141 A 2/2024–66

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobců: a) L. P., narozený dne X b) I. P., narozená dne X c) Ing. J. H., narozený dne X všichni bytem X všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. K. K., narozená dne X bytem X 2. Z. K., narozený dne X bytem X 3. CETIN a. s., IČO: 04084063 sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, č. j. KUUK/010989/2024 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2024, č. j. KUUK/010989/2024, jímž bylo zamítnuto jejich společné odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, odboru stavební úřad, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 8. 2023, č. j. MmM/117124/2023/OSÚ/KŠ. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) ve spojení s § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“) na základě žádosti stavebníka K. K. (dále jen „stavebník“) dodatečně povolil stavbu: Garáž pro dvě osobní auta u bytového domu č. p. XA, v ul. X, obec X, část X, na pozemku parc. č. XB, XC, XD v katastrálním území X. Zároveň stavební úřad stanovil 14 podmínek pro dokončení stavby. Žaloba 2. Žalobci v úvodu žaloby popsali průběh správního řízení a následně uvedli, že již ve svém odvolání především namítali protiprávnost prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu spočívající v jeho nedostatečném odůvodnění. Dle žalobců k této jejich odvolací argumentaci žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v daném případě prvostupňovému rozhodnutí předcházelo řízení o výjimce z § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) a že nebylo povinností stavebního úřadu zabývat se v řízení o dodatečném povolení stavby námitkami směřujícími do nedodržení odstupových vzdáleností, přesto se však těmito námitkami stavební úřad zabýval a vypořádal je odkazem na rozhodnutí o povolení výjimky, což považoval žalovaný za dostatečné. Žalobci namítli, že popsaný postup žalovaného je zcela v rozporu s rozhodovací praxí soudů, o kterou žalobci ve svém odvolání opřeli uvedený odvolací důvod, a sám o sobě porušuje zákonné požadavky na odůvodnění správních rozhodnutí.

3. Dle žalobců samotná skutečnost, že z konkrétního požadavku vyhlášky č. 501/2006 Sb. byla udělena výjimka, neznamená, že by se stavební úřad již vůbec neměl zabývat tím, zda v příslušném případě nedochází k rozporu s požadavky obecnými. Je přitom nutné vzít v úvahu skutečnost, že zmíněná vyhláška je pouhým prováděcím předpisem ke stavebnímu zákonu, který ve svém § 169 odst. 2 výslovně stanovil, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Dle žalobců tedy zákon samotný zde dává jasný pokyn stavebnímu úřadu k posouzení záměru z obecných hledisek i tam, kde prováděcí vyhláška a rozhodnutí vydané na jejím základě v určitém případě výjimku z konkrétního požadavku povolují.

4. K argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí, že „otázky, které jsou řešeny v rámci řízení o výjimce, zpravidla spadají mimo předmět územního a stavebního řízení, případně dodatečného povolení stavby a znovu se v těchto řízeních neprojednávají,“ žalobci namítli, že žalovaný postupoval v přímém rozporu s § 169 odst. 2 stavebního zákona a chybně i z hlediska logiky a systematiky právních předpisů. Řízení o povolení výjimky a řízení o dodatečném povolení stavby jsou dle žalobců dvě samostatná řízení, a proto je nutné odmítnout závěr žalovaného, že pokud o určité otázce bylo rozhodnuto v řízení o výjimce, pak v následném řízení o povolení stavby postačí pouhý odkaz na takové předchozí rozhodnutí v odlišném (samostatném) řízení, a to zejména tehdy, kdy otázky řešené v řízení o výjimce tvoří pouhou dílčí část problematiky obecných požadavků na výstavbu. Pokud následně žalovaný neshledal postup stavebního úřadu protiprávním, založil tím dle žalobců vadu napadeného rozhodnutí, a to tím spíše, že se v této souvislosti ani nevypořádal s argumentací žalobců a s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobci odkazovali. Z hlediska formálních a obsahových požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí je pak dle žalobců zcela nerozhodné, že žalobci Ing. J. H. a L. P. byli účastníky řízení o povolení výjimky. Dle žalobců totiž případná znalost okolností mimo obsah správního rozhodnutí ze strany účastníků nedává správnímu orgánu možnost takové rozhodnutí neodůvodňovat tak, jak to vyžadují příslušné právní předpisy.

5. Žalobci dále namítali, že předmětná stavba garáže je umístěna přímo na společné hranici pozemků, a proto není dodržen ani další obecný požadavek na výstavbu dle vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to vzdálenost předmětné stavby garáže od společných hranic pozemků, která nesmí být menší než dva metry.

6. Žalobci dále uvedli, že již v odvolání upozorňovali na do jisté míry sankční charakter řízení o dodatečném povolení stavby s tím, že v takovém řízení mají být především chráněna práva a oprávněné zájmy dotčených osob, a nikoli stavebníka, který svým protiprávním jednáním zavdal příčinu k vedení řízení o dodatečném povolení stavby. Na podporu svého názoru žalobci odkázali na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 29 A 191/2016. Pokud tedy dle žalobců žalovaný v napadeném rozhodnutí jejich argumentaci odmítl s tím, že dle jeho názoru řízení o dodatečném povolení stavby takovýto sankční charakter nemá, a uvedené požadavky na ochranu práv účastníků se v něm tedy nemají zohledňovat, opět tím založil vadu napadeného rozhodnutí spočívající v jeho protiprávnosti.

7. Žalobci poukázali na dle nich ustálenou rozhodovací praxi soudů ve správním soudnictví a komentářovou literaturu, dle které naplnění podmínek podle § 129 odst. 3 stavebního zákona pro možnost dodatečného povolení stavby musí být v řízení prokázáno nepochybně, přičemž důkazní břemeno nese v těchto otázkách vlastník stavby (stavebník), přičemž stavebnímu úřadu nepřísluší, aby z hlediska dodržení požadavků zvláštních právních předpisů nebo z hlediska obecných požadavků na výstavbu zkoumal v řízení o dodatečném povolení stavby, zda jsou případně naplněny podmínky pro udělení výjimky z pravidla, neboť je povinností osoby žádající o dodatečné povolení tento soulad prokázat, případně doložit příslušné pravomocné rozhodnutí o udělení výjimky. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 70/2011–74, s tím, že na něj odkazovali již v rámci svého odvolání. Proto žalobci již v podaném odvolání označili za nepřípustný aktivismus a porušení základních principů správního řízení takový postup stavebního úřadu v této věci, kdy po posouzení žádosti o dodatečné povolení stavby a učinění závěru, že stavba není v souladu s § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., stavebníka dokonce opakovaně vyzýval k doplnění žádosti o podklady k výjimce z uvedeného ustanovení, tedy zjevně excesivně mu umožňoval zjevné nedostatky jeho žádosti odstraňovat.

8. Dle žalobců stavební úřad v zásadě po celou dobu správního řízení jednal co možná nejvíce ve prospěch stavebníka na úkor ochrany práv a oprávněných zájmů žalobců. Příkladmo žalobci uvedli, jako již v odvolání, že v reakci na námitku č. 1 (strana 9 prvostupňového rozhodnutí) stavební úřad odmítl jako nedůvěryhodné měření provedené žalobcem c) při místním šetření, aby následně uznal za potvrzené hodnoty dle geodetického zaměření vypracovaného p. Fejfárkem, přičemž ale toto zaměření bylo realizováno z podnětu a na náklady žalobce c) (resp. jeho společnosti) a jednalo se také o jediný podklad k otázce vzájemného odstupu staveb, který stavební úřad vzal v této souvislosti v úvahu – ačkoliv, jak bylo uvedeno výše, je to naopak vlastník stavby (stavebník), kdo musí sám prokázat, že byly splněny všechny podmínky pro dodatečné povolení stavby. K této odvolací argumentaci žalovaný dle žalobců v napadeném rozhodnutí uvedl, že měření odstupových vzdáleností bylo provedeno v řízení o výjimce, jehož výsledkem je rozhodnutí o povolení výjimky, čímž žalovaný de facto setrval na stanovisku, že postupy, které vedly k rozhodnutí v řízení o výjimce, a odůvodnění takového rozhodnutí zbavují stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby povinnosti řádně a dostatečně své rozhodnutí odůvodnit. Žalobci odmítli uvedené stanovisko žalovaného a uvedli, že žalovaný nově a nad rámec obsahu prvostupňového rozhodnutí odkázal na dokumentaci, která byla předložena stavebníkem (zaměření vypracované Ing. M. a Ing. M.), k čemuž žalobci zdůraznili, že tyto podklady stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí nezohlednil a v rámci vypořádání námitek žalobců je v odůvodnění neuvedl. Nelze dle žalobců akceptovat postup, kdy odvolací orgán v rozhodnutí o odvolání svým postupem dodatečně „zhojí“ vady a nedostatečný obsah odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního orgánu a v důsledku toho námitky odvolatele směřující k těmto vadám zamítne jako nedůvodné. Takový postup žalovaného je dle žalobců v rozporu mj. s § 90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jelikož pokud odvolací orgán shledá vady napadeného rozhodnutí, má možnost pouze přistoupit k jeho zrušení nebo změně, nikoliv ke zhojení jeho vad a potvrzení.

9. Žalobci dále uvedli, že shodně se svými předchozími námitkami v rámci prvostupňového řízení v odvolání uváděli, že stavba neúměrně snižuje kvalitu prostředí a pohodu bydlení v sousedním bytovém domě č. p. XE na ul. X, a to zejména zastíněním oken v 1. NP (přízemí), a naopak ozařováním oken v 2. NP a akumulací tepla ze střechy garáže, a dále snížením hodnoty bytů a domu jako celku. Dle žalobců se stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vyjádřil pouze k zastínění místností v 1. NP (přízemí), opomněl však ozařování oken v 2. NP a akumulaci tepla ze střechy garáže. Snížení hodnoty bytu či domu pak dle žalobců neposoudil stavební úřad vůbec s odůvodněním, že k tomu není oprávněn. Žalobci ve svém odvolání v reakci na zmíněné odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výslovně odkázali na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 5 As 78/2013, sp. zn. 8 As 27/2012 nebo sp. zn. 2 As 44/2005), z níž naopak jednoznačně vyplývá povinnost stavebních úřadů tyto otázky dostatečně vyřešit a zdůvodnit. Dle žalobců však žalovaný v napadeném rozhodnutí přesto postup stavebního úřadu potvrdil, označil jej za dostatečný, učinil tak však opět pouze s odkazem na předchozí řízení o výjimce, přičemž zcela opominul obsah odvolacích námitek žalobců v kontextu s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, kdy k uvedeným otázkám sám připojil vlastní zdůvodnění, aniž by tak vůbec řešil otázku, zda stavební úřad pochybil, pokud takové posouzení a odůvodnění svého postupu v prvostupňovém rozhodnutí neprovedl. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Konstatoval, že žalobci v zásadě opakují své odvolací námitky proti rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž vypořádání námitek žalovaným v napadeném rozhodnutí považují za nedostatečné a nesprávné. Žalovaný se s názorem žalobců neztotožnil, neboť odvolací námitky žalobců vypořádal plně přezkoumatelným a věcně správný způsobem. Pro stručnost žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Žalovaný zdůraznil, že žalobci zcela opominuli skutečnost, že správní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek a že bylo plně v kompetenci žalovaného, aby odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v potřebném rozsahu doplnil. V § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je dle žalovaného možnost změny odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí výslovně zmíněna. Odvolací orgán, který souhlasí s výrokem rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, tedy může v rámci rozhodnutí o odvolání přidat na podporu prvostupňového rozhodnutí nějaké další argumenty, případně některé argumenty prvoinstančního správního orgánu korigovat. Změna rozhodnutí je dle žalovaného v souladu se zásadou procesní ekonomie a měla by mít zásadně přednost před zrušením prvostupňového rozhodnutí a jeho vrácením k novému projednání.

12. Žalovaný uvedl, že postupoval popsaným způsobem, kdy na základě podkladů obsažených ve správním spisu doplnil odpovědi na námitky uplatněné žalobci v řízení před stavebním úřadem tak, aby odůvodnění rozhodnutí ve věci plně odpovídalo zákonným požadavkům dle § 68 odst. 3 správního řádu. Příkladmo žalovaný zmínil vypořádání námitky žalobců týkající se povolené výjimky z obecných požadavků na výstavbu. Žalovaný přezkoumal způsob a obsah vypořádání této námitky tak, jak jej provedl prvostupňový stavební úřad, a dále k této námitce doplnil další argumentaci ve vztahu k žalobci namítanému narušení kvality životního prostředí. Obdobně žalovaný postupoval rovněž při vypořádání dalších námitek žalobců a s ohledem na výše uvedené má za to, že tento jeho postup byl v souladu s právními předpisy. Replika žalobců 13. V replice k vyjádření žalovaného žalobci uvedli, že setrvávají na všech svých námitkách uvedených v podané žalobě. Žalobci mají za to, že postup žalovaného, který potvrdil jako věcně správné rozhodnutí stavebního úřadu i přes námitky týkající se procesních pochybení, nedostatku zákonných náležitostí a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí s tím, že tyto vady sám ve svém odůvodnění zhojil, nelze považovat za korektní aplikaci zásady, že správní řízení tvoří jeden celek. Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008–71, dle něhož „rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí“. Vadu nepřezkoumatelnosti přitom z povahy věci nelze dle žalobců zhojit v odvolacím řízení, jak dovozuje žalovaný, ale je namístě vždy takové rozhodnutí zrušit a vrátit orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 14. Soud shledal, že do soudního řízení se včas přihlásily tři osoby označené v záhlaví rozsudku, které sdělily, že hodlají uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Jednalo se o K. K., která je žadatelkou o dodatečné povolení stavby a zároveň stavebníkem. Dále se jednalo o Z. K., který je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XC a spoluvlastníkem (spolu s K. K.) pozemku p. č. XD v k. ú. X, přičemž na uvedených pozemcích je postavena garáž, která byla předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Dále se do soudního řízení přihlásil CETIN a. s. jakožto majitel sítě elektronických komunikací procházející předmětnými pozemky.

15. K žalobě samotné se vyjádřily pouze osoby zúčastněné na řízení 1 a 2, K. K. a Z. K., kteří ve společném vyjádření uvedli, že žaloba nepřináší žádný nový argument ve vztahu k věci samotné. Dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 žalobci zakládají svá tvrzení o pochybeních správních orgánů na tom, že odmítly formalistický a časově náročný postup, dle kterého by v rámci daného řízení opakovaly totožné úkony, které již jednou proběhly, a to v případě žádosti o udělení výjimky. To vše za stavu, kdy neexistuje jediný racionální argument, dle kterého by mohl, byť i jen teoreticky, být výsledek jiný. Takový přehnaný formalismus by byl dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení.

16. Žalobci jsou dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 po celou dobu správního řízení vedeni pouze snahou řízení nehospodárně prodlužovat, což je určitým nátlakovým mechanismem. Osoby zúčastněné na řízení č. 1 a 2 od počátku samotného řízení odmítly vyměnit souhlas se stavbou za požadovaný finanční profit pro žalobce, a to především z toho důvodu, že žalobci požadovali částku 600 000 Kč, která je neadekvátní hodnotě jejich souhlasu s umístěním stavby garáže. V rámci správního řízení byly provedeny ústupky ve snaze vyhovět tvrzeným obavám žalobců (například umístění kamínků na střechu garáže). Žalobci však vždy přišli s argumentem novým, zástupným a využívají veškeré prostředky ke zmaření legalizace stavby garáže. Jejich chování je dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 fakticky zneužitím, jinak legitimního, práva, a to ve snaze získat majetkový prospěch.

17. K replice žalobců osoby zúčastněné na řízení 1 a 2 uvedly, že žalobci ve své argumentaci akcentují jako vadu fakt, že žalovaný v rámci odvolacího řízení částečně doplnil chybějící odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale zároveň odkazují na judikát, dle kterého je chybou pouhý odkaz na to, že rozhodnutí bylo přezkoumáno a je správné. Žalobci tedy dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 vlastně zastávají názor, který zároveň vyvrací, neboť pokud bylo rozhodnutí doplněno o chybějící odůvodnění, nemůže být zároveň pravdou, že bylo pouze odkázáno na jeho předchozí správnost. Žalovaný tedy dle osob zúčastněných na řízení 1 a 2 postupoval zcela správně. Ústní jednání soudu 18. Právní zástupce žalobců při soudním jednání konaném dne 9. 12. 2024 odkázal na žalobu a repliku. Konstatoval, že rozhodnutí obou správních orgánů jsou stižena zásadními procesními vadami, které žalobci identifikovali v žalobě. Následně stručně reprodukoval žalobu.

19. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání odkázala na písemné vyjádření k žalobě. Zdůraznila, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval všemi odvolacími námitkami, přičemž upozornila na zásadu jednotnosti správního řízení, kdy odvolací orgán může doplnit odůvodnění prvostupňového rozhodnutí svou argumentací, aniž by musel přistoupit ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Posouzení věci soudem 20. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

21. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a uskutečněném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že průběh správního řízení o odstranění stavby a dvou souvisejících řízení o dodatečném povolení téže stavby byl takový, jak ho žalovaný podrobně popsal na stranách 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Pro účely tohoto soudního řízení lze ve stručnosti uvést, že dne 6. 11. 2018 stavební úřad oznámil zahájení řízení o odstranění předmětné stavby garáže, ve kterém stavebníka Z. K. poučil o možnosti jejího dodatečného povolení. Dne 30. 11. 2018 byla podána Z. K. žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. Jelikož žádost neměla předepsané náležitosti a přes výzvy stavebního úřadu nebyla řádně doplněna, rozhodl stavební úřad o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby usnesením ze dne 22. 3. 2019. Odvolání proti zmíněnému usnesení o zastavení řízení bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2020, čímž bylo uvedené řízení o dodatečném povolení stavby pravomocně skončeno.

23. Následně dne 15. 6. 2020 obdržel stavební úřad další žádost o dodatečné povolení předmětné stavby podanou K. K. jako stavebníkem. Vzhledem k tomu, že žádost o dodatečné povolení stavby neměla požadované náležitosti, stavební úřad usnesením ze dne 6. 8. 2020 vyzval stavebníka k doplnění žádosti. Mimo jiné byl ve zmíněném usnesení stavebník vyzván, aby doložil rozhodnutí o výjimce z odstupových vzdáleností podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žádost o povolení výjimky z § 25 odst. 4 zmíněné vyhlášky stavebník podal dne 14. 4. 2021. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 31. 1. 2022, č. j. MmM/122997/2021/OSÚ/KŠ, povolil výjimku z odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Proti zmíněnému rozhodnutí podali žalobci a) a c) společné odvolání datované 7. 2. 2022, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 9. 2022, č. j. KUUK/136389/2022, tak, že odvolání zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí o povolení výjimky.

24. Následně stavební úřad pokračoval v řízení o dodatečném povolení stavby. Poté, co stavební úřad dospěl k závěru, že žádost o dodatečné povolení stavby je úplná, opatřením ze dne 3. 7. 2023, č. j. MmM/101243/2023/OSÚ/KŠ, oznámil zahájení řízení o dodatečném povolení stavby známým účastníkům a dotčeným orgánům, ve kterém současně nařídil k projednání žádosti ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 3. 8. 2023 a zároveň stanovil, že účastníci řízení mohou své námitky uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Podáním ze dne 17. 7. 2023 uplatnili žalobci námitky proti dodatečnému povolení stavby. Následně stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým předmětnou stavbu garáže dodatečně povolil, přičemž uvedené rozhodnutí žalobci napadli odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím.

25. Soud konstatuje, že obsahem převážné části žalobních námitek je žalobci tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Žalobci argumentovali v žalobě, že již v odvolání namítali konkrétní nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, avšak žalovaný neshledal námitky důvodnými, v důsledku čehož bylo i napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dle žalobců se měly oba správní orgány zabývat jejich námitkami uplatněnými v řízení o dodatečném povolení stavby, byť obsahově shodné námitky byly vypořádány v souvisejícím řízení o udělení výjimky z odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Na tomto místě proto považuje soud za účelné vyjasnit vztah řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu, resp. vzájemný vztah mezi rozhodnutím o dodatečném povolení stavby a rozhodnutím o výjimce.

26. Podle § 169 odst. 2 stavebního zákona lze výjimku z obecných požadavků na výstavbu v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

27. Podle § 26 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je za podmínek stanovených v § 169 stavebního zákona možná výjimka z § 25 odst. 2 až 7.

28. Podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu.

29. Podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jsou–li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.

30. Problematikou vztahu řízení o povolení výjimky z obecných požadavků na výstavbu a souvisejících řízení dle stavebního zákona se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011–66, publikovaném pod č. 2908/2013 Sb. NSS, přičemž uvedl: „Jakkoliv je v řízení o výjimce s definitivní platností rozhodnuto o tom, zda se výjimka v konkrétním případě povoluje či nepovoluje, a účinky takového rozhodnutí nejsou omezeny do doby, než je vydáno konečné rozhodnutí, nemá samotné povolení či naopak nepovolení výjimky do práv účastníků žádné přímé dopady. Tak by tomu bylo pouze v případě, pokud by se již na základě samotného rozhodnutí o výjimce mohl záměr, pro který byla tato výjimka požadována, fakticky uskutečnit, anebo se naopak musel uskutečnit v jiné podobě, než pro kterou byla požadována výjimka, resp. se vůbec uskutečnit nemohl. Jinými slovy samostatný soudní přezkum by byl zcela namístě v těch situacích, kdy na rozhodnutí o výjimce nenavazuje žádný další úkon správního orgánu, který by byl podroben soudní kontrole. V převážné většině případů však bude na rozhodnutí ve věci výjimky navazovat rozhodnutí ve věci samé, případně souhlas příslušného stavebního úřadu. (…) Rozhodnutím o výjimce tak v převážné většině případů nedochází ke konečnému zásahu do práv účastníků. Z pohledu teorie se jedná o subsumovaný správní akt, který se svou povahou podobá závazným stanoviskům, vydávaným podle § 149 správního řádu (srovnej rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009–113, č. 2434/2011 Sb. NSS). Teprve výsledek ''hlavního řízení'', pro jehož účely žadatel o povolení výjimky usiluje, je způsobilý skutečného (kvalifikovaného) zkrácení práv účastníků řízení. (…) Skutečnost, že o výjimce se na rozdíl od závazných stanovisek může vést samostatné správní řízení, které vyústí ve vydání formálního rozhodnutí se všemi náležitostmi uvedenými v § 68 správního řádu, však ničeho nemění na tom, že z materiálního hlediska jde v převážné většině případů o podkladové rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem až v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí, nikoli o rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu a § 65 s. ř. s. (…) Takové rozhodnutí (o výjimce, pozn. soudu) lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s.“ Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem a v poměrech projednávané věci konstatuje, že řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o výjimce z odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. sice představují dvě samostatná správní řízení, nicméně rozhodnutí o výjimce představuje podkladové rozhodnutí pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a jako takové je přezkoumatelné v rámci tohoto soudního řízení, jehož předmětem je přezkoumání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.

31. Před vypořádáním konkrétních žalobních námitek směřujících vůči jednotlivým dílčím závěrům žalovaného v napadeném rozhodnutí považuje soud za vhodné přednostně se vyjádřit obecně a souhrnně k žalobním námitkám, ve kterých žalobci upozorňovali na to, že již v odvolání namítali konkrétní nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (zejména nepřezkoumatelnost vypořádání některých námitek žalobců), pročež měl žalovaný přistoupit ke zrušení prvostupňového rozhodnutí z důvodu nezákonnosti a vrácení věci stavebnímu úřadu k novému projednání dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Dle žalobců postupoval žalovaný nesprávně, když v některých případech vytýkané nedostatky prvostupňového rozhodnutí zhojil v napadeném rozhodnutí, pročež odvolání žalobců zamítl jako nedůvodné. Soud směrem k žalobcům připomíná, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje v souladu se zásadou jednotnosti správního řízení jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006–65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně. Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016–29, nebo ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012–47). Úkolem odvolacího orgánu je totiž zejména reagovat na odvolání, přičemž není vyloučeno, aby argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012–48, dospěl k závěru, že „nejen za situace, kdy správní orgán druhého stupně změní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, nýbrž i tehdy, pokud podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítne a toto rozhodnutí potvrdí, je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné.“ Se zmíněnou judikaturou se soud ztotožňuje a v poměrech projednávané věci k žalobním námitkám zpochybňujícím postup žalovaného (zhojení vad namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí) uvádí, že obecně vzato není vyloučeno, aby odvolací orgán doplnil argumentaci prvostupňového orgánu, případně tuto argumentaci korigoval, přičemž však nesmí dojít k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Takové porušení soud neshledal. V další části rozsudku se pak soud vyjádří konkrétněji v návaznosti na příslušné žalobní námitky k žalobci tvrzenému nesprávnému postupu žalovaného spočívajícímu ve zhojení vad prvostupňového rozhodnutí.

32. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobci a) a c) uplatnili v rámci řízení o výjimce své námitky podáním ze dne 18. 5. 2021, ve kterém nesouhlasili s udělením výjimky. Jednalo se celkem o 11 námitek, které stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí o výjimce citoval a následně vypořádal. Proti prvostupňovému rozhodnutí o výjimce podali žalobci a) a c) společné odvolání, ve kterém však ve vztahu k vypořádání svých námitek v prvostupňovém rozhodnutí o výjimce pouze uvedli, že „zdůvodnění rozhodnutí a vypořádání s našimi námitkami je účelové s maximální snahou vyhovět stavebníkovi černé stavby.“ Žádnou věcnou argumentaci zpochybňující vypořádání jednotlivých námitek však žalobci v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o výjimce neuplatnili. V rámci řízení o dodatečném povolení stavby pak všichni žalobci uplatnili své námitky společným podáním ze dne 17. 7. 2023, ve kterém pouze stručně uvedli, že se stavbou od počátku nesouhlasí a cítí se jí být trvale poškozeni, a že námitky, které podali v předchozích vyjádřeních a reakcích na oznámení stavebního úřadu, zůstávají v platnosti. Dále žalobci poukázali ve zmíněném podání na to, že projektová dokumentace stavby byla několikrát „změněná a opakovaná“, přičemž jim nikdy nebyla předložena k projednání. Soud konstatuje, že takto uplatněné námitky žalobců v řízení o dodatečném povolení stavby považuje za velmi neurčité, když je pouze odkázáno na předchozí blíže nespecifikovaná vyjádření žalobců s námitkami. Další námitky pak uplatnili žalobci do protokolu při jednání stavebního úřadu v místě stavby dne 3. 8. 2023. Žalobce a) do protokolu pouze obecně odkázal na původní vyjádření a připomínky, které podávali žalobci v předchozí době. Žalobce c) do protokolu namítl, že na stavbě není stavební deník, není známa odpovědná osoba za stavbu a technický dozor investora a že dle skutečného zaměření je stavba garáže v ochranném pásmu plynu. Žalobkyně b) při tomtéž jednání na místě do protokolu uplatnila jedinou námitku, ve které uvedla: „Cítím, že není v pořádku, že stavebníka zastupuje bývalý radní a současný zastupitel“. Soud shledal, že vypořádáním výše uvedených námitek se zabýval stavební úřad na stranách 7 a 8 prvostupňového rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Na stranách 8 až 10 téhož rozhodnutí se pak stavební úřad zabýval jednotlivými námitkami žalobců uplatněnými v rámci řízení o výjimce v podání ze dne 18. 5. 2021, zaevidovaném pod č. j. MmM/054226/2021.

33. Dle názoru soudu lze obecně konstatovat, že stavební úřad se v prvostupňovém rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vyjádřil ke každé z námitek žalobců uplatněných v podání žalobců ze dne 18. 5. 2021 v rámci řízení o výjimce, v podání ze dne 17. 7. 2023 v rámci řízení o dodatečném povolení stavby a do protokolu při jednání stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby dne 3. 8. 2023. Otázkou, zda vypořádání jednotlivých námitek žalobců bylo ve spojení s vypořádáním jejich odvolacích námitek v napadeném rozhodnutí dostatečné (přezkoumatelné), se soud bude zabývat níže v návaznosti na konkrétní žalobní námitky.

34. Ze žaloby soud shledal, že žalobci spatřovali nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu především v tom, že u některých konkrétních věcných námitek uplatněných žalobci v prvostupňovém řízení, vypořádal stavební úřad tyto námitky odkazem na jejich vypořádání v rozhodnutí o povolení výjimky, což žalobci považovali za nedostatečné. Obsahově obdobnou odvolací námitku uplatnili žalobci v odvolání, přičemž žalovaný k ní na straně 5 napadeného rozhodnutí uvedl, že „v daném případě napadenému rozhodnutí předcházelo řízení o výjimce z ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění, tj. z odstupových vzdáleností pro stavbu garáže ve vzdálenosti 4,7 m od boční stěny bytového domu č.p. 1933, ulice Partyzánská, obec Most. Ačkoli se jedná o dvě samostatná řízení, rozhodnutí o výjimce je následně podkladovým rozhodnutím pro navazující akty (např. územní rozhodnutí, dodatečné povolení stavby) a je časté, že i námitky účastníků se v obou řízení prolínají. Nicméně, otázky, které jsou řešeny v rámci řízení o výjimce, zpravidla spadají mimo předmět územního a stavebního řízení, případně dodatečného povolení stavby a znovu se v těchto řízeních neprojednávají. Předmětem dodatečného povolení stavby není povolení umístění stavby v menší než zákonem stanovené odstupové vzdálenosti.“ S citovaným odůvodněním napadeného rozhodnutí žalobci v žalobě nesouhlasili, přičemž poukazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, vymezující obecně náležitosti správních rozhodnutí a požadavky na jejich odůvodnění. Soud konstatuje, že v zásadě souhlasí s citovaným odůvodněním napadeného rozhodnutí. Žalobci zmiňovaný judikát ohledně náležitostí odůvodnění rozhodnutí se týkal obecných náležitostí odůvodnění rozhodnutí, kdy bylo řešeno, jakým způsobem se musí vypořádat správní orgán s námitkami účastníků řízení. Ve zmíněném judikátu však nebylo řešeno, zda je možné konkrétní námitku vypořádat odkazem na vypořádání shodné námitky v jiném souvisejícím správním řízení (rozhodnutí).

35. Jak již soud uvedl výše, rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu představuje tzv. subsumovaný správní akt. V projednávané věci se jedná o podkladové rozhodnutí, které je soudem přezkoumatelné v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž se v souladu se zmíněným zákonným ustanovením posuzuje pouze zákonnost rozhodnutí o výjimce, nikoli věcná správnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2024, č. j. 4 As 300/2023–54). Za této situace nepovažuje soud za chybu, pokud stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí o dodatečném povolení stavby při vypořádání některých věcných námitek žalobců odkázal na vypořádání shodných námitek v předchozím řízení o výjimce, jelikož rozhodnutí o výjimce bylo závazným podkladem, ze kterého musel stavební úřad vycházet v řízení o dodatečném povolení stavby.

36. Navíc je z prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby zřejmé, že odkaz stavebního úřadu na vypořádání shodných námitek v řízení o výjimce se týkal pouze námitek č. 7, 9 a 11 v podání žalobců ze dne 18. 5. 2021 učiněném v rámci řízení o výjimce. Ostatní námitky žalobců z předmětného podání a další námitky uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby v podání žalobců ze dne 17. 7. 2023 a do protokolu při jednání stavebního úřadu dne 3. 8. 2023 byly stavebním úřadem věcně vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, přičemž je zřejmé, že vypořádání některých námitek bylo doslova shodné s vypořádáním námitek v rámci rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky (zkopírovaný text), což však není na závadu.

37. Soud shledal, že výše zmíněné tři námitky č. 7, 9 a 11 v podání žalobců ze dne 18. 5. 2021 v rámci řízení o výjimce, vypořádané stavebním úřadem odkazem na řízení (rozhodnutí) o výjimce, se vztahovaly přímo k řízení o výjimce.

38. V námitce č. 7 žalobci poukázali na § 169 stavebního zákona s tím, že se v něm uvádí, že řešením podle udělené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Tato argumentace žalobců souvisí s tím, že výjimka z odstupových vzdáleností dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je dle § 26 téže vyhlášky možná jen při splnění podmínek dle § 169 odst. 2 stavebního zákona, čímž se správně zabýval stavební úřad v rozhodnutí o výjimce, přičemž není možné, aby jeho závěry byly přezkoumávány v řízení o dodatečném povolení stavby. Proto námitka č. 7 nemohla být posuzována v řízení o dodatečném povolení stavby, přičemž stavební úřad správně odkázal na rozhodnutí o výjimce, kde byla námitka vypořádána.

39. V námitce č. 8 žalobci upozornili, že žadatel o výjimku musí předložit vyjádření a stanoviska dotčených osob a orgánů včetně vyjádření k výjimce. Dle soudu se opět již dle samotného textu námitky jedná o námitku uplatnitelnou výlučně v řízení o výjimce. Zmíněnou námitku vypořádal stavební úřad v rozhodnutí o povolení výjimky, přičemž v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby stavební úřad správně odkázal na vypořádání dané námitky v rozhodnutí o výjimce.

40. V námitce č. 11 žalobci odkázali na několik soudních rozhodnutí v obdobných případech a konstatovali, že nevylučují možnost dohody za mediace stavebního úřadu. K uvedené námitce soud uvádí, že z rozhodnutí stavebního úřadu o povolení výjimky i z rozhodnutí o dodatečném povolení stavby plyne, že se stavební úřad opakovaně pokoušel o dohodu mezi účastníky, avšak neúspěšně. S ohledem na výše popsané skutečnosti považuje soud ve shodě se žalovaným vypořádání daných námitek stavebním úřadem za dostatečné.

41. Soud již výše dovodil, že nebylo na závadu, pokud stavební úřad při vypořádání některých námitek odkázal na jejich vypořádání v rozhodnutí o výjimce, což platí tím spíš, když se jednalo o námitky uplatnitelné výhradně v řízení o výjimce.

42. Žalobci a) a c) byli účastníky řízení o výjimce, byli tedy seznámeni s výsledkem onoho řízení a vypořádáním svých námitek. Žalobkyně b) nebyla účastníkem řízení o výjimce, protože na rozdíl od ostatních žalobců není vlastníkem (spoluvlastníkem) domu č. p. XE v ulici X v X, byla však účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby, jelikož je spoluvlastníkem nemezujícího sousedního pozemku p. č. XF, který se nachází vedle předmětné stavby garáže. Skutečnost, že žalobkyně b) nebyla účastníkem správního řízení o výjimce a že se mohla dozvědět o výsledku řízení o výjimce jen zprostředkovaně od svého manžela – žalobce a), však není překážkou pro postup stavebního úřadu, který odkázal na vypořádání některých námitek v řízení o výjimce. V řízení o výjimce pochopitelně byly uplatněny jen námitky žalobců, kteří jsou spoluvlastníky domu č. p. XE, a nikoli námitky žalobkyně b), jíž vlastnické či jiné věcné právo k domu nepřísluší a která nebyla účastníkem řízení o výjimce. V řízení o dodatečném povolení stavby je pro účastenství sousedů třeba vlastnické či jiné věcné právo k sousedním stavbám či pozemkům, které může být přímo dotčeno (srov. § 129 odst. 2, § 85 a § 109 stavebního zákona). Žalobkyně b) se účastnila řízení o dodatečném povolení stavby z titulu spoluvlastnictví k pozemku p. č. XF, a mohla tak uplatňovat námitky ve vztahu k dotčení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku p. č. XF, nikoli však ve vztahu k dotčení vlastnického práva k domu č. p. XE. Všichni tři žalobci v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby činili společná podání, a takto i uplatňovali námitky proti stavbě garáže, aniž by brali zřetel na skutečnost, že okruh námitek, které mohou uplatňovat žalobci a) a c), je širší z důvodu spoluvlastnictví k domu č. p. XE, přičemž takové námitky vztahující se k dotčení vlastnického práva k domu č. p. XE pochopitelně nemohla uplatňovat žalobkyně b), jíž vlastnické právo k domu nesvědčilo, jak správně upozornil i žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí. Soud konstatuje, že nebyla uplatněna žádná žalobní námitka v tom smyslu, že by žalobkyně b) měla být účastníkem řízení o výjimce či že stavební úřad nemohl z důvodu neúčasti žalobkyně b) v řízení o výjimce odkázat při vypořádání námitek v řízení o dodatečném povolení stavby na výsledek řízení o výjimce. Soud uvádí výše uvedené skutečnosti ohledně účastenství žalobkyně b) v jednotlivých správních řízeních a okruhu jejích potenciálních námitek jen na okraj, aby bylo zřejmé, že věcné námitky uplatněné v řízení o výjimce a obsahově stejné námitky uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby se nedotýkaly práv žalobkyně b), a proto bylo v pořádku, pokud při vypořádání některých takovýchto námitek stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí odkázal na vypořádání námitek v souvisejícím řízení (rozhodnutí) o výjimce, jehož účastníkem nebyla žalobkyně b).

43. K argumentaci žalobců, kteří nesouhlasili s tím, že některé věcné námitky byly vypořádány stavebním úřadem odkazem na výsledek řízení o výjimce, soud dále uvádí, že sami žalobci postupovali stejným způsobem jako stavební úřad, když v řízení o dodatečném povolení stavby pouze odkázali na své námitky v předchozích podáních, aniž by konkrétní námitky specifikovali. I z tohoto úhlu pohledu se soudu jeví adekvátní postup stavebního úřadu, který v několika (nikoli všech) případech odkázal na vypořádání obsahově shodných námitek žalobců a) a c) v řízení o výjimce.

44. K žalobní námitce, že samotná skutečnost, že z konkrétního požadavku vyhlášky č. 501/2006 Sb. byla udělena výjimka, neznamená, že by se stavební úřad již vůbec neměl zabývat tím, zda v příslušném případě nedochází k rozporu s požadavky obecnými, a že je přitom nutné vzít v úvahu skutečnost, že zmíněná vyhláška je pouhým prováděcím předpisem ke stavebnímu zákonu, který ve svém § 169 odst. 2 výslovně stanovil, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu, soud uvádí, že s uvedenou argumentací žalobců souhlasí v tom směru, že správní orgány se v řízení o dodatečném povolení stavby musí zabývat i dalšími námitkami vztahujícími se k obecným požadavkům na výstavbu, nejen těmi, kterých se týkalo řízení o výjimce. Soud rovněž souhlasí se žalobci, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu, nicméně soud dodává, že žalobci v žalobní námitce nijak nespecifikovali, že by snad došlo ze strany správních orgánů v řízení o výjimce či v řízení o dodatečném povolení stavby ke konkrétnímu pochybení v tom směru, že by byl porušen § 169 odst. 2 stavebního zákona, kde se v poslední větě stanoví, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Soud dále konstatuje, že účel sledovaný obecnými požadavky na výstavbu je vymezen ve výše citovaném § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobci však neuvedli v dané žalobní námitce žádné konkrétní pochybení správních orgánů, ze kterého by vyplynulo, že v konkrétním případě nebyl naplněn účel sledovaný obecnými požadavky na výstavbu. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

45. K žalobní námitce, ve které žalobci nesouhlasili s argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí, že „otázky, které jsou řešeny v rámci řízení o výjimce, zpravidla spadají mimo předmět územního a stavebního řízení, případně dodatečného povolení stavby a znovu se v těchto řízeních neprojednávají“, soud uvádí, že žalovaný k této své argumentaci na straně 5 napadeného rozhodnutí navázal, že „předmětem dodatečného povolení stavby není povolení umístění stavby v menší než zákonem stanovené odstupové vzdálenosti.“ Výše uvedené dvě citace na sebe v napadeném rozhodnutí navazují a je třeba je vykládat v kontextu. Žalobci v žalobě argumentovali, že žalovaný postupoval v přímém rozporu s § 169 odst. 2 stavebního zákona a chybně i z hlediska logiky a systematiky právních předpisů, aniž by však svou námitku (argumentaci) jakkoli blíže vysvětlili, neboť v navazujícím textu žaloby pouze opětovně uvedli svou dřívější argumentaci soudem již výše vypořádanou, že řízení o výjimce a řízení o dodatečném povolení stavby jsou dvě samostatná řízení, pročež měl žalovaný v obou řízeních vypořádat shodné námitky, a že řízení o výjimce tvoří pouhou dílčí část problematiky obecných požadavků na výstavbu. Dvě výše uvedené navazující citace z napadeného rozhodnutí soud chápe tak, že žalovaný dospěl k závěru, že předmětem řízení o dodatečném povolení stavby již není posuzování, zda odstup předmětné stavby garáže a domu č. p. XE je dostatečný vzhledem k dotčení práv spoluvlastníků domu č. p. XE z hlediska ochrany jejich soukromí, dotčení případnými imisemi apod. Takový názor žalovaného je v souladu s judikaturou. V tomto směru soud odkazuje například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011–176, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „řízení o výjimce je konečným rozhodnutím ve vztahu k odstupovým vzdálenostem staveb, proto je na stavebním úřadu, aby v souladu se zásadou subsidiarity právě v tomto řízení případně stanovil přiměřené podmínky pro stavebníka, které by přispěly k ochraně práv dotčených vlastníků.“ S citovaným judikátem soud souhlasí a dodává, že v řízení o dodatečném povolení stavby již není prostor k tomu, aby se případně přehodnocovalo rozhodnutí o udělení výjimky v tom směru, aby se znovu posuzovalo, zda při vzdálenosti staveb povolené rozhodnutím o výjimce nebudou spoluvlastníci domu dotčeni na svém soukromí či imisemi nebo jinými nepříznivými následky vyplývajícími z blízkosti stavby garáže a domu č. p. XE. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

46. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že předmětná stavba garáže je umístěna přímo na společné hranici pozemků, a proto není dodržen ani další obecný požadavek na výstavbu dle vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to vzdálenost předmětné stavby garáže od společných hranic pozemků, která nesmí být menší než dva metry.

47. Podle § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. platí, že vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m.

48. Soud shledal, že otázkou, jaké obecné požadavky na výstavbu stanovené v § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. musí předmětná stavba garáže splňovat, se zabýval stavební úřad na straně 2 rozhodnutí o povolení výjimky, kde upozornil, že § 25 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. se nevztahuje na předmětnou stavbu garáže, neboť zmíněná ustanovení se týkají umístění stavby garáže na pozemcích rodinného domu, přičemž však předmětná stavba garáže se nachází na pozemcích náležejících k bytovému domu, pročež nelze zmíněná ustanovení na předmětnou stavbu garáže aplikovat. Soud souhlasí s uvedeným názorem stavebního úřadu a podotýká, že definice rodinného domu a bytového domu je uvedena v § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž předmětná stavba garáže se nachází na pozemcích náležejících k domu č. p. XA v X ulici v X, ve kterém bydlí stavebník. Skutečnost, že se jedná o bytový dům, vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí a další dokumentace, jež je součástí správního spisu. Žalobci neuplatnili v žalobě žádnou konkrétní argumentaci, kterou by zpochybnili závěr stavebního úřadu o nemožnosti aplikovat § 25 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na předmětnou stavbu garáže, a proto soud nepovažuje za potřebné dále se touto problematikou zabývat, přičemž danou žalobní námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

49. K žalobní námitce, že žalobci již v odvolání namítali, že řízení o dodatečném povolení stavby má do jisté míry sankční charakter a že by měly být chráněny především zájmy dotčených osob, a nikoli stavebníka, s čímž dle žalobců žalovaný v napadeném rozhodnutí nesouhlasil, pročež je napadené rozhodnutí nezákonné, soud uvádí, že žalovaný se této problematice věnoval na straně 8 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že „nelze přisvědčit odvolatelům, že řízení o dodatečném povolení stavby má do jisté míry sankční charakter. Dodatečné povolení stavby je do jisté míry zvláštním typem řízení, nicméně jak uvedeno výše, takový postup zákon umožňuje. Při vedení tohoto řízení se přiměřeně postupuje jako v řízení územním a stavebním, tzn. že se uplatní totožná pravidla jako pro povolení řádné stavby. Ve stavebním zákoně se nenachází žádný speciální ''sankční'' postup.“ Soud souhlasí s citovanou pasáží napadeného rozhodnutí a konstatuje, že názor žalovaného odpovídá i judikatuře. Například v rozsudku ze dne 20. 7. 2021, č. j. 3 As 6/2020–44, Nejvyšší správní soud uvedl, že „právní úprava dodatečného povolení stavby je nastavena tak, že stavbu lze dodatečně povolit za stejných (nikoliv přísnějších, ani méně přísných) podmínek, za nichž by bylo možné stavbu povolit, pokud by stavebník postupoval v souladu se stavebním zákonem. Žalobcům, jakožto vlastníkům sousedního rodinného domu, nemá být v řízení o dodatečném povolení stavby poskytována silnější ochrana, než jaká by jim byla poskytnuta v územním a stavebním řízení (ve spojení s řízením o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu). Pokud by tedy za normálních okolností bylo akceptovatelné udělení výjimky z odstupových vzdáleností, nemá být tato otázka posuzována odlišně pouze proto, že je řízení o výjimce vedeno až v souvislosti s dodatečným povolením stavby provedené v rozporu se stavebním povolením.“ Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem, ze kterého jednoznačně plyne, že v řízení o dodatečném povolení stavby se posuzuje stavba stejným způsobem, jako při rozhodování o řádném územním rozhodnutí či stavebním povolení.

50. Žalobci na podporu své argumentace ohledně sankčního charakteru řízení o dodatečném povolení stavby odkázali na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 29 A 191/2016–167, avšak soud v něm žádnou argumentaci o sankčním charakteru řízení o dodatečném povolení stavby nenalezl. Formulace užitá žalobci, že řízení o dodatečném povolení stavby „má do jisté míry sankční charakter“, se však vyskytuje v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011–176, ve kterém Nejvyšší správní soud vytkl stavebnímu úřadu, že „nevzal v úvahu do jisté míry sankční charakter řízení o dodatečném povolení stavby, v němž mají být chráněna především práva a oprávněné zájmy dotčených osob.” Tuto větu však Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti se svou předchozí argumentací, kde uvedl: „Požádá–li v rámci řízení o dodatečném povolení stavby stavebník o udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu, je stavební úřad povinen zohlednit především charakter vedeného řízení (zde: provádění stavby v rozporu se stavebním povolením) a pokusit se o dohodu mezi účastníky řízení. Nebude–li taková dohoda uzavřena, stavební úřad, s respektem k vlastnickému právu a k právu na ochranu soukromí dotčených osob, zváží jejich požadavky na provedení stavebně technických úprav, zejména pokud budou požadavky konstruktivně vyjádřeny (např. stanovením podmínek pro udělení výjimky), včlení je jako podmínky do rozhodnutí o udělení výjimky, příp. přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč takovému požadavku vlastníka sousední nemovitosti nebylo možné vyhovět.” Soud i s tímto judikátem souhlasí, nicméně dodává, že ani z citovaného judikátu nelze dovodit, že by „do jisté míry sankční charakter řízení o dodatečném povolení stavby” znamenal přísnější posuzování nároků na stavbu a její umístění oproti standardnímu územnímu či stavebnímu řízení, jak se toho dovolávali žalobci. V judikátu je vyjádřeno, že by se měl stavební úřad především pokusit o dohodu mezi účastníky a případně být vstřícný k požadavkům stavbou dotčených sousedů, co se týče omezení dotčení imisemi či narušení soukromí. V posuzované věci takto stavební úřad postupoval, když se neúspěšně pokoušel o dohodu a posléze zapracoval do prvostupňového rozhodnutí podmínky ve prospěch žalobců, např. pokrytí střechy garáže oblázky, které budou absorbovat sluneční záření a nebude docházet k odrazu slunečního světla od PE fólie. Dle názoru soudu je bez praktického významu případná polemika, zda řízení o dodatečném povolení stavby má, či nemá „do jisté míry sankční charakter.” Soud proto neshledal námitku důvodnou.

51. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, ve které žalobci argumentovali, že důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností pro dodatečné povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona nese stavebník či vlastník stavby, z čehož žalobci dovozovali, že stavební úřad nepostupoval správně, když opakovaně vyzýval stavebníka k odstranění vad žádosti, což se týkalo i předložení rozhodnutí o povolení výjimky. K obsahově obdobné odvolací námitce se vyjádřil žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „V řízení o dodatečném povolení stavby musí stavebník prokázat splnění požadavků uvedených v § 129 odst. 3 stavebního zákona, nicméně v případě podání neúplné žádosti není stavební úřad zbaven povinnosti spočívající v pomoci stavebníkovi odstranit vady žádosti. Tato skutečnost vyplývá nejen z ust. § 37 odst. 3 správního řádu, ale rovněž z ust. § 111 odst. 3 stavebního zákona.“ Soud souhlasí s názorem žalovaného, že v případě, kdy nebyly doloženy veškeré náležitosti, bylo třeba stavebníka na tuto skutečnost upozornit a vyzvat ho k doložení příslušných dokladů, což se nepochybně týkalo i doložení rozhodnutí o povolení výjimky z odstupových vzdáleností staveb, neboť takové rozhodnutí bylo v posuzované věci nezbytnou náležitostí pro kladné rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby. K tomu, aby stavba mohla být dodatečně povolena, nesmí být totiž v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu [§ 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona]. Z projektové dokumentace doložené k žádosti o dodatečné povolení stavby stavební úřad zjistil nedodržení odstupové vzdálenosti dle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž logicky na tento nesoulad upozornil stavebníka s tím, že je třeba doložit rozhodnutí o povolení výjimky. Pro úplnost soud uvádí, že ze správního spisu shledal, že výzev adresovaných stavebníkovi ohledně doplnění podkladů sice vydal stavební úřad několik, když postupně zjišťoval nedostatky v podkladech žádosti o dodatečné povolení stavby, nicméně k doložení rozhodnutí o povolení výjimky vyzýval stavebníka pouze jednou, a to výzvou ze dne 6. 8. 2020, na základě které pak stavebník podal dne 14. 4. 2021 žádost o povolení výjimky. Následně po datu 14. 4. 2021 vydal stavební úřad další výzvy k doplnění podkladů, které se však již netýkaly rozhodnutí o výjimce, neboť věděl, že řízení o výjimce již probíhá. Skutečnost, že stavební úřad vyzýval několikrát stavebníka k odstranění vad žádosti, kdy postupně uváděl nové požadavky, nelze přičítat k tíži stavebníka. Soud proto nepřisvědčil žalobcům, že stavební úřad postupoval nesprávně či příliš aktivisticky.

52. Žalobci na podporu své argumentace, že stavební úřad postupoval příliš aktivisticky a ve prospěch stavebníka, když ho vyzýval k doložení rozhodnutí o povolení výjimky, odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 70/2011–74, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „není povinností správního orgánu zkoumat podmínky pro udělení výjimky ze zákonného pravidla (zde zákazu umisťovat stavby v ochranném pásmu nadzemního vedení) ex officio; prokázat soulad se zvláštními právními předpisy, případně doložit udělení výjimky z pravidel stanovených těmito předpisy je totiž povinností stavebníka, resp. osoby žádající o vydání dodatečného povolení stavby.“ Soud souhlasí s citovanou judikaturou a dodává, že zmíněný judikát však neřešil otázku, zda stavební úřad může, či nemůže, případně má, či nemá povinnost, vyzvat stavebníka v řízení o dodatečném povolení stavby k předložení rozhodnutí o výjimce. Ve zmíněném judikátu se ani nejednalo o řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu. Jednalo se o specifickou problematiku souhlasu vlastníka elektrizační soustavy se stavbou v ochranném pásmu nadzemního vedení dle § 46 odst. 8 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, (dále jen „energetický zákon“). Ve věci řešené Nejvyšším správním soudem vlastník elektrizační soustavy ve správním řízení nesouhlasil se stavbou, přičemž Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda měly správní orgány v řízení o dodatečném povolení stavby povinnost zabývat se, vzhledem k nesouhlasu vlastníka elektrizační soustavy s umístěním stavby v ochranném pásmu vedení vysokého napětí, možností aplikace § 46 odst. 11 energetického zákona. Toto ustanovení obsahuje podmínky, za nichž vlastník elektrizační soustavy udělí souhlas se stavbou v ochranném pásmu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány neměly povinnost z úřední povinnosti zkoumat, zda by byly naplněny podmínky pro udělení souhlasu vlastníka elektrizační soustavy se stavbou v ochranném pásmu. Z toho je zjevné, že se jednalo o odlišnou situaci než v posuzované věci. Proto soud neshledal námitku důvodnou.

53. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že stavební úřad po celou dobu správního řízení jednal co možná nejvíce ve prospěch stavebníka na úkor ochrany práv a oprávněných zájmů žalobců. Příkladmo žalobci uvedli, jako již v odvolání, že v reakci na námitku č. 1 (strana 9 prvostupňového rozhodnutí) stavební úřad odmítl jako nedůvěryhodné měření provedené ze strany žalobce c) při místním šetření, aby následně uznal za potvrzené hodnoty dle geodetického zaměření vypracovaného p. Fejfárkem z podnětu a na náklady žalobce c). Soud konstatuje, že zmíněná námitka reaguje na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, kde stavební úřad na straně 9 uvedl, že „pan H. při místním šetření, v rámci řízení o výjimce, zaměřil vzdálenost mezi stavbami 4,5 m osobním ručním laserovým zaměřovačem, jehož kalibraci nebyl schopen prokázat, a výšku garáže měřil svinovacím metrem, kterým se ohýbal a jehož přesnost byla diskutabilní.“ Obsahově shodnou odvolací námitkou se zabýval žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „Rovněž nelze přisvědčit námitkám odvolatelů, že by stavební úřad jednal ve prospěch stavebníka na úkor ochrany práv a oprávněných zájmů ostatních účastníků. Jako příklad uvedli měření odstupových vzdáleností staveb, které vzal stavební úřad v potaz. Ke zmiňovanému měření odstupových vzdáleností KÚ ÚK, UPS uvádí, že bylo provedeno v řízení o výjimce, jehož výsledkem bylo shora uvedené rozhodnutí, které bylo napadeno odvoláním. Pokud měli tedy odvolatelé za to, že tato otázka nebyla v řízení o výjimce dostatečně vyřešena, mohli v tomto smyslu uplatnit odvolací námitku, což však neučinili. KÚ ÚK, UPS přesto k této námitce uvádí, že jak v řízení o výjimce, tak v řízení o dodatečném povolení stavby byly stavebníkem doloženy podklady zpracované oprávněnými osobami opatřené razítky a podpisy. Stavební úřad tedy neměl důvod pochybovat o správnosti těchto podkladů. Stavebníkem byla k žádosti o dodatečné povolení stavby předložena projektová dokumentace zpracovaná Ing. K. H., autorizovaným technikem pro pozemní stavby, a ke stavbě bylo provedeno zaměření skutečného provedení vypracované Ing. M. a ověřené Ing. P. M., úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. Pochybnosti nepřinesly ani podklady, které si z vlastní iniciativy odvolatel opatřil, a to měření na místě, jehož provádění zpochybnil i stavební úřad, a doložené kontrolní měření a výpočet vzdáleností zpracovaný Z. F., jež není opatřeno razítkem ani podpisem. Nelze se proto ztotožnit s názorem odvolatelů, že stavební úřad jednal ve prospěch stavebníka tím, že by jeho povinnosti přenášel na ostatní účastníky.“ Soud souhlasí s citovaným názorem žalovaného. Není zřejmé, že by stavební úřad zvýhodňoval stavebníka tím, že odmítl jako nedůvěryhodné měření provedené žalobcem c), když stavební úřad jasně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval jeho měření za spolehlivé.

54. K argumentaci žalobců, že stavebník nesl v řízení důkazní břemeno mimo jiné ohledně prokázání odstupových vzdáleností, soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvedl, že stavebník v řízení předložil jak projektovou dokumentaci zpracovanou Ing. H., tak i zaměření skutečného provedení stavby vypracované Ing. M. a ověřené Ing. M., úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem. Tyto podklady byly dostatečné pro řízení o výjimce z odstupových vzdáleností i pro řízení o dodatečném povolení stavby. Pokud žalobci chtěli zpochybňovat hodnoty vzdálenosti uvedené v dokumentech předložených stavebníkem, pak si logicky nechali na své náklady zpracovat panem F. další geodetické zaměření, které předložili z vlastní iniciativy, jak správně podotkl žalovaný.

55. Žalobci vytýkali stavebnímu úřadu, že zmínil v prvostupňovém rozhodnutí pouze geodetické zaměření provedené panem F., aniž by zmínil podklady předložené stavebníkem, a to projektovou dokumentaci a zaměření skutečného provedení stavby. K tomu soud uvádí, že stavební úřad bral zjevně v úvahu veškeré podklady obsažené ve správním spise. Povinnost postupovat při stavbě dle předložené projektové dokumentace zpracované Ing. K. H. je zakotvena jako podmínka č. 1 pro dokončení stavby v prvostupňovém rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Pokud pak při vypořádání námitky žalobců stavební úřad explicitně zmiňoval pouze geodetické zaměření zpracované panem F., bylo to dáno zřejmě tím, že se jednalo o kontrolní měření ze dne 29. 7. 2021, které nechal zpracovat žalobce c), přičemž dané kontrolní měření navazovalo na podklady předložené již dříve stavebníkem (projektová dokumentace a zaměření skutečného provedení stavby). Takový postup stavebního úřadu nepovažuje soud za chybný. Ostatně ani žalobci netvrdili, že by v jednotlivých podkladech byly nějaké zásadní neshody ohledně odstupových vzdáleností stavby garáže a domu č. p. XE. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k odvolací námitce vyjmenoval všechny podklady ohledně odstupových vzdáleností. V tomto postupu žalovaného spatřovali žalobci pochybení, když dle jejich názoru žalovaný nepřípustně zhojil vadu prvostupňového rozhodnutí, místo aby ho zrušil. Soud se s názorem žalobců neztotožnil. Již výše soud vysvětlil, že nepovažuje za chybu, pokud při vypořádání konkrétní námitky žalobců stavební úřad explicitně nevyjmenoval všechny podklady, což platí tím spíš, když žalobci ve svých námitkách ani následně v odvolání či v žalobě netvrdili žádné nesrovnalosti mezi jednotlivými podklady ohledně odstupových vzdáleností. Jelikož se nejednalo o vadu, neměl žalovaný důvod zrušit k této odvolací námitce prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

56. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že se stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí vyjádřil pouze k zastínění místností v 1. NP (přízemí), opomněl však ozařování oken v 2. NP a akumulaci tepla ze střechy garáže. Obsahově obdobnou námitku uplatnili žalobci i v odvolání. Soud shledal, že stavební úřad řešil pohodu bydlení z hlediska ozařování oken a akumulace tepla v 2. NP na straně 1 prvostupňového rozhodnutí, kde uvedl, že garáž je zastřešena plochou střechou, popsal jednotlivé vrstvy střechy s tím, že na povrchu bude hydroizolace z PE fólie, na kterou bude proveden zásyp oblázky, aby byl minimalizován odraz slunečního světla od PE fólie, a nebyla tak narušena pohoda bydlení v sousedním bytovém domě č. p. XE. Žalovaný pak na straně 7 napadeného rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru, přičemž k otázce možného přehřívání místností akumulovaným teplem od střechy garáže doplnil, že „není zřejmé, na základě čeho se odvolatelé domnívají, že může dojít k přehřívání místností. Uvedeným opatřením byl minimalizován odraz slunečního světla. Nelze předpokládat, že by mohlo dojít k přehřívání místností sousedního bytového domu vzdáleného více jak 4 metry.“ Je zřejmé, že žalovaný pouze doplnil argumentaci stavebního úřadu, přičemž soud považuje vypořádání dané námitky žalobců v řízení o dodatečném povolení stavby za dostatečné. Soud podotýká, že zásyp střechy garáže oblázky byl realizován právě ve prospěch žalobců,. Soud proto nesouhlasí se žalobci, že stavební úřad vycházel vstříc pouze stavebníkovi, a nikoli žalobcům.

57. K žalobní námitce, že stavební úřad vůbec neposoudil snížení hodnoty bytu v domě č. p. XE a domu samotného v důsledku stavby garáže, soud uvádí, že skutečně stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí o dodatečném povolení stavby žalobci namítané snížení hodnoty bytu či domu neposoudil s odůvodněním, že žalobci nepředložili žádný doklad o snížení hodnoty nemovitostí a že k posouzení snížení hodnoty nemovitostí není stavební úřad oprávněn. Soud konstatuje, že problematikou snížení hodnoty nemovitostí v důsledku okolní výstavby se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011–133, ve kterém uvedl: „Na projednávanou věc je plně aplikovatelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145, vycházející z unesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Není přitom rozhodné, že v citovaném rozsudku bylo předmětem soudního přezkumu územní rozhodnutí o umístění stavby, zatímco v nyní projednávaném případě se jedná o rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Podstatou rozsudku je totiž právní názor, podle nějž má–li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. V rámci územního řízení – a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby – je sice stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“ Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem a v poměrech projednávané věci konstatuje, že správní orgány jsou v řízení o dodatečném povolení stavby povinny zkoumat k námitce snížení tržní ceny nemovitostí, avšak pouze v omezeném rozsahu z pozice nástrojů stavebního zákona, kdy je posuzován zejména soulad s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu či zájmy chráněnými dalšími předpisy.

58. V prvostupňovém řízení žalobci uplatnili námitku „snížení hodnoty bytu a budovy pro případný prodej.“ Jedná se o námitku č. 5, která byla uplatněna žalobci již v řízení o výjimce. Zmíněná námitka byla součástí širší námitky ohledně snížení kvality prostředí a pohody bydlení, kdy žalobci namítali zastínění oken domu čp. p. XE stavbou garáže a zvýšení teploty v místnostech domu č. p. XE v důsledku odrazu tepelného záření od střechy garáže. Žalobci však sami svou námitku ohledně snížení hodnoty nemovitostí blíže nespecifikovali, nezdůvodnili a nedoložili. Soud se tak může jen domnívat, že snížení hodnoty nemovitostí spatřovali žalobci v namítaných očekávaných problémech se zastíněním oken domu č. p. XE či s odrazy slunečního záření od střechy garáže, avšak s těmito žalobci tvrzenými negativními jevy se stavební úřad i žalovaný vypořádali v odůvodnění svých rozhodnutí. Stavební úřad uvedl, že není oprávněn posuzovat hodnotu bytu či její snížení, čímž měl zjevně na mysli, že si nemůže například sám provést ocenění nemovitosti, jak ho provádí soudní znalec. Jinak ale stavební úřad posuzoval v souladu s výše zmíněnou judikaturou hodnotu nemovitostí právě s ohledem na nástroje územního plánování, kdy na straně 10 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby mimo jiné uvedl, že stavba je v souladu s územním plánem, že se v oblasti nacházejí bytové domy, rodinné domy, řadové i samostatně stojící garáže, přičemž předmětná stavba garáže zapadá do urbanistického rázu okolí. Žalovaný pak argumentaci stavebního úřadu doplnil na straně 8 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „Jedná se o umístění stavby v zastavěné části obce, kde jsou podobné případy zcela běžné (nemovitosti různých vlastníků jsou v přímých kontaktech) a v území zástavby se tak nejedná o žádnou výjimečnou situaci. Obdobné umístění garáže je např. na st. p. č. XG, k. ú. X. Navíc, osoby, jejichž práva mohou být dodatečným povolením stavby dotčena, nemají právo na to, aby poměry v území, v němž se nachází jejich majetek, byly navždy zakonzervovány a nemohly se měnit. Změny v území, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to zvláště v urbanizovaných oblastech. Na základě výše uvedeného KÚ ÚK, UPS dospěl k závěru, že při běžném užívání stavby nedojde k omezení odvolatelů v míře, která by převyšovala míru přiměřenou poměrům v místě stavby. Z uvedeného důvodu tak KÚ ÚK, UPS rovněž dospěl k závěru, že v důsledku dodatečného povolení stavby nedojde k případnému snížení hodnoty nemovitosti odvolatelů. KÚ ÚK, UPS tak shledal, že požadavky vyhlášky týkající se odstupů staveb byly splněny.“ Soud konstatuje, že žalovaný se v dostatečném rozsahu vypořádal s námitkou snížení hodnoty nemovitostí. Ostatně sami žalobci nepřednesli v žalobě žádnou konkrétní argumentaci, která by zpochybňovala závěry žalovaného. Soud ani v tomto případě nepovažuje za chybu, že žalovaný doplnil argumentaci stavebního úřadu.

59. Soud podotýká ve shodě s již výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011–133, že mají–li žalobci snížení ceny jejich nemovitostí za jednoznačné, mohou se domáhat náhrady mimo rámec územního plánování a řízení o dodatečném povolení stavby na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně v občanském soudním řízení (viz výše zmiňované unesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–120, publikované pod č. 1910/2009 Sb. NSS).

60. Závěrem soud shrnuje, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, byť trpělo dílčími nedostatky odůvodnění, bylo odůvodněno v dostatečném rozsahu, aby žalovaný nemusel přistoupit k jeho zrušení, nýbrž ho mohl pouze argumentačně doplnit či korigovat. Uvedeným postupem žalovaného nebyla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Argumentace obou správních orgánů v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i v napadeném rozhodnutí byla dostatečná pro vypořádání námitek žalobců proti stavbě garáže. V žalobě nebyly uplatněny žádné konkrétní námitky, kterými by bylo zpochybněno věcné vypořádání námitek žalobců.

61. Žalobu soud vyhodnotil v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji výrokem I. podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

62. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

63. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyly soudem osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobců Vyjádření osob zúčastněných na řízení Ústní jednání soudu Posouzení věci soudem