14 Co 280/2024 - 76

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Soni Burešové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobce: [jméno zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] proti žalovaným: 1) [jméno zainteresované osoby], IČO [IČO] [Orgán veřejné moci] sídlem [adresa] 2) [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o 1 050 126 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 2024, č. j. 20 C 167/2023-51, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti 1. žalovanému a 2. žalované zaplatit žalobci částku 1 050 126 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně od 1. 11. 1996 do zaplacení a 65 925 Kč a částku 15 950 Kč [výrok I], uložil žalobci povinnost nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II] a uložil žalobci povinnost nahradit 2. žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok III].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která je tvořena vymáhanou pohledávkou ve výši 1 050 126 Kč a náklady řízení 65 925 Kč a 15 950 Kč. Dle žalobních tvrzení byla škoda způsobena nesprávným úředním postupem 1. žalovaného - soudního exekutora [Jméno zainteresované osoby 0/0], [Orgán veřejné moci], a to v řízení sp. zn. [spisová značka] [dále jen „posuzované řízení“]. Žalobce v posuzovaném řízení vystupoval jako oprávněný a domáhal se po povinném [tituly před jménem] [jméno FO] vymožení pohledávky 1 050 126 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 65 925 Kč a 15 950 Kč, a to na základě rozsudku [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. [spisová značka]. Soudní exekutor však v období od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného. V důsledku jeho nečinnosti nebylo ničeho vymoženo a exekuce skončila 12. 5. 2021 zastavením, neboť povinný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno, když povinný zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Žalobce byl aktivní, činil dotazy na stav řízení, podával návrhy a upozornění směřující ke zjištění výdělečných aktivit povinného a toho, že povinný hradí své životní náklady a že ze své činnosti má ve Slovenské republice k dispozici mnohamiliónové hodnoty. Soudní exekutor však zůstal nečinný, v důsledku čehož nebyla vymáhaná pohledávka uspokojena a žalobci tak vznikla škoda ve výši vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Z žalobcova podnětu dohledový orgán [Orgán veřejné moci] shledal, že soudní exekutor pochybil, že postupoval v rozporu s § 46 ex. řádu. Žalobce dne 25. 1. 2023 nárok u 2. žalované předběžně uplatnil a vyzval rovněž 1. žalovaného k úhradě vzniklé škody. Žalovaní však žalobcův nárok na náhradu škody neuspokojili.

3. První žalovaný s žalobou nesouhlasil. Exekuční řád nestanoví žádnou povinnou periodu lustrací majetku povinného, soudní exekutor postupuje přiměřeně ke zjištěním o povinném. V předmětném období bylo na majetek povinného vedeno minimálně dalších 40 exekucí, v nichž byly prováděny lustrace majetku povinného. Opakovaně lustrovat majetek v posuzovaném řízení bylo proto zbytečné a neekonomické. Povinný byl nemajetný, na čemž by ani každodenní lustrace majetku ničeho nezměnily. Všechny exekuce vedené proti povinnému byly bezúspěšné. Žalobce neprokazuje vznik škody ani skutečnost, že by povinný měl v [adresa] v době posuzovaného řízení postižitelný majetek. Žalobce na žádný postižitelný majetek neupozornil a ani po smrti povinného nebyl v rámci dědického řízení zjištěn žádný majetek.

4. Druhá žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Odkazovala na obsah svého zamítavého stanoviska ze dne 10. 1. 2024. Druhá žalovaná namítala absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Posuzované řízení trvalo od 29. 5. 2002 do 12. 5. 2021, v jeho průběhu povinný v roce [datum] zemřel, zanechal majetek nepatrné hodnoty, a exekuce byla proto zastavena. Od zahájení řízení do smrti povinného uběhlo 14 let, z toho soudní exekutor majetek nelustroval po dobu 4 let. K žádnému uspokojení vymáhané pohledávky během posuzovaného řízení nedošlo. Na majetek povinného byly vedeny další, rovněž bezvýsledné, exekuce. Povinný nedisponoval žádným postižitelným majetkem, nelze proto uzavřít, že během 4 let, kdy nebyla prováděna lustrace, by byla vymáhaná pohledávka uspokojena. Žalobce tvrdí majetek povinného ve [adresa], což není pro exekuci vedenou na území [adresa] relevantní.

5. Soud I. stupně na podkladně provedeného dokazování zjistil, že posuzované řízení k vymožení pohledávky oprávněného (žalobce) v žalované výši trvalo od 19. 3. 2002 do 12. 5. 2021 a v jeho průběhu soudní exekutor pravidelně zjišťoval existenci postižitelného majetku povinného v obchodním rejstříku, u [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci], bankovních a spořitelních ústavů, u pojišťoven, u [Orgán veřejné moci], u [Orgán veřejné moci] a u [Orgán veřejné moci], a to vyjma období od srpna 2006 do března 2012, kdy ze strany soudního exekutora prováděny lustrace majetku povinného nebyly. V posuzovaném řízení byl zjištěn majetek povinného v podobě obchodních podílů, které soudní exekutor v roce 2002 postihl exekučními příkazy k provedení exekuce jejich prodejem, dále byl proveden soupis 10 movitých věcí povinného (televize, obrazy, mikrovlnná trouba, mobil, pračka, fotoaparát) a zjištěny zůstatky na účtech povinného ve výši 0-500 Kč, které však již byly postiženy exekučními příkazy jiných exekutorů. Povinný se snažil převést jeden z postižených obchodních podílů na třetí osobu, soudní exekutor z tohoto důvodu podal trestní oznámení a následně došlo i k podání obžaloby na povinného. V průběhu exekuce nebylo na pohledávku oprávněného vymoženo ničeho. Oprávněný byl po dobu posuzovaného řízení nečinný, zajímal se o stav řízení až po úmrtí povinného. Konkrétně poprvé v únoru 2017, kdy současně soudnímu exekutorovi poprvé sdělil, že povinný měl být vlastníkem bytu v [adresa], podílu na společném jmění manželů, obchodních podílů v blíže nespecifikovaných společnostech, bankovního účtu na [adresa] a majetku v desítkách miliónů slovenských korun. Exekuce skončila zastavením, neboť povinný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno pro zanechání nepatrného majetku. Žalobce vyzval žalované k náhradě tvrzené škody, žalovaní vyjádřeními z února 2023 a ledna 2024 žalobcův nárok odmítli.

6. Soud I. stupně neprovedl k důkazu účastnický výslech žalobce, jeho korespondenci s exekutorským úřadem, podnět k výkonu dohledu ze dne [datum] a dopis žalovaného ze dne 11. 3. 2022, neboť se žalobce nedostavil k jednání a označené listiny nedoložil. Soud I. stupně neprovedl z důvodu nadbytečnosti důkaz spisem [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], dalšími výzvami žalobce k náhradě škody, účastnickým výslechem 1. žalovaného a spisy jiných soudních exekutorů, neboť výše vymáhané pohledávky, uplatnění nároku u žalovaných, průběh posuzovaného řízení a nemajetnost povinného byly prokázány již provedenými důkazy.

7. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud I. stupně zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], a zejména s odkazem na § 3 odst. 1 písm. b), § 4 odst. 2, § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk uzavřel, že předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu nebyly naplněny.

8. Žalobce tvrdil, že v posuzovaném řízení nebyla vymáhaná pohledávka s příslušenstvím vymožena v důsledku pochybení soudního exekutora, který neprováděl od února 2008 do března 2012 lustrace majetku povinného a nezjišťoval tak existenci postižitelného majetku povinného, ačkoliv žalobce soudního exekutora na postižitelný majetek povinného upozorňoval, čímž žalobci měla vzniknout majetková škoda představující výši celého nevymoženého plnění. Soud I. stupně provedeným dokazováním vskutku zjistil, že soudní exekutor (dokonce již) od srpna 2006 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného, tzn. nečinil úkony ve smyslu § 46 odst. 1, resp. odst. 2 ex. řádu, čímž porušil své povinnosti. V tomto směru soud I. stupně nepřisvědčil obraně 1. žalovaného, že provádění lustrací bylo nehospodárné, když na majetek povinného byly ve stejné době zahájeny a vedeny další exekuce, v rámci nichž jiní soudní exekutoři majetek povinného lustrovali. Žádná zjištění z těchto lustrací totiž nebyla soudnímu exekutorovi známa, výsledky do spisu založeny nebyly. Nadto v předcházejícím období soudní exekutor pravidelné lustrace majetku povinného prováděl, vydal několik exekučních příkazů k postižení obchodních podílů povinného a movitých věcí, na vymáhanou pohledávku se však nepodařilo ničeho vymoci.

9. Soud I. stupně uvedl, že byl připraven při nařízeném jednání dne 6. 5. 2024 vyzvat žalobce dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stran toho, kdy a jakým způsobem vyrozuměl soudního exekutora o tom, že povinný má postižitelný majetek, a o jaký konkrétní postižitelný majetek povinného se mělo jednat, dále k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stran existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora a stran vzniku škody, tedy že právě v důsledku neprovádění lustrací majetku povinného v období od 2/2008 do 3/2012 došlo ke vzniku škody v tvrzené výši a že tvrzený nesprávný úřední postup byl hlavní příjičnou vzniku tvrzené škody. Žalobce ani jeho právní zástupce se však k jednání nedostavili, žalobce proto nemohl být poučen o povinnosti doplnit svá kusá tvrzení ohledně existence postižitelného majetku povinného, existence příčinné souvislosti a vzniku škody v tvrzené výši, jakož i k označení důkazů k jejich prokázání. Z exekučního spisu bylo toliko zjištěno, že žalobce teprve po úmrtí povinného v únoru 2017 soudnímu exekutorovi sdělil, že povinný měl být vlastníkem bytu v [adresa], podílu na společném jmění manželů, obchodních podílů v blíže nespecifikovaných společnostech, bankovního účtu na [adresa] a majetku v desítkách miliónů slovenských korun. V období od 2/2008 do 3/2012 žalobce o žádném postižitelném majetku povinného v [adresa] soudního exekutora dle obsahu spisu neinformoval. Případný majetek povinného v zahraničí není relevantní, neboť soudní exekutor je oprávněn provádět exekuci pouze na území [adresa]. Dle názoru soudu I. stupně žalobce dostatečně netvrdil, a logicky ani neprokazoval, že v době tvrzeného nesprávného úředního postupu soudního exekutora povinný disponoval postižitelným majetkem, který by byl býval soudní exekutor řádně prováděnými lustracemi zjistil a postihnul, čímž by bylo bývalo došlo k uspokojení vymáhané pohledávky v plném rozsahu. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, jde-li o existenci příčinné souvislosti a vzniklé škody. Soud I. stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Žalobce si je vědom pochybení, kdy jeho právní zástupce přehlédl předvolání k jednání nařízenému soudem I. stupně na 6. 5. 2024. Pokud však soud I. stupně hodlal žalobce vyslechnout, měl jej samostatně předvolat. Soud I. stupně správně zjistil, že soudní exekutor od srpna 2006 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného. Soud I. stupně však nesprávně přenáší odpovědnost za zjišťování majetku povinného na žalobce, když uvádí, že jej žalobce v tomto období o majetku povinného neinformoval. Žalobce coby oprávněný žádnou takovou povinnost neměl. Žalobce 1. žalovaného informoval, že povinný má byt v [adresa], že nepracuje a že finanční prostředky na obživu čerpá prostřednictvím platební karty. První žalovaný však ani při soupisu movitého majetku povinného platební kartu neidentifikoval. Jde-li o otázku příčinné souvislosti, lustrace majetku povinného je rutinním postupem soudního exekutora, provádění úkonů za účelem vymožení plnění však nelze redukovat jen na tento rutinní postup. První žalovaný pochybil, když po dobu téměř 6 let nevyvíjel žádnou exekuční činnost a povinného ponechal stranou své pozornosti, a to přesto, že měl od žalobce informace o majetku povinného na [adresa] (byt v [adresa], podíl na společném jmění manželů, obchodní podíly v blíže nespecifikovaných společnostech, bankovní účty na [adresa], platební karta). Povinný zpronevěřil prostřednictvím firem, které ovládal, peníze [podezřelý výraz] v rozsahu přesahujícím 100 miliónů slovenských korun. Tyto peníze uložil v cizině a prostřednictvím platební karty je čerpal, o čemž žalobce 1. žalovaného informoval. První žalovaný sliboval, že najme soukromého detektiva, ničeho však neučinil. Žalobce poukazoval na nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 z 12. prosince 2012 (Brusel II), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterého mohl 1. žalovaný majetek povinného na území Slovenské republiky zajistit. První žalovaný postihl obchodní podíly povinného a sepsal jeho movitý majetek, přesto ničeho nevymohl. Jde-li o společnost [právnická osoba]., nebylo zjištěno, že by po datu zániku účasti povinného v této společnosti, postihl 1. žalovaný vypořádací podíl., jednal se správcem konkurzní podstaty a exekvovanou pohledávku uplatnil v konkurzním řízení. Soud I. stupně neprovedl důkaz rozvodovým spisem povinného, přičemž v rámci rozvodového řízení nepochybně byly řešeny majetkové součásti společného jmění manželů.

12. Závěr soudu I. stupně, že nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem 1. žalovaného a vznikem škody ve výši nevymožené pohledávky žalobce s příslušenstvím, neobstojí, když soud I. stupně vycházel jen z dílčího a časově omezeného nesprávného úředního postupu 1. žalovaného a z nesprávného předpokladu, že na bezvýslednosti exekuce měl podíl i samotný žalobce.

13. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. První žalovaný shledával napadený rozsudek věcně správným. Pravomoci českého soudního exekutora končí na hranici [adresa], žalobce na to upozorňoval a dával mu kontakt na slovenského soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO]. Soudní exekutor nemá pravomoc vyšetřovat toky údajně zpronevěřených prostředků. Pokud by takové prostředky nalezl, jednalo by se o výnos z trestné činnosti a byly by orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Dle Nařízení Brusel II mohl postupovat sám žalobce, nikoliv soudní exekutor. Sama platební karta nemá majetkovou hodnotu, zajištěním platební karty nelze realizovat exekuci. K zajištění prostředků na účtu slouží institut přikázání pohledávky z účtu. Společnost, která nevyplatila vypořádací podíl, může být žalována coby poddlužník výlučně oprávněným. Není-li vyplacen likvidační zůstatek, nemá soudní exekutor žádné prostředky, jak se ho domoci. Povinný byl dlužník s multiexekucemi, neprovádění lustrací jeho majetku po krátkou dobu nemohlo mít žádný vliv na výsledek exekučního řízení. Dle 1. žalovaného neprokázal žalobce existenci ani jednoho z předpokladů pro vznik odpovědnosti 1. žalovaného za škodu.

15. První žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Při odvolacím jednání se 1. žalovaný výslovně vzdal práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

16. Druhá žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce, ač právně zastoupen, nesplnil již povinnost tvrzení. Žalobní tvrzení byla nedostatečná. K nařízenému jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili, soud I. stupně jim proto nemohl poskytnout příslušná poučení a žalobu již pro neunesení břemene tvrzení správně zamítl. Účastnický výslech je toliko podpůrným důkazem, lze jej nařídit v situaci, kdy dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Předmětem řízení je nárok na odškodnění majetkové - nikoliv nemajetkové - újmy; účastnický výslech je proto nadbytečný. Pokud měl žalobce nějaká relevantní tvrzení, měl je uvést v žalobce. Druhá žalovaná upozornila, že dle OdpŠk se neodškodňuje samotný nesprávný úřední postup, ale škoda, která v jeho důsledku vznikla. Žalobce tvrdil toliko pochybení, kterých se měl 1. žalovaný dopustit, aniž by bylo možno jednoznačně určit škodu a příčinnou souvislost mezi škodou a odpovědnostním titulem. Rovněž žalobcovo odvolání je argumentačně nedostatečné. Obsahuje toliko obecné informace o nějakém majetku povinného, aniž by bylo cokoliv řádně specifikováno. Objevují se rovněž nepřípustné novoty, např. o údajném příslibu o využití služeb soukromého detektiva. Podle Nařízení Brusel II nemůže postupovat ve věcech výkonu rozhodnutí na území jiného členského státu soudní exekutor, ale oprávněný. Působnost českého soudního exekutora končí na hranicích [podezřelý výraz].

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání, a poté uzavřel, že odvolání žalobce není důvodné.

18. Odvolací soud odkazuje na skutková zjištění, učiněná soudem I. stupně. V odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně jasně vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Z odůvodnění se rovněž podává, že další účastníky navržené důkazy soud I. stupně z důvodu nadbytečnosti neprovedl, neboť se žalobce, který nesplnil povinnost tvrzení, k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil.

19. Soud I. stupně předně zcela správně uvážil, že ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, avšak co do podmínek vzniku nároku na náhradu škody a podrobností odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, kterým je OdpŠk. Ten, v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, rozlišuje dvě základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zavádí i druhou formu, která je spojena s nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu za škodu vzniká dle OdpŠk za kumulativního naplnění tří předpokladů, kterými jsou: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody nebo nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost splnění některé z nich. Důkazní břemeno, a rovněž břemeno tvrzení, je přitom na poškozeném [vizte Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 64].

20. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce vznik škody v podobě nevymožené pohledávky 1 050 126 Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 1996 do zaplacení a nevymožených nákladů řízení 65 925 Kč a 15 950 Kč, spojuje s nesprávným úředním postupem 1. žalovaného, který coby soudní exekutor neprovedl úkony potřebné ke zjištění majetku povinného, když po dobu 4 let od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného, když majetkové poměry povinného po tuto dobu zůstaly zcela stranou jeho pozornosti, ač žalobce coby oprávněný upozorňoval, že má povinný ze své činnosti na Slovensku k dispozici mnohamiliónové peněžní hodnoty.

21. Podle § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

22. Podle § 4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle § 4 odst. 2 OdpŠk činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

24. Jde-li o odpovědnost soudního exekutora, Nejvyšší soud sice v rozsudku z 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněném pod číslem 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že za škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá vedle státu též soudní exekutor sám (za podmínek § 32 ex. řádu). Jednalo se nicméně o výklad exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, za škodu způsobenou v době od 1. 1. 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu takové škody vedeném proti němu poškozeným není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. S účinností od 1. ledna 2013, po novele provedené zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, byla totiž v § 32 odst. 1 větě první ex. řádu nahrazena slova „Exekutor odpovídá“ slovy „Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, odpovídá exekutor“ [srov. i citaci § 32 exekučního řádu (v rozhodném znění) shora]. Touto změnou se úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu sjednotila s úpravou odpovědnosti notáře za škodu [srov. § 57 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu], což byl i záměr deklarovaný důvodovou zprávou [srov. bod 19 (§ 32) důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 396/2012 Sb., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 537)]. Jinak řečeno, za škodu způsobenou v době od 1. ledna 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu škody takové škody vedeném proti němu poškozeným, není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. Přímá (samostatná) odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje v době od 1. ledna 2013 již jen na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby [srov. k tomu v literatuře např. dílo Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 59, a v judikatuře závěr obsažený (byť jen pro úplnost) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022].

25. V daném případě však soud I. stupně žalobu zamítl proti oběma žalovaným již pro neunesení břemene tvrzení.

26. Dle ustálené judikatury se v režimu OdpŠk o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li prokázáno, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.

27. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že právě nesprávným úředním postupem 1. žalovaného, jak byl v žalobě tvrzen, mu vznikla škoda, a to ve výši nevymožené pohledávky s příslušenstvím.

28. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobní tvrzení nejsou dostatečná, že žalobce jednak řádně netvrdí, kdy, jak a o jakém konkrétním postižitelném majetku povinného informoval 1. žalovaného, a že řádně netvrdí ani existenci příčinné souvislosti mezi údajně vzniklou škodou a v žalobě tvrzeným nesprávným úředním postupem, tj. že právě neprováděním lustrací od února 2008 do března 2012 došlo ke vzniku škody v tvrzené výši. Nebylo totiž tvrzeno, že povinný měl zcela konkrétní majetek, jehož postižením by byla vymáhaná pohledávka včetně příslušenství uspokojena. To vše za situace, kdy v exekuci nebylo ničeho vymoženo a kdy exekuce skončila zastavením, neboť povinný zemřel a dědické řízení bylo zastaveno pro nepatrný majetek. V žalobě byly toliko vágně tvrzeny mnohamiliónové peněžní hodnoty, které měl mít povinný ze své činnosti na Slovensku k dispozici.

29. Poučení dle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen [srov. např rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006]. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), jako tomu bylo i v projednávané věci, je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Přitom je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008]. Účastník, který se jednání neúčastnil, pak dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. Ztrácí [vizte např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011].

30. Soud I. stupně tedy správně uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní zástupce, který se k jednání nedostavil, mu zabránil v poskytnutí poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V této souvislosti odvolací soud jen doplňuje, že právní zástupce žalobce byl k jednání konanému dne 6. 5. 2024 řádně předvolán a že se nedostavil a svou nepřítomnost neomluvil. Soud I. stupně proto správně jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Za situace, kdy nebyly tvrzeny rozhodné skutečnosti (nebyl řádně tvrzen majetek povinného, který měl být zjištěn a postižen, v důsledku čehož by byla vymáhaná pohledávka uspokojena), nebylo důvodu, aby soud I. stupně předvolával žalobce za účelem jeho účastnického výslechu. Podstatné skutečnosti je třeba primárně tvrdit, ne na ně usuzovat až z provedeného dokazování. Takovým postupem by byla popřena procesní odpovědnost žalobce za tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací. Nadto, jak vyplývá ze spisu, byl právní zástupce k nařízenému jednání předvolán vzorem 27 o. s. ř., tedy předvoláním, které zároveň platilo i pro žalobce.

31. Žalobce nesprávný úřední postup 1. žalovaného vymezil tak, že v období 4 let neprováděl lustrace majetku povinného, že v tomto období 4 let zůstal stranou jeho pozornosti majetek povinného, ač ho žalobce na tento majetek upozorňoval, v důsledku čehož nebyla vymáhaná pohledávka včetně příslušenství uspokojena a žalobci tak vznikla škoda. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu I. stupně, že žalobce v žalobě nevylíčil rozhodující skutečnosti, když nebyl řádně tvrzen majetek povinného, jehož zjištěním a následným postižením ve vymezeném období 4 let by byla vymáhaná pohledávka uspokojena. Odvolací soud tedy shodně se soudem I. stupně uzavírá, že žalobce ve věci neunesl břemeno tvrzení ohledně skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, v důsledku čehož nezbylo než žalobu zamítnout.

32. Vytýká-li žalobce v odvolání soudu I. stupně, že se nezabýval dalšími pochybeními 1. žalovaného - nezpeněžení postiženého majetku povinného (obchodní podíly a movité věci povinného, které byly exekučními příkazy postiženy v počátku exekučního řízení v roce 2002), neuspokojení vymáhané pohledávky z vypořádacího podílu vůči společnosti [právnická osoba]., neuplatnění vymáhané pohledávky v insolvenčním řízení, nevyužití služeb soukromého detektiva, nezajištění platební karty apod. - ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. A žalobce v žalobě tato další údajná pochybení 1. žalovaného vůbec netvrdil. Tvrdí-li žalobce tyto skutečnosti nově až ve svém odvolání, jedná se o nepřípustné novoty, uplatněné v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř.

33. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku I a v nákladovém výroku III jako věcně správný potvrdil.

34. Odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně toliko v nákladovém výroku II, neboť 1. žalovaný se při odvolacím jednání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů výslovně vzdal. O nákladech řízení před soudem I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentu a contrario.

35. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

36. O jejich náhradě mezi žalobcem a 1. žalovaným rozhodl odvolací soud opět za použití argumentu a contrario.

37. V odvolacím řízení úspěšné 2. žalované přiznal odvolací soud jejich náhradu ve výši 900 Kč, což představuje v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu ve výši 3 x 300 Kč za vyjádření k odvolání, za přípravu k odvolacímu jednání a za účast na odvolacím jednání dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

38. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.