14 Cmo 69/2024 - 415

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Davida Bokra a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Ondřeje Kubáta ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený [rodné přijmení] [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení společníka, k odvolání 1. a 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2023, č. j. 38 Cm 98/2020-367, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že 1. žalovaný byl ke dni 14. 12. 2020 vlastníkem a) 100% podílu ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] /dále jen „[právnická osoba]“/, b) 100% podílu ve společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], c) 60% podílu ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], d) podílu ve výši 2833/8500 ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], a tyto podíly ad a), b) c) a d) byly ke dni 14. 12. 2020 součástí společného jmění žalobkyně a 1. žalovaného /dále jen „SJM“/ [výrok I.], 1. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 33 061,20 Kč [výrok II.] a 2. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 33 061,20 Kč [výrok III.].

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a s ohledem na nesporná tvrzení účastníků řízení dospěl k těmto skutkovým zjištěním: - žalobkyně a 1. žalovaný uzavřeli dne 18. 6. 1994 manželství, které zaniklo rozhodnutím soudu dne 14. 12. 2020; - podíly ve společnostech [právnická osoba]., [právnická osoba] a [právnická osoba]. byly pořízeny z prostředků ze SJM; - jediným zakladatelem [právnická osoba] byl 1. žalovaný a základní vklad ve výši 100 000 Kč splatil z prostředků ze SJM. Souhlas druhého manžela se založením se v rejstříkovém spisu nenachází; - dne 29. 2. 2020 uzavřel 1. žalovaný s 2. žalovaným smlouvy o převodu výše uvedených podílů a), b), c) a d) na 2. žalovaného, který byl ke dni podání žaloby v obchodním rejstříku zapsán jako společník; - konečný zůstatek na sporožirovém účtu 1. žalovaného k 13. 11. 2000 činil 78 941,25 Kč, k 12. 12. 2000 činil 77 920,25 Kč a k 10. 1. 2001 činil 93 260,95 Kč; - v návrhu na rozvod manželství ze dne 7. 8. 2020 žalobkyně uvedla, že podíly ad a), b), c) a d) náleží do SJM, a že 1. žalovaný je bez jejího vědomí převedl bezúplatně na jejich syna; - v rámci vyjednávání o vypořádání společného jmění v období od listopadu 2020 do února 2021 sdělil 1. žalovaný prostřednictvím svého zástupce zástupci žalobkyně návrh na podmínky nesporného rozvodu - mimo jiné řešil hodnotu a ocenění (všech) společností, požadavek žalobkyně na vypořádání ve výši 30 mil. Kč, protinávrh 1. žalovaného na vypořádání ve výši 8 mil Kč, možnost převodu podílů na jejich děti, nejistotu ohledně budoucích ekonomických výsledků společností - přičemž advokát 1. žalovaného v této komunikaci nijak neupozornil, že [právnická osoba] do SJM nepatří, což by se dalo logicky očekávat; - podle výpovědi žalobkyně byly jejich majetkové poměry za trvání manželství nadstandardní, oficiálně činily měsíční příjmy 50 000 Kč, neoficiálně kolem 80 000 Kč; výdaje byly kolem 60 000 Kč; - 1. žalovaný vypověděl, že v roce 2000 podnikal jako fyzická osoba a zároveň měl status reprezentanta České motocyklové federace a reprezentoval Českou republiku na závodech. Mnoho peněz rodině daroval a půjčoval jeho otec, ten si o tom vedl záznamy. Otec 1. žalovaného získal prostředky z prodeje nemovitostí a z podnikání s jeho bratrem v letech 1994 a 1995. [právnická osoba] 1. žalovaný založil na radu daňové poradkyně; - na účtu k podnikání byl ke dni 15. 12. 2000 zůstatek 122 507,52 Kč. Podle výpovědi 1. žalovaného podnikali s železářským sortimentem na DIČ a IČO jeho otce. Každý den chodili ukládat tržbu na účet u [právnická osoba]. Výběry z účtu sloužily k platbě dodavatelům v hotovosti; - otec 1. žalovaného vypověděl o podnikání se svým bratrem do roku a následně s 1. žalovaným, nejprve jako podnikající fyzické osoby, následně na radu účetních založili [právnická osoba]. Dary uvedené v předloženém notářském zápisu nejsou pro věc rozhodující; - otec 1. žalovaného měl možnost darovat 1. žalovanému 120 000 Kč na založení [právnická osoba]. I 1. žalovaný měl v rozhodné době (vzhledem k jeho podnikání i příjmům rodiny s měsíčním přebytek domácího rozpočtu ve výši 20 000 Kč) dostatečné prostředky k založení řešené společnosti. Tvrzení, že 1. žalovaný k tomu neměl dostatek finančních prostředků, soud neuvěřil; - tvrzení 1. žalovaného, že prostředky na založení [právnická osoba] byly výlučným darem jeho otce, soud neuvěřil. Jde o účelovou námitku s cílem snížit výši nároku žalobkyně na vypořádání SJM. Výpověď [jméno FO] staršího je v tomto směru nevěrohodná, jak lze dovodit z komunikace ohledně vypořádání SJM a doby, kdy teprve 1. žalovaný uplatnil požadavek na vyloučení podílu v [právnická osoba]. Při komunikaci o vypořádání SJM byl 1. žalovaný zastoupen advokátem, kterého stíhá odborná péče. Již v prvním přípisu ze dne 4. 11. 2020 jsou zmiňovány podíly ve všech společnostech, v následné komunikaci 1. žalovaný odpovídá ohledně všech společností. Nelze přisvědčit argumentu, že důvodem pozdějšího uplatnění této námitky v podání ze dne 26. 1. 2022 bylo zaměření 1. žalovaného na lidský aspekt věci a nikoliv právní rozbor jednotlivých položek. Ani v odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření 1. žalovaný nerozporoval, že podíl v [právnická osoba] je součástí SJM, jak by soud logicky očekával, pokud by nárok neměl být osvědčen. Uvedl pouze, že se žalobkyně nestala společnicí. Soud přihlédl i k motivaci 1. žalovaného, který se snaží snížit hodnotu SJM poté, co s žalobkyní nedospěl k dohodě o jeho vypořádání; - zjištění z novinových článků, z daňových přiznání, z rozvah k 31. 12. 2014, k 31. 12. 2018, k 31. 3. 2019 a příloh nejsou pro věc relevantní. Zjištění z dalších listinných důkazů navržených žalobkyní za účelem vyvrácení věrohodnosti výpovědi [jméno FO] staršího jsou s ohledem na shora uvedené závěry nadbytečná. Pro nadbytečnost soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědků Karlíka a Šťovíčkové k majetkovým poměrům žalobkyně a 1. žalovaného v době založení [právnická osoba].

3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k těmto právním závěrům: - je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. V daném případě jde o výjimku z obecně přijímaného judikaturního závěru, podle něhož zpravidla není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k podílu, lze-li tuto otázku řešit v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5693/2017). Ovšem v projednávané věci je účastníkem řízení též 2. žalovaný, který není účastníkem řízení o vypořádání SJM vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 99/2021, takže rozhodnutí o vypořádání SJM pro něj nebude závazné. Ovšem dle § 159a odst. 1 o. s. ř. pro něj bude závazný rozsudek v nadepsané věci, který předejde možným budoucím sporům účastníků; - účast daných společností nebyla nezbytná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022); - pro posouzení, zda se podíly staly součástí SJM, se s ohledem na dobu jejich nabytí uplatní úprava v § 143 odst. 1 písm. a), § 143 odst. 2 a § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen „ObčZ“/; - na námitku neplatnosti převodních smluv dopadá právní úprava v § 714 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/; - převod podílu náležejícího do SJM spadá pod nikoliv běžnou správu SJM a k tomuto právnímu jednání je dle § 714 o. z. zapotřebí souhlasu druhého manžela. Smlouvy o převodu podílů v dotčených společnostech uzavřeli 1. žalovaný s 2. žalovaným v únoru 2020, aniž by k tomu žalobkyně dala souhlas. Následně žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti těchto jednání v souladu s § 714 odst. 2 o. z. v zákonné tříleté lhůtě skrze žalobu, která byla doručena 1. žalovanému dne 19. 4. 2021 a 2. žalovanému dne 22. 4. 2021. V souladu s § 41 odst. 3 o. s. ř. jde o včas uplatněnou námitku. Všechny tyto převody jsou tudíž neplatné; - žalovaný nevyvrátil domněnku upravenou v § 144 ObčZ, takže se má za to, že podíl v [právnická osoba] byl ke dni zániku manželství žalobkyně a 1. žalovaného 14. 12. 2020 součástí SJM. Tak tomu bylo i u ostatních podílů; - proto soud určil, že řešené podíly byly k právě uvedenému dni ve vlastnictví 1. žalovaného a náležely do SJM žalobkyně a 1. žalovaného.

4. Výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, a na příslušná ustanovení vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), úspěchem žalobkyně v řízení. Žalobkyni náleží ve vztahu k žalovaným náhrada soudního poplatku ve výši 8 000 Kč, náhrada odměny advokáta za 14 úkonů právní služby po 3 100 Kč, náhrada 14 režijních paušálů po 300 Kč, náhrada cestovného ve výši 435 Kč a náhrada 21% DPH. Na každého z žalovaných připadá povinnost zaplatit žalobkyni náhradu poloviny těchto nákladů, tj. 33 061,20 Kč.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalovaní odvolání, navrhujíce, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Odvolatelé soud prvního stupně vytýkají, že na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc neprávně právně posoudil.

7. Odvolatelé argumentují tím, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazovali na to, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na obou požadovaných určení současně. Nelze žádat určení, že 1. žalovaný byl k 14. 12. 2020 vlastníkem řešených podílů a současně, že k témuž dni byly podíly součástí SJM. Přinejmenším ve vztahu k určení vlastnictví podílů 1. žalovaným měla být žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně. A podle toho mělo být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K 14. 12. 2020 byly podíly převedeny na 2. žalovaného. A ať již byly tyto převody platné či nikoliv, žalobkyně nemůže být nikdy zapsána jako společník v obchodním rejstříku, ale bude mít vždy (toliko) právo na zaplacení poloviny ceny podílů, které patřily ke dni zániku manželství do SJM. Tento nárok ale žalobkyně může uplatnit v řízení o vypořádání SJM. Řízení o určení vlastnictví k podílům je v tomto směru zcela zbytečné. Její právní postavení nebude bez požadovaného určení žádným způsobem ohroženo. Naléhavý právní zájem žalobkyně by byl dán pouze tehdy, pokud by manželství žalobkyně a 1. žalovaného nadále trvalo.

8. Podle odvolatelů soud prvního stupně svůj závěr, že považuje za nevěrohodné tvrzení 1. žalovaného o tom, že mu finanční prostředky na založení [právnická osoba] daroval jeho otec, opírá v zásadě jen o komunikaci ohledně vypořádání SJM a časový okamžik, kdy byla tato námitka uplatněna. Soud prvního stupně zcela pominul, že skutkovou verzi žalovaných podporují další objektivní důkazy - čestné prohlášení otce 1. žalovaného pořízené ve formě notářského zápisu; výpověď otce 1. žalovaného; zjištění, že otec prvního žalovaného měl dostatek finančních prostředků na poskytnutí tohoto daru; shora uvedený nedostatečný stav prostředků na soukromém sporožirovém účtu 1. žalovaného - a že žalovaní v řízení logicky vysvětli, proč tato námitka nebyla explicitně vznesena v úvodní fázi řízení o vypořádání SJM. V řízení nebyla zjištěna žádná okolnost, která by mohla vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi otce 1. žalovaného. Naopak, jeho výpověď je v souladu s ostatními důkazy, zejména s obsahem výpisů z účtu 1. žalovaného. Z nich jednoznačně vyplývá, že ke dni založení [právnická osoba] neměl dostatek finančních prostředků na zaplacení vkladu do základního kapitálu a že se zůstatek na účtu po založení společnosti relevantním způsobem nezměnil. Pokud soud uzavřel, že 1. žalovanému prostředky na založení [právnická osoba] nedaroval jeho otec, měl se logicky zabývat otázkou, kde 1. žalovaný potřebné finanční prostředky získal. V řízení nebylo zjištěno, že by 1. žalovaný měl jiný účet, ze kterého by mohl finanční prostředky použít, a nebylo ani prokázáno, že by měl jiné zdroje takových prostředků. Klíčové je, že v roce 2000 bylo podnikání vedeno právě na otce 1. žalovaného, jak uvádí též soud prvního stupně. Obecně platí, že při zjišťování skutečného stavu věci by se soud měl zaměřovat a priori na objektivní důkazy, a teprve v případě, že takové nejsou, vycházet z účastnických výpovědí a tvrzení účastníků řízení. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně zvolil postup přesně opačný. Z účastnické výpovědi žalobkyně navíc nelze učinit závěr, že by rodina mohla uspořit dostatek finančních prostředků na splacení vkladu do základního kapitálu. Tvrzením žalobkyně, že rodina měla nějaké neoficiální příjmy, je nepravdivé a ničím nepodložené. Soud na jedné straně bez dalšího uvěřil tvrzení žalobkyně, které není podpořeno žádným dalším objektivním důkazem, naproti tomu neuvěřil tvrzení žalovaných, které koresponduje s řadou dalších důkazů a faktů. Takový odlišný přístup k hodnocení tvrzení účastníků řízení není správný a spravedlivý.

9. Odvolatelé nesouhlasí s tím, jaký význam soud prvního stupně přikládá okamžiku, kdy žalovaní přišli v řízení s argumentací o tom, že podíl v [právnická osoba] není součástí SJM. Zdůrazňují, že 1. žalovaný nepovažoval za nutné v úvodní fázi řízení tuto skutečnost detailněji rozebírat. I hodnota ostatních společností a dalších aktiv je nemalá, a i v tomto rozsahu by 1. žalovaný nebyl schopen žalobkyni vyplatit. A hlavně, jak je zřejmé z obsahu předžalobní korespondence, první žalovaný se zaměřil nikoliv na právní rozbor jednotlivých položek, ale především na lidský aspekt věci spočívající v hledání řešení, které by znamenalo pro žalobkyni dostatečně dostatečné finanční zajištění, a přitom umožnilo zachování rodového majetku jejich společným dětem. Po podání obou žalob a doručení výzev k vyjádření k žalobám již ale bylo nutné předestřít kompletní právní argumentaci k jednotlivým položkám, což se stalo. Toto vysvětlení je podle názoru odvolatelů naprosto logické a koresponduje s obsahem předžalobní korespondence účastníků řízení. Navíc i výlučně vlastněná společnost není pro řízení o vypořádání bez vlivu, když zisky v takové společnosti jsou společné a vstupují do vypořádání SJM. Odvolání proti předběžnému opatření bylo a priori zaměřeno na zcela jiné aspekty věci. Podle přesvědčení žalovaných měl soud prvního stupně při správném hodnocení důkazů učinit závěr o tom, že [právnická osoba] byla založena z prostředků, které 1. žalovaný získal od svého otce. Pro opačnou verzi v zásadě žádné důkazy neexistují.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Žalobkyně přitakává argumentaci soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Žalobkyně nemá jinou procesní možnost, jak se domáhat zahrnutí podílů v předmětných společnostech do SJM, když ke dni zániku manželství byl (a stále je) v obchodním rejstříku zapsán jako společník 2. žalovaný. Ten z logiky věci nemůže být účastníkem řízení o vypořádání SJM a neměl by tak ani procesní možnost, jak řízení o vypořádání SJM ovlivnit ve svůj prospěch. Pokud by se soudy ztotožnily s argumentací žalovaných, byla žalobkyni i 2. žalovanému odepřena spravedlnost. Na projednávanou věc v tomto směru dopadají analogicky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3595/2014. V poměrech projednávané věci je třetí osoba zapsána jako společník daných společností v obchodním rejstříku namísto jejího zápisu jako vlastníka v katastru nemovitostí, jak řešil Nejvyšší soud. Podle žalobkyně nelze souhlasit s tím, že se její právní postavení požadovaným určením nezmění. Bude-li žalobě vyhověno, stane se hodnota podílu předmětem vypořádání SJM. V opačném případě se hodnota podílů nestane předmětem vypořádání a žalobkyni nárok na odpovídající vyrovnání hodnoty těchto podílů nevznikne. S odvolateli lze souhlasit jen v tom, že se žalobkyně nikdy soudní cestou nedomůže toho, aby byla v důsledku vypořádání SJM zapsána jako společník předmětných společností.

12. Podle žalobkyně jsou správné též skutkové závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně srozumitelně vysvětlil a dostatečně odůvodnil, čím je výpověď svědka [jméno FO] staršího zpochybněna. Žalobkyně nesdílí dílčí názor soudu prvního stupně, že otec 1. žalovaného měl dostatek finančních prostředků na splnění všech tvrzených darovacích smluv, ale sdílí závěr soudu prvního stupně, že 1. žalovaný neunesl důkazní břemeno k nabytí podílu v [právnická osoba] z darovaných prostředků. Soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy dostatečně a logicky, přičemž za daného stavu ani nemohl rozhodnout jinak. Z předloženého notářského zápisu soud mohl učinit jedině ten závěr, že toto prohlášení učinil [Jméno žalované A] starší. Jde o notářský zápis osvědčující prohlášení konkrétní osoby (srov. § 80 notářského řádu), nikoliv o notářský zápis osvědčující jiné skutkové děje nebo stav věci (srov. § 79 notářského řádu). Soud prvního stupně nezatížil řízení žádnou vadu, když z tohoto notářského zápisu neučinil žádná skutková zjištění, neboť z něj ani žádná relevantní skutková zjištění učinit nemohl. Z výpisů ze sporožirového účtu nelze vyčíst informace o průběžných pohybech na účtu, navíc 1. žalovaný mohl použít hotovost z pokladny. První žalovaný neunesl důkazní břemeno k nabytí podílu v [právnická osoba] z darovaných prostředků, proto se soud prvního stupně nemusel zabývat tím, z jakých prostředků 1. žalovaný splatil vklad do základního kapitálu této společnosti. Naopak žalobkyně unesla důkazní břemeno již tím, že prokázala splnění podmínek pro nabytí podílu do společného jmění manželů, respektive jeho nabytí za trvání manželství.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť argumentaci odvolatelů lze přisvědčit jen částečně.

14. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Tento závěr odpovídá četné a konstantní judikatuře zdůrazňující (mimo jiné) preventivní funkci určovacích žalob dle § 80 o. s. ř. Taková žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, kdy určovací žaloba vystihuje účinněji než jiné právní prostředky obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1364/97, či např. rozsudek ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozsudky ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2902/99, ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 822/2005). Soud prvního stupně správně dovodil, že v tomto směru je zásadní skutečností účast 2. žalovaného v nadepsaném řízení a jeho zápis v obchodním rejstříku jako společníka řešených společností namísto 1. žalovaného, a že je třeba rozhodnutím ve věci vytvořit spolehlivý právní rámec řešící též právního postavení 2. žalovaného. Soud prvního stupně správně uvádí, že v daném případě jde o výjimku z pravidla, podle něhož není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k podílu, lze-li tuto otázku řešit v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů jako otázku předběžnou. Pouze předběžné řešení této otázky v důvodech rozhodnutí v rámci zmíněného řízení by nebylo závazné pro 2. žalovaného, takže by hrozily další možné spory, ani by nemohlo být podkladem pro změnu odpovídajícího zápisu v obchodním rejstříku.

15. Soud prvního stupně rozhodnutí založil na závěru, že žalovaní neprokázali tvrzení, že [právnická osoba] založil 1. žalovaný z výlučných prostředků darovaných jeho otcem, nevyvrátili tak domněnku podle § 144 ObčZ. Z obsahu předloženého spisu se však nepodává, že by soud žalované vyzval k označení dalších důkazů a že by je poučil o následcích nesplnění výzvy dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Taková výzva měla zaznít nejpozději při posledním ústním jednání konaném dne 21. 11. 2023, kdy soud prvního stupně dokončil dokazování, účastníky poučil (toliko) dle § 119a o. s. ř., dal prostor pro závěrečné návrhy účastníků řízení a jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku. Již např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „Poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.“ Na tomto svém závěru Nejvyšší soud setrval i v pozdější rozhodovací praxi (za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1758/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3695/2023). V poměrech projednávané věci odvolací osud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit. Soud prvního stupně žalované nevyzval k označení dalších důkazů a nepoučil je o následcích nesplnění výzvy dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

16. V této souvislosti je třeba soudu prvního stupně vytknout i to, že žalované dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. s náležitým poučením nevyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, z nichž by vyplynulo, že prostředky, o nichž žalovaní tvrdí, že je 1. žalovaný dostal darem od svého otce na založení [právnická osoba], za tím účelem skutečně použil. Přitom jde o skutečnost významnou z hlediska právní úpravy v § 143 odst. 1 písm. a) a § 144 ObčZ. I kdyby totiž žalovaní nakonec prokázali poskytnutí zmíněného daru, nic by to nevypovídalo o tom, že právě tyto prostředky 1. žalovaný k založení dané společnosti opravdu použil.

17. Odvolací soud přitakává výtce odvolatelů stran odůvodnění závěru soudu prvního stupně o nevěrohodnosti „tvrzení“ svědka [jméno FO] staršího o poskytnutí sporovaného daru. Odvolací soud vychází z ustálené soudní praxe, podle níž se přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s § 132 o. s. ř. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4643/2010). V poměrech projednávané věci soud prvního stupně v rámci posuzování (ne)věrohodnosti výpovědi otce 1. žalovaného neuvádí žádné takové rozpory v jeho výpovědi, rozpory jeho výpovědi s ostatními provedenými důkazy, poznatky o způsobu jeho výpovědi či o jeho osobním vztahu k věci či ostatním účastníkům apod. Soud prvního stupně svůj závěr dovozuje z komunikace 1. žalovaného ohledně vypořádání SJM a doby, kdy (teprve) 1. žalovaný uplatnil požadavek na vyloučení podílu v [právnická osoba] ze SJM. Přitom jde o komunikaci vedenou právním zástupcem 1. žalovaného, nikoliv 1. žalovaným, a především, žádná část této komunikace se ke sporné otázce nevyjadřuje. Podle mínění odvolacího soudu skutečnosti uváděné soudem prvního stupně samy o sobě nepředstavují dostatečný podklad pro závěr o nevěrohodnosti výpovědi otce 1. žalovaného. Soud prvního v tomto směru důkazy nehodnotil přesvědčivě, vyváženě a (mimo jiné) ve vzájemných souvislostech tak, jak předepisuje § 132 o. s. ř. Jeho závěr podle mínění odvolacího soudu prozatím zůstává v rovině výše zmíněného osobního dojmu. Také toto pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

18. Z odůvodnění napadeného rozsudku se nepodává, z čeho soud prvního stupně dovodil, že lze vyhovět oběma požadovaným určením současně, i v tom je třeba odvolatelům přisvědčit. Nevysvětlil, proč se i přes jednoznačnost úpravy v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ domnívá, že závěr, podle něhož 1. žalovaný byl ke dni 14. 12. 2020 vlastníkem řešených podílů, souzní se závěrem, že spoluvlastníky těchto podílů (ve formě SJM) byli k témuž datu žalobkyně a 1. žalovaný. Podle mínění odvolacího soudu tyto závěry vedle sebe z logiky věci nemohou obstát. Je-li podíl ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, nemůže být současně předmětem jejich společného jmění (a nejde o postavení jednoho z manželů jako společníka společnosti ve smyslu zmíněného § 143 odst. 2 ObčZ). S rozporností obou požadovaných určení se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal.

19. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/ a b/, § 219a odst. 2, § 221 odst. 1 písm. a/ a § 214 odst. 1 písm. d/o. s. ř.).

20. V dalším řízení se soud prvního stupně bude řídit shora podaným výkladem, podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzve žalované k doplnění výše uvedených skutkových tvrzení a důkazních návrhů a při hodnocení důkazů bude dbát na zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. Soud prvního věc takto znovu projedná a znovu ve věci rozhodne.

21. Soud prvního stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 o. s. ř.).

Poučení