14 Co 3/2022- 968

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Ivy Hejdukové ve věci žalobce: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] - [anonymizována tři slova], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o převod náhradních pozemků o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 8. 2021, č. j. 7 C 66/2017-819 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v celém rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 12 429,23 Kč.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradního pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek], a to k uspokojení části restitučního nároku nabyvatele na převod náhradních pozemků ve výši 66 418,90 Kč. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 53 806 Kč a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ani jedné z procesních stran. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě. V dané věci nebylo třeba vést další dokazování ohledně liknavosti a svévole státu vůči žalobci při uspokojování jeho restitučních nároků, neboť soudy opakovaně rozhodly v jeho prospěch a žalobce má právo legitimně očekávat, že i v této věci bude rozhodnuto stejně. U nevydaného pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce] soudy opakovaně určily jeho cenu částkou 3 021 000 Kč, avšak žalovaná nadále trvá na své ceně pozemku, a to 64 045,20 Kč, a proto žalobce nemůže být uspokojen vydáním náhradních pozemků, byť se aktivně zúčastňoval veřejných nabídek. Zbývající neuspokojený restituční nárok žalobce činí minimálně 232 489,30 Kč. Žalovaná nepředložila žádný důkaz, proč by pozemek v [anonymizováno] nemohl být žalobci vydán, a to ani ke svému tvrzení, že pozemek je určen k realizaci územního systému ekologické stability (dále jen„ ÚSES“). Naopak žalobce předložil vyjádření [územní celek], které potvrdilo, že předmětný pozemek není dle územního plánu dotčen žádným veřejným zájmem. Soud dále zdůvodnil, proč nepovažuje nárok žalobce za promlčený, kdy počátek promlčecí doby nemůže být vázán na data vydání příslušných rozhodnutí pozemkových úřadů, ale dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba jej vázat k okamžiku, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit. V dané věci bylo žalovanou dlouhodobě ztěžováno uspokojení restitučního nároku žalobce rozporováním jeho výše. Teprve v období roku 2017 zaujala žalovaná stanovisko, že žalobcův restituční nárok již byl vyčerpán. Nárok navíc není promlčen ani z důvodů uvedených § 2 odst. 3 a § 8 o. z., kdy žalobce uplatnil restituční nárok již v roce 1991 a o uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků se snaží od roku 2004 a 2009. Dále doložil, že žalovaná upřednostňuje převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se o pozemky ucházejí cestou neveřejnou, byť na základě zákona. Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla sama žalovaná, která prodlení v uspokojování nároku žalobce způsobila. Ze všech těchto důvodů má žalobce právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy soud vychází z výše restitučního nároku, jehož se žalobce domohl. Vedlejší účastníci do řízení vstupovali z vlastního podnětu a žalobce postupně nárok upravoval tak, že důvody účasti vedlejších účastníků odpadaly. Soud nebyl vázán žalobním návrhem, a ačkoli se žalobce nedomohl původně označených pozemků, nelze vedlejším účastníkům přiznat úspěch ve věci.

2. Žalovaná ve svém včasném odvolání namítla, že účastníci tohoto řízení vedou spory o ocenění nevydaných pozemků PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [část obce]. Žalobce argumentoval tím, že uvedené pozemky je třeba ocenit jako pozemky stavební, zatímco žalovaná trvá na tom, že mají být oceněny jako pozemky zemědělské. Soud k výši restitučního nároku žalobce uvedl jedinou větu, a sice že tato činí celkem 5 814 699 Kč, což bylo opakovaně potvrzeno několika soudními rozhodnutími. Soud se tedy tvrzeními účastníků ohledně výše restitučního nároku sám nezabýval, v odůvodnění rozsudku se s nimi nijak nevypořádal a účastníky navržené důkazy buď neprovedl, nebo pokud je provedl, neučinil z nich žádná vlastní skutková zjištění. Takový postup je v rozporu s právní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu, se zásadami civilního procesu a nepřijatelným způsobem zasahuje do práva žalované na spravedlivý proces. Odkaz soudu na skutková zjištění a dokazování provedené jinými soudy v jiných řízeních je v rozporu se zásadou přímosti a činí rozsudek nepřezkoumatelným. Žalovaná před soudem prvního stupně argumentovala tím, že podmínka liknavosti a svévole na její straně nebyla v případě žalobců naplněna, k čemuž předkládala důkazy. Soud se těmito tvrzeními a důkazy nijak nevypořádal, když toliko odkázal na skutková zjištění jiných soudů v jiných řízeních a opětovně neučinil vlastní skutková zjištění a právní závěry, což rovněž činí rozsudek nepřezkoumatelným. V případě náhradního pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno] žalovaná namítala, že je určen k realizaci ÚSES a tudíž je jeho převod vyloučen z důvodu překážky dle § 6 odst. 1 písm. g) zákona o SPÚ. Ohledně vydávání náhradních pozemků platí, že musí jít o pozemky k převodu vhodné a zařaditelné do veřejných nabídek Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované. Žalovaná považuje závěr soudu, že ani případné dotčení náhradního pozemku ÚSES nebrání jeho vydání žalobci, za minimálně předčasný. Žalovaná dále považuje závěry soudu prvního stupně o počátku promlčecí doby za nesprávné. Z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky byl veden obdobný soudní spor o nahrazení projevu vůle již od roku 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 460/2013. Od tohoto roku muselo být žalobci zřejmé, že žalovaná nehodlá plnit restituční nárok ve výši uplatňované žalobcem. Promlčecí doba počala proto běžet nejpozději v roce 2013 a uplynula nejpozději v roce 2016. Soud dále rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení, pokud aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle k osmi pozemkům a nakonec předmětem řízení zůstal pouze pozemek v [anonymizováno]. Žalobce zavinil částečné zastavení řízení, k čemuž by mělo být přihlédnuto, neboť byl ve vztahu ke všem náhradním pozemkům, vyjma pozemku v [anonymizováno], procesně neúspěšný. Žalovaná proto navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá.

3. Žalobce se k odvolání žalované písemně vyjádřil tak, že předmětný pozemek v k. ú. [anonymizováno] je oceněn částkou 66 418,90 Kč, žalobce disponuje restitučním nárokem přesahujícím 200 000 Kč, předmětný pozemek je vhodný k tomu, aby byl převeden žalobci jako pozemek náhradní a žalovaná opakovaně a dlouhodobě přistupuje ke své právní povinnosti uspokojit restituční nárok žalobce způsobem, který je liknavý a svévolný. Rozsudek je proto ve výroku věcně správný. Otázky nevypořádané výše restitučního nároku žalobce a liknavosti a svévole žalované byly jednoznačně prokázány během předmětného soudního řízení a dále přibližně v již deseti pravomocně skončených soudních řízeních. Skutečnost, že žalovaná podává proti předmětnému rozsudku odvolání, je tak dalším projevem liknavosti a svévole. Žalobce učinil zcela konkrétní tvrzení ohledně výše svého restitučního nároku a liknavosti a svévole žalované. Ve svých podáních označil důkazy k prokázání svých tvrzení, které soud provedl při jednání dne 16. 7. 2020. Co se týče existence nevyčerpaného restitučního nároku, žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2021, č. j. 57 Co 2/2020-1453, ze kterého vyplývá, že v odvolacím řízení žalovaná učinila nesporným, že žalobci zbývá restituční nárok ve výši 232 489,30 Kč. Žalovaná přesto eviduje restituční nárok žalobce jako přečerpaný, kdy důvodem tohoto rozdílu je ocenění původního PK pozemku [číslo] v k. ú. [část obce]. Žalobce odkazuje na rozsudky mnoha soudů v České republice, které dospěly k závěru, že původní pozemek má být oceněn jako stavební, a to částkou 3 021 000 Kč. V šesti z uvedených soudních řízení Nejvyšší soud vždy dovolání odmítl. Žalovaná tato rozhodnutí zcela ignoruje a trvá na svém ocenění, tudíž restituční nárok žalobce zkracuje o téměř 3 mil. Kč. Žalovaná dne 8. 11. 2021 žalobci sdělila, že jej nepřipouští do veřejné nabídky náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě, neboť pracoviště žalované v hlavním městě [obec] nepotvrdilo dostatečný restituční nárok žalobce. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně a důkladně vypořádal s tvrzením žalované o tom, že pozemek v [anonymizováno] je určen k realizaci ÚSES. Ze sdělení majetkového odboru [územní celek] vyplývá, že tento pozemek není dle územního plánu dotčen žádným veřejným zájmem. Skutečnost zařazení pozemku do ÚSES nemá sama o sobě za následek závěr o nepřevoditelnosti pozemku, nic konkrétního žalovaná netvrdila. Soud se správně vypořádal i s námitkou promlčení zejména proto, že výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tím, že žalovaná vznáší námitku promlčení, znovu dokládá, že přistupuje k restitučnímu nároku žalobce liknavě a svévolně. V reakci na odvolání žalované žalobce uvádí, že prostřednictvím soudních řízení usiluje nepřetržitě o nabytí náhradního pozemku již minimálně od roku 2012.

4. Žalovaná v průběhu odvolacího jednání poukázala na rozhodnutí 28 Cdo 392/2019, z nějž vyplývá, že i když je výše restitučního nároku uvedena ve výroku o nahrazení projevu vůle, nejedná se o závazné vyřešení otázky výše nároku. Tou by bylo pouze určení na základě určovací žaloby. Neobstojí tedy názor, že žalovaná nerespektuje rozhodnutí jiných soudů. Pokud jde o otázku promlčení, má za to, že jednotlivá řízení se nevedou o restituční nárok jako takový, ale o dílčí plnění. K přerušení promlčení by došlo pouze v případě, že by bylo žalováno na určení restitučního nároku. Pokud jde o konkrétní námitky vůči ocenění odňatých pozemků, žalovaná zpochybňuje, že měly být ohodnoceny jako stavební, a pokud by přesto měly být takto oceněny, bylo by třeba zabývat se ještě srážkami dle Přílohy č. 7, tedy zkoumat, zda tam například nevedla již v době odnětí veřejná kanalizace, vodovod apod. To ve znaleckém posudku, o který se opírá žalobcův nárok, chybí. Srážky jsou přitom jediným způsobem, jak rozlišit hodnotu pozemků nacházejících se na různých místech. V tuto chvíli však konkrétní informaci o konkrétních důvodech pro srážky nemá, ale lze vyžádat například vyjádření [anonymizováno] vodovodní společnosti. Rovněž nemá konkrétní informaci o tom, jak by ÚSES bránil využití sporného pozemku žalobcem, resp. o tom, proč by vydání tohoto pozemku mělo být nevhodné. To závisí na konkrétním vymezení ÚSES v územním plánu. Žalovaná označuje za nesporné, že žalobce se aktivně účastnil veřejných nabídek, přičemž odkazuje na své vyjádření ze 14. 2. 2019, kde je přehled jeho účasti. Žalobce poprvé měnil žalobu ještě ve chvíli, kdy se žalovaná k žalobě nevyjádřila. Měl by nést alespoň elementární odpovědnost za průběh řízení. Mohl si pozemky vybrat ve veřejných nabídkách, a pokud je vybíral libovolně, musí nést riziko v podobě náhrady nákladů řízení. Námitky žalované proti vydání byly přitom zřetelné z veřejně dostupných zdrojů. Jelikož žalovaná byla v řízení úspěšnější, náležela by jí náhrada nákladů, ale protože by to bylo vůči žalobci příliš tvrdé, navrhuje, aby o nákladech bylo rozhodnuto dle § 150 o. s. ř.

5. Žalobce při odvolacím jednání uvedl, že bylo provedeno dokazování i ohledně hodnoty restitučního nároku. Pokud jde o citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, žalobce upozorňuje, že po vrácení věci k dalšímu řízení rozhodly Okresní soud v Českém Krumlově i Krajský soud v Českých Budějovicích stejně a proti tomu dovolání nebylo podáno. Žalobce připouští, že soud neučinil sám skutková zjištění ohledně ceny odňatých pozemků v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, ale je zde mnoho rozhodnutí orgánů veřejné moci a tím je tento případ ojedinělý. K otázce promlčení odkazuje na komentář k zákonu o Státním pozemkovém úřadu, kde se na str. 5 píše o časově neomezené možnosti uspokojení restitučního nároku. K rozhodnutí o nákladech řízení upozorňuje na § 153 odst. 2 o. s. ř., kdy soud v tomto řízení není vázán petitem, a úspěch je tudíž nutno posuzovat jinak. Pokud žalobce prokáže existenci svého nároku a liknavost na straně žalované, měl by mít právo na náhradu nákladů. Žalobce vynaložil na uspokojení svého nároku značné úsilí a náklady, objížděl republiku, vyhledával pozemky a účastnil se extrémního počtu nabídkových řízení. K námitkám žalované, že při oceňování nevydaných pozemků je třeba zabývat se ještě srážkami dle Přílohy č. 7, žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, senát 57 Co, kde se soud s podobnými námitkami vypořádal a razantně je odmítl. Vyjádření žalované ke srážkám je přitom velmi obecné. K otázce vhodnosti sporného pozemku považuje za důležité, že samotná obec nemá žádné námitky. Jelikož žalobce je setrvale vylučován z nabídkových řízení a je mu upíráno právo na náhradní pozemky, nezbývá mu než žalovat, a proto by měl mít právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Odvolací soud dle § 213 odst. 3 zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž tento soud neučinil žádná skutková zjištění.

7. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 17. 2. 2010 o ceně pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] odvolací soud zjistil, že tento znalec cenu pozemku oceňoval dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. k datu odnětí pozemku státem, tj. ke dni 8. 5. 1975 na základě kupní smlouvy, dle které byl pozemek vykoupen Čs. socialistickým státem – [anonymizována tři slova] [územní celek] byla přičleněna k [anonymizována dvě slova] [obec] na základě zákona č. 111/1967 Sb. s účinností od 1. 1. 1968. Původně se jednalo o zemědělský pozemek, který v době převzetí státem byl již pozemkem stavebním, jak dokazují i přílohy k tomuto posudku. Znalecký posudek obsahuje celou řadu dokumentů, z nichž vyplývá ocenění dle § 14 odst. 1 vyhlášky za 12084 m2 po 250 Kč, tj. 3 021 000 Kč. Slevy dle tabulky I nepřicházejí v úvahu, protože pozemek bylo možné napojit na inženýrské sítě [anonymizována tři slova]

8. Ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 6. 10. 2014 odvolací soud zjistil, že cena pozemku původně evidovaného v PK pod [číslo] je ke dni 8. 5. 1975 vyjádřena částkou 3 021 000 Kč podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., pro restituční účely ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K datu ocenění byl předmětný pozemek určen pro stavbu. Původně byl zemědělskou půdou. Ve Směrném územním plánu [anonymizováno] [obec] je k pozemku stanoveno využití z části pro izolovanou výstavbu a částečně pro technickou vybavenost. O jeho vyčlenění ze zemědělského půdního fondu bylo rozhodováno již v roce 1974, což dokazuje i Souhlas s vynětím pozemku p. [číslo] role o výměře 12084 m2 ze zemědělského půdního fondu, vydaný Odborem komunálního hospodářství služeb a obchodu MNV v [obec a číslo] – [část obce] ze dne 27. 5. 1974. Tento souhlas byl adresován národnímu podniku [příjmení] [anonymizováno], oddělení výstavby. Důvodem vynětí pozemku byl úkol rozvoje základny [anonymizována dvě slova] v [část obce] vycházející z mezivládní dohody o spolupráci mezi ČSSR a SSSR z roku 1970. Usnesení Rady NVP [číslo] ze dne 18. 3. 1975 změnilo směrný územní plán schválený [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [obec] usnesením č. 317 ze dne 29. 12. 1970. Již ve Směrném územním plánu 1971 byl pozemek určen zčásti pro technickou vybavenost a zčásti pro izolovanou výstavbu. Pozemek mění charakteristiku svého využití a stává se pozemkem určeným pro stavbu – stavebním pozemkem s určením k zastavění průmyslovým objektem, jak dokládá výřez ze směrného plánu. Pozemek je tak oceňován podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 316/1990 Sb., v platném znění, sazbou 250 Kč/m2 pozemku určeného pro stavbu v [anonymizováno] [obec]. Jedná se o pozemek určený k zastavění stavbou, která bude rozšiřovat stávající průmyslový komplex [anonymizována dvě slova], a proto není důvod k uplatnění korekce základní sazby podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 316/1990 Sb., poněvadž veškeré přístupové komunikace a inženýrské sítě jsou osazeny v navazujících sousedních pozemcích stávajícího výrobního areálu. Výměra pozemku ke dni jeho odnětí činila 12084 m2. Součástí posudku je rovněž Úprava podrobného územního plánu [část obce] – [část obce] z 15. 11. 1974.

9. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 5. 10. 2014 odvolací soud zjistil, že i ona oceňovala pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce] ke dni přechodu vlastnictví nemovitosti na Čs. stát, tj. 8. 5. 1975 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Znalkyně podrobně vyjmenovala podklady pro zpracování znaleckého posudku, z nichž dovodila, že není pochyb o stavu předmětného pozemku k datu přechodu na stát a sice, že pozemek byl podrobným územním plánem [část obce] – [část obce] určen pro zástavbu (konkrétně rozšíření [anonymizována dvě slova], n. p.), jednalo se tedy ve smyslu užitého cenového předpisu pro oceňování nemovitostí, přestože na pozemek ještě nebylo vydáno územní rozhodnutí, jednoznačně o pozemek stavební, určený k zástavbě – v celé výměře 12084 m2 s přístupem z místní zpevněné komunikace v místě s veřejným elektrorozvodem, vodovodem, kanalizací. Jeho cena činila 3 021 000 Kč a neexistují žádné důvody pro úpravu této ceny dle Přílohy č. 7, tabulka I.

10. Ze znaleckého posudku [číslo] zpracovaného dne 10. 4. 2014 [jméno] [příjmení] pro [anonymizována tři slova], odvolací soud zjistil, že tato znalkyně oceňovala pozemek původně PK [číslo] - kultura role o výměře 12084 m2. Na základě prohlídky zjistila, že v současné době se pozemek nalézá v ulici [anonymizováno] [obec] a je částečně zastavěn halou a část tvoří plochy s ní bezprostředně související. Znalkyně použila vyhlášku Ministerstva financí ČR č. 316/1990 Sb. Pozemek přešel na stát dne 8. 5. 1975 na základě kupní smlouvy v kultuře role. Ocenění pozemku v této kultuře se provádí podle § 14 odst. 3, tj . 12084 m2 po 5,30 Kč, celkem 64 045,20 Kč.

11. Odvolací soud dále dle § 213 odst. 4 o. s. ř. provedl důkaz sdělením Státního pozemkového úřadu ze dne 8. 11. 2021, jelikož tento nebyl žalobcem uplatněn v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. – nastal (vznikl) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a písm. f) o. s. ř.). Z tohoto sdělení adresovaného žalobci k žádosti oprávněné osoby o převod zemědělského pozemku podle § 11a zákona o půdě odvolací soud zjistil, že žádost žalobce k nabídce pozemků vyhlášené v termínu od 6. 9. 2021 do 6. 10. 2021 zaevidovali pod [číslo]. Správce restitučního nároku, který je evidován v [anonymizováno] [obec] na základě rozhodnutí [číslo jednací] ze dne 4. 12. 2009, Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro [příjmení] kraj informoval o tom, že jako oprávněná osoba žalobce nedisponuje restitučním nárokem v požadované výši. Z důvodu výše uvedeného je jeho žádost považována za neplatnou.

12. Odvolání žalované není důvodné.

13. Odvolací soud vychází z nesporné skutečnosti, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen„ zákon o půdě“), což žalovaná nezpochybnila, kdy původní vlastnicí odňatých pozemků byla babička žalobce [jméno] [příjmení]. Přestože žalobce poukázal na celou řadu rozsudků, ve kterých pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce] byl oceněn ke dni přechodu vlastnictví na stát jako pozemek stavební v částce 3 021 000 Kč, a odvolacímu soudu by toto zjištění stačilo k rozhodnutí ve věci, musel vzít v úvahu odvolací námitky žalované, a proto doplnil dokazování shora uvedeným způsobem. Z důkazů předložených žalobcem plyne jednoznačný závěr mnohokrát vyslovený před soudy obou stupňů napříč celou Českou republikou, a sice že předmětný pozemek, přestože byl v pozemkové knize veden jako role, byl právnímu předchůdci žalobce odňat za účelem rozšíření [anonymizována dvě slova], n. p., což vyplývá z celé řady dokumentů, které měli znalci k dispozici. Znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení] navíc podrobně vysvětluje, proč není možno uplatnit srážky dle Přílohy č. 7 vyhlášky, což opakovaně namítala žalovaná, přestože žádné konkrétní informace k uplatnění srážek ani v odvolacím řízení neuvedla. Ani ostatní znalci však neshledali žádný důvod pro uplatnění srážek a všichni tři dospěli ke stejnému závěru o hodnotě odňatého a nevydaného pozemku.

14. Jelikož žalovaná nadále bez řádného zdůvodnění či nové zásadní argumentace setrvává na závěrech,,svého“ znaleckého posudku o hodnotě nevydaného pozemku ve výši 64 045,20 Kč, je závěr soudu prvního stupně o liknavosti a svévoli žalované vůči restitučním nárokům žalobce naprosto správný, byť soud především vycházel z odůvodnění rozsudků soudů, kterými bylo o nároku žalobce již pravomocně rozhodnuto. I tento závěr je postačující pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, neboť je nezpochybnitelný, když žalovaná navíc připustila, že žalobce se zúčastnil velkého množství výběrových řízení ohledně náhradních pozemků za pozemky nevydané dle příslušných ustanovení zákona o půdě, kde neuspěl. Zásadním důvodem pro neúspěch žalobce je právě nesprávné ocenění odňatého a nevydaného pozemku v k. ú. [část obce], kdy žalovaná eviduje restituční nárok žalobce jako přečerpaný. Soudy všech stupňů v rámci uspokojování žalobcova restitučního nároku opakovaně rozhodly v jeho prospěch, kdy soud v dané věci správně respektoval tato rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z., jelikož žalobce má právo legitimně očekávat, že i v projednávané věci bude rozhodnuto tak, jako v předchozích řízeních. Liknavost a svévole státu ve vztahu k žalobci byla tedy bezpečně zjištěna a prokázána a ani odvolací soud nemá pochyb o tom, že stát vůči žalobci jednal nestandardně a v rozporu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství.

15. K výši restitučního nároku žalobce soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Pozemkového úřadu vyjmenovaná v odstavci 9 odůvodnění rozsudku, z nichž vyplývá, že žalobce jako oprávněná osoba není vlastníkem nemovitostí v těchto rozhodnutích specifikovaných a má nárok na převod náhradního pozemku ze strany státu. Několika soudními rozhodnutími pak bylo opakovaně potvrzeno, že celkový restituční nárok žalobce (i s ohledem na zjištění učiněná odvolacím soudem ohledně pozemku v k. ú. [část obce]) činí 5 814 699 Kč. Tuto známou skutečnost proto nebylo nutno opětovně a podrobně dokazovat, neboť soud ji zjistil svojí úřední činností (§ 121 o. s. ř.). Soud pak z jednotlivých rozsudků předložených žalobcem dovodil, že žalobci bylo dosud plněno ve výši 3 858 119 Kč. Účastí ve veřejných nabídkách měl žalobce nabýt pozemky v hodnotě 1 724 090,70 Kč a porosty o hodnotě 6 835 Kč, takže zbývající neuspokojený restituční nárok žalobce činí minimálně 232 489,30 Kč. Jelikož pozemek v [anonymizováno], který žalobce učinil předmětem řízení poté, co opakovaně měnil žalobu a ohledně některých pozemků bral žalobu částečně zpět, byl oceněn na částku 66 418,90 Kč, nepřevyšuje tak hodnotu nevypořádaného restitučního nároku žalobce.

16. Soud prvního stupně srozumitelně odůvodnil, proč námitky žalované k jeho nevydatelnosti považuje za velmi obecné, a skutečnost, že pozemek má být předmětem realizace ÚSES, bez dalšího neznamená, že nemůže být vydán oprávněné osobě. Ani v odvolacím řízení žalovaná nekonkretizovala své námitky k nevydatelnosti předmětného pozemku, a proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění závěrů soudu prvního stupně, které vychází i z použitelné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

17. Konečně k námitce promlčení vznesené žalovanou odvolací soud opětovně poukazuje na velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž doplňuje, že nárok žalobce nemůže být promlčen, neboť jako oprávněná osoba se aktivně po mnoho let snaží o vydání náhradních pozemků v soudních řízeních u soudů v celé České republice, kdy žalovanou bylo žalobci dlouhodobě ztěžováno uspokojení jeho restitučního nároku. Teprve v období roku 2017 pak žalovaná zaujala stanovisko, že žalobcův restituční nárok již byl vyčerpán. Zde soud poukázal například na rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 384/2017-317. Pokud tedy žaloba byla podána dne 21. 3. 2017, byla podána včas. Odvolací soud se ztotožňuje též s odůvodněním soudu v tom smyslu, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť to byla sama žalovaná, která prodlení v uspokojení nároku žalobce způsobila tím, že odmítala přecenit restituční nárok žalobce.

18. V dané věci soud není vázán návrhem (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), jedná se o velmi specifické řízení, kdy žalobce jako oprávněná osoba celou řadu let podstupuje jak neúspěšná nabídková řízení, tak opakovaná soudní řízení z titulu liknavosti a svévole žalované vůči jeho osobě. Žalobce skutečně požadoval vydání jiných pozemků, svoji žalobu částečně měnil, částečně bral zpět a nakonec trval na vydání jednoho pozemku v [anonymizováno]. Tento jeho postup není možno posuzovat dle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť nemá jinou možnost, jak reagovat na námitky žalované ohledně nevydatelnosti jím požadovaných pozemků, než svůj žalobní nárok postupně upravovat, měnit a omezovat. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení, kde soud prvního stupně vycházel správně z hodnoty restitučního nároku, v němž byl žalobce úspěšný, a z řádného vyúčtování žalobcových nákladů spočívajících v odměně za zastoupení advokátem.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu jeho nákladů, které představuje odměna za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby dle § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 3 780 Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání). Zástupce žalobce má dále nárok na dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky, náhradu za ztracený čas při cestě na jednání a zpět dle § 14 odst. 3 vyhlášky ve výši 800 Kč, cestovné z [obec] do [obec] a zpět ve výši 1 312,09 Kč, DPH ve výši 2 157,14 Kč, celkem 12 429,23 Kč.

Poučení