14 CO 144/2022 - 71

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka], o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky [částka], výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši [částka], která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a ve výši [částka], která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Tvrdila, že rozhodnutím [stát. instituce] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“) ze dne [datum] jí bylo odepřeno právo nahlížet do správního spisu vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], že toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] (dále jen„ krajský [anonymizováno]“) ze dne [datum], které k její žalobě bylo rozsudkem ze dne [datum] Krajským soudem v Ostravě (dále jen„ krajský soud“) zrušeno a věc byla vrácena krajskému úřadu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne [datum] uložil krajskému úřadu povinnost rozhodnout ve věci odvolání proti rozhodnutí městského úřadu ze dne [datum] Krajský [anonymizováno] uvedené rozhodnutí městského úřadu zrušil rozhodnutím ze dne [datum]. Dle žalobkyně není třeba prokazovat újmu, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím krajského úřadu ze dne [datum], neboť jde o újmu, která by vznikla jakékoliv osobě za stejných okolností, když "správní orgány v řízení o povolení nahlédnutí do spisu jinou osobou nežli účastníkem řízení dle § 38 odst. 2 správního řádu nezkoumají, zda nahlédnutí bude vést k úspěšnému prosazení případných nároků žadatele či nikoliv, ani jinak nehodnotí případné výsledky nahlédnutí do spisu; tyto skutečnosti nemohou být důvodem odepření nahlédnutí do spisu". Pokud jde o nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] v zákonem stanovené lhůtě, jde též o újmu, kterou není třeba prokazovat, neboť je dána nedodržením zákonné lhůty. Důsledkem této újmy byla nejistota ohledně výsledku řízení, do níž byla uvedena a byla v ní udržována.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala z důvodu nenaplnění podmínek její odpovědnosti za tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon [číslo]“). V rámci předběžného projednání žalobou uplatněného nároku odmítla nárok žalobkyně na náhradu újmy ve výši [částka], jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, a ve vztahu k nároku na náhradu újmy ve výši [částka] z nezákonného rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že žalobkyni bylo umožněno nahlédnout do příslušného správního spisu v rámci soudního řízení vedeného u krajského soudu ještě dříve, než jím bylo rozhodnutí krajského úřadu zrušeno, shledala jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva žalobkyně, požadavku na poskytnutí peněžité náhrady nevyhověla. Celkovou délku řízení s ohledem na to, že ve věci jednou rozhodoval [anonymizována dvě slova], dvakrát krajský [anonymizováno] jako odvolací správní orgán, jednou krajský soud a jednou Nejvyšší správní soud, nelze považovat za nepřiměřenou. Řízení navíc pro žalobkyni nemělo zásadní význam od doby, kdy své právo nahlížet do spisu realizovala v rámci soudního řízení před krajským soudem.

4. Soud I. stupně k projednání věci nařídil jednání, k němuž se žalobkyně po předchozí omluvě nedostavila a souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Soud I. stupně tedy jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

5. Po provedeném dokazování učinil soud I. stupně tento skutkový závěr.

6. Žalobkyně u žalované žalobou uplatněný nárok předběžně uplatnila, žalovaná dopisem ze dne [datum] nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] v důsledku nepřiměřené délky řízení odmítla a k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] spočívajícího ve vydání nezákonného rozhodnutí zkonstatovala porušení práva Krajským úřadem [územní celek] při vydání jeho rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. 7. [ulice] [anonymizováno] vydal dne [datum] společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru„ Rodinný dům včetně souboru staveb k. ú. [obec] u [obec] nad O., [parcelní číslo]“ (dále jen„ společný souhlas“) k žádosti [jméno] a [jméno] [příjmení]. Dne [datum] se žalobkyně dostavila na stavební [anonymizováno] a požádala o nahlížení do spisu vedeného ve věci žádosti o vydání společného souhlasu. Svoji žádost o nahlížení do spisu odůvodnila obavou z bakteriálního znečištění a podmočení své studny a sklepu, nacházejících se podle hydrogeologického posouzení ve směru toku podzemních vod od stavby rodinného domu. Likvidace dešťových a splaškových vod z domu byla řešena v rámci jiného řízení – územního řízení o umístění stavby čistírny odpadních vod včetně splaškové kanalizace, dešťové kanalizace a vsaku, územní rozhodnutí [číslo jednací] týkající se čistírny odpadních vod však nebylo v právní moci. Žalobkyně měla proto za to, že nebyla zajištěna likvidace dešťových a odpadních vod z rodinného domu. [ulice] [anonymizováno] usnesením zn. [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] odepřel právo nahlížet do spisu ve věci společného souhlasu. Krajský [anonymizováno] rozhodnutím [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] zamítl odvolání a potvrdil jím napadené usnesení stavebního úřadu o odepření práva nahlížet do spisu ve věci společného souhlasu. Proti rozhodnutí krajského úřadu žalobkyně podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V průběhu soudního řízení žalobkyně fakticky realizovala nahlédnutí do spisu (jako součásti soudního spisu), do kterého dříve požadovala nahlédnout u stavebního úřadu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušil rozhodnutí krajského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítl kasační stížnost podanou krajským úřadem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] obdržel krajský [anonymizováno] spis od Nejvyššího správního soudu přílohou přípisu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] Krajský [anonymizováno] rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušil usnesení stavebního úřadu ze dne [datum], zn. [anonymizováno] [číslo], kterým bylo odepřeno právo nahlížet do spisu ve věci společného souhlasu.

8. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uložil Krajskému úřadu [územní celek] povinnost rozhodnout ve věci odvolání proti rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo], a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

9. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 1 odst. 1, § 8 odst. 1 a 2, § 13 odst. 1 a 2, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), připomněl závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, s ohledem na něž aplikoval na projednávanou věc per analogiam závěry obsažené ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“).

10. Následně soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném správním řízení se nejednalo o nepřiměřenou délku vzhledem k tomu, že v době od [datum] do [datum] rozhodoval o věci jednou stavební [anonymizováno], dvakrát krajský [anonymizováno] jako odvolací správní orgán, jednou krajský soud a jednou Nejvyšší správní soud. V důsledku celkové délky řízení žalobkyni nemajetková újma nemohla vzniknout, navíc výsledek řízení pro žalobkyni již neměl zásadní význam od doby, kdy žalobkyně právo nahlížet do spisu realizovala v rámci soudního řízení u krajského soudu ještě před vydáním rozsudku ze dne [datum].

11. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajského úřadu ze dne [datum] soud I. stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala výši újmy a vzhledem k tomu, že se nedostavila na jednání, nebylo jí možné o tomto poučit. Soud I. stupně tedy vycházel z obvyklé újmy, která by vznikla každému člověku. Význam celé věci, tj. nahlížení do spisu, je nepatrný a navíc žalobkyně své právo realizovala před soudem ještě dříve, než bylo vydáno rozhodnutí. Na tomto základě soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla, respektive nebyla prokázána z důvodu na její straně. Pokud žalovaná konstatovala porušení práva a navíc se ještě omluvila, je to více než dostatečná satisfakce.

12. Z vyložených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a zcela úspěšné žalované přiznal nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši dvou režijních paušálů po [částka] (vyjádření a účast na jednání) dle § 151 odst. 3 o.s.ř.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Soudu I. stupně vytýkala, že se nevypořádal se zásadou, že tam, kde zákon stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí, neuplatní se obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení. Tímto zákon byl správní řád, resp. jeho § 71 odst. 3, který ukládá správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení (v podmínkách projednávané věci tedy od právní moci zrušujícího rozhodnutí). Ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím soudu I. stupně vytýkala, že nepřihlédl ke skutečnostem uvedeným v jejím podání ze dne [datum] s ohledem na hodnotu stavby realizované v době, kdy jí bylo bezdůvodně odepřeno nahlížení do spisu. Proto neobstojí závěr soudu, že„ význam celé věci, tj. nahlížení do spisu, je nepatrný“. Navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek.

14. Žalovaná naopak navrhla potvrzení napadeného rozsudku, s nímž se plně ztotožnila. Setrvala na svých dosavadních stanoviscích, že v daném správním řízení se nemohlo jednat o nepřiměřenou délku, žalobkyni nemohla vzniknout nemajetková újma, výsledek řízení pro žalobkyni neměl zásadní význam od doby, kdy realizovala své právo nahlížet do spisu v rámci soudního řízení vedeného u krajského soudu ještě před vydáním rozsudku ze dne [datum]. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, je konstatování porušení práva pro žalobkyni více než dostačující.

15. Odvolací soud projednal věc ve smyslu § 214 odst. 3 o.s.ř., aniž by nařizoval jednání (žalovaná s tímto postupem vyjádřila výslovný souhlas, žalobkyně se k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, spojené s doložkou dle § 101 odst. 4 o.s.ř. nevyjádřila), a z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o.s.ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

16. Odvolacímu soudu je předestřeno rozhodnutí soudu I. stupně o nárocích žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí dle jejích tvrzení byla způsobena nezákonným rozhodnutím krajského úřadu ze dne [datum], jímž bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení městského úřadu ze dne [datum], kterým jí bylo odepřeno právo nahlížet do spisu vedeného ve věci stavebního záměru pod názvem„ Rodinný dům včetně souboru staveb k.ú. [obec] u [obec] nad O., p. [číslo]“, a na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nevydáním rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] v zákonem stanovené lhůtě. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí 17. Soud I. stupně správně posoudil rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť toto rozhodnutí bylo k žalobě zde žalobkyně rozsudkem krajského soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušeno a věc byla vrácena krajskému úřadu k dalšímu řízení.

18. V případě nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími nelze vycházet z presumpce její existence obdobně jako je tomu u újmy způsobené např. nepřiměřenou délkou soudního řízení. Nemajetková újma založená na jiné skutečnosti totiž musí být vždy zásadně prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by danou skutečností byla postižena, a šlo by tak o notorietu, již dokazovat netřeba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále uzavřel, že ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je její vznik prokazatelný obtížně. Má se tedy dovozovat tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a následky vnímat úkorně. Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy dle Nejvyššího soudu obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.

19. Žalobkyně příčinu újmy, která jí měla být uvedeným nezákonným rozhodnutím způsobena, spatřovala v tom, že jí bylo odepřeno právo nahlédnout do předmětného spisu za účelem zjištění způsobu likvidace dešťových a splaškových vod s ohledem na proudění podzemních vod, v jehož směru se nacházejí nemovitosti v jejím vlastnictví, a újmu vymezila jako újmu, kterou není třeba prokazovat, neboť by vznikla jakékoli osobě v jejím postavení a za stejných okolností.

20. Ani tehdy, je-li nemajetková újma presumována či jedná-li se o notorietu ve smyslu shora citované judikatury, není poškozený žalobce zbaven povinnosti tvrdit nemajetkovou újmu (podrobně ji popsat). Žalobkyně však nad rámec uvedených obecných tvrzení ani netvrdila žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné posoudit vznik a rozsah újmy, natož aby k jejich prokázání označila důkazy.

21. Tím, že se žalobkyně po předchozí omluvě nedostavila k nařízenému jednání konaného u soudu I. stupně [datum] a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti, pozbyla dobrodiní poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či jeho usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), v důsledku čehož je nutné souhlasit se soudem I. stupně, že v tomto směru neunesla břemeno důkazní. Tentýž závěr se uplatní, i pokud jde o břemeno tvrzení. Vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci, kdy žalobkyni bylo krajským soudem ještě před vydáním rozsudku, jímž bylo rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] zrušeno, umožněno do předmětného spisu městského úřadu nahlédnout, nelze ani žalobkyní způsobem shora vymezenou újmu považovat za notorietu. Na uvedených závěrech ničeho nemění okolnost tvrzená žalobkyní v podání ze dne [datum], že„ konstatování porušení práva jako přiměřené zadostiučinění v porovnání s hodnotou stavby realizované v době, kdy mi bylo bezdůvodně odepřeno nahlížení do spisu za účelem ochrany svého majetku, je nepřiměřené“, a to jak pro obecný charakter tohoto tvrzení, tak i pro absenci důkazů k jeho prokázání.

22. Soud I. stupně za této procesní situace správně žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] coby nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, zamítl. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem 23. Žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu vymezila skutkově tak, že újmu popsala jako nejistotu ohledně výsledku řízení, do níž byla uvedena a v níž byla udržována, a její příčinu spatřovala v nevydání rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] v zákonem stanovené lhůtě při nerespektování rozhodnutí krajského soudu ze dne [datum] a judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž byl krajský [anonymizováno] bez ohledu na podanou kasační stížnost povinen pokračovat v řízení.

24. Soud I. stupně s ohledem na skutečnost, že ve věci šlo o správní řízení, správně poukázal na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, nicméně jejich dopadům na projednávanou věc se nevěnoval zcela důsledně.

25. V reakci na shora citovaný nález Ústavního soudu se Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] odklonil od svého závěru uvedeného v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a posuzovat tak přiměřenost jejich délky, s tím, že nadále nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení namístě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a těch, která do ní nespadají. [příjmení] rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Na uvedených závěrech pak zformuloval právní větu:„ Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum.“ 26. Odvolací soud považuje za nutné dále upozornit, že Ústavní soud ve shora citovaném nálezu zformuloval závěr, že na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Ústavní soud dále vyložil, že„ Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, přitom nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě).“ 27. Z vyložených důvodů je tak nutné vypořádat se s otázkou, zda namítané řízení, v němž šlo o řešení problematiky nahlížení do správního spisu žalobkyní dle § 38 odst. 2 správního řádu, je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda.

28. Ústavní soud v citovaném nálezu své závěry učinil ve vztahu k řízení o poskytnutí informace dle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V bodě 17 odůvodnění nálezu uvedl, že předmětem správních řízení i navazujících soudních řízení správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace dle čl. 17 Listiny.

29. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], Nejvyšší správní soud připomenul, že k problematice poskytování informací o probíhajícím nebo skončeném správním řízení se konstantně staví tak, že institut nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu je třeba chápat jako speciální vůči poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Proto opakovaně vyslovil, že v případech, na něž dopadají naposledy citovaná ustanovení, nelze postupovat podle informačního zákona (viz rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Z těchto rozsudků vyplývá, že právo na informace ze správního spisu náleží v plném a neomezeném rozsahu vždy účastníkům správního řízení a jejich zástupcům (a nově též podpůrci podle § 45 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku); jiným osobám jen tehdy, prokážou-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob. Nespadá-li daná osoba pod definici upravenou v § 38 odst. 1 a 2 správního řádu, může sice žádat o informaci, která je součástí správního spisu, podle informačního zákona, avšak tímto způsobem jí bude poskytnuta jen taková informace, o kterou sama požádá; široce vymezené právo na přístup k celému správnímu spisu se zde neuplatní (více viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]).

30. Představuje-li tedy zákon o svobodném přístupu k informacím, který zajišťuje provedení práva zaručeného Listinou v čl. 17 odst. 1 (práva na informace) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], normu obecnou, pak tím spíše institut nahlížení do spisu dle § 38 správního řádu jako ustanovení speciální slouží k zajištění téhož základního práva.

31. Odvolací soud proto uzavírá, že předmět namítaného řízení spadal na působnosti základního práva na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny, a proto dle závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, svědčilo žalobkyni právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, na správní řízení a navazující soudní řízení je třeba nahlížet jako na řízení jediné a úkolem soudu v kompenzačním řízení je tedy posoudit, zda lze jeho celkovou délku podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., a uplatní se zde domněnka vzniku nemajetkové újmy.

32. Bez ohledu na shora uvedené závěry o jednotě správního a navazujícího soudního řízení však bylo třeba zabývat se dále otázkou, zda se žalobkyně domáhá práva na odčinění nemajetkové újmy za celé takto jednotně vnímané řízení, nebo pouze za jeho část.

33. Pro určení, jaký nárok byl uplatněn, je podstatné, jak byl takový nárok při uplatnění vymezen (ohraničen) po skutkové stránce, neboť tím byl zároveň stanoven rozsah přezkumné činnosti soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na to, jakým způsobem žalobkyně skutkově tento nárok vymezila (srov. bod 23 shora) odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně uzavírá, že se nedomáhala odškodnění za celý úsek řízení ohraničený rozhodnutím městského úřadu ze dne [datum] a rozhodnutím krajského úřadu ze dne [datum], jímž bylo citované rozhodnutí městského úřadu zrušeno, nýbrž pouze za jeho část, která následovala po zrušujícím rozhodnutí krajského soudu ze dne [datum].

34. V tomto směru tedy soud I. stupně pochybil, posuzoval-li přes závěr o jednotě správního a navazujícího soudního řízení přiměřenost období vymezeného daty [datum] (správně [datum] – poznámka odvolacího soudu) a [datum], a nikoli časového úseku žalobkyní přesně specifikovaného.

35. Žalobkyni je třeba přisvědčit, že poté, kdy krajský soud rozsudkem ze dne [datum] zrušil rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum] a věc mu vrátil k dalšímu řízení, bylo ve smyslu § 71 správního řádu třeba, aby krajský [anonymizováno] opětovně rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí městského úřadu ze dne [datum] ve lhůtě 30 dnů od právní moci zmíněného rozsudku krajského soudu, a to bez ohledu na skutečnost, že proti tomuto rozsudku brojil kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl až rozsudkem ze dne [datum] (k uvedenému závěru srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Krajský [anonymizováno] rozhodl o odvolání žalobkyně až dne [datum], tj. poté, co mu byl dne [datum] vrácen správní spis od Nejvyššího správního soudu.

36. Žalobkyní vymezený časový úsek namítaného řízení tak odvolací soud hodnotí jako úsek, v němž nebyly dodrženy zákonné lhůty pro rozhodnutí a který lze i přes to, že v jeho rámci probíhalo řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti krajského úřadu, hodnotit jako úsek poznamenaný nečinností krajského úřadu. Uvedená část řízení o odvolání žalobkyně tak nebyla skončena bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě a jde o nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.

37. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 zákona [číslo]. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.

38. V projednávané věci žalovaná poukazovala na to, že namítané řízení nemělo pro žalobkyni žádný význam od doby, kdy žalobkyně realizovala právo nahlížet do správního spisu v rámci řízení vedeného u krajského soudu ještě před vydáním rozsudku ze dne [datum].

39. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která žádná z účastnic nesporuje, vyplývá, že krajský soud vskutku umožnil žalobkyni ještě před vydáním svého rozsudku ze dne [datum] nahlédnout do připojeného správního spisu a žalobkyně toto své právo realizovala (srov. bod 15 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Šlo-li v žalobkyní vymezeném časovém úseku namítaného řízení o to, zda jí bude umožněno nahlédnout do uvedeného správního spisu, pak okolnost, že ještě před jeho započetím toto právo fakticky realizovala, vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy. Byl-li tedy daný časový úsek řízení veden pro pouhé vedení řízení, nikoli už pro to, aby žalobkyně dosáhla realizace práva odepřeného jí rozhodnutím městského úřadu ze dne [datum], neměl pro žalobkyni žádný význam a žádná újma jí tudíž vzniknout nemohla.

40. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu je zapotřebí současné splnění následujících podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, [číslo]). V projednávané věci žalovaná s poukazem na konkrétní okolnosti namítaného řízení vyvrátila domněnku nemajetkové újmy, a proto je rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby správné též ohledně žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení částky [částka] coby nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu.

41. Odvolací soud z vyložených důvodů jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně, a to včetně správného nákladového výroku.

42. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v odvolacím řízení zcela neúspěšné žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu žalovanou v této fázi řízení vynaložených nákladů sestávajících z paušální náhrady ve výši [částka] za vyjádření k odvolání žalobkyně (§ 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

Poučení