14 Cmo 84/2022 - 265

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Ondřeje Kubáta a ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni [Jméno žalobce C], advokátkou sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený [Jméno žalovaného B], advokátem sídlem [Anonymizováno] o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2022, č. j. 24 Cm 27/2020-218, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. února 2023, č. j. 24 Cm 27/2020-253, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku I. potvrzuje; ve výroku II. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 93 778,74 Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 228,77 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Doplňujícím rozsudkem (vydaným k pokynu odvolacího soudu dle § 222 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), rozhodl o zbývající části předmětu řízení (požadovaném zákonném úroku z prodlení) tak, že řízení „v rozsahu zákonného úroku z prodlení 8,05 % p. a. od 19. 2. 2016 do zaplacení ohledně nároku žalobce a) ve výši 500 000 Kč a v rozsahu zákonného úroku z prodlení 8,05 % p. a. od 19. 2. 2016 do zaplacení ohledně nároku žalobkyně b) ve výši 500 000 Kč“ zastavil (výrok I.). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobci a) zákonný úrok z prodlení 8,05 % p. a. z částky 500 000 Kč od 18. října 2017 do zaplacení a žalobkyni b) zákonný úrok z prodlení 8,05 % p. a. z částky 500 000 Kč od 18. října 2017 do zaplacení (výrok II.). Žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení 8,05 % p. a. od 19. února 2016 do 17. října 2017 „ohledně nároku žalobce a) ve výši 500 000 Kč“ a žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení 8,05 % p. a. od 19. února 2016 do 17. října 2017 „ohledně nároku žalobkyně b) ve výši 500 000 Kč“ zamítl (výrok III.). Zároveň rozhodl, že „účastníci vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně po vydání rozsudku ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 Cm 27/2020-218, do vydání tohoto doplňujícího rozsudku.“ (výrok IV.) Odvolací soud již na tomto místě předesílá, že doplňující rozsudek nebyl odvoláním napaden, není tudíž předmětem přezkumu odvolacím soudem.

3. Soud prvního stupně předně konstatoval genezi uplatněného nároku: - žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 5. února 2017 původně domáhali zaplacení částky 2 000 000 Kč; po částečném zpětvzetí žaloby požadovali na žalovaném zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení zákazu konkurence sjednaného v dohodě o spolupráci uzavřené mezi žalobci a žalovaným dne 12. srpna 2013; - Okresní soud v Ústí nad Labem pravomocným usnesením ze dne 12. července 2018, č. j. 29 C 50/2017-113, mj. řízení do částky 1 000 000 Kč zastavil (v rozsahu zpětvzetí žaloby u každého žalobce v částce 500 000 Kč); - Okresní soud v Ústí nad Labem pak rozsudkem ze dne 8. ledna 2019, č. j. 29 C 50/2017-155, žalobě ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně nároku 500 000 Kč každého ze žalobců, vyhověl a rozhodl o nákladech řízení; - k odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. 17 Co 121/2019-189, rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému; - dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021, č. j. 27 Cdo 1829/2020-210, odmítnuto.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k těmto skutkovým závěrům: - dohodou o spolupráci ze dne 12. srpna 2013 (dále jen „dohoda“) se účastníci řízení, jakožto společníci společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost“), dohodli na dobu určitou (10 let od podpisu všemi třemi společníky) na úpravě svých práv a svých povinností při realizaci majetkového vstupu do společnosti [právnická osoba]. (dále jen „loděnice“), resp. dosažení takového postavení, aby přímo prostřednictvím společnosti, případně prostřednictvím společnosti jiné, vlastnili majetek tvořící výrobní zařízení loděnice, včetně nemovitostí. Žalobce a) dohodu podepsal 17. července 2013, žalobkyně b) dne 12. srpna 2013 a žalovaný dne 18. července 2013; podpisy jsou úředně ověřeny; - žalobci byli ke dni 12. srpna 2013 zapsáni v obchodním rejstříku jako společníci společnosti, k zápisu žalovaného jako společníka společnosti došlo 15. srpna 2013, smlouvu o převodu obchodního podílu žalovaný uzavřel dne 17. června 2013; - v článku 6 dohody (zákaz konkurence) bylo deklarováno, ve kterých obchodních společnostech působí účastníci jako společníci či jednatelé a bylo ujednáno, že zatímco u žalobců jejich účast ve společnostech uvedených v dohodě není porušením zákazu konkurence, má žalovaný má svou účast, mj. jako společník [právnická osoba]. a jako společník a jednatel [právnická osoba]., ukončit (tedy odstoupit z funkce jednatele a převést podíly) do 31. prosince 2013 s tím, že po tomto datu bude jeho setrvání v postavení člena statutárního orgánu či vlastnictví podílu považováno za porušení zákazu konkurence s důsledky podle článku 7 dohody; - v článku 7 dohody byla mj. sjednána smluvní pokuta za porušení zákazu konkurence ve výši 1 000 000 Kč za každé porušení zvlášť se splatností do 5 dnů od doručení výzvy k úhradě smluvní pokuty, postačí, aby výzvu zaslal jeden ze zbývajících společníků; - žalobci dne 7. listopadu 2016 vyzvali žalovaného (a téhož dne mu předmětnou výzvu odeslali) k zaplacení smluvní pokuty 2 000 000 Kč za jeho působení ve společnostech [právnická osoba]. a [právnická osoba].; - žalovaný byl ke dni 1. ledna 2014, jakož i v době projednání věci, tj. k 28. lednu 2022, společníkem společnosti [právnická osoba]. a společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba].; - dle výpovědi svědka [Anonymizováno], manžela žalobkyně b) /dále též jen „svědek“/, působícího v loděnici do roku 2017 v pozici předsedy dozorčí rady, přišel právě žalovaný s možností vstupu do loděnice, měl řešit technické věci. O dohodě se jednalo dlouho (měsíce), z přímo konkurujících společností měl žalovaný vystoupit do konce roku 2013, neboť v nich chtěl ještě „něco“ dokončit. Svědek uvedl, že ví o tom, že se smluvní pokuty a jejich výše projednávaly, žalovaný o nich před podpisem smlouvy věděl, projednávali je. Smlouva předložená soudu odpovídá smlouvě, která byla podepsána. - další účastníky navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost neprovedl.

5. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům: - předmětem řízení je nárok vyplývající ze smluvního vztahu účastníků založeného dohodou uzavřenou 12. srpna 2013. Soud prvního stupně proto věc posuzoval podle dosavadních právních předpisů (oddíl I § 3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), tj. podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“); - žalovaný se stal společníkem společnosti na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 17. června 2013, smlouva byla společnosti předložena společnosti (stala se vůči ní účinnou; zápis do obchodního rejstříku ohledně této skutečnosti je deklaratorního charakteru; - předmětem a důvodem dohody byla vzájemná spolupráce žalobců a žalovaného jakožto společníků společnosti k ovládnutí loděnice prostřednictvím společnosti, případně prostřednictvím společnosti jiné; jde o společnickou dohodu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák., jejíž součástí byl mj. závazek zákazu konkurence, zajištěný smluvní pokutou. Dohodu soud prvního stupně posuzoval podle § 269 odst. 2 obch. zák., uplatněný nárok na smluvní pokutu posuzoval podle § 544 a § 545 obč. zák. a podle § 300 až 302 obch. zák.; - dohoda byla uzavřena platně, mj. obsahuje konkurenční doložku, podle níž to, že žalovaný zůstal po 1. lednu 2014 (a zůstává i v době rozhodnutí soudu prvního stupně) společníkem společnosti [právnická osoba]. a společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba]., je porušením uvedeného zákazu konkurence, k němuž se žalovaný zavázal. Polemika žalovaného, že o reálnou konkurenci nešlo, je v rozporu s obsahem dohody, jakož i s jeho výslovným závazkem; - žalovaným namítaná „nevyváženost“ tohoto ujednání (zákaz konkurence a sankce za porušení tohoto zákazu se týkaly pouze žalovaného) neobstojí. Dohoda je podstatou a účelem právním vztahem podnikatelským. Žalovaný musí proto plnit a splnit to, k čemu se ohledně zákazu konkurence a následků porušení tohoto zákazu smluvně zavázal; žalovaný nemá možnost od závazku, jehož podmínky považuje za nevýhodné (byť by byl dokonce i sjednán v tísni), odstoupit (§ 49 obč. zák. a § 267 odst. 2 obch. zák.); - ani tvrzení žalovaného, že obsah dohody mohl být pozměněn, že ujednání o zákazu konkurence a o smluvní pokutě v něm nemusela být obsažena, resp. že mohla mít jiný obsah, nebylo prokázáno. Žalobci obsah této soukromé listiny prokázali; obsah dohody včetně ujednání o zákazu konkurence zajištěného smluvní pokutou byl prokázán výpovědí svědka, tato ujednání byla projednávána v rámci předsmluvních jednání, dohoda tato ujednání obsahovala. O věrohodnosti svědka, zpochybňované žalovaným pro jeho vztah k žalobkyni b), resp. pravdivosti jeho výpovědi, soud prvního stupně, věda s jejich blízkého vztahu, nepochyboval, když jiný svědek (bez vztahu ke stranám) u dohody přítomen nebyl. Obsah žalobci předložené dohody proto soud prvního stupně považoval za nepochybný; - porušení zákazu konkurence žalovaným bylo prokázáno, neboť žalovaný byl ke dni 1. ledna 2014, jakož i v době rozhodnutí soudu prvního stupně, společníkem společnosti [právnická osoba]. a společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba]. Za každé porušení uvedené smluvní povinnosti spočívající v zákazu konkurence se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu 1 000 000 Kč k rukám kteréhokoli ze zbývajících společníků. Jedná se tedy o nárok společníků, pročež námitka nedostatku jejich aktivní věcné legitimace neobstojí. Nárok na uplatněnou smluvní pokutu žalobcům jako společníkům vznikl a stal se splatným podle ujednání v dohodě po uplynutí pěti dnů od doručení výzvy k jejímu zaplacení ze dne 7. listopadu 2016, jejíž odeslání žalovanému téhož dne na adresu uvedenou v dohodě žalobci prokázali; - námitka žalovaného, že pro splnění smluvní povinnosti opustit dvě v žalobě uvedené společnosti učinil vše, co mohl, tedy námitka, že jím nezpůsobené okolnosti mu zabránily smluvní povinnost splnit, a proto by smluvní pokutu platit neměl, je irelevantní vzhledem k povaze dohody jako smluvního vztahu obchodněprávního, případné okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374 obch. zák.) na povinnost platit smluvní pokutu nemají vliv (§ 300 obch. zák.); - soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou přiměřeností smluvní pokuty. Důvody pro moderaci požadované smluvní pokuty dle § 301 věty první obch. zák. neshledal. Sjednaná smluvní pokuta 1 000 000 Kč „za každý případ porušení povinnosti“, tj. za každou společnost, v níž po 1. lednu 2014 žalovaný působí, není nepřiměřená. Vzal v úvahu důvod, který ke sjednání této výše smluvní pokuty vedl - žalovaný jako odborník na stavbu a opravy lodí se měl věnovat této činnosti výlučně v rámci loděnice, kterou měli účastníci záměr ovládnout, zavázal se, že jiné - v dohodě uvedené a podle dohody sjednanému záměru konkurující - společnosti opustí, a vzal v úvahu i okolnosti, které uzavření smlouvy provázely, tedy že účastníci dohody své povinností a svá práva sjednali uvážlivě po delším projednávání tak, aby uvažovaný záměr byl naplněn. Smluvní pokuta ve sjednané výši plnila odpovídajícím způsobem funkci preventivní, uhrazovací, i funkci sankční.

6. Soud prvního stupně proto podané žalobě vyhověl.

7. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že každý ze žalobců původně uplatnil nárok 1 000 000 Kč, který v průběhu řízení, aniž by žalovaný v rozsahu zpětvzetí části uplatněného nároku plnil, omezil na polovinu. Žalobci tudíž nesou zavinění za částečné zastavení řízení o 500 000 Kč pro každého z nich a ohledně věcně řešeného nároku ve stejném rozsahu byli úspěšní. S přihlédnutím k ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. dovodil, že úspěch žalobců a žalovaného v řízení byl stejný, a proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, navrhuje změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

9. Odvolatel opakuje svá tvrzení uvedená již před soudem prvního stupně, zejména pokud jde o obsah jednání předcházející podpisu smlouvy, okolnosti podpisu dohody, o nevyváženost dohody týkající se ujednání o zákazu konkurence a sankce s jejím porušením spojené, o nemožnost ukončit svou účast v žalobě uvedených společnostech, o otázku střetu zájmů s těmito společnostmi (který dle něj neexistuje), jakož i argumenty týkající se věrohodnosti výpovědi svědka. Dále zdůraznil, že společnost „již dnes není ani ve vlastnictví ani jednoho ze žalobců - společnost prodali.“; nejsou jejími společníky. Znovu zpochybňuje aktivní legitimaci žalobců. Žaloba je proto bezpředmětná, má pouze obohatit žalobce, kteří jsou nyní v exekuci a se společností ani s loděnicí nemají nic společného. Žalobci neprokázali jakoukoliv škodu způsobenou odvolatelem.

10. V doplnění odvolání uvedl, že dohodu nepovažuje za platnou s odkazem na § 269 odst. 2 obch. zák., když nebyl dostatečně určen předmět závazků účastníků dohody. Jednostranně uzavřená konkurenční doložka byla v rozporu s § 574 odst. 2 obč. zák. a § 265 obch. zák. Odkazuje na preambuli dohody, kterou cituje, a namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s tou skutečností, že „v rámci synallagmatického tedy vzájemně podmíněného právního vztahu, jakou předmětná dohoda by měla být, formálně ani fakticky jsem jako žalovaný v této dohodě neměl nárok na přiměřené protiplnění, což právní teorie i justiční praxe v minulosti hodnotila jako neúčinnost právních úkonů.“ Poukazuje na skutečnosti týkající se historických změn v osobách společníků společnosti, vyjadřuje se k převodu obchodního podílu na jeho osobu a k valným hromadám společnosti (s odkazem na listiny založené ve sbírce listin), jakož i ke skutečnostem týkajícím se loděnice a její akcionářské struktury. Odvolatel dále poukazuje na to, že pokud by dohoda netrpěla uvedenými vadami, je evidentní, že dle jejího článku 10 (odstoupení od smlouvy) byl oprávněn požadovat po bývalých společnících žalobcích po každém zvlášť smluvní pokutu 50 000 000 Kč, neboť sám od dohody neodstoupil, ze společnosti byl vyloučen bez jeho vědomí, a žalobci, poté co prodali 100 % akcií loděnice, ji dobrovolně ukončili, fakticky tak bezdůvodně od dohody odstoupili.

11. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání rovněž oba žalobci. Navrhli, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalobců přizná náhradu nákladů řízení, a to každému z nich v částce 95 202 Kč.

12. Žalobci závěr soud prvního stupně týkající se posouzení práva na náhradu nákladů řízení nepovažují za správný. Namítají, že žaloba u každého byla podána pro částku 1000 000 Kč pro každého, přičemž ke zpětvzetí žaloby došlo ještě před zahájením jednání ve věci, kdy řízení bylo dle § 110 o. s. ř přerušeno pro jednání o smíru. Soud následně po částečném zpětvzetí žaloby jednal již o omezené části žaloby, o které bylo rozhodováno, a žalobci byli v tomto rozsahu zcela úspěšní. Za tu část řízení, která probíhala do zpětvzetí žaloby (5. června 2018), kdy byla předmětem řízení u každého žalobce částka 1 000 000 Kč, je namístě nepřiznat žádnému z účastníků právo náhradu nákladů řízení (poměr úspěch neúspěch je srovnatelný). Poté však již měli žalobci plný úspěch ve věci (předmětem řízení vyl u každého žalobce nárok ve výši 500 000 Kč) a je namístě jim přiznat plnou náhradu nákladů řízení včetně zaplaceného soudního poplatku.

13. Žalobci rekapitulovali vzniklé náklady řízení – soudní poplatek ve výši 30 0000 Kč (tj. ponížený o soudem vrácenou část zaplaceného soudního poplatku při zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby), s odkazem na příslušná ustanovení advokátního tarifu sedm úkonů právní služby po 8 240 Kč (provedené úkony specifikují) – celkem 57 680 Kč u každého žalobce, sedm režijních paušálů po 300 Kč, tj. 2 100 Kč u každého žalobce, ztráta času a cestovné v celkové výši 10 844 Kč, u každého žalobce částka 5 422 Kč. Žalobci tudíž každý požadují na náhradě nákladů řízení 95 202 Kč.

14. K odvolání žalovaného žalobci zejména namítají, že v podstatě neobsahuje řádné odůvodnění, žalovaný toliko rozvíjí své mnohokráte opakované úvahy. Dle žalobců žalovaný v odvolacím řízení předkládá novoty v rozporu s § 205a o. s. ř. (např. tvrzení o údajné exekuci žalobců, tvrzení o výměně listin po podpisu dohody, údajné odstoupení od smlouvy). Výpověď svědka je věrohodná, žalovaný nenabídl žádný důkaz, který by obsah svědecké výpovědi zpochybnil, natož vyvrátil. Vyjadřují se k opakovaným námitkám žalovaného, pokud jde o okolnosti jeho podpisu dohody (kdy nejprve tvrdil, že dohodu podepisoval na letišti, po vyvrácení tohoto tvrzení pak později uvedl, že dohodou podepsal před jeho odletem a obsah dohody se mohl změnit); tato tvrzení nerozvedl, ani neuvedl žádné důkazní návrhy. Odvolací argumentaci považují proto za účelovou. Rovněž námitka, že nedošlo ke způsobení škody je lichá, v rozporu s konstantní judikaturou.

15. Žalobci proto navrhli potvrzení napadeného výroku I.

16. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného (které je projednatelné) a k odvolání žalobců přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné; odvolání žalobců proti výroku II. shledal opodstatněným.

17. V dané věci je předmětem řízení nárok vyplývající ze smluvního vztahu účastníků založeného dohodou uzavřenou dne 12. srpna 2013. Soud prvního stupně správně věc posuzoval podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. V dohodě na sebe její účastníci mj. převzali i závazky mlčenlivosti, ochrany obchodního tajemství a zákazu konkurence, které zajistili smluvními pokutami.

18. Podle § § 544 obč. zák.: (1) Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. (2) Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

19. Podle § 545 obč. zák.: (1) Nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. (2) Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto. (3) Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.

20. Podle § 300 obch. zák. okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.

21. Podle § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty dle 373 a násl.

22. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedeném dokazování, s těmito se ztotožňuje, na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022, sp. zn. 27 Cdo 2288/2021, usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, jež jsou přístupná shodně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz). Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu; odvolací soud pouze doplnil dokazování k posouzení otázky ne/přiměřenosti smluvní pokuty (§ 213, § 213a o. s. ř.).

23. Základní kapitál loděnice v rozhodné době činil 120 136 800 Kč (viz úplný výpis z obchodního rejstříku). Z přílohy účetní závěrky loděnice za rok 2013 se podává, že loděnice podnikala kroky k získání nových zakázek a hledala případného zájemce o její koupi. Ke kondici loděnice, výši jejích aktiv a pasiv neměli účastníci žádné připomínky, nezpochybňovali ani skutečnost, že loděnice hledala svého kupce.

24. Se závěrem soudu prvního stupně o platnosti uzavřené dohody se odvolací soud ztotožňuje. Dohoda se týká vzájemné spolupráce žalobců a žalovaného jakožto společníků společnosti k ovládnutí loděnice prostřednictvím společnosti, případně prostřednictvím společnosti jiné. Předmět uzavřené smlouvy je dostatečně určitý. V souvislosti se samotnou dohodou je třeba dodat, že ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., na něž odvolatel poukazuje, na danou věc nedopadá. V dané věci jedná tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. odst. 3 písm. a) obch. zák., tudíž uzavřená dohoda se řídí primárně obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu jeho účastníků, není ani významné, zda souvisejí s podnikáním nebo s uspokojováním veřejných potřeb. Tyto závazkové vztahy mají vždy povahu závazků obchodních. Účastníci dohody v souvislosti s jejím předmětem a naplněním na sebe zcela dobrovolně převzali mimo jiné i další závazky, včetně zákazu konkurence, zajištěného smluvní pokutou. S ohledem na charakter daného závazku lze předpokládat, že předmětnou dohodu její účastníci uzavřeli po zralé úvaze, včetně zvážení se veškerých důsledků a sankcí, které s sebou ve smlouvě zakotvené závazky mohou přinést.

25. Dle odvolacího soudu v poměrech projednávané věci nelze dovodit, že by ujednání o zákazu konkurence bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.). Zákaz konkurence je běžně používaným institutem; jde o způsob, kterým se omezuje možnost vykonávat určitým osobám takovou činnost, kterou se mohou dostat do rozporu se zájmy „své“ společnosti. V dané věci tak účastníci dohody chtěli zajistit, aby do jimi sjednaného záměru a s ním související podnikatelské činnosti nebylo zasahováno jinými subjekty podnikajícími ve shodné či obdobné oblasti, v nichž má žalovaný angažmá.

26. Pokud jde o namítanou nevěrohodnost slyšeného svědka, s touto námitkou se soud prvního stupně dostatečně vypořádal. Argumentace odvolatele stojí pouze na tom, že svědek je manželem žalobkyně b), což samo o sobě jeho nevěrohodnost nezakládá. Z tohoto důkazu bylo možno při zjišťování skutkového stavu vycházet. Odvolatel netvrdil ani neprokázal žádné skutečnosti, které by mohly mít samy o sobě či ve spojení s ostatními známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem prvního stupně provedeného dokazování, resp. na hodnocení daného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti. Soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., své úvahy do odůvodnění napadeného rozsudku promítl. Jeho závěru, že na výpovědi svědka, přihlížeje k dalším skutkovým zjištěním, lze vybudovat posouzení skutkového stavu, lze za dané situace přisvědčit.

27. Ani námitky týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobců neobstojí. Skutečnost, že žalobci v době podání žaloby nebyli již společníky společnosti, není relevantní. Nárok žalobců na smluvní pokutu založený dohodou převodem jejich obchodních podílů nezanikl, neboť vznikl ještě před touto událostí. Smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinností v dohodě zakotvených, jde o platné ujednání ve smyslu § 544 obč. zák., přičemž je nutno zdůraznit, že zaplatit smluvní pokutu musí porušitel daných povinností zaplatit, i když oprávněné osobě škoda nevznikla. Jelikož jde o smluvní pokutu vážící se k obchodním závazkovým vztahům, ustanovení § 545 odst. 3 obč. zák. se neuplatní, jeho aplikaci vylučuje ustanovení § 300 obch. zák. Jinak řečeno, v obchodních závazkových vztazích je povinnost platit smluvní pokutu povinností objektivní, jež vzniká bez ohledu na to, zda ten, kdo poruší povinnost zajištěnou smluvní pokutou, toto porušení zavinil. Tudíž závěr soudu prvního stupně o nemožnosti zabývat se důvody, pro něž žalovaný angažmá ve společnostech ukončit nemohl, je správný.

28. Zbývá dodat, že žalovaný se stal společníkem společnosti na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 17. června 2013. Zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku má deklaratorní účinky, je tudíž nerozhodné, že k zápisu žalovaného jako společníka do obchodního rejstříku došlo 15. srpna 2013. Neobstojí tak argumentace odvolatele týkající se osob společníků společnosti, výše jejich vkladů či samotných valných hromad společnosti s těmito změnami souvisejícími. Odvolatel zcela pomíjí, že pokud jde o platnost valné hromady, že platnost usnesení valné hromady, lze přezkoumávat pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, a platí, že nebyla-li platnost usnesení valné hromady, vyslovena soudním rozhodnutím, je třeba je považovat za platné (viz závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, uveřejněné pod číslem 62/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či usnesení téhož soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1800/2014, jež jsou dostupná na www.nsoud.cz).

29. Pokud jde o posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a případné uplatnění moderačního práva soudu, odvolací soud předesílá, že jsou mu známy závěry velkého senátu Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Tyto se však v projednávané věci neuplatní, neboť se týkají posuzování přiměřenosti smluvní pokuty v poměrech platné právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 (tj. ve smyslu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). V nadepsané věci je tudíž nutno nadále postupovat dle § 301 obch. zák.

30. Soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká. V nadepsané věci se uplatní dosavadní úprava (jakož i judikatura) týkající se jejího posouzení. Posouzení otázky ne/přiměřenosti smluvní pokuty tak závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky (jako v souzené věci) a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Až teprve v případě, dojde-li soud k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, posoudí, zda použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží a v jakém rozsahu, přičemž nepomine přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená; věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, a ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008).

31. Otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, kdy byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty nelze při hodnocení její (ne)přiměřenosti podle § 301 obch. zák. přihlížet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a ze dne 21. října 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019, ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek ze dne 25. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).

32. Odvolací soud se v poměrech dané věci ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená. Šlo o smluvní pokutu sjednanou pevnou částkou, u níž byla její konečná výše zjevná již při jejím sjednání. Je zřejmé, že k jejímu sjednání vedly účastníky dohody skutečnosti související právě s jejich záměrem týkajícím se získáním majetku loděnice, jejíž základní kapitál v rozhodné době činil 120 136 800 Kč, podnikala kroky k získání nových zakázek a obchodních partnerů, hledala případného zájemce o svou koupi. Žalovaný byl společníkem a jednatelem v dalších společnostech v dohodě specifikovaných, byla zřejmá jejich provázanost s loděnicí. Závazek žalovaného vyvázat se z angažmá v konkurujících společnostech tak byl logický. Bylo namístě, aby žalovaný svou činnost v dohodě specifikovaných společnostech ukončil a nekonkuroval svým jednáním v těchto subjektech projektu, na němž se účastníci dohodli a nedošlo k jeho ohrožení či zmaření. Je zřejmé, že účastníci chtěli dosáhnout toho, aby prostřednictvím společnosti či jiné obchodní korporace vlastnili majetek tvořící výrobní zařízení loděnice v [adresa] – [Anonymizováno], včetně nemovitostí. K naplnění tohoto účelu, resp. dosažení vytyčeného cíle bylo nutno vyvinout značné úsilí tak, aby uvedené majetkové hodnoty získali, mohli s nimi nakládat a generovat z nich zisk. K tomu bylo potřeba, aby se věnovali výhradě uvedenému projektu, aby informace s projektem spojené nemohly využít konkurenční subjekty, v nichž byl žalovaný angažovaný. Převzetí závazku zákazu konkurence, jakož i závazku mlčenlivosti a ochrany obchodního tajemství, zajištěné smluvními pokutami, tak bylo logickým vyústěním strategie a záměru účastníků dohody. Všichni aktéři dohody s tím byli srozuměni, jakož i se sankcí v podobě smluvní pokuty, která byla sjednána pro případ jejího porušení. Smluvní pokuta proto odpovídá významu a hodnotě zajišťované povinnosti.

33. Žalobci mohli požadovat smluvní pokutu ve výši 2 000 000 Kč, když za každou porušenou povinnost související se závazkem zákazu konkurence byla sjednána smluvní pokuta 1000 000 Kč. Žalobci však požadují uhrazení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč, tedy polovinu možné částky. Bylo prokázáno, že žalovaný v rozporu s ujednáním o zákazu konkurence ve dvou společnostech výše uvedených nadále setrval i po 31. prosinci 2013, resp. v těchto společnostech je společníkem a jednatelem dosud (srov. výpis z obchodního rejstříku společností [právnická osoba]. a [právnická osoba]. - § 121 o. s. ř.).

34. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně považuje smluvní pokutu za přiměřenou, prostor pro aplikaci § 301 obch. zák. ke snížení smluvní pokuty není dán.

35. Pokud jde o námitku týkající se možnosti uplatnit ze strany žalovaného smluvní pokutu v případě odstoupení žalobců od smlouvy, je třeba předně uvést, že s tímto tvrzením odvolatel přichází až v odvolacím řízení, před soudem prvního stupně uplatněna nebyla. Účastníci řízení byli řádně poučeni dle § 118b a § 119a o. s. ř. Odvolací soud připomíná, že odvolací řízení ve sporném řízení je ovládáno zásadou neúplné apelace. Projevem tohoto principu je omezení možnosti v odvolacím řízení uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Ustanovení § 205a o. s. ř. především obsahuje zásadu zákazu uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení; současně stanoví pod písm. a) až f) výjimky z tohoto zákazu. Odvolací soud tudíž k tomuto nově uplatněnému tvrzení nepřihlížel (§ 213 odst. 5 o. s. ř.), neboť bylo uplatněno v rozporu s § 205a o. s. ř., a nejde o případ, kdy je možno uplatnit skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. I přes uvedené omezení dané § 205a o. s. ř. odvolací soud pro úplnost dodává, že odvolatel v této souvislosti žádný konkrétní úkon neučinil, přičemž v kontextu uvedeného je nutno zdůraznit, že poučovací povinnost zakotvená v § 5 o. s. ř. se vztahuje pouze k procesním právům a povinnostem účastníků řízení. Soud o hmotném právu a možnostech případné obrany účastníky řízení nepoučuje; jinak řečeno do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku.

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil, neboť žalovaný smluvní pokutu žalobcům nezaplatil.

37. Soud prvního stupně však pochybil, pokud jde o výrok týkající se náhrady nákladů řízení účastníků řízení; postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nebyl správný. Odvolací argumentaci žalobců lze přisvědčit.

38. Z obsahu spisu se podává, že žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhali po žalovaném zaplacení částky 2 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Podáním ze dne 5. června 2018 vzali žalobci výslovně žalobu částečně zpět, každý co do částky 500 000 Kč. Okresní soud v Ústí nad Labem pravomocným usnesením ze dne 12. července 2018, č. j. 29 C 50/2017-113, mj. řízení v uvedeném rozsahu zastavil a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku každému žalobci ve výši 20 000 Kč. Za úkony učiněné žalobci do částečného zpětvzetí žaloby jim ani žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nesvědčí; tudíž za toto období nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).

39. Poté, kdy došlo k částečnému zastavení řízení, zůstala předmětem řízení částka 500 000 Kč u každého žalobce. Dne 20. října 2018 bylo žalobci podáno vyjádření ve věci samé označením dalších důkazů v reakci na podání žalovaného a výzvu soudu (č. l. 129 spisu). Právní zástupkyně žalobců byla přítomna u jednání Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 22. listopadu 2018 (č. l. 140 spisu), jakož i u jednání i konaného dne 8. ledna 2019 (č. l. 145 spisu). Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. ledna 2019, č. j. 29 C 50/2017-155, jímž bylo žalobě ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku 500 000 Kč každého ze žalobců) vyhověno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, žalovaný napadl odvoláním. Žalobci se k němu podáním ze dne 12. května 2019 (č. l. 172 spisu) vyjádřili. Rovněž se žalobci, resp. jejich právní zástupkyně, zúčastnila dvou jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího, a to dne 28. listopadu 2019 (č. l. 180 spisu) a dne 9. ledna 2020 (č. l. 181 spisu). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. 17 Co 121/2019-189, rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému. Dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021, č. j. 27 Cdo 1829/2020-210, odmítnuto. Dne 20. října 2018 právní zástupkyně žalobců byla přítomna u jednání soudu prvního stupně dne 28. ledna 2022 (č. l. 216 spisu).

40. K cestě k soudním jednáním právní zástupkyně žalobců použila osobní automobil Hyundai i30 s průměrnou spotřebou 3,96 litrů nafty na 100 km (velký technický průkaz použitého vozidla č. l. 152 spisu), doložila podkladní doklady o úhradě pohonných hmot dne 6. ledna 2018 za částku 29,50 Kč za jeden litr nafty, dne 9. ledna 2019 za částku 30,50 Kč za jeden litr nafty (č. l. 153 spisu) a dne 27. ledna 2022 za částku 34, 90 Kč za jeden litr nafty (č. l. 229 spisu). Vzdálenost ze sídla právní zástupkyně žalobců do sídla Okresního i Krajského soudu v Ústí nad Labem činí 111 km.

41. Předmětem řízení zůstala částka 500 000 Kč u každého žalobce. Žalobci byli v tomto rozsahu v řízení zcela úspěšní, v této souvislosti proto bylo namístě při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o náklady řízení vzniklé žalobcům, je třeba při stanovení tarifní hodnoty vyjít z výše požadovaného peněžitého plnění, tomu pak odpovídá odměna ve výši 8 240 Kč za jeden úkon právní služby u každé zastupované osoby podle § 7 bod 6., § 8, § 11 odst. 1 písm. d), g), k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Právní zástupkyně žalobců učinila u každého z nich sedm úkonů právní služby, výše specifikovaných, tj. u každého žalobce tyto náklady činí 57 680 Kč. Dále pak s odkazem na § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží sedm režijních paušálů po 300 Kč, přičemž za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), tj. každému žalobci náleží částka 1 050 Kč. Dále pak advokátovi dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náhrada za zmeškaný čas ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu, tj. celkem 4 000 Kč (u každé zpáteční cesty, kterých bylo celkem 5, částka 800 Kč) a cestovní výdaje dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu v celkové výši 6 097,48 Kč (5 x cesta [adresa] a zpět, celkem 222 km jedna zpáteční cesta, při průměrné spotřebě nafty 3,96 l na 100 km; ceně nafty 29,80 Kč/l a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel ve výši 4 Kč za 1 km v souladu s vyhláškou č. 463/2017 Sb. pro rok 2018, ceně nafty 33,60 Kč/l a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel ve výši 4,10 Kč za 1 km v souladu s vyhláškou č. 333/2018 Sb. pro rok 2019, přičemž ohledně ceny pohonných hmot k jednání dne 8. ledna 2019 soud vyšel z doloženého dokladu o koupi nafty – jeden litr za 30,50 Kč; ceně nafty 31,80 Kč/l a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel ve výši 4,20 Kč za 1 km v souladu s vyhláškou č. 358/2019 Sb. pro rok 2020; ceně nafty za rok 2022 dle doloženého dokladu o nákupu pohonných hmot – jeden litr nafty za 34,90 Kč a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel ve výši 4,70 Kč za 1 km v souladu s vyhláškou č. 511/2021 Sb.), tedy každému žalobci náleží jedna polovina výdajů za cestovné a náhrady za ztrátu času. Každému žalobci tudíž náleží náklady řízení spojené s jeho právním zastoupením ve výši 63 778,74 Kč (57 680 + 1 050 + 2 000 + 3 048,74) a náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 30 000 Kč u každého. Náklady řízení vzniklé každému ze žalobců tak představuje u každého z nich částka 93 778,74 Kč.

42. Odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1o. s. ř. změnil a každému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výše uvedené částce.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl s odvoláním ve věci samé úspěšný. Žalobcům tak náleží náklady řízení, spočívající v odměně za právní zastoupení podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 6, § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného a účast při jednání před odvolacím soudem dne 16. května 2023) po 8 240 Kč, jakož i za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve výši 1 944 Kč (odvolání proti výroku o nákladech řízení), dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky tři režijní paušály po 300 Kč; dále dle § 14 advokátního tarifu náhrada za zmeškaný čas ve výši 400 Kč (4 půlhodiny po 100 Kč) a cestovní výdaje dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 309,55 Kč (cesta [adresa] a zpět, celkem 24,6 km, při průměrné spotřebě nafty 3,96 l na 100 km, ceně nafty 33,50 Kč dle doloženého dokladu a sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,20 Kč za 1 km v souladu s vyhláškou č. 267/2022 Sb., plus k tomu jízdné městskou hromadnou dopravou 80 Kč a parkovné 69 Kč). Náklady odvolacího řízení každého žalobce činí 19 228,77 Kč. O dalších požadovaných nákladech řízení za dva úkony právní služby - podání ze dne 17. a 19. ledna 2023 rozhodl již soud prvního stupně doplňujícím (pravomocným) rozsudkem.