14 Co 150/2024 - 231

Rubrum

Městský soud v [místo] jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Soni Burešové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO] sídlem [adresa] insolvenční správkyně dlužníka [právnická osoba] IČO [IČO], sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 1 026 693 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. ledna 2024, č. j. 48 C 109/2023-165, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 026 693 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 20. 12. 2019[Anonymizováno]do zaplacení [výrok I] a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok III].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 026 693 Kč s příslušenstvím a kterou odůvodnila tím, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], byl insolvenčnímu dlužníku TANAGA TRADE, s. r. o., uložen trest propadnutí věci – částky [částka], vedené na účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba]., která byla dne [datum] zajištěna policejním orgánem, zároveň však byla žalobkyní sepsána do majetkové podstaty již dne [datum]. Pravomocný rozsudek je tak v rozporu § 140b poslední věta insolvenčního zákona, pročež k němu po dobu trvání insolvenčního řízení nelze přihlížet. Žalované tudíž nesvědčí žádný právní důvod pro zadržování žalované částky, naopak je povinna tuto částku vydat žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí. Právním titulem žalované je pravomocný rozsudek trestního soudu. Ohledně žalované částky nebyl vyvolán incidenční spor, žalobkyně proto nyní nemůže žalovat na vydání bezdůvodného obohacení.

4. Soud I. stupně učinil na základě shodných tvrzení stran tento závěr o skutkovém stavu: Insolvenční řízení ve věci dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO] bylo zahájeno před vyhlášením rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka]. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu I. stupně insolvenční řízení nadále trvá. Rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018 byl doručen žalobkyni coby insolvenční správkyni na její výzvu dne 28. 5. 2020. Pohledávka dlužníka vůči [společnost]. s. ve výši 1 026 693 Kč byla sepsána do majetkové podstaty dlužníka. Rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], nabyl právní moci a nebyl zrušen. Tímto rozsudkem byl dlužníku [právnická osoba] coby odsouzené právnické osobě uložen trest propadnutí věci, a to právě finanční částky 1 026 693 Kč vedené na účtu u [společnost]. s. Uložený trest byl vykonán, finanční prostředky ve výši 1 026 693 Kč se tudíž nacházejí v dispozici státu.

5. Jde-li o právní stránku věci, soud I. stupně žalovaný nárok posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [dále jen „o. z.“], nikoliv jako nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Žalobkyně se dle soudu I. stupně nedomáhala náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, naopak tvrdila, že předmětný pravomocný rozsudek Krajského soudu v [místo] nebyl zrušen, a že se žalovaná na úkor majetkové podstaty bezdůvodně obohatila, neboť o uložení trestu propadnutí věci bylo rozhodnuto v rozporu se zákazem stanoveným v § 140b zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen „insolvenční zákon”], proto k němu není možné přihlížet. Soud I. stupně uvážil, že se o bezdůvodné obohacení na straně žalované jednat nemůže, neboť v řízení bylo zjištěno, že předmětný rozsudek Krajského soudu v [místo] nabyl právní moci a vykonatelnosti a že uložený trest propadnutí věci byl vykonán a žalovaná se stala vlastníkem peněžité částky. Žalované tedy svědčí k žalované částce vlastnické právo. Pravomocným a vykonatelným trestním rozsudkem je přitom soud I. stupně v souzené věci ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. vázán. Dle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou soud I. stupně odkázal, požívá pravomocné rozhodnutí rovněž presumpce správnosti, jejímž důsledkem je, že soudu v jiném soudním řízení nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost pravomocných rozhodnutí, soud je ani nemůže nerespektovat, čehož se žalobkyně fakticky po soudu I. stupně domáhala. Jde-li o ustanovení § 140b poslední věta insolvenčního zákona, jeho důsledky se dle jeho výslovného znění promítají výlučně do insolvenčního řízení a nelze je dále rozšiřovat.

6. Pokud žalobkyně argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu v jiné věci, kdy bylo obdobné rozhodnutí trestního soudu zrušeno pro nerespektování zákazu uvedeného v § 140b insolvenčního zákona, v daném případě předmětný rozsudek Krajského soudu v [místo] zrušen nebyl. Soudu I. stupně bylo známo, že ministr spravedlnosti podal proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v [místo] stížnost pro porušení zákona, důvodu pro přerušení řízení však neshledal, neboť jeho úkolem je o žalobě rozhodnout, nikoliv vyčkávat, zda nastanou okolnosti, za kterých může být žaloba důvodná.

7. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal jejich náhradu 900 Kč, což představuje paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony (vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání a účast u jednání před soudem I. stupně) ve výši 3 x 300 Kč.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci.

9. Soud I. stupně uzavřel, že nárok na zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení není důvodný, neboť žalované svědčí vlastnické právo na základě trestního rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. [spisová značka], kterými byl [právnická osoba] uložen trest propadnutí předmětné peněžité částky. Ve výrocích o uložení trestu propadnutí věci byl porušen zákon, pročež ostatně podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Návrh na přerušení řízení do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona však soud I. stupně zamítl. Trest propadnutí věci byl přitom dlužníku [právnická osoba] zjevně uložen v rozporu s § 140b insolvenčního zákona. Při výkladu tohoto ustanovení postupoval soud I. stupně formalisticky, když nezkoumal jeho smysl, kterým je komplexnost řešení všech právních vtahů dlužníka v rámci insolvenčního řízení a nevytváření dalších pohledávek státu, které nemohou být uspokojeny.

10. Soud I. stupně se vůbec nevypořádal s argumentací žalobkyně, že žalovaná dále postupovala v rozporu se zákonem, když uložený peněžitý trest vykonala a uspokojila svou pohledávku mimo insolvenční řízení, ačkoliv jí v tom brání ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

11. Trest propadnutí věci dle žalobkyně neměl být v daném případě nejenom uložen, ale poté ani vykonán.

12. Žalobkyně jednak navrhovala, aby odvolací soud vyčkal rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti k Nejvyššímu soudu a projednávané pod sp. zn. [spisová značka], a aby poté napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Neshledávala v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu o podané stížnosti pro porušení zákona, když není jisté, kdy a jak bude o této stížnosti rozhodnuto.

14. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání, a v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování návrhem [právnická osoba] na zahájení insolvenčního řízení, vyhláškou Městského soudu v [místo] z 14. 9. 2016, č. j. [spisová značka], usnesením Městského soudu v [místo] z 16. 12. 2016, č. j. [spisová značka], usnesením Městského soudu v [místo] z 23. 3. 2017, č. j. [spisová značka], seznamem přihlášek, rozsudkem Městského soudu v [místo] z 2. 12. 2020, č. j. [incidenční spisová značka], a soupisem majetkové podstaty z 21. 3. 2017, dále rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 24. 6. 2019, č. j. [spisová značka], žádostí žalobkyně ze dne 29. 1. 2018, adresované Krajskému soudu v [místo] (včetně doručenky), žádostí žalobkyně ze dne 15. 5. 2020, adresované Krajskému soudu v [místo] (včetně doručenky), sdělením [společnost]. s. ze dne 18. 8. 2022, adresovaným žalobkyni, sdělením [správní orgán] ze dne 14. 12. 2022, adresovaným žalobkyni, sdělením [ústřední orgán] ze dne 25. 1. 2023, adresovaným žalobkyni, uplatněním nároku na náhradu škody proti OdpŠk ze dne 25. 5. 2023, adresovaným žalované, stanoviskem žalované ze dne 9. 11. 2023. Odvolací soud dále doplnil dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. [spisová značka], neboť o stížnosti pro porušení zákona podané v souzené věci [ústřední orgán] bylo rozhodnuto až po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, o nepřípustnou novotu se proto nejedná.

16. Z návrhu [právnická osoba] na zahájení insolvenčního řízení a z vyhlášky Městského soudu v [místo] z 14. 9. 2016, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že k návrhu [právnická osoba] bylo dne 14. 9. 2016 zahájeno insolvenční řízení.

17. Z usnesení Městského soudu v [místo] z 16. 12. 2016, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že byl zjištěn úpadek dlužníka [právnická osoba] a na jeho majetek prohlášen konkurz.

18. Z usnesení Městského soudu v [místo] z 23. 3. 2017, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že bylo potvrzeno ustanovení [Jméno žalobkyně A] do funkce insolvenční správkyně.

19. Ze seznamu přihlášek a z rozsudku Městského soudu v[Anonymizováno][místo] z 2. 12. 2020, č. j. [incidenční spisová značka], odvolací soud zjistil, že do insolvenčního řízení své pohledávky přihlásili – [společnost] pohledávku ve výši cca 2 100 000 Kč; [společnost 2] pohledávku ve výši cca 320 500 Kč, [správní orgán 2] pohledávku ve výši cca 114 000 kč, [společnost 3] pohledávku ve výši cca 167 000 Kč, [jméno FO] pohledávku ve výši cca 539 650 Kč, [jméno FO] pohledávku ve výši cca 539 650 Kč, [správní orgán 3] pohledávku ve výši 1 836 Kč a ve výši 53 820 Kč a ve výši 34 589 248 Kč, o jejíž pravosti bylo rozhodnuto v incidenčním řízení.

20. Ze soupisu majetkové podstaty z 21. 3. 2017 odvolací soud zjistil, že do majetkové podstaty dlužníka [právnická osoba] byl dne 2. 3. 2017 coby nezajištěný majetek sepsán zůstatek na bankovním účtu dlužníka ve výši 1 026 878,54 Kč s tím, že je momentálně zablokován z důvodu probíhajícího trestního řízení, dále automobil [název], rok výroby 2004, v havarijním stavu a pohledávka za společností [společnost 4]. ve výši 8 200 000 Kč, kdy na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz, pohledávka je přihlášena do insolvenčního řízení.

21. Z rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že mimo jiné obžalovaná [právnická osoba]., v konkurzu, byla shledána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a byla za to odsouzena podle § 16 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob k trestu zrušení právnické osoby a dále jí byl podle § 19 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve spojení s § 70 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci – finanční částky 1 026 693 Kč, která byla zajištěna na účtu této společnosti č. [č. účtu], vedeném u [společnost]. s. Krajský soud v [místo] stran uložených trestů uvážil, že vzhledem k účelovosti a vzniku působení tohoto subjektu, který stál a padal s osobami jeho jednatelů, případně osob, které tyto úkolovaly, a jimž tato právnická osoba sloužila čistě jako prostředek k provádění nelegálních obchodů, nebylo možné uložil jiný druh trestu než právě zrušení právnické osoby. Tento trest byl doplněn o trest propadnutí věci, a to finanční částky 1 026 693 Kč, která byla zajištěna v rámci přípravného řízení a u níž vzhledem k účelovosti jednání právnické osoby a skutečnosti, že veškerá její činnost souvisela s pácháním trestné činnosti, nemá Krajský soud v [místo] důvodných pochybností o tom, že pochází právě z protiprávního jednání. Tento rozsudek dle vyznačené doložky nabyl ohledně [právnická osoba] právní moci a vykonatelnosti dne 24. 6. 2019.

22. Z rozsudku Vrchního soudu v [místo] ze dne 24. 6. 2019, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že odvolání [právnická osoba], v konkurzu, podané prostřednictvím opatrovníka, proti výroku o vině a trestu rozsudku Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. V odvolání bylo mimo jiné namítáno, že uložení trestu propadnutí částky 1 026 693 Kč nebylo řádně odůvodněno, rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný, když nebylo prokázáno, že konfiskovaná částka pochází z protiprávního jednání. Vrchní soud v [místo] uvážil, že byly splněny podmínky pro vyslovení závěru o trestní odpovědnosti [právnická osoba] a že Krajský soud v [místo] dospěl ke správným skutkovým závěrům, ke kterým přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci. Správnými shledal rovněž absolutní trest zrušení právnické osoby a trest propadnutí věci uložené [právnická osoba], když bylo jednoznačně prokázáno, že tato společnost v rozhodném období vyjma protiprávního jednání nevyvíjela žádnou jinou činnost, jiný než absolutní trest proto nebylo možné uložit. Správně byl uložen i trest propadnutí věci a odůvodnění rozsudku není nepřezkoumatelné, neboť zajištěná peněžitá částka na účtu společnosti [právnická osoba] pochází z trestné činnosti.

23. Z žádosti žalobkyně ze dne 29. 1. 2018, adresované Krajskému soudu v [místo] (včetně doručenky), odvolací soud zjistil, že žalobkyně sdělovala, že usnesením Městského soudu v [místo] ze dne 16. 12. 2016, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka [právnická osoba] a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Dne 15. 12. 2017 byla žalobkyni doručena obžaloba a současně předvolání k hlavnímu líčení. Žalobkyně upozorňovala, že trestní řízení prohlášením konkurzu přerušeno není a účastníkem je nadále dlužník a že do úvahy přichází ustanovení opatrovníka dlužníku pro trestní řízení. Dále uvedla, že dlužník nedisponuje žádnými finančními prostředky, když částka 1 026 693 Kč na bankovním účtu dlužníka byla zajištěna policejním orgánem a dispozice se zajištěnými prostředky měla přejít na trestní soud. Insolvenční správkyně žádala trestní soud o sdělení, zda a kdy bude zrušeno zajištění finančních prostředků na účtu dlužníka, aby mohlo být dále pokračováno v konkurzu. Tato žádost byla doručena Krajskému soudu v [místo] dne 30. 1. 2018.

24. Z žádosti žalobkyně ze dne 15. 5. 2020, adresované Krajskému soudu v [místo] (včetně doručenky), odvolací soud zjistil, že žalobkyně opakovaně žádala o sdělení, zda již bylo (případně kdy bude) trestním soudem zrušeno zajištění finančních prostředků na účtu dlužníka č. [č. účtu] ve výši 1 026 693 Kč, neboť tyto prostředky náleží do majetkové podstaty a zrušení jejich zajištění je nezbytné pro další pokračování v insolvenčním řízení. Tato žádost byla doručena Krajskému soudu v [místo] dne 18. 5. 2020.

25. Ze sdělení [společnost] ze dne 18. 8. 2022, adresovaného žalobkyni, odvolací soud zjistil, že na účtu č. [č. účtu] bylo vedeno trestní zajištění, na základě kterého se vyplácela částka ve výši 1 026 693 Kč a že tato částka byla převedena na účet [správní orgán] č. [č. účtu].

26. Ze sdělení [správní orgán] ze dne 14. 12. 2022, adresovaného žalobkyni, odvolací soud zjistil, že k výzvě žalobkyně k vydání částky 1 026 693 Kč do majetkové podstaty [právnická osoba], tento úřad potvrdil, že tato částka byla převedena dne 18. 12. 2019 na jeho účet, a to v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 6. 6. 2018, č. j. [spisová značka], potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 24. 6. 2019, č. j. [spisová značka], kterými bylo rozhodnuto, že částka, která je výnosem z trestné činnosti, propadá státu. Úřad postupoval podle zák. č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení, a tuto částku odvedl dne 20. 12. 2019 na zvláštní účet zřízený [ústřední orgán], pročež ji nemůže do majetkové podstaty vydat.

27. Ze sdělení [ústřední orgán] ze dne 25. 1. 2023, adresovaného žalobkyni, odvolací soud zjistil, že k výzvě žalobkyně k vydání částky 1 026 693 Kč do majetkové podstaty [právnická osoba], toto ministerstvo sdělilo, že částka 1 026 693 Kč byla dne 19. 12. 2019 coby výnos z majetkové trestní sankce propadnutí věci zaslána na jeho zvláštní účet zřízený dle § 3 odst. 1 podle zák. č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení, a vzhledem k tomu, že nebyla podána žádost poškozeného o uspokojení majetkového nároku z výnosu majetkové trestní sankce, byl výnos z uložené majetkové trestní sankce odveden v souladu s § 12 odst. 2 zák. č. 59/2017 Sb., v měsíci lednu 2020 do státního rozpočtu. Vzhledem k rozpočtovým pravidlům nelze částku odvedenou v jiném kalendářním roce ze státního rozpočtu poptávat zpět. Vzhledem k tomu nelze výzvě vyhovět, ministerstvo částku na zvláštním účtu již neeviduje.

28. Z podání žalobkyně ze dne 25. 5. 2023, adresovaného [ústřední orgán], odvolací soud zjistil, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škodu dle OdpŠk. Odkazovala na trestní rozsudky, jakož i na sdělení [společnost] z 18. 8. 2022, sdělení [správní orgán] z 14. 12. 2022 a na sdělení [ústřední orgán] z 25. 1. 2023. Postup státních orgánů hodnotila jako protiprávní, kdy v rozporu s § 140b insolvenčního zákona byl uložen trest propadnutí věci a následně v rozporu s § 170 písm. d) insolvenčního zákona byl trest vykonán. Na majetku dlužníka [právnická osoba] tak vznikla škoda ve výši 1 026 693 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k náhradě této škody na účet majetkové podstaty dlužníka.

29. Ze stanoviska [ústřední orgán] ze dne 9. 11. 2023 odvolací soud zjistil, že žalobkyně nárok na náhradu škody předběžně uplatnila dne 26. 5. 2023. Nárok nebyl shledán důvodným. Jde-li o tvrzenou nezákonnost uloženého trestu propadnutí věci, jedná se o polemiku s rozhodnutím soudu, kdy rozhodnutí Krajského soudu v [místo] bylo k odvolání dlužníka potvrzeno jako správné Vrchním soudem v [místo]. Jde-li o realizaci trestu propadnutí věci, o které bylo rozhodováno 19. 11. 2019, mohla být těžko zohledněna judikatura Nejvyššího soudu až z roku 2020 či 2021. Žádost žalobkyně byla shledána nedůvodnou pro absenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu.

30. A konečně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud zjistil, že stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že [funkce] [FO2] podal proti rozsudku Vrchního soudu v [místo] ze dne 24. 6. 2019, sp. zn. [spisová značka], stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné právnické osoby [právnická osoba]. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, a ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019, namítal, že byl v neprospěch právnické osoby porušen zákon mimo jiné v ustanovení § 140b insolvenčního zákona, když po dobu trvání insolvenčního řízení nebylo možné uložit trest propadnutí věci. Nejvyšší soud připomenul, že trestní stíhání obviněné společnosti [právnická osoba] bylo zahájeno na základě usnesení [ústav], expozitura [místo] ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. [spisová značka], a to pro skutek, že obviněná společnost [právnická osoba] za rok 2013 a 2014 v úmyslu zkrátit DPH za využití postupu podle § 64 odst. 1 a 5 zákona č. 235/2004 Sb. po předchozí vzájemné dohodě s ostatními obviněnými měla odebírat v České republice ve společnosti [p.o.2] [Anonymizováno], nepravdivě deklarovat jejich vývoz na Slovensko s vědomím, [Anonymizováno] budou ve skutečnosti prodávány v České republice a za uvedené období neodvedením DPH způsobila České republice škodu ve výši 8 962 748 Kč. Usnesením [ústav], expozitura [adresa] ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. [spisová značka], bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [místo] rozhodnuto podle § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění částky 8 962 748 Kč na účtu společnosti [právnická osoba], vedeném u [společnost] jako výnosu z trestné činnosti podle § 79a odst. 1 trestního řádu. Bankovní účet u [společnost]. s. č. [č. účtu] byl veden v českých korunách s kladným zůstatkem 1 026 878,54 Kč. Nejvyšší soud uvedl, že nelze § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona zjednodušeně aplikovat na každou trestní věc, v níž je osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, ukládána majetková sankce či ochranné opatření. Je třeba důsledně rozlišovat podmínky stanovené insolvenčním zákonem a trestním zákonem, zejména to, co spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, což je rozhodné z hlediska insolvenčního zákona, a co je bezprostředním výnosem z trestné činnosti, jenž je pojem trestního práva hmotného a je upraven trestním zákoníkem. V usnesení ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 2954/20, Ústavní soud vyjádřil, že „insolvenční zákon nemá vyšší právní sílu než trestní řád a jejich vzájemná nízká kompatibilita nemůže být řešena ve prospěch pachatelů úmyslných trestných činů na úkor poškozených, jimž svými činy způsobili škodu“. Z uvedeného plyne závěr, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti. V trestním řízení, v němž se rozhoduje o trestní sankci osoby, na kterou byl vyhlášen konkurs, je nutné nejprve vždy posoudit, jakou povahu mají finanční prostředky, na něž předmětná trestní sankce dopadá, ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, zda jsou jejím bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem, nebo zda spadají do majetku dlužníka, a podle toho určit, zda mohou být pohledávkou nebo jiným právem majetkové podstaty. V posuzovaném případě o původu zabraných finančních prostředků jako bezprostředního výnosu z trestné činnosti nebylo pochyb. Ustanovení § 140b insolvenčního zákona má vztah pouze k přihláškám týkajícím se majetkové podstaty dlužníka. Finanční prostředky, které byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti, nemohou být majetkem dlužníka, neboť za majetek dlužníka nelze považovat to, co získal trestnou činností. Nejvyšší soud připomenul rovněž mezinárodní závazky České republiky ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která vymezila definici výnosu z trestné činnosti a stanovila, že členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci těchto výnosů v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin. Dále připomenul Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou pod č. 33/1997 Sb.), v níž se Česká republika zavázala přijmout nezbytná opatření, aby bylo možno konfiskovat prostředky a výnosy nebo majetek, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům, a přijmout nezbytná opatření k tomu, aby bylo možno předejít veškerým obchodům s tímto majetkem, jeho převodům nebo použití. Výrok o trestu propadnutí věci ohledně dotčené obviněné právnické osoby [právnická osoba] se dotýkal výnosu z trestné činnosti, přičemž předmětná částka byla již v přípravném řízení zajištěna na účtu této právnické osoby (v roce 2014), a to ještě před zahájením insolvenčního řízení (v roce 2016), což je podstatně odlišné od situace řešené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, v němž o výnos trestného činu nešlo, jednalo se o finanční zdroje z podnikání, a proto spadaly do majetkové podstaty odsouzené právnické osoby. U propadlých peněžních prostředků tak bylo fakticky zhoršeno postavení věřitelů obviněné právnické osoby tím, že došlo k ponížení majetkové podstaty obviněné právnické osoby. Ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019, nevyplývá nemožnost uložení trestu propadnutí majetku v průběhu insolvenčního řízení. Ostatně žádostem insolvenční správkyně nebylo orgány činnými v trestním řízení vyhověno, souhlas s nakládáním se zajištěným bezprostředním výnosem z trestné činnosti neobdržela, k uspokojení věřitelů ve smyslu § 227 insolvenčního zákona proto nemohl sloužit a netvořil ani majetkovou podstatu dlužníka. Ohledně předmětné finanční částky bylo možno rozhodovat jen v trestním řízením.

31. Po provedeném dokazování odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění seznámil strany s jeho předběžným právním názorem, dle kterého je nárok žalobkyně třeba posoudit nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení, jak učinil soud I. stupně, ale jako nárok na náhradu škody dle OdpŠk, neboť předmětnou částkou již žalovaná nedisponuje. Ostatně původně žalobkyně argumentovala rovněž nezákonným uložením trestu propadnutí věci a po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona nadále argumentovala již jen nezákonným postupem spočívajícím ve výkonu trestu propadnutí věci v rozporu s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, kterým vznikla majetkové podstatě dlužníka škoda.

32. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, avšak co do podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, kterým je OdpŠk. Ten, v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, rozlišuje dvě základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zavádí i druhou formu, která je spojena s nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za škodu vzniká dle OdpŠk za kumulativního naplnění tří předpokladů, kterými jsou: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody nebo nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno je přitom na poškozeném [vizte Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 64].

33. Podle § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

34. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

36. Vyjma § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován. Jedná se o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než je činnost rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí [vizte Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 146 –147].

37. Nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/08 ze dne 8. 7. 2010].

38. Podle ustálené judikatury se nárok na náhradu škody způsobené nesprávností či vadou postupu státního orgánu, které se projeví v obsahu rozhodnutí, posuzuje jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdpŠk. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010].

39. Jde-li o uložení trestu propadnutí věci dlužníku [právnická osoba], bylo zjištěno, že tento trest byl uložen pravomocně a že následná stížnost pro porušení zákona (mimo jiné § 140b insolvenčního zákona) byla Nejvyšším soudem jako nedůvodná zamítnuta. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí tedy nepochybně dán není.

40. Žalobkyně však od počátku (již v žalobě) zároveň tvrdila nezákonný postup, kdy pravomocně uložený trest propadnutí věci byl v rozporu s ustanovením § 170 písm. d) insolvenčního zákona vykonán.

41. Odvolací soud proto nezbytně řešil, zda výkon uloženého trestu propadnutí věci byl nesprávným úředním postupem.

42. Podle § 2 písm. e) insolvenčního zákona se majetkovou podstatou rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů.

43. Podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

44. Podle § 205 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

45. Podle § 227 insolvenčního zákona insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky nebo majetek, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění vydané v trestním řízení a k jehož zpeněžení nebyl udělen souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

46. Podle § 79a odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád [dále jen „trestní řád“], nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost.

47. Podle § 79e odst. 2 trestního řádu s věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení, se přednostně použije věc nedotčená rozhodnutím o zajištění.

48. Podle § 79f odst. 1 věta prvá trestního řádu zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu.

49. Podle § 345 trestního řádu stal-li se rozsudek, jímž byl uložen trest propadnutí celého majetku nebo jeho části, vykonatelným, zašle předseda senátu organizační složce státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu, opis rozsudku bez odůvodnění k provedení tohoto trestu. Předseda senátu zároveň uvede, zda jde o majetkovou trestní sankci.

50. Podle § 70 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník [dále jen „trestní zákoník“], soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

51. Podle § 70 odst. 3 trestního zákoníku trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.

52. Podle § 135 trestního zákoníku věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám.

53. Podle § 135b odst. 2 trestního zákoníku bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

54. Podle § 495 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů.

55. Podle komentářové literatury k ustanovení § 2 a § 205 insolvenčního zákona „majetková podstata je jedním z klíčových institutů InsZ a její rámcová definice je obsažena v § 2 písm. e), podle kterého se majetkovou podstatou rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů. Majetkem je přitom podle § 495 ObčZ souhrn všeho, co patří určité osobě“ [vizte Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023].

56. Podle komentářové literatury k ustanovení § 170 insolvenčního zákona „uspokojení uvedených pohledávek je vyloučeno bez ohledu na to, jakou formou by se tak stalo, včetně započtení (§ 140; viz však § 359 věta druhá). Pohledávky se nezařazují ani do seznamu přihlášených pohledávek (§ 189). Vyloučení však dopadá pouze na konkrétní insolvenční řízení (viz však § 359 věta druhá). Pokud zákon nestanoví jinak (§ 359 a § 414 odst. 1), mimo insolvenční řízení status pohledávek zůstává zachován.….Podle zákonodárce nemohou nezajištění věřitelé nést břemeno protiprávního jednání dlužníka na úkor redukce majetkové podstaty, z níž mají být uspokojeni“ [vizte Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023].

57. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, na který žalobkyně odkazovala, „mezi pohledávky ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona pak náleží i pohledávky vyplývající z trestu propadnutí věci. Jedná se totiž o mimosmluvní sankci, resp. druh trestu, postihující majetek, který náleží pachateli trestného činu. Je-li uložen, dochází k následku, jemuž výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona důvodně brání.“ Jak však rozebral Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v souzené věci, vycházel odkazovaný judikát z jiných okolností, kdy se uložený trest propadnutí majetku netýkal výnosu z trestné činnosti, jako tomu bylo v souzené věci.

58. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 142/2019, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2022, na který žalobkyně rovněž odkazovala, pro účely insolvenčního řízení „platí, že trest propadnutí věci uložený podle ustanovení § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Takový trest (proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních) věřitelů.“ Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v judikované věci byl trest propadnutí věci uložen ohledně nemovitých věcí, které nebyly bezprostředním výnosem trestné činnosti.

59. V rozsudku ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 29 ICdo 31/2019, Nejvyšší soud pro účely insolvenčního řízení uzavřel, že závěry vyslovené v R 31/2022 se prosadí „rovněž ve vztahu k sankci propadnutí věci, kterou dlužníku uložil správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, za spáchání správního deliktu (přestupku). I v takovém případě jde nepochybně o mimosmluvní sankci postihující majetek dlužníka, jejímuž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka brání ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, okolnost, že správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodl o tom, že dlužník se dopustil správního deliktu, za což se mu ukládá sankce propadnutí věci (neznačeného lihu), není důvodem, pro který by měl být sporný majetek (věc, o jejíž propadnutí jde) vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.“ V judikované věci se však jednak jednalo o sankci správní a o zajištění neznačeného lihu bylo rozhodnuto správním orgánem až po zjištění úpadku dlužníka.

60. V souzené věci byla předmětná finanční částka na účtu dlužníka [právnická osoba] zajištěna orgány činnými v trestním řízení již v roce 2014 a insolvenční řízení bylo zahájeno až následně v roce 2016. Zajištěná peněžní částka představovala tzv. bezprostřední výnos z trestné činnosti, se kterým [právnická osoba] sice nakládala, ale nejednalo se o její majetek. Bylo dále zjištěno, že insolvenční správkyně se trestního soudu dvakrát dotazovala, zda a kdy bude zrušeno zajištění předmětných finančních prostředků a trestní soud nechal tyto výzvy bez odezvy, ke zrušení zajištění finančních prostředků nepřistoupil. Naopak uložil v rozsudku [právnická osoba] trest propadnutí těchto finančních prostředků coby bezprostředního výnosu z trestné činnosti. Na insolvenční správkyni proto bylo, aby postupovala podle § 227 insolvenčního zákona a aby předmětná peněžní částka byla z majetkové podstaty vyňata. Slovo „může“ použité v ustanovení § 227 insolvenčního zákona totiž znamená toliko to, že insolvenční správce nemusí čekat až na výsledek případné žaloby na vyloučení věci z podstaty, když je zřejmé, že se o majetek podstaty nejedná. Pravomocné rozhodnutí o uložení trestu propadnutí věci bylo ostatně přezkoumáno k mimořádnému opravnému prostředku i Nejvyšším soudem a nebyl shledán jeho rozpor s insolvenčním zákonem. Za dané situace dle názoru odvolacího soudu trestní soud nepochybil, když postupoval podle shora citovaného ustanovení § 345 trestního řádu a trest propadnutí peněžité částky byl následně i vykonán. Účelem ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona dle odvolacího soudu nepochybně není, aby byly dluhy osoby pravomocně odsouzené v trestním řízení uspokojovány z bezprostředního výnosu z trestné činnosti a aby tím byl bezprostřední výnos z trestné činnosti de facto legalizován. V tomto směru lze odkázat i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. [spisová značka], kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti proti výroku trestního rozsudku o uložení trestu propadnutí předmětné peněžité částky, a to včetně argumentace mezinárodními závazky České republiky.

61. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud uzavřel, že nárok na náhradu škody ve výši 1 026 693 Kč s příslušenstvím není důvodný ani z titulu nesprávného úředního postupu, neboť trest propadnutí věci nebyl vykonán v rozporu se zákonem.

62. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu I. stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (byť z jiných důvodů) potvrdil a potvrdil ho rovněž ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, když soud I. stupně správně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve správné výši 900 Kč.

63. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované přiznal jejich náhradu ve výši 600 Kč, což představuje v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu ve výši 2 x 300 Kč za vyjádření k odvolání a za účast na odvolacím jednání dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

64. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.