14 Cmo 44/2023 - 55

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců JUDr. Ondřeje Kubáta a JUDr. Ing. Radky Zahradníkové, Ph.D., LL. M. ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená [Jméno Zástupce]., advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený [Jméno žalovaného B], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení částky 1000 000 Kč, k odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2022, č. j. 67 ECm 1/2020-32, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 9. dubna 2022 do zaplacení. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 116 593 Kč.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že: - dne 28. května 2021 byla uzavřena smlouva o převodu podílu ve společnosti [právnická osoba] (dále též jen „smlouva“ a „společnost“), na jejímž základě žalovaný převedl na žalobkyni 50% základní podíl č. 2 za částku 26 808 944 Kč; - žalovaný se zavázal zajistit úplné, řádné a včasné splacení Emisí dluhopisů (pojem Emise definován v čl. 1.1 smlouvy). Po úplném splacení všech Emisí byl povinen předložit žalobkyni prohlášení prodávajícího o tom, že Emise byly splaceny, jakož i potvrzení investorů. „Den splacení“ měl nastat po uplynutí 15. pracovního dne následujícího po doručení uvedeného prohlášení prodávajícího. K doručení prohlášení prodávajícího nedošlo. Žalobkyně se zavázala písemně oznámit žalovanému, že došlo k porušení splacení (podmínek dle čl. 4.4 smlouvy) a nemůže nastat sjednaný den splacení (bez tohoto oznámení se mělo za to, že den splacení nastal za podmínek dle čl. 4. 4). Tuto povinnost žalobkyně splnila, opakovaně žalobce upozornila na možnost porušení povinnosti zakotvené v čl. 4.4 (výzvy ze dne 7. ledna 2022 a 14. března 2022). Strany smlouvy si výslovně sjednaly, že den splacení musí v každém případě nastat nejpozději do 31. března 2022. Pro případ, kdy den splacení nenastane nejpozději do uvedeného data (31. března 2022), byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 000 Kč (k tomu viz čl. 4.1, 4.2, 4. 4., 4. 5., 4.6, 4.7 smlouvy); - někteří vlastníci dluhopisů se domáhali jejich výplaty, která již byla po splatnosti. Se stížnostmi se obraceli i na portál Dluhopisy.cz, resp. společnost, rovněž namítali, že vůči společnosti (míněno [právnická osoba]) ztratili důvěru, resp. že „škodí dobrému jménu portálu Dluhopisy.cz“, někteří hovoří o „okrádání klientů“ (viz emaily ze dne 14. dubna 2022, 3. dubna 2022, 22. února 2022, 8. února 2022, 25. ledna 2022, 6. ledna 2022, 4. ledna 2022, 21. prosince 2021, 5. února 2022, 4. ledna 2022, 22. prosince 2021 a 23. listopadu 2021); - výzva k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč se lhůtou splatnosti 5 pracovních dnů od jejího doručení byla žalovanému doručena dne 1. dubna 2022; - z ostatních provedených důkazů soud prvního stupně nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro dané řízení; - návrh žalovaného na doplnění dokazování (výpis internetového ohodnocení centrum dluhopisy, Google, mapy.cz a firmy.cz) k prokázání skutečnosti, že uživatelské hodnocení společnosti je nadále na těchto internetových portálech dobré, a nedošlo tudíž k poškození pověsti této společnosti, soud prvního stupně jako nadbytečný zamítl.

3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně s odkazem na § 555, § 556 odst. 1, 2, § 1958 odst. 2, a § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně sjednána smluvní povinnost - povinnost jednat tak, aby nastal den splacení nejpozději do 31. března 2022 s tím, že nenastane-li den splacení do uvedeného data, má žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč.

4. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda daná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká a zda není dán prostor pro její moderaci (§ 2051 o. z.). Žalovaný je bývalým společníkem společnosti (smlouvou podíl převedl na žalobkyni), a současně jednatelem a jediným společníkem společnosti [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), která je emitentem předmětných dluhopisů (podíl pak žalovaný vlastní částečně přímo jako fyzická osoba, částečně prostřednictvím společnosti [právnická osoba], jejímž je jediným akcionářem). Námitku, že dne 31. března 2022 se konala schůze vlastníků dluhopisů obou Emisí, která rozhodla o prodloužení splatnosti všech dluhopisů do 30. října 2022, soud prvního stupně nepovažoval za rozhodnou pro uplatnění smluvní pokuty, neboť žalobkyně není účastníkem vztahu mezi emitentem dluhopisu a investorem. Smlouva předpokládá ve stanovené lhůtě plné splacení či zánik práv investorů ve vztahu k dluhopisům ke dni 31. března 2022. Pouhý posun splatnosti emise není pro posouzení otázky smluvní pokuty rozhodnou okolností. Ke sjednání smluvní pokuty došlo proto, že emise dluhopisu byla inzerována prostřednictvím internetového portálu Dluhopisy.cz., kdy provozovatelem webového portálu Dluhopisy.cz je společnost. Portál je pouze informačním a inzertním webem, provozovatel není účastníkem případných smluvních vztahů mezi uživateli portálu a nenese jakoukoliv odpovědnost z uzavřených smluv mezi uživateli portálu (o tom mezi účastníky nebylo sporu). Žalobkyně však prokázala četnou emailovou komunikací s klienty služby Dluhopisy.cz, že běžný klient často spojuje portál a jednotlivými emisemi a v případě problémů s emisí se obrací i na webový portál Dluhopisy.cz a společnost. Žalobkyně měla zájem na tom, aby předmětné emise byly řádně a ve lhůtě splaceny, neboť byly provázány s původním společníkem společnosti (žalovaným), byly tímto portálem inzerovány a problémy s jejich splatností tak u klientů mohou narušit důvěru v portál jako takový.

5. Důvod pro snížení výše smluvní pokuty proto soud prvního stupně neshledal. Sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, její výše odpovídá hodnotě a významu zajišťované povinnosti, která měla pro žalobkyni důležitý význam z hlediska důvěryhodnosti portálu Dluhopisy cz., tedy zprostředkovaně i z hlediska jeho hodnoty, zejména vzhledem k propojenosti předmětných emisí s osobou bývalého společníka společnosti (tj. žalovaného), jakož i přihlížeje ke kupní ceně za převedený 50% podíl ve společnosti ve výši 26 808 944 Kč.

6. Námitku žalovaného týkající se výslovného odkazu na § 1769 o. z., že žalobkyně má pouze nárok na náhradu škody, neboť účastníci si pro případ porušení výše uvedené povinnosti smluvní pokutu výslovně sjednali, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou.

7. K zaplacení smluvní pokuty byl žalovaný vyzván, její splatnost nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně (§ 1958 odst. 2 o. z.) – zde lhůty 5 pracovních dnů, kterou soud prvního stupně považoval za přiměřenou. Výzva k plnění byla žalovanému doručena 1. dubna 2022, smluvní pokutu však nezaplatil, tudíž dne 9. dubna 2022 se dostal se do prodlení.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že k porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou došlo, žalobkyni svědčí nárok na sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč, včetně požadovaného příslušenství, a proto podané žalobě vyhověl.

9. O nákladech řízená soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný obsáhlé odvolání, navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

11. Odvolatel potvrdil, že uzavření smlouvy došlo, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že smlouva (s odkazem na § 1769 o. z.) nezakládá žádný samostatný závazek žalovaného k plnění, nýbrž pouze jeho povinnost nahradit vzniklou škodu v případě, že třetí osoba nesplní to, co bylo mezi stranami ujednáno. Smlouva neobsahuje závazek žalovaného, v důsledku jehož porušení by mu vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu. Podmínkou existence nároku na smluvní pokutu je existence hlavního závazku, který má zajištovat. Závazek splatit emise neporušil (od něhož se odvíjí den splatnosti), neboť jednak byla doba splatnost Emisí odložena na základě dohody s věřiteli, ale především se nejedná o závazek žalovaného, ale závazek emitenta. Maximálně by mohl být povinen nahradit škodu vzniklou tím, ne emitent nesplatil emise v původní lhůtě splatnosti.

12. Odvolatel dodává, že pokud by byl nárok na smluvní pokutu posouzen jako existující, bylo namístě smluvní pokutu moderovat. Moderaci smluvní pokuty však soud prvního stupně odmítl. S jeho ohledně přiměřenosti smluvní pokuty a s tím souvisejícího použití moderačního práva nesouhlasí. Je zřejmé, že ujednání o splacení emisí nemá přímý vztah k vlastnímu převodu podílu. Odvolatel rekapituluje svá tvrzení uvedená již před soudem prvního stupně, se závěry soudy prvního stupně polemizuje a současně dodává, že „dne 11. 1. 2023 vydal velký senát Nejvyššího soudu rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, kterým došlo k poměrně zásadní změně při posuzování okolností rozhodných pro moderaci smluvní pokuty v podobě odklonu od dosavadní judikatury.“ Soud prvního stupně proto nepostupoval správně, pakliže zcela rezignoval na zjištění toho, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, přestože žalovaný již ve vyjádření k žalobě tvrdil, že je třeba přihlížet k účelu sjednání smluvní pokuty a k tomu, jaká povinnost byla smluvní pokutou zajištěna.

13. Žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Podrobně se k jednotlivým odvolacím námitkám vyjadřuje, zejména k existenci hlavního závazku ke vztahu ke sjednané smluvní pokutě, jakož i k porušení smluvní povinnosti (utvrzené smluvní pokutou) ze strany žalovaného, či stanovené lhůtě splatnosti emisí (k jejímu odkladu).

14. Žalobkyně dodává, že podané odvolání je snahou žalovaného vyhnout se za každých okolností své odpovědnosti za porušení závazků, které smlouvou převzal. O nezodpovědném přístupu žalovaného svědčí i skutečnost, že dluhopisy z jednotlivých emisí nejsou doposud řádně splaceny, když žalovaný opětovně přistoupil k dalšímu prodloužení jejich splatnosti formou rozhodnutí schůze věřitelů.

15. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 1 písm. d) o. s. ř./, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že z níže uvedených důvodů neobstojí.

16. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

17. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

18. Podle § 2050 o. z. je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.

19. Podle § 2051 o. z. může soud na návrh dlužníka nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

20. V dané věci je předmětem řízení nárok vyplývající ze smluvního vztahu účastníků založeného výše uvedenou smlouvou, a to nárok na smluvní pokutu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje smlouvu za platnou. Soud prvního stupně se zabýval jejím výkladem, zejména výkladem ujednání o smluvní pokutě a otázkou porušení povinnosti smluvní pokutou zajištěné. Uzavřel, že sjednaná smluvní povinnost (povinnost jednat tak, aby nastal den splacení nejpozději do 31. března 2022) byla pro případ jejího nesplnění zajištěna smluvní pokutou pevně stanovenou částkou 1 000 000 Kč.

21. V této souvislosti je nutno však zdůraznit, že závěr o tom, co bylo ujednáno ve smlouvě, lze přijmout vždy jen po výkladu provedeném dle pravidel § 555 a násl. o. z. Soudní praxe je ustálena v tom, že pro výklad je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa jejímu adresátovi, a kterou je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61//2017, uveřejněné pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (v právní teorii srov. např. Tichý, L. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. § 1 až 654. Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368).

22. Pokud soud prvního stupně činí skutková zjištění o tom, co bylo ve smlouvě slovně ujednáno, lze vyjít z vnějšího projevu (objektivního významu užitých slov) tehdy, pokud je jejich význam jednoznačný a současně alespoň jedna strana smlouvy (účinně) netvrdí, že skutečná vůle stran byla odlišná. Tento přístup stran vnějšího projevu (objektivního významu užitých slov) je odůvodněn tím, že výrazy použité ve smlouvě jsou vždy základním hlediskem, ze kterého by měl výklad vycházet. Pokud strany použijí ve smlouvě určitý výraz, chtějí mu dát pravidelně i jeho obvyklý význam. Výrazy použité ve smlouvě obvykle vyjadřují skutečnou vůli jednajících stran a korespondují významu, který by s nimi spojila rozumná osoba v postavení stran [shodně Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 556 56].

23. Příslušná tvrzení (a důkazy k jejich následnému prokázání) ve vztahu ke zjištění úmyslu jednajícího (§ 556 odst. 1 o. z.) lze zjistit prostřednictvím poučení uděleného dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., jehož předmětem je výzva k doplnění tvrzení ve vztahu k příslušnému (konkrétnímu) slovnímu spojení či výrazu, aby bylo uvedeno, jaký byl úmysl každé ze smluvních stran (vyjádřený v takto zachyceném slovním spojení či výrazu), a zda a kdy byl tento úmysl druhé smluvní straně znám anebo musela o něm vědět, včetně uvedení konkrétních skutečností, z nichž tak bude zřejmé, s tím, že po takto doplněných tvrzeních je účastník povinen označit důkazy k jejich prokázání.

24. Na výše uvedený postup však soud prvního stupně rezignoval. V článku 4. smlouvy jsou mj. sjednány sankce za porušení povinností ze smlouvy plynoucích, včetně ujednání o smluvní pokutě a pakliže soud prvního stupně, vycházeje z toho, že ani jedna ze stran nebyla schopna doložit skutečnou vůli stran při sjednávání smluvní pokuty (výklad tohoto ujednání byl mezi stranami sporný), vyšel (bez dalšího, aniž by účastníkům poskytl poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., absence poučení dle uvedeného ustanovení se podává z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. listopadu 2022, č. l. 25 spisu), z obsahu smlouvy a objektivní interpretace porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a přistoupil k výkladu sporného ujednání ve smyslu § 556 odst. 1 věta druhá o. z., nebyl jeho postup při výkladu daného ujednání správný, resp. byl v rozporu s výše uvedenými postupy a byl přinejmenším předčasný.

25. Vzhledem k závěrům soudu prvního stupně ohledně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a aplikace moderačního práva soudu, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se rozsudkem ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „R 76/2023“), odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (např. rozsudek ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, usnesení ze dne 21. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. srpna 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, ze dne 24. září 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudky ze dne 31. srpna 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, ze dne 21. října 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek ze dne 25. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020) a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

26. Následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. června 2023, sp. zn. 27 Cdo 1354/2023, shrnul, že v rámci prvního kroku nově formulovaného pojetí moderace smluvní pokuty musí soud – za použití výkladových metod právního jednání – (primárně) určit funkci smluvní pokuty (srov. bod 57 R 76/2023). Pro případ, že se nezdaří prostřednictvím subjektivního výkladu (tj. shodné vůle stran) soudu určit funkci, kterou strany při uzavření smlouvy zamýšlely, nabídl Nejvyšší soud celou řadu vodítek, jimiž může být funkce smluvní pokuty určena. Ve vztahu k funkcím smluvní pokuty vysvětlil, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak, aby smluvní povinnosti dostál. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci, nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační (srov. bod 58 R 76/2023).

27. V projednávané věci soud prvního stupně posuzoval přiměřenost smluvní pokuty (jakož i případnou její moderaci) pouze vzájemným porovnáním výše ujednané smluvní pokuty a hodnoty celkové transakce (kupní ceny za převod podílu), přihlížeje zároveň k významu (pro žalobkyni důležitému) zajišťované povinnosti (vycházeje ze závěrů dnes již překonané judikatury k nastolené otázce).

28. Soud prvního stupně se tedy – v intencích shora vylíčených judikatorních závěrů, které nemohl znát (rozhodoval 14. listopadu 2022) – nevypořádal s otázkou, jakou funkci plní smluvní pokuta sjednaná v dané věci. Od toho se pak měly odvíjet další jeho úvahy, jak shora vysvětleno. Postup, který zvolil, však nemůže s ohledem na (nové) pojetí moderace smluvní pokuty přijaté velkým senátem v R 76/2023 obstát. V této souvislosti nutno připomenout, že skutečnost, že R 76/2023 byl uveřejněn až poté, co soud prvního stupně v posuzované věci rozhodl, je irelevantní. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014), tato situace v poměrech projednávané věci však nenastala. Výjimečnost situace by nezaložilo ani případné legitimní očekávání účastníků řízení ve správnost závěrů dřívější judikatury, jde totiž o přirozený důsledek judikaturního odklonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020).

29. Vzhledem k výše uvedeným důvodům není rozhodnutí soudu prvního stupně správné, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., včetně závislého výroku o nákladech řízení, a podle/§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

30. V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat posouzením věci z výše vytčených hledisek. Zejména se zaměří na otázku výkladu ujednání o smluvní pokutě, účastníkům poskytne příslušné poučení dle § 118a o. s. ř., kdy teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. A při případném posuzování přiměřenosti smluvní pokuty nepomine vycházet ze závěrů uvedených v R 76/2023, dle nichž „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.“ 31. Právní názor odvolacího soudu je soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení