20 Kč). Jednotlivé dílčí pohledávky byly splatné v období od 1. 8. 1996 do 18. 9. 1998. Z účetních závěrek společnosti [Anonymizováno] z let 1996, 1997 a 1998 vyplynulo, že ke dni 31. 12. 1996 měla závazky vůči podílovému fondu v úhrnné výši 575 545 000 Kč a vlastní kapitál činil 1 526 478 000 Kč, ke dni 31. 12. 1997 činily závazky vůči podílovému fondu 544 266 000 Kč a vlastní kapitál 1 526 492 000 Kč a ke dni 31. 12. 1998 činily závazky vůči podílovému fondu 941 738 000 Kč a vlastní kapitál 211 295 000 Kč. Valná hromada společnosti [Anonymizováno] dne 30. 8. 2000 rozhodla o snížení základního kapitálu o 1 562 850 000 Kč z důvodu ztráty z minulých let. Následně byl dne 20. 6. 2002 prohlášen na majetek společnosti [Anonymizováno] konkurs, který byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení dne 13. 3. 2013, přičemž k rozdělení byla určena částka 1 717 649,86 Kč. Žalobkyně nemá žádný majetek, ze kterého by mohla podílníkům uhradit případnou škodu.

5. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, uložil soudům nižších stupňů povinnost zabývat se otázkou, zda a v jaké výši by na pohledávky mohlo být plněno v případě jejich včasného vymáhání vůči dlužníku, popř. – přichází-li taková varianta v úvahu – kolik by činila výše úplaty za postoupení pohledávek bezprostředně po jejich splatnosti. Přičemž pro tyto účely je významná majetková a finanční situace dlužníka (jeho bonita) v době, kdy se pohledávky staly splatnými. Je tedy nutné posoudit, jakou hodnotu měly postupované pohledávky v době jejich splatnosti, resp. jakou částku by mohli podílníci získat, kdyby žalovaní pohledávky vymáhali řádně ihned po jejich splatnosti, popř. kdyby je ihned po splatnosti postoupili za tržní cenu (úplatu).

6. Po doplnění dokazování (dle pokynů odvolacího/dovolacího soudu) vyšel soud prvního stupně (kromě již výše uvedeného) z toho, že společnost [Anonymizováno] měla dostatečný majetek k uhrazení všech výše zmíněných pohledávek v plném rozsahu, a to vždy nejpozději ke konci účetního období, ve kterém nastala jejich splatnost. Celková výše předmětných pohledávek splatných v letech 1995 až 1998 byla 1 095 674 000 Kč (jak vyplynulo ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], dále jen „znalkyně“ či „znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]“). Finanční situace společnosti [Anonymizováno] umožňovala k datům splatnosti nebo nejpozději do konce příslušného roku, v nichž splatnost nastala, předmětné pohledávky uhradit. V letech úhrady předmětných pohledávek změny výsledků hospodaření nebyly natolik významné, aby neumožnily řádnou úhradu pohledávek k datu jejich splatnosti nebo nejpozději do konce příslušného účetního období. Účetní hodnota prodaných cenných papírů byla totiž blízká jejich tržní (prodejní) ceně a portfolio cenných papírů a podílů bylo v předmětných letech likvidní. Fakt, že má společnost záporný vlastní kapitál, neznamená, že nemohou být splaceny pohledávky (jak vyplynulo ze znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba]., dále jen „znalecká kancelář“, či „znalecká kancelář [Anonymizováno]“ jehož úkolem byla revize znaleckých posudků zpracovaných znalkyní a znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], [tituly za jménem]Sc., dále jen „znalec [právnická osoba].“).

7. Znalec [právnická osoba]., jenž se vyjadřoval (pouze) k závěrům znalkyně, uvedl, že znalkyně neprovedla žádnou skutečnou analýzu majetku společnosti [Anonymizováno], neboť vycházela pouze z informací z účetních závěrek této společnosti sestavených k 31. 12., přičemž splatnost jednotlivých pohledávek nastávala v průběhu účetních období. Správně mělo být posouzeno, jaká byla tržní hodnota (reálně dosažitelná tržní cena) jednotlivého aktiva, jaká byla likvidnost a předpokládaná doba jeho zpeněžení. Až tehdy by bylo možné zodpovědět otázku, zda mohla společnost [Anonymizováno] uhradit pohledávky žalobkyně a v jakém časovém horizontu, případně jak by se mělo postupovat při jejich vymáhání či zpeněžování. Závěr přijatý znalkyní je tak přinejmenším předčasný, neboť analýza pouze na úrovni účetních hodnot není způsobilým podkladem pro zodpovězení zadané otázky.

8. Znalecký posudek [jméno FO] neobsahoval doložku dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Znalec v něm uvedl, že společnost [Anonymizováno] nebyla ke dni 31. 12. 1998, ani ke dni 31. 12. 1999 schopna uhradit pohledávky žalobkyně v celkové výši 928 736 903,27 Kč.

9. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že společnost [Anonymizováno] disponovala dostatečným majetkem k úhradě jednotlivých pohledávek. Pokud by byly jednotlivé pohledávky vymáhány ihned po datu jejich splatnosti, nejpozději ke konci příslušného účetního období, mohly být uhrazeny v plné výši. Znalkyně a znalecká kancelář měly dostatečné podklady, své závěry obhájily i vůči znaleckému posudku znalce V. S. Obě své závěry náležitě odůvodnily, přihlédly ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat. Jejich závěry jsou podloženy obsahem nálezu a jejich odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Znalkyně se přitom vypořádala i se závěry znaleckého posudku [jméno FO] (jenž však neobsahoval doložku dle § 127a o. s. ř.) i s předloženým čestným prohlášením [tituly před jménem] [jméno FO] o nedostatku prostředků na účtech společnosti [Anonymizováno].

10. S odkazem na § 194 odst. 5 a 6, § 373, § 379 a § 757 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 1. 7. 1996 (dále jen „obch. zák.“), a § 5 odst. 1, 2, a 3, § 5a odst. 2, 3, 4, 5 a 6 a § 14 odst. 1 písm. a) ZISIF, soud prvního stupně shledal naplnění všech předpokladů pro vznik (solidární) odpovědnosti žalovaných za škodu, kterou způsobili jako členové představenstva akciové společnosti (žalobkyně). Žalobkyně tvrdila a prokázala vznik svého závazku k náhradě škody podílníkům, svoji neschopnost tuto škodu podílníkům z vlastního majetku nahradit, že jí samotné vznikla škoda a že za tuto škodu odpovídají žalovaní. Soud se neztotožnil s názorem žalovaných, že jsou naplněny předpoklady pro jejich zproštění se odpovědnosti za škodu. Žalovaní proto ze zákona ručí společně a nerozdílně za dluhy žalobkyně. Odkázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017, podle nichž je předpokladem pro vznik závazku žalovaných z titulu jejich ručení dle § 194 odst. 6 obch. zák. za závazek žalobkyně vůči podílníkům vznik samotné škody podílníkům. Skutečnou škodu může představovat také splatná pohledávka věřitele, kterou vzhledem k okolnostem případu lze považovat za nevymahatelnou. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná. Skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá, ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má, splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná. Postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká (může vzniknout) na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to zpravidla ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky a výší úplaty za postoupení pohledávky.

11. Žalobkyně (členové jejího statutárního orgánu) porušila svou povinnost dávat přednost zájmům podílníků před zájmy svými a jediného společníka a povinnost obhospodařovat majetek v podílovém fondu s odbornou péčí, s cílem zabezpečit spolehlivý výnos nebo růst tohoto majetku. Povinností žalobkyně v rámci požadavku jednání s odbornou péčí beze sporu bylo bezprostředně po splatnosti pohledávek za společností [Anonymizováno] tyto pohledávky řešit a domáhat se jejich splnění všemi dostupnými právními prostředky včetně soudního vymáhání pohledávek. Žalobkyně však dala přednost zájmům svým a zájmům svého jediného společníka před zájmy podílníků, přestože v době, kdy žalobkyně účinně neusilovala o vymožení splatných pohledávek, měla společnost [Anonymizováno] dostatek prostředků k tomu, aby pohledávky byly (v plném rozsahu) uspokojeny. Příčinou, proč žalobkyně dostatečně důrazně, efektivně a včas nevymáhala splatné pohledávky vůči společnosti [Anonymizováno], byl nedostatek vůle žalobkyně tak činit s ohledem na mnohočetná propojení obou společností v rovině personální i majetkové. K postoupení pohledávek za společností [Anonymizováno] přistoupila žalobkyně až pod tlakem Komise pro cenné papíry.

12. Popsaným jednáním žalobkyně porušila § 5a odst. 2, 3, § 14 odst. 1 ZISIF, neboť neučinila veškeré nezbytné úkony, které by vedly k vymožení pohledávek v majetku podílového fondu, místo toho pohledávky postoupila, aniž za ně obdržela odpovídající protiplnění, čímž došlo ke snížení majetku v podílovém fondu. Pokud by se žalobkyně nedopustila uvedených protiprávních jednání, ke zmenšení majetku podílníků v podílovém fondu by nedošlo. Je tedy dána příčinná souvislost mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody. Žalobkyně tuto škodu podílníkům z vlastního majetku není schopna nahradit. Tím, že jednání žalovaných při výkonu působnosti představenstva žalobkyně bylo ve smyslu § 13 obch. zák. přímo jednáním žalobkyně, dopadala na žalované i ustanovení § 5a odst. 2, 3, § 14 [Anonymizováno]. Žalobkyně byla povinna obhospodařovat majetek v podílovém fondu s odbornou péčí. Pod tuto činnosti přitom spadá i vymáhání náhrady škody po osobách, které ji způsobily. Investiční společnost odpovídá za škodu na majetku v podílovém fondu vzniklou podílníkům porušením povinností členy představenstva investiční společnosti. Této odpovědnosti se nemůže zprostit. Nemůže-li pak investiční společnost pro nedostatek majetku uhradit škodu, kterou způsobila podílníkům tím, že členové jejího představenstva porušili své povinnosti, vzniká členům představenstva povinnost uspokojit nároky podílníků na náhradu škody z titulu ručení podle ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák.

13. Pokud jde o podmínku vzniku škody na vlastním majetku žalobkyně, postačí dle soudu prvního stupně zjištění, že čisté obchodní jmění žalobkyně (§ 6 odst. 3 obch. zák.) se snížilo o závazek k náhradě škody podílníkům. Tento závazek však nemohl být žalobkyní splněn pro nedostatek majetku. Porušení povinnosti ze strany žalovaných vůči žalobkyni má stejný skutkový základ jako porušení povinností žalobkyně vůči podílníkům při správě majetku v podílovém fondu. Naprosto stejný je i rozsah škody.

14. Tvrzení žalovaných, že dva právní úkony, a sice rozhodnutí představenstva žalobkyně o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 1999 a smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 1999, jsou neplatné, resp. nicotné úkony, neboť postoupit lze pohledávku pouze dvoustranným právním úkonem, tedy nikoliv jednostranným rozhodnutím představenstva, a nevyvolaly tak žádné žalobkyní tvrzené právní účinky, shledal soud prvního stupně účelovým, ve svém rozsudku z nich proto nevycházel.

15. Soud prvního stupně uzavřel, že společnost [Anonymizováno] disponovala dostatečným majetkem k uhrazení pohledávek po datu jejich splatnosti, nejpozději ke konci příslušného účetního období. Již se nezabýval tím, kolik by činila výše úplaty za postoupení pohledávek bezprostředně po jejich splatnosti, protože tato varianta již nepřipadala v úvahu. Ke vzniku škody došlo, a to ve výši rozdílu mezi nominální výší pohledávek a výší úplat, které fond obdržel za jejich postoupení. Žalovaní v rozporu s péčí řádného hospodáře nevymáhali pohledávky fondu bezprostředně po jejich splatnosti, těmito pohledávkami se nezabývali až do doby, kdy se finanční a majetkové poměry společnosti [Anonymizováno] výrazně zhoršily a k postoupení pohledávek přistoupili až pod tlakem Komise pro cenné papíry. Finanční a majetková situace společnosti [Anonymizováno] přitom žalovaným jako členům představenstva žalobkyně v té době musela být známa. Jestliže žalovaní nevymáhali pohledávky fondu bezprostředně po jejich splatnosti, ačkoliv to majetková a finanční situace společnosti [Anonymizováno] v době, kdy se pohledávky staly splatnými, umožňovala, není namístě zohlednit obranu žalovaných, že část předmětných obchodních aktivit museli realizovat, aby žalobkyně mohla dostát své povinnosti stanovené Komisí pro cenné papíry vypořádat ve lhůtě pohledávky a závazky podílového fondu a podílníky vyplatit. Pokud by se žalovaní nedopustili svého protiprávního jednání, ke škodě na majetku v podílovém fondu by nedošlo, odpovědnost žalobkyně za uvedenou škodu by nevznikla a žalobkyni by tak nevznikl závazek k úhradě této škody podílníkům podílového fondu. Je dána příčinná souvislost mezi porušením zmíněných povinností žalovaných a vznikem uvedené škody. Prodleva s realizací splatných pohledávek byla příčinou propadu hodnoty majetku v podílovém fondu o výše specifikovaný rozdíl.

16. Žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání všech předpokladů odpovědnosti za škodu, žalovaní (jakožto členové představenstva) zapříčinili vznik závazku žalobkyně k náhradě škody vůči podílníkům. Vzhledem k tomu, že žalobkyně závazek k náhradě škody nemohla z důvodu nedostatku majetku vůči podílníkům splnit, žalobkyni hájící zájmy podílníků vznikl nárok na náhradu škody vůči žalovaným z titulu ručení podle § 194 odst. 6 obch. zák., a to ve výši rozdílu mezi nominální výší postoupených pohledávek a úplatou za postoupení.

17. Výrok II. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že, procesně úspěšné žalobkyni přiznal ve výroku uvedenou částku, kterou blíže odůvodnil v bodě 21 odůvodnění. Návrh žalobkyně byl sice částečně pravomocně zamítnut co do požadovaného úroku z prodlení za dobu předcházející datu 25. 5. 2004 a co do výše přesahující zákonnou výši úroků z prodlení. Jelikož však šlo o neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, soud prvního stupně žalobkyni s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

18. Výrok III. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na § 2 odst. 3 a § 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném v době vzniku poplatkové povinnosti žalobkyně, a tím, že žalobkyni bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, č. j. 9 Cmo 382/2001-23, přiznáno osvobození od soudních poplatků, poplatková povinnost tedy přešla na základě výsledku řízení na žalované. Ti totiž nemají vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení a předpoklady pro osvobození od soudních poplatků u nich nejsou dány (resp. 1. a 3. žalovaní sice byli částečně osvobozeni od soudních poplatků, ale pouze za podané odvolání). Výše poplatku byla stanovena v souladu s Položkou 1, bodem 1, písm. b), Položkou 22, bodem 1, písm. a) Sazebníku soudních poplatků se zohledněním maximální možné výše poplatku.

19. Výrok IV. rozsudku odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. tím, že v souvislosti s dokazováním vznikly státu náklady řízení, jejichž výše nebyla ke dni rozhodnutí známa, neboť v uvedené době ještě nebyly znalcům přiznané odměny proplaceny.

20. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolaní všichni žalovaní, shodně navrhujíce, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalovaným přizná náhradu nákladů řízení. Pokud pro to nebudou splněny podmínky, shodně navrhují, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

21. Namítají, že znalkyně ani znalecká kancelář neodpověděly na zadanou otázku jednoznačně, neboť posuzovaly schopnost společnosti [Anonymizováno] předmětné pohledávky uhradit nikoli k datu jejich splatnosti, ale „nejpozději ke konci účetního období, ve kterém nastala jejich splatnost“ (v případě znalkyně), resp. „k datu jejich splatnosti nebo nejpozději do konce roku, v němž splatnost pohledávek nastala“ (v případě znalecké kanceláře). Znalkyně i znalecká kancelář navíc nesprávně vycházely pouze ze statického posouzení účetních hodnot, namísto posouzení skutečné (tržní) hodnoty majetku a dluhů společnosti [Anonymizováno] v čase a její likvidnosti. Nemohlo proto být prokázáno, že společnost [Anonymizováno] měla v době splatnosti pohledávek dostatek finančních prostředků pro úhradu pohledávek ani že měla reálnou možnost si tyto prostředky opatřit prodejem svého majetku (natož že by pak své dluhy v případě včasného vymáhání dobrovolně splnila). Soud prvního stupně se nevypořádal s čestným prohlášením [tituly před jménem] [jméno FO] (předsedy dozorčí rady společnosti [Anonymizováno]) o tom, že na účtech společnosti [Anonymizováno] nikdy nebylo množství prostředků dostatečné k uspokojení pohledávek. Soud prvního stupně také neměl připustit „revizní“ znalecký posudek znalecké kanceláře, neboť tento byl předložen žalobkyní, a to dokonce dříve, než soud prvního stupně vůbec mohl dojít k závěru, že není možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků znalkyně a znalce [právnická osoba]. jejich výslechem (tyto rozpory přitom nebyly odstraněny ani dodatečně). Dovozují, že nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalobkyně ani žalovaných za škodu, natož podmínky pro vznik ručitelského závazku žalovaných. Nesprávný byl i výpočet výše (údajně vzniklé) škody, která se nemá počítat jako rozdíl mezi nominální hodnotou pohledávek a úplatnou za jejich postoupení, ale je nutné zohlednit částku, která by byla vymožena v případě konkursu společnosti [Anonymizováno]. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že (údajné) prodlení s vymáháním předmětných pohledávek samo o sobě nevede k jejich nevymahatelnosti, jak chybně uzavřel soud prvního stupně. K té by vedlo až uplynutí promlčecí lhůty, k čemuž v dané věci nedošlo. Ani podání žaloby ihned po splatnosti by přitom nezaručilo vymožení pohledávek v jejich nominální výši. Věřitelé nemají povinnost vymáhat pohledávky ihned po jejich splatnosti a v případě, kdy dlužník neplní dobrovolně, se věřitelé domohou vymožení pohledávek často až s odstupem let (pokud vůbec). Soud prvního stupně nerespektoval, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu (včetně nejednání s péčí řádného hospodáře ze strany žalovaných) musí s ohledem na rozhodnou právní úpravu tvrdit a prokázat pouze žalobkyně. Namítají i podjatost znalkyně, která má mít v důsledku společných podnikatelských aktivit („společné majetkové účasti“ ve specifikovaných obchodních společnostech) blízké vazby na právního zástupce žalobkyně ([Jméno advokáta A]). 22. 1. žalovaný v doplnění odvolání upozorňuje soud na dopad, který na něj toto řízení a jeho délka měly, a předkládá soudu vlastní pohled na (průběh) řízení. Nesouhlasí zejména s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Soud prvního stupně znalecký posudek [právnická osoba]. „fakticky odmítl“ jen s poukazem na § 132 o. s. ř. Nebyla zodpovězena otázka, za jakou tržní cenu mohly být pohledávky postoupeny v době své splatnosti, ani zda měla společnost [Anonymizováno] ke dni splatnosti pohledávek na svých účtech dostatek disponibilních prostředků. Nebyla prokázána likvidita ani tržní hodnota finančního majetku společnosti [Anonymizováno]. Tvrzení soudu, že znalkyně a znalecká kancelář měly dostatek podkladů, je „odbornou úvahou“, k níž soudy nejsou oprávněny.

23. Žalobkyně se k podaným odvoláním vyjádřila tak, že rozsudek považuje za věcně správný, navrhujíc, aby jej odvolací soud potvrdil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Všechny podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou porušením péče řádného hospodáře byly splněny, přičemž důvody pro zproštění se odpovědnosti žalovaných nebyly dány. Pokud poměry společnosti [Anonymizováno] umožňovaly dle znaleckých posudků znalkyně a znalecké kanceláře uhradit pohledávky na začátku i konci roku, musely umožňovat úhradu i v jeho průběhu. Znalkyně i znalecká kancelář proto otázku, zda poměry společnosti [Anonymizováno] umožňovaly ke dni splatnosti (nastalých v průběhu let) jednotlivých pohledávek jejich úhradu, správně zodpověděly kladně. Revizní znalecký posudek může předložit i sám účastník. Žalobkyně tak učinila proto, že se v řízení nepodařilo odstranit rozpory mezi znaleckými posudky znalce [právnická osoba]. a znalkyně. Soud pak důkaz tímto posudkem správně připustil. Poukazuje rovněž na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v této věci, podle nichž skutečná škoda na majetku podílového fondu vzniká nejpozději postoupením pohledávek. Výše škody tak může odpovídat rozdílu mezi cenou za postoupení pohledávek a částkou, kterou by věřitel mohl vymoci při jejich vymáhání bezprostředně po splatnosti. Majetková a finanční situace společnosti [Anonymizováno] přitom uhrazení pohledávek umožňovala, čestné prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] nemá na tuto skutečnost žádný vliv. O tom, zda by společnost [Anonymizováno] pohledávky dobrovolně uhradila (či nikoli), není možné polemizovat, neboť nelze vycházet z předpokladu jejího protiprávního jednání. Příčinou vzniku škody nebyl konkurz, nastalý až po 6 letech, ale porušení povinnosti žalovaných jednat s péčí řádného hospodáře spočívající v nevymáhání vymahatelných a splatných pohledávek, stejně jako ve „vyvedení“ majetku do společnosti [Anonymizováno] bez jakéhokoli zajištění. Nedosahuje-li vztah mezi znalkyní a právním zástupcem žalobkyně ani kvality obchodní spolupráce, nemůže být (dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu) dána podjatost znalkyně v této věci.

24. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou (ve výsledku) důvodná.

25. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci jsou pro její posouzení rozhodné zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], a zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném od 1. 7. 1996.

26. Podle § 5 ZISIF investiční společnost shromažďuje peněžní prostředky prodejem podílových listů a vytváří z nich podílové fondy. Podílový fond není právnickou osobou (odst. 1). Prostředky získané podle odstavce 1 jsou investiční společnosti svěřeny do obhospodařování. Investiční společnost je používá ke koupi cenných papírů nebo je ukládá na zvláštní účty u banky a obhospodařuje je svým jménem a na účet majitelů podílových listů (dále jen "podílníci") [odst. 3].

27. Podle § 5a ZISIF investiční společnost je povinna obhospodařovat majetek v podílových fondech a majetek investičních fondů nebo penzijních fondů (dále jen "obhospodařovaný majetek") s cílem zabezpečit růst nebo výnos tohoto majetku v souladu se zaměřením investiční politiky uvedeným ve statutu podílového fondu nebo v obhospodařovatelské smlouvě a při dodržování pravidel stanovených pro omezení a rozložení rizika (§ 24) [odst. 2]. Investiční společnost je povinna dávat přednost zájmům podílníků, investičních fondů a penzijních fondů, jejichž majetek obhospodařuje, před svými vlastními zájmy a zájmy svých společníků (odst. 3). Investiční společnost nesmí z obhospodařovaného majetku poskytovat úvěry a půjčky a ani jej používat k zajištění vlastních závazků nebo závazků třetích osob. Obhospodařovaný majetek nesmí investiční společnost užít k úhradě závazků, které s činností spojenou s obhospodařováním tohoto majetku bezprostředně nesouvisejí (odst. 4). Odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností při obhospodařování majetku se investiční společnost nemůže zprostit (odst. 5).

28. Podle § 14 odst. 1 ZISIF při obhospodařování majetku v podílovém fondu je investiční společnost povinna vlastním jménem a na účet podílníků vykonávat práva a povinnosti s tím spojená, zejména hospodařit se svěřeným majetkem s odbornou péčí a s cílem zabezpečit spolehlivý výnos nebo růst tohoto majetku (písm. a/) a dbát na ochranu zájmů podílníků (písm. b/).

29. Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, pokud alespoň jeden člen představenstva valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil a požádal o zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do zápisu z valné hromady, a valná hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí, pokud je pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.

30. Podle § 194 odst. 6 obch. zák. členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost proti členovi představenstva právo na náhradu škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody.

31. Podle § 373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

32. Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

33. Podle § 757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně § 373 a násl.

34. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění i právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje, na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, obdobně pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, jež jsou přístupná shodně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz). Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „[Anonymizováno]“) zastává názor, že ačkoliv článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento požadavek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99), či rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění jeho nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).

35. V projednávané věci žalobkyně (na účet podílníků) uplatňuje vůči žalovaným nárok na náhradu škody z titulu zákonného ručení. [jméno FO] měla vzniknout na majetku podílového fondu tím, že žalovaní (jakožto členové představenstva žalobkyně) řádně a včas nevymáhali pohledávky v majetku podílového fondu po jejich splatnosti, a na místo plného zaplacení těchto pohledávek získali [tím, že je s odstupem (více než jednoho a čtvrt roku až dvou a půl let) postoupili na třetí osobu, popř. z majetku fondu na žalobkyni] jen zlomek jejich nominální výše v podobě úplaty za postoupení. Protiprávní jednání 36. K problematice protiprávního jednání žalovaných odvolací soud odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně, jenž (stručně řečeno) uzavřel, že žalovaní porušili své povinnosti ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. tím, že neučinili [a to zejména s ohledem na personální propojení žalobkyně a společnosti [Anonymizováno] v osobě 1. žalovaného (jenž byl rovněž členem představenstva a ekonomickým ředitelem společnosti [Anonymizováno]), přičemž společnost [Anonymizováno] byla jediným akcionářem žalobkyně] nezbytné úkony vedoucí k vymožení (v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných) pohledávek fondu za společností [Anonymizováno], ač tak byli povinni činit, čímž způsobili žalované (a potažmo podílníkům) škodu spočívající v nevymahatelnosti (částí) pohledávek. Z obsahu spisu se nepodává (a žalovaní ničeho takového netvrdí), že by existovala okolnost, která by ospravedlňovala nevymáhání pohledávek. K postoupení (v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných) pohledávek za společností [Anonymizováno] žalovaní přistoupili až na základě kroků (resp. ve výsledku tlaku) Komise pro cenné papíry. I ta (mimo jiné) zjistila, že žalobkyně dne 8. 9. 1998 uzavřela se společností [Anonymizováno] smlouvu o úplatném převodu cenných papírů (za kupní cenu ve výši 69 003 682 Kč), kupní cenu však společnost [Anonymizováno] do majetku podílového fondu neuhradila. Při vymáhání této pohledávky žalobkyně porušila povinnost odborné péče ve (§ 5a odst. 2 ve spojení s § 17a odst. 2 ZISIF) a povinnost dbát ochrany zájmů podílníků (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZISIF). Současně Komise pro cenné papíry dospěla k závěru, že žalobkyně (tj. členové jejího představenstva) dala přednost zájmům jediného akcionáře před zájmy podílníků, a to ve vztahu ke zbývající části pohledávky vůči [Anonymizováno] ve výši 52 048 988,97 Kč, která byla postoupena z majetku fondu do majetku žalobkyně dne 16. 11. 1999 za cenu 25 % její nominální hodnoty s tím, že cena za postoupení byla stanovena znalci na 10 % nominální hodnoty. Převod pohledávky z majetku fondu na obhospodařující společnost za 25 % její nominální hodnoty, aniž by žalobkyně předtím nabídla postoupení pohledávky ve veřejné obchodní soutěži, byl Komisí pro cenné papíry posouzen jako obzvlášť hrubé porušení odborné péče. Rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 8. 2. 1999 bylo žalobkyni odňato povolení k vydávání podílových listů, došlo ke zrušení podílového fondu, přičemž žalobkyni tížila povinnost do šesti měsíců ode dne zrušení podílového fondu prodat majetek v podílovém fondu (a vypořádat jeho pohledávky a závazky a vyplatit podílníkům podílového fondu jejich podíly). Vznik a výše škody 37. K otázce vzniku škody odvolací soud odkazuje na závěry rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 1. 3. 2019, č. j. 27 Cdo 3472/2017, v němž dovolací soud (mimo jiné) uvedl, že skutečná škoda v podobě ztráty vymahatelnosti pohledávky může vzniknout i tehdy, jestliže investiční společnost nevymáhá – ač s ohledem na konkrétní okolnosti může a má – splatné pohledávky tvořící majetek podílového fondu, a v důsledku následného snížení či dokonce ztráty bonity dlužníka dojde k tomu, že pohledávka je (částečně či zcela) nevymahatelná. Postoupí-li investiční společnost pohledávky tvořící majetek podílového fondu, ztrácí možnost tyto pohledávky vymoci (do majetku podílového fondu). Nejpozději v tomto okamžiku tedy vzniká na majetku podílového fondu skutečná škoda, a to (zpravidla) ve výši rozdílu mezi částkou, kterou by bylo možné do podílového fondu získat v případě neprodleného vymáhání splatné pohledávky, a výší úplaty za postoupení pohledávky (za předpokladu, že výše úplaty odpovídala alespoň tržní hodnotě postupované pohledávky v místě a čase, kdy byla postoupena, a že byla uhrazena).

38. Nejvyšší soud uzavřel, že pro určení výše skutečné škody je nutné zjistit, zda a v jaké výši by na pohledávku mohlo být plněno v případě jejího včasného vymáhání vůči dlužníku, popř. – přichází-li taková varianta v úvahu – kolik by činila výše úplaty za postoupení takové pohledávky bezprostředně po její splatnosti. Pro tyto účely je přitom významná majetková a finanční situace dlužníka (jeho bonita) v době, kdy se pohledávky staly splatnými. Bylo tak na místě vyřešit otázku, jakou hodnotu měly postupované pohledávky v době jejich splatnosti, resp. jakou částku by mohli podílníci získat, kdyby žalovaní pohledávky vymáhali řádně ihned po jejich splatnosti, popř. kdyby je ihned po splatnosti postoupili za tržní cenu (úplatu).

39. Pro posouzení této (dovolacím soudem) nastolené otázky bylo zásadní zjistit, jaké byly finanční a majetkové poměry dlužníka (tj. společnosti [Anonymizováno]) v rozhodné době (v době splatnosti pohledávek).

40. Soud prvního stupně se touto otázkou zabýval, přičemž dospěl ke správnému závěru, že společnost [Anonymizováno] disponovala (dostatečným) majetkem, aby mohla (výše uvedené) pohledávky uhradit. Jinak řečeno, byly-li by pohledávky vymáhány ihned po datu jejich splatnosti (nejpozději ke konci příslušného účetního období), mohly být uhrazeny v plné výši, neboť jejich úhradu finanční situace společnosti [Anonymizováno] umožňovala. Soud prvního stupně při posouzení této otázky správně vyšel ze závěrů znalkyně a znalecké kanceláře [v situaci, kdy se uvedení znalci logicky a přesvědčivě vypořádali i s (nesouhlasnými) závěry znalce [právnická osoba]. (přičemž znalec [právnická osoba]. nepřistoupil k vypracování znaleckého posudku, jeho úkolem - k zadání žalovaných - bylo toliko zabývat se závěry znalkyně)]. Skutečnost, že společnost [Anonymizováno] měla záporný kapitál, neznamená, že nemohly být uhrazeny její pohledávky. Pohledávky uhrazeny být mohly, a to k datu jejich splatnosti, resp. nejpozději do konce (toho kterého) účetního období (jak se podává ze znaleckého posudku znalkyně i znaleckého posudku znalecké kanceláře [Anonymizováno], či výpovědi znalecké kanceláře [Anonymizováno] ze dne 25. 3. 2024, č. l. 1182 a násl.). K odvolateli namítanému časovému okamžiku pro posouzení otázky majetkových poměrů společnosti [Anonymizováno] v okamžiku splatnosti jednotlivých pohledávek z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost „[Anonymizováno] prodávala nebo obchodovala s cennými papíry a během tohoto obchodování zvyšovala objem cenných papírů na svých účtech čili měla v těch jednotlivých letech …. vždy nejpozději ke konci roku … dostatek finančních prostředků během roku, aby splatila ty dané pohledávky k datu splatnosti nebo krátce po datu splatnosti, vždycky k 31. 12.“ (jak vyplynulo z výpovědi znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 24. 5. 2023, č. l. 1002 a násl.). Ke shodnému závěru dospěla i znalecká kancelář STATIKUM [jež uvedla, „známe počáteční stav, koncový stav. My neznáme ty stavy, co jsou v průběhu toho roku, ale jestliže mám nějakou situaci, kdy můžu s jistotou říct, že na počátku a na konci roku ta situace umožňuje splacení těch pohledávek, tak mi to musí umožňovat i v tom období splatnosti té pohledávky“ (jak vyplynulo z výpovědi znalecké kanceláře [Anonymizováno] ze dne 25. 3. 2024, č. l. 1182 a násl.)]. Společnost [Anonymizováno] však finanční prostředky získané prodejem aktiv použila jinak (na nákup cenných papírů). Jinak řečeno, společnost [Anonymizováno] po prodeji cenných papírů nakupovala další cenné papíry místo toho, aby splatila své pohledávky, což potvrdila i znalecké kancelář [Anonymizováno], jež (při výslechu) shrnula „dlužili sami sobě, proto pohledávku neplatili“, „měli splatit pohledávku a neměli kupovat Iževsk“. Cash-flow společnosti [Anonymizováno] bylo pro úhradu pohledávek dostačující (jak se podává z výpovědi znalecké kanceláře ze dne 25. 3. 2024, č. j. 1182 a násl.). Rovněž znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (již při prvním výslechu) poukázala na to, že společnost [Anonymizováno] měla dostatek cash-flow, ale rozhodla se tyto prostředky použít „na něco jiného“. Nelze nadto ani přehlížet, že účetní závěrky, z nichž uvedení znalci vycházeli, byly podepsány k tomu oprávněnou osobou za [Anonymizováno] i auditorem (tj. je vycházeno z údajů, které poskytla sama společnost a které svým podpisem stvrdila k tomu oprávněná osoba). Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani obecně formulované/nekonkrétní (ničím blíže nepodložené) čestné prohlášení [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 7. 3. 2024 (č. l. 1207), což (ostatně) potvrdila (při svém výslechu) i znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

41. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] i znalecká kancelář STATIKUM měly pro svůj závěr k dispozici dostatečné podklady (jež specifikovaly) a to situaci, kdy účetní závěrky společnosti KOVOPETROL byly auditovány, schváleny a podepsány (rovněž i) 1. žalovaným (jak vyplynulo z výpovědi znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 24. 5. 2023, čl. l. 1002 a násl., výpovědi ze dne 25. 3. 2024, č. l. 1182 a násl. a výpovědi znalecké kanceláře STATIKUM ze dne 25. 3. 2024, č. l. 1182 a násl.).

42. Není pochyb, že při hodnocení znaleckého posudku se uplatní § 132 o. s. ř., avšak s ohledem na zvláštnost tohoto důkazu se soud musí vždy zabývat i tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, ústavní stížnost byla odmítnuta).

43. Soud prvního stupně se v poměrech projednávané věci uvedenými závěry řídil, neshledal, že by posudky znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a znalecké kanceláře [Anonymizováno] neměly formální náležitosti, že by nebyl vyčerpán zadaný úkol, přičemž shledal, že závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s ostatními (v řízení) provedenými důkazy. Soud prvního stupně za takové situace správně vyšel ze závěrů (v řízení slyšených) znalkyně a znalecké kanceláře, přičemž se vypořádal s tím, proč nevyšel se závěrů znalce V. S. ani znalce [jméno FO], přičemž znalecký posudek [jméno FO] neobsahoval doložku dle § 127a o. s. ř. (viz jeho odůvodnění na straně 20 a 21), to v situaci, kdy úkolem znalce [právnická osoba]. nebylo vypracování (samotného) znaleckého posudku, ale toliko vyjádřit se ke znaleckému posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (jak se podává, již jen ze zadání znaleckého posudku). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. judikaturu výše citovanou).

44. S ohledem na uvedené skutečnosti bylo již nadbytečné vypracování dalšího revizního posudku (jak bylo odvolateli navrhováno), rozpor mezi znaleckými posudky znalkyně a znalce V. S. se podařilo po slyšení znalců (logicky, věrohodně) odstranit.

45. To, že znalci mohli (s ohledem na jejich odbornost) činit závěr (jen) ke skutečnosti, zda společnost [Anonymizováno] měla v rozhodné době dostatek prostředků, a nikoli ke skutečnosti, zda by tato byla ochotna na pohledávky plnit, je z logiky věci vyplývající závěr (nelze dokazovat /ne/existenci vůle). Nelze totiž předjímat, zda by společnost [Anonymizováno] uhradila pohledávky ihned po výzvě, či až na základě soudního rozhodnutí. Nelze však odhlížet od skutečnosti, že 1. žalovaný byl (i) členem představenstva společnosti [Anonymizováno]. Lze však (z logicky věci) uvést, že pokud by pohledávka ve výši 575 545 425 Kč splatná 1. 8. 1996 nebyla ani po předchozí výzvě (či předchozích mimosoudních jednáních) uhrazena, nebylo by logické, aby byly žalobkyní vůči společnosti [Anonymizováno] po neúspěšné výzvě (mimosoudních jednáních) uskutečňovány další obchodní transakce v navazujících letech (1997, 1998). Znalkyně přitom potvrdila, že „podání návrhu na konkurs již v roce 1996 by s vysokou pravděpodobností umožnilo uspokojit i pohledávky nezajištěných věřitelů“, neboť majetek společnosti [Anonymizováno] převyšoval závazky společnosti (jak se podává ze závěrů znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO]). Navíc, ze závěrů znaleckých posudků znalkyně i znalecké kanceláře (která k tomu potvrdila schopnost společnosti [Anonymizováno] plnit na pohledávky i v případě jejich vymáhání ke dnům jejich splatnosti) se podává, že společnost [Anonymizováno] byla schopna pohledávky uhradit dokonce i tehdy, byly-li by vymáhány (až) „ke konci účetního období, ve kterém nastala jejich splatnost“. Z toho se podává, že i kdyby žalovaní nevymáhali pohledávky přímo ke dni jejich splatnosti, ale (až) ke konci příslušných účetních období, v nichž nastaly splatnosti jednotlivých pohledávek, byla společnost [Anonymizováno] stále schopna tyto pohledávky uhradit.

46. S ohledem na uvedené je tak na místě závěr, že na předmětné pohledávky žalobkyně za společností [Anonymizováno] mohlo být ihned po splatnosti (nejpozději ke dni skončení toho kterého účetního období) ze strany společnosti [Anonymizováno] plněno zcela. Jinak řečeno finanční situace společnosti [Anonymizováno] plnění na pohledávky žalobkyně (v době jejich splatnosti) umožňovala, a to v plné výši. Příčinná souvislost 47. Z judikatury Nejvyššího soudu podává, že, jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012 nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459).

48. Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální a nahodilé. V poměrech projednávané věci je třeba z hlediska zjištěného skutkového stavu uzavřít, že bezprostřední příčinou, bez níž by nedošlo ke vzniku škody v podobě nevymahatelnosti (částí) pohledávek, bylo porušení povinnosti žalovaných jednat s péčí řádného hospodáře spočívající v pozdním vymáhání pohledávek (dlouhou dobu po jejich splatnosti). Bezdůvodně pozdní vymáhání pohledávek je natolik věcně i časově propojeno se vznikem škody, že škodu lze považovat za adekvátní následek tohoto jednání, a to v situaci, kdy jakákoli jednání se společností [Anonymizováno] o úhradě (splatných) pohledávek se z obsahu spisu nepodávají. Z hlediska kritéria předvídatelnosti lze proto uzavřít, že okolnost, že vymáhání pohledávek až se značným časovým odstupem po jejich splatnosti může podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, vést k nevymahatelnosti (částí) těchto pohledávek, byla pro žalované jako členy statutárního orgánu žalobkyně (i s ohledem na personální propojení), kteří věděli, v jaké finanční situaci se společnost [Anonymizováno] nachází, ve smyslu výše uvedené judikatury pravděpodobná, tedy adekvátně předvídatelná.

49. Argumentují-li odvolatelé závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněného pod číslem 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přehlíží, že z tam přijatých závěrů vycházel i Nejvyšší soud ve svém (posledním zrušujícím) rozsudku ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3472/2017. Liberační důvod 50. Argumentuje-li 3. žalovaný tím, že jsou „naplněny předpoklady pro liberaci…, neboť k postupu pohledávek došlo výhradně v důsledku“ rozhodnutí Komise pro cenné papíry, kdy „hlavní příčinou diskontu byla reálná tržní hodnota postupovaných pohledávek, která byla pod jejich nominální hodnotou“, přehlíží, že stěžejní pro posouzení předmětné věci (v kontextu žalobních tvrzení) není samotné postoupení pohledávek, ale nečinnost žalovaných v okamžiku splatnosti (jednotlivých) pohledávek. Tvrdí-li odvolatel, že reálná tržní hodnota postupovaných pohledávek byla pod jejich nominální hodnotou, pak přehlíží, že právě tato skutečnost je důsledkem porušení povinnosti žalovaných jednat s péčí řádného hospodáře při včasném vymáhání pohledávek (jak výše rozvedeno). Řečené rezonuje o to více, že žalovaným byla (měla být) hospodářská situace společnosti [Anonymizováno] (členem jejího statutárního orgánu byl 1. žalovaný) v době splatnosti jednotlivých pohledávek známa. Námitka vypracování revizního znaleckého posudku 51. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu § 127 a § 127a o. s. ř. se podává že, má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců. Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem; to platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018 a judikaturu tam citovanou).

52. Postup soudu prvního stupně nevykazuje znaky rozpornosti s uvedenými judikaturními závěry (jak se odvolatelé mylně domnívají), a to v situaci, kdy soud prvního stupně měl k dispozici znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a znalecký posudek znalce V. S., s rozdílnými závěry k nastolené otázce, přičemž oba znalci byli (před tím, než byl vypracován revizní znalecký posudek [Anonymizováno]) před soudem prvního stupně slyšeni (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. 5. 2023, č. l. 1002 a násl.). Předložení znaleckého posudku účastníkem řízení 53. K námitce, že znalecká kancelář byla oslovena žalobkyní, v jejíž prospěch odborné závěry znalecké kanceláře vyznívají, je třeba uvést, že takto vypracovaný znalecký posudek má doložku dle § 127a o. s. ř., pročež není podstatné, kdo byl jeho zadavatelem, jinak by byla možnost účastníka účinně předložit znalecký posudek popřena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, a judikaturu tam citovanou, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 14 Cmo 81/2024).

54. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, jenž byl uveřejněn pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a obstál i v ústavní rovině (usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 1207/14, byla ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta), dospěl k závěru, že splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem; to platí i tehdy, jde-li o revizní znalecký posudek. V rozsudku ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, pak Nejvyšší soud dovodil, že má-li znalecký posudek vyhotovený na žádost účastníka náležitosti revizního znaleckého posudku, jde o revizní znalecký posudek stejné důkazní síly, jako by se jednalo o znalecký posudek vypracovaný na žádost soudu v rámci soudního řízení.

55. Odvolací soud neshledává důvod, aby tato otázka byla v předmětné věci posouzena odlišně. Překvapivost 56. Napadený rozsudek netrpí ani odvolatelem namítanou „překvapivostí“. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (za mnohá rozhodnutí viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1484/2022, ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1767/2023, nebo ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1309/2023, a judikaturu v nich citovanou). O tento případ ovšem v poměrech projednávané věci nejde. Tvrzení odvolatele, podle nějž je rozsudek soud prvního stupně překvapivý, neboť (stručně řečeno) s ohledem na průběh jednání soudu prvního stupně konaného dne 25. 3. 2024 „bylo na místě se domnívat, že v řízení bude pokračováno zadáním revizního znaleckého posudku“, pojmově neodpovídá tomu, jak je překvapivost soudních rozhodnutí chápána ustálenou (citovanou) rozhodovací praxí. Odvolatel tak mohl být napadeným rozhodnutím zklamán, ale nikoliv překvapen. Podjatost [tituly před jménem][Anonymizováno][jméno FO]

57. Podle § 18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který znalecký posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být znalecký posudek použit.

58. Odvolací soud neshledává důvody, pro které by znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] měla být vyloučena z podání znaleckého posudku v nyní projednávané věci. Odvolateli tvrzené skutečnosti (obecně tvrzený „blízký vztah k osobě právního zástupce žalobkyně“, popř. „s jeho manželkou“, „vzájemné propojení podnikatelských aktivit“ či „blízké vazby prostřednictvím obchodních společností“) bez dalšího nezakládají důvod pochybovat o nepodjatosti znalkyně. I kdyby tyto skutečnosti byly pravdivé, mají povětšinou původ v událostech, k nimž nemělo (podle tvrzení odvolatelů) dojít v bezprostřední souvislosti s předmětným řízení. Ani případná „obchodní spolupráce“ účastníka řízení s osobou, která vykonává znaleckou činnost, není (sama o sobě) jevem výjimečným. Soudní praxe ostatně dovodila, že dokonce ani samotná skutečnost, že stejný znalec zpracoval pro účastníka řízení v minulosti odborné vyjádření (třeba i v totožné věci), nemůže bez dalšího znamenat jeho vyloučení z podání znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3967/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, uveřejněný pod číslem 33/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně sama znalkyně se k zmiňovaným skutečnostem při jednání soudu prvního stupně konaného dne 25. 3. 2024 (blíže k dotazům žalovaných) vyjadřovala (viz strana 13 a násl. protokolu z uvedeného jednání před soudem prvního stupně). Ani z obsahu spisu se nepodávají žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti znalkyně k vypracování znaleckého posudku. Závěr 59. S ohledem na uvedené skutečnosti byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen jako věcně správný, ve výrocích II. a III. byl změněn jen ohledně způsobu plnění, protože žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), a proto je namístě povinnost k náhradě nákladů řízení a soudních poplatků uložit jim tak, že ji plní rovným dílem (§ 140 odst. 1 o. s. ř.). K problematice mezí přezkumu náhrady nákladů řízení odvolacím soudem srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, Pl. ÚS-st. 60/2024. Náklady odvolacího řízení 60. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. usnesení odvolacího soudu), neboť žalovaní nebyli ani v tomto řízení úspěšní. Procesně úspěšné žalobkyni tak náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení 670 187,73 Kč. Tyto náklady sestávají z náhrady za 2 účelně uskutečněné nebo vykonané úkony právní služby ve výši 274 580 Kč za každý z nich [§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen „AT“/, viz přechodná ustanovení, čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb.], a to 1x za vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) AT a 1x za účast na jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, a dále z paušální náhrady za tyto úkony ve výši 1 x 300 a 1 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Žalobkyni náleží též náhrada za promeškaný čas jejího právního zástupce ve výši 8 započatých půlhodin po 150 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu z místa sídla jeho kanceláře a zpět (dle § 14 odst. 3 AT), jakož i cestovné podle § 13 odst. 5 AT za tyto cesty v délce 400 km (na trase [adresa] a zpět). Výše náhrady cestovních výdajů se řídí § 13 odst. 5 AT ve spojení s § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, sestává ze základní náhrady (5,80 Kč za 1 km) a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu (při průměrné spotřebě vozidla [jméno FO] [jméno FO] 3,2 l/100 km), počítané ve vztahu k ceně paliva nafta ve výši 34,70 Kč za 1 l dle § 4 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (vydané na podkladě zákonného zmocnění dle § 158 odst. 3 zákoníku práce, ve spojení s § 189 zákoníku práce), neboť právní zástupce žalobkyně neprokázal jinou cenu pohonné hmoty dokladem o nákupu. Cestovné tak celkově odpovídá požadované částce 2 764,16 Kč. Částky byly navýšeny o 21 % DPH. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.