14 Co 82/2021-187

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. [jméno] [příjmení] a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], narozené [datum], bytem v [obec], [ulice a číslo], zastoupené JUDr. Mgr. [jméno] [jméno], advokátem se sídlem v [obec], [ulice a číslo], proti žalovanému [celé jméno žalovaného], narozenému [datum], bytem v [obec], [adresa], zastoupenému Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo], o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 25. března 2021, č. j. 14 C 100/2019-168, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výrocích I. až III. potvrzuje, b) ve výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce [titul] [jméno] [jméno] na nákladech řízení před soudem prvního stupně 71 547,40 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. [jméno] [jméno] na nákladech odvolacího řízení 31 460 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud výrokem I. zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemkům parc. [číslo] jehož součástí je budova [adresa], a parc. [číslo] oběma zapsaným v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] [anonymizována tři slova], část [územní celek], [územní celek] [anonymizováno] [obec] (dále jen„ nemovitosti“), výrokem II. nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému, kterému výrokem III. uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 1 100 000 Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku, a výrokem IV. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. O zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem rozhodoval okresní soud za situace, kdy oba účastníci souhlasili se zrušením jejich spoluvlastnictví k nemovitostem a s jejich přikázáním do výlučného vlastnictví žalovanému oproti vyplacení vypořádacího podílu.

3. Žalovaný v řízení jakožto procesní obranu proti žalobkyní uplatněnému požadavku na zaplacení vypořádacího podílu uplatnil formou kompenzační námitky jím provedené investice do nemovitostí, jež specifikoval a vyčíslil. Žalobkyně rovněž jako procesní obranu proti nároku žalovaného na zaplacení investic vznesla námitku započtení svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dostalo užíváním nemovitostí nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, jež rovněž vyčíslila.

4. Při svém rozhodnutí okresní soud vycházel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí, každý v rozsahu jedné poloviny. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné, neboť při něm nelze zachovat funkčnost a účelovost jednotlivých částí stavby, přičemž k jejich zachování by muselo být vynaloženo nepřiměřených nákladů. Obvyklá cena předmětných nemovitostí je 2 200 000 Kč.

5. Oba účastníci označili důkazy k prokázání existence a výše svých nároků uplatněných v řízení k započtení. S ohledem na svůj právní názor níže uvedený okresní soud však tyto důkazy pro nadbytečnost neprovedl.

6. Po právní stránce okresní soud takto zjištěný skutkový stav posuzoval podle § 1143, 1144 a 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) a dospěl k závěru, že jsou dány zákonné předpoklady pro zrušení spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. S ohledem na nemožnost reálného rozdělení nemovitostí je ve shodě s návrhy účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému, který s tím souhlasil, a to oproti vyplacení vypořádacího podílu vycházejícího z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem. Určení delší lhůty k zaplacení vypořádacího podílu odůvodni okresní soud s odkazem na ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. s. ř.“) tak, že ji stanovil přiměřeně k výši částky uložené žalovanému k zaplacení.

7. Pokud se týče kompenzačních námitek, které uplatnili žalobkyně a žalovaný, konstatoval okresní soud, že se jedná o nároky z tzv. širšího vypořádání, které žalobkyně a žalovaný uplatnili v rámci procesní obrany, a to žalovaný k započtení proti nároku žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu a žalobkyně k započtení proti žalovaným uplatněnému peněžnímu nároku za jím provedené investice. Podle názoru okresního soudu je však takový postup možný až po právní moci rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jelikož okresní soud shledal kompenzační námitku žalovaného nedůvodnou, tak tento závěr platí i pro kompenzační námitku, kterou uplatnila žalobkyně, neboť směřuje proti nedůvodně uplatněnému nároku ze strany žalovaného.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle ustanovení § 142 odst. 2 zák. o. s. ř. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na jejich náhradu, vycházeje ze závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn I. ÚS 262/2020, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, (dostupných stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu prostřednictvím internetu na stránkách judikatury Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) podle nichž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze objektivně hledal vítěze ani poraženého, neboť účastníky řízení nelze vnímat tak, jako by jeden byl v právu a druhý nikoliv.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž jej napadl v plném rozsahu, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítal, že okresní soud jej vedl k tomu, aby upřesnil své tvrzení o investicích do nemovitostí a aby k jejich prokázání navrhl důkazy, dokonce zahájil dokazování k zjištění rozsahu těchto investic, aniž by byl žalovaný poučen v tom směru, že po doplnění jeho tvrzení je specifikace investic nedostatečná a bude ji nutno upřesnit. Pouze přípisem ze dne [datum] okresní soud informoval žalovaného o tom, že jeho podání ze dne [datum] (tj. podání, jímž žalovaný v řízení své investice do nemovitostí poprvé uplatnil) a jeho následná doplnění soud posoudí, v souladu s požadavkem žalovaného, jako kompenzační námitku, kterou žalovaný uplatnil proti vypořádacímu podílu, který by měl být po zrušení podílového spoluvlastnictví v rámci vypořádání vyplacen žalobkyni. Soud prvního stupně tedy po celou dobu vedl řízení v tom směru, že jeho předmětem je mj. nárok žalovaného z širšího vypořádání. Poté však okresní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že tento jeho nárok je nedůvodný, a to v jednom jediném odstavci odůvodnění, které je celé ve své podstatě deskriptivním textem, přičemž úvahám soudu ohledně skutkových závěrů a právního posouzení není věnována náležitá pozornost jak co do kvality, tak do kvantity. Takové rozhodnutí je dle odvolatelova názoru překvapivé, nepřesvědčivé a neodůvodněné a jako takové je v rozporu se základními principy civilního procesu a zasahuje do práva žalovaného na spravedlivý proces. Z procesního postupu okresního soudu je evidentní, že neměl postaveno na jisto, z jakých důvodů jsou další nároky uplatňovány, přičemž v takovém případě měl vyzvat účastníky k jednoznačnému upřesnění procesního stanoviska (v tomto směru odvolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen„ Nejvyšší soud“) ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, (uveřejněný v Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 6830 a dostupný, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, prostřednictvím internetu na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)). Odvolatel má za to, že o důvodnosti, nebo nedůvodnosti jím uplatněného nároku z tvz. širšího vypořádání měl okresní soud v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 40/2018), v odvolání podrobně citovaným, rozhodnout, a to samostatným výrokem rozsudku. Jelikož tak okresní soud neučinil, nepřihlédl ani k žalovaným tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady.

10. Žalovaný tudíž uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

11. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil a v nákladovém výroku změnil tak, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Má za to, že okresní soud ke kompenzační námitce žalovaného nepřihlédl zcela důvodně, a to v souladu s právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení ze dne 28. 5. 2020, č. j. 14 Co 92/2002-92, vydaném v průběhu tohoto řízení. Nadto má za to, že pohledávka uplatněná žalovaným není způsobilá k započtení i proto, že se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 o. z., jak tento pojem vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Poukázala na to, že žalovaný ve svém odvolání nerozlišuje situaci, kdy nárok z tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatní vzájemným návrhem, od uplatnění námitky započtení jako procesní obrany; jeho odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu je tak nepřípadný a o nároku žalovaného, tak jak byl uplatněn, nemůže být rozhodováno samostatně. Přestože je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stručné, je z něho podle názoru žalobkyně zřejmé, že svou úvahu založil na nemožnosti započtení pohledávky z investic do společné nemovitosti na pohledávku z vypořádání podílového spoluvlastnictví, protože druhá uvedená pohledávka je ke dni rozhodnutí soudu nesplatná, a tedy nezpůsobilá k jednostrannému započtení. Žalobkyně se opakovaně snažila dosáhnout se žalovaným dohody o vypořádání společného jmění manželů a později podílového spoluvlastnictví a její snaha vždy ztroskotala na neochotě žalovaného čehokoli zaplatit. Proto má žalobkyně za to, že nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, když jí ve věci návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví bylo vyhověno zcela a v návrhu na výši vypořádacího podílu uspěla v převážné výši 11/16.

12. Odvolací soud k projednání odvolání nařídil jednání, při němž podle § 212, 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolání však důvodným neshledal.

13. S ohledem na výslovnou námitku žalovaného se odvolací soud ponejprv zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné, tj. zda není nesrozumitelné nebo nedostatečně odůvodněné. Dospěl však k závěru, že takovou vadou napadené rozhodnutí netrpí. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů (odst. 1 odůvodnění napadeného rozsudku), a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (odst. 3. a 4. odůvodnění napadeného rozsudku), srozumitelně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, jakož i to, o které důkazy, případně shodná skutková tvrzení účastníků, opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (odst. 5. až 7. a 9. odůvodnění napadeného rozsudku), vysvětlil, že další navržené důkazy neprovedl, neboť je s ohledem na svůj právní názor v rozsudku vyjádřený, považoval za nadbytečné (odst. 10. a 11. odůvodnění napadeného rozsudku). Shrnul, jaký učinil závěr o skutkovém stavu (odst. 8. a 9. odůvodnění napadeného rozsudku) a jak věc posoudil po právní stránce (odst. 13. až 15. napadeného rozsudku). Napadený rozsudek tudíž splňuje co do obsahu jeho odůvodnění nároky, kladené na ně ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Napadený rozsudek přitom nelze považovat za nesrozumitelný, neboť z něho je zcela zřejmé proč okresní soud rozhodl tak, jak rozhodl. To platí nejen, pokud jde o odůvodnění toho, v čem mezi účastníky nebylo sporu, tj. toho, proč okresní soud spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a proč je přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Okresní soud vedle toho, sice stručně, avšak zcela srozumitelně, odůvodnil i to, proč nevyhověl obraně žalovaného a na vypořádací podíl určený podle velikosti spoluvlastnických podílů účastníků ve výši obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí nezapočetl žalovaným formou kompenzační námitky uplatněné investice do nemovitostí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že dle názoru okresního soudu je takovýto postup, tj. započtení pohledávky na zaplacení investic proti pohledávce na zaplacení vypořádacího podílu, možný teprve až po právní moci rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (a tedy nikoli již v rozsudku, jímž byla povinnost k zaplacení vypořádacího podílu uložena). Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

14. Stejně tak ovšem odvolací soud neshledal důvod ani pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad v tomto ustanovení výslovně vyjmenovaných. Za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, nelze považovat ani skutečnost, že žalovanému (jeho zástupci) nebylo doručeno odvolání podané žalobkyní proti usnesení okresního soudu vydanému v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 15. 4. 2020 pod č. j. 14 C 100/2019-86 Okresní soud totiž neměl povinnost toto odvolání žalovanému doručovat, neboť toto odvolání nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé a napadené rozhodnutí se ani přímo netýkalo práv a povinností žalovaného, neboť jím bylo odmítnuto podání žalobkyně, které okresní soud (mylně) považoval za rozšíření žaloby o další nárok, a tedy za podání, kterým se zahajuje řízení. Z hlediska dalších odvolacích námitek žalovaného je pak, jak bude v podrobnostech vysvětleno níže, podstatné, že zástupci žalovaného bylo doručeno usnesení podepsaného soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 14 Co 92/2020-92, jímž bylo o předmětném odvolání žalobkyně rozhodnuto tak, že se její podání neodmítá.

15. Napadené rozhodnutí přitom nelze považovat za rozhodnutí pro žalovaného překvapivé nebo nepředvídatelné. Odvolateli lze přisvědčit potud, že v počátečních fázích řízení před soudem prvního stupně se mohl domnívat, že se soud jím uplatněnými investicemi do společných nemovitostí bude věcně zabývat a že je zohlední ve svém rozhodnutí ve věci samé při určení výše vypořádacího podílu. Ve fázi před vydáním napadeného rozsudku, která je pro posouzení případné překvapivosti rozsudku pro žalovaného rozhodující, jej však již nic k takové domněnce vést nemohlo. Zejména právě ve světle odůvodnění naposledy zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 14 Co 92/2020-92, které bylo zástupci žalovaného (srov. § 50b odst. 2 o. s. ř.) doručeno dne [datum] a s nímž se tudíž žalovaný potažmo jeho zástupce z řad advokátů mohl a při náležité péči měl seznámit, totiž nelze považovat posléze vydané a nyní přezkoumávané rozhodnutí ve věci samé za rozhodnutí pro žalovaného nepředvídatelné nebo překvapivé. Právě proto, aby účastníkům umožnil uplatnit jejich nároky z tzv. širšího vypořádání takovým způsobem, který by soudu dovolil se jimi věcně zabývat, odvolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí obšírně a s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu neprovádí soud bez návrhu, ale pouze pokud jej účastníci učiní předmětem řízení. Vysvětlil přitom, jakými odlišnými způsoby mohou účastníci nárok z vypořádání v širším smyslu procesně uplatnit, a v závislosti na tom, jak se zvolený způsob uplatnění takového nároku odrazí v soudním rozhodnutí (odst. 14. odůvodnění citovaného rozhodnutí). Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci oba účastníci uplatnili nároky z širšího vypořádání jako procesní obranu – žalovaný k započtení proti nároku žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu a žalobkyně proti nároku na žalovaným provedené investice – s tím, že podání obou stran jsou v tomto směru zcela určitá, a není třeba je tudíž vyzývat k upřesnění jejich procesních stanovisek. Zároveň zdůraznil, že během řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví si spoluvlastník, kterému je ukládáno, aby zaplatil druhému spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže účinně proti takovému nároku spoluvlastníka započíst jiný majetkový nárok, neboť výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu, a proto pohledávka z důvodu zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl vzniká teprve právní mocí rozsudku o zrušení podílového spoluvlastnictví a v době rozhodování soudu tak ještě neexistuje (odst. 15. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V této souvislosti odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaným uplatněná kompenzační námitka nemůže být z tohoto důvodu úspěšná. Následně i okresní soud žalovanému (v přípisu ze dne [datum], doručeném zástupci žalovaného dne [datum]) k jeho dotazu sdělil, že jeho podání ze dne [datum] a jeho následná doplnění posoudí v souladu s jeho požadavkem jako kompenzační námitku, kterou žalovaný uplatnil proti vypořádacímu podílu, který by měl být po zrušení podílového spoluvlastnictví v rámci vypořádání vyplacen žalobkyni. To, že bude vycházet z právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v odůvodnění již citovaného usnesení, pak dal okresní soud žalovanému zřetelně najevo i tím, že při posledním jednání ve věci, konaném dne [datum], zamítl jeho důkazní návrhy označené k prokázání investic do nemovitostí a jejich výše.

16. Poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5084/2008 není v této souvislost přiléhavý. Podle tohoto rozhodnutí je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska„ jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatňovány“, tedy, není-li jasné, zda tak účastník činí„ proto, že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, nebo že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení“. V nyní projednávaném případě však žalovaný výslovně, jednoznačně, nerozporně a opakovaně v řízení uváděl, že nárok na úhradu svých investic do nemovitostí uplatňuje„ oproti žalobkyni požadovanému vypořádacímu podílu“„ coby procesní obranu“ s tím, že žalobkyni„ bude přiznán vypořádací podíl ve výši, která vyplyne z navržených důkazů, tedy odrážející skutečnou hodnotu nemovitostí a uskutečněných investic ze strany žalovaného (zhodnocení nemovitostí žalovaným)“ následně pak při uplatnění dalších investic uváděl, že„ rozšiřuje již dříve vznesenou kompenzační námitku“. Proto je a po celou dobu řízení bylo zcela nepochybné, že žalovaný uplatnil v tomto řízení svůj nárok na náhradu toho, co do nemovitostí investoval, z naposledy uvedeného důvodu, tedy proto, že žádá, aby o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení, nikoli proto, že uplatňuje vzájemný návrh, na jehož základě by mělo být (samostatným výrokem) rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k zaplacení požadovaných investic. Okresní soud proto nepochybil, když, aniž žalovaného vyzýval k upřesnění jeho procesního stanoviska, jím uplatněný nárok na úhradu investic posuzoval v souladu s jeho podáními pouze jako procesní obranu – námitku započtení (kompenzační námitku) ve smyslu § 98 věty druhé o. s. ř., což ostatně výslovně žalovanému sdělil dříve, než ve věci samé rozhodl.

17. Je pravdou, že okresní soud žalovanému nedal před vydáním napadeného rozsudku odpověď na jeho další výslovně učiněný dotaz, zda považuje pohledávky uplatněné v rámci kompenzační námitky za způsobilé pro jejich započtení. Takovou povinnost však okresní soud neměl. Poučovací povinnost soudu je omezena na poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.) včetně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§ 118a o. s. ř.). Soud je tudíž povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97). Do takto zákonem koncipované poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012). Právě takovýto charakter ryze hmotněprávního poučení má přitom i poučení o tom, zda pohledávky řádně, určitě, jednoznačně a srozumitelně namítané účastníkem k započtení jsou k zániku započtením z hlediska hmotného práva způsobilé. Uvedené platí v projednávané věci tím spíše, že žalovaný je v řízení zastoupen advokátem, tj. odborníkem v oboru práva, u něhož se předpokládá, že bude při zastupování účastníka řízení jednat s náležitou odbornou péčí (§ 5 o. z.) zahrnující znalost a schopnost aplikace relevantních hmotněprávních a ostatně i procesněprávních ustanovení, ale také proto, že v daném případě se nejedná o spor, v němž by měl žalovaný postavení slabší strany (jako by tomu bylo např. ve sporech spotřebitelských, pracovněprávních, nebo o náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem) nebo v němž by si poučení přesahující rámec poučení o procesních právech a povinnostech žádala zvláštní povaha sporu (jako by tomu bylo např. ve věcech restitučních). Přesto se, jak již bylo výše uvedeno, v daném případě – a to právě v zájmu předvídatelnosti následně vydaného rozhodnutí s přihlédnutím k úmyslu zákonodárce, vyjádřenému v § 1148 o. z., umožnit spoluvlastníkům již v řízení o zrušení jejich spoluvlastnictví uplatnění nároků z tzv. širšího vypořádání – žalovanému v řízení před soudem prvního stupně poučení o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nejsou pohledávky na zaplacení vypořádacího podílu a na úhradu investic do předmětu vypořádání způsobilé k vzájemnému započtení, dostalo, a to v již zmiňovaném odůvodnění usnesení podepsaného soudu č. j. 14 Co 92/2020-92. Žalovanému tedy byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně poskytnuta veškerá poučení potřebná k tomu, aby mohl nárok na vypořádání jím tvrzených investic do nemovitostí uplatnit formou mající naději na úspěch, tj. formou vzájemného návrhu, a je pouze věcí jeho procesní strategie, že tak neučinil a i přes poskytnuté poučení setrval na uplatnění tohoto nároku toliko formou procesní obrany – kompenzační námitky, která naději na úspěch, z důvodů již zmiňovaných a níže ještě v podrobnostech rozvedených, mít nemohla.

18. Jelikož odvolací soud z výše uvedených důvodů neshledal podmínky pro zrušení napadeného rozsudku, přistoupil k přezkumu věcné správnosti jeho výroků.

19. Závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci, jak již byl svrchu (v odst. 2. tohoto odůvodnění) odvolacím soudem shrnut, má spolehlivou oporu ve shodných tvrzeních účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a v okresním soudem provedeném dokazování. Jelikož nesprávnost skutkových zjištění okresního soudu není odvolatelem namítána, pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

20. Pokud jde o důkazy okresním soudem neprovedené, odvolací soud zdůrazňuje, že není povinností soudu provést všechny účastníky navržené důkazy. Je to soud, kdo rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Při úvaze o tom, které z navržených důkazů budou provedeny, soud vychází nejen z toho, jaké skutečnosti jsou mezi účastníky sporné (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), nýbrž i z hypotézy právní normy, která se při právním posouzení věci podle názoru soudu na vylíčený skutkový stav použije, neboť by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, pokud by bylo prováděno dokazování ohledně skutečností, které jsou stranami rozepře shodně tvrzeny, jakož i o ohledně skutečností, které jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. Těmito východisky se okresní soud při svém rozhodování o tom, které z účastníky navržených důkazů neprovede, řídil. Jestliže okresní soud dospěl k závěru o nezpůsobilosti nároku žalovaného na zaplacení investic do nemovitostí k započtení proti vypořádacímu podílu pro žalobkyni, pak by výsledek provádění důkazů navržených žalovaným k prokázání jeho tvrzení o vynaložených investicích a jejich výši nemohl mít na rozhodnutí soudu vliv. Totéž obdobně platí i pro důkazy navržené žalobkyní k prokázání výše bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat nadužíváním nemovitostí nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu, když žalobkyně je rovněž neuplatnila jako samostatný žalobní nárok, nýbrž toliko jako procesní obranu proti žalovaným tvrzeným investicím.

21. Odvolací soud dodává, že neprovedl žalobkyní v odvolacím řízení navrhovaný důkaz aktualizací znaleckého posudku, jímž byla v řízení před soud prvního stupně stanovena obvyklá cena vypořádávaných nemovitostí. Je pravdou, že podle konstantní soudní judikatury ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). Proto, jak plyne i z žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uplynula-li od podání znaleckého posudku již delší doba (v Nejvyšším soudem posuzované věci šlo o dobu v řádu několika let), je namístě vyjít z aktualizované ceny. V nyní projednávané věci však byly nemovitosti oceněny ke dni [datum], tedy před poměrně krátkou dobou několika měsíců, během níž nedošlo k výrazným cenovým změnám na trhu s nemovitostmi. Proto lze z ceny nemovitostí určené znaleckým posudkem vypracovaným v řízení před soudem prvního stupně vycházet jako z jejich ceny obvyklé i v době rozhodování odvolacího soudu.

22. Okresní soud nepochybil ani při právním posouzení zjištěného skutkového stavu.

23. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

24. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

25. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

26. Podle § 1148 odst. 1 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Podle odst. 2 téhož ustanovení každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož i pohledávky, jejíž splatnost nastane do jednoho roku po účinnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví nebo po zahájení řízení o zrušení spoluvlastnictví.

27. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

28. Za situace, kdy žalobkyně nechce nadále setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovaným okresní soud správně a v souladu s § 1143 o. z. vyhověl jejímu návrhu na zrušení spoluvlastnictví. Jelikož podle výsledků dokazování není rozdělení nemovitostí dobře možné, neboť by se tím podstatně snížila jejich hodnota a takovéto rozdělení by si nadto vyžádalo vynaložení nepřiměřených nákladů, okresní soud je správně a v souladu s § 1147 o. z., jak to oba účastníci shodně navrhovali, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, a to za přiměřenou náhradu odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu žalobkyně, který tímto rozhodnutím připadne žalovanému, tj. ve výši zjištěné hodnoty nemovitostí. V tomto směru ostatně odvolatel ani správnost napadeného rozhodnutí nezpochybňuje.

29. Žalovaný nesouhlasí s tím, že okresní soud při určení výše vypořádacího podílu nezohlednil investice do nemovitostí žalovaným tvrzené a prokazované. Tato odvolací námitka žalovaného však důvodná není. Je pravdou, že pokud jde o způsob vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví v užším smyslu, není soud ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem, neboť způsob vypořádání zde vyplývá z právního předpisu, konkrétně z citovaných ustanovení § 1144 až 1147 o. z., která stanoví nejen možné způsoby vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity (srov. mutatis mutandis bod I. stanoviska Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 37, uveřejněného ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 1/1989). Jak však odvolací soud vysvětlil již ve svém usnesení č. j. 14 Co 92/2020-92 uvedené již neplatí pro vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu podle § 1148, včetně vypořádání investic spoluvlastníků. Takové řízení je totiž typickým řízením sporným ovládaným zásadou dispoziční, a proto soud vypořádání v širším smyslu neprovádí bez návrhu (z úřední povinnosti), nýbrž pouze pokud spoluvlastníci nárok z širšího vypořádání učiní předmětem řízení. Z procesního hlediska přitom mohou účastníci takový nárok (pokud jím nechtějí toliko podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví – o takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť obě strany sporu shodně navrhují, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného) uplatnit dvěma odlišnými způsoby. Prvním z nich je uplatnění takového nároku jako obranu proti návrhu druhého účastníka ve smyslu § 98 věty druhé o. s. ř., tj. účastník svou pohledávku z širšího vypořádání uplatní k započtení proti v řízení uplatněné pohledávce druhé strany sporu s tím, že bez ohledu na výši svého nároku nepožaduje více, než co uplatnila protistrana. O takové procesní obraně pak soud nerozhoduje samostatným výrokem, nýbrž je-li tato obrana důvodná a jsou-li zde dvě započitatelné pohledávky, provede soud jejich započtení (§ 1982 a násl. o. z.), které se odrazí ve výši přiznané částky. Druhým možným způsobem, jak může účastník učinit nárok z širšího vypořádání předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je jeho uplatnění formou vzájemného návrhu ve smyslu § 97 odst. 1 o. s. ř. (pokud jej uplatňuje žalovaný), případně jako další samostatný nárok přímo v žalobě, nebo formou její změny (rozšíření o další nárok) ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. (uplatňuje-li jej žalobce). O takto uplatněném nároku musí soud rozhodnout samostatným výrokem. I v tomto směru se přitom uplatní dispoziční zásada, a je tedy věcí účastníka, jakým způsobem svůj nárok v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatní.

30. Jelikož, jak již bylo v podrobnostech výše uvedeno, nárok na úhradu investic žalovaný neuplatnil formou vzájemného návrhu, nýbrž pouze jako procesní obranu formou kompenzační námitky, tj. k započtení proti nároku žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu, nepochybil okresní soud, když o něm nerozhodl samostatným výrokem. Pokud by tak učinil, nepřípustně by překročil návrhy účastníků, a tedy by postupoval v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. vyjadřující obecnou zásadu sporného řízení iudex ne eat ultra petita partium (soudce nechť nejde nad požadavky stran).

31. Okresní soud tudíž správně posuzoval, zda pohledávka žalobkyně na zaplacení vypořádacího podílu a pohledávka žalovaného na náhradu investic do nemovitostí jsou pohledávky vzájemně započitatelnými ve smyslu § 1982 a násl. o. z. Dospěl přitom ke správnému závěru, že tomu tak není, neboť výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu, a proto pohledávka z důvodu zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl vzniká teprve právní mocí rozsudku o zrušení podílového spoluvlastnictví a v době rozhodování soudu tak ještě neexistuje, žalovaný proto nemůže proti takovémuto zatím neexistujícímu nároku účinně započíst svůj jiný majetkový nárok – tedy ani již existující nárok na o nárok na vypořádání investic do nemovitostí (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 46/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). Obrana žalovaného je proto nedůvodná a okresní soud správně započtení investic žalovaného oproti výši vypořádacího podílu neprovedl a výši vypořádacího podílu vyplývající ze znaleckého posudku nesnížil. Správně se pak ani nezabýval vznikem a výší bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat nadužíváním jeho spoluvlastnického podílu, neboť ani tento nárok neuplatnila žalobkyně samostatným návrhem ve věci samé, nýbrž rovněž pouze jako procesní obranu proti (nedůvodné) obraně žalovaného.

32. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal rozsudek okresního soudu ve výrocích ve věci samé věcně správným a za použití § 219 o. s. ř. jej v těchto výrocích potvrdil, včetně delší lhůty stanovené žalovanému k vyplacení vypořádacího podílu, kterou žalobkyně akceptovala.

33. Nesprávným však odvolací soud shledal závislý výrok nákladový. Podle konstantní soudní judikatury vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11, i pokud jde o iudicum duplex, tedy řízení, v němž návrh může podat kterýkoli z účastníků právního vztahu a v němž soud není návrhem vázán, jako je tomu právě i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (v užším smyslu), je základním pravidlem při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu ve věci; v takovýchto řízeních je možné aplikovat § 150 o. s. ř., ovšem užití tohoto ustanovení v nich nelze považovat za obecné pravidlo, ale za výjimku, jejíž použití nebude odůvodněno typem věci, nýbrž důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při. Jinak řečeno rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci je i v takových řízeních zásadou a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení výjimkou z této zásady. Okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků vycházeje z odlišného názoru, jenž se nově objevil v nedávné judikatuře I. a II. senátu Ústavního soudu, která naopak dovozuje, že v řízení s povahou iudicii duplicis je třeba na procesní úspěch účastníků majících povahu žalobce i žalovaného pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků dle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto odlišného právního názoru tudíž má být v řízeních povahy iudicii duplicis nepřiznání náhrady nákladů řízení zásadou a přiznání náhrady nákladů řízení výjimkou z této zásady. Jak však zdůraznil III. senát Ústavního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20, na prvním místě uvedený názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11 (který okresním soudem citovaným nálezům I. a II. senátu Ústavního soudu předcházel) lze překonat jen postupem dle věty druhé § 13 nebo dle § 23 zákona o Ústavním soudu (tedy rozhodnutím pléna Ústavního soudu). Jelikož I. ani II. senát Ústavního soudu takto nepostupoval, názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 nepřekonal a tento názor je nadále závazný pro všechny orgány i osoby včetně obecných soudů, které jej musejí následovat, dokud nebude zákonem předvídaným způsobem (tj. rozhodnutím pléna Ústavního soudu) překonán.

34. V poměrech projednávané věci oba účastníci požadovali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a shodovali se i v tom, že nemovitosti mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného; spor byl veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu. Podle názoru odvolacího soudu je tudíž v dané věci třeba v souladu právním názorem vyjádřeným v Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 21/2018, posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný. V daném případě byly návrhy účastníků ohledně výše vypořádacího podílu po celou dobu řízení podstatně rozdílné, nicméně v průběhu řízení se v závislosti na prováděném dokazování měnily. Odvolací soud považuje za spravedlivé vycházet z výše vypořádacího podílu navrhovaného účastníky v počáteční fázi řízení, která nejlépe odráží podstatu jejich sporu, kdy žalobkyně navrhovala stanovení vypořádacího podílu ve výši 1 600 000 Kč a žalovaný ve výši 125 000 Kč. Spor tu tak byl o částku 1 475 000 Kč, přiznáno bylo žalobkyni 1 100 000 Kč). Úspěch žalobkyně proto lze vyjádřit 75 % (1 100 000: 1 475 000 Kč). Po odečtení míry úspěchu a neúspěchu účastníků za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak žalobkyni náleží náhrad 50 % v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložených nákladů řízení (75 % úspěchu - 25 % neúspěchu).

35. Žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 143 094,80 Kč tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, spotřebovaná záloha na znalecký posudek ve výši 4 208,30 Kč a náhrada jejího právního zastoupení sestávající z mimosmluvní odměny za 8,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, duplika k vyjádření k žalobě obsahujícímu námitku započtení, 3 x písemné vyjádření ve věci samé podané k výzvě okresního soudu, odvolání proti nemeritornímu rozhodnutí vydanému v průběhu řízení před soudem prvního stupně a 2 x účast při jednání) dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ a. t.“) po 12 700 Kč (vypočteno v souladu s § 8 odst. 5 a. t. za použití § 7 bodu 6. a. t. z tarifní hodnoty 1 100 000 Kč, tj. ze zjištěné ceny nemovitostí po odečtení ceny podílu žalovaného), 9 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupce žalobkyně plátcem, z odměny a náhrad ve výši 23 236,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Jízdného a náhrady za ztrátu času ze zástupce žalobkyně výslovně vzdal. Žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 71 547,40 Kč (143 094,80 x 50 %).

36. Přezkumná činnost odvolacího soudu se vztahuje na celý výrok o nákladech řízení, bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl tento výrok napaden odvoláním, případně jak bylo odvolání odůvodněno, přičemž soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení není vázán návrhem (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1103/10). Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil co do výše žalobkyni přiznaných nákladů řízení v neprospěch odvolatele tak, jak je uvedeno ve výroku I. b) tohoto rozsudku. S přihlédnutím k výši žalobkyni přiznaných nákladů řízení odvolací soud za použití § 60 odst. 1 o. s. ř. části věty za středníkem stanovil delší lhůtu ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení. Platební místo určil v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř., tj. k rukám žalobkynina advokáta.

37. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal odvolací soud v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni i náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 31 460 Kč, které tvoří náklady jejího právního zastoupení sestávající z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g), k) o. s. ř. (za vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem) po 12 700 Kč (k tomu vizte výše v odst. 34. tohoto odůvodnění), 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 5 460 Kč. Jízdného a náhrady za ztrátu času se zástupce žalobkyně výslovně vzdal. Lhůtu k plnění a platební místo určil odvolací soud shodně a ze stejných důvodů jako u náhrady nákladů řízení v prvním stupni.

38. Pouze nad rámec výše uvedených nosných důvodů tohoto rozhodnutí odvolací soud dodává, že toto rozhodnutí účastníkům nikterak nebrání, aby své tvrzené nároky na úhradu investic vložených do nemovitostí (pokud jde o žalovaného) a na vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat nadužíváním jeho spoluvlastnického podílu (pokud jde o žalobkyni) samostatně uplatnili po právní moci tohoto rozsudku.

39. Konečně odvolací soud připomíná, že bude na okresním soudu, aby rozhodl o vrácení nespotřebovaných částí záloh zaplacených účastníky, jež převyšují znalkyni vyplacené znalečné.

Poučení