14 Co 649/2024 - 180

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudkyň Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jany Havlové ve věci žalobkyně "[Jméno žalobkyně]., [IČO žalobkyně], [Adresa žalobkyně], [Jméno Zástupce], [Jméno advokáta], proti žalovanému [Jméno žalovaného A], [Datum narození žalovaného A], [Adresa žalovaného A], [Jméno žalovaného B], [Anonymizováno], o zaplacení 163 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Chomutově ze dne 27. června 2024, č. j. 18 C 347/2021-157, takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného, pokud jím byl napaden výrok II. rozsudku okresního soudu, se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech odvolacího řízení 20 530,54 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 163 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 163 000 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku, tj. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 163 000 Kč od 26. 3. 2020 do 30. 7. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 163 000 Kč od 31. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 113 565,20 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému v březnu až květnu 2019 zápůjčku v celkové výši 163 000 Kč na vybavení a rekonstrukci provozovny, kterou žalovaný provozoval. Dle dodacích listů žalovaný odebíral zboží na provoz této své restaurace od dubna 2019 do prosince 2019. Peněžní prostředky poskytl se souhlasem žalobkyně z jejích prostředků [jméno FO], který byl jejím zaměstnancem, a který si o tom vedl vlastní evidenci. Vzhledem k tomu, že žalovaný se rozhodl ukončit pracovní poměr u žalobkyně, došlo k vyrovnání dlužných částek. Žalovaný se dne 16. 1. 2020 dostavil do domu [jméno FO], kde mu vyrovnal osobní zápůjčku a dále uhradil 59 800 Kč k uspokojení pohledávky žalobkyně, která vyplývala z jeho pracovní činnosti. K této platbě obdržel druhý den potvrzení o úhradě. Téhož dne podepsal rovněž uznání dluhu, v němž se zavázal další dlužnou částku z titulu zápůjčky ve výši 163 000 Kč hradit ve splátkách po 5 000 Kč s tím, že první splátka je splatná ke dni 25. 2. 2020. Na uznání dluhu je označen žalovaný, coby dlužník a žalobkyně, coby věřitelka; jako důvod uznávané pohledávky je uvedena půjčka poskytnutá na vybavení a rekonstrukci provozovny. O úhradu dlužné částky byl žalovaný několikrát žádán.

3. Citovaný závěr o skutkovém stavu učinil okresní soud na základě těchto úvah při hodnocení v řízení provedených důkazů: Tvrzení žalovaného, že nepodepsal uznání dluhu z důvodu poskytnuté zápůjčky na vybavení a rekonstrukci provozovny tak, jak jej předložila žalobkyně u soudu, ale pouze částečně vyplněný tiskopis bez uvedení výše a důvodu uznávaného dluhu, bylo vyvráceno výpovědí svědka [jméno FO], který podrobně vysvětlil, jak došlo k tomu, že se objevily dvě verze uznávacího prohlášení ze dne 16. 1. 2020 podepsaného v jeho domě v nebytových prostorách při osobní schůzce s žalovaným, a to jednak úplně vyplněné uznání včetně podpisu žalovaného a další neúplná verze bez podpisu žalovaného, která byla připravená pro případné změny. Tato výpověď je podpořena výpovědí svědka [jméno FO], když obě výpovědi do sebe zapadají a tvoří logický celek. Naopak výpověď svědkyně [jméno FO] (matky žalovaného) nebyla přesvědčivá, když na jedné straně tvrdí, že se s žalovaným [jméno FO] bojí kvůli jeho hrubému chování, a zároveň popisuje, jak si při uvedené schůzce společně s žalovaným tři čtvrtě hodiny v jiné místnosti prohlíželi poháry z výstav psů a povídali si o nich, místo aby řešili problémy týkající se zápůjčky. Ty měli údajně řešit hned poté, co se vrátili ke strýci žalovaného [právnická osoba] do auta, kde na ně čekal. Ten však odmítl u jednání soudu svědčit s tím, že si nic nepamatuje a nechce se tak dopustit mylné výpovědi.

4. Smlouvu o zápůjčce, jež byla uzavřena ústně, okresní soud posuzoval dle dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uznání dluhu právně podřadil pod § 2053 o. z., přičemž dospěl k závěru, že důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Věřitel poté nemusí prokazovat vznik dluhu a ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu. Okresní soud dospěl k závěru, že z jím provedených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný dluh uznal. Dle závěru okresního soudu předmětná pohledávka vzniklá poté, co byl zjištěn úpadek žalovaného ve věci vedené u Krajského soudu [adresa] [spisová značka], tedy se jednalo o tzv. nový dluh. Lhůtu k plnění okresní soud stanovil dle lhůty k plnění poskytnuté v předžalobní upomínce, neboť lhůta určená v uznání dluhu byla neurčitá. Následující den, tj. 31. 7. 2021 se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením žalované částky, tudíž žalobkyni od toho dne vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyni okresní soud přiznal. S ohledem na neurčitost splatnosti stanovené v uznání dluhu byla žaloba ve zbytku požadovaného příslušenství částečné zamítnuta.

5. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 (pozn. odvolacího soudu: správně jde o odst. 3 citovaného ustanovení) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když dospěl k závěru, že žalobkyně byla neúspěšná jen v nepatrné části, pročež k jejímu nepatrnému neúspěchu nepřihlížel. Přiznané náklady řízení sestávají z uhrazeného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení a nákladů právního zastoupení stanovených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), v odůvodnění rozsudku okresního soudu v podrobnostech uvedených.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, kterým jej napadl v celém rozsahu, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný především namítal, že žalobkyně ve sporu není aktivně legitimovaná, neboť zápůjčku poskytoval [jméno FO]. Ten, aniž by o tom vystavil jakýkoliv interní účetní doklad, vzal peníze a tyto předal žalovanému. Zápůjčka nikdy nebyla nijak promítnuta do účetnictví žalobkyně. Svědek tyto prostředky do společnosti „nějak vrátil“, resp. jsou na pokladně společnosti účtovány. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti nijak nevyplývá, že by byl [jméno FO] osobou oprávněnou za žalobkyni poskytovat zápůjčky. Již s ohledem na to měla být žaloba zamítnuta. Dle názoru žalovaného dále žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, neboť z jí předložených důkazů nijak neplynou skutečnosti, kdy dluh vznikl a kdy se stal původně splatným. Žalobkyně neuměla nikdy specifikovat povahu dluhu a datum jeho vzniku. Tyto skutečnosti jsou podstatné, neboť byl dne [datum] zjištěn úpadek žalovaného a následně došlo k úspěšnému oddlužení žalovaného, neboť byl výrokem V. usnesení Krajského soudu v [adresa] [spisová značka] osvobozen od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky nepřihlásili, ač tak měli učinit. Žalobkyně však pohledávku, která byla předmětem uznání, do insolvenčního řízení nepřihlásila, a ta tudíž zanikla splněním oddlužení a osvobozením od zbylých dluhů. Žalovaný rovněž namítl absolutní neplatnost samotné uznávacího prohlášení, neboť dluh v něm není identifikován natolik určitě, aby listina mohla vyvolat účinky uznání dluhu. Dle názoru žalovaného svědek [jméno FO] nijak nedoplnil výpověď svědka [jméno FO], jehož výpověď tak stojí zcela osamoceně. Oproti tomu svědkyně [jméno FO] vše vylíčila do detailu a věrohodně.

7. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaný uznání dluhu dle vlastního vyjádření podepsal. Z důkazů také plyne, že peněžní prostředky byly žalobkyně. Svědek [jméno FO] je vyzvedl z pokladny a zapůjčil je jménem žalobkyně – žalovanému. Jakmile se dozvěděl o konstrukci žalovaného, že by snad měl být věřitelem on, z opatrnosti postoupil pohledávku žalobkyni, což soudu doložil. Důkazní břemeno týkající se vzniku, zániku či jiné transformace pohledávky tíží dle názoru žalobkyně výhradně žalovaného. Žalobkyně má rovněž za to, že prohlášení o uznání dluhu obsahuje všechny zákonem i judikaturou stanovené náležitosti. V řízení doložila existenci a trvání pohledávky, kdy naopak žalovaný nedoložil, že by pohledávka zanikla nebo se z jiného důvodu stala nevymahatelnou. Rovněž uvedla, že uznán byl dluh ze zápůjčky na vybavení a rekonstrukci provozovny, přičemž v době zjištění úpadku žalovaného, žalovaný ještě nebyl podnikatelem a provozovnu, označenou v dodacích listech jako „[Anonymizováno]“, neměl. Odkázala na insolvenční návrh žalovaného ve shora uvedeném insolvenčním řízení. Samotná živnost na hostinskou činnost, jak plyne z živnostenského rejstříku, žalovanému vznikla až [datum]. Souzená pohledávka tudíž nepochybně vznikla až po zjištění úpadku žalovaného.

8. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného odvolání, dospěl přitom k závěru, že pokud odvolání směřovalo do výroku II. napadeného rozsudku, jímž byla okresním soudem žaloba částečně zamítnuta, je třeba odvolání v této části podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout jako podané osobou (subjektivně) neoprávněnou. Podle ustálené judikatury má subjektivní legitimaci k podání odvolání pouze účastník řízení, a to ten, jemuž nebylo výrokem rozhodnutí plně vyhověno anebo mu byla napadeným výrok rozhodnutí způsobena nějaká újma na jeho právech (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5097/2015; obě stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu jsou dostupná prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz). Určujícím je výrok rozhodnutí, neboť existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Nelze přitom brát do úvahy subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1760/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 936). V projednávané věci byla výrokem II. napadeného rozsudku žaloba částečně zamítnuta, tudíž je třeba v tomto rozsahu brát rozhodnutí vůči žalovanému učiněné ve prospěch, resp. k jeho prospěchu, pročež v této části subjektivní legitimace k podání odvolání na straně žalovaného chybí.

9. Naproti tomu odvolání do výroků I. a III. rozsudku okresního soudu je přípustné jak objektivně (§ 201 o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), tak i subjektivně, bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Proto odvolací soud při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal věcnou správnost těchto výroků rozsudku okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), odvolání však shledal nedůvodným.

10. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně odvolatel ani žádné takové vady nenamítal. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

11. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřil žalovaný, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce a vypořádal se i s námitkami účastníků. Provedené důkazy okresní soud zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl i to, jakými úvahami se při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů řídil (jak tyto jeho úvahy byly již výše shrnuty). Napadené rozhodnutí proto je přezkoumatelné a není důvodu je rušit ani podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

12. Okresní soud provedl účastníky označené důkazy, z nichž učinil zjištění odpovídající jejich obsahu, a to v rozsahu, jenž postačuje pro právní posouzení věci, a proto i odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil okresní soud a jak byl již výše citován.

13. Úvahy, kterými se okresní soud, při hodnocení provedených důkazů v rámci zásady jejich volného hodnocení (srov. § 132 o. s. ř.) řídil, považuje odvolací soud za logické a přesvědčivé. Soud prvního stupně řádně zdůvodnil, jak dospěl ke skutkovým zjištěním, z jakých důkazů při rekonstrukci skutkového děje čerpal, přičemž se náležitě vypořádal zejména se skutečnostmi, které byly mezi účastníky sporné, přitom se důkladně věnoval i posouzení i věrohodnosti slyšených svědků. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce, na jejíž základě byla žalovanému postupně v měsících březnu až květnu 2019 zapůjčena částka 163 000 Kč, a to prostřednictvím [jméno FO]. Dne 16. 1. 2020 žalovaný podepsal uznávací prohlášení, ve kterém uznal co do důvodu a výše dluh vůči žalobkyni ve výši 163 000 Kč, přičemž jako důvod vzniku byla uvedena právě půjčka na vybavení a rekonstrukci provozovny. Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou existence dvou verzí uznávacího prohlášení ze dne 16. 1. 2020, přičemž jeho závěr o tom, že [jméno FO] byly předem připraveny dvě verze uznávacího prohlášení a to jedna, v níž byl již před jeho podpisem [jméno FO] vyplněn text uznávacího prohlášení (důvod a výše uznávaného dluhu) a druhá nevyplněná verze uznání připravená pro případ, že by s textem vyplněné verze žalovaný nesouhlasil a žádal provedení změn či doplňků. To se však nestalo a žalovaný odsouhlasil a podepsal uznávací prohlášení tak, jak bylo připraveno [jméno FO], a předal mu je, zatímco nevyplněné prohlášení si ponechal. Tento svědkem [jméno FO] popsaný skutkový děj považuje i odvolací soud za logický a věrohodný. V uznávacím prohlášení se žalovaný zavázal uhradit dluh v měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Je třeba uvést, že žalovaný měl vůči žalobkyni rovněž dluh ve výši 59 800 Kč, který na schůzce konané dne 16. 1. 2020 v hotovosti uhradil, o čemž nejen výpověď [jméno FO], ale rovněž vystavený příjmový doklad. Skutečnost, že zapůjčené peněžní prostředky byly žalovanému předávány v březnu až květnu 2019, plyne z evidence [jméno FO]. Účel poskytování peněžních prostředků ze strany žalobkyně pak dokládá zejména samotné prohlášení o uznání dluhu, tedy vybavení a rekonstrukce restaurace. Provozování restauračního zařízení ze strany žalovaného prokazují dodací listy, dle kterých žalovaný odebíral od dubna 2019 do prosince 2019 od žalobkyně výhradně alkoholické nápoje většího množství.

14. Je pravdou, že v rámci proběhnuvšího dokazování před okresním soudem vyplynula další možná verze průběhu schůzky, na které bylo uznání dluhu žalovaným podepsáno. Okresní soud však náležitě a logicky vysvětlil, proč uvěřil verzi plynoucí z výpovědi svědka [jméno FO] podpořené výpovědí svědka [jméno FO], jak již byla výše popsána, nikoli verzi žalovaného, jež by plynula z výpovědi svědkyně [jméno FO], podle níž měl být žalovaným podepsán prázdný papír, kam bylo až dodatečně uznávací prohlášení dopsáno. Svědkyně [jméno FO] sice průběh schůzky podrobně popsala, ale odvolací soud se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že její výpověď vzbuzuje důvodné pochybnosti o její pravdivosti. Není logické, aby svědkyně a žalovaný měli z [jméno FO] obavy, a přitom s ním strávili poměrně dlouhou dobu prohlížením diplomů z výstav a hovorem o psech, namísto toho, aby po podpisu uznávacího prohlášení žalovaným z jeho domu spolu bez meškání odešli. Verzi, že žalobce podepsal prázdný papír, měl potvrdit navržený svědek [jméno FO], který měl na žalobce a jeho matku [jméno FO] čekat 15 až 20 minut v autě, kde mu po návratu od [jméno FO] měl žalobce sdělit, že podepsal prázdné papíry, a svědek [jméno FO] mu měl říci, že to neměl podepisovat. Ten to však odmítl s tím, že si na uvedený skutek nepamatuje. Není pravděpodobné, že si takto dlouhé čekání ani sdělení o podpisu prázdného papíru žalovaným nevybavil, což platí tím spíše, že měl žalobci podpis prázdného papíru vytýkat.

15. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Z proběhnuvšího dokazování před okresním soudem bylo postaveno najisto nejen to, že žalovaný podepsal uznání dluhu právě vůči žalobkyni (nikoli vůči [jméno FO]), přičemž tu [jméno FO] zastupoval a jednal za ni její zaměstnanec, který žalovanému předal zápůjčku, přičemž z žalobkyní předložených listinných důkazů plyne, že peněžní prostředky zapůjčené žalovanému, byly poskytnuty z pokladny žalobkyně. Ostatně sama žalobkyně nikterak nenamítla překročení zástupčího oprávnění svého zaměstnance [jméno FO].

16. Pokud se týká právního posouzení věci, pak soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle ustanovení § 2390 a násl. o. z., upravujících smlouvu o zápůjčce a dle ustanovení § 2053 o. z. upravujícícho uznání dluhu.

17. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

18. Podle § 2393 odst. 1 o. z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

19. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

20. Podle § 1958 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

23. V řízení bylo provedeným dokazováním prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zápůjčce dle § 2390 o. z., na jejímž základě žalobkyně při tomto právním jednání zastoupená svým zaměstnancem [jméno FO] poskytla žalovanému peněžení prostředky ve výši [částka], a to za účelem vybavení a rekonstrukce restauračního zařízení. Pro úplnost je třeba uvést, že smlouva o zápůjčce nemusí být písemná. Oproti tomu uznání dluhu, které žalovaný podepsal, ze zákona písemné být musí. Tato forma byla zachována, přičemž předmětné prohlášení má všechny náležitosti řádného uznání dle § 2053 o. z. Toto žalovaný vlastnoručně podepsal, přičemž je třeba uvést, že uznání dluhu je jednostranným právním jednáním adresovaným věřiteli. Účinky uznání dluhu nevyžadují souhlas nebo jakékoliv jiné jednání ze strany věřitele. Písemný projev uznání dluhu musí být doručen do dispoziční sféry věřitele, což se v daném případě stalo. Žalovaný tak podpisem uznání dluhu uznal pohledávku žalobkyně co do důvodu – jímž je (zá)půjčka na vybavení a rekonstrukci provozovny, jakož i co do výše v částce 163 000 Kč, kterou se zavázal splácet v měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Odvolací soud souhlasí s argumentací žalobkyně, že uznáním dluhu se má za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá a žalovaného stíhá důkazní břemeno o neexistenci dluhu. Ostatně tento názor již byl v předchozí judikatuře nejvyšších soudů několikrát dovozen. Například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017 se podává, že uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají.“ A dále tamtéž: „uznání dluhu plní zajišťovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). V daném řízení tak bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že jím uznaný závazek nevznikl, což se mu však s ohledem na shora uvedené nepodařilo.

24. Odvolací soud se zabýval rovněž odvolací námitkou týkající se proběhnuvšího insolvenčního řízení žalovaného. Na tomto místě je třeba předeslat, že s touto se řádně vypořádal již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že předmětná pohledávka vznikla poté, co byl zjištěn úpadek žalovaného ve věci vedené u Krajského soudu v [adresa] [spisová značka], tedy, že se jednalo o tzv. nový dluh. Není sporu o tom, že – jak to plyne z insolvenčního rejstříku veřejně dostupného na [Anonymizováno] usnesení o zjištění úpadku žalovaného spojeného s povolením oddlužení č. j. [právnická osoba] bylo vydáno dne [datum], přičemž téhož dne bylo zveřejněno. Účinky spojené se zjištěním úpadku nastávají dnem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V tomto usnesení byla stanovena lhůta k přihlášení pohledávek nejpozději do [datum]. Okresní soud tak nepřehlédl, že nejen v době zjištění úpadku, ale ani do konce lhůty k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, pohledávka žalobkyně ještě neexistovala (vznikla až v následujícím období, když zápůjčka byla podle výsledků dokazování poskytnuta postupně v měsících březnu až květnu 2019), pročež ji nebylo možné do insolvenčního řízení přihlásit, a tudíž se na ni ani nevztahuje osvobození žalovaného od placení pohledávek přiznané žalovanému insolvenčním soudem [srov. § 414 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů; arg. a contrario]

25. Dlužno dodat, že okresní soud nepochybil ani při rozhodování o úrocích z prodlení. Je třeba přitakat soudu prvního stupně, že lhůta k plnění uvedená v uznání dluhu je neurčitá, neboť v ní není uvedena periodicita splátek, a je tak třeba za použití § 1958 o. z. vycházet ze lhůty uvedené v předžalobní upomínce. Žalovaný byl vyzván k úhradě do [datum], přičemž dnem následujícím se ocitl v prodlení, a od tohoto dne proto může žalobkyně podle § 1970 o. z. požadovat úrok z prodlení ve výši dle nař. vl. č. 351/2013 Sb.

26. Odvolací soud tedy napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil jak v jeho vyhovujícím výroku I., tak i v jeho nákladovém výroku III., který nebyl odvoláním výslovně napaden, pročež při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé není dána potřeba měnit výrok o nákladech řízení (ve prospěch či neprospěch žádného z účastníků), neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo (srov. odst. 30 odůvodnění stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 60/24, dostupného prostřednictvím internetu na nalus.usoud.cz).

27. Odvolání bylo z části odmítnuto, jinak byla v odvolacím řízení žalobkyně zcela úspěšná, a náleží jí proto podle § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Výše těchto nákladů je představována odměnou za právní zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby z tarifní hodnoty [částka], a sice za vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast u odvolacího jednání dne [datum]. Jeden z těchto úkonů byl učiněn do [datum], druhý již v době od [datum], za prvý tak náleží odměna ve výši [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 a. t., spolu s jednou paušální náhradou ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném do [datum], za druhý odměna v téže výši spolu s paušální náhradou ve výši [částka] podle § 13 odst. 1, 4 a. t. ve znění účinném od [datum], to vše spolu s jízdným osobním automobilem o [Anonymizováno] litrů benzinu na 100 km, jeho ceně stanovené vyhl. č. 475/2024 Sb., ve výši [částka] a sazbě základní náhrady za 1km ve výši [částka]/km, tedy [částka]. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činí [částka], spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jejíž je zástupce žalobkyně plátcem (§ 131 odst. 3 o. s. ř.), ve výši [částka]; celkem tedy [částka]. Tuto částku uložil odvolací soud žalovanému zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně, a to v zákonné třídenní lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když z obsahu spisu neplynou žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

Poučení