14 Co 59/2009

Rubrum

Smlouva ve prospěch třetí osoby uzavřená v rámci narovnání Má-li být předmětem smlouvy ve prospěch třetí osoby závazek jednoho z kontrahentů, že vůči třetí osobě učiní v dohodnuté době návrh (věcné) smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, je nezbytné, aby v takovém smluvním ujednání byly obsaženy všechny esenciální náležitosti budoucího návrhu věcné smlouvy, při jehož akceptaci třetí osobou by byla završena jedna ze dvou (základních) fází (v daném případě obligační závazek) nabývání vlastnického práva k nemovitosti. Jestliže ve smlouvě ve prospěch třetí osoby sjednaný závazek jednoho kontrahenta uzavřít, resp. předložit ve stanovené době návrh věcné smlouvy vůči třetí (obmyšlené) osobě, je formulován tak, že z něj není zřejmé, zda předmětem budoucí smlouvy má být úplatný či bezúplatný převod vlastnického práva ke specifikované nemovitosti, je taková smlouva ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, v jehož důsledku je touto neplatností postižena i celá předmětná dohoda o narovnání.

Výrok

Z odůvodnění: Okresní soud nařídil usnesením podle rozsudku téhož okresního soudu ze dne 2.5.2007 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 512 377 Kč, pro náklady předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 48 410 Kč, pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením byl pověřen Mgr. L. N., soudní exekutor se sídlem Exekutorského úřadu v K. Proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce podal povinný prostřednictvím svého advokáta včasné a řádné odvolání. V něm namítá, že rozhodnutí označené oprávněnou jako exekuční titul pozbylo své vykonatelnosti, protože účastníci dne 26.5.2008 uzavřeli dohodu o narovnání, jejímž předmětem je úprava poměrů, do které náleží vztahy mezi účastníky řešené rozsudkem okresního soudu. Protože závazek plynoucí z rozhodnutí, jež má být vykonáno, podle povinného zmíněným narovnáním zanikl a byl nahrazen závazkem jiným, povinný navrhl, aby krajský soud napadené usnesení okresního soudu změnil tak, že se předmětný návrh na nařízení exekuce zamítá. Pro případ, že by odvolací soud napadené usnesení okresního soudu nezměnil a návrh na nařízení exekuce nezamítl, navrhl povinný z opatrnosti zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) OSŘ, případně podle písm. b) cit. ustanovení. Povinný současně k tomuto odvolání připojil úředně ověřenou kopii "Dohody o narovnání ze dne 26. května 2008." Oprávněná ve svém písemném vyjádření k odvolání povinného prostřednictvím své advokátky namítla, že předložená dohoda o narovnání neřeší soudem přiznanou náhradu nákladů řízení, kterou má povinný uhradit k rukám její advokátky, a to ve výši 48 410 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Tato částka doposud nebyla povinným uhrazena, a oprávněná proto nesouhlasí se zastavením řízení, ale trvá na tom, aby nařízená exekuce byla "provedena minimálně co do částky 48 410 Kč." Pokud jde o zbytek uplatněné pohledávky, oprávněná poukázala na to, že ke dni podání jejího vyjádření nebylo vlastnické právo k nemovitostem převedeno na syna účastníků R. N., který se stal zletilým dne 5.10.1990, a tedy nebyla splněna podmínka sjednaného narovnání. V případě, že soud posoudí předloženou dohodu o narovnání jako platnou, oprávněná "souhlasí se zastavením řízení, pokud jde o uplatněnou pohledávku 512 377 Kč, trvá však na provedení exekuce, pokud jde o náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 48 410 Kč a k tomu odpovídající náhrady nákladů právního zastoupení v tomto exekučním řízení." Povinný prostřednictvím svého advokáta v písemné replice k vyjádření oprávněné předně podotkl, že dohoda o narovnání mezi účastníky byla podepsána jeden měsíc před podáním návrhu na nařízení exekuce, takže "to, že s tím oprávněná svou právní zástupkyni neseznámila, není vinou povinného a nelze to přičítat k jeho tíži." Ve vazbě na argumentaci oprávněné stran vymožení částky 48 410 Kč, představující přisouzenou náhradu nákladů (nalézacího) řízení, povinný cituje článek II. zmíněné dohody o narovnání, kde je uvedeno, že tímto narovnáním byly definitivně upraveny vztahy mezi účastníky řešené shora citovaným rozsudkem okresním soudem v označené věci a že nemají navzájem žádné další pohledávky kromě těch, jež plynou z této dohody. Povinný dále rozebírá nákladový výrok cit. rozsudku okresního soudu ve vazbě na § 149 odst. 1 OSŘ (platební místo), poukazuje na finanční plnění 20 000 Kč obsažené ve zmíněné dohodě, zdůrazňuje, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo převedeno na syna účastníků z důvodu, že na jeho majetek (povinného) byla nařízena exekuce, v důsledku čehož povinný nemohl povinnost, jak byla účastníky sjednána v dohodě o narovnání, splnit. Podle povinného ani nesplnění podmínek cit. dohody nezakládá její neplatnost, ale toliko možnost oprávněné žádat soud, aby povinnému uložil splnění jeho závazku. Krajský soud předně zkoumal, zda v důsledku podaného odvolání výše uvedeného obsahu jsou osvědčeny podmínky pro věcné přezkoumání napadeného usnesení soudu prvního stupně či nikoliv. V posuzované věci okresní soud rozhodoval o návrhu oprávněné na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále již "EŘ"), přičemž vydal napadené usnesení, jímž návrhu zcela vyhověl, tj. pro vymožení shora cit. pohledávky oprávněné nařídil proti povinnému exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. L. N. Ustanovení § 44 odst. 10 EŘ stanoví, že proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce dle exekučního řádu soud - z hlediska jeho věcného posouzení - pouze zkoumá exekuční návrh s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí shodně v tom směru, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož exekuce je navrhována, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda vymáhané právo není prekludováno; způsob provedení exekuce zákon ponechává na exekutorovi, který v tomto směru není vázán exekučním návrhem. Výše uvedený přezkumný rozsah pak limituje důvody odvolání, které - chce-li odvolatel dosáhnout (věcného) přezkumu napadeného rozhodnutí - musí být v odvolání tvrzeny výhradně ve vztahu ke skutečnostem, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, resp. v odvolání musí být uplatněn alespoň jeden z těchto (tvrzených) důvodů; z hlediska zachování možnosti přezkumu přitom již není rozhodné, zda takový důvod byl odvolatelem uplatněn důvodně či nikoli. V posuzovaném případě povinný tím, že v odvolání namítá, že předmětný rozsudek uzavřením dohody o narovnání již nepředstavuje exekuční titul, neboť účastníci v rámci narovnání právních poměrů mezi nimi sporných či pochybných pojali i zmíněný (peněžitý) závazek povinného vůči oprávněné plynoucí z cit. rozsudku okresního soudu, zpochybňuje tak existenci podkladového rozhodnutí coby esenciální podmínku pro nařízení exekuce na majetek povinného. Povinný tedy uplatňuje způsobilý odvolací důvod, pro který je nezbytné napadené usnesení okresního soudu věcně přezkoumat, jakož i řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. Předně je zapotřebí zdůraznit, že oprávněná při odvolacím jednání nově uvedla, že dohodu o narovnání, kterou uzavřela s povinným, považuje za neplatnou, neboť ji uzavírala v určitém stavu tísně, kdy byla po rozvodu, nezbytně potřebovala finanční prostředky, neboť se musela odstěhovat od svého otce, přičemž tehdy jí povinný nabídl částku 20 000 Kč s tím, že jí tyto peníze vyplatí, pokud podepíše zmíněnou dohodu o narovnání. Stran svého tehdejšího zdravotního stavu povinná, dotázána odvolacím soudem, také uvedla, že se léčila pro psychické potíže (měla deprese), přičemž povinnému tento její zdravotní stav byl znám. Jak vyplývá z obsahu spisu, oprávněná podala u okresního soudu návrh na nařízení exekuce k vymožení její pohledávky za povinným ve výši 512 377 Kč a nákladů (nalézacího) řízení ve výši 48 410 Kč, a to podle (tvrzeného vykonatelného) rozsudku okresního soudu v Ch. ze dne 2.5.2007, kterým byla povinnému (v nalézacím řízení vystupujícímu v procesním postavení žalovaného) uložena mj. povinnost, aby zaplatil oprávněné (v nalézacím řízení vystupující v procesním postavení žalobkyně) částku 512 377 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a dále v téže lhůtě na náhradě nákladů řízení částku 48 410 Kč, a to k rukám advokátky oprávněné. Podle okresního soudu je zmíněný rozsudek vykonatelný. Za této procesní situace a při tvrzení oprávněné, že povinný vůči oprávněné nesplnil dobrovolně to, co mu ukládá uvedený rozsudek, proto okresní soud nijak nepochybil, vyhověl-li zcela podanému návrhu, tedy nařídil-li pro vymožení již shora cit. pohledávky včetně oprávněné přisouzené náhrady nákladů (nalézacího) řízení exekuci na majetek povinného. Pokud jde o tvrzení oprávněné při odvolacím jednání stran stavu tísně a jejího zdravotního stavu, při kterém přistupovala k uzavření zmíněné dohody o narovnání, nebylo možno ani z obsahu spisu, ale ani s ohledem na výsledky odvolacího řízení uzavřít, že by zde byly osvědčeny právně významné skutečnosti, jež by zakládaly úvahy o příp. neplatnosti zmíněného právního úkonu z důvodu, že jej oprávněná učinila nesvobodně (§ 38 odst. 1 ObčZ), případně v duševní poruše (§ 38 odst. 2 ObčZ), anebo že by zde byly osvědčeny podmínky předvídané v § 49 ObčZ (uzavření smlouvy, resp. dohody v tísni). Uvedené námitky oprávněné byly tedy krajským soudem shledány jako zjevně nedůvodné. Podle § 585 odst. 1 ObčZ dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Podle druhého odstavce téhož ustanovení byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Podle třetího odstavce téhož paragrafu dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům; jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým (usnesení Ústavního soudu ze dne 5.6.2000, sp. zn.

IV. ÚS 13/2000, in ASPI). Jak již bylo řečeno, účelem narovnání přitom není zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají. Jeho účelem je předejít dalším pochybnostem a sporům tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Sporností či pochybností práv je třeba rozumět rozdílný názor účastníků na otázky existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Není také vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí svá dosavadní práva a povinnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2004, sp. zn. 32 Odo 976/2003, in Civilní judikatura. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 1048). Krajský soud se ztotožňuje s právním názorem povinného potud, že účastníkům původního nalézacího řízení nic nebránilo, aby své právní poměry, pakliže usilují o narovnání vztahů mezi nimi sporných v širším, resp. v jiném rozsahu, než který byl v nalézacím řízení soudním rozhodnutím rozsouzen, korigovali v rámci institutu narovnání. V tomto směru je totiž třeba odlišovat spornost a pochybnost práv mezi účastníky, resp. spornost a pochybnost právního poměru mezi nimi. K této materii Sedláček přiléhavě uvádí: "1. Občanský zákoník mluví sice o sporném, a pochybném ‚právu' ale zde ‚právo' (sc. subjektivní) má význam právního poměru. Spojka ‚a' má smysl disjunktivní (nebo), nikoliv konjunktivní.

2. Sporný je právní poměr nejen ten, o němž zahájen byl soudní spor (§ 232 c. ř. s.), nýbrž i ten, o němž z jakéhokoliv důvodu není mezi stranami shody.

3. Pochybný je právní poměr, není-li jisto, jak dlouho bude trvati, nebo jenž je na výmince závislý, anebo ten, jehož dobytnost pro hospodářský stav dlužníkův není jistá.

4. Rozsudkem soudním odstraněna byla spornost právního poměru, proto nelze v tom směru uzavírati o něm narovnání, obzvláště když k okolnosti věci rozsouzené musí soud přihlížeti z moci úřadu (§ 240, III, § 411, II c. ř. s.). Rozsouzený právní poměr může zůstati i nadále pochybný, a proto do té míry je narovnání přípustné." (Sedláček, J. Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 2. přepracované vydání. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1933, s. 228). Dohoda o narovnání zpravidla obsahuje účastníky nově sjednaný závazek, může ovšem také pokrývat "pouze" vytěsnění spornosti či pochybnosti dosavadních práv mezi účastníky i tím způsobem, že (z)ruší dosavadní závazek, aniž by kterémukoliv z účastníků vznikla další, resp. nová povinnost či povinnosti. Dohoda o narovnání může ale obsahovat i několik závazků, a to např. i ve formě uzavření smlouvy o budoucí (např.) kupní smlouvě, případně i uzavření smlouvy účastníků ve prospěch třetí osoby. V každém případě dohoda o narovnání představuje (v závislosti podle počtu účastníků) dvou či vícestranný právní úkon, který musí mj. splňovat všechny náležitosti, resp. v rámci dohody o narovnání uzavřená (uzavřené) smlouva (smlouvy) musí splňovat všechny zákonem předepsané náležitosti, neboť pochopitelně i dohoda o narovnání může být postižena (absolutní) neplatností, v důsledku čehož nemohou v hmotněprávních vztazích nastat důsledky předvídané v § 585 odst. 1 ObčZ ve vazbě na přísl. smluvní ujednání účastníků. Jinak řečeno, dohoda o narovnání musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich platnosti (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1550). K absolutní neplatnosti právního úkonu, smlouvy, dohody etc. přitom soud přihlíží z moci úřední, aniž by bylo nezbytné takovou námitku tím kterým účastníkem v řízení uplatnit. S ohledem na právně relevantní tvrzení povinného v jím podaném odvolání proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce na majetek povinného krajský soud nařídil k projednání odvolání jednání, při kterém podrobil dokazování již shora opakovaně zmíněnou dohodu o narovnání. Z této dohody krajský soud zjistil, že dne 26.5.2008 účastníci tohoto řízení uzavřeli dohodu o narovnání, v rámci které se dohodli na odstranění (jimi tvrzených) sporných vztahů mezi nimi, do jejíhož předmětu začlenili i práva a povinnosti vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Ch. ze dne 2.5.2007, konkrétně týkající se peněžitého závazku povinného zaplatit povinné z titulu vypořádání (zaniklého a uvedeným rozsudkem také vypořádaného) společného jmění účastníků částku 512 377 Kč, s tím, že si účastníci "zejména přejí, aby byl zaopatřen jejich syn R. N., nar.

5. října 1990." Za účelem odstranění spornosti těchto vztahů se proto účastníci dohodli na následujícím narovnání: "Pan

V. N. se zavazuje: 1. podat návrh na převod vlastnického práva k rodinnému domu uvedeného v čl. I prvním odstavci na syna R. N., nar.

5. října 1990, a to neprodleně po dni jeho 18. narozenin. 2. při podpisu této dohody o narovnání vyplatit finanční částku 20 000 Kč (slovy: dvacet tisíc korun českých) k rukám paní N. Účastníci prohlašují a svými podpisy stvrzují, že tímto narovnáním byly definitivně upraveny vztahy mezi nimi řešené Okresním soudem v Ch. a že nemají navzájem žádné další pohledávky kromě těch, jež plynou z této dohody." Krajský soud za užití § 35 odst. 2 ObčZ (interpretačního hlediska pro výklad projevu vůle) dospěl k závěru, že účastníci v rámci uzavřené dohody o narovnání se mj. dohodli na tom, že povinný "neprodleně po dni 18. narozenin" uzavře ve prospěch syna účastníků - R. N. - smlouvu, podle které převede na svého syna vlastnické právo k rodinnému domu čp. 4421 v Ch. Podle názoru krajského soudu lze k tomuto závěru dospět i přes v dohodě o narovnání užitou formulaci "podat návrh na převod vlastnického práva k rodinnému domu.", neboť z obsahu čl. I. ve vazbě na čl. II. cit. dohody, aniž by byl změněn obsah učiněného písemného projevu vůle účastníků, je zřejmé, že se mělo jednat o návrh budoucí smlouvy o převodu vlastnického práva k cit. nemovitosti ve prospěch syna účastníků R. N. Dohoda o narovnání tak mj. řeší situaci, kdy se účastníci dohodli, že povinný uzavře ve prospěch třetí osoby, resp. svého syna R. N. do "neprodleně po dni jeho 18. narozenin" věcnou smlouvu shora cit. obsahu. Bylo proto zapotřebí tuto smlouvu konfrontovat s platnou právní úpravou z hlediska posouzení, zda představuje vůbec platný právní úkon či nikoliv (a v takovém případě z jakého důvodu, resp. pro jaké vady či pro jakou absenci zákonných náležitostí právního úkonu). Podle § 50 odst. 1 ObčZ účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby. Podle druhého odstavce věty první téhož ustanovení není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy k ní projeví souhlas. Podle třetí odstavce cit. par. dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela. Podle § 50a odst. 1 ObčZ se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle druhého odstavce téhož ustanovení nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno. Podle § 132 odst. 1 ObčZ vlastnictví lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Podle § 133 odst. 2 ObčZ převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností, vedoucích ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 ObčZ), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí. Subjekty mají v prvé řadě možnost zvolit některý z upravených typů smluv (tzv. pojmenované typy smluv) nebo uzavřít smlouvu atypickou (nepojmenovanou) podle § 51 ObčZ, která ale nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona. Stejně tak není vyloučeno, aby smluvní strany uzavřely smlouvu smíšenou (§ 491 odst. 1 ObčZ), vznikající kombinací různých typů smluv. Jestliže se smlouvou o smlouvě budoucí zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost, přičemž může jít o povinnost na obou stranách nebo na straně jen jedné smluvní strany, potom smlouvou ve prospěch třetí osoby dlužník bere vůči druhé straně - věřiteli, který jedná vlastním jménem, závazek, že bude plnit třetí osobě. Smlouvy ve prospěch třetího netvoří samostatný smluvní typ, jsou pouze obměnou jiných smluv, ať již pojmenovaných, či nepojmenovaných; ve prospěch třetí osoby lze uzavřít tedy kteroukoli smlouvu, pokud to není v rozporu s její povahou. Jestliže lze smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít i ve prospěch třetího, může být následná smlouva uzavřena mezi dlužníkem (tj. tím, který vzal na sebe závazek uzavřít v určité době smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se dohodl s věřitelem) a třetím subjektem, tj. bez účasti věřitele, tj. osoby, které dlužník přislíbil uzavření budoucí smlouvy ve prospěch třetího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005, in ASPI). Závazek uzavřít budoucí smlouvu může být vyjádřen (a žalobou) vymáhán např. i tak, že jedna ze stran se zavazuje předložit druhé straně ve stanovené době návrh smlouvy a druhá strana se zavazuje jej ve stanovené době poté přijmout; v takovém případě jsou účastníci oprávněni domáhat se prohlášení - např. učinit projev vůle podle § 43a ObčZ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98, in Civilní judikatura. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 685). Smlouvou ve prospěch třetí osoby (pactum in favorem tertii) lze tedy - jak již shora bylo připomenuto citovaným judikátem dovolacího soudu - uzavřít jakoukoliv smlouvu; jejím předmětem může být i závazek, že jedna strana učiní v budoucnu vůči třetí osobě návrh na uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitému majetku. Půjde tak v zásadě v uzavřené smlouvě ve prospěch třetí osoby o obsažený závazek jednoho z kontrahentů učinit vůči třetí osobě ofertu věcné smlouvy, při jejíž akceptaci třetí osobou by se stala perfektní věcná smlouva, jež by založila (obligační) závazek převádějícího (prodávajícího či darujícího) kontrahenta na (kupující či obdarovanou) třetí osobu. Pokud by smlouvou ve prospěch třetí osoby zavázaný kontrahent takový projev vůle (ofertu smlouvy) neučinil, byla by v dané hmotněprávní situaci podle názoru krajského soudu dána aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku z této smlouvy druhému kontrahentovi a v případě souhlasu (obmyšlenou) třetí osobou i tomuto ke smluvnímu vztahu přistoupivšímu účastníkovi. Důsledky shora rozvedené současně naznačují, že pokud má být předmětem smlouvy ve prospěch třetí osoby závazek jednoho z kontrahentů, že vůči třetí osobě učiní v dohodnuté době návrh věcné smlouvy, jejímž předmětem má být převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, je nezbytné, aby v takovém smluvním ujednání byly obsaženy všechny esenciální náležitosti budoucího návrhu věcné smlouvy, při jehož akceptaci třetí osobou by byla splněna jedna ze dvou (základních) fází (obligační závazek) nabývání vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Mezi základní náležitosti věcné smlouvy, jejímž předmětem má být převod vlastnického práva (i k nemovitému) majetku, náleží především vymezení, zda se má jednat o úplatný či bezúplatný převod, resp. zda se jedná o kupní nebo o darovací smlouvu, případně o smlouvu jinou. V případě kupní smlouvy je podle § 588 ObčZ její podstatnou náležitostí předmět koupě a její cena. Tyto náležitosti musí splňovat každý jednotlivý závazkový vztah mezi každým jednotlivým prodávajícím (vlastníkem) a kupujícím. Předmětem darovací smlouvy je zase bezúplatnost převodu vlastnictví věci. K posledně uvedenému nutno dodat, že vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 OSŘ) nic na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníka smlouvy o budoucí smlouvě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2000, sp. zn. 33 Cdo 857/99, in Civilní judikatura. 2. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 679). Pakliže ve smlouvě ve prospěch třetí osoby sjednaný závazek jednoho kontrahenta uzavřít, resp. předložit ve stanovené době návrh věcné smlouvy vůči třetí (obmyšlené) osobě není z hlediska svého předmětu identifikován potud, že z něj není zřejmé, zda předmětem budoucí smlouvy má být úplatný či bezúplatný převod vlastnického práva ke specifikované nemovitosti, tedy zda převod vlastnického práva k nemovitému majetku se má realizovat na základě kupní, darovací či jiné smlouvy, nelze než uzavřít, že taková smlouva je ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatným právním úkonem, v jehož důsledku - neboť v daném případě aplikace § 41 ObčZ (částečná neplatnost právního úkonu) je vyloučena - je touto (absolutní) neplatností postižena (celá) předmětná dohoda o narovnání, jejíž gros spočívá v narovnání právních poměrů účastníků právě ve formě uzavření předmětné smlouvy ve prospěch třetí osoby. Z vyloženého je zřejmé, že odvolací argumentace povinného postavená na tvrzení, že zde není podkladového rozhodnutí, podle nějž by bylo lze nařídit exekuci na jeho majetek, důvodná není. Poněvadž v posuzované věci byla osvědčena existence podkladového rozhodnutí - již shora cit. rozsudku téhož okresního soudu, podle kterého byly povinnému uloženy rovněž vpředu již zreferované povinnosti spočívající v zaplacení oprávněné přisouzených částek (tj. jistiny včetně náhrady nákladů nalézacího řízení) - a v řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že toto rozhodnutí je vykonatelné, přičemž povinná v návrhu tvrdila, že povinný svou povinnost dle vykonatelného rozsudku dobrovolně nesplnil, okresní soud nijak nepochybil, pokud takto podanému exekučnímu návrhu vyhověl, tedy pokud pro vymožení shora cit. pohledávky nařídil exekuci na majetek povinného. Z vyložených důvodů proto krajský soud podle § 219 OSŘ odvoláním napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí potvrdil.