14 Cmo 99/2021 - 1275

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Horákové a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUD. Ondřeje Kubáta ve věci žalobce: [Jméno žalobce A]), IČO [IČO žalobce A] sídlem [Adresa žalobce A] zastoupeného [Jméno žalobce B], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený [Jméno žalovaného B], advokátem sídlem [adresa] o zaplacení částky 2 003 612 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2020, č. j. 33 Cm 86/2012-1206, takto:

Výrok

Rozsudek soud prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 2 003 612 Kč s 8% úrokem z prodlení od 15. května 2010 do 30. června 2010 a 7,75% od 1. července 2010 do zaplacení. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 764 852 Kč. Výrokem III. rozhodl o vrácení přeplatku složené zálohy na znalečné ve výši 614 Kč žalobci. Výrokem IV. pak žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 29 551,46 Kč.

2. Odvolací soud již na tomto místě předesílá, že v průběhu odvolacího řízení žalobce po provedené fúzi sloučením změnil obchodní firmu z [Anonymizováno] na [Jméno žalobce A] a zároveň došlo ke změně jeho sídla (ze [adresa] na shora uvedenou adresu), jak se podává z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu Dr, vložky 337.

3. V daném řízení se jedná o druhé rozhodnutí ve věci samé. Předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. července 2014, č. j. 33 Cm 86/2012-309, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 25. ledna 2016, č. j. 14 Cmo 541/214-364, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud již na tomto místě pro přehlednost a srozumitelnost uvádí, že klíčovým je v daném případě vyřešení otázky povahy právního vztahu mezi účastníky. Tuto otázku je nutno posoudit podle tehdy platné právní úpravy, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. prosince 2006 (dále jen „zákoník práce 1“), pokud jde o otázku vzniku pracovněprávního vztahu, zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2007 (dále jen „zákoník práce 2“), který se uplatní při posuzování jednání po uvedeném datu a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“).

5. Odvolací soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí zdůraznil, že při posuzování uplatněného nároku je klíčovou otázkou náplň činnosti žalovaného při souběhu funkcí prokuristy a zaměstnance, zde na pozici obchodního ředitele. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem, jde-li o prokuru, nemůže být vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto právnickou osobou pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti prokuristy. Stejné však platí obráceně. Podstatné je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti prokuristy, ale může se týkat jen činnosti od práce prokuristy odlišné.

6. Pracovní smlouva vedoucího zaměstnance nemůže suplovat činnosti, které jsou nad rámec pověření daného zákoníkem práce a které lze vykonávat výhradně na základě § 14 obch. zák., upravujícího prokuru. Náplň činnosti prokuristy vychází z uvedeného ustanovení a slouží především požadavku právní jistoty v obchodněprávním styku, kdy musí mít třetí osoby jistotu o tom, zda jednají s osobou, která je oprávněna podnikatele navenek zastupovat. Náplň činnosti ředitele je dána pracovní smlouvou, vnitropodnikovými řády či předpisy či stanovami. Podkladem pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení bude závěr o tom, zda žalovanému vznikl nárok na odstupné. Prokáže-li se, že existoval platný pracovní poměr ředitele na činnosti odlišné od náplně prokuristy, pak je třeba vycházet z pracovní smlouvy a v návaznosti na to se zabývat skončením pracovního poměru a z toho vyplývajícím plnění. Odvolací soud dovodil, že předmětné pracovněprávní dokumenty za zaměstnavatele podepsali předseda a člen představenstva družstva, tito členové statutárního orgánu při uzavírání pracovněprávních vztahů měli reprezentovat vůli statutárního orgánu a pokud pro své jednání neměli podklad v rozhodnutí představenstva jako kolektivního orgánu, mohlo by to zakládat jejich odpovědnost za případnou škodu, nikoli neplatnost právního úkonu. Odvolací soud soudu prvního stupně rovněž vytkl, že se nezabýval námitkami žalobce ohledně samotné výše vyplaceného odstupného.

7. Soud prvního stupně v dalším řízení vyšel po provedeném dokazování a na základě nesporných tvrzení účastníků řízení z toho, že: - žalovaný pracoval pro žalobce jako ředitel a současně vykonával funkci prokuristy, přičemž podle stanov žalobce je funkce ředitele družstva neoddělitelně svázána s funkcí prokuristy; - pracovně právní vztah žalovaného jako ředitele byl založen jmenovacím dekretem ze dne 30. června 1999 (dále jen „jmenovací dekret“) s účinností od 1. července 1999, a manažerskou smlouvou ze dne 1. července 1999 (dále jen „manažerská smlouva“), jež byla změna a doplněna pracovní smlouvou upravující individuální pracovní a platové podmínky žalovaného ze dne 1. dubna 2007 (dále jen „pracovní smlouva“). Uvedené listiny vymezují mj. rozsah a obsah povinností ředitele družstva, jeho platové podmínky, přičemž článek II. 5. pracovní smlouvy zakotvuje při skončení pracovního poměru nárok na odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku; - ke skončení pracovněprávního vztahu došlo dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 21. dubna 2010, pracovní poměr byl ukončen ke dni 14. května 2010; - prokura by žalovanému žalobce udělena dne 9. června 2000; k jejímu ukončení došlo 26. srpna 2010; - platové podmínky byly původně zakotveny ve jmenovacím dekretu (základní složka platu ve výši 15 000 Kč měsíčně, motivační složka 0 - 20 000 Kč měsíčně). Platovým výměrem ze dne 28. prosince 2005 byl s účinností od 1. ledna 2006 stanoven základní měsíční plat částkou 25 000 Kč a pohyblivá složka dle následujícího vzorce: odměna (provize) ve výši 0,05 Kč z každé 1,00 Kč získané a uhrazené obchodní marže, ze všech obchodů družstva. Pracovní smlouva uvedené platové podmínky zachovala; - dle článku 24 stanov žalobce ředitel družstva běžnou činnost družstva řídí a organizuje ředitel družstva, který je zároveň prokuristou, pokud není členem představenstva. Práva povinnosti ředitele družstva stanoví manažerská smlouva. Ředitel zabezpečuje obchodní činnost a plnění usnesení představenstva, má plnou pravomoc v pracovněprávních záležitostech, má povinnost spolupracovat s kontrolní komisí a platí pro něj zákaz konkurence; - žalovanému bylo dne 14. května 2010 vyplaceno odstupné ve výši 2 094 103 Kč; - žalovaný měl podpisové právo k účtu žalobce u banky; - dle závěrů znaleckého posudku a jeho dodatků vypracovaných soudem ustanoveným znalcem - společností [právnická osoba]. (dále jen „znalec“ a znalecký posudek“), jakož i výpovědi znalce, částka vyplacená žalovanému ve výši 2 003 612 Kč neodpovídá výši odstupného, na níž měl žalovaný nárok. Znalec při zpracování znaleckého posudku vyšel mj. z podkladů poskytnutých žalobcem, jakož i podkladů poskytnutých žalovaným a dospěl k závěru, že hodnota čistého odstupného činila 1 884 429,11 Kč, tudíž částka stanoveného čistého odstupného, na které měl žalovaný nárok je o 119 182,89 Kč nižší než vyplacené odstupné. Současně, doplnil, že zvolený způsob odměňování ředitele družstva ve vazbě na objem obchodní marže ze všech obchodů je pro zaměstnance na manažerské pozici nevhodný; - dle žalobcem předloženého znaleckého posudku vypracovaného společností [právnická osoba]. bylo žalovanému na čistém odstupném vyplaceno o 900 785 Kč více, než mu náleželo. Dle soudu prvního stupně uvedený znalec nepracoval při výpočtu odstupného s podklady žalovaného; - dále vyšel z výpovědí svědků a členů představenstva družstva uvedených a popsaných v odstavcích 87 až 99, 104 odůvodnění rozhodnutí. Svědci mj. popsali jaké konkrétní činnosti žalovaný jako ředitel žalobce vykonával i v době, kdy byl jmenován prokuristou žalobce; převážná většina svědků žalovaného vždy vnímala jako ředitele žalobce. Rovněž se někteří z nich vyjadřovali k otázce výpočtu odměn (provizí) zaměstnanců žalobce v každém měsíci a jejich výplatě, přičemž výpočet odstupného byl proveden dle příslušného účetního programu (zejména svědkyně [Anonymizováno] a [Anonymizováno]). [Anonymizováno], tehdejší předseda představenstva žalobce potvrdil, že s výplatou mzdy a odstupného žalovanému souhlasil (souhlas ze dne 22. dubna 2010).

8. Soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost důkaz doplněním znaleckého posudku, výslechem auditorky [Anonymizováno] a opětovný výslech [Anonymizováno], jelikož v řízení byl proveden dostatek důkazů, z nichž se v dostatečném rozsahu podávají skutečnosti pro rozhodnutí ve věci samé.

9. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalovanému dostat výplatou odstupného, není důvodný z níže uvedených důvodů: - žalovaný pro žalobce pracoval jako ředitel v pracovněprávním vztahu, byl zároveň prokuristou družstva; - obsah pracovněprávního vztahu žalovaného nebyl shodný s obsahem činnosti žalovaného v pozici prokuristy žalobce. Povinnosti žalovaného jako ředitele žalobce byly konkrétně stanovené v pracovněprávních dokumentech a byly zcela odlišné od práce prokuristy podle § 14 obch. zák.; - nelze přisvědčit tomu, že okamžikem jmenování žalovaného prokuristou přestal tento ke dni 9. června 2000 vykonávat svoji funkci ředitele žalobce; - pracovně právní vztah žalovaného vznikl a zanikl platně. Pro platnost pracovní smlouvy a dohody o rozvázání pracovního poměru je nerozhodné, zda byly projednány představenstvem žalobce či nikoliv; listiny zakládající a ukončující pracovněprávní vztah žalovaného u žalobce byly podepsány žalovaným a za žalobce osobami k takovému jednání oprávněnými (§ 11 odst. 2 zákoníku práce). Soud prvního stupně s odkazem na předchozí zrušovací usnesení odvolacího soudu dodal, že členové statutárního orgánu tak reprezentovali vůli statutárního orgánu a pokud pro své jednání neměli podklad v rozhodnutí představenstva jako kolektivního orgánu, mohlo by to zakládat jejich odpovědnost za případnou škodu, nikoli neplatnost právního úkonu; - žalovanému nárok na odstupné vznikl ve výši 1 884 429,11 Kč, tj. o 119 182,89 Kč nižší, než byla hodnota vyplaceného odstupného, vycházeje ze závěrů znaleckého posudku. Znalec pregnantně popsal postup, jakým způsobem dospěl k uvedeným závěrům, které soud prvního stupně považoval za logické a správné, znalec vyšel z podkladů předložených žalobcem i žalovaným, na rozdíl od znaleckého posudku předloženého žalobce, které dle soudu prvního stupě nejsou pro rozhodnutí ve věci použitelné, když tento znalec vyšel pouze z podkladů poskytnutých žalobcem; - s odkazem na § 331 zákoníku práce 2 ani v rozsahu shora uvedené částky 119 182,89 Kč není žaloba důvodná, neboť nebylo zjištěno, že by žalovaný v době výplaty odstupného věděl nebo mohl předpokládat, že vyplacené odstupné je v nesprávné výši. Navíc v řízení bylo prokázáno i to, že pohyblivá část pracovní odměny (provize) žalovaného byla počítána podle stejných podkladů a podle stejných principů jako obdobná část pracovní odměny ostatních zaměstnanců žalobce. A samotnou výplatu odstupného pak žalovaný realizoval pokynem ředitele žalobce na základě souhlasu tehdejšího předsedy představenstva žalobce [tituly před jménem] ze dne 22. dubna 2010, faktická výplata byla realizována dne 14. května 2010; - jednání žalovaného (vyplacení odstupného) nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Podklady pro výpočet odstupného sám nezpracoval, byl v dobré víře o výši odstupného.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Ve věci úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 764 852 Kč, spočívající ve spotřebované (tj. znalci vyplacené) záloze na znalečné poskytnuté žalovaným ve výši 10 000 Kč a odměně za právní zastoupení, včetně režijních paušálů, cestovného a náhradě za ztrátu času po 300 Kč, navýšené o 21% DPH.

11. Výrokem III. soud prvního stupně s odkazem na § 141 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o vrácení nespotřebované žalobcem složené zálohy na znalečné ve výši 614 Kč žalobci.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV.) soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 29 551,46 Kč. spočívající v zaplaceném znalečném a svědečném.

13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, jímž se domáhá změny napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Odvolatel v prvé řadě namítá, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, když z povahy věci vyplynulo, že měl rozhodovat obecný soud žalovaného, neboť věc má povahu pracovněprávní. Byť byla věcná příslušnost opakovaně řešena Vrchním soudem v Praze, skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně věcnou příslušnost krajského soudu nezakládá.

15. Odvolatel shrnuje závěry soudu prvního stupně, s nimiž se neztotožňuje a považuje je za rozporné. Svou argumentaci odvolatel podrobně rozvádí. Soudu prvního stupně zejména vytýká, že dostatečně nezjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a učinil nesprávný právní závěr. Podstatou nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně je kromě absence naplnění instrukce odvolacího soudu, zejména nekritické převzetí tvrzení žalovaného, vadné hodnocení důkazů, jakož i to, že pominul obsah listin předložených žalobcem, navržené důkazy neprovedl. Rozsudek soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelný právě z důvodu absence úvah týkajících se hodnocení důkazů.

16. Odvolatel má za to, že soud prvního stupně neprovedl dostatečné dokazování k otázce prověření náplně činnosti žalovaného v pozici ředitele jako zaměstnance a prokuristy, maje za to, že se jedná o funkci ředitele jakožto jiného orgánu družstva ve smyslu § 66 obch. zák. Dle odvolatele se soud prvního stupně rovněž důsledně nezabýval ověřením požadovaného nároku, tj. odstupného; nevypořádal se s námitkou týkající se samotné výše odstupného. Výše by vycházela z průměrného výdělku a v daném případě bylo odstupné stanoveno daleko vyšší částkou, než by odpovídala skutečnosti. Jeho výše byla zjištěna jen na základě podkladů předložených žalovaným, kterými však nebyl proveden důkaz. Soud prvního stupně v tomto směru tudíž neprovedl relevantní dokazování, zejména neprovedl důkaz podklady, které byly znalci předloženy, byť veškeré výhrady odvolatel uváděl již před soudem prvního stupně a navrhl k této problematice řadu důkazů. Soud prvního stupně námitky odvolatele nevzal v potaz a nevypořádal se s nimi, navržené důkazy neprovedl. Odvolatel se vyjadřuje dále k závěrům znaleckého posudku a provedenému výpočtu odstupného. Odvolatel dále soudu prvního stupně vytýká, že se nedostatečně věnoval narušení principu dobré víry.

17. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a obsáhle vyvracel námitky odvolatele. Věcná příslušnost byla pro dané řízení vyřešena rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Právní nárok žalovaného na výplatu odstupného odvodil soud prvního stupně z pracovně právních dokumentů, jejichž platnost se žalobci nepodařilo zpochybnit. Žalobce v žalobě a v první fázi řízení setrvával na tom, že pozice žalovaného jako prokuristy neměla s výplatou odstupného nic společného. Teprve v průběhu řízení, po předestření právního názoru soudu prvního stupně, začal tvrdit a dokazovat, že právní jednání žalovaného směřující k tomu, aby byly prostředky odpovídající výši odstupného převedeny z účtu společnosti na soukromý účet žalovaného, bylo jednáním učiněným prokuristou a nikoli zaměstnancem žalobce. Podle žalovaného se soud prvního stupně se všemi námitkami žalobce dostatečně vypořádal. Bylo prokázáno, že s prostředky na účtu společnosti žalovaný disponoval jako zaměstnanec žalobce, neboť toto oprávnění mu bylo uděleno jako fyzické osobě v zaměstnanecké pozici ředitele ještě před vznikem prokury a k žádné změně v podpisových oprávněních žalovaného v dalších letech nedošlo. Pro souzenou věc je nepřípadný i odkaz odvolatele na judikaturu týkající se činění právních úkonů v pracovněprávních vztazích. V této souvislosti žalovaný připomenul obsah listiny datované dnem 22. dubna 2010, kterou tehdejší předseda představenstva žalobce udělil souhlas žalovanému k vyplacení mzdy za květen 2010 včetně výplaty odstupného.

18. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně z níže uvedených důvodů neobstojí; rozhodnutí soudu prvního stupně je předčasné, pokud jde o posouzení nároku na odstupné a jeho výše; touto otázkou se soud prvního stupně zabýval povrchně a nedostatečně.

19. Předně odvolací soud znovu zdůrazňuje, že věcná příslušnost byla založena rozhodnutím Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2012, č. j. Ncp 2182/2011-57. Tímto rozhodnutím jsou účastníci a soud ve smyslu § 104a odst. 7 o. s. ř. vázáni, ovšem jen potud, že věc projedná a rozhodne krajský soud; samotná kvalifikace uplatněného nároku jako nároku ze vztahu mezi prokuristou a společností není pro další řízení závazná.

20. Rozhodnutí soudu prvního stupně dle odvolacího soudu netrpí namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. K tomu lze z bohaté soudní judikatury odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci je z toho, jak soud prvního stupně zformuloval výrok přezkoumávaného rozsudku, jak rozsudek co do tvrzení účastníků řízení, skutkových i právních závěrů odůvodnil, zřejmé, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil a k jakým závěrům ho tyto úvahy vedly. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vytvořilo dostatečnou oporu k tomu, aby ho účastníci mohli napadnout odvoláním, jeho případné dílčí argumentační či formulační nedostatky v podání odvolání nebránily. Žalobce svého práva k podání odvolání využil, v odvolání se zcela zřetelně a obsáhle vymezuje proti závěrům soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelný.

21. Jak již bylo výše uvedeno, klíčovým bylo v prvé řadě vyřešení otázky povahy právního vztahu mezi účastníky. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování k posouzení rozhodující otázky, zabýval se a vypořádal se s otázkou souběhu funkcí žalovaného jako zaměstnance žalobce na pozici ředitele a prokuristy. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje a podle § 213a odst. 1, 2 o. s. ř. zopakoval důkaz stanovami žalobce zejména články 18, 20 a 24 (č. l. 154 spisu).

22. Stanovy žalobce výslovně v článku 18 určují, že orgány družstva jsou: členská schůze, představenstvo a kontrolní komise. Jiný orgán stanovy nezakotvují.

23. Dle článku 20 stanov žalobce článku 20. 4. výslovně plyne, že představenstvo jmenuje a odvolává ředitele družstva, mj. vymezí jeho působnost v manažerské smlouvě, stanoví mu plat a odměny.

24. Dle článku 24 stanov žalobce ředitel družstva běžnou činnost družstva řídí a organizuje ředitel družstva, který je zároveň prokuristou, pokud není členem představenstva. Práva povinnosti ředitele družstva stanoví manažerská smlouva. Ředitel zabezpečuje obchodní činnost a plnění usnesení představenstva, má plnou pravomoc v pracovněprávních záležitostech, má povinnost spolupracovat s kontrolní komisí a platí pro něj zákaz konkurence.

25. Odvolací soud má za to, že provedené důkazy před soudy obou stupňů jsou spolehlivým podkladem pro vyřešení otázky povahy právního vztahu mezi účastníky; sdílí právní závěr v tomto směru soudem prvního stupně učiněný.

26. K předmětné klíčové otázce lze tudíž shrnout, že u žalovaného šlo souběh funkce prokuristy a pozice ředitele na základě pracovněprávního vztahu. Pracovní a platové podmínky ředitele byly stanoveny v manažerské smlouvě, jíž předcházel jmenovací dekret. Platovým výměrem z 28. prosince 2005 byl nově stanoven při plném pracovním úvazku měsíční základní plat a měsíční provize dle tam uvedeného vzorce. Dle pracovní smlouvy náleží žalovanému při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, které bude vyplaceno v den skončení pracovního poměru. K rozvázání pracovního poměru došlo dohodou ke dni 14. května 2010. Zaměstnavatel vyslovil v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru dohodou souhlas s vyplacením mzdy včetně odstupného dle pracovní smlouvy (souhlas ze dne 22. dubna 2010). Uvedené pracovně právní dokumenty byly za zaměstnavatele podepsány vždy předsedou představenstva a členem představenstva a jsou platné. K udělení prokury došlo dne 9. června 2000. Pro úplnost je nutno dodat, že dne 14. května 2010 bylo vyplaceno odstupné ve výši 2 094 103 Kč.

27. Institut prokury je používán především v obchodních vztazích. Prokura je zvláštní plnou mocí, prokurista je osobou zastupující právnickou osobu na základě zvláštní plné moci (jde o zvláštní druh smluvního zastoupení). Náplň činnosti prokuristy vycházela s ohledem na vznik prokury (9. června 2000) v daném případě z § 14 obch. zák. a slouží především požadavku právní jistoty v obchodněprávním styku, kdy musí mít třetí osoby jistotu o tom, zda jednají s osobou, která je oprávněna podnikatele navenek zastupovat.

28. Oproti tomu za pracovněprávní vztahy se považují takové právní vztahy, které vznikají při výkonu a v souvislosti s výkonem pracovního závazku (nesamostatné práce) mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod číslem 91/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho náklady a nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu, plat, odměnu) a zpravidla v pracovní době a na pracovišti. Z uvedené povahy nesamostatné (závislé) práce vyplývá, že ji nelze vykonávat v občanskoprávním ani v obchodněprávním vztahu, pro které je charakteristické rovné (nepodřízené a nenadřízené) vzájemné postavení stran.

29. Pro závěr, zda mezi stranami vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, anebo zda šlo o jiný právní vztah, není významné, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen; rozhodující je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní okolnost, zda nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik příslušného právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný pod číslem 30/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní nebo rozsudek ze dne 30. října 2013, sp. zn. 21 Cdo3356/2012). Jinak řečeno pro posouzení, zda mezi žalobcem a žalovaným vznikl pracovněprávní vztah, je významné, zda činnost ředitele vykazovala znaky nesamostatné (závislé) práce, neboť v takovém případě by mohla být žalovaným vykonávána – bez ohledu na subjektivní představy účastníků o povaze jejich právního vztahu - jen v pracovněprávním, a nikoli v občanskoprávním (obchodněprávním) vztahu se žalobcem.

30. Žalovaný vykonával funkci ředitele žalobce, kdy tuto pracovní pozici je třeba nepochybně podřadit pod kategorii vedoucích zaměstnanců, jeho pracovní poměr byl založen jmenováním ve smyslu § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce 1 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 21 Cdo 1082/2005, mutatis mutandis). Činnost žalovaného ve funkci ředitele spočívala v plnění úkolů stanovených smlouvou, stanovami žalobce, vnitřními předpisy, byl podřízen pokynům statutárního orgánu žalobce. Činnost práce žalovaného tak naplňovala veškeré znaky závislé práce. Žalobce žalovanému poskytoval za odvedenou práci fixní odměnu včetně provizí dle vzorce uvedeného v platovém výměru, vyplácenou stejným způsobem jako mzda ostatních zaměstnanců.

31. Odvolací soud proto uzavírá, že mezi žalobcem a žalovaným (bez ohledu na subjektivní představy účastníků o povaze jejich právního vztahu) platně vznikl pracovněprávní vztah ve smyslu § 27 odst. 5 zákoníku práce 1 založený jmenováním a následně zanikl dohodou o rozvázání pracovního poměru. Ani udělení prokury po jmenování do funkce ředitele na tomto závěru ničeho nemění, když samotné stanovy v článku 24. 1. výslovně zakotvují, že ředitel družstva je zároveň prokuristou, není-li členem představenstva. Nelze přisvědčit odvolateli ani v tom, že ředitel družstva je jiným orgánem družstva ve smyslu § 66 obch. zák. a tudíž je třeba na jejich vztahy aplikovat přiměřeně ustanovení o mandátní smlouvě dle § 66 odst. 2 obch. zák. Stanovy žalobce výslovně v článku 18 určují, že orgány družstva jsou: členská schůze, představenstvo a kontrolní komise. Jiný orgán stanovy nezakotvují. Ani z článku 20 stanov nelze dovodit, že ředitel družstva je jiným orgánem, jak dovozuje odvolatel. Naopak z dikce článku 20. 4. výslovně plyne, že představenstvo jmenuje a odvolává ředitele družstva, mj. vymezí jeho působnost v manažerské smlouvě, stanoví mu plat a odměny.

32. Z provedeného dokazování je zřejmé, že činnost, kterou žalovaný pro žalobce vykonával, naplňovala veškeré znaky závislé práce. Pracovní poměr zaměstnanců uvedených v § 27 odst. 4, 5 zákoníku práce 1 (posléze dle § 33 odst. 3 zákoníku práce 2) může vzniknout jen jmenováním, k čemuž došlo v daném případě, neboť funkci ředitele s ohledem na povahu tohoto pracovního zařazení ani jinak založit nelze. Na právní povaze vzniklého vztahu nemohlo nic změnit, že došlo k uzavření pracovní smlouvy, která je s přihlédnutím k jejímu obsahu v podstatě dohodou o dalších pracovních podmínkách po vzniku pracovního poměru. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že po vzniku pracovního poměru jmenováním byla udělena prokura. Činnost žalovaného jako prokuristy byla ojedinělá; hlavní podstata jeho činnosti spočívala ve výkonu funkce ředitele v pracovněprávním vztahu založeném jmenováním, za kterou žalovanému náležela odměna a provize stanovená platovým výměrem.

33. Pokud jde však o otázku oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, samotné výše odstupného a posouzení tvrzeného narušení principu dobré víry zakotveného v § 331 zákoníku práce, tato nebyla dle odvolacího soudu soudem prvního stupně vyřešena spolehlivě; závěr soudu prvního stupně je v tomto směru přinejmenším předčasný.

34. Je třeba vyjít z toho, že mezi žalobcem a žalovaným došlo ke vzniku pracovněprávního vztahu založeného jmenováním. Pracovní poměr byl založen platně, veškeré listiny byly ze strany žalobce podepsány v souladu se stanovami a právními předpisy osobami k tomu oprávněnými. Předmětné pracovněprávní dokumenty byly podepsány předsedou představenstva a jedním jeho členem, tudíž je zřejmé, že jejich prostřednictvím byla prezentována vůle družstva. Odvolací soud setrvává na svém dříve vysloveném názoru, že na platnost daného jednání nemá vliv ani případná skutečnost, že členové statutárního orgánu, kteří listiny podepsali, neměli pro své jednání podklad v rozhodnutí představenstva. Jiný vztah založen nebyl. Za provedenou práci žalovanému náležela žalobcem stanovená odměna (fixní plat plus provize dle vzorce, který sestavil žalobce, uvedeného v platovém výměru), která mu byla v průběhu existence pracovního poměru vyplácena. Platné je i ujednání týkající se nároku na odstupné.

35. Je však sporné, zda vyplacené odstupné žalovaný přijal v dobré víře a zda jeho výše byla správně určena.

36. Soudem prvního stupně provedené dokazování k posouzení této otázky neskýtá spolehlivý podklad k přijetí závěru, zda došlo k porušení principu dobré víry či nikoliv; provedené dokazování je nedostatečné. Otázce dobré víry se soud prvního stupně věnoval pouze okrajově, své závěry blíže nerozvedl, byť právě posouzení otázky dobré víry žalovaného je pro posouzení oprávněnosti žalobcem uplatněného požadavku podstatné. Soud prvního stupně k posouzení správnosti výše vyplaceného odstupného ustanovil znalce, se závěry znaleckého posudku se dostatečně nevypořádal, svůj příklon k jeho závěrům blíže neodůvodnil, byť je zřejmé, že tyto považoval za logické a přesvědčivé, a proto z těchto vyšel. Nevypořádal se však s námitkami žalobce, obsaženými v podání ze dne 30. dubna 2018 (č. l. 899), ohledně pravosti a pravdivosti žalovaným předložených listin, které byly předloženy znalci právě za účelem stanovení výše odstupného. Jakož se ani nezabýval reakcí žalovaného na předmětné výhrady obsažené v podání ze dne 20. května 2018 (č. l. 905). Jeho úvahy a závěry k těmto námitkám a jejich případné nedůvodnosti v odůvodnění napadeného rozsudku zcela absentují.

37. Při výpočtu výše odstupného bylo vycházeno z příjmů žalovaného v rozhodném období, kterým je přechozí kalendářní čtvrtletí (§ 354 zákoníku práce), tj. zde čtvrtletí předcházející ukončení pracovního poměru žalovaného. Odstupné tak bylo vypočteno z průměrného výdělku žalovaného za období měsíců leden až březen 2010, když ke skončení pracovněprávního vztahu došlo k 14. květnu 2010. Ovšem nebylo postaveno na jisto, jaká byla běžná praxe při stanovování výše mzdy v případě žalovaného; tj. kdo a jakým způsobem podklady pro výpočet mzdy žalovaného v rozhodném období připravoval, zda žalovaný či jiná osoba. A pokud je připravoval sám žalovaný, jaké byly mechanismy pro kontrolu správnosti uvedených údajů a oprávněnosti uplatňované odměny za provedenou práci. Jinak řečeno, pro posouzení otázky dobré víry bylo totiž zásadním posoudit, zda a jakým způsobem se žalovaný podílel na výpočtu své odměny za měsíce leden až březen 2010, jež byly podkladem pro výpočet odstupného, zda případně jeho výpočty podléhaly kontrolnímu mechanismu a jakému, kdo a jak kontroloval správnost jím poskytnutých údajů pro výpočet mzdy.

38. V této souvislosti považuje odvolací soud za podstatné uvést, že platový výměr je dle svého obsahu zcela určitý; kromě fixní odměny ve výši 25 000 Kč měsíčně určuje i vzorec pro výpočet provize. Uvedený vzorec nevzbuzuje dle svého obsahu pochybnosti, jakým způsobem budou provize stanoveny; jde o určité ujednání, a to bez ohledu na to, zda následný faktický výpočet provize, dle vzorce vytvořeného žalobcem, byl jakkoliv složitý či vhodný. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že podle uvedeného vzorce bylo při výpočtu provizí běžně postupováno, kalkulace provizí a stanovení jejich výše byla tímto způsobem běžně prováděna, odměny byly žalobcem zaměstnancům vypláceny.

39. Soud prvního stupně tudíž nejprve vyřeší zásadní otázku, kterou je posouzení existence dobré víry na straně žalovaného ve smyslu § 331 zákoníku práce, dle kterého vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty. Citované ustanovení je promítnutím zásady zvláštní zákonné ochrany zaměstnance při výkonu práce. Je-li zaměstnanec v dobré víře ohledně peněžitých částek, které mu zaměstnavatel vyplatil (např. vyšší mzda, cestovní náhrady, jakož i odstupné) ve vyšší výši, než zaměstnanci příslušelo, nebo mu vyplaceny být neměly, není povinen tento přeplatek vrátit. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel, tj. v poměrech projednávané věci žalobce (za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019, sp. zn. 21 Cdo 1443/2019 nebo rozsudek ze dne 18. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 5720/2017). Soud prvního stupně nepomine žalobce v tomto smyslu poučit, aby k této otázce doplnil skutková tvrzení a nabídl k jejich prokázání důkazy.

40. Po vyjasnění existence dobré víry na straně žalovaného se soud prvního stupně případně zaměří na otázku samotného žalobou uplatněného nároku.

41. Pakliže bude soud prvního stupně považovat za nutné a vhodné vyjít při posuzování výše odstupného ze znaleckého posudku, bude třeba se vypořádat s výše zmíněnými námitkami žalobce ohledně pravosti a pravdivosti žalovaným předložených listin, které byly předloženy znalci jako podklad pro stanovení výše odstupného, jakož i s reakcí žalovaného na předmětné výhrady. Teprve až po jejich vyřešení lze přistoupit k dalším úvahám a postupu soudu pro objasnění oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, přičemž je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně nepomine své úvahy a závěry k této otázce promítnout do odůvodnění rozhodnutí.

42. Dlužno dodat, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že co do otázky důkazního břemene je činěn rozdíl v tom, zda je zpochybněna pravost soukromé listiny či zda je zpochybněna její pravdivost, resp. správnost. Nejvyšší soud ohledně osoby nesoucí důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti soukromé listiny dospěl k závěru, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také uzavřel, že je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (za mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, rozsudek ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013 či usnesení ze dne 4. října 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016).

43. V intencích výše uvedeného bude třeba vyzvat žalobce, aby precizoval, proč pravdivost listin popírá, z jakých důvodů zpochybňuje jejich správnost, zejména pak v případě podkladů pro vyplacení měsíční prémie pro žalovaného za měsíce leden až březen 2010 (listiny předložené žalobce založeny na č. l. 652-654, žalovaným na č. l. 763-765) a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Pokud jde o namítanou nepravost listin, tíží ve světle výše uvedeného důkazní břemeno žalovaného; soud prvního stupně mu proto poskytne patřičné poučení k prokázání pravosti zpochybňovaných listin.

44. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

45. Odvolací soud zdůrazňuje, že otázka povahy právního vztahu mezi účastníky byla vyřešena. K řešení tak zůstává primárně posouzení otázky existence dobré víry na straně žalovaného a po jejím vyjasnění soud prvního stupně případně posoudí i zbývající otázku samotné výše odstupného. V dalším řízení se soud prvního stupně zaměří na výše popsané zásadní otázky a na základě provedeného dokazování věc znovu posoudí a o podané žalobě rozhodne.

46. Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně závazný.

47. Soud prvního stupně nepomine rozhodnout o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení