14 Co 3/2021-267

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Novákové a soudců JUDr. Jitky Levové a JUDr. Libora Daňhela ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupenému advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 189 516 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 8. 2020, č. j. 16 C 254/2018-189, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 890 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi (dále jen„ soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 189 516 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 10. 2015 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 57 176,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

2. Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněný nárok na náhradu za trvalé porosty (vinnou révu) vysázené žalobcem na pozemku parcelní [číslo] v [katastrální uzemí] (dále též„ sporný pozemek“) dle § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, jenž je speciální k ustanovením o bezdůvodném obohacení. Nájemní vztah ke spornému pozemku byl založen dodatkem k nájemní smlouvě [číslo] podepsaným žalovaným 5. 1. 2012, když až tehdy byla uzavřena platná nájemní smlouva k němu mezi účastníky. Nájemní vztah zanikl z důvodu pozemkových úprav k 1. 10. 2015. Žalovaný se stal vlastníkem sporného pozemku na základě usnesení o dědictví z 28. 12. 2011. Vlastnictví nabyl ke dni smrti otce dle § 460 obč. zák., to je k 8. 5. 2002, avšak do rozhodnutí o dědictví nebylo jasné, že se stane vlastníkem. Žalobce neprokázal právní důvod užívání pozemku před 5. 1. 2012, neprokázal platnou nájemní smlouvu s původním vlastníkem, když žalovaný být vlastníkem nemohl, neboť vlastnictví nabyl až dědictvím, byť zpětně k okamžiku smrti otce, tedy ani v době podpisu příplatkové smlouvy z 12. 4. 2002, kdy ještě žil jeho otec (jenž ale taky nemohl v té době vědět, že se stane vlastníkem, neboť šlo o neprojednanou součást pozůstalosti po [jméno] [příjmení]). Proto nemohl 12. 4. 2002 platně udělit ani souhlas s výsadbou. Proto nemá význam zkoumat, zda příplatkovou smlouvu žalovaný podepsal, a zabývat se pravostí jeho podpisu. Žalovaný nemohl platně pozemek pronajmout ani nájemní smlouvou [číslo] kterou 27. 2. 2004 podepsal, neboť v tu dobu nebyl pozemek znám ani v dědickém řízení po babičce [jméno] [příjmení], kde bylo několik dědiců, ani v dědickém řízení po otci žalovaného, a nebylo známo, že jej zdědí žalovaný. Proto je nájemní smlouva ohledně tohoto pozemku neplatná pro nemožnost jej pronajmout. Žalovanému práva k pozemku byla přiznána až 12. 9. 2011 a do té doby užíval žalobce pozemek neoprávněně. Žalobce neprokázal udělení platného souhlasu pronajímatele k vysázení trvalých porostů a ke zničení původních trvalých porostů před tvrzeným vysazením nových. Požadavek žalobce je tak v rozporu se smyslem zákonných ustanovení o protihodnotě, resp. bezdůvodném obohacení, a s dobrými mravy, pokud bez souhlasu oprávněné osoby vyklučil trvalé porosty na pozemku a osázel jej jinými. Pokud se v dodatku ke smlouvě [číslo] z 5. 1. 2012 zavázal žalovaný v případě ukončení nájmu nahradit žalobci hodnotu trvalých porostů, pak podpisem pachtovní smlouvy [číslo] ze 14. 10. 2015 žalovaný přenechal žalobci do užívání pozemek parcelní [číslo] který žalovaný nabyl místo předmětného pozemku, nacházející se téměř ve shodných hranicích jako předmětný pozemek, a žalobce tak nadále požívá plody ze stejných trvalých porostů. Proto je jeho nárok nemravný. Navíc žalobce sdělil žalovanému, že má zájem veškeré dosud obdělávané pozemky užívat a náhradu bude požadovat pouze tehdy, pokud mu tyto pozemky žalovaný nepřenechá. Žalobce sice pravost dopisu zpochybnil, soudu je však z úřední činnosti z podobných řízení známo, že takové dopisy žalobce zasílal. Přesto, že žalobce takový dopis zaslal a žalovaný smlouvu uzavřel, požaduje po něm žalobce náhradu. Až do podpisu nájemní smlouvy z 5. 1. 2012 tedy užíval žalovaný pozemek bez právního důvodu a pokud z něj v roce 2003 odstranil původní trvalé porosty a vysadil nové, učinil tak neoprávněně. Příslibem, že v případě pronájmu nového pozemku získaného v pozemkových úpravách nebude požadovat náhradu, přiměl žalovaného k uzavření nové nájemní smlouvy, na základě které užívá stále stejné porosty, byť právně má pozemek nové parcelní číslo.

3. Žalobce ve včas podaném odvolání napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že žalovaný začal zpochybňovat platnost udělení souhlasu a uzavření nájemních smluv až v řízení. Od r. 2003 byl obeznámen s tím, že výsadba proběhla, a nic nenamítal, pobíral nájemné a nenamítal, že mu plnění nenáleží. O existenci nájmu mezi stranami nebylo pochyb. Je na žalovaném objasnění, proč ve vztahu k pozemku činil právní jednání, když mu mělo být známo, že ho nevlastní. Soud měl provést znalecký posudek navržený žalobcem k pravosti podpisu žalovaného na smlouvě z 12. 4. 2002, když tím žalovaný žalobce uvedl v omyl, z něhož chce vyvodit pro sebe příznivé skutečnosti. Ve smlouvě z 12. 4. 2002 žalovaný souhlas jednoznačně udělil a několik dnů poté se v důsledku úmrtí otce stal vlastníkem pozemku. Do té doby k žádné výsadbě na pozemku nedošlo. Žalovaný žalobce nikdy neupozornil na to, že není vlastníkem pozemku, a jeho tvrzení jsou účelová. Soud se měl zabývat tím, zda nájemní vztah existoval i před r. 2012, před uzavřením dodatku ke smlouvě [číslo] když žalovaný nerozporoval, že mu bylo placeno nájemné. Soud učinil závěr o tom, že na pozemku byla již dříve vinice a žalobce ji vyklučil, bez důkazů, když svědky navržené k výsadbě v r. 2003 nevyslechl. Na sporném pozemku žádná vinice dříve nebyla a nemohlo tak dojít k její obnově. Proto žalobce nepotřeboval souhlas vlastníka k vyklučení vinice. Základ nároku je opřen o ujednání v nájemní smlouvě z 27. 2. 2004, souhlas k výsadbě byl dán a spor je pouze o to, zda platně. Výsadbou došlo ke zhodnocení pozemku o vysázené dřeviny a v r. 2015 dostal žalovaný přidělený pozemek s vinicí a nikoli holé pole. Výsadbou se tak majetek žalovaného zvýšil. Nová pachtovní smlouva se netýká téže věci a propachtovaný pozemek byl přenechán k užívání a požívání s trvalými porosty, čemuž odpovídá pachtovné. Soud podrobně nezdůvodnil neprovedení navržených důkazů, zejména výslechy svědků a znaleckým posudkem na pravost podpisu na listině z 12. 4. 2002, a nevypořádal se s námitkou o pravosti listiny z 30. 9. 2015, kterou žalobce zpochybnil. Soud bez důkazů sám vlastním okem porovnal vymezení pozemku sporného a nového a dovodil, že jsou víceméně stejné, což je hodnocení předčasné, neboť se měl dotázat katastrálního úřadu nebo znalce. Srovnání pozemků pro věc však nemá význam, neboť pozemkovými úpravami původní pozemek zanikl a nový vznikl a vysázená vinice je součástí pozemku. Pozemkovými úpravami tak došlo k novému vymezení věcí a nový pozemek stíhá samostatný právní osud. Soud se také nevypořádal se všemi předloženými rozhodnutími jiných soudů, a to s rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 252 C 33/2019.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), a je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod § 205 odst. 2 o. s. ř. Dále zopakoval dokazování některými důkazy provedenými soudem prvního stupně (nájemní smlouvou příplatkovou z 11. 4. 2002, sdělením [stát. instituce] z 18. 12. 2002 ke změně využití pozemku, nájemní smlouvou základní [číslo] z 27. 2. 2004, dodatkem k nájemní smlouvě základní [číslo] ze 4. 1. 2012 a dodatkem k pachtovní smlouvě [číslo] dopisem žalobce z 30. 9. 2015, výkazem dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí) a doplnil dokazování důkazy ke skutečnostem, které byly uplatněny před soudem prvního stupně (kompletním obsahem dědických spisů [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], z nichž provedl soud prvního stupně dokazování toliko rozhodnutími o dodatečných projednáních dědictví ke spornému pozemku). Dále doplnil dokazování k těm skutečnostem, k nimž učinil soud prvního stupně závěry ve svém rozhodnutí, nemající zcela oporu v provedeném dokazování, jak správně namítal žalobce (přípisem Státního pozemkového úřadu z 23. 12. 2021, včetně jím provedeného soutisku mapy pozemkového katastru a platné mapy katastru nemovitostí, přílohou k výroku rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ohledně sporného pozemku, sdělením Krajského úřadu pro [územní celek], [stát. instituce] z 21. 12. 2021 včetně jeho příloh, to je katastrální mapy s vyznačením pozemku parcelní [číslo] mapy bývalého pozemkového katastru s vyznačením pozemku parcelní [číslo]). Rovněž poučil účastníky o možnosti jiného právního posouzení věci jako nároku z bezdůvodného obohacení (jehož se ostatně pro případ, že věc nebude posouzena podle jeho právního názoru, žalobce v řízení také domáhal) a poté dospěl k závěru, že byť některým odvolacím námitkám žalobce je třeba dát zapravdu, na základě v odvolacím řízení uplatněné námitky promlčení nároku žalobce pro případ posouzení nároku žalobce jako bezdůvodného obohacení (vycházející ze skutečností uvedených již před soudem prvního stupně, tedy v odvolacím řízení nikoli nových) je zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správný.

5. Žalobce se v řízení na základě žalobních tvrzení uvedených v žalobě a v průběhu řízení doplňovaných domáhá nároku na náhradu za trvalé porosty vysázené v roce 2003 na sporném pozemku (vinnou révu, odrůdu Frankovka, celkem 1 148 kusů hlav). Souhlas s jejich výsadbou dovozuje ze smlouvy příplatkové z 11. 4. 2002 a nárok na náhradu dovozuje z nájemní smlouvy základní [číslo] z 27. 2. 2004 (podepsané žalobcem již 28. 11. 2003), v níž se žalovaný zavázal k úhradě vinice v případě ukončení nájmu, dodatkem k níž z 5. 1. 2012 (žalobcem podepsaným 4. 1. 2012) byl do smlouvy vložen sporný pozemek.

6. Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit v závěru, že jakákoli nájemní smlouva uzavřená žalovaným ve vztahu ke spornému pozemku předtím, než mu bylo v roce 2011 potvrzeno nabytí dědictví v dědickém řízení (o to spíše pak taková nájemní smlouva uzavřená jeho otcem [jméno] [příjmení], kterému nebylo nabytí dědictví ke spornému pozemku po zůstavitelce [jméno] [příjmení] potvrzeno za jeho života, nýbrž až v dodatečném projednání dědictví v roce 2011, po jeho smrti, která nastala již [datum]), je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že smlouvy, z nichž je dovozován sporný nárok, byly uzavřeny před 1. 1. 2014, je třeba jejich vznik i nároky z nich vyplývající, včetně práv a povinností z jejich porušení, posuzovat dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), podle dosavadních právních předpisů.

7. Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.

8. Podle § 41 zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), účinného do 31. 12. 1992, dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením státního notářství.

9. Podle § 175r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004, mohou dědici věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu.

10. Podle § 175r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013 mohou dědici s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví během dědického řízení nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (odst. 1). Správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu (odst. 2).

11. Podle § 47 notářského řádu objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství o tomto majetku dědické řízení. Podle § 175x o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2013 objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví.

12. Podle § 39 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( (§ 91 odst. 2 o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 192/99, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

14. Dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.), k jeho nabytí však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci náležející do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením soudu, přičemž soud může k prodeji věci náležející do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 637/2006).

15. Usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření (§ 175r o. s. ř.), je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy ( (§ 39 obč. zák.) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5258/2008).

16. Jak je patrno ze shora uvedené právní úpravy i standardní judikatury Nejvyššího soudu, je-li více dědiců, jsou až do vypořádání dědictví z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, a jde-li o plnění nedílné povahy (jako v případě pronájmu nemovité věci), k tomu, aby je mohl kterýkoli z nich vykonat, se vyžaduje součinnosti všech dědiců. Až do vypořádání dědictví bylo přitom podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 k platnosti takového právního úkonu přesahujícího rámec obvyklého hospodaření (tedy i k pronájmu) zapotřebí souhlasu nejprve státního notářství, od 1. 1. 1993 soudu. Bez něj byl takový právní úkon neplatný dle § 39 obč. zák.

17. Z obsahu spisu [název soudu] sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka] (původně spis Státního notářství v [obec] sp. zn. [spisová značka]) odvolací soud zjistil, že dědictví ke spornému pozemku po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], bylo projednáno až dodatečně, a to usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž byla schválena dohoda dědiců (6 pozůstalých vnuků a jedné pravnučky) o jeho nabytí synem pozůstalé [jméno] [příjmení], narozeným [datum], zemřelým [datum], když původními účastníky dědického řízení po smrti zůstavitelky byli tři synové zůstavitelky. Obsahem spisu není jak dohoda dědiců, tak žádný souhlas daný původně dědictví projednávajícím státním notářstvím, ani posléze soudem k nakládání nebo činění jiných opatření, přesahujících rámec obvyklého hospodaření (tedy ani k pronájmu sporného pozemku) do skončení dědického řízení.

18. Z obsahu spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] (dříve [spisová značka]) odvolací soud zjistil, že dědictví ke spornému pozemku po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozenému [datum], zemřelému [datum], bylo rovněž projednáno až dodatečně, a to usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] (které nabylo právní moci téhož dne), jímž byla schválena dohoda dědiců (2 pozůstalých synů) o jeho nabytí žalovaným. Rovněž obsahem tohoto spisu není dohoda dědiců ani souhlas soudu k nakládání nebo činění jiných opatření, přesahujících rámec obvyklého hospodaření (tedy ani k pronájmu sporného pozemku) do skončení dědického řízení.

19. Jak je patrno ze shora uvedeného, až do dodatečného projednání dědictví nemohl pro nedílnost plnění pronajímat sporný pozemek sám žalovaný (ani jeho otec), bez souhlasu ostatních dědiců a bez souhlasu nejprve státního notářství, posléze soudu, když pronájem pozemku přesahuje rámec běžného hospodaření a bez tohoto souhlasu by byla nájemní smlouva neplatná dle § 39 obč. zák. Za dané situace je tudíž nutno souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že provádět dokazování zkoumáním pravosti podpisu [jméno] [příjmení] na nájemní smlouvě z 12. 4. 2002, která je (ve vztahu ke spornému pozemku) absolutně neplatná z výše uvedených důvodů, ať již by ji uzavřel a podepsal žalovaný nebo jeho otec, je pro účely tohoto řízení zcela nadbytečné a neekonomické, neboť jsou-li všechny nájemní smlouvy ve vztahu ke spornému pozemku, i kdyby byly uzavřeny a podepsány žalovaným v době do 28. 12. 2011, neplatné, nemohl by se na jejich základě žalobce domáhat podle § 667 obč. zák. žádného plnění, tedy ani náhrady za trvalé porosty na jejich základě během nájmu na sporném pozemku vysázené.

20. K námitce žalobce, že byl uveden žalovaným v omyl, pokud žalovaný smlouvy podepsal (i kdyby tomu tak bylo) lze dodat, že ze všech dokládaných smluv žalobcem je zřejmé, že žalovaný je podepisoval později než žalobce (nájemní smlouvu základní [číslo] dokonce až 27. 2. 2004, tedy téměř tři měsíce po žalobci, jenž ji podepsal již 28. 11. 2003), což nesvědčí o tom, že by smlouvy koncipoval a vyhotovoval žalovaný, jenž by začleněním do nich sporného pozemku chtěl uvést žalobce v omyl. I kdyby však podpisem nájemních smluv uvedl žalovaný v omyl žalobce (přestože smlouvy měly zjevně formulářový charakter a první je podepisoval žalobce), mělo by to za následek relativní neplatnost právního úkonu (§ 49a, § 40a obč. zák.), které by se mohla oprávněná strana dovolat, avšak jen v případě, že by nájemní smlouvy nebyly neplatné absolutně (což všechny uzavřené do 28. 12. 2011 ve vztahu ke spornému pozemku byly).

21. Podle § 667 obč. zák. změny na věci je nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele. Úhradu nákladů s tím spojených může nájemce požadovat jen v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li smlouva jinak, je oprávněn požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení změn, k němuž v mezidobí došlo v důsledku užívání věci. Dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (odst. 1). Provede-li nájemce změny na věci bez souhlasu pronajímatele, je povinen po skončení nájmu uvést věc na své náklady do původního stavu (odst. 2 věta první).

22. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

23. Konstrukce nároků z bezdůvodného obohacení je založena na postižení těch případů, v nichž právní důvod k uplatnění nároků nelze dovodit z existence jiného, ze smlouvy či ze zákona či z jiné zvláštní právní skutečnosti uvedené v zákoně. Existuje-li možnost domáhat se nároků z takto založených právních důvodů, aplikují se ustanovení těchto závazků (smluvních či vzniklých z jiných právních skutečností uvedených v zákoně), čímž je posouzení těchto nároků podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004).

24. Ustanovení § 667 obč. zák. je speciálním ustanovením k obecné právní úpravě bezdůvodného obohacení. Upravuje ovšem jen ty nároky, které vznikají nájemci za změny na věci provedené během nájmu. Žalobcem byla podle jeho tvrzení provedena výsadba nové vinice na sporném pozemku již v roce 2003 a, jak vyplývá z výše uvedeného, k uzavření platné nájemní smlouvy ke spornému pozemku žalovaným (písemné, ústní nebo i konkludentní tím, že žalovaný umožnil žalobci pozemek užívat a pobíral od něj za tento pozemek nájemné, když občanský zákoník pro nájemní smlouvu zvláštní formu nevyžadoval, viz § 663 a násl. obč. zák.) mohlo dojít až od 28. 12. 2011. I kdyby proto v jakékoli pozdější nájemní smlouvě (či pozdějším dodatku týkajícímu se sporného pozemku uzavřeném k dřívější nájemní smlouvě týkající se jiných pozemků) žalovaný vyjádřil souhlas se změnou pronajaté věci (výsadbou trvalých porostů), nebylo by takové ujednání možno vztáhnout k porostům na pozemku vysázeným dříve (před vznikem platného nájmu ke spornému pozemku). I kdyby se žalovaný v platné nájemní smlouvě uzavřené po 28. 12. 2011 či dodatku týkajícím se sporného pozemku k dřívější nájemní smlouvě uzavřené ohledně nájmu jiných pozemků zavázal k náhradě žalobci za trvalé porosty na sporném pozemku se ke dni skončení nájmu nacházející (bez ohledu na to, kdy byly vysázeny a kdo je vysázel) nebylo by možno takový nárok podřídit speciálnímu ustanovení § 667 obč. zák. dopadajícímu jen na nároky za změny na pronajaté věci během nájmu (bez ohledu na to, že by bylo začleněno do nájemní smlouvy), ale toliko obecné úpravě o bezdůvodném obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., a bylo by nezbytné zabývat se tím, zda je takové ujednání platné (zejména určité a souladné se zákonem), případně, bylo-li by neplatné, zabývat se tím, zda výsadbou nové vinice (v rozsahu, v němž by byla prokázána) na sporném pozemku před vznikem nájmu došlo na úkor žalobce k bezdůvodnému obohacení, kdo jím byl obohacen a v jakém rozsahu. Této otázky se soud prvního stupně, jenž posoudil nárok primárně podle ust. § 667 obč. zák., dotkl jen zcela okrajově.

25. Po poučení účastníků odvolacím soudem o možnosti jiného právního posouzení věci (jako nároku z bezdůvodného obohacení, jehož se ostatně sám žalobce v řízení také dovolával pro případ posouzení smluv jako neplatných), s výzvou žalobce k doplnění skutkových tvrzení, která v tomto směru již před soudem prvního stupně zčásti učinil (§ 118a odst. 2 a 3, § 213b odst. 1 o. s. ř.), když takového poučení a výzvy se žalobci od soudu prvního stupně nedostalo, žalobce svá tvrzení doplnil. Uvedl, že na sporném pozemku se před jeho výsadbou vinice v roce 2003 nacházela orná půda a jeden ořešák, k čemuž navrhl výslech svědků [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]. Poté, co žalovaný pro případ posouzení nároku žalobce jako bezdůvodného obohacení namítl promlčení, v jehož důsledku by nebylo možno žalobci nárok přiznat, i kdyby byl v dalším průběhu řízení žalobcem jeho nárok prokázán, se další doplňování důkazního řízení stalo bezpředmětným a neekonomickým, neboť by nemohlo vést k jinému rozhodnutí věci.

26. Otázku promlčení nároku na bezdůvodné obohacení je třeba dle § 3036 o. z. posuzovat podle dosavadních předpisů, tedy podle obč. zák., neboť promlčecí doba započala běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.

27. Podle § 100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (odst. 2 věta první). Podle § 101 pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (odst. 3).

28. Otázkou posuzování námitky promlčení nároku se zabýval Nejvyšší soud např. v rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003. V něm dovodil, že důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou; není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena.

29. Námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu„ neúplné apelace“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004). K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007).

30. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti, nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).

31. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se tedy skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, nebo z 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je pak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo, přičemž při absolutní neplatnosti právního úkonu běží promlčecí doba ode dne, kdy plnění bylo přijato (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007).

32. Nárok na náhradu za trvalé porosty vysázené byť na základě neplatné nájemní smlouvy není synallagmatickým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák., jímž je toliko nárok žalobce na vrácení nájemného oproti nároku žalovaného na náhradu za užívání pronajaté věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006).

33. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitku promlčení nemusí účastník právně kvalifikovat, neboť jeho kvalifikací není soud vázán. V odvolacím řízení ji může posuzovat odvolací soud za předpokladu, že vyplývá ze skutečností, které byly uplatněny již před soudem prvního stupně, což je v daném případě splněno, neboť její posouzení lze provést již na základě samotných tvrzení žalobce o době vzniku bezdůvodného obohacení, jehož se v řízení domáhá (uvedl, že vinnou révu, za niž požaduje náhradu, vysadil na sporném pozemku v roce 2003). Za dané situace, kdy ani žalovaný dobu výsadby trvalých porostů v řízení nerozporoval, bylo možno námitku promlčení uplatněnou žalovaným pro případ posouzení věci jako bezdůvodného obohacení žalovaného získaného výsadbou trvalých porostů žalobcem posoudit, aniž by byl žalovaný povinen tvrdit jakékoli další skutečnosti, neboť nebylo nutno zabývat se otázkou uplynutí subjektivní promlčecí doby, uplynula-li zjevně promlčecí doba objektivní, a to i v případě, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení získané úmyslně. Posouzení promlčení totiž nevyplývá z žádných nových skutečností.

34. Ze samotných tvrzení žalobce učiněných před soudem prvního stupně je tak zřejmé, že ke vzniku bezdůvodného obohacení (kdyby bylo prokázáno, jakož i oprávněný a povinný subjekt a jeho výše) by došlo již výsadbou trvalých porostů v roce 2003 a ke dni podání žaloby 27. 9. 2018 tak uplynula objektivní tříletá promlčecí doba (ba dokonce i desetiletá promlčecí doba, kdyby šlo o bezdůvodné obohacení získané úmyslně). Není proto významné, kdy by uplynula promlčecí doba subjektivní. Není-li soud vázán právní kvalifikací skutku a uplatněné námitky promlčení, jak byly provedeny účastníky, a námitku promlčení posuzuje výhradně podle žalobních tvrzení žalobce, nebyl žalovaný povinen námitku promlčení nároku z bezdůvodného obohacení blíže konkretizovat. Za daného stavu bylo neekonomické a nadbytečné zabývat se tím, zda žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému a v jaké výši, neboť by stejně nebylo možno žalobě pro uplatněnou námitku promlčení vyhovět.

35. Otázkou rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku z 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019. Dovodil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Dobré mravy lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Fungování systému psaného práva však je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud tak uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, z 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a usnesení Nejvyššího soudu z 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).

36. Takové skutečnosti v průběhu řízení žalobce netvrdil a nevyplývají ani z provedeného dokazování a dalšího obsahu spisu. Skutečnost, že žalobce sporný pozemek, který později žalovaný dědictvím nabyl, po celou dobu od roku 2002 užíval a žalovaný z něj pobíral nájemné (a nic nenamítal), takovou okolností není a mohla by zakládat toliko právo na vzájemné vypořádání z neplatné nájemní smlouvy podle § 457 obč. zák.

37. Vzhledem k výše uvedenému se i zjištění z doplněného či opakovaného dokazování odvolacím soudem stala pro rozhodnutí věci nevýznamná, stejně jako další žalobcem navrhované důkazy k prokázání jeho nároku a jeho výše. Nicméně nad rámec uvedeného lze k odvolacím námitkám žalobce (aniž by to však mělo vliv na rozhodnutí věci) uvést následující.

38. Skutečnost, že žalovaný začal zpochybňovat platnost udělení souhlasu s výsadbou a nájemních smluv až v řízení, nemá s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smluv pro rozpor se zákonem (viz výše uvedené), a to i kdyby byly smlouvy řádně podepsané právě žalovaným, žádný význam, a to ani v případě, že by nájemní smlouva mezi stranami vznikla po 28. 12. 2011 konkludentně (či jinou formou), avšak v době, kdy vinice již byly dávno vysázeny (k tomu rovněž viz výše uvedené). Znalecký posudek na pravost podpisu žalovaného na smlouvě z 12. 4. 2002 je tak pro výsledek řízení zcela nadbytečný. Otázka případného omylu i to, jakým způsobem dochází k nabývání vlastnictví děděním a kdo může do rozhodnutí státního notářství, posléze soudu, s věcí, která je (má být) předmětem dědického řízení, do jeho skončení platně nakládat, je rovněž vyložena výše. Závěr soudu prvního stupně o tom, že se na sporném pozemku před výsadbou nové vinice žalobcem nacházela vinice, kterou žalobce vyklučil, byl skutečně předčasný. V příloze k nájemní smlouvě příplatkové z 11. 4. 2002 je opravdu uvedena u sporného pozemku„ kultura vinice“. Ve sdělení (rozhodnutí) stavebního úřadu [stát. instituce] ke změně využití pozemku z 18. 12. 2002 (rovněž před výsadbou nové vinice žalobcem) je uvedeno, že stavební úřad posoudil žádost„ o obnovu vinice“, mimo jiné na pozemku [číslo] (PK [číslo]) [katastrální uzemí] (tedy na sporném pozemku), a že pro změnu využití území z kultury vinice na kulturu vinice (obnovu vinice) není třeba stanovení podmínek a tím ani vydání územního rozhodnutí. Také ve výkazu dosavadního a nového stavu údajů v katastru nemovitostí je uveden dosavadní stav parcela číslo„ [výměra]“, nový stav parcela číslo„ [číslo], vinice 2 764 m2“ a stav v evidenci nemovitostí„ PK [číslo] [výměra]“, což by vše skutečně nasvědčovalo tomu, že na pozemku již před rokem 2003 vinice byla. Nicméně pokud toto žalobce od počátku řízení popíral, měl mu dát soud prvního stupně poučení o jeho povinnosti tvrzení k tomu, co se na pozemku nacházelo před tím, než vysadil novou vinici, a k návrhu důkazů, což neučinil (učinil to až soud odvolací, ovšem vzhledem k námitce promlčení se to následně stalo bezvýznamným, stejně jako důkazy žalobce k této skutečnosti navržené). Předčasný (nemající oporu v provedeném dokazování) je též závěr soudu prvního stupně, že se sporný pozemek (který žalovaný v rámci pozemkových úprav pozbyl) téměř překrývá s pozemkem, který žalovaný na základě pozemkových úprav nabyl (s pozemkem parcelní [číslo] jak zjistil odvolací soud z přílohy k rozhodnutí [anonymizována dvě slova] úřadu z 9. 9. 2015, [číslo jednací]). Ze sdělení [anonymizováno] úřadu pro [územní celek], [stát. instituce], z 21. 12. 2021, jím zaslané katastrální mapy znázorňující pozemek parcelní [číslo] mapy bývalého pozemkového katastru s vyobrazením sporného pozemku, ze sdělení [anonymizována dvě slova] úřadu z 23. 12. 2021 a jím dodaného soutisku mapy pozemkového katastru a platné mapy katastru nemovitostí, je zřejmé, že takový závěr učinit nelze, neboť oba pozemky se sice nacházejí ve stejné oblasti, avšak jejich hranice nejsou totožné, pozemky se překrývají jen částečně. Dodatky [číslo] [rok] ze 14. 10. 2015 a [číslo] z 28. 11. 2017 k pachtovní smlouvě [číslo] týkající se pozemku parcelní [číslo] se netýkají sporného pozemku, který provedením pozemkových úprav zanikl, ani pozemku, který by se s původním sporným pozemkem zcela překrýval. Závěr, že na základě těchto dodatků žalobce užívá zcela stejné vinice, tak nelze bez dalšího dokazování (které již ale nemá význam) učinit. Pravost dopisu žalobce žalovanému z 30. 9. 2015 není, jak vyplývá z výše uvedeného, pro rozhodnutí rovněž významná, nicméně odvolací soud nechal k tomuto dopisu vyjádřit se přímo žalobce (když jeho zástupce pravost dopisu formálně popřel pouze z důvodu nevědomosti o něm). Žalobce přitom v přípisu ze 4. 1. 2022 připustil, že dopisy uvedeného znění v předmětné době rozesílal, podpisy na dopisu dle něj vypadají jako podpisy osob podepsaných, s odstupem času však nedokáže jejich pravost potvrdit. Žalobce sám tedy ani pravost ani skutečnost, že takové dopisy rozesílal, tedy i žalovanému, nezpochybnil. Toto jeho sdělení pak koresponduje se závěrem soudu prvního stupně, že z úřední činnosti (jiných projednávaných věcí) je mu tato okolnost známa. Přitom právě oznámení žalovanému v tomto dopise o uplatnění požadavku žalobce na náhradu za trvalé porosty pouze v případě, že pozemky s vysazenými trvalými porosty žalobcem budou žalovaným prodány, pronajaty třetí osobě či převzaty do užívání, s návrhem na uzavření dodatku k pachtovní smlouvě k nově získaným pozemkům a zjištěnou skutečnost, že žalovaný nový pozemek žalobci propachtoval, přispívá k závěru, že na uplatněnou námitku promlčení nahlížet jako na rozpornou s dobrými mravy nelze.

39. Soud prvního stupně uvedl, proč další žalobcem navržené důkazy neprovedl, a vypořádal se i s žalobcem doloženými rozhodnutími soudů v jiných věcech o náhradu za vysázené trvalé porosty (na jeho odůvodnění odvolací soud odkazuje). Tato rozhodnutí však nejsou důkazem ve věci, neboť neprokazují skutkový stav věci (viz § 125 o. s. ř.), mohou ale sloužit k naplnění práva žalobce na důvodné očekávání, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, avšak jen za předpokladu, že se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (viz § 13, § 3030 o. z.). To ovšem může platit toliko o rozhodnutí pravomocných, neboť soud rozhodující v této věci není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí v jiných věcech, které mohou doznat změny na základě řádných opravných prostředků, a do právní moci nejsou závazné ani pro jejich účastníky, ani pro soud (§ 159a o. s. ř.). Na výzvu odvolacího soudu k doložení z těch rozhodnutí v obdobných věcech, jichž se dovolává, jen těch pravomocných, žalobce doložil toliko rozsudky Městského soudu v Brně z 29. 1. 2020, č. j. 241 C 21/2017-222, a z 30. 6. 2020, č. j. 252 C 33/2019 -202. Rozhodnutí ani v jednom z nich však neřeší otázky (ne) platnosti nájemní smlouvy uzavřené před rozhodnutím o dědictví a promlčení nároku na bezdůvodné obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., toliko promlčení nároků z nájemní smlouvy (rozhodnutí sp. zn. 252 C 33/2019). Neřeší tedy otázky, na nichž je založeno rozhodnutí v této věci, a neshodují se s tímto případem v podstatných znacích významných pro rozhodnutí. S usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 14 Co 214/2020-159, se pak toto rozhodnutí v žádných podstatných otázkách nerozchází.

40. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé jako věcně správný, byť z jiných důvodů, potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Jako správný potvrdil též výrok II o náhradě nákladů řízení úspěšného žalovaného (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), které soud prvního stupně správně vyčíslil (viz odůvodnění jeho rozhodnutí).

41. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že v odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný. Má tak právo na náhradu odměny advokáta jej zastupujícího za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) ve výši 8 700 Kč (§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), jedné paušální částky náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 890 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát zastupující žalovaného, jenž je plátcem této daně, povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř.), celkem tedy 10 890 Kč splatných k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení