14 Co 443/2024 - 97

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobce [Jméno žalobce], [Datum narození žalobce], [Adresa žalobce], proti žalovanému [Jméno žalovaného A], [Datum narození žalovaného A], [Adresa žalovaného A], zastoupenému [Jméno žalovaného B], [Anonymizováno], o zaplacení 84 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. dubna 2024, č. j. 9 C 125/2023-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výroku I. potvrzuje, b) ve výroku III. mění potud, že výše nákladů řízení činí 34 557,60 Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce [Jméno žalovaného B] na nákladech odvolacího řízení 14 045,08 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 84 000 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky ročně od 11. 3. 2023 do zaplacení jakožto bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat v období od 9. 2. 2021 do 8. 2. 2023 (dále jen „rozhodné období“) nadužíváním pozemku [hodnota], jehož součástí je stavba [Anonymizováno] (rodinný dům), v katastrálním území [adresa] (dále jen „nemovitost“) nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.

2. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 49 138,10 Kč (výrok II.).

3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že účastníci byli v rozhodném období podílovými spoluvlastníky nemovitosti, přičemž podíly obou spoluvlastníků byly shodné ve výši jedné ideální poloviny. Do 9. 2. 2021 byly tyto nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho sestry [jméno FO]. Žalovaný v nemovitosti bydlel sám a [jméno FO] zde bydlela s dalšími osmi členy své rodiny. Tento stav užívání se nezměnil ani poté, co byl spoluvlastnický podíl [jméno FO] žalobci prodán v exekuční dražbě s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 9. 2. 2021. V rozhodném období byla nemovitost po určitou dobu zcela neužívána, byť nelze spolehlivě a jednoznačně určit, po jaký časový úsek byla opuštěna. Dům [Anonymizováno] je v takovém technickém stavu, že jednotlivé stavební prvky (střecha, omítky…) jsou již na hranici a někdy i za hranicí své životnosti, neboť od doby výstavby (zhruba okolo roku 1930) zde nebyla provedena žádná zásadnější rekonstrukce a někdy ani základní údržba. Jedná o přízemní objekt o velikosti 2+0 bez vybavení kuchyně a bez jakéhokoli sociálního zařízení (chybí koupelna i WC) a tělesné potřeby tamních obyvatel jsou vykonávány ve sklepních prostorách a na dvoře v bývalých hospodářských staveních. Bez zásadnější rekonstrukce je daný objekt s ohledem na zcela základní standardy bydlení zcela neobyvatelný. Žalobci nebylo žalovaným v rozhodném období jakkoli bráněno v užívání nemovitosti, měl do ní umožněn přístup, pořizoval si v ní fotografie. Dne 6. 9. 2021 podal žalobce k Okresnímu soudu v [Anonymizováno], žalobu, jíž se domáhal zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti a jeho vypořádání, kdy navrhoval, aby se stal jejich výlučným vlastníkem s vyplacením vypořádacího podílu ve výši 70 000 Kč žalovanému. Toto řízení následně skončilo schválením soudního smíru, a sice usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], na základě kterého se stal ke dni 8. 2. 2023 výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí žalovaný a byl zavázán vyplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 675 000 Kč.

4. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu podle § 1115 odst. 1, § 1117, 1123, 2991 odst. 1, 2 a § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) za použití § 8 o. z. shledal okresní soud žalobu nedůvodnou. Dospěl k závěru, že žalobce neužíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, když zde bydlelo dalších 9 osob, takže logicky nemovitost užíval v ještě menším rozsahu, než byl jeho spoluvlastnický podíl. Tato situace plynula z předchozí vzájemné dohody žalovaného a jeho sestry, která dříve vlastnila druhou polovinu nemovitostí. Pokud žalobce odkazuje na to, že žalovaný způsobil nadužívání rovněž tím, že zde nadále nechal bydlet svou sestru s dalšími členy její rodiny, zdůraznil okresní soud, že žalobce, jakožto nový vlastník původního spoluvlastnického podílu [jméno FO], mohl učinit příslušné právní kroky směřující k tomu, aby bývalá spolumajitelka a související osoby tyto nemovitosti byly nuceny opustit, neboť to byli právě oni, kteří po datu 9. 2. 2021 nemovitosti obývali bez právního důvodu, na rozdíl od žalovaného, kterému užívací titul i nadále svědčil. Přitom nebylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat, aby to byl právě on, kdo by měl z nemovitosti vykázat své příbuzné. V této souvislosti okresní soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Cdo 2462/2022 (dostupný stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz). Okresní soud poukázal na to, že žalobci nebylo bráněno v užívání nemovitosti, měl do ní umožněn přístup umožněn, přičemž žádná svá práva a povinnosti se spoluvlastnictvím spojená nevykonával. Požadavek žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši běžného nájemného rovněž nemůže obstát proto, že dům je s ohledem na zcela základní standardy bydlení neobyvatelný, a tudíž by nemohl být ani předmětem nájemního vztahu. Okresní soud rovněž zdůraznil morální aspekt posuzovaného případu, spočívající v tom, že žalobce svá práva na vydání bezdůvodného obohacení uplatňoval vůči osobě z té nejnižší společenské vrstvy s absolutně žádným povědomím o právních otázkách a jednoduchého intelektu, což vyplynulo z průběhu výslechu žalovaného i ostatních členů jeho domácnosti. Dále je dle názoru potřeba vzít v potaz, že žalobce za svůj spoluvlastnický podíl od žalovaného obdržel částku 675 000 Kč, přičemž tato částka byla zjevně odvozena od posledního znaleckého posudku a značně převyšovala obvyklou cenu nemovitostí zjištěnou v ostatních posudcích, a to za situace, kdy žalobce původně navrhoval žalovanému vyplatit za jeho spoluvlastnický podíl částku 70 000 Kč. Přehlédnout přitom nelze vazbu žalovaného k nemovitosti, kterou se sestrou obdržel od svých rodičů. I z těchto hledisek se okresnímu soudu vznášení dalších finančních nároků vůči žalovanému v souvislosti se zaniklým spoluvlastnictvím jeví jako zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany.

5. Neprovedení důkazu navrženého žalobcem spočívajícího ve zpracování znaleckého posudku za účelem zjištění výše obvyklého nájemného, okresní soud odůvodnil tím, že by to bylo z důvodu neprokázání ani základu požadovaného nároku nadbytečné.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud co do jeho základu odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „o. s. ř.“) tak, že neúspěšný žalobce je povinen nahradit zcela úspěšnému žalovanému náklady řízení ve výši 49 138,10 Kč, což představuje odměnu za 8,5 úkonů právní služby po 4 460 Kč (převzetí zastoupení, písemné vyhotovení právního rozboru, písemné vyhotovení vyjádření k žalobě, písemné vyhotovení doplnění skutkových tvrzení k výzvě soudu, 4x účast při jednání a účast při vyhlášení rozhodnutí), 9x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 8 528,10 Kč.

7. Tento rozsudek napadl žalobce v celém jeho rozsahu odvoláním, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování, případně jeho změny tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Namítal, že v rozhodném období neměl možnost nemovitost užívat, nikdy nedostal od žalovaného klíče. Tímto jednáním se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobce a je povinen vydat žalobci jako ochuzenému to, oč se obohatil. Výše bezdůvodného obohacení se odvíjí od obvyklého nájemného za užívání předmětných nemovitých věcí, které dle informací žalobce v daném místě a čase činí 7 000 Kč měsíčně za užívání rodinného domu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný a jeho sestra bydlí v nemovitosti od dětských let do současné doby, a tedy i v rozhodném období. To, že v nemovitosti bydlí nepřetržitě od roku 1983, žalobce tvrdil i v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (tj. v řízení vedeném mezi účastníky o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti), kde toto své tvrzení dokládal potvrzením [adresa]. Skutkový stav může být jen jeden a žalovaný by měl tvrdit v obou řízeních stejný skutkový stav a nikoli to, co se mu zrovna hodí. V tvrzeních o tom, kdy v nemovitosti bydleli a nebydleli, se přitom rozcházejí i [jméno FO] a členové její domácnosti. K závěru okresního soudu, že když v domě bydlel žalovaný s dalšími 9 osobami, nebyl schopen užívat celou nemovitost, a tedy nemovitost užíval ještě v menším rozsahu, než je jeho spoluvlastnický podíl, žalobce uvedl, že dům je celek, který v tomto případě nelze reálně rozdělit, není rozdělen na bytové jednotky. Lze předpokládat, že žalovaný užíval všechny prostory v domě společně s dalšími členy jeho domácnosti. Pokud okresní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, domnívá se žalobce, že se tam uvedené závěry na projednávanou věc nevztahují, neboť nemovitost byla užívána žalobcem a členy jeho rodiny, nikoli jen členy žalobcovy rodiny. Žalovaný dal souhlas členům své rodiny, aby nemovitost užívali, a pokud se odstěhovali a opět se vrátili, tak jim musel dát opětovně souhlas s tím, aby se do nemovitosti mohli vrátit. Pokud okresní soud uzavřel, že dům je neobyvatelný a nemůže být předmětem nájemního vztahu, pak se žalobce domnívá, že z hlediska jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení není rozhodující, v jakém stavu je dům, ale zda ho žalovaný užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Skutečnost, že okresní soud odůvodňuje svůj závěr i tím, že žalobce uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě z té nejnižší společenské vrstvy s absolutně žádným povědomím o právních otázkách a jednoduchého intelektu a že tím žalobce zneužívá práva, které nepožívá právní ochrany, považuje žalobce za diskriminační a jsoucí v rozporu s čl. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž mají všichni stejná práva a povinnosti, bez rozdílu sociálního původu. Pokud okresní soud poukazuje na skutečnost, že žalobce obdržel od žalovaného za jeho spoluvlastnický podíl 675 000 Kč a tato částka převyšovala cenu určenou v jiných znaleckých posudcích, uvedl k tomu žalobce, že cena za vypořádací podíl žalobce na nemovitosti byla určena znalcem ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce jmenovaného soudem, a nemůže být tedy přičítáno k tíži žalobce, že cena byla znalcem takto stanovena. Cena za spoluvlastnický podíl a nárok na vydání bezdůvodného obohacení jsou dva samostatné nároky, které spolu nesouvisí. Konečně žalobce namítal, že v důsledku nevyhovění jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku na určení výše bezdůvodného obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu žalobce žalovaným nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.

8. Výslovně žalobce namítal rovněž nesprávnost určení výše nákladů řízení žalovaného s tím, že žalovanému byl přiznán úkon spočívající v písemném vyhotovení právního rozboru, ačkoli žádný takový rozbor nebyl žalobci doručen. Pokud byl tento rozbor učiněn pro žalovaného při převzetí věci, pak by tato činnost měla být podřazena pod úkon převzetí a příprava zastoupení, který byl žalovanému rovněž přiznán. Žalovanému byl dále přiznán úkon spočívající v písemném vyhotovení doplnění skutkových tvrzení k výzvě soudu ze dne 29. 11. 2023. Toto podání ale není podáním ve věci samé dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.“), ale pouze procesním návrhem, za nějž by měla být žalovanému přiznána odměna maximálně dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) a. t. ve výši úkonu.

9. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Odvolání žalobce považuje za zcela nedůvodné. Soud prvního stupně se dle jeho názoru zcela vypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro posouzení všech hledisek vyplývající z žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout v souvislosti s tím, že účastnici byli v rozhodném období podílovými spoluvlastníky, každý jednou polovinou nemovitosti. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný rozhodně neužíval tyto nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Naopak od počátku, kdy se stal společně se svojí sestrou, [jméno FO], spoluvlastníkem těchto nemovitostí, tyto užíval v daleko menší míře, než odpovídala velikosti jeho spoluvlastnického podílu, když větší část těchto nemovitostí po celou tuto dobu užívala druhá podílová spoluvlastnice těchto nemovitostí, tedy sestra žalovaného. Sám žalovaný nemá vlastní rodinu, ale svoji rodinu má právní předchůdce žalovaného tedy, [jméno FO], která dané nemovitosti užívala. Sám žalobce věděl, že získává spoluvlastnický podíl k nemovitosti, která je užívána vlastníkem tohoto podílu, když tento původní vlastník pozbyl své vlastnické právo na základě exekuce. Žalovaný rozsah svého užívacího práva poté, kdy se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu původně náležejícího sestře žalovaného, nijak neměnil a nadále nemovitost užíval ve značně omezeném rozsahu. Pokud nemovitost byla užívána, pak ji rozhodně v celém rozsahu neužíval žalovaný. Žalovaný nemohl ovlivnit, že nemovitost i poté, kdy pozbyla vlastnické právo k ní, jeho sestra společně se svými dětmi a jejich rodinami užívala a užívá.

10. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201 o. s. ř. a § 202 odst. 1 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k projednání odvolání nařídil jednání. K jednání se řádně a včas předvolaný žalobce omluvil, o jeho odročení však nepožádal, a proto odvolací soud za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalobce vycházeje přitom z obsahu spisu a z okresním soudem provedených důkazů. Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, 212a o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání proti výroku ve věci samé není důvodné, důvodnost přiznal odvolání v té jeho části, v níž brojí proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu.

11. Okresní soud v řízení provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, a v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku jasně a podrobně vyložil, z jakých jednotlivých důkazů učinil dílčí skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl další žalobcem navržený důkaz znaleckým posudkem. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu, jak již byly svrchu shrnuty ztotožňuje, a proto, pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění a úvahy, kterými se přitom řídil, na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje.

12. Správným shledal odvolací soud i právní posouzení zjištěného skutkového stavu okresním soudem.

13. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

15. Podle § 1115 odst. 1 o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.

16. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2999 odst. 1 věty prvé o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

19. Žalobci je třeba přisvědčit potud, že podle ustálené soudní judikatury spoluvlastníku, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 17/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013 nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18, dostupné prostřednictvím internetu na nalus.usoud.cz; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. účinného od 1. 1. 2014 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat druhému spoluvlastníku, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, a ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016), ani okolnost, v jaké intenzitě společnou věc fakticky užíval obohacený. Pro vznik bezdůvodného obohacení postačuje již skutečnost, že ji měl přístupnou pouze pro sebe, resp. osoby, jimž přístup umožnil (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

20. V projednávané věci ovšem odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně v tom, že žalobce neměl v rozhodném období nemovitost přístupnou pouze pro sebe a pro osoby jimž sám přístup umožnil. Kromě žalobce totiž nemovitost užívala [jméno FO] a dalších 8 osob – členů její domácnosti (jejích dětí a jejich partnerů a jejích vnoučat). [jméno FO] je sice sestrou žalovaného, nemovitost však neužívala z titulu tohoto příbuzenského poměru s žalovaným, s nímž nevedla společnou domácnost, ani na základě jeho svolení. Jde o dva dospělé sourozence, kteří nabyli nemovitost se dvěma obytnými místnostmi od svých rodičů, aby si tam každý zařídil svou vlastní domácnost. Zatímco [jméno FO] založila rodinu a nadále žije v rodinné domácnosti se svými potomky, jejich partnery a dětmi (svými vnuky), žalovaný zůstal sám. Tím se projednávaná věc liší od případu řešeného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 157/2023, kde původní spoluvlastnice nadále dovozovala své užívací právo nikoli z předchozího práva vlastnického, nýbrž z rodinného soužití s podílovým spoluvlastníkem a jejich společným synem. [jméno FO] však nemovitost v rozhodném období neužívala proto, že by jí to umožnil jeden ze spoluvlastníků – žalovaný – bez souhlasu žalobce jakožto druhého spoluvlastníka. Nemovitost užívala nezávisle na vůli obou spoluvlastníků, jakožto původní rovnodílná spoluvlastnice nemovitosti, jejíž spoluvlastnický podíl nabyl v dražbě žalobce a která po pozbytí svého vlastnického práva nemovitost spolu se členy své domácnosti nevyklidila a nadále ji užívala. Za této situace bylo především na žalobci, který se stal vlastníkem spoluvlastnický podílu [jméno FO], aby se proti ní a členům její domácnosti domáhal vyklizení nemovitosti. Jestliže žalobce původní vlastnici jím nabytého spoluvlastnického podílu v nemovitosti dále strpěl, nelze to přičítat k tíži žalovaného, ani po něm nelze – jak již uvedl okresní soud – spravedlivě požadovat, aby to byl on, kdo se bude domáhat vyklizení své sestry a členů její domácnosti, pokud k tomu nepřistoupil žalobce. Otázku, zda konkludentní projev vůle může spočívat v nečinnosti, nekonání, popřípadě zde lze konkludentně jednat mlčky, je třeba řešit v souladu se zásadou „qui tacet, consentire non videtur“, tedy tak, že mlčení samo o sobě nelze považovat za souhlasný projev vůle. Zřetelně pasivní postoj žalovaného k užívání společné věci účastníků třetí osobou ([jméno FO] a členy její domácnosti) a přihlížení takovému způsobu exploatace společné věci mlčky (když nic jiného v řízení před soudem prvního stupně nevyšlo najevo), nelze označit za souhlasné právní jednání, kterým by žalovaný svolil k užívání předmětné nemovitosti jeho sestrou a členy její domácnosti poté, co pozbyla své spoluvlastnické právo k nemovitosti, nejen v rozsahu vlastního spoluvlastnického podílu, ale i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce. Užívala-li [jméno FO] s členy své domácnosti nemovitost i poté, co k ní ztratila spoluvlastnické právo, na základě vlastní vůle, pak měl žalovaný, a to i vzhledem k přirozeným ohledům pramenícím z příbuzenského vztahu, pramalé možnosti ovlivnit, zda takto bude činit i ve vztahu k té části nemovitosti, jež by odpovídala velikosti spoluvlastnického podílu žalobce (srov. již okresním soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). Na základě těchto úvah shledává odvolací soud závěr okresního soudu, že žalovaný v rozhodném období nenadužíval svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti, věcně správným, neboť vedle něho nemovitost užívalo dalších 9 osob ([jméno FO] a členové její domácnosti), a to nikoli na základě jednostranného souhlasu žalovaného, nýbrž proto, že i po pozbytí spoluvlastnického práva [jméno FO] k nemovitosti oba spoluvlastníci, tj. jak žalovaný, tak i žalobce tyto osoby v nemovitosti strpěli, pročež nelze užívání té části nemovitosti, jež by odpovídala velikosti spoluvlastnického podílu žalobce, [jméno FO] a členy její domácnosti přičítat žalobci.

21. Nepřípadná je přitom námitka žalobce, že dům je celek, který v tomto případě nelze reálně rozdělit a není ani rozdělen na bytové jednotky. Jak vyplývá ze znaleckých posudků, jimiž okresní soud prováděl dokazování, dům čítá dvě nevybavené obytné místnosti, tedy každá může být samostatně užívána. Podle závěrů soudní judikatury přitom i v situaci, kdy předmětem spoluvlastnictví je dům o jedné bytové jednotce, nemůže být vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tuto jednotku objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, užívá pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání, koresponduje jeho podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020). Úvaha okresního soudu, že za situace, kdy vedle žalovaného nemovitost obývalo dalších 9 osob, a to nikoli na základě práva žalovaného (jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci), žalovaný fakticky užíval pouze část nemovitosti, která ani nedosahuje velikosti jeho podílu, je zcela přiměřená a odpovídá skutkovým zjištěním, která okresní soud učinil. K bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce tudíž na straně žalovaného již proto nedošlo.

22. Odvolateli odvolací soud přisvědčuje, že v případě nadužívání spoluvlastnického podílu bezdůvodné obohacení odpovídá částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbíce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, či ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Podstatné přitom je, že pokud užívaný statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).

23. S ohledem na citované judikatorní závěry odvolací soud okresnímu soudu přisvědčuje i v tom, že i kdyby bylo možno dospět k závěru, že ze strany žalovaného došlo k nadužívání jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti, je třeba s ohledem na dokazováním zjištěný skutkový stav dovodit, že usurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení i proto žalovanému nevznikla. Podle skutkových zjištění okresního soudu byl v daném případě předmětem užívání téměř sto let starý zjevně zanedbaný a neudržovaný přízemní dům o dvou místnostech, v němž po celou dobu užívání nebyla provedena rekonstrukce, nenachází se v něm vybavení kuchyně, vůbec v něm chybí koupelna i záchod, přičemž sklepní prostory a vedlejší hospodářská stavení jsou znečištěny lidskými výkaly, neboť tam obyvatelé domu dlouhodobě chodí vykonávat své tělesné potřeby. O tomto domě se znalci v posudcích, jimiž okresní soud prováděl dokazování, vyjádřili v tom smyslu, že je v daném stavu prakticky neobyvatelný, nesplňující ani zcela základní standardy bydlení. Již na základě těchto skutkových zjištění o naprosto bezútěšném stavu nemovitosti lze uzavřít, že jde o nemovitost nezpůsobilou k pronájmu, a to ani za jakkoli nízké nájemné, aniž by bylo třeba k posouzení této otázky zadávat žalobcem navrhovaný znalecký posudek. I s ohledem na tento tristní stav domu lze tudíž uzavřít, že bez ohledu na to, zda žalovaný nadužíval svůj spoluvlastnický podíl, či nikoli, na jeho straně povinnost vydat bezdůvodné obohacení nevznikla.

24. Okresní soud nepochybil ani v tom, že se zabýval posouzením žalobou uplatněného nároku z hlediska dobrých mravů. Jak uvedl Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – viz jeho § 1 odst. 2, § 2 či § 8; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Nelze tedy okresnímu soudu vytknout, že při svém rozhodnutí vzal v úvahu i zjištění o tom, že žalovaný je osobou z té nejnižší sociální vrstvy (o čemž svědčí již jen zjištěný standard jeho bydlení v předmětné nemovitosti), a to osobou prostou, jednoduchého intelektu, neorientovanou v právních záležitostech (o čemž se okresní soud přesvědčil jeho výslechem), a tedy v řízení tou slabší stranou (princip ochrany slabší strany přitom nelze považovat za diskriminaci na základě sociálního původu, jak se snaží žalobce dovodit). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení je zajisté nárokem odlišným od nároku na vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně uplatnitelným. Nicméně z hlediska mravního si nelze nepovšimnout přístupu žalobce, který v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti nejprve nabízel žalovanému, že jeho spoluvlastnický podíl „odkoupí“ za 70 000 Kč, aby pak – poté co vyšla najevo citová vazba žalovaného k domu, který má po rodičích a v němž prožil celý svůj život – svůj spoluvlastnický podíl o téže velikosti na téže nemovitosti žalovanému „prodal“ za 675 000 Kč, tedy téměř za desetinásobek toho, za co sám nabízel za stejný spoluvlastnický podíl žalovaného, pokud by ho měl získat do svého vlastnictví. Jestliže se vedle takto dosaženého zisku snaží žalobce získat další plnění ve výši „obvyklého nájemného“ 3 500 Kč měsíčně za užívání jedné poloviny domu, který je v takovém stavu, že je lidsky důstojným způsobem neobyvatelný, lze vskutku žalobou uplatněný nárok posuzovat jako zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nemůže požívat právní ochrany. To platí tím spíše, že podle výsledků dokazování žalobce o užívání nemovitosti skutečný zájem neměl, když se jejího užívání neujal ani v době, kdy žalovaný i všechny další osoby, které v domě bydlili, nemovitost opustili (v řízení sice nebylo přesně zjištěno, kdy a na jakou dobu se tak stalo, nicméně okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že sama skutečnost opuštění nemovitosti prokázána byla, a to zejména i výslechem svědků v napadeném rozsudku jmenovaných, kteří nemají k účastníkům bližší vztah a kteří se postarali o psa [Anonymizováno], který v opuštěné nemovitosti zůstal, nejprve tak, že jej chodili krmit, a poté zajištěním jeho převozu do útulku).

25. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal závěr okresního soudu o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku správným.

26. Důvodnost je však třeba odvolání přiznat, pokud je jím napaden výrok nákladový. O nákladech řízení bylo rozhodnuto správně co do jejich základu. Podle úspěchu ve věci je to plně neúspěšný žalobce, který je podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit náklady řízení úspěšnému žalovanému. Nelze však pominout, že podle citovaného ustanovení lze přiznat toliko náhradu takových nákladů řízení, jež jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odvolací soud přisvědčuje žalobci, že věc není skutkově a právně natolik složitá, aby bylo jako samostatný úkon právní služby možno považovat zástupcem žalovaného vypracovaný právní rozbor věci. Ten je třeba považovat za součást úkonu převzetí a přípravy zastoupení. Rovněž tak nelze za úkon účelný považovat doplnění skutkových tvrzení, neboť při náležité odborné péči bylo možno všechna rozhodující tvrzení uvést již ve vyjádření k žalobě. Dle názoru odvolacího soudu není úkonem nezbytným k bránění práva žalovaného ani účast u vyhlášení rozhodnutí. Jde sice o právo účastníka řízení, nicméně vyhlášení rozhodnutí se koná při jiném soudním roku, při němž již není prostor k přednesům účastníků ani k dokazování (pokud by k němu chtěl soud přistoupit, musel by nařídit jednání), účast či neúčast na soudním roku nařízeném k vyhlášení rozhodnutí tak výsledek sporu nemůže nikterak ovlivnit. Žalovanému proto podle názoru odvolacího soudu náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně toliko ve výši 34 557,60 Kč. Tyto náklady tvoří náklady právního zastoupení žalovaného sestávající z mimosmluvní odměny za 6 úkonů právní služby dle § 7 bodu 5. a. t. po 4 460 Kč (převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě a 4x účast při jednání), 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2014 za použití čl. II. vyhl. č. 258/2024 Sb. a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupce žalovaného plátcem, z odměny a náhrad ve výši 5 997,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

27. Ze všech vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho výroku ve věci samé (výroku I.) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, zatímco v nákladovém výroku (výroku II.) jej jako věcně správný potvrdil jen co do základu tohoto nároku (určení, že povinným k náhradě nákladů řízení je žalobce, který je má zaplatit žalovanému), co do platebního místa (k rukám žalobcova advokáta; srov. § 149 odst. 1 o. s. ř.) a lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), a za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jej změnil co do výše žalovanému přiznané náhrady.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud za situace, kdy převážně úspěšným v odvolacím řízení byl žalovaný, který měl plný úspěch ve věci samé a převážný úspěch i co do nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k celému předmětu odvolacího řízení tak lze uzavřít, že i v něm byl neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, a proto mu odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 14 045,08 Kč, které tvoří náklady právní zastoupení v odvolacím řízení sestávající z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby po 4 460 Kč dle § 7 bodu 5. a. t. za použití § 11 odst. 1 písm. g), k) a. t. (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem), 1 paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2014, za použití čl. II. vyhl. č. 258/2024 Sb., 1 paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] dle § 13 odst. 1, 4 a. t. (v nyní účinném znění), cestovného osobním vozem z [adresa] a zpět při celkově ujeté vzdálenosti [Anonymizováno] km, základní náhradě 5,8 Kč/km, ceně 95 oktanového benzinu 35,80 Kč/l (vyhl. č. 475/2024 Sb.) a kombinované spotřebě [Anonymizováno] l/km v účtované výši [částka], náhrady za 6 půlhodin času promeškaného při cestě k soudu a zpět po 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. v nyní účinném znění] a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 2 437,58 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo (k rukám advokáta) určil odvolací soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůtu k plnění pak jako základní třídenní, počítanou do právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když z obsahu spisu neplynou žádné okolnosti, jež by svědčily pro stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

Poučení