14 Co 327/2025 - 86

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 116 875 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2025, č. j. 37 C 33/2025-54, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 116 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 30. 1. 2025 do zaplacení, a výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 116 875 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „namítané řízení“). Uvedl, že za část namítaného řízení byl již odškodněn v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka] a nyní se tak žalobou domáhá odškodnění za období od 17. 4. 2015 do 22. 6. 2024, v němž probíhalo řízení o žalobě pro zmatečnost. Tato žaloba se mohla jevit jako nedůvodná, avšak do rozhodnutí o ní vždy existuje možnost rychlého obratu ve věci, nemohl tedy považovat za vyloučené, že bude prokázáno pochybení soudu a žalobě bude vyhověno. Není přípustné, aby se žalovaná zprostila své odpovědnosti s poukazem na pravděpodobnost úspěchu žalobce v původním řízení.

3. Žalovaná nesporovala, že žalobce u ní předběžně dne 15. 11. 2024 svůj nárok uplatnil. Ve věci shledala naplnění odpovědnostního titulu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), za část řízení byl žalobce již odškodněn, s ohledem na význam řízení o žalobě pro zmatečnost (tj. od 24.10.2012) není na místě žalobce odškodnit v penězích.

4. Soud I. stupně shledal splněnou podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívající dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. v předběžném uplatnění nároku u žalované, neboť žalobce uplatnil svůj nárok jako v projednávané věci u žalované dne 15. 11. 2024. Žalovaná ve stanovisku ze dne 29. 1. 2025 žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. Žalobce přitom již byl odškodněn za období od 29. 10. 2007 do 16. 4. 2015 namítaného řízení rozsudkem soudu I. stupně ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], částkou 82 875 Kč.

5. Soud I. stupně v napadeném rozsudku, a to v jeho bodech 6 – 7 odůvodnění, popsal průběh namítaného řízení a insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] včetně řízení o vedených incidenčních sporech. Na tato skutková zjištění soudu I. stupně odvolací soud pro účely odvolacího řízení odkazuje, a toliko zdůrazňuje, že namítané řízení bylo zahájeno dne 5. 3. 2007, kdy proti zde žalobci byla podána žaloba o zaplacení částky 2 320 536 Kč s příslušenstvím na základě skutkových tvrzení, že účastníci byli povinni na základě pravomocného směnečného platebního rozkazu společně s dalším subjektem zaplatit oprávněnému z vystavené směnky přes 6 000 000 Kč a že žalovaná částka představuje „podíl“ zde žalobce na závazku, který oprávněný po tamějším žalobci jako jednom z avalistů směnky vymáhal. Zde žalobci byla žaloba doručena 29. 10. 2007 spolu s výzvou k vyjádření se k otázce věcné nepříslušnosti. Ve věci bylo 7. 6. 2008 rozhodnuto platebním rozkazem, proti němuž brojil zde žalobce dne 15. 8. 2008 odporem. Ve věci se konalo jednání 2. 9. 2009, které bylo odročeno z důvodu námitky zde žalobce stran částečného osvobození tamějšího žalobce od soudních poplatků. Usnesením ze dne 21. 9. 2009 bylo tamějšímu žalobci odejmuto částečné osvobození od soudních poplatků, k jeho odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v [adresa] (dále jen „vrchní soud“) ze dne 5. 2. 2010 toto usnesení změněno tak, že se osvobození od soudních poplatků neodnímá. Další jednání se konala 24. 11. 2010 a 20. 4. 2011, poslední jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 29. 4. 2011. Uvedeného dne byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku podal tamější žalobce nejprve blanketní odvolání, které posléze doplnil. Tamější žalobce byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku, který nezaplatil, a proto v listopadu 2011 bylo odvolací řízení zastaveno. V odvolací lhůtě tamější žalobce soudní poplatek zaplatil, v lednu 2012 bylo rozhodnuto o zrušení usnesení o zastavení odvolacího řízení. V březnu 2012 byl spis předložen městskému soudu a odvolací soud nařídil jednání na 29. 8. 2012, při němž rozsudkem napadený rozsudek potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci 11. 10. 2012.

6. Dne 24. 10. 2012 byla podána žaloba pro zmatečnost odůvodněná tvrzením, že tamější žalobce nebyl předvolán k jednání před odvolacím soudem (ze spisu však plynulo, že k jednání byl řádně předvolán jeho právní zástupce). V březnu 2013 byl tamější žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu, v reakci na což požádal o osvobození od soudního poplatku. V dubnu 2013 se k žalobě pro zmatečnost vyjádřil zde žalobce. Usnesením ze dne 30. 4. 2013 bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost pro nezaplacení soudního poplatku a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, proti tomuto usnesení brojili odvoláním oba účastníci. Uvedené usnesení bylo zrušeno odvolacím soudem a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení s tím, že nejprve mělo být rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků. V únoru 2014 byli účastníci poučeni o dalším postupu vzhledem k tomu, že na tamějšího žalobce byl prohlášen konkurs a došlo k přerušení řízení. Usnesením ze dne 11. 12. 2023 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení s ohledem na skončení konkursu na majetek tamějšího žalobce, který dne 27. 12. 2023 soudu sdělil, že na žalobě pro zmatečnost a žádosti o osvobození od soudních poplatků trvá. Usnesením ze dne 9. 1. 2024, které nabylo právní moci 26. 1. 2024, nebylo tamějšímu žalobci osvobození od soudních poplatků přiznáno. Dne 16. 2. 2024 byl tamější žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, což učinil 26. 2. 2024. Při jednání konaném dne 16. 5. 2024 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, neboť nebyl naplněn žádný ze zmatečnostních důvodů, a zde žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 53 527,98 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 22. 6. 2024.

7. Konkurs, a to nepatrný, na majetek tamějšího žalobce byl prohlášen usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 7.1. 2013, č. j. [číslo], které nabylo právní moci 11. 6. 2013. Dne 29.05.2023 zveřejněna konečná zpráva a dne 14.06.2023 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. Dne 25.07.2023 bylo zveřejněno usnesení o schválení konečné zprávy, které nabylo právní moci 8. 8. 2023. Dne 13. 9. 2023 byl zveřejněn návrh rozvrhového usnesení, samotné rozvrhové usnesení bylo zveřejněno dne 19. 9. 2023. Dne 10. 11. 2023 byla zveřejněna zpráva o splnění rozvrhového usnesení a usnesení o zrušení konkursu, které nabylo právní moci 29. 11. 2023.

8. Na zjištěný skutkový stav soud I. stupně aplikoval závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále jen „Stanovisko“, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, závěry ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

9. Z hlediska posouzení, zda namítané řízení lze jako celek hodnotit jako nepřiměřeně dlouze vedené, vycházel z rozhodné délky řízení od doručení žaloby zde žalobci 29.10.2007 do právní moci rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost 22. 6. 2024, tj. 16 let a 8 měsíců, přičemž aplikoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015, a řízení o žalobě pro zmatečnost započetl do rozhodné délky namítaného řízení, a to včetně období jeho přerušení.

10. Namítané řízení probíhalo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy. Samo vedení řízení u několika stupňů justiční soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv (včetně opravných prostředků) daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení a rozhodovat o nich (srov. Stanovisko).

11. Věc byla standardně složitá po skutkové i hmotněprávní stránce věci, po procesní stránce byla mírně obtížnější (byl vydán platební rozkaz, řešena věcná příslušnost, bylo třeba rozhodovat opakovaně o žádostech o osvobození od soudních poplatků). Byla podána žaloba pro zmatečnost a řízení bylo přerušeno ze zákona.

12. V souvislosti s hodnocením kritéria složitosti věci soud I. stupně vyložil, že jednotlivé důvody složitosti (počet instancí, v nichž byla věc řešena, složitost věci samu o sobě zahrnující složitost skutkovou, právní a procesní) je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).

13. V souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. [spisová značka], hodnotil počet instancí, v nichž byla věc řešena, v žalobcův neprospěch.

14. Žalobce se na délce nijak nepodílel.

15. Význam namítaného řízení soud I. stupně hodnotil jako standardní (srov. Stanovisko), a to do právní moci rozhodnutí o věci samé, tj. do 11. 10. 2012. Po uvedeném datu byl význam řízení pro žalobce extrémně nízký, neboť zde žalobce pouze vyčkával formálního zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Zde žalobce přitom od počátku měl a mohl vědět, s ohledem na obsah spisu a tvrzený zmatečnostní důvod, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná.

16. Pokud jde o postup orgánů moci veřejné, neshledal soud I. stupně žádné období nečinnosti, a to ani v rámci insolvenčního řízení.

17. Posouzením rozebraných kritérií soud I. stupně dospěl k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť celkovou délku namítaného řízení, tj. 16 let a 8 měsíců, nelze akceptovat ani s přihlédnutím ke složitosti věci. V důsledku porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik je presumován. Bylo na žalované, aby vznik újmy vyvracela, což nečinila.

18. Soud I. stupně při posouzení formy zadostiučinění nemajetkové újmy v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, zohlednil zásadní změnu ve významu předmětu namítaného řízení, kdy po právní moci rozhodnutí dne 11. 10. 2012 byl žalobce vystaven jen naprosto minimální míře nejistoty stran výsledku namítaného řízení, neboť měl a mohl vědět, že žaloba pro zmatečnost bude zamítnuta. V této fázi byl pro žalobce význam namítaného řízení v podstatě nulový, žalobce pouze čekal na zamítnutí žaloby pro zmatečnost a délka tohoto čekání (bezmála 12 let) byla zapříčiněna úpadkem tamějšího žalobce. Připomněl, že ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné podle významu předmětu řízení rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit zadostiučinění zvlášť. Žalobci se dostalo peněžitého odškodnění za dobu od zahájení řízení do 24. 10. 2012 a dále odškodnění v podobě konstatování porušení práva. Tímto konstatováním byla žalobci vzhledem k extrémně nízkému významu řízení pro žalobce v období po 11. 10. 2012 poskytnuta dostatečná satisfakce a není nutné přiznávat peněžité zadostiučinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).

19. Soud I. stupně též vysvětlil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutné vyvarovat se mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku s tím, že v těchto případech jde o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

20. Extrémně nízký význam namítaného řízení pro žalobce po 11. 10. 2012 neznamená, že by žalobci nevznikala újma a žalobce nebyl vystaven určité, byť minimální, míře nejistoty. Tato míra nejistoty však byla zcela zanedbatelná, a proto je na místě žalobce odškodnit nikoli v penězích, nýbrž formou konstatování porušení práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).

21. V projednávané věci se jedná o výjimečný případ předpokládaný judikaturou, neboť nedůvodnost žaloby pro zmatečnost byla s přihlédnutím k tvrzenému zmatečnostnímu důvodu naprosto zřejmá ze samotného spisu.

22. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a zcela úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony – vyjádření k věci, příprava a účast na jednání 12. 5. 2025 – po 300 Kč dle § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2013 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu – dále jen „vyhláška č. 254/2013 Sb.“).

23. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví, event. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

24. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nesprávné, neboť uplatněný nárok posuzuje rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu odvíjenou od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Je tomu tak proto, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet z celkové délky řízení, jakož i z jednotlivých relevantních kritérií, přičemž význam řízení je jen jedním z nich. Soud I. stupně neprovedl žádný výpočet základní částky, natož aby ji nějak korigoval, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. K jednotlivým kritériím se soud I. stupně vyjádřil pouze slovně, přičemž z tohoto vyjádření vyplývá, že v zásadě neshledává prostor pro korekci základní částky v procentním vyjádření ve vztahu k nezjištěné základní částce, případně dospívá k závěrům rozporným s rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 4. 2015, č. j. [spisová značka], čímž se dostává do rozporu s § 13 o.z.

25. Soud I. stupně spojil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby s významem řízení pro žalobce, a to obsahově prostřednictvím očekávatelného výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost. Takové právní posouzení věci je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež je, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, ustálena v závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není sám o sobě rozhodný pro posouzení vzniku nemajetkové újmy, která vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009), a není zásadně rozhodný ani pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

26. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, argumentoval, proč ve věci nejsou naplněny důvody, pro něž za další průběh řízení nemusí být zadostiučinění (výjimečně) poskytnuto. Po vydání rozsudku, jímž mu již za část namítaného řízení bylo zadostiučinění poskytnuto, trvalo řízení samo o sobě nepřiměřenou dobu (12 let). Žalovaná pak netvrdí a neprokazuje okolnosti, pro něž by nebylo spravedlivé žalobci přiznat další zadostiučinění.

27. Poukázal na to, že soud by měl kritéria dle zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat na zjištěný skutkový stav rovným přístupem, a v této souvislosti zdůraznil, že usnesení městského soudu o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost pro nezaplacení soudního poplatku bylo zrušeno vrchním soudem s tím, že nejprve mělo být rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Nesprávný postup státu vedl k prodlevě v délce 8 měsíců, následované přerušením řízení o žalobě pro zmatečnost. Pokud by v řízení o žalobě pro zmatečnost postupoval soud procesně správně, mohlo být řízení o ní skončeno ještě v roce 2013 a nemuselo být z důvodu konkursu prohlášeného na majetek tamějšího žalobce přerušeno a nedošlo by k prodloužení celkové délky řízení o více než 12 let.

28. Na celkové délce řízení se tak nejvíce podílel nesprávný postup městského soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost, který je plně přičitatelným orgánům veřejné moci, přičemž žalobce se na celkové délce namítaného řízení nijak nepodílel. Tyto popsané okolnosti vylučují relevantnost úvah na téma okolností, pro něž by nebylo spravedlivé žalobci poskytnout další zadostiučinění.

29. Soudu I. stupně též vytkl, že shledal mírně zvýšenou procesní složitost namítaného řízení, a to na rozdíl od dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], čímž se jeho rozhodnutí dostává do rozporu s § 13 o.z. Poukázal dále na své vyjádření ze dne 9.5.2025, v němž akcentoval, že v namítaném řízení byla ve věci vydána jen tři meritorní rozhodnutí.

30. Ve vztahu k posouzení významu řízení namítaného řízení označil za nekorektní argumentaci soudu I. stupně, že ze strany žalobce má jít o spekulativní argumentaci o možné chybě soudů v původním řízení. Žalobce se přitom 12 let obával toho, co součástí spisu není, ač mohlo být prokázáno, že jeho součástí mělo být. Soud I. stupně s aspektem jím shledané zřejmosti výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost pro žalobce, který však není relevantním ani pro posouzení významu řízení, natož pro samotné přiznání zadostiučinění, spojuje nesprávný závěr, že další zadostiučinění nelze žalobci přiznat. Napadený rozsudek je tedy nesprávný pro nesprávné právní posouzení skutkového stavu.

31. Soud I. stupně nerespektoval postup v případě uplatnění dalšího nároku na zadostiučinění dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a nepřípustně s významem řízení pro žalobce spojuje následek spočívající v zamítnutí žaloby bez dalšího.

32. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Rozsudek soudu I. stupně netrpí právními vadami, skutkové okolnosti jsou vyvozeny ze správného hodnocení důkazů.

33. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování částečně zopakoval (§ 213 o.s.ř.) a učinil následující skutková zjištění.

34. V namítaném řízení byl tamější žalobce [jméno FO] zastoupen advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] na základě plné moci ze dne 1.3.2007 zmocňující ho k činění veškerých právních úkonů a vystupování před soudem ve věci o 2 320 536 Kč s příslušenstvím proti zde žalobci. (plná moc)

35. Odvolání tamějšího žalobce [jméno FO] proti rozsudku městského soudu ze dne 29. dubna 2011, č. j. [spisová značka], bylo předloženo k rozhodnutí vrchnímu soudu dne 6. 3. 2012 (předkládací zpráva); vrchní soud nařídil odvolací jednání na 29. 8. 2012 a předvolání k němu (vzor 037 - předvolání zástupce účastníka k jednání před odvolacím soudem, které současně platilo i pro zastupovaného tamějšího žalobce) bylo doručeno advokátovi tamějšího žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] do jeho datové schránky dne 6. 8. 2012, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba ve smyslu § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 300/2008 Sb.; součástí spisu do nařízení odvolacího jednání nebylo žádné oznámení o odvolání nebo výpovědi uvedené plné moci. (referát o nařízení jednání, doručenka)

36. Dne 24. 10. 2012 byla tamějším žalobcem zastoupeným advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] podána žaloba pro zmatečnost proti rozsudku vrchního soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. [spisová značka], odůvodněná tím, že vrchní soud nařídil jednání na 29. 8. 2012, k tomuto jednání nebyl žalobce předvolán, ačkoli tomu tak dle § 115 o.s.ř. mělo být. Soud též tamějšího žalobce neinformoval o tom, že nebude nařizovat jednání a rozhodne pouze na základě předložených listinných důkazů. Pokud by se tak stalo, musel by se tamější žalobce vzdát účasti na projednávání věci nebo s takovým postupem souhlasit dle § 115 o.s.ř., což neudělal, neboť soudem nebyl o jednání vyrozuměn. Nesprávným postupem vrchního soudu mu tak byla ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu. (žaloba pro zmatečnost)

37. Podáním ze dne 5. 4. 2013 doručeným městskému soudu 8. 4. 2013 se zde žalobce vyjádřil k podané žalobě pro zmatečnost a navrhl její zamítnutí pro neopodstatněnost a nedůvodnost. Poukázal na zastoupení tamějšího žalobce advokátem, jemuž tak bylo v řízení doručováno dle § 50b o.s.ř. Předvolání k odvolacímu jednání proto bylo tamějšímu žalobci řádně doručeno. Tamější žalobce ani jeho zástupce se k tomuto jednání nedostavili, včas nepožádali z důležitého důvodu o odročení, a proto vrchní soud jednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 a § 211 o.s.ř. Tamějšímu žalobci nebyla odňata možnost jednat před soudem. (vyjádření k žalobě pro zmatečnost)

38. Odvolání tamějšího žalobce i zde žalobce proti usnesení městského soudu ze dne 30. dubna 2013, č. j. [spisová značka], o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost pro nezaplacení soudního poplatku byla předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí 3. 9. 2013. (předkládací zpráva) Toto usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení městskému soudu usnesením vrchního soudu ze dne 1. října 2013, č. j. [spisová značka]. (usnesení vrchního soudu ze dne 1. října 2013, č. j. [spisová značka])

39. O žalobě pro zmatečnost bylo jednáno před městským soudem dne 16. 5. 2024, účastníci setrvali na svých procesních návrzích, zástupce zde žalobce poukázal na doručenku k předvolání k jednání u vrchního soudu, které platilo i pro tamějšího žalobce. V protokolu o jednání není zachycen důkazní návrh tamějšího žalobce na výslech [tituly před jménem] [jméno FO], nicméně je zachyceno jeho prohlášení, že jediné informace, jimiž disponoval, byly informace uvedené v žalobě pro zmatečnost, že předvolání nebylo doručeno. (protokol o jednání před městským soudem ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka])

40. Žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta a zde žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 53 527,98 Kč usnesením městského soudu ze dne 16. května 2024, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci 22. 6. 2024. Městský soud vysvětlil, že ve věci bylo předvolání k odvolacímu jednání v souladu s § 50b odst. 1, § 45 odst. 2 o.s.ř. doručováno zástupci tamějšího žalobce do jeho datové schránky, do níž se zástupce přihlásil 6. 8. 2012, čím se písemnost podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů považuje za doručenou. Z obsahu spisu neplyne, že by tamější žalobce požádal o odročení jednání. Byly tak naplněny předpoklady pro to, aby odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti tamějšího žalobce. Odvolací řízení zmatečností z důvodu namítaného tamějším žalobcem tudíž netrpí. (usnesení městského soudu ze dne 16. května 2024, č. j. [spisová značka]).

41. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

42. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

43. Podle § 31a odst. 1 cit. zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

44. Uvedená ustanovení zakotvují odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srov. Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

45. Odvolací soud vychází ze správných skutkových zjištění soudu I. stupně (s výjimkou zjištění, že odvolání v namítaném řízení v březnu 2012 nebylo předloženo městskému soudu, nýbrž soudu vrchnímu) a ze svých skutkových zjištění shora rozvedených.

46. Odvolací soud sdílí i závěr soudu I. stupně, že z pohledu jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. lze celkovou délku namítaného řízení, tj. od 29. 10. 2007 do 22. 6. 2024 hodnotit jako nepřiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1zákona č. 82/1998 Sb.

47. V projednávané věci se žalobce domáhá dalšího odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou namítaného řízení, za kterou nebyl odškodněn rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. dubna 2015, č. j. [spisová značka]. Uvedeným rozsudkem byl odškodněn za období od 29. 10. 2007 do 16. 4. 2015 a bylo mu přiznáno peněžité zadostiučinění ve výši 82 875 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 3. 9. 2013 do zaplacení.

48. Z citovaného rozsudku je zřejmé, že Obvodní soud pro [adresa] posuzoval rozhodnou délku namítaného řízení od doručení žaloby žalobci dne 29. 10. 2007 do 16. 4. 2015 (tj. 7 let a 6 měsíců) a shledal ji nepřiměřeně dlouhou se zohledněním, že o podané žalobě pro zmatečnost nebylo dosud rozhodnuto. Jako přiměřené zadostiučinění žalobci tím vzniklé nemajetkové újmy shledal peněžité zadostiučinění, jehož základní částku stanovil ve výši 97 500 Kč (za jeden rok řízení ve výši 15 000 Kč a za první dva roky ve výši poloviční), kterou dále ponížil o 15 % vzhledem k tomu, že v období, v němž je vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, prakticky nelze hovořit o tom, že by žalobci nadále vznikala pokračujícím řízení nemajetková újma, neboť je zřejmé, že žaloba pro zmatečnost byla podána účelově z důvodu údajného odnětí možnosti jednat před odvolacím soudem, ačkoli zástupce tamějšího žalobce byl k odvolacímu jednání řádně předvolán. O žalobě pro zmatečnost nemůže být rozhodnuto, neboť tamější žalobce je v konkursu, jde de facto o formální vedení řízení, které do majetkové sféry žalobce nemůže reálně zasahovat. Ve vztahu ke kritériím složitosti věci, chování žalobce a postupu soudů základní částku neupravoval.

49. Pro uvedené nároky na „doodškodnění“ nemajetkové újmy platí, že při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení soudy vychází z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, pak při stanovení základní částky zadostiučinění počítají již jen s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci plyne, že při případném stanovení výše zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy svým rozhodnutím nesmí narušit nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohledňují tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení. Pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový výpočet orientačně – jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od něhož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kritérií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť nemusí jít u jednotlivých kritérií o neměnné veličiny. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, či jeho usnesení ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1827/2022)

50. Z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 zároveň vyplývá, že soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. Posouzení přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, na jejíž posouzení se účinek závaznosti (§ 159a odst. 1 o.s.ř.) neuplatní. Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož předmětného řízení.

51. Z výše rozvedeného vyplývá nedůvodnost argumentace žalobce ustanovením § 13 o.z. a nezměnitelností rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. dubna 2015, č. j. [spisová značka], ve vztahu k hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která soud I. stupně správně vzhledem ke skončení namítaného řízení hodnotil v rámci posouzení délky řízení ve vztahu k celému rozhodnému období.

52. Uvedený závěr se týká též hodnocení kritéria významu namítaného řízení. Soud I. stupně jak v napadeném rozsudku, tak i v rozsudku ze dne 16. dubna 2015, totiž dospěl k témuž závěru, a to, že do pravomocného rozhodnutí ve věci samé, tj. do 11. 10. 2012 se jednalo o věc se standardním významem pro žalobce a že po podání žaloby pro zmatečnost došlo k výrazné změně tohoto kritéria, neboť s ohledem na uplatněný zmatečnostní důvod bylo zřejmé, že žaloba pro zmatečnost nemůže obstát a další řízení bylo vedeno formálně a žalobce čekal do skončení insolvenčního řízení vedeného s tamějším žalobcem (namítané řízení bylo totiž přerušeno prohlášením konkursu na jeho majetek dne 7. 1. 2013 – srov. § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění účinném k uvedenému dni), až bude možné v řízení pokračovat a žaloba pro zmatečnost bude zamítnuta.

53. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016)

54. Pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010) je nejdůležitějším kritériem význam předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.).

55. Žalobci je možné přisvědčit, že pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani pro stanovení případného odškodnění není zásadně rozhodný samotný výsledek řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Žalobce nicméně ve své argumentaci zcela pomíjí tu část judikatury Nejvyššího soudu, která zároveň dodává, že uvedený závěr nemůže být bezbřehý a neuplatní se tedy např. v těch případech, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy v případech zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3591/2021), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

56. Právě z těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu přitom soud I. stupně vyšel, přičemž neopomenul též zohlednit, že uvedené závěry se uplatní jen ojediněle, neboť soudní řízení, v nichž si museli být účastníci od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem s tím, že závěr o tom, že účastník nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být proto z povahy věci spíše výjimečný. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014)

57. Význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).

58. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem I. stupně stran závěru, že v namítaném řízení došlo po podání žaloby pro zmatečnost k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro žalobce. Do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě, tj. do 11. 10. 2012, lze význam namítaného řízení hodnotit jako standardní. V řízení šlo o zaplacení peněžité částky ve výši 2 320 536 Kč s příslušenstvím, jehož podstatou byl regres jednoho z avalistů směnky vůči druhému ve vztahu k plnění, jež jim bylo uloženo plnit směnečným platebním rozkazem. Nejednalo se o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života – k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.[Anonymizováno]30 Cdo 1987/2014). Po podání žaloby pro zmatečnost dne 24. 10. 2012 však byl význam namítaného řízení pro žalobce vskutku jen nepatrný, neboť je zjevné, že se znalostí obsahu spisu bylo s ohledem na uplatněný zmatečnostní důvod žalobci na první pohled zřejmé, jaký bude výsledek žaloby pro zmatečnost.

59. Uvedený závěr plyne z toho, že žaloba pro zmatečnost byla po skutkové stránce odůvodněna tak, že tamější žalobce nebyl předvolán k jednání před odvolacím soudem konanému 29. 8. 2012, přitom z obsahu spisu vyplývalo, že tamější žalobce byl jak v řízení o žalobě na zaplacení shora uvedené částky, tak i v řízení o žalobě pro zmatečnost zastoupen týmž zástupcem, že předvolání zástupce k uvedenému odvolacímu jednání platící i pro tamějšího žalobce bylo v souladu s § 50b odst. 1 a § 45 odst. 2 o.s.ř. doručováno jen tomuto zástupci do jeho datové schránky a k doručení došlo dne 6. 8. 2012. K nařízenému jednání se tamější žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili a o odročení jednání nepožádali, a proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 a § 211 o.s.ř. V tomto směru též argumentoval žalobce v namítaném řízení již ve svém vyjádření k žalobě pro zmatečnost ze dne 5.4.2013, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.

60. Argumentuje-li nyní žalobce tak, že se obával toho, co nebylo obsahem spisu, pak lze vskutku označit jeho argumentaci za spekulativní, neboť v žalobě pro zmatečnost, která ve lhůtě pro její podání nebyla nijak doplňována, žádná tvrzení, která by bylo lze podřadit pod jím vzpomínané situace (výpověď, odvolání plné moci, pozastavení výkonu advokacie), nebyla uplatněna (k tomu, že důvod žaloby (důvod zmatečnosti) je třeba uvést nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován, s tím, že důvod zmatečnosti může být měněn jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]15. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněné pod číslem 52/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru je též nerelevantní poukaz žalobce na to, že při jednání u městského soudu o žalobě pro zmatečnost byl navrhován výslech tehdejšího zástupce tamějšího žalobce.

61. Tuto změnu ve významu předmětu namítaného řízení soud I. stupně zohlednil ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, dle nichž lze v případě, kdy dojde k zásadní změně ve významu předmětu řízení pro poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, rozdělit rozhodnou dobu na dva úseky a pro každý z nich stanovit výši zadostiučinění zvlášť. Aplikaci těchto závěrů nebrání, že v projednávané věci jde o „doodškodnění“ za tu fázi namítaného řízení, jež nebyla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] odškodněna a v níž po celou její dobu byla projednávána žaloba pro zmatečnost, a nijak se nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, bod 24, na které žalobce poukazuje a které specifikují situace, v nichž nemusí být zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení přiznáno. Žalobce ve své argumentaci přehlíží, že závěry prvého z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu lze aplikovat univerzálně ve skutkově obdobných věcech, tj. ať již se rozhoduje o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízení najednou po jeho skončení nebo navíckrát v jeho průběhu a po jeho skončení. Žalobci se též za nyní odškodňovanou fázi zadostiučinění dostalo, a to ve formě konstatování práva. Není proto důvodná námitka žalovaného stran nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, zejména pokud jde o případy, kdy poškozenému nemusí za „dožalovaný“ průběh namítaného řízení být zadostiučinění přiznáno.

62. Nyní odškodňovanou fází namítaného řízení je časový úsek od vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], tj. od 17. 5. 2015 do 22. 6. 2024. V tomto období byla v namítaném řízení projednávána žaloba pro zmatečnost a řízení o ní bylo od 7. 1. 2013 do 29. 11. 2023 ze zákona z důvodu prohlášení konkursu na majetek tamějšího žalobce přerušeno (srov. § 263, § 309 odst. 3 a 4, § 312 odst. 1 IZ), přičemž řízení o žalobě pro zmatečnost mělo pro žalobce s ohledem na shora vyložené jen nepatrný význam.

63. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě může představovat adekvátní formu zadostiučinění toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3315/2017, ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023, či ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023).

64. Nejvyšší soud nadto ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).

65. Poškozený může být s nárokem na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení u soudu úspěšný pouze v případě, že jeho důvodný nárok již nebyl v rámci předběžného projednání uspokojen – tedy pokud mu toto zadostiučinění nebylo poskytnuto vůbec anebo mu bylo poskytnuto zadostiučinění, které nelze považovat za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

66. V projednávané věci se žalobci dostalo konstatování porušení práva na přiměřenou délku namítaného řízení v rámci předběžného projednání jeho nároku ve stanovisku žalované ze dne 29. 1. 2025. Tato forma zadostiučinění je pak přiměřenou formou zadostiučinění s ohledem na správný závěr soudu I. stupně stran nepatrného významu namítaného řízení pro žalobce ve fázi nyní odškodňované, neboť s ohledem na ve lhůtě pro podání žaloby pro zmatečnost uplatněný zmatečnostní důvod a obsah spisu muselo být žalobci zřejmé, jak bude o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto. Soud I. stupně tedy správně žalobu, kterou se žalobce domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění, zamítl.

67. Žalobce soudu I. stupně nedůvodně vytýká, že neprovedl žádný výpočet základní částky odškodnění a ani ji nekorigoval ve vztahu k jednotlivým relevantním kritériím. Soud I. stupně naopak judikaturu Nejvyššího soudu respektoval, neboť při posuzování, jaká forma zadostiučinění žalobci za dosud neodškodněnou část namítaného řízení náleží, se vyvaroval mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Ostatně takový výpočet ani vzhledem k tomu, že nyní odškodňovaný úsek namítaného řízení posuzoval jako úsek, který by i v případě, kdy by se žalobce domáhal odškodnění najednou až po skončení namítaného řízení, bylo třeba s přihlédnutím k výrazné změně kritéria významu předmětu řízení posoudit zvlášť a zvlášť pro něj stanovit odškodnění, nebyl nutný. Absence takového výpočtu proto nečiní rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelným.

68. Poukaz žalobce na skutečnost, že usnesení městského soudu ze dne 30. 4. 2013 o zastavení řízení o žalobě pro zmatečnost pro nezaplacení soudního poplatku bylo zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 1. 10. 2013 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení s tím, že před zastavením řízení mělo být rozhodnuto o žádosti tamějšího žalobce o osvobození od soudních poplatků, není relevantní, neboť se jedná o okolnost, která se projevila v dříve odškodněné fázi namítaného řízení, nikoli o okolnost projevivší se nově v nyní odškodňované fázi. Žalobce též ve své argumentaci, že „řízení o žalobě pro zmatečnost mohlo být odklizeno ještě v roce 2013“ přehlíží, že žaloba pro zmatečnost byla podána dne 24. 10. 2012 a již dne 7. 1. 2013 bylo řízení o ní z důvodu prohlášení konkursu na majetek tamějšího žalobce přerušeno ze zákona.

69. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně včetně správného nákladového výroku dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

70. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalované odvolací soud přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (za 3 úkony – vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu - § 151 odst. 3, § 1 odst. 3 písm. a) b), c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2013 Sb.). O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.