14 CO 194/2020 - 325

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení existence nájemního vztahu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 11. 9. 2020, č. j. 16 C 316/2018-289, takto:

Výrok

I. Rozsudek soud I. stupně se a) ve výroku I o věci samé mění jen tak, že se zamítá žaloba, aby soud určil, že mezi žalobcem a žalovanými trvá nájemní vztah založený nájemní smlouvou uzavřenou dne 1. 4. 2014, ve znění dodatku [číslo] k nájemní smlouvě ze dne 14. 2. 2017, kde předmětem nájmu je část budovy: [obec], [adresa], rodinný dům, jenž je součástí pozemku parc. [číslo] evidovaného na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], [územní celek], konkrétně část půdy budovy, resp. část nadzemního podlaží budovy, o rozsahu 3,375 m3, v bezprostřední blízkosti zdířky elektrického napětí (energie), střecha a stožár, a aby soud určil, že mezi žalobcem a žalovanými trvá nájemní vztah založený nájemní smlouvou uzavřenou dne 1. 2. 2011, kde předmětem nájmu je část budovy: [obec], [adresa], rodinný dům, jenž je součástí pozemku parc. [číslo] evidovaného na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] na [anonymizováno], [územní celek], konkrétně nebytové střešní prostory budovy, včetně střechy a stožáru, b) ve výroku II o nákladech řízení účastníků mění tak, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně každému z žalovaných částku 34 400 Kč, oběma do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], c) ve výroku III o nákladech řízení státu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soud I. stupně k dalšímu řízení.

II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení každému z žalovaných částku 8 600 Kč, oběma do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud určil, že mezi žalobcem a žalovanými trvá nájemní vztah založený nájemní smlouvou uzavřenou dne 1. 4. 2014, ve znění dodatku [číslo] k nájemní smlouvě ze dne 14. 2. 2017, kde předmětem nájmu je část budovy: [obec], [adresa], rodinný dům, jenž je součástí pozemku parc. [číslo] evidovaného na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], [územní celek], konkrétně část půdy budovy, resp. část nadzemního podlaží budovy, o rozsahu 3,375 m3, v bezprostřední blízkosti zdířky elektrického napětí (energie), střecha a stožár, eventuálně (in eventum) pro případ zamítnutí návrhu, II. aby soud určil, že mezi žalobcem a žalovanými trvá nájemní vztah založený nájemní smlouvou uzavřenou dne 1. 2. 2011, kde předmětem nájmu je část budovy: [obec], [adresa], rodinný dům, jenž je součástí pozemku parc. [číslo] evidovaného na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova], [územní celek], konkrétně nebytové střešní prostory budovy, včetně střechy a stožáru (výrok I), zavázal žalobce zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 25 200 Kč k ruce společné a nerozdílné (výrok II) a zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení na účet soudu I. stupně částku 7 039 Kč (výrok III).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho změnu tak, že jeho žalobě na určení nájemního vztahu bude vyhověno. Uvedl, že soud I. stupně neprovedl koncentraci řízení v souladu s § 118b občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neposkytl žalobci poučení, o čem má doplnit tvrzení, a nesdělil mu konkrétní důvody možného procesního neúspěchu, proto je pro žalobce překvapivé, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, neboť neměl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Žalobce v odvolání ovšem neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž zjištění by mělo být založeno rozhodnutí pro něj příznivé, pouze uplatňuje právní argumentaci ke zhodnocení zjištění o nájemní smlouvě účastníků z 1. 4. 2014 ve spojení s dodatkem z 14. 2. 2017 tak, že jimi byl uzavřen nájemní vztah mezi účastníky, jehož určení je předmětem řízení, proto je napadené rozhodnutí soudu I. stupně nesprávné. Na výzvu odvolacího soudu žalobce doplnil své dovolání tak, že napadá rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, tedy ohledně zamítnutí obou žalobních požadavků, které učinil předmětem řízení, tedy na určení nájemního vztahu k předmětným nemovitostem založeného nájemní smlouvou z 1. 4. 2014 i (případně) na určení existence nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou z 11. 2. 2011.

3. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedli, že soud I. stupně se vypořádal se všemi skutečnostmi pro věc významnými, důkazy hodnotil zákonným způsobem podle § 132 o. s. ř., učinil z nich správná skutková zjištění, která správně právně zhodnotil. Podle žalovaných se soud I. stupně nedopustil žádného pochybení a rozhodnutí není překvapivé, proto považují odvolání žalobce za nedůvodné.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není, byť jsou dány podmínky pro jen formální změnu napadeného rozhodnutí.

5. Žalobce se v řízení domáhá určení, že mezi účastníky je dán nájemní vztah ke shora vymezené půdní části rodinného domu žalovaných (dále i jen„ předmětná nemovitost“) založený nájemní smlouvou uzavřenou žalobcem a prvním žalovaným 1. 4. 2014,„ eventuálně, pro případ zamítnutí návrhu v prvním žalobním požadavku“ i určení nájemního vztahu k předmětné nemovitosti založeného nájemní smlouvou uzavřenou žalobcem a prvním žalovaným 1. 2. 2011. K tomu je nutné už na tomto místě uvést, že žaloba s tzv.„ eventuálním“ petitem je v zásadě možná jen tam, kde jde o nároky na různé formy plnění ze skutkově totožné věci, například na vydání věci a eventuálně zaplacení finanční náhrady pro případ nemožnosti jejího fyzického vydání. Žalobce se však zdejší žalobou domáhá určení dvou různých nájemních vztahů (byť k téže nemovitosti), založených jinými nájemními smlouvami s různým obsahem a jde tedy o dva kumulované žalobní požadavky, byť by žalobci snad postačilo vyhovění jen jednomu z nich a ten založený smlouvou z 1. 4. 2014 je pro něj„ primární“. Dva kumulované žalobní požadavky týkající se dvou různých právních věcí totiž nelze uplatnit jako vzájemně podmíněné tak, že o jednom z nich má být rozhodnuto podle rozhodnutí o druhém z nich. Proto je důvodné takto podanou žalobu hodnotit podle jejího obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) jako žalobu na dva kumulované nároky bez ohledu na to, že je žalobce nesprávně označuje jako eventuální. Pokud soud I. stupně rozhodl o obou nárocích (ač je také nesprávně označuje jako eventuální) není to žádná procesní vada, která by byla dána jen v případě, že by o jednom z nich vůbec nerozhodl v důsledku hodnocení, že jeden je primární a druhý jen eventuální. Ta vada rozsudku, že soud I. stupně označil oba zamítnuté žalobní nároky jako eventuelně uplatněné, proto sama o sobě nebrání přezkumu rozsudku jako dvou zamítavých rozhodnutí o kumulativně uplatněných žalobních nárocích.

6. Zamítavé rozhodnutí o prve uvedeném žalobnímu požadavku, tedy na určení nájemního vztahu k předmětné nemovitosti založeného nájemní smlouvou z 1. 4. 2014, odůvodnil soud I. stupně tím, že tato smlouva nebyla účastníky vůbec uzavřena, neboť její písemné vyhotovení předložené žalobcem obsahuje nepravý (padělaný) podpis prvního žalovaného. Tento závěr učinil soud I. stupně především na základě znaleckého posudku z 15. 6. 2020 soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], kterým dospěl k jednoznačnému závěru, že podpis prvního žalovaného na předmětné písemné smlouvě je vyhotoven obtažením jiného jeho podpisu z jiné listiny a není jeho pravým podpisem. Soud I. stupně dospěl i k závěru, že žalobce lhal o tom, že byl při podpisu smlouvy s prvním žalovaným, neboť má za to, že žalobce musel vědět, že podpis prověřovaný na této listině je padělaný. K tomuto závěru vedla soud I. stupně i skutečnost, že žalobce sice tvrdil, že při podpisu této smlouvy s prvním žalovaným byl, ale nevybavuje si, zda tam byly nějaké další osoby. Pokud žalobce v odvolání namítá, že tato jeho tvrzení vytrhl soud I. stupně z kontextu pro svůj závěr o lži žalovaného, lze k tomu uvést, že tyto skutečnosti nejsou pro závěry soudu I. stupně tak významné. Z toho, že žalobce nebyl schopen se značným časovým odstupem uvést místnost domu žalovaných, v níž měla být tato smlouva uzavřena, ani uvést všechny osoby, které měly být při jejím podpisu přítomny, by samo o sobě nevedlo k závěru o tom, že podpis prvního žalovaného na smlouvě je nepravý. Tento závěr ale zcela jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku, který soud I. stupně provedl a správně zhodnotil a na jehož základě nelze učinit jiný závěr než ten, že první žalovaný takovou nájemní smlouvu nepodepsal a tudíž neuzavřel, a to bez ohledu na to, nakolik je relevantní úvaha soudu I. stupně, zda žalobci musela být tato skutečnost známa již z důvodu, že smlouvou disponoval a soudu ji předložil, a zda je možné, že žalobce to nevěděl a není mu známo, jak se dostal padělaný podpis na listinu, kterou má v držení. Ať už jsou tedy tvrzení žalobce o okolnostech uzavření této nájemní smlouvy jakkoli vytržena z kontextu či nikoli, je závěr soudu I. stupně o neuzavření této smlouvy prvním žalovaným správný.

7. Námitka žalovaného, že listinou ze 14. 2. 2017 stvrdili účastníci, včetně druhé žalované, existenci smlouvy z 1. 4. 2014, respektive, že nájemní vztah žalobce k předmětné nemovitosti byl založen touto listinou či poté konkludentně na jejím základě, rovněž není důvodná. Správný je v této souvislosti závěr soudu I. stupně, že listina ze 14. 2. 2017 je dle svého obsahu i svého označení jednoznačně„ dodatkem“ údajně uzavřené nájemní smlouvy z 1. 4. 2014 a neobsahuje žádná jiná smluvní ujednání než zvýšení sjednaného nájemného z 400 Kč měsíčně na 800 Kč měsíčně a určení bankovního účtu žalovaných, na který má být placená část nájemného, která nebude jako dosud započítávána proti platbám žalovaných žalobci za poskytování telekomunikačních služeb. V úvodním ustanovení tohoto„ dodatku“ je uvedeno, že smluvní strany souhlasně prohlašují, že společně uzavřely 1. 4. 2014 smlouvu o nájmu části nemovité věci (což je neodpovídající tomu, že tuto smlouvu měl uzavřít s žalobcem pouze první žalovaný), z toho však nelze podle správného závěru soudu I. stupně učinit závěr, že tato smlouva skutečně byla uzavřena, pokud bylo zjištěno, jak je uvedeno výše, že uzavřena nebyla. Žalobce namítá nevěrohodnost tvrzení žalovaných, že při podpisu tohoto„ dodatku“ byla žalobcem zakryty jeho úvodní část obsahující údaje o údajně uzavřené smlouvě z 1. 4. 2014, k čemuž lze uvést, že taková skutečnost prokázána nebyla. Pokud žalovaní uvedli, že si tohoto textu nevšimli (ať už byl záměrně překryt nebo nikoliv) a považovali tuto listinu za změnu nájemní smlouvy z 1. 2. 2011, jejíž existenci uznávají (a ohledně níž bude podrobné odůvodnění uvedeno níže), je jednak toto jejich tvrzení věrohodné a jednak souhlasný projev vůle s touto listinou stejně nemohl založit nový nájemní vztah. Obsah této listiny, která je i podle svého označení pouze„ dodatkem“ nájemní smlouvy z 1. 4. 2014, nemůže vést k závěru o uzavření nové nájemní smlouvy ani k závěru, že pobíráním zvýšeného nájemného ze strany žalovaných podle této smlouvy došlo ke konkludentnímu nové nájemní smlouvy. Jakékoli další náležitosti nové nájemní smlouvy nejsou v této listině vymezeny, a to na rozdíl od smlouvy z 1. 2. 2011, kterou první žalovaný s žalobcem (jak bude níže odůvodněno) uzavřel. Navíc argumentace žalobce, že tímto„ dodatkem“ ze 14. 2. 2017 měl být založen nový nájemní vztah, jde mimo zde uplatněný žalobní požadavek na určení nájemního vztahu založeného smlouvou z 1. 4. 2014 Ani ten založen nebyl a rozhodnutí soudu I. stupně, jímž žalobu v této části zamítl, je věcně správné.

8. Pokud se týká zamítnutí žaloby ohledně nájemního vztahu k předmětné nemovitosti založeného smlouvou z 1. 2. 2011, odůvodnil soud I. stupně toto rozhodnutí tím, že tento nájemní vztah byl vypovězen prvním žalovaným výpovědí ze 4. 5. 2019, kterou žalobce obdržel 10. 6. 2019 a jíž nájemní vztahu účastníků zanikl nejpozději k 31. 12. 2019. I tento závěr je v základu správný, byť nejsou správná jeho právní hodnocení smlouvy z 1. 2. 2011 jako o nájmu„ nebytových prostor“.

9. Nejprve je nutné uvést, že předmětný rodinný dům, jehož část byla předmětem nájmu, je podle správného zjištění soudu I. stupně ve společném jmění žalovaných jako manželů, že výpověď z nájemního vztahu podal pouze první žalovaný (což žalobce namítá), a nájemní smlouvu z 1. 2. 2011 uzavřel také pouze první žalovaný (což žalobce nenamítá). K majetku ve společném jmění manželů jsou oba manželé oprávněni společně nerozdílně (ust. § 145 odst. 1 a odst. 4 občanského zákoníku č. 140/1964 Sb. účinného v době uzavření nájemní smlouvy z 1. 2. 2011 i ust. § 713 odst. 1 a 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného v době výpovědi nájemního vztahu), proto založení nájemního vztahu i jeho ukončení výpovědí jen jedním z manželů má požadované právní účinky ke společnému majetku, aniž je nutné, aby tato právní jednání (dříve právní úkony) činili oba manželé.

10. Z nájemní smlouvy z 1. 2. 2011 provedené soudem I. stupně k důkazu vyplývá, že jejím předmětem bylo užívání nebytových střešních prostor rodinného domu žalovaných v [obec] na ulici [ulice] [číslo] za účelem umístění a užívání telekomunikačního zařízení, které bylo v této smlouvě rámcově vymezeno, přičemž tato smlouva podepsaná žalobcem i prvním žalovaným, což žádný z účastníků nezpochybňuje, byla nazvána„ smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená na základě zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších novel“. Z obsahu této smlouvy i z tvrzení účastníků o charakteru pronajatých prostor jednoznačně vyplývá, že šlo o půdní prostory rodinného domu žalovaných pronajaté žalobci pro účely související s jeho podnikatelskou činností v této smlouvě vymezené. Ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy účinném znění však výslovně stanoví, že nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, prádelny, sušárny, kočárkárny a půdy. Toto jednoznačné vymezení prostor, které mohou být předmětem nájmu nebytových prostor vede k jednoznačnému závěru, že nájemní smlouva účastníků z 1. 2. 2011 nemohla být smlouvou o nájmu nebytových prostor podle tohoto zákona, jak tento nájemní vztah nesprávně hodnotí účastníci řízení i soud I. stupně. Je však nutné zabývat se otázkou, zda uzavření takto označené nájemní smlouvy, jíž byl vymezen předmět nájmu i výše nájemného, došlo k uzavření„ obecné“ nájemní smlouvy k části nemovité věci podle § 663 a následujících tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Byť se ve výkladové soudní judikatuře objevil názor, že užívání pronajatých prostor k jinému účelu, než ke kterému byly kolaudačním rozhodnutím stavebně určeny, má vést k závěru o nemožnosti plnění i v případě„ obecné“ nájemní smlouvy a tudíž k její absolutní neplatnosti z toho důvodu, přiklání se odvolací soud k závěrům vyplývajícím z judikatury Nejvyššího soudu ČR (například sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, 22 Cdo 3248/2008 či 26 Cdo 2291/19), z níž vyplývá, že občanskoprávní vztahy nemusí být totožné se vztahy stavebně právními založenými kolaudačním rozhodnutím a že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dle zákona č. 116/1990 po změně provedené zákonem č. 360/2005 Sb. není neplatná jen proto, že nebytové prostory byly pronajaty k jinému účelu než ke kterému byly stavebně určeny. Byť v tomto případě nemůže jít o nájem nebytových prostor, z něhož jsou sklepní prostory zcela vyloučeny i po změně zákona č. 116/1990 zákonem č. 360/2005 Sb. a byť jsou v těchto rozhodnutích řešeny otázky pronajmutí obytných místností či bytů, vyplývá z nich obecný princip, že porušení veřejného práva z hlediska užívání staveb (jejich části) jinak, než jak je vymezeno kolaudačním rozhodnutím, má vést k sankcím pouze v oblasti veřejného práva (ve stavebním řízení) nikoliv v oblasti soukromého práva tak, že by takovou soukromoprávní sankci měla být absolutní neplatnost smlouvy, podle níž má být užívána stavba (její část) k jiným účelům než vyplývá z kolaudačního rozhodnutí a stavebně právních předpisů. Tento závěr je v souladu s ust. § 34 a § 35 odst. 2 tehdy (ke dni 11. 2 2011) účinného občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb., neboť nesprávné právní hodnocení účastníků smlouvy, jaký nájemní vztah svou smlouvou založili, nemá vliv na platnost založení právního vztahu, v jehož důsledku byl žalobce oprávněn užívat vymezené prostory rodinného domu žalovaných a první žalovaný byl oprávněn pobírat za to nájemné ve sjednané výši, jako„ obecného“ nájemního vztahu.

11. K obsahu tohoto nájemního vztahu je nutno uvést, že 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., jímž byl dosavadní občanský zákoník zrušen a který v přechodném ustanovení § 3074 odst. 1 stanovil, že nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; ale vznik nájmu, jakož i práva povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Tento nový občanský zákoník v ustanoveních § 2302 a následujících upravuje nájem prostorů sloužících k podnikání, které jsou vymezeny jako prostory nebo místnosti sloužící alespoň převážně k podnikání, přičemž z výkladové literatury a judikatury vyplývá, že pro tuto způsobilost prostor sloužících k podnikání není významné jejich stavební určení podle stavebně právních předpisů. Z toho vyplývá, že zde posuzovaný nájemní vztah založený 1. 2. 2011 sice nemohl být do 31. 12. 2013 nájmem nebytových prostor dle tehdejších právních předpisů, avšak s účinností od 1. 1. 2014, kdy se na trvání takto založeného nájmu vztahují ustanovení nového občanského zákoníku, již jde o nájem prostoru sloužícího k podnikání, neboť předmětný půdní prostor domu žalovaných byl jednoznačně žalobci k jeho podnikání pronajat. To však nic nemění na správnosti závěru soudu I. stupně, že tento nájemní vztah účastníků založený nájemní smlouvu od 1. 2. 2011 byl vypovězen výpovědí z 4. 5. 2019, ať už v té době šlo o nájem prostor sloužících k podnikání nebo (v případě, že by shora uvedený závěr neměl být správný)„ obecný“ nájem podle ust. § 2201 a následujících nynějšího občanského zákoníku Ani případný právní omyl účastníka právního vztahu při jeho vypovězení by neměl vliv na platnost takového úkonu z hlediska jeho obsahu, což pro dobu od 1. 1. 2014 vyplývá z ust. § 545 nyní účinného občanského zákoníku.

12. Vzhledem k tomu, že odvolací soud hodnotil nájemní smlouvu žalobce a prvního žalovaného uzavřenou 1. 2. 2011 a výpověď ze 4. 5. 2019 z tohoto nájmu jinak než soud I. stupně, zopakoval odvolací soud z důvodu procesní jistoty dokazování listinami (jakož i nájemní smlouvou z 1. 4. 2014) a zjistil z nich tytéž skutečnosti jako soud I. stupně, které pouze jinak právně hodnotil výše uvedeným způsobem. Pro doplnění odvolací soud uvádí, že pokud by jeho shora uvedené závěry o pouze jiné právní kvalifikaci platně založeného nájemního vztahu neměly být správné, vedlo by to k závěru, že nájemní vztah vůbec založen nebyl a žaloba na určení existence nájemního vztahu by nemohla být už proto důvodná. Pokud by v této souvislosti byly podmínky pro závěr, že na základě (případně) neplatně uzavřené smlouvy z 1. 2. 2011 vznikl nájemní vztah konkludentně tím, že žalobce předmětnou nemovitost užíval a žalovaní přijímali nájemné ve výši dle (případně) neplatně uzavřené smlouvy, respektive započítávali je na vzájemné plnění z jiné smlouvy, byl by i takto (případně) konkludentně založený právní vztah platně vypovězen shora uvedenou výpovědí prvního žalovaného ze 4. 5. 2019, který na smlouvu z 1. 2. 2011 výslovně odkazuje, což odpovídá jak tomu, že vypovězený nájemní vztah vznikl touto smlouvou přímo, tak i tomu, že vznikl konkludentně jednáním účastníků podle této nájemní smlouvy jako neplatně uzavřené.

13. Pokud učinil soud I. stupně z tvrzení účastníků zjištění, že žalovaní dali žalobci další výpověď z 8. 1. 2020, jíž vypověděli tento nájemní vztah označený dle příslušných ustanovení občanského zákoníku jako nájem nájmu prostor sloužících k podnikání a že žalobce napadl neplatnost této výpovědi žalobou u soudu I. stupně, jíž zahájené řízení je nyní přerušeno, nemají tato zjištění vliv na správnost shora uvedených závěrů. Soud I. stupně z tohoto důvodu také listiny předložené účastníky k těmto skutečnostem neprovedl k důkazu a nijak je nehodnotil, neboť učinil správný závěr o tom, nájemní vztah založený 1. 2. 2011 byl ukončen výpovědí prvního žalovaného z 4. 5. 2019 a je nevýznamné, zda již vypovězený a tím zaniklý nájemní vztah byl žalovanými nadbytečně vypovězen opětovně, což již žádné právní účinky nemá.

14. Ze všech uvedených důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil jen tak, že oba zamítnuté žalobní nároky označil jako kumulativně (nikoliv eventuálně) uplatněné, čímž v zásadě rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. Výroky II a III o nákladech řízení jsou předmětem odvolacího přezkumu z důvodu závislosti na napadeném výroku I o věci samé (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Pokud se týká rozhodnutí o nákladech řízení účastníků, odůvodnil je soud I. stupně § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchem žalovaných v řízení. Tento závěr je správný, avšak soud I. stupně nesprávně stanovil výši nákladů žalovaných za jejich zastoupení advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení]. Předmětem řízení byly dva žalobní nároky a advokátka JUDr. [jméno] [příjmení] zastupovala každého ze dvou žalovaných v řízení o každém z nich. Pokud základní sazba odměny advokáta za každý úkon právní služby v řízení o určení nájemního vztahu činí 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. e/ ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), což soud I. stupně zohlednil správně, je nutno v tomto řízení zohlednit součet tarifních hodnot spojených věcí (§ 12 odst. 3 téže vyhlášky), tedy 5 000 Kč za každý úkon právní služby, což je však pro společné úkony při zastoupení dvou žalovaných nutné snížit o 20 % (§ 12 odst. 4 téže vyhlášky) tedy na 4 000 Kč za každý úkon právní služby. Ve vztahu ke každému z žalovaných pak přísluší jejich advokátce dále paušální částka náhrad hotových výdajů (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 300 Kč ke každému úkonu právní služby. Pokud soud I. stupně zohlednil celkem devět úkonů právní služby advokátky žalovaných, ztotožňuje se odvolací soud s tímto závěrem s výjimkou písemného podání z 9. 1. 2020 obsahující pouze návrh na další dokazování, což nelze hodnotit jako písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky. Proto přísluší advokátce žalovaných odměna ve výši 4 000 Kč a paušální částka náhrad výdajů 300 Kč za osm úkonů právní služby ve vztahu ke každému z žalovaných, což celkem činí 34 400 Kč pro každého z žalovaných. Proto odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku II o nákladech řízení účastníků tak, že zavázal žalobce zaplatit každému z žalovaných tuto částku, a to oběma k rukám jejich zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.)

16. Pokud se týká rozhodnutí o nákladech řízení státu ve výroku III napadeného rozsudku, nejsou dány podmínky ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že státu v tomto řízení vznikl náklad se znalečným 7 039 Kč pro ustanoveného soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], přiznaným mu usnesením z 23. 6. 2020 a vyplaceným účtárnou soudu I. stupně na základě platebního poukazu z 13. 7. 2020, z něhož však není zřejmé, zda bylo toto znalečné vyplaceno ze složené zálohy nebo z rozpočtových prostředků. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že 16. 1. 2020 byla na účet soudu I. stupně složena záloha ve výši 8 000 Kč od [právnická osoba], poté, co usnesením z 9. 1. 2020, jímž byl soudní znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] k podání posudku ustanoven, byla žalobci uložena povinnost složit zálohu na znalecký posudek v této výši. Žalobce v odvolání poukazuje na to, že záloha 8 000 Kč byla složena jím (za něho) a dožaduje se jejího vrácení. Z obsahu soudního spisu nevyplývá ani to, že by tato záloha byla žalobci vrácena, ani to, že byla zúčtována k výplatě znalečného 7 039 Kč a žalobci by byl vrácen její přeplatek ve zbývající částce 961 Kč. Za těchto okolností je rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení státu nepřezkoumatelné, neboť před jeho vydáním musí být dokončeno„ poplatkové řízení“ týkající se vyměřené zálohy 8 000 Kč (pokud byla shora uvedenou právnickou osobou skutečně zaplacena za žalobce) a teprve po vrácení celé či jen přeplacené části zálohy lze o náhradě nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout.

17. Výrok II tohoto rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť i v odvolacím řízení byli žalovaní zcela úspěšní. V něm jim vznikly náklady se zastoupením advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), za něž odměna s paušální náhradou výdajů činí z výše uvedených důvodů částku 4 300 Kč za každý úkon pro každého z žalovaných. Proto odvolací soud zavázal žalobce nahradit oběma žalovaným náklady odvolacího řízení v částce 8 600 Kč každému z nich, a to k rukám jejich zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení