14 CO 25/2022 - 60

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Novákové a soudců JUDr. Jitky Levové a JUDr. Libora Daňhela ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 172 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 12. 2021, č. j. 6 C 185/2020-38, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se 1) potvrzuje v zamítavém výroku I o věci samé; 2) mění ve výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi („ soud prvního stupně“) zamítl žaloba o povinnost žalované zaplatit žalobci částku 172 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 50 094 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalované vůči žalobci zanikl, neboť žalovaná byla v insolvenčním řízení po splnění oddlužení osvobozena od placení i těch pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, tedy těch, které nebyly přihlášeny, ač přihlášeny být měly, což je případ žalobce. Principu spravedlnosti na základě toho, že žalovaná v insolvenčním řízení neuvedla dluh vůči žalobci, se nelze dovolávat. Zde odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. 3. 2019, č. j. 3 VSPH 514/2019-A-14.

2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání, kterým navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání, případně rozhodnutí samotným odvolacím soudem. Žalovaná nejednala poctivě vůči žalobci i„ orgánům státní správy“, konkrétně Krajskému soudu v Brně. [jméno] zaslala soudu vyjádření z [datum] v průběhu insolvenčního řízení, v němž uznala svůj závazek vůči žalobci a zavázala se jej splatit po skončení insolvenčního řízení. To bylo ukončeno, její závazek však splněn nebyl. Závazek uznaný v insolvenčním řízení je nový závazek odlišný od závazků přihlášených v insolvenčním řízení, proto se na něj závěry soudu nevztahují. Nepoctivost žalované spatřuje v tom, že svůj závazek uznala jen proto, aby se vyhnula zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr. Její jednání proto nepožívá právní ochrany. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS I. ÚS 643/04 a na § 2 odst. 3 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Žalovaná zneužila orgán justice k průběhu oddlužení a žalobce uvedla v omyl. S odvoláním do výroku I souvisí i odvolání do výroku II.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. S odvoláním nesouhlasí, ztotožňuje se s rozsudkem. Nesouhlasí s tím, že by uvedla žalobce v omyl a zneužila orgán justice v průběhu oddlužení. Znovu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z [datum]. Žalovaná splnila podmínky oddlužení, byla osvobozena od placení dalších pohledávek a došlo k zániku pohledávky žalobce, kterou včas do insolvenčního řízení nepřihlásil. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu není přiléhavý a k případu se nevztahuje.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., zopakoval či doplnil dokazování některými posléze uvedenými důkazy provedenými soudem prvního stupně nebo vyplývajícími z obsahu spisu, aniž by tak došlo k porušení § 205a nebo § 211a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce do výroku o věci samé není důvodné.

5. Žalobce se domáhá v řízení proti žalované zaplacení částky 172 000 Kč na základě tvrzení, že podle usnesení Okresního soudu v Břeclavi„ č.j. 41 D 1394/2014“ se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 600 000 Kč do [datum], zaplatila žalobci 400 000 Kč a dohodou o uznání závazku ze [datum] se zavázala uhradit zůstatek 200 000 Kč ve splátkách po 3 500 Kč měsíčně, zaplatila však jen dalších 28 000 Kč. [příjmení] 172 000 Kč nezaplatila. Žalovaná se žalobě brání tvrzením, že [datum] podala návrh na prohlášení úpadku spojený s povolením jeho řešení oddlužením. O úpadku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z [datum], kterým vyzval věřitele k přihlášení pohledávek do 30 dnů od zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Žalobce však svou pohledávku ve lhůtě nepodal. Usnesením Krajského soudu v Brně ze [datum] bylo rozhodnuto o splnění oddlužení a osvobození dlužnice od placení neuspokojených pohledávek i pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlásili, ač tak učinit měli. Žalobce tak nemá na zaplacení pohledávky nárok.

6. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

7. Podle 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

8. Podle § 639 uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

9. Uznání dluhu je, spolu se smluvní pokutou, způsobem utvrzení dluhu. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím utvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Uznání je tak nástrojem preventivním a vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Hmotněprávní ustanovení § 2053 o. z. má vazbu na procesní ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Důkazní břemeno se tak přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu. Uznání dluhu má také za následek prodloužení promlčecí doby.

10. Podle § 109 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, dále jen insolvenční zákon, se zahájením insolvenčního řízení se spojují (mimo jiné) tyto účinky: a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.

11. Podle § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá (odst. 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odst. 2).

12. Podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (podle znění účinného od 1. 6. 2019 se osvobození podle věty první nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku, viz § 414 odst. 1 věta druhá). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2).

13. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Taková pohledávka získává podobu tzv. naturální obligace. Pohledávka sice v neuhrazeném rozsahu nadále existuje, dlužník však je rozhodnutím insolvenčního soudu zbaven povinnosti ji věřiteli zaplatit. Koncepce oddlužení nadto i při rozhodování o osvobození od placení pohledávek vychází z toho, že je na dlužníku, zda dobrodiní zákona dané úspěšně proběhnuvším oddlužením využije (zda o osvobození od placení pohledávek požádá), čemuž v duchu téže logiky odpovídá, že dlužníku, který se rozhodne pohledávky, od jejichž placení byl rozhodnutím insolvenčního soudu osvobozen, později uhradit dobrovolně, zůstane tato možnost zachována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, a jeho usnesení z 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu [webová adresa], stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu).

14. Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 41 D 1394/2014, zejména usnesení z 12. 3. 2015, č. j. 41 D 1394/2014-32, odvolací soud zjistil, že jím byla, kromě jiného, schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti po [jméno] [příjmení] a potvrzeno nabytí dědictví dědicům ze zákonné posloupnosti, bez výhrady soupisu, dle níž nabyl [jméno] [příjmení] (žalobce) označené vozidlo NISSAN MICRA a [jméno] [příjmení] (žalovaná) označené nemovitosti či podíly na nich v katastrálním území Přítluky se zřízením služebnosti doživotního bezplatného bydlení a spoluužívání pozůstalé manželce, dále označený sporožirový účet, vše s povinností vyplatit žalobci částku 600 000 Kč do [datum], s tím, že odpovídá za označené dluhy dědictví.

15. Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. [insolvenční spisová značka], a insolvenčního rejstříku, odvolací soud zjistil, že usnesením z [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] -A-9, byl zjištěn úpadek dlužníka – žalované, bylo jí povoleno oddlužení a věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku ([datum]) s tím, že k později podaným pohledávkám insolvenční soud nepřihlíží a v insolvenčním řízení se neuspokojují. Žalobce podle podacího razítka Krajského soudu v Brně svou výše uvedenou nezajištěnou pohledávku proti žalované ve výši 172 000 Kč podal (přihlásil) [datum], tedy po uplynutí lhůty 30 dní. Žalovaná v podání z [datum] doručeném [datum] insolvenčnímu soudu sdělila, že závazek žalobce neuvedla z důvodu špatného pochopení, že závazky do insolvence se počítají pouze od právnických osob, nikoli z důvodu podvodu. Tím, že závazek v žádosti neuvedla, si byla plně vědoma toho, že dluh musí uhradit, až jí bude ukončena insolvence. Usnesením ze [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se případně v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro všechny tyto pohledávky právo postihu. Ve výroku I o splnění oddlužení nabylo usnesení právní moci [datum], ve zbylých výrocích [datum].

16. Jak je patrno ze shora uvedeného, uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem (a to ani tehdy, pokud by k němu došlo v průběhu insolvenčního řízení). Nezakládá tedy vznik nového závazku a nové pohledávky ani vedle ani namísto stávajícího závazku. Nejde proto o pohledávku vzniklou po rozhodnutí o úpadku a ustanovení § 414 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, v účinném znění, se na takovou (uznanou) pohledávku neuplatní (i kdyby přechodná ustanovení k zákonu č. 31/2019 Sb. na insolvenční řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jako v případě žalované, jeho aplikaci umožňovala). Právním důvodem vzniku pohledávky žalobce je v daném případě vypořádání dědictví a zavazovacím důvodem dohoda dědiců schválená pravomocným rozhodnutím soudu (soudně vykonatelným, § 274 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) vydaným v dědickém řízení. V tomto případě je tedy žalována pohledávka, která již byla jednou žalobci pravomocným rozhodnutím soudu přiznaná. Není však dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť není dána ani totožnost subjektů (v dědickém řízení byli účastníky všichni tři dědicové podle zákonné posloupnosti v první dědické třídě), ani totožnost předmětu (předmětem řízení v dědické věci bylo vypořádání pozůstalosti, z něhož pohledávka žalobce toliko vyplynula) a žalobce v této věci předmětnou pohledávku uplatňuje navíc na základě tvrzení o uznání dluhu žalovanou, které považuje za samostatný (nový) zavazovací důvod.

17. Žalobce měl tedy vykonatelnou pohledávku přiznanou rozhodnutím soudu v dědickém řízení, kterou mohl a měl přihlásit v insolvenčním řízení přihláškou, a pokud tak včas neučinil, nebylo k ní v insolvenčním řízení přihlíženo. Žalovaná prošla oddlužením a byla pravomocně osvobozena i od placení pohledávek, k nimž se v průběhu insolvenčního řízení nepřihlíželo, tedy i pohledávek, které byly přihlášeny pozdě, jako pohledávka žalobce.

18. Žalobu tak bylo třeba zamítnout jak z důvodu, že již byla pravomocným rozhodnutím soudu žalobci přiznána (když uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem není), tak z důvodu, že v rámci oddlužení byla od placení této pohledávky žalobce žalovaná osvobozena. Závazek tím sice nezanikl, jak dovodil soud prvního stupně, stal se ale naturální obligací, kterou nelze v soudním řízení přiznat.

19. K námitce žalobce o rozporu jednání žalované s dobrými mravy a zjevného zneužití práva, které nepožívá ochrany lze uvést následující.

20. Judikatorně ustálené závěry k institutu dobrých mravů shrnul Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněném pod [číslo] Sb. rozh. obč., následovně: Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Jakkoli šlo o výklad podaný k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., již v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že tyto závěry jsou plně uplatnitelné i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 o. z.

21. V důvodech usnesení ze dne 16. 12. 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněného pod [číslo] Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud shrnul judikatorní závěry k ustanovení § 8 o. z. následovně: Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 29 ICdo 153/2020).

22. Podle § 395 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, mimo jiné, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr (odst. 1 písm. a), jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2). Podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

23. Jak je patrno z výše uvedené právní úpravy i judikatury Nejvyššího soudu, případný nepoctivý záměr žalované sledoval soud již při rozhodování o povolení jí oddlužení a o jeho schválení. Námitky žalobce o nemravnosti jednání žalované uznáním jeho (vykonatelné) pohledávky před podáním návrhu na oddlužení a jejím nepřihlášením v insolvenčním řízení (stejně jako jejím uznáním v průběhu insolvenčního řízení) tak nemohou být důvodné již z toho důvodu, že nepoctivý záměr byl soudem v insolvenčním řízení posuzován a soud dospěl k závěru o splnění předpokladů pro povolení i schválení oddlužení. Zda pohledávka žalobce byla či nebyla žalovanou předtím (či později) uznána, stejně jako skutečnost, zda ji do insolvenčního řízení žalovaná (ne) přihlásila, když možnost přihlásit ji včas do insolvenčního řízení měl i žalobce, tak k odepření ochrany žalované poskytnuté jí na základě rozhodnutí soudu v insolvenčním řízení (osvobozením ji od povinnosti platit i (včas) nepřihlášené pohledávky) vést nemohou. Bez významu a vlivu na rozhodnutí o (ne) přiznání pohledávky žalobci v tomto řízení je i prohlášení žalované v insolvenčním řízení o její ochotě pohledávku žalobce po skončení insolvenčního řízení uspokojit, neboť v tom jí sice nic nebrání, takové její plnění by nebylo bezdůvodným obohacením, soudně je ale vymáhat nelze. V jejím jednání tak nelze ani spatřovat naplnění znaků zjevného zneužití práva nepožívajícího právní ochrany dle § 8 o. z. ani není namístě aplikovat ustanovení § 2 odst. 3 o. z. o potřebě takového výkladu a použití právního předpisu, který neodporuje dobrým mravům a nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V daném případě nestojí rozhodnutí na výkladu ani aplikaci právního předpisu, ale na rozhodnutí soudu, který dospěl k závěru o splnění žalovanou předpokladů pro to, aby byla od placení pohledávek v insolvenčním řízení neuspokojených, včetně těch, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, osvobozena. Rovněž odkaz na nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 643/04, v němž dovodil, že„ Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“, není namístě, neboť řeší situaci odlišnou od této věci. Navíc (i kdyby bylo možná uvedené závěry vztáhnout i na naturální obligace vzniklé po oddlužení v důsledku toho, že nebyly včas uplatněny v insolvenčním řízení přihláškou) žalobce žádné důvody, proč nepodal přihlášku včas, v řízení ani netvrdí (uznání dluhu žalovanou takovým důvodem není).

24. Odvolací soud proto zamítavý výrok I o věci samé jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. Odvolací soud však dospěl k závěru, že postup žalované, která ještě v průběhu insolvenčního řízení prohlásila ochotu žalobci uhradit jeho pohledávku, která se následně stala naturální obligací (a nemůže být žalobci přiznána v soudním řízení, může však být žalovanou dobrovolně plněna, aniž by takové plnění bylo bezdůvodným obohacením) opodstatňuje výjimečné nepřiznání žalované náhrady nákladů řízení, na kterou by před soudem prvního stupně i soudem odvolacím měla jako plně úspěšná jinak nárok dle § 142 odst. 1 o. s. ř., v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., a to podle § 150 o. s. ř. (pro okolnosti věci). Pohledávka žalobci vznikla z vypořádání dědictví po otci účastníků, na něž měli nárok jako dědicové v první dědické třídě (spolu s manželkou zůstavitele), po němž tak v důsledku nesplněného závazku žalované vyplatit mu dědický podíl v penězích nenabyl žalobce to, co ze zákona nabýt měl (získal jen automobil NISSAN MICRA a pohledávku za žalovanou, pouze zčásti uspokojenou), zatímco žalovaná z dědictví nabyla (na rozdíl od žalobce) nemovitosti (včetně rodinného domu a garáže) v hodnotě významně (téměř desetkrát) převyšující hodnotu převzatých dluhů. Ačkoli přitom žalovaná v insolvenčním řízení prohlásila, že je si závazku k žalobci vědoma a hodlá ho po skončení insolvenčního řízení splnit (čímž ujišťovala žalobce o tom, že se mu plnění z dědictví i přes probíhající insolvenční řízení dostane), svému ujištění nedostála a v tomto soudním řízení svůj záměr obranou o osvobození od placení pohledávky žalobce popřela. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil (§ 220 o. s. ř.) tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, a stejně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Poučení