14 CO 6/2022 - 279

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Heleny Novákové a soudců JUDr. Jitky Levové a JUDr. Libora Daňhela ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] trvale bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] trvale bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 29 736 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 6. 2021, č. j. 5 C 9/2017-245, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 9. 2021, č. j. 5 C 9/2017-253, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením, se 1) potvrzuje v zamítavém výroku I o věci samé a ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu; 2) mění ve výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 21 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi („ soud prvního stupně“) zamítl žalobu o povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 29 736 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25 468 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]. Doplňujícím usnesením uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi částku 5 461 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala oprávněnost nároku, neunesla důkazní břemeno o uznání dluhu a o nároku. Uznání dluhu nepředložila v originálu, který nemá a neví kde je. Znalec nemá možnost posoudit tzv.„ technické padělání“ kopie podpisu na listině. Byť dovodil, že předlohou vytištěného obrázku – kopie podpisu, byl pravý podpis žalované, nemohl se vyjádřit k tomu, zda byl napsán právě na listině. Proto není možné určit, zda podpis na uznání je pravým podpisem žalované. Navíc žalovaná byla v pracovním vztahu k druhovi žalobkyně a vlastnoruční podpisy žalované jí tak byly k dispozici na pracovní smlouvě a dalších listinách s tím souvisících. Žalobkyně byla svým druhem pověřena provozem penzionu [právnická osoba], měla tak přístup k pracovním dokumentům žalované. Mezi tvrzeními žalobkyně v žalobě a následných podáních byly rozpory, zejména ohledně zápůjčky z [datum] a zápůjčky 2 028 Kč. Rozpory soud shledal i mezi tvrzeními a výpovědí žalobkyně a výpovědí svědka [příjmení] [příjmení], a to jak ohledně zápůjček, tak ohledně vyhotovení písemného uznání dluhu žalovanou. V případě zápůjčky částky 12 840 Kč se u částky 7 840 Kč dle tvrzení žalobkyně v podání z [datum] mělo jednat o prostředky získané z podnikání společnosti svědka, nacházející se v pokladně. Aktivně legitimována k vymáhání částky by tak dle soudu prvního stupně byla společnost a nikoli žalobkyně. Nebylo prokázáno, že při skončení pracovního poměru měla žalovaná velké množství neodpracovaných hodin, svědek vypověděl, že nic takového s žalovanou písemně neřešil. Problém byl v neúplné obsazenosti penzionu a nemožnosti odpracovat celou pracovní dobu, proto zaměstnanci pobírali plat i v zimních měsících, kdy nebyla práce. Tvrzení žalované, že nebyla ve finanční nouzi vyžadující zápůjčky, potvrdil svědek [jméno] [příjmení], syn žalované. Za nevěrohodné považoval soud prvního stupně, že jen na základě pracovního vztahu byli žalobkyně a svědek ochotni žalované zapůjčit veškerou peněžní hotovost ze svých prostředků, když o ne zcela dobrých vztazích k žalované svědčí provedená kontrola v době její pracovní neschopnosti. Ani doložená komunikace SMS zápůjčku neprokazuje, slovo„ peníze“ zde bylo použito obecně bez konkrétních souvislostí. Absurdní je dle soudu prvního stupně tvrzení o tom, že žalovaná žádala o zapůjčení konkrétních částek v korunách (2 028 Kč, 6 708 Kč, 8 160 Kč).

3. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě žalobkyně odvolání, jímž navrhla (po doplnění podáním z [datum]), napadený rozsudek zrušit a vyhovět její žalobě. Vytkla napadenému rozhodnutí nesprávná skutková zjištění a právní posouzení věci. Úředně ověřená kopie uznání dluhu je sama o sobě důkazem schopným prokázat nárok žalobkyně. Samotné vyslovení žalovanou, že listinu nepodepsala, nepostačuje k vytvoření pochybností o její pravdivosti. Dle znaleckého posudku je podpis žalované na listině jejím pravým podpisem, proto je na žalované, aby rozporovala obsah listiny. Žalovaná neprokázala, proč by listina uznání měla být nepravdivá, nevymezila k tomu žádný skutkový důvod, pouze sdělila, že listinu nikdy neviděla a vlastnoručně nepodepsala. Soud uměle vytvořil domněnky nemající oporu v žádném z důkazů. Žalobkyně vylíčila, jakým způsobem peníze žalované poskytla, a údajné rozpory na tom nemohou nic změnit. Žalobkyně byla od počátku subjektem, který zapůjčil finanční prostředky. Z uznání dluhu vyplývá, že byla jediným věřitelem. Pokud byly části hotovosti brány z pokladny společnosti druha či od něj, je to ve vztahu k žalované irelevantní. Šlo o událost z r. 2015 a 2016, proto mohlo ve výpovědích dojít k drobným nepřesnostem. Soud vztah nepochopitelně přesunul do roviny pracovněprávní a pochybil při hodnocení důkazů, když hodnotil výpověď svědka [příjmení] jako nevěrohodnou. Předvídatelnosti rozhodnutí se vymyká odlišné hodnocení dvou osob blízkých účastníkům, pokud soud stejně nehodnotil výpověď syna žalované [jméno] [příjmení]. Vztah žalované a svědka [příjmení] [příjmení] nesouvisí s předmětem sporu. Prostředky zapůjčila pouze a jen žalobkyně a není zřejmé, na základě jakého tvrzení a důkazu dospěl soud k závěru, že se žalovaná [příjmení] zprávami domáhala výplaty peněz, na které měla nárok za provedenou práci. Hodnocení důkazů soudem se vymyká zásadě volného hodnocení důkazů. Soud měl za postačující ničím nepodložená tvrzení žalované. Doplňující usnesení souvisí s rozsudkem a žalobkyni by neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení státu.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhla napadený rozsudek potvrdit. Soud prvního stupně spolehlivě a úplně zjistil skutkový stav. Tvrzení žalobkyně nejsou pravdivá, žalovaná v minulosti nikdy neučinila žádné právní jednání, které by mohlo být posuzováno jako zápůjčka. Přijaté částky na účet žalované byly odměnou za práci, kterou vykonávala od [datum] do února či března 2016 pro bývalého zaměstnavatele na jeho penzionu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a na něm závislý výrok doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu, i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., provedl dokazování některými listinnými důkazy, které byly předloženy před soudem prvního stupně a o nichž nebylo z protokolu o jednání před soudem prvního stupně zcela zřejmé, zda jimi dokazování bylo provedeno a jakým způsobem (SMS zprávami z [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], pracovní smlouvou uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovanou [datum] a dodatkem [číslo] k ní z [datum], a výplatním lístkem žalované od této společnosti za listopad 2015 z [datum]) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to v převážné části i ze správně uvedených důvodů.

6. Z doplněných důkazů odvolací soud zjistil, že mezi [právnická osoba] s. r. o., za niž jednal jednatel [příjmení] [jméno] [příjmení], a žalovanou byla dne [datum] uzavřena pracovní smlouva s nástupem zaměstnankyně do práce [datum] na pozici pokojská, obsluha baru, s místem výkonu práce [obec] a [obec], na dobu určitou v délce jednoho roku, která byla dodatkem [číslo] z [datum] změněna na dobu trvání pracovního poměru do [datum]. Ukončení pracovního poměru k [datum] vyplývá i z výplatního lístku za listopad 2015 vyhotoveného [datum], dle něhož z 20 pracovních dnů v měsíci bylo odpracováno 15,5 dne (124 hodin), a vedle základní hrubé mzdy 8 267 Kč (ze„ sazby“ 11 200 Kč) byla poskytnuta náhrada za 1 svátek a 5,5 dnů dovolené ve výši 2 799 Kč, celkem 11 066 Kč hrubého, po zákonných srážkách 9 683 Kč čistého. Z výplatního lístku nejsou patrny žádné jiné neodpracované dny ani hodiny, než uvedená dovolená. Z přepisů SMS zpráv je patrné, že v době od [datum] do [datum] žalobkyně s žalovanou komunikovala ohledně jejího výkonu práce pokojské, zadávala jí úkoly a pokyny k pracím, které je třeba udělat, o jejichž provedení ji žalovaná informovala, a to i v měsících prosinec 2015 a leden 2016, kdy žalovaná nebyla v pracovním poměru k výše uvedené společnosti. V březnu 2016 žalovanou informovala žalobkyně o tom, že zjistila, že jí neodešel„ převoďák“ pro žalovanou a že taška se vším vypraným je„ v úklidovce“ (SMS ze [datum]), a [datum] se žalovaná žalobkyně dotazovala, zda jí poslala peníze. Ve výše uvedených SMS zprávách z dubna účastnice opět komunikovaly ohledně úklidu a práce a ve zprávách z července 2016 ohledně pracovní neschopnosti žalované.

7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a správně vyhodnotil provedené důkazy a povšiml si významných rozporů jak v tvrzeních žalobkyně samotné, kterými v průběhu řízení odůvodňovala uplatněný nárok, tak v její výpovědi ve vztahu k jejím dosavadním tvrzením, i rozporů mezi tvrzeními žalobkyně (a její výpovědí) a výpovědí svědka [příjmení], partnera žalobkyně a současně společníka a jednatele společnosti zaměstnávající žalovanou. Soud sice neuvedl, proč neprovedl další žalovanou navržené důkazy (výslechem její matky k tomu, že si nemusela půjčovat, a svědka [příjmení] k tomu, že ji zasvěcoval do jejích pracovních povinností), je však evidentní, že tyto skutečnosti buď měl soud prvního stupně prokázány jinými důkazy (solventnost žalované výpovědí svědka [příjmení]) nebo tyto důkazy neměly prokazovat pro rozhodnutí věci žádné právně významné skutečnosti (že žalovanou zasvěcoval do pracovních povinností svědek [příjmení]). Skutečnost, že finanční situace žalované nevyžadovala půjčky (a tudíž i hodnocení výpovědi syna žalované, svědka [příjmení]), přitom s ohledem na posléze uvedené má pro rozhodnutí věci jen zcela okrajový (podpůrný) význam.

8. Ze správně učiněných skutkových zjištění však dle názoru odvolacího soudu neučinil soud prvního stupně zcela úplné právní závěry, byť s tím, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní k poskytnutí půjček žalované (o čemž byla soudem prvního stupně poučena a ke splnění povinností s poučením o následcích jejich nesplnění byla vyzvána), se odvolací soud ztotožňuje.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

11. Podle § 561 odst. 1 věty první o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího.

12. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

13. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval (§ 133 o. s. ř.). Věřitel tedy v případě uznání dluhu dlužníkem nemusí dokazovat ani vznik dluhu, ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu.

14. Předně je nutno konstatovat, že soud prvního stupně správně vyhodnotil v daném případě uznání dluhu žalobkyní. Byť v této souvislosti neučinil výslovný závěr o tom, že uznání dluhu předložené žalobkyní nemá za následek existenci vyvratitelné právní domněnky, která by přenášela důkazní břemeno o tom, že dluh nevznikl nebo zanikl, na žalovanou, správně ve svém rozhodnutí z předloženého uznání dluhu nevyšel a požadoval po žalobkyni (kterou o jejích povinnostech a následcích jejich nesplnění řádně poučil), aby existenci tvrzených půjček v řízení prokázala.

15. Žalobkyně předložila uznání dluhu z [datum] toliko v kopii ověřené vidimační doložkou vyznačenou poštou, když jeho originál již nemá (nemůže ho nalézt).

16. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu [webová adresa], stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, jehož závěry, byť přijaté při výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2622/2020).

17. V usnesení ze 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí uvedl:„ Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá“. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a další judikaturu tam uvedenou). [příjmení] názor (právní věta) je vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005. Rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, tak, jak jsou vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní. Uvedený závěr se podává již z citované judikatury Nejvyššího soudu, která se sice týkala v konkrétních věcech fotokopií, nicméně v textu rozhodnutí se pojednává i obecněji o kopiích. Dále: Jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Přitom tu nejde jen o formulační nuance. Podepisuje-li někdo originál listiny, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem listiny souhlasí, a lze tedy stanovit domněnku správnosti listiny (jejího obsahu). Nicméně nad kopií listiny, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné listiny, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na listinu podpis i z jiného pramene. Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu. Tuto skutečnost ostatně respektuje i obvyklý právní a obchodní styk (např. v bankovní praxi, ale i jinde), ve kterém účastníci vlastnoručně podepisují jak originál, tak i stejnopis nebo kopii listiny, která se tak stává z hlediska dokazování plnohodnotnou soukromou listinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Pro úplnost se dodává, že vlastnoruční podpis na listině lze výjimečně nahradit; nicméně„ možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (např. razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku – posuzováno objektivně – obvyklé“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99).

18. Podle zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování) vidimací se ověřuje, že opis nebo kopie (dále jen "vidimovaná listina") se doslova shoduje s předloženou listinou (§ 6 odst. 1). Vidimací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených na vidimované listině ani jejich soulad s právními předpisy. Krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, obecní úřad, újezdní úřad, držitel poštovní licence ani [příjmení] komora České republiky (dále jen "úřad") za obsah vidimované listiny neodpovídá (§ 6 odst. 2). Vidimace se na vidimované listině nebo na listu pevně s ní spojeném vyznačí ověřovací doložkou a otiskem úředního razítka (§ 7 odst. 1). Po provedení vidimace se vidimovaná listina označí tak, aby text na ní nemohl být po provedené vidimaci doplňován (§ 7 odst. 2). Vidimace se, mimo jiné, neprovede, jsou-li v předložené listině, z níž je vidimovaná listina pořízena, změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit její věrohodnost (§ 9 píms. f), nebo jestliže se vidimovaná listina doslovně neshoduje s předloženou listinou, z níž byla pořízena (§ 9 písm. g).

19. K institutu vidimace listiny Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, uvedl, že vidimace vzhledem ke způsobu, jakým je prováděna, neslouží (nemůže sloužit), k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace tak nemůže dodat vidimované listině„ vyšší kvalitu“ veřejné listiny. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie listiny s vidimovaným originálem (s vidimovanou listinou). Veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř. je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie (k odlišnosti listiny a doložky na ní vyznačené srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1620/2007, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých je legalizační, tudíž i vidimační, doložka listinou odlišnou od smlouvy nebo jiné listiny, na níž je vyznačena). K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5423/2017. Skutečnost, že šlo o listinu vidimovanou, sama o sobě neprokazuje správnost ověřované listiny (pravdivost údajů v ní uvedených). U vidimace je (na rozdíl od sepisu notářského zápisu) v zákoně výslovně stanoveno, že„ úřad“ není odpovědný za obsah, správnost a pravost údajů uvedených v listině (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 21/2006 Sb., nebo § 73 odst. 3 notářského řádu). Účelem vidimační doložky tedy je pouze osvědčit, že vidimovaná listina se zcela shoduje s předloženou listinou, ze které byla pořízena (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2622/2020).

20. Tyto závěry se tedy uplatní i při vidimaci prováděné držitelem poštovní licence, jako v tomto případě, kdy uznání dluhu z [datum] bylo opatřeno vidimační doložkou pošty (viz § 1 odst. 1 písm. f) zákona č. 21/2006 Sb.).

21. Ze shora uvedených zákonných ustanovení i judikatorních závěrů Nejvyššího soudu je tedy zřejmé, že žalobkyní předloženou kopii uznání dluhu žalovanou, byť obsahující vidimační doložku pošty (nikoli však legalizační doložku stvrzující, že před ověřující osobou žadatel listinu vlastnoručně podepsal nebo podpis na listině uznal za vlastní, viz § 10 zákona č. 21/2006 Sb.), nelze považovat (bez ohledu na závěry znaleckého posudku, který však v podstatě výše uvedené právní závěry Nejvyššího soudu potvrdil z hlediska možností znaleckého zkoumání znalce), za uznání dluhu opatřené vlastnoručním podpisem žalované a za situace, kdy žalovaná svůj podpis na listině popřela, nelze z něj dovodit přenos důkazního břemene dle § 133 o. s. ř. o tom, že dluh nevznikl (zánik žalovanou tvrzen není), na žalovanou.

22. Za dané situace nese tedy žalobkyně břemeno tvrzení a důkazní o vzniku dluhu (jednotlivých půjček), jak správně dovodil soud prvního stupně, a pro soudem prvního stupně správně zjištěné rozpory nejen v samotných tvrzeních žalobkyně, ale i v jí navržených důkazech (v tomto směru odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, když v hodnocení důkazů se od soudu prvního stupně nijak neodchyluje), své břemeno důkazní neunesla. Neunesla však i břemeno tvrzení, když se sama ve svých tvrzeních postupně činěných zejména ohledně první půjčky, která měla být poskytnuta v hotovosti a u níž tak nebyla prokázána ani tradice (tedy předání peněz, které žalovaná nepotvrdila), podstatně rozchází.

23. Je třeba ovšem vypořádat se i s tím, že soud není vázán právním hodnocením skutkového stavu provedeným účastníky (byť žalobní tvrzení ve spojení s uplatněným nárokem vymezují předmět řízení, jímž je soud vázán, až na výjimky, vyplývající z § 153 o. s. ř.). Přitom v případě tří částek (2 028 Kč, 6 708 Kč a 8 160 Kč) bylo prokázáno, že byly převedeny z účtu žalobkyně u Komerční banky na účet žalované u [obec] spořitelny. Nebyl-li by přitom prokázán jiný právní důvod, mohlo by se jednat o bezdůvodné obohacení žalované plněním bez právního důvodu (§ 2991 o. z.), které by bylo možno žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu (viz § 118a odst. 2 o. s. ř.). I zde se ovšem odvolací soud shoduje s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně a v závěru, že žalovaná prokázala, že pro firmu druha žalobkyně (kterou žalobkyně považovala za rodinný podnik, sama v ní pracovala bez pracovní smlouvy, vykonávala činnosti při vedení podniku a jeho finančním hospodaření a z tohoto titulu i žalovanou úkolovala a kontrolovala, brala peníze z pokladny firmy, které považovala za společné, když s druhem, který je jednatelem a společníkem firmy, společně hospodařili – viz tvrzení žalobkyně v jejích písemných podáních, její výpověď a výpověď svědka [příjmení]), vykonávala činnosti i poté, co jí skončila pracovní smlouva uzavřená (podle jejího dodatku) do [datum], a to nejméně v prosinci 2015, lednu a březnu 2016 (viz SMS doložené samotnou žalobkyní shora uvedené). Nebylo přitom prokázáno, že by měla odpracovat zadarmo nějaké dříve neodpracované hodiny, když žalobkyně na výzvu soudu k tomuto tvrzení žádné důkazy nepředložila. Naopak, výplatním lístkem za listopad 2015 (tedy mimosezonní měsíc) bylo prokázáno, že v tomto měsíci vyjma dovolené žalovaná žádné neodpracované hodiny neměla, a bylo tak vyvráceno, že by v tomto mimosezonním měsíci, kdy neměla pro nedostatek klientů podle žalobkyně a svědka [příjmení] být práce, by žalovaná neodpracovala to, co měla. Svědek [příjmení] přitom uvedl, že nízká mzda pobíraná i v mimosezonním období odpovídala tomu, že zaměstnanci fakticky ani neměli možnost vždy odpracovat všechny hodiny pracovní doby pro neobsazenost penzionu, a že to brali tak, že počtu odpracovaných hodin odpovídala nižší mzda a bonusem byla skutečnost, že měli zaměstnanci pracovní smlouvu po dobu celého roku, tedy i v zimních měsících, kdy nebyla práce, a pobírali plat (což navíc žalovaná po změně pracovní smlouvy a omezení pracovního poměru do konce listopadu a jeho obnovení od dubna následujícího roku ani neměla). Bylo tedy prokázáno, že žalovaná vykonávala pro firmu druha žalobkyně práce i v době, kdy neměla uzavřenu písemnou pracovní smlouvu, za něž náleží (obecně) odměna, a to právě v období, do nichž časově spadá převod částek z účtu žalobkyně na účet žalované. Přestože částka byla poukázána z osobního účtu žalobkyně, vzhledem k tomu, že šlo o práce bez pracovní smlouvy, žalobkyně byla pověřena úkoly při vedení firmy a jejím finančním hospodaření, žalovanou úkolovala a dohlížela na ni a firmu považovala za rodinnou, peníze v pokladně firmy považovala za společné s druhem, s nímž finančně společně hospodařili, nevylučuje skutečnost, že peníze odešly z osobního účtu žalobkyně, že šlo o plnění za práce vykonané žalovanou bez pracovní smlouvy pro firmu druha žalobkyně. Tomu ostatně nasvědčuje i žalobkyní předložená SMS zpráva ze [datum], v níž žalobkyně sděluje žalované, že„ jí včera neodešel převoďák pro žalovanou, že odejde dnes, večer to zkontroluje, tak ať se nezlobí, taška se vším vypraným je v úklidovce“. Z předložených SMS zpráv samotnou žalobkyní lze tedy učinit závěr, že plnění poskytnuté žalobkyní žalované právní důvod mělo a souviselo právě s výkonem práce žalované pro firmu druha žalobkyně, neboť věcná i časová souvislost prací žalované a tohoto plnění je z nich patrná.

24. Soud prvního stupně proto správně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení státu doplňujícího usnesení za znalečné vyplacené znalci (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně též správně vypočetl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení, odvolací soud však musel výrok II napadeného rozsudku změnit (§ 220 o. s. ř.), neboť v době rozhodování odvolacího soudu není zástupce žalované (jak uvedl u odvolacího jednání) plátcem daně z přidané hodnoty, nebude tak muset z odměny a náhrad odvést tuto daň podle zvláštního právního předpisu (zdanitelným plněním je náhrada nákladů řízení přiznaná až pravomocným rozhodnutím soudu) a žalované tak nenáleží náhrada této daně ve výši 4 368 Kč, ale jen náhrada dalších nákladů se zastoupením advokátem ve výši 20 800 Kč (ve výpočtu odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí) a částka 300 Kč za písemné podání vyhotovené obecným zmocněncem zastupujícím dříve žalovanou (viz rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí), celkem tedy 21 100 Kč, splatných k rukám advokáta v řízení zastupujícího žalovanou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

25. Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšností žalované v odvolacím řízení a skutečností, že jí v odvolacím řízení vznikly náklady s právním zastoupením, a to ve výši odměny advokáta za dva úkony právní služby po 2 300 Kč (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), to je 4 600 Kč, a dvou paušálních částek náhrady hotových výdajů po 300 Kč, to je 600 Kč, celkem 5 200 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g) a k ), § 7 bod 5., § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), opět splatných k rukám advokáta zastupujícího žalovanou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení