14 Co 160/2025 - 69

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 39 824,45 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalované a žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2025, č. j. 16 C 45/2024-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 063,61 Kč.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6 723 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 39 824,45 Kč s úroky z prodlení z titulu náhrady za užívání domu na adrese [adresa] (dále jen „dům“), skládajícího se z nebytového prostoru v I. nadzemním podlaží domu (dále jen „nebytový prostor“) a bytu 3 + 1 a bytu 1 + 1 ve II. nadzemní podlaží domu (dále jen „byt 3 + 1“ a „byt 1 + 1“) nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 (dále jen „sledované období“), a nahradit mu náklady řízení ve výši 9 848 Kč. Dospěl k závěru, že tyto žalobcovy nároky byly řádně prokázány, zatímco vzájemná pohledávka žalované vůči němu z titulu jeho podílu na nákladech na správu domu po právu není, neboť byla vypořádána již při vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, provedeném rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 36 C 256/2019-350, a žalobce byl navíc z užívání domu, a tím i z jeho správy, svévolně vyloučen. Náhradu nákladů řízení přiznal žalobci v rozsahu 32 %, přičemž za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta vzal u všech úkonů právní služby částku 39 824,45 Kč.

2. Žalovaná se proti rozsudku odvolala s tím, že k užívání domu jako celku, jeho pronajímání a braní užitků z něj měla souhlas druhého spoluvlastníka, který nebyl nikdy odvolán. Její námitkou stran nákladů na správu domu, činících ve sledovaném období 11 400 Kč, se měl soud prvního stupně zabývat lépe a od žalobcovy pohledávky je odečíst, neboť ona je prokázala přípisem [právnická osoba][Anonymizováno] ze dne 21. 9. 2022.

3. Žalobce se odvolal proti nákladovému výroku rozsudku s tím, že žalobu vzal částečně zpět a měl tedy ve věci plný úspěch, pročež by mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, přičemž tarifní hodnota pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta činí u všech úkonů právní služby částku 39 824,45 Kč. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mu bude přiznáno 30 774 Kč.

4. Odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce zčásti důvodné je.

5. Při jednání před odvolacím soudem učinili účastníci nesporným, že byt 1 + 1 žalovaná nájemní smlouvou ze dne 29. 5. 2013 pronajala [adresa] na dobu neurčitou za nájemné 4 000 Kč měsíčně. Nebytový prostor nájemní smlouvou ze dne 12. 4. 2007 pronajala [jméno FO] na dobu pěti let; dodatkem č. 1 ze dne 30. 4. 2017 byla nájemní smlouva prodloužena na dalších pět let, tedy do 30. 4. 2022, za nájemné 12 000 Kč měsíčně, jež bylo dodatkem č. 2 ze dne 29. 5. 2020 sníženo na 5 000 Kč měsíčně.

6. Na základě těchto nesporných tvrzení účastníků ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je vskutku důvodná a napadený rozsudek je ve výroku ve věci samé správný, byť z mírně jiných než v něm uvedených důvodů.

7. Předmětem řízení je požadavek žalobce na úhradu za užívání domu žalovanou nad rámec jejího – polovičního – spoluvlastnického podílu. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena na tom, že právo každého spoluvlastníka užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílů. Užívání společné věci může být upraveno dohodou spoluvlastníků, jejich většinovým rozhodnutím nebo rozhodnutím soudu. Na základě těchto skutečností může být některý ze spoluvlastníků z užívání společné věci zcela vyloučen či může být oprávněn k užívání věci v rozsahu menším, než by korespondovalo výši jeho podílu. V takovém případě nedochází k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez spravedlivého důvodu, jde však o omezení vlastnického práva spočívající v tom, že spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu; za toto omezení mu náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny a § 1122 odst. 1 o. z. Tam, kde spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého podílu bez dohody spoluvlastníků, jejich většinového rozhodnutí nebo rozhodnutí soudu, činí tak bez spravedlivého důvodu a získává tím na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodné obohacení v podobě protiprávního užití cizí hodnoty, které je podle § 2991 odst. 1 o. z povinen ostatním spoluvlastníkům vydat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013, jeho rozsudky ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024, nebo jeho usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5269/2014, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). Soudní praxe je ustálena i na tom, že užíváním společné věci spoluvlastníkem nad rámec jeho podílu je i případ, kdy spoluvlastník neužívá společnou věc sám, ale přenechá ji k užívání třetí osobě (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2194/2009, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024, nebo jeho usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, a ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).

8. Situace, kdy k užívání společné věci třetí osobou nad rámec podílu spoluvlastníka, který ji třetí osobě přenechal, dochází na základě spravedlivého důvodu a kdy bez něj, je třeba rozlišovat i z hlediska výše náhrady za vyloučení druhého spoluvlastníka z užívání společné věci nebo za omezení jejího užívání pod rozsah jeho spoluvlastnického podílu. V prvním případě odpovídá tato náhrada jeho podílu na inkasovaném nájemném (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, a jeho usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014), ve druhém případě odpovídá místně a časově obvyklému nájemnému (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, a jeho rozsudky ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, a ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024).

9. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí byla podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§ 139 odst. 2 obč. zák.) bezformálním právním úkonem a nemusela být písemná ani tehdy, týkala-li se nemovité věci. Mohla být uzavřena ústně nebo konkludentně a podíloví spoluvlastníci ji mohli uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou. Pod pojem hospodaření se společnou věcí přitom spadalo též rozhodování o jejím užívání (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3589/2009, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014). Soudní praxe přitom dovozovala, že je-li taková dohoda uzavřena, jsou jí podíloví spoluvlastníci vázáni, není-li nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků nebo nedojde-li k podstatné změně poměrů. Za tu je třeba považovat vznik takových okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by se účastníci na hospodaření se společnou věcí nedohodli nebo by se na něm dohodli jinak; změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků v důsledku úmrtí či převodu spoluvlastnického podílu však sama o sobě takovou změnu poměrů nezakládá (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 12. 10. 1972, sp. zn. Cpjf 78/72, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, Praha 1986, str. 356, stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/1973, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4372/2009, a jeho usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 299/2016, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016, a ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4201/2017). Tyto závěry se podle soudní praxe uplatní i za účinnosti nové úpravy s tím, že nabyvatel spoluvlastnického podílu, který o existenci dohody nevěděl, má vůči převodci nároky z vad převáděného podílu a podle okolností se může domáhat také změny dohodnutého režimu užívání společné věci soudním rozhodnutím podle § 1139 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 71/2018, a jeho usnesení ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018).

10. Se závěrem, že dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je automaticky závazná i vůči nabyvateli spoluvlastnického podílu, se odvolací soud při plném respektu k rozhodování nejvyšší instance neztotožňuje. Jedním z principů rekodifikace soukromého práva bylo posílení ochrany dobré víry třetích osob při nabývání vlastnictví k věcem evidovaným ve veřejném seznamu. S účinností od 1. 1. 2024 došlo i k podstatnému zpřísnění požadavků na dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou nemovitou věcí zapsanou ve veřejném seznamu – zatímco podle předchozí úpravy byla tato dohoda bezformálním právním úkonem, nyní musí být nejen uzavřena písemně, ale musí mít dokonce formu veřejné listiny a musí být založena do sbírky listin katastru nemovitostí, přičemž údaj o jejím založení musí být evidován na listu vlastnictví v části D [§ 1138 o. z., § 4 odst. 1 písm. h), § 5 odst. 1 písm. d) a § 34 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a § 23 odst. 2 písm. e) bod 6. vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. Z těchto pravidel je jasně patrná vůle zákonodárce chránit postavení třetích osob, jež může být dohodou dotčeno. Na druhou stranu je třeba chránit i postavení ostatních spoluvlastníků, kteří svůj podíl nepřevádějí a kterým by převod, vedoucí k faktickému zániku dohody, mohl přivodit újmu v situaci, kdy bylo prakticky odbouráno předkupní právo spoluvlastníků a spoluvlastnický podíl lze ve většině případů převést bez jejich vědomí kdykoli a komukoli. Odborná literatura proto dospěla k závěru, že dohoda spoluvlastníků o správě společné věci je vůči nabyvateli podílu závazná, má-li formu veřejné listiny, je-li založena do sbírky listin katastru nemovitostí a je-li údaj o jejím založení vyznačen na listu vlastnictví (viz Zvára, M.: Závaznost dohody spoluvlastníků o správě společné nemovité věci pro právního nástupce jejího spoluvlastníka – podnět ke změně judikatury. Bulletin advokacie 6/2023, str. 35).

11. Je pravdou, že před 1. 1. 2014 dohoda písemnou formu mít nemusela a žádná ustanovení o jejím zakládání do sbírky listin katastru neexistovala; výše uvedené požadavky na ni proto klást nelze. Není však pochyb, že ujednání opravňující jiného spoluvlastníka užívat věc nad rámec jeho podílu je významnou závadou váznoucí na spoluvlastnickém podílu, která může mít podstatný vliv na rozhodování o jeho nabytí, a to bez ohledu na to, má-li tato závada věcnou nebo obligační povahu. Na druhou stranu je i zde třeba chránit postavení ostatních spoluvlastníků při volném převodu spoluvlastnického podílu. Byla-li tedy dohoda o hospodaření se společnou věcí podle předchozí úpravy (§ 139 odst. 2 obč. zák.) uzavřena ústně nebo konkludentně a nebyla-li tudíž zachycena v katastru nemovitostí, avšak k převodu podílu dochází již za účinnosti nové úpravy, je třeba analogicky použít § 1107 odst. 1 o. z. a dovodit, že nabyvatel omezení užívacích práv spojených se spoluvlastnickým podílem přejímá, měl-li nebo mohl-li je z okolností zjistit nebo bylo-li to ujednáno. To, zda při nabytí spoluvlastnického podílu nebo poté došlo ke změně poměrů oproti stavu v době uzavření dohody, již není významné.

12. V souzené věci bylo nesporné, že žalovaná ve sledovaném období užívala dílem sama a dílem prostřednictvím svých nájemců celý dům, aniž za to žalobci cokoli platila. I kdyby se předchozí spoluvlastnice [jméno FO] a [jméno FO] v roce 1981 vskutku dohodly na oprávnění [jméno FO] zdarma užívat a pronajímat celý dům, nebylo sporu o tom, že touto dohodou založené omezení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu nebylo v době jeho převodu na žalobce zachyceno v katastru nemovitostí, jeho převzetí žalobcem nebylo ujednáno ani stanoveno zákonem a nebylo ani prokázáno, že by o něm žalobce věděl nebo měl možnost ho zjistit – sama zástupkyně žalované při jednání před odvolacím soudem dne 18. 8. 2025 prohlásila, že žalovaná nemá v tomto směru k dispozici žádné důkazy. Výše uvedené omezení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu tedy žalobce podle § 1107 odst. 1 o. z. per analogiam nepřejal a dohoda proto vůči němu závazná není.

13. Jen pro úplnost lze konstatovat, že dohoda by vůči žalobci nebyla závazná, ani kdyby se uplatnila judikatura o její automatické závaznosti vůči nabyvateli podílu. Byla-li dohoda skutečně uzavřena za okolností tvrzených žalovanou, tedy tak, že spoluvlastnice [jméno FO] dala v roce 1981 z emigrace [jméno FO] souhlas s bezplatným užíváním celého domu a jeho pronajímáním, je zřejmé, že nic jiného jí tehdy ani nezbývalo, neboť dům sama užívat nemohla a vzhledem k omezenému bezhotovostnímu platebnímu styku se zahraničím jí nebylo možné ani zasílat podíl na inkasovaném nájemném. V době nabytí podílu žalobcem však od uzavření této dohody uplynulo již téměř čtyřicet let a žalobce nyní může užívat dům nebo brát podíl z jeho užitků bez omezení. Ve smyslu uvedené judikatury tedy vskutku došlo ke změně poměrů vedoucí k tomu, že žalobce již dohodou vázán není.

14. Již ode 31. 1. 2019 tudíž žalovaná užívala celý dům nad rámec svého podílu bez spravedlivého důvodu a získávala tak na úkor žalobce bezdůvodné obohacení v podobě protiprávního užití cizí hodnoty. Okolnost, že tak v případě bytu 1 + 1 a nebytového prostoru činila prostřednictvím nájemců, s nimiž nájemní smlouvy uzavřela ještě za trvání dohody, a že na žalobce podle § 2221 odst. 1 o. z. přešla práva povinnosti z těchto smluv, na tom nic nemění. Žalovaná je proto podle § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1 o. z. povinna poskytnout žalobci za toto bezdůvodné obohacení peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (nikoli ve výši podílu na inkasovaném nájemném, neboť k užívání celého domu neměla ve sledovaném období spravedlivý důvod a jde tedy o bezdůvodné obohacení). Výši místně obvyklého nájemného ve sledovaném období žalovaná v odvolání nezpochybňovala a lze tedy vyjít ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že toto nájemné činilo u bytu 1 + 1 nejméně 4 000 Kč měsíčně, u bytu 3 + 1 částku 2 013,94 Kč měsíčně a u nebytového prostoru částku 7 260,88 Kč měsíčně. Peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení za šest měsíců sledovaného období tedy vskutku činí 6 x (4 000 Kč + 2 013,94 Kč + 7 260,88 Kč : 2 = 39 824,45 Kč.

15. Žalované lze přisvědčit v tom, že spoluvlastník se podle § 1122 odst. 1 o. z. podílí nejen na právech, ale i na povinnostech týkajících se společné věci a podle § 1126 odst. 1 o. z. se tudíž podílí i na nákladech spojených s její správou. V souzené věci je tedy žalobce povinen podílet se na nákladech spojených se správou domu včetně pojištění, daně z nemovitých věcí, odvozu komunálního odpadu, revize kotlů a spalinových cest, oprav hromosvodu apod. Okolnost, že žalovaná užívala dům nad rámec svého podílu, na tom nic nemění; nárok na vydání bezdůvodného bohacení a nárok na úhradu podílu na nákladech na správu domu jsou na sobě nezávislé. Nelze však přijmout názor žalované, že výši těchto nákladů lze stanovit paušálně podle průměrných nákladů placených v daném čase a místě společenstvími vlastníků jednotek při správě domů s bytovými jednotkami. Zákonu odpovídá pouze povinnost žalobce podílet se na nákladech, které byly na správu domu ve sledovaném období skutečně vynaloženy a v soudním řízení řádně prokázány. K tomu však v souzené věci nedošlo – žalovaná, ač při jednání před soudem prvního stupně dne 11. 12. 2024 podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. řádně poučena o nutnosti skutečně vynaložené náklady specifikovat a prokázat, tak neučinila a již při stejném jednání prohlásila, že bude prokazovat jen obvyklou výši nákladů na správu domů vynakládaných společenstvími vlastníků jednotek. Skutečně vynaložené náklady tedy nespecifikovala ani neprokázala, a proto soud prvního stupně rozhodl ve výsledku správně, pokud podíl žalobce na nich od žalované částky neodečetl. Je pravdou, že nějaké náklady na správu domu ve sledovaném období vynaloženy být musely, prostor pro použití § 136 o. s. ř. však podle názoru odvolacího soudu dán není – žalované nic nebránilo v tom, aby si doklady o výdajích na správu domu zakládala a soudu je předložila, zvláště pokud se žalobce o svá práva přihlásil již více než dva roky před začátkem sledovaného období.

16. Napadený rozsudek je tedy ve výroku ve věci samé správný, a proto ho odvolací soud v této části potvrdil.

17. Z hlediska nákladů řízení se nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce měl v řízení před soudem prvního stupně jako celku úspěch v rozsahu 32 %. Je pravdou, že předcházelo-li konečnému rozhodnutí ve věci částečné omezení žaloby (spojené s povinností soudu v tomu odpovídajícím rozsahu řízení zastavit), úspěch vskutku nemůže být úplný a o nákladech řízení je třeba rozhodnout podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jestliže důvodem částečného zpětvzetí nebylo chování žalovaného (viz Svoboda, K., Hromada, M., Levý, J., Vláčil, D., Tlášková, Š., Pirk, T.: Náklady řízení. 2. vydání. C. H. Beck Praha 2024, str. 122-123). Toto pravidlo se však beze zbytku uplatní jen tam, kde k částečnému zpětvzetí žaloby došlo až na samém konci řízení. Dojde-li však k němu v jeho průběhu, takže náklady účastníkům vznikaly jak před zpětvzetím žaloby, tak – ohledně zbývajících nároků – i po něm, je třeba řízení rozdělit a úspěch ve věci posuzovat pro každou fázi řízení zvlášť (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, nebo jeho usnesení ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5239/2017).

18. V souzené věci se žalobce žalobou domáhal zaplacení 60 772,47 Kč s příslušenstvím, a to až do podání ze dne 11. 12. 2024, jímž vzal žalobu ohledně částky 20 948,02 Kč s příslušenstvím zpět nikoli pro chování žalované. V této fázi řízení měl tedy ve věci úspěch v rozsahu 64 % a má proto podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. právo na náhradu 32 % nákladů, které v této fázi vynaložil. V následující fázi řízení, jejímž předmětem bylo 39 824,45 Kč s příslušenstvím, měl pak plný úspěch a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů, které v této fázi vynaložil. Tarifní hodnotou pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta je v první fázi částka 60 772,47 Kč a ve druhé fázi částka 39 824,45 Kč.

19. Náklady žalobce v první fázi řízení před soudem prvního stupně spočívají v soudním poplatku zaplaceném ve správné výši 2 432 Kč, v odměně advokáta za zastoupení při třech úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění ze dne 7. 6. 2024 a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 3 540 Kč = 10 620 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024, ve výši 3 x 300 Kč = 900 Kč a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty (dále jen „daň“), již je AK Hlaváček & Krampera, s.r.o., jejímž je advokát společníkem, povinna z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], ve výši 2 419,20 Kč. Náklady žalobce v této fázi řízení činí celkem 16 371,20 Kč, z čehož 32 % činí 5 238,78 Kč. Náhradu nákladů spojených se sepisem částečného zpětvzetí žaloby ze dne 11. 12. 2024 odvolací soud žalobci nepřiznal, neboť žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalované, ale proto, že žalobce od vymáhání zpětvzaté částky z vlastní vůle upustil.

20. Náklady žalobce ve druhé fázi řízení před soudem prvního stupně spočívají v odměně advokáta za zastoupení při třech úkonech právní služby (účast na jednání dne 11. 12. 2024, sepis průběžného vyjádření ve věci samé ze dne 6. 2. 2025 a sepis dalšího průběžného vyjádření ve věci samé ze dne 19. 2. 2025) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 x 2 700 Kč = 8 100 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024, ve výši 300 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za další dva úkony právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025, ve výši 2 x 450 Kč = 900 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k soudnímu jednání na trase [adresa] a zpět ve výši 1 523 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k soudnímu jednání a zpět ve výši 600 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024] a v náhradě za 21 % daň ve výši 2 398,83 Kč. Náklady žalobce v této fázi řízení činí celkem 13 821,83 Kč.

21. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek ve výroku II tak, že žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 238,78 Kč + 13 821,83 Kč = 19 063,61 Kč.

22. V odvolacím řízení měl žalobce ve věci samé plný úspěch a má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů této části odvolacího řízení, spočívajících v odměně advokáta za zastoupení při jednom úkonu právní služby (účast na jednání dne 18. 8. 2025) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 700 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025, ve výši 450 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k soudnímu jednání na trase [adresa] a zpět ve výši 1 506,20 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k soudnímu jednání a zpět ve výši 900 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025] a v náhradě za 21 % daň ve výši 1 166,80 Kč. Náklady žalobce v této části odvolacího řízení činí celkem 6 723 Kč.

23. V části týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně měl žalobce v odvolacím řízení úspěch pouze částečný, jestliže „bojoval“ o jejich navýšení na 30 774 Kč z přiznaných 9 848 Kč, tedy o 20 926 Kč, rozhodnutím odvolacího soudu mu však byly navýšeny jen na 19 063,61 Kč, tedy 9 215,61 Kč; ve zbývajícím rozsahu měla úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu jich obou byl téměř stejný, a proto v této části odvolacího řízení žádnému z účastníků náhrada jeho nákladů nepřísluší.

Poučení