14 Co 192/2021-104

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [část obce], [ulice a číslo], zastoupené JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátem se sídlem v [obec a číslo], [část obce], [ulice a číslo], proti žalované [jméno] [příjmení], narozené [datum], trvale bytem v [obec], 8. [anonymizována dvě slova], o zaplacení 211 539,80 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. srpna 2021, č. j. 21 C 165/2021-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 45 248,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky ročně od 26. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku, tj. co do 166 291,46 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 360,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 381,87 Kč, s úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 208 287,80 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 211 539,80 Kč od [datum] do [datum], a z částky 166 291,46 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 45 248,34 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], tehdy podnikající pod obchodní firmou [právnická osoba], jako věřitelka s žalovanou, jako dlužnicí, uzavřela dne 3. 12. 2015 smlouvu o úvěru (dále jen„ úvěrová smlouva“), na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250 000 Kč. Pohledávku za žalovanou z této smlouvy postoupila žalobkyni. Žalovaná celkem na konto úvěrové smlouvy uhradila 204 751,66 Kč. V žádosti o úvěr ze dne 3. 12. 2015 žalovaná uvedla průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce 18 355 Kč ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba], celkový čistý měsíční příjem domácnosti 33 000 Kč, vzdělání základní, bydlení v pronájmu, rodinný stav vdaná, žádnou vyživovací povinnost, nulové životní náklady, jeden závazek s měsíční splátkou 250 Kč (na který zbývá doplatit 5 000 Kč). Předložila potvrzení ze dne 3. 12. 2015 o tom, že je zaměstnána u zaměstnavatele [právnická osoba], od 27. 5. 2013 na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, s tím, že její průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 16 900 Kč. Dle registru dlužníků měla jeden závazek s celkovou výší měsíčních splátek 250 Kč.

3. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 2991 odst. 1 o. z. s přihlédnutím k čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“), a s odkazem na závěry vyslovené v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další a ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci [právnická osoba] proti [anonymizováno] (pozn. odvolacího soudu: tato rozhodnutí jsou dostupná prostřednictvím internetu na stránkách Soudního dvora https://curia.europa.eu), Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (pozn. odvolacího soudu: toto rozhodnutí je dostupné prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz), a Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ Nejvyšší soud“) ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (pozn. odvolacího soudu: toto rozhodnutí je dostupné prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) a v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (pozn. odvolacího soudu: toto rozhodnutí je dostupné prostřednictvím internetu na stránkách judikatury Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) dospěl okresní soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnutý úvěr. Úvěruschopnost žalované sice zkoumala, nikoliv však řádně a s odbornou péčí, když se spokojila pouze s potvrzením o výši příjmů, ze kterého zjistila výši průměrného čistého příjmu žalované za poslední 3 měsíce (16 900 Kč měsíčně), nijak však neověřovala výdaje žalované a vycházela pouze z výdajů odhadnutých na základě historických dat z ČSÚ, zcela tak rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalované. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatelka o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, dopravu, ošacení a jiné. Právní předchůdkyně žalobkyně si měla vyžádat listiny dokládající tyto konkrétní výdaje žalované a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Žalobkyně neověřovala tvrzení žalované, že celkový příjem domácnosti žalované činí 33 000 Kč (když sama žalovaná uváděla, že má jen jeden zdroj příjmů), neověřovala výdaje žalované, rovněž není věrohodnou skutečnost, že žalovaná měla nulové životní náklady. Za této situace bylo dle názoru okresního soudu ověřování úvěruschopnosti žalované pouze formální a právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti. Z tohoto důvodu shledal okresní soud úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou neplatnou pro rozpor se zákonem s tím, že plnění z této smlouvy je třeba vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 45 248,34 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou jí právní předchůdkyně poskytla a částkou, kterou žalovaná na splacení úvěru uhradila (tj. 250 000 Kč - 204 751,66 Kč). Přiznané úroky z prodlení okresní soud s odkazem na ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. č. 351/2013 Sb. odůvodnil tím, že jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 10. 11. 2020, danou k poštovní přepravě dne 10. 11. 2020, o níž se má podle § 573 o. z. za to, že byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 13. 11. 2020. Bez zbytečného odkladu poté (§ 1958 odst. 2 o. z.), tj. nejpozději do 25. 11. 2020, měla žalovaná plnit, a od 26. 11. 2020 je tak v prodlení.

4. Zamítnutí žaloby ve zbývající části okresní soud odůvodnil tím, že žalobní nároky plynoucí z této smlouvy, kterou posoudil jako absolutně neplatnou, (úroky jdoucí před zasláním výzvy, poplatky a smluvní pokuty) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán.

5. Nákladový výrok odůvodnil okresní soud s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) tím, že v dané věci byla žalobkyně převážně neúspěšná a žalované žádné náklady nevznikly.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla toliko v jeho výrocích II. a III. domáhajíc se jejich změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit jí (nad rámec částky přiznané jí odvoláním nenapadeným výrokem I. dalších) 166 291,46 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 360,68 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 16 381,87 Kč, úrokem ve výši 19,4 % ročně z částky 208 287,80 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 211 539,80 Kč od 25. 7. 2019 do 25. 11. 2020 a z částky 166 291,46 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 45 248,34 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení a plnou náhradu nákladů řízení. Namítala, že její právní předchůdkyně dostatečně splnila svou povinnost ověřit úvěruschopnost žalované, přičemž opačný závěr okresního soudu je dle jejího mínění příliš formalistický. Poukázala na to, že zákon ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody, neurčuje však kogentně jaké konkrétní údaje a podklady musí věřitel shromáždit a jaké závěry z těchto údajů jsou učiněny správně či nikoliv. Uvedené nelze ani objektivně kodifikovat, neboť mnohost druhů úvěrů, podkladů a informací připadajících do úvahy je taková, že je nutné ponechat prostor k tomu, aby právní norma zahrnovala celé toto široké spektrum možných situací. Rovněž zákon ani judikatura nestanovují, jaký má být po shromáždění všech dostatečných podkladů učiněn konkrétní závěr z těchto podkladů (zda má být úvěr poskytnut či nikoliv), a je opět na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich správný závěr dovodil. Právní předchůdkyně žalobkyně měla ucelený systém posuzování úvěruschopnosti, kdy hodnocení úvěruschopnosti žalované založila na porovnání jejích příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek s tím, že tento ekonomický model počítá s výdaji deklarovanými klientem a dále odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat. Žalobkyně má za to, že tento model její právní předchůdkyně je jako celek funkční a odpovídá povinnosti odborné péče. Na podporu tohoto svého názoru poukázala na závěry vyslovené v již okresním soudem citovaném rozsudku Soudního dvora sp. zn. C -449/13 a v rozsudku švédského Nejvyššího správního soudu (Högsta förvaltningsdomstolen) ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 5868-16, na tento rozsudek navazujícím.

7. Žalovaná se k odvolání, doručenému jí dne 12. 11. 2021 náhradním způsobem - uložením v provozovně provozovatele poštovních služeb (České pošty, s. p.) při doručování na adresu místa jejího trvalého pobytu uvedené v záhlaví tohoto rozsudku (§ 49 odst. 4 o. s. ř. za použití § 46b písm. a) o. s. ř.), nevyjádřila.

8. Poněvadž měl odvolací soud za to, že o odvolání lze rozhodnout bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a v odvolacím řízení nebylo třeba provádět dokazování (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), vyzval usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 14 Co 192/2021-96, obě účastnice řízení, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřily, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobkyně bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání; připojil doložku, že nevyjádří-li se vyzvané ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně, jejímuž zástupci (srov. § 50b odst. 2 o. s. ř. § 50b odst. 4 o. s. ř. arg. a contrario), bylo toto usnesení doručeno do datové schránky dne 7. 2. 2022, ani žalovaná, jíž bylo usnesení doručeno dne 24. 2. 2022 náhradním způsobem - vyvěšením na úřední desce soudu, když při pokusu o doručení na adrese místa jejího trvalého pobytu uvedené v záhlaví tohoto rozsudku dne 9. 2. 2022 nebyla doručovatelkou zastižena a zásilku obsahující doručované usnesení nebylo možno vhodit do jí užívané schránky (§ 50 odst. 2 o. s. ř. za použití § 57 o. s. ř.), se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě ani později až do vyhlášení tohoto rozsudku odvolacího soudu nevyjádřily. Má se proto za to, že žádná z účastnic proti rozhodnutí o odvolání žalobkyně bez nařízení jednání nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.).

9. Odvolací soud proto, aniž k projednání odvolání žalobkyně nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), podle § 212, 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, a to pouze v mezích napadených odvoláním, tedy v jeho zamítavém výroku II. a nákladovém výroku III. Ve vyhovujícím výroku I., odvoláním nenapadeném a na napadeném výroku nezávislém, zůstává tímto rozhodnutím odvolacího soudu napadený rozsudek nedotčen. Odvolací soud odvolání důvodným neshledal.

10. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí; taková vada řízení ani není odvolatelkou namítána.

11. Okresní soud správně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci. Skutková zjištění okresního soudu, jak již byla shora shrnuta, mají spolehlivou oporu v jím provedeném dokazování. Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodněnípřezkoumávaného rozsudku. Závěr okresního soudu o skutkovém stavu, jak je shora citován, není zpochybňován žádnou ze stran sporu ani v odvolacím řízení, přičemž skýtá dostatečný podklad pro právní posouzení věci, proto z něho vycházel i odvolací soud 12. Správným shledal odvolací soud i právní posouzení zjištěného skutkového stavu učiněné okresním soudem.

13. Podle § 164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

14. S ohledem na skutečnost, že posuzovaná úvěrová smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena dne 3. 12. 2015, a tedy přede dnem 1. 12. 2016, okresní soud nepochybil, když práva a povinnosti z této smlouvy v souladu s citovaným ustanovením § 164 zákona č. 257/2016 Sb. posuzoval podle právních předpisů účinných do 30. 11. 2016.

15. Podle § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

16. Podle § 3 odst. 1 písm. a), b) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

17. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Předmětnou úvěrovou smlouvu okresní soud správně posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná, jakožto fyzická osoba, při uzavírání této smlouvy nejednala v rámci své podnikatelské činnosti (§ 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru), zatímco právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitelka poskytovala úvěr jako banka, a tedy v rámci své podnikatelské činnosti (§ 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru).

23. Okresní soud se proto správně zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost výslovně pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy zakotvenou ve výše citovaném § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí a na základě dostatečných informací posoudit úvěruschopnost žalované, jakožto spotřebitelky, tj. její schopnost spotřebitelský úvěr splácet.

24. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí ustanovení § 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES do českého právního řádu. Otázku, zda právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, však přímo podle ustanovení směrnice 2008/48/ES posuzovat nelze. Jde totiž o spor vedený na horizontální úrovni (mezi jednotlivci, tj. mezi podnikatelem a spotřebitelem), přičemž judikaturou Soudního dvora je horizontální přímý účinek směrnice zakázán (srov. bod II. stanoviska Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 79/2013 a judikaturu Soudního dvora v něm citovanou, nebo nejnověji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 29 Cdo 402/2018). Tuto otázku je tudíž třeba posuzovat podle výše citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je však třeba vykládat souladně se zněním a účelem směrnice 93/13 EHS, tj. eurokonformně (tzv. nepřímý účinek směrnice v českém právním řádu).

25. Jak na to poukázal již okresní soud v přezkoumávaném rozsudku, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, (a nověji např. i v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21) zdůraznil, že důležitým kritériem při posuzování platnosti úvěrové smlouvy jako celku je posouzení otázky, zda oprávněný (věřitel) před poskytnutím úvěru přesvědčivě zkoumal úvěruschopnost povinného jakožto budoucího dlužníka v postavení spotřebitele, tedy zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splnit. Ústavní soud v této souvislosti s odkazem rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů apod. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho podložených zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Jak v uvedeném nálezu zdůraznil Ústavní soud, nelze připustit, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Z uvedených východisek nutno dovodit, že porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nezakládá porušení zákona, které by zasahovalo jen do práv a povinností smluvních stran, nýbrž má celospolečenské dopady, a tedy zjevně narušuje veřejný pořádek. Takové porušení zákonem stanovené povinnosti proto zakládá ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru in fine ve spojení s § 588 o. z. absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (tj. aniž je tato neplatnost spotřebitelem namítána). Závěr o tom, že je soud oprávněn z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, je i v souladu se zněním a účelem směrnice 93/13 EHS, jak to plyne i z už okresním soudem citovaného rozsudku Soudního dvora sp. zn. C -679/18.

26. Odvolatelce je třeba přisvědčit potud, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je, stejně jako ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, z něhož vychází, normou s relativně neurčitou hypotézou, v níž zákon ani směrnice nedefinují, jaké konkrétní informace lze považovat za„ dostatečné“ pro to, aby mohla být s odbornou péčí posouzena schopnost spotřebitele úvěr splácet; vymezení hypotézy této právní normy proto závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. To plyne i z odvolatelkou odkazovaného rozsudku sp. zn. C -449/13, v jehož výroku Soudní dvůr uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Přitom konstatoval, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (odst. 37 odůvodnění) a zadruhé - aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi - směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů (odst. 37 odůvodnění).

27. Nejde přitom o to, zda právní předchůdkyně žalobkyně měla stanovený ucelený systém posuzování úvěruschopnosti, který je jako celek možno označit za funkční a odpovídá povinnosti odborné péče. Podstatné je, zda v daném konkrétním případě měla k dispozici informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. úvěruschopnosti konkrétní žalované ve vztahu ke konkrétnímu poskytovanému úvěru, a zda je posoudila s odbornou péčí, tj. zda bylo na základě těchto konkrétní informací možno učinit závěr o tom, že žalovaná bude schopna úvěr v dané konkrétní výši splácet.

28. Právě vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přitom nutno dospět ve shodě s okresním soudem k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně z tohoto hlediska dostatečné nebylo a že mu právní předchůdkyně žalobkyně nevěnovala náležitou odbornou péči. Významné je přitom i Soudním dvorem v citovaném rozsudku zdůrazněné hledisko výše poskytovaného úvěru. Na rozdíl od žalobkyní odkazovaného případu řešeného švédským Nejvyšším správním soudem nebyl v posuzovaném případě poskytnut úvěr, který by bylo možno označit za úvěr drobný, resp. za úvěr, který spadá do standardních životních nákladů spotřebitelů. Šlo naopak o úvěr ve značné výši celého čtvrt milionu korun poskytnutý v roce, v němž průměrná hrubá měsíční mzda, jak plyne ze statistik dostupných prostřednictvím internetu na stránkách Českého statistického úřadu www.czso.cz, činila pouhých 26 527 Kč.

29. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom, přes tuto značnou výši poskytnutého spotřebitelského úvěru, při jeho poskytnutí vycházela z osobního prohlášení žalované, které bylo vnitřně rozporné, a zjevně nevěrohodné. V tomto prohlášení žalovaná uvedla, že její domácnost má čisté měsíční příjmy 33 000 Kč, přičemž tato domácnost má jediný zdroj příjmů. V prohlášení je přitom jako zdroj příjmů uvedena mzda žalované, nikoli ovšem ve výši 33 000 Kč, nýbrž v průměrné měsíční výši pouhých 18 355 Kč za poslední tři měsíce. Již mezi těmito údaji je zjevný rozpor, který první z nich činí nevěrohodným, a proto z něho nelze bez dalšího vycházet. Nadto i žalovanou deklarovaná výše mzdy za poslední tři měsíce je v rozporu s potvrzením od jejího zaměstnavatele, které jakožto jediný doklad právní předchůdkyni žalobkyně předložila a podle něhož činí její průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce nikoli tvrzených 18 355 Kč, nýbrž pouhých 16 900 Kč, a tedy ještě méně, než žalovaná deklarovala. Zcela nevěrohodný je pak údaj o tom, že životní náklady žalované činí 0 Kč. Žalovaná uvedla, že žije v nájemním bydlení, tedy musí přinejmenším platit nájemné, vedle něj nepochybně musí hradit i náklady na energie užívané v bytě ke svícení, topení a vaření (elektřinu a/nebo plyn a/nebo dálkové vytápění). Dále žalovaná uvedla, že je uživatelkou pevné telefonní linky, s čímž jsou nutně spojené další pravidelné platby. Nadto má nepochybně další pravidelné výdaje přinejmenším za stravu. Schopnost úvěr splácet se přitom odvíjí právě od toho, kolik z příjmů dlužníka zbude poté, co dlužník uhradí všechny své nezbytné výdaje zejména právě na bydlení a živobytí a na úhradu svých již existujících závazků. Rozhodující zde přitom nejsou abstraktní výdaje odhadované na základě statistických dat, nýbrž konkrétní výše nájemného za dům či byt, který dlužník obývá, obvyklá spotřeba plynu a elektřiny právě v něm, konkrétní náklady na vytápění právě v něm, konkrétní obvyklé platby za telefon, který dlužník používá apod.

30. Pokud se právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru ve značné výši 250 000 Kč spokojila s takto rozpornými údaji o příjmech žalované a zcela rezignovala na zjišťování jejích pravidelných a nezbytných výdajů, a to i těch, které vyplývají přímo ze skutečností žalovanou uváděných, tj. že žije v nájemním bydlení a má zřízenu pevnou telefonní linku, pak nelze než uzavřít, že nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, čímž došlo nejen k porušení principu zodpovědného úvěrování, ale i k porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež je, jak již bylo výše v odst. 25 tohoto odůvodněnívysvětleno, sankcionováno absolutní neplatností posuzované úvěrové smlouvy jako celku.

31. Okresní soud tudíž dospěl ke správnému závěru o absolutní neplatnosti posuzované úvěrové smlouvy, a správně proto plnění z tohoto neplatného závazku vypořádal podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991, 2993 o. z.). Jelikož žalované se z neplatné smlouvy o úvěru dostalo plnění ve výši 250 000 Kč, a z toho již žalobkyni (její právní předchůdkyni) formou splátek neplatně sjednaného úvěru vrátila 204 751,66 Kč, domáhá se žalobkyně po právu vrácení zbývajících 45 248,34 Kč. Spolu s tím, žalobkyni náležejí i úroky z prodlení v zákonné výši za období odvíjející se od výzvy k plnění, na jejímž základě teprve nastala splatnost uvedené částky, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nelze vycházet ani z tam sjednaných lhůt k plnění. V podrobnostech lze v tomto směru pro stručnost odkázat na odůvodněnípřezkoumávaného rozsudku (jeho odst. 21.).

32. Domáhá-li se žalobkyně na základě neplatné úvěrové smlouvy nad rámec v předchozím odstavci uvedených nároků dalšího plnění, je v této části její žaloba nedůvodná a jako takovou ji okresní soud v tomto rozsahu přezkoumávaným výrokem II. napadeného rozsudku správně zamítl.

33. Správným shledal odvolací soud i nákladový výrok III. přezkoumávaného rozsudku, neboť právo na náhradu poměrné části nákladů řízení by podle výsledku sporu za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo úspěšnější žalované. Poněvadž však žalovaná v řízení před soudem prvního stupně žádné úkony nečinila a žádné náklady řízení tak nevynaložila, není namístě přiznat právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žádné z účastnic.

34. Z vyložených důvodů odvolací soud za použití § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v obou jeho přezkoumávaných výrocích jako věcně správný potvrdil.

35. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud za situace, kdy ani v něm plně úspěšná žalovaná, jíž by jinak podle výsledku sporu náležela plná náhrada nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.), žádné úkony nečinila, a tedy ani žádné náklady nevynaložila. Proto odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic.

Poučení