14 Co 109/2025 - 66

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 45 625 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2024, č. j. 27 C 164/2024-39, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 45 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 625 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 45 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2024 do zaplacení, jež jí měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v [místo] (správně Okresního soudu v [adresa] – poznámka odvolacího soudu) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „namítané řízení“). Žalobkyně dne 26. 2. 2024 uplatnila u žalované nárok na odškodnění v celkové výši 100 000 Kč, žalovaná její nárok vypořádala stanoviskem ze dne 29. 8. 2024 s tím, že namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobkyni poskytla částku 54 375 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, učinila nesporným okolnosti týkající se předběžného uplatnění nároku, jeho projednání a poskytnutí částky 54 375 Kč. Poukázala na skutkovou a právní složitost namítaného řízení, opakované rozhodování na všech třech stupních soudní soustavy. Uvedla, že základní částku ponížila o 15 % z důvodu složitosti a o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů.

4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastnic, že žalobkyně doručila žádost o odškodnění žalované dne 26. 2. 2024, tato žádost byla vypořádána stanoviskem ze dne 29. 8. 2024, kterým žalovaná přiznala žalobkyni částku 54 375 Kč.

5. Soud I. stupně stran průběhu namítaného řízení v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal, jaká skutková zjištění učinil ze spisu Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka] (správně spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] – poznámka odvolacího soudu). Pro účely odvolacího řízení pak odvolací soud na tato správná skutková zjištění soudu I. stupně pro stručnost odkazuje.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval dle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998“), s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i Nejvyššího soudu (zejména Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 - dále jen „Stanovisko“).

7. Po skutkové stránce soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně začala pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení dne 20. 2. 2018, kdy jí byla v namítaném řízení doručena žaloba. Namítané řízení bylo pravomocně skončeno 13. 12. 2023. Za rozhodnou délku namítaného řízení pak považoval 5 let a 9 měsíců.

8. Namítané řízení shledal skutkově i procesně složitějším (zde žalovaná podala vzájemný návrh, účastníci byli při jednání vyzýváni dle § 118a o.s.ř., byli vyslýcháni svědci, jednou bylo zrušeno jednání pro pracovní neschopnost účastníka řízení, byl ustanoven znalce z oboru [název]). Řízení jednou prošlo důvodně celým trojinstančním řízením, po vydání dalšího rozhodnutí ve věci bylo dovolání odmítnuto.

9. Žalobkyně se na délce namítaného řízení nepodílela ve smyslu obstrukcí či nečinnosti.

10. Význam namítaného řízení byl standardní, neboť typově nepatří mezi ta, ohledně nichž by existoval zvýšený zájem na urychleném projednání (viz Stanovisko).

11. Stran postupu soudů v namítaném řízení zohlednil, že byl vydán jeden nepřezkoumatelný rozsudek odvolacího soudu, který zrušil Nejvyšší soud, a městský soud se dopustil jednoho kratšího průtahu a také proběhly sedmiměsíční obstrukce ohledně odevzdání znaleckého posudku, které jdou na vrub orgánů veřejné moci. Uvedená pochybení soudů zohlednil soud I. stupně již v rámci posouzení přiměřenosti délky namítaného řízení, když je neshledal natolik markantní, aby zároveň odůvodnily zvýšení základní částky.

12. Zohledněním všech uvedených kritérií dospěl k závěru, že délka namítaného řízení byla nepřiměřeně dlouhá a jako odpovídající formu satisfakce tím vzniklé nemajetkové újmy považoval peněžité zadostiučinění.

13. Při stanovení základní částky zadostiučinění vyšel soud I. stupně ze Stanoviska. Délku namítaného řízení neshledal extrémní (délka řízení nebyla násobně delší, než by vzhledem ke složitosti věci bylo lze očekávat), a proto základní částku za rok trvání řízení stanovil ve výši 15 000 Kč a za první dva roky ve výši 7 500 Kč. Při celkové délce namítaného řízení 5 let a 9 měsíců tak základní částku stanovil ve výši 71 250 Kč.

14. Tuto základní částku déle modifikoval ve vztahu k jednotlivým kritériím shora popsaným a ponížil ji o 15 % pro složitost věci a o 10 % vzhledem k počtu stupňů soudní soustavy (ve vztahu ke kritériím chování žalobkyně a významu namítaného řízení žádnou moderaci neprovedl) a dospěl k výsledné částce zadostiučinění 53 438 Kč.

15. Na tomto základě uzavřel, že žalovaná žalobkyni dostatečně odškodnila, když jí v rámci předběžného projednání nároku přiznala zadostiučinění ve výši 54 375 Kč dne 29. 8. 2024 Kč, a proto žalobu zamítl (v této souvislosti zmínil, že žalobkyně nepožadovala úroky z prodlení z takto žalovanou poskytnuté částky, s jejímž zaplacením se žalovaná ve smyslu § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. dostala do prodlení).

16. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal jejich náhradu ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě.

17. O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

18. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání.

19. S odkazem na Stanovisko namítala, že soud I. stupně nesprávně stanovil rozhodnou délku namítaného řízení, když její počátek určil k 20. 2. 2018. Věc mezi žalobkyní a žalobcem v namítaném řízení byla sporná již několik měsíců před doručením žaloby, žalobkyně obdržela několik výzev k plnění, které měly charakter předžalobních výzev. Pro žalobkyni tak doručení žaloby nebylo ničím překvapivým či šokujícím, kvůli čemu by měla pociťovat újmu až po doručení žaloby, kterou naopak očekávala. Rozhodná délka namítaného řízení od podání žaloby do právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. [spisová značka], tak činí 5 let, 11 měsíců a 14 dnů.

20. Neztotožnila se ani s výší základní částky odškodnění stanovenou soudem I. stupně. Soud I. stupně zmínil sedmiměsíční obstrukce ohledně podání znaleckého posudku, jeden kratší průtah a vydání nepřezkoumatelného rozsudku odvolacím soudem, ale při hodnocení délky řízení tyto skutečnosti nijak nevzal v potaz. Na nepřezkoumatelný rozsudek lze přitom vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Právě díky nesprávnému postupu odvolacího soudu tak bylo řízení prodlouženo téměř o rok a půl. Průtahy včetně opakovaného projednání u odvolacího soudu způsobily prodloužení řízení o více než dva roky, tedy téměř dvojnásobně prodloužily řízení. Proto bylo na místě vycházet ze základní částky zadostiučinění 20 000 Kč za první dva roky řízení a každý další rok řízení.

21. Nebyl důvod pro snížení základní částky o 15 % pro složitost věci, namítané řízení nebylo nijak zvlášť věcně či procesně složité. Žaloba a vzájemný návrh byly vzájemně provázané a nevyžadovaly samostatné dokazování. V jednom případě bylo dovolání důvodné, potvrdilo chybu odvolacího soudu, vlivem které bylo řízení znatelně prodlouženo. Je třeba aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21.

22. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby sám vyhověl žalobě.

23. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že soud I. stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž vyvodil přiléhavé právní závěry.

24. K odvolacímu jednání konanému na 25. 4. 2025 se řádně předvolaná žalovaná nedostavila, svou nepřítomnost omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno bez její účasti. Odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované, z podnětu podaného odvolání dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a částečně zopakoval a doplnil dokazování (§ 213 odst. 2 a 4 o.s.ř.) a z provedených důkazů (spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]) učinil následující skutková zjištění.

25. V namítaném řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. [spisová značka], se tamější žalobce na zde žalobkyni jako žalované domáhal zaplacení částky 228 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 9. 2017 do zaplacení na základě skutkových tvrzení, že odstoupil od smlouvy o dílo na zhotovení [Anonymizováno], kterou uzavřel se zde žalobkyní, neboť dílo nebylo předáno ve sjednané době. Žalovaná částka představovala plnění, které již zde žalobkyni poskytl.

26. Odpor zde žalobkyně ze dne 26. 2. 2018 proti platebnímu rozkazu ze dne 16. 2. 2018, č. j. [spisová značka], byl okresnímu soudu doručen dne 2. 3. 2018.

27. Vzájemným návrhem ze dne 6. 4. 2018, který byl okresnímu soudu doručen 13. 4. 2018, se zde žalobkyně na žalobci domáhala zaplacení částky 252 062,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 151 845 Kč od 10. 8. 2017 do zaplacení a z částky 100 217,70 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení. Tvrdila, že dílo řádně zhotovila a dodala a žalobce jí nezaplatil zbylou část ceny díla ve výši 151 845 Kč. Dále uplatnila nárok na smluvní pokutu, kterou specifikovala k výzvě okresního soudu při jednání konaném [datum] tak, že částka 100 217,70 Kč představuje smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 151 845 Kč od 10. 8. 2017 do 19. 12. 2017.

28. Při jednání konaném u okresního soudu dne [datum] byli vyslechnuti 3 svědci a tamější žalobce.

29. Krajský soud v [adresa] (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2020, č. j. [spisová značka], rozsudek okresního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. [spisová značka], výrokem I změnil ve výroku I tak, že zde žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalobci 228 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2017 do zaplacení, výrokem II jej změnil tak, že zamítl vzájemný návrh zde žalobkyně o zaplacení 252 062,70 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z 151 845 Kč od 10. 8. 2017 do zaplacení a z 100 217,70 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, výrokem III zde žalobkyni uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 99 456 Kč a před krajským soudem ve výši 78 149 Kč, zde žalobkyni uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 2 704,80 Kč (výrok IV) a ve výši 11 798 Kč (výrok V). Krajský soud dospěl k závěru, že dílo – [název] je životu nebezpečná, nedává požadovaný výkon, nebyla provedena výchozí revize, na distribuční síť byla připojena bez vědomí distributora, zde žalobkyně byla v prodlení se zhotovením díla po dobu delší než měsíc, dílo vykazovalo vady bránící řádnému užívání, žalobce za těchto okolností odstoupil od smlouvy oprávněně, má právo na vrácení poskytnuté zálohy ve výši 228 000 Kč (§ 2004, § 2993 o.z.) a zde žalobkyně nemá právo na doplatek ceny díla ve výši 151 845 Kč ani smluvní pokutu ve výši 100 217,70 Kč. Krajský soud dále zmínil, že zde žalobkyně při odvolacím jednání učinila dále projev započtení své pohledávky za žalobcem ve výši 192 062 Kč z titulu ztráty hodnoty zhotoveného díla. Tuto pohledávku shledal neurčitou, jejíž započtení není dle zákona (§ 1987 o.z.) možné, a zdůraznil, že opotřebení jde na vrub zde žalobkyně, která dílo bez zbytečné prodlevy po odstoupení nedemontovala a nepřevzala do svého držení.

30. K dovolání zde žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. [spisová značka], citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že Nejvyšší soud se výší bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě zrušené smlouvy zabýval za účinnosti obč. zák. a z judikatury vztahující se k § 458 uvedeného zákona lze vycházet i nadále – výslovně zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015. Krajskému soudu vytkl, že pominul, že zde žalobkyně nevznesla pouhou námitku vzájemného plnění, ale podala v řízení před okresním soudem vzájemnou žalobu. Poté, co zde žalobkyně požadované plnění skutkově ztotožnila se „ztrátou hodnoty zhotoveného díla“, je dle Nejvyššího soudu vyloučeno zamítnout vzájemný návrh s odůvodněním, že se jedná o pohledávku nejistou, jejíž započtení není dle § 1987 o.z. možné. Dodal, že sporným nárokem na peněžitou náhradu byl krajský soud povinen se zabývat, jakož i posouzením včasnosti odstoupení od smlouvy.

31. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. prosince 2022, č. j. [spisová značka], rozsudek okresního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. [spisová značka], výrokem I změnil ve výroku I tak, že zde žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalobci 228 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2017 do zaplacení, výrokem II jej změnil tak, že zamítl vzájemný návrh zde žalobkyně o zaplacení 252 062,70 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z 151 845 Kč od 10. 8. 2017 do zaplacení a z 100 217,70 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, výrokem III zde žalobkyni uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 99 456 Kč a před krajským soudem ve výši 99 949 Kč, zde žalobkyni uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 2 704,80 Kč (výrok IV) a ve výši 11 798 Kč (výrok V). Krajský soud vyložil, proč má za to, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5705/2015 se na projednávanou věc nevztahují. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí vycházel z toho, že zde žalobkyně vzájemný návrh skutkově ztotožnila s nárokem na náhradu za ztrátu hodnoty zhotoveného díla, učinil krajský soud dotaz na zde žalobkyni, zda tomu tak vskutku je, přičemž zde žalobkyně výslovně uvedla, že vzájemným návrhem požaduje zaplatit 252 062,70 Kč z titulu ceny díla a smluvní pokuty a kromě toho se domáhá náhrady za ztrátu hodnoty zhotoveného díla ve výši 192 062 Kč. Krajský soud uzavřel, že zde žalobkyně s ohledem na takto projevenou vůli neztotožnila původně podaný vzájemný návrh se ztrátou hodnoty zhotoveného díla. Její nárok na tuto náhradu posoudil jako další nový vzájemný návrh uplatněný poprvé v odvolacím řízení, který posoudil jako nepřípustný (§ 216 odst. 2 o.s.ř.), k němuž nepřihlížel (§ 41a odst. 3 o.s.ř.). Za tohoto stavu věci dospěl k týmž závěrům jako ve svém původním rozhodnutí a dále uvedl, že nedošlo k opožděnému odstoupení od smlouvy a že námitka opožděného odstoupení od smlouvy by nemohla mít na rozhodnutí ve věci žádný vliv, i kdyby k odstoupení nedošlo bez zbytečného odkladu, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 81/2019, 33 Cdo 456/2021.

32. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

33. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

34. Podle § 31a odst. 1 cit. zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

36. Soud I. stupně si opatřil postačující skutkové podklady pro to, aby mohl ve věci rozhodnout. Skutková zjištění soudu I. stupně jsou, až s ohledem na skutečnost, u jakého okresního soudu a pod jakou spisovou značkou se namítané řízení vedlo, správná a odvolací soud z nich proto vychází, stejně jako ze svých skutkových zjištěních shora vyložených.

37. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav následně správně posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb.

38. Soud I. stupně správně vzal z nesporných tvrzení účastnic za zjištěné, že v projednávané věci byla splněna podmínka předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb.

39. Soud I. stupně správně určil rozhodnou celkovou délku řízení (s počátkem daným dnem doručení žaloby zde žalobkyni jako žalované v namítaném řízení, tj. 20. 2. 2018, a koncem daným dnem 13. 12. 2023, kdy nabylo právní moci poslední v řízení vydané rozhodnutí), tj. 5 let a 9 měsíců - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011.

40. Námitku žalobkyně, že počátek rozhodné délky řízení spadá v jedno s okamžikem zahájení řízení podáním žaloby žalobcem v namítaném řízení, odvolací soud neshledává důvodnou, jakkoli je možné žalobkyni přisvědčit, že Nejvyšší soud ve Stanovisku ztotožnil ve vztahu k řízení probíhajícímu dle o.s.ř. počátek řízení s okamžikem doručení návrhu na zahájení řízení soudu (§ 82 odst. 1 o.s.ř.), resp. s okamžikem, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo doručeno účastníkovi (§ 81 o.s.ř. v tehdy účinném znění).

41. V rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, Nejvyšší soud dále konstatoval, že „rozhodná délka řízení podle judikatury ESLP a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení.“ Tím Nejvyšší soud navázal na závěry zformulované v již zmíněném rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr pak Nejvyšší soud aplikoval i v usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014 nebo v usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1689/2014.

42. Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).

43. Ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně neplyne, že by se zde žalobkyně o namítaném řízení dozvěděla dříve, než jí dne 20. 2. 2018 byla doručena žaloba. Žalobkyně ostatně takovou skutečnost v řízení před soudem I. stupně do nastoupení účinků koncentrace řízení ani netvrdila. Přichází-li nyní v odvolacím řízení s tvrzením, že již několik měsíců před podáním žaloby v namítaném řízení byla věc sporná, obdržela několik předžalobních výzev, a proto doručení žaloby pro ni nebylo překvapivým, jedná se jednak o tvrzení nové, k němuž odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 5 o.s.ř. nemůže přihlížet, a jednak jde o tvrzení irelevantní, neboť nic nevypovídá o tom, kdy se dozvěděla o tom, že řízení je na podkladě žaloby podané tamějším žalobcem vedeno.

44. Odvolací soud sdílí závěry soudu I. stupně, že namítané řízení v rozhodné délce trvání 5 let a 9 měsíců lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouze vedené řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., že do délky řízení, na níž se zde žalobkyně nepodílela, se negativně promítla složitost věci a postup na straně věc projednávajících soudů a že přiměřenou formou odškodnění za nemajetkovou újmu tím žalobkyni vzniklou, jež je presumována, je peněžité zadostiučinění.

45. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s úvahami soudu I. stupně stran hodnocení kritérií jednání zde žalobkyně a významu namítaného řízení pro ni a promítnutí jejich významu do výše základní částky odškodnění.

46. Soud I. stupně správně poukázal na skutečnost, že se nejedná o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života – k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Jednalo se o běžný spor o zaplacení peněžitého plnění ve výši 228 000 Kč s příslušenstvím (pokud jde o nárok uplatněný žalobou na vrácení zaplacené zálohy ceny díla) a ve výši 252 062,70 Kč s příslušenstvím (pokud jde o nárok uplatněný zde žalobkyní vzájemným návrhem na zaplacení doplatku ceny díla a smluvní pokuty za prodlení se zaplacením tohoto doplatku), přičemž uplatněné nároky vyplývaly z jednoho smluvního vztahu účastníků. Význam namítaného řízení tedy soud I. stupně správně hodnotil jako standardní.

47. Soud I. stupně též správně uzavřel, že zde žalobkyně se na délce namítaného řízení nijak nepodílela.

48. Standardní význam řízení ani jednání zde žalobkyně, které nebylo co vytknout, nevedou k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, či ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

49. Stran hodnocení kritéria postupu soudů v namítaném řízení se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že okresní soud se dopustil jednoho kratšího průtahu – a to v období od 26. 9. 2018, kdy mu bylo doručeno vyjádření žalobce k vzájemnému návrhu zde žalobkyně, do 15. 1. 2019, kdy nařídil jednání na [datum], a že došlo k pozdnímu vypracování znaleckého posudku. V této souvislosti ale odvolací soud nesouhlasí s tím, že se jednalo o „sedmiměsíční obstrukce“. Ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně totiž vyplývá, že znalec byl ustanoven k podání znaleckého posudku usnesením krajského soudu ze dne 26. 2. 2020 a byla mu stanovena lhůta k jeho vypracování do 90 dnů od doručení usnesení, k čemuž došlo 5. 3. 2020, kdy uvedené usnesení také nabylo právní moci. Znalecký posudek měl být tedy vypracován do 3. 6. 2020, ale krajskému soudu byl po urgencích doručen až dne 2. 10. 2020, tedy se čtyřměsíční, nikoli sedmiměsíční prodlevou.

50. Odvolací soud nesouhlasí ani se závěrem soudu I. stupně, že v pořadí první rozsudek krajského soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. [spisová značka], byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. [spisová značka], pro nepřezkoumatelnost a že tuto skutečnost je třeba přičíst státu v rámci hodnocení uvedeného kritéria.

51. V rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci lze státu přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru či stanoviska Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v rozporu postupu soudu, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy. Takovou skutečnost je třeba zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by soud postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010 a na něj navazující judikaturu, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1553/2013). Oproti tomu však vyjádření právního názoru v rozhodnutí soudu, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, když rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, jako nesprávný úřední postup hodnotit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3202/2012). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nezakládá nesprávný úřední postup, neboť opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3843/2013).

52. Právě ve světle shora uvedených judikatorních závěrů je tak třeba hodnotit zrušení prvního rozsudku krajského soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. [spisová značka]. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. [spisová značka], nevyplývá, že by ke zrušení rozsudku krajského soudu přistoupil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Učinil tak proto, že měl na věc jiný právní názor stran možné aplikace závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5705/2015 na projednávanou věc a že nahlížel jinak na úkon zde žalobkyně, kterým za odvolacího řízení uplatnila svou tvrzenou pohledávku ve výši 192 062 Kč, kterou ztotožnila s náhradou za ztrátu hodnoty zhotoveného díla, neboť se na rozdíl od krajského soudu domníval, že s touto pohledávkou ztotožnila v řízení uplatněný vzájemný návrh. Nejvyšší soud měl tedy jiný právní názor než soud krajský, a proto zrušení prvního rozsudku krajského soudu nelze klást k tíži státu, neboť se jednalo o projev samotné rozhodovací činnosti soudů.

53. Judikatura Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, či jeho usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 3411/2011).

54. Nelze-li zrušení prvního rozsudku krajského soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. [spisová značka], označit za kvalifikovanou kasaci, pak shora popsané dva krátkodobé průtahy v jinak plynulém postupu soudů směřujícím k rozhodnutí věci se odrazí v závěru o nepřiměřenosti délky namítaného řízení. K navýšení základní částky odškodnění ale nevedou, neboť současně nepředstavují zvlášť závažné pochybení soudů v namítaném řízení.

55. Z vyložených důvodů však na projednávanou věc nelze aplikovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. V tam projednávané věci rozhodoval ve věci samé soud I. stupně 5x, odvolací soud 5x a Nejvyšší soud 3x, přičemž poprvé zrušil rozsudky nalézacích soudů z důvodu posouzení otázky promlčení nároku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a podruhé pro existenci závažných právních vad. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

56. Neuplatní se tedy závěr vyslovený Ústavním soudem v uvedeném nálezu, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům.

57. Stran hodnocení uvedeného kritéria složitosti věci Nejvyšší soud ve svém Stanovisku konstatoval, že složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. Okolnosti provázející konkrétní řízení se tak zohledňují v rámci skutkové složitosti věci, složitosti právního posouzení a složitosti procesní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).

58. Soud I. stupně správně zohlednil, že složitost věci se promítla ve složce skutkové, a to vzhledem k povaze účastníky tvrzených skutečností a jejich hodnocení, což se odrazilo v různorodosti a množství užitých důkazních prostředků – listinné důkazy, výslechy svědků, výslechy účastníků, vypracovaný znalecký posudek včetně výslechu znalce. Sama tato různorodost a množství důkazních prostředků postačuje pro závěr o skutkové složitosti věci.

59. Na složitost věci soud I. stupně správně usoudil i z hlediska její procesní složky. Je totiž třeba zohlednit, že účastníci byli opakovaně vyzýváni k zaplacení soudních poplatků, byli vyzývání k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, bylo opakovaně rozhodováno o svědečném, znalečném, bylo rozhodováno o návrzích zde žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a vrácení uhrazených nákladů státu.

60. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Nejvyšší soud ve své judikatuře též několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, či ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021). V této souvislosti soud I. stupně správně zaznamenal, že ve věci samé rozhodoval okresní soud jednou, krajský soud dvakrát, stejně jako Nejvyšší soud.

61. Odvolací soud z vyložených důvodů neshledává odvolací námitky žalobkyně týkající se hodnocení kritéria složitosti věci důvodnými, naopak souhlasí se soudem I. stupně provedeným ponížením základní částky ve vztahu k tomuto kritériu, a to pokud jde o složitost věci samu o sobě o 15 % a pokud jde o složitost věci danou počtem instancí o 10 %.

62. Soud I. stupně nepochybil ani při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to s modifikací za první dva roky řízení vždy po 7 500 Kč, tj. částky nacházející se v dolní polovině rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem jako vodítka pro určování výše přiměřeného zadostiučinění (k tomu srovnej Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Odvolací soud nesdílí z již vyložených důvodů názor žalobkyně, že bylo na místě vycházet ze základní částky 20 000 Kč za první dva roky a každý další rok řízení. Namítané řízení nelze pro jeho složitost považovat za extrémně dlouhé, postup soudů zatížený dvěma krátkodobými průtahy se odrazil již v závěru o porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a ve věci nedošlo k tzv. kvalifikované kasaci ani tzv. soudnímu ping-pongu.

63. Soud I. stupně správně určil základní částku zadostiučinění za rozhodné období trvání namítaného řízení v délce 5 let a 9 měsíců 71 250 Kč (tj. 2 x 7 500 + 3 x 15 000 + 15 000/12 x 9), správně takto stanovenou základní částku upravil s ohledem na kritérium složitosti věci samu o sobě ( - 15 %) a danou počtem instancí, v nichž byla věc řešena ( - 10 %), a dospěl ke správné celkové částce 53 438 Kč, která žalobkyni jako výsledná výše přiměřeného zadostiučinění náleží.

64. Se zohledněním toho, že žalobkyni se v rámci předběžného projednání jejího nároku dostalo od žalované částky 54 375 Kč, tj. částky vyšší, než jaká jí náleží, soud I. stupně správně žalobu zamítl a správně též rozhodl o nákladech řízení (§ 142 odst. 1, § 151 odst. 3, § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

65. Z vyložených důvodů odvolací soud dle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

66. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, neboť pokud jde o její vyjádření k odvolání, jedná se o zcela obecné vyjádření bez reakce na odvolací námitky, které tak odvolací soud hodnotí jako neúčelný úkon, za nějž nepřísluší náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení