141 A 39/2023–31

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: F. L. K. W., narozen X, bytem X, zastoupen Mgr. Janem Halámkou, LL.M., advokátem, sídlem U Cvičiště 1024/9, 312 00 Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2023, č. j. KUUK/091366/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 27. 4. 2023, č. j. MUKK/20946/2023, Městský úřad Kadaň, odbor životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“), uznal žalobce vinným z přestupku týrání zvířat podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), kterého se žalobce dopustil z nedbalosti tím, že v době kontroly Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Ústecký kraj (dále jen „KVSU“) dne 4. 5. 2022 od 11:15 do 12:15 hodin, v místě chovu (X) choval své dva psy: – pes jménem D., nar. X, plemene německá doga, srst krátká, barva srsti černá s bílými znaky, č. čipu: X, – fena jménem Ch., nar. X, plemene německá doga, srst krátká, barva srsti Harlekýn, č. čipu X, v nevhodných zoohygienických podmínkách, v nedostatečném prostoru chovatelského zařízení a způsob jejich venčení byl nedostatečný (výrok I.). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) a dle § 27 odst. 12 písm. a) a odst. 14 zákona na ochranu zvířat uložena pokuta ve výši 8 000 Kč (výrok II.). Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč na účet správního orgánu prvního stupně ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.).

2. Na základě odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2023, č. j. KUUK/091366/2023, zčásti změnil a ve zbylém rozsahu potvrdil výše uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala pouze v tom, že žalovaný přeformuloval v předchozím odstavci kurzívou uvedený konec věty tak, že zní: „… v nedostatečném prostoru chovatelského zařízení, zvířata byla nedostatečně venčena, a to v nevyhovujících podmínkách prostředí.“ Citovanou změnu odůvodnil žalovaný tím, že vypustil z výroku ohledně viny žalobce údaj o chovu „v nevhodných zoohygienických podmínkách“, protože nedostatečné zoohygienické podmínky byly sice uvedeny v odborném vyjádření KVSU ze dne 24. 5. 2022, č. j. SVS/2022/068543–U (dále obvykle jen „odborné vyjádření“), nicméně nebyly uvedeny v protokolu o kontrole č. POK220504002420234, vyhotoveném dne 31. 5. 2022, ohledně kontroly provedené u žalobce dne 4. 5. 2022 (dále jen „protokol o kontrole“).

3. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí s tím, aby věc byla vrácena správním orgánům k dalšímu řízení. Zároveň požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 4. Žalobce uvedl ve své žalobě, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, kterým byl ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím shledán vinným ze spáchání přestupku týrání zvířat. Namítl, že správní orgán prvního stupně opíral zahájení řízení o přestupku o dokument, který v jiném řízení předložila KVSU, a to odborné vyjádření z 24. 5. 2022, které vychází z protokolu o kontrole provedené dne 4. 5. 2022. Odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí směřovalo zejména proti obsahu zmíněného odborného vyjádření jakožto závazného stanoviska, které bylo vedle vyjádření žalobce jediným podkladem pro vydání rozhodnutí. Dle žalobce není z napadeného rozhodnutí zřejmé, že by žalovaný dodržel postup dle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kdy měl žalovaný vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného KVSU. Ze strany žalovaného tak dle žalobce nebyl dodržen zákonný postup, pročež je rozhodnutí žalovaného zatíženo vadou, a ze stejného důvodu je i nepřezkoumatelné.

5. Žalobce upozornil na skutečnost, že odborné vyjádření KVSU obsahuje řadu poznatků a závěrů, které vůbec nebyly uvedeny v protokolu o kontrole, ze kterého odborné vyjádření vychází, a který by naopak měl obsahovat veškeré skutečnosti zjištěné na místě samém. Pokud tyto nebyly uvedeny v kontrolním protokolu, nemohl se k nim žalobce v předchozím řízení vyjádřit a vznést námitky, což dle žalobce diskvalifikuje samotné odborné vyjádření jako podklad pro rozhodnutí správních orgánů. Dle žalobce protokol o kontrole například vůbec neobsahoval sdělení, jako je na straně 2 odborného vyjádření, že „v místnostech byl cítit mírný zápach po psích exkrementech“, nebo na straně 4 odborného vyjádření, že „bylo zřejmé, že chovatel psy plně neovládal…“, a další, což vede žalobce k závěru, že popis v odborném vyjádření je nepřípustně rozšířen o vymyšlené odstavce s úmyslem přitížit žalobci v řízení.

6. K citaci z odborného vyjádření KVSU, že „…v místnostech byl cítit mírný zápach po psích exkrementech či zápach způsobený přítomností psů …“, žalobce uvedl, že jde o zavádějící tvrzení, když není zřejmé, zda mělo jít o pach exkrementů, nebo o pach psů. Považoval za logické, že místnost je cítit po přítomnosti psů, pokud v ní trvale žijí, a na tomto samotném nelze shledávat nic závadného. Podstatná je dle žalobce skutečnost, že jakákoliv přítomnost exkrementů v obytných místnostech nebyla zjištěna.

7. Žalobce konstatoval, že žalovaný správně posoudil v napadeném rozhodnutí jako důvodnou námitku žalobce, že odborné vyjádření nemůže být podkladem pro závěr o nevhodných zoohygienických podmínkách, když v protokolu o kontrole nejsou nevhodné zoohygienické podmínky zmíněny. Dle žalobce tak podle žalovaného zůstávají platné dva důvody pro uznání žalobce vinným z přestupku týrání zvířat, a to z důvodu, že choval psy v nedostatečném prostoru chovatelského zařízení a že zvířata byla nedostatečně venčena, a to v nevyhovujících podmínkách prostředí. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že ani tyto dva důvody nejsou relevantní a dostatečné k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o vině žalobce, natož rozhodnuto o uložení správního trestu.

8. K údajně nedostatečnému prostoru chovatelského zařízení žalobce uvedl, že dle závěrů kontroly velikost chovných prostor nenaplňuje takové znaky, které zvíře potřebuje k uspokojení svého sociálního chování. Z odborného vyjádření KVSU lze dle žalobce jen odhadovat, jak k tomuto závěru kontrolní orgán došel. Protokol o kontrole dle žalobce začíná popisem domu, který je popsán jako „velký patrový dům“. Pak následuje podrobný popis dvou obývaných místností – kuchyně a obývacího pokoje. Konstatuje se celková obývaná podlahová plocha 67,66 m2. Pak následuje popis, že „umístěním psů plemene německá doga na využitelnou plochu 23,92 m2 může dojít k narušení sociálního chování.“ Kontrolní orgán nespecifikuje, o kolika psech zde konkrétně hovoří, a nijak nezdůvodňuje svůj závěr.

9. Dle žalobce je na str. 3 napadeného rozhodnutí citováno odborné vyjádření: „Chovatelem vyčleněné prostory, kde se budou psi pohybovat po většinu dne, nejsou pro tak velký počet psů dostatečné.“ Z uvedené citace lze dle žalobce dovodit, že se zde mluví o prostoru, kde se má pohybovat celkem pět žalobcových psů, a nikoli dva psi.

10. Žalobce upozornil, že dle správního orgánu prvního stupně kontrolní orgán nemusí uvádět, jak ke svým závěrům došel, „jelikož má správní orgán za to, že vychází z odborných znalostí inspektora KVSU, získaných mimo jiné vzděláním na VŠ, zakončeným titulem MVDr.“ Takové tvrzení správního orgánu prvního stupně je dle žalobce zcela nedostačující a činí prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Pokud již se kontrolní orgán pouští do závěrů o možném narušení sociálního chování u psů kvůli nedostatečnému prostoru, tak je dle žalobce namístě upozornit, že toto spadá do odbornosti behaviorální biologie, a tedy pod studium biologie, a nikoli pod odbornost veterinární medicíny, kteroužto disponují kontrolující úřednice KVSU.

11. Dle žalobce obdobnou obecnou argumentaci ohledně odborné způsobilosti úředních veterinárních lékařů při posuzování dostatečné velikosti chovných prostor použil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. K tomu žalobce namítl, že se jedná o obecnou tezi, která není nijak přezkoumatelná, a žalobce jako chovatel není s to určit, jaké odborné základy jsou dány pro výrok, že jím poskytované chovné prostory jsou pro dvě německé dogy nedostatečné. Odborné vyjádření KVSU dle žalobce tedy nebylo ani dostatečným odborným podkladem pro správní rozhodnutí.

12. Kontrolní orgán dle žalobce omezuje svůj závěr o využitelné podlahové ploše na plochu 23,92 m2, aniž zohledňuje, že údaj chovatele (žalobce) o neužívání druhé místnosti je jen dočasný. Z této „použitelné“ výměry pro pohyb psů pak odborné vyjádření dle žalobce nelogicky vylučuje postel a kanape, když právě tyto slouží psům a jejich plocha má být zahrnuta do plochy pro psy. Nikde v odborném vyjádření není dle žalobce přímo vyřčeno, o co by se měl opírat závěr, že chovný prostor je pro dva nebo jakýkoli jiný počet psů malý. KVSU svůj závěr neopírá o žádný zákonný předpis a svévolně určuje svůj výklad dostatečného chovného prostoru. Pro srovnání poukázal žalobce na vyhlášku č. 419/2012 Sb., o ochraně pokusných zvířat, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o ochraně pokusných zvířat“), která v příloze 7 v tabulce 4.1 stanoví pro psy nad 20 kg minimální podlahovou plochu pro jedno nebo dvě zvířata 8 m2 a pro každé další zvíře nejméně 4 m2. Žalobce dále pro srovnání upozornil, že německé právní předpisy doporučují pro chov velkých plemen plochu 10 m2 pro první zvíře a 8 m2 pro každé další zvíře. Pro dva psy se jedná o plochu 18 m2. Pro srovnání ad absurdum poukázal žalobce na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „řád výkonu trestu“), která v § 17 určuje, že pro ubytovací místnosti určené pro ubytování více odsouzených na jednoho odsouzeného musí připadat ubytovací plocha nejméně 4 m2, přičemž cela nebo ložnice určená k ubytování pouze jedné osoby nesmí mít ubytovací plochu menší než 6 m2, a cela pro pět odsouzených by tak měla mít nejméně 20 m2. Žalobce má pro své psy obyvatelnou plochu bezmála 68 m2. Navíc citace v odborném vyjádření o potřebě osobního prostoru psa o určité výměře dle žalobce nekoresponduje s povahou německých dog, které dle žalobce jako chovatele jsou pomalé, klidné a většinu dne prospí. Citované charakteristiky se mohou hodit na jiné aktivní psy velkých plemen, ale nikoli na německé dogy.

13. Žalobce upozornil, že již v rámci prvostupňového řízení vyjádřil zájem o porovnání jeho chovných prostor s chovnými prostory v psích útulcích umisťujících velká plemena psů, zda by takové útulky obstály v hodnocení KVSU. Například mohl být posouzen Útulek pro opuštěná zvířata v Jimlíně, kdy již 20 měsíců nuceně žijí jiní psi žalobce. Takové posouzení útulku by mělo zkoumat, jaké prostory mají psi v útulku k dispozici, jak často a v jakém rozsahu jsou venčeni a zda nemůže případně docházet k jejich sociálnímu narušení. K uvedené argumentaci dle žalobce správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že vhodnost chovu a podmínek v útulku posoudila KVSU, avšak jaké podmínky v útulku byly posuzovány, již dle žalobce uvedeno nebylo.

14. Dle žalobce se v odborném vyjádření objevuje zjištění, že jeden ze psů žalobce nemá svůj vlastní prostor, nýbrž musí ležet se žalobcem na gauči z důvodu nedostatečného prostoru a velikosti psů. K tomu žalobce namítl, že se jedná o nepodloženou spekulaci, neboť žalobce nepovažuje za vadné, pokud s ním pes spí v jeho posteli.

15. Žalobce konstatoval, že v jiném správním řízení, které se týkalo rovněž žalobce, KVSU v odborném vyjádření dovozovala, že chovný prostor je nedostatečný pro pět psů plemene německá doga. V nyní posuzovaném správním řízení o přestupku bylo dovozováno, že chovný prostor je nedostatečný pro dva psy plemene německá doga. Žalobce tedy ani po vydání napadeného rozhodnutí nemůže učinit závěr, jakou plochu pro chov potřebuje jeden jedinec velkého plemene německá doga.

16. V rámci odborného vyjádření dle žalobce KVSU uvedla svou teorii o možném sociálním narušení chování psů, pokud jsou umístěni na malém prostoru. Své teoretické závěry o „možném narušení sociálního chování umístěním psů na plochu 23,92 m2“ však dle žalobce KVSU nijak nekonfrontovala s reálným stavem chovaných předvedených psů, kdy u nich žádné narušení sociálního chování neshledala, naopak konstatovala dobrou výživovou kondici. Psi spolu vycházejí dobře. Žalobce již ve správním řízení uváděl, že najednou choval i 14 psů velkého plemene bez jakýchkoli konfliktů.

17. Ve vztahu k žalobní argumentaci ohledně dostatečné velikosti chovných prostor, žalobce shrnul, že nelze dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku chovu v nevhodných podmínkách (nedostatečný prostor), pokud správní orgán není schopen nijak určit, co jsou vhodné podmínky pro chov. Dále pak dle žalobce nelze naplnit skutkovou podstatu přestupku teoretickým předpokladem narušení sociálního chování, pokud nebylo prokázáno, že k takovému narušení u psů skutečně došlo.

18. Ke druhému důvodu týrání psů spočívajícímu v údajně nedostatečném venčení psů v nevyhovujících podmínkách prostředí žalobce uvedl, že psy venčí 3 až 4x denně po dobu 15 minut, tedy přibližně hodinu denně, kdy 60 minut denně je naprosto dostačující. Odborné vyjádření KVSU se v tomto směru nevyjádřilo dle žalobce zásadně odlišně. Žalobce upozornil, že v odvolání uvedl, že psi jsou venčeni v případě vhodného počasí denně také mimo pozemek zahrady na společné procházce v rozmezí nejméně jedné hodiny, jakož i na krátké ranní a večerní vycházce okolo pozemku a objektu k bydlení. Správní orgán tak dle žalobce neměl dovozovat naplnění skutkové podstaty týrání zvířat nedostatečným venčením, pokud skutkově tomu nic neodpovídalo nebo to nedosahovalo intenzity páchání přestupku. Lze si dle žalobce představit, že přestupku „chovu v nevhodných podmínkách“ se dopouští chovatel, který psy vůbec nevenčí, či jen minimálně. Žalobce venčí své psy denně po dobu jedné hodiny. Nelze tak mít za to, že způsob jeho venčení by byl týráním, zvláště když kontrolní orgán konstatoval dobrý zdravotní stav a nezmiňoval jakékoli abnormální chování či deprivace chovaných zvířat.

19. Dle žalobce KVSU popisovala v odborném vyjádření venčení psů na pozemku jako jejich týrání chovem v nevhodných podmínkách, kdy vyhodnotila prostor pozemku – zahrady jako zdraví ohrožující. Konkrétně zmínila silážní jámu hlubokou 1,5–2 m s tyčemi na dně a obrostlou travou a keři, a dále staré potrhané králičí pletivo na vjezdové bráně. K oběma údajným nebezpečím žalobce již ve správním řízení uváděl, že psi jsou vždy venčeni v jeho přítomnosti, k samotné jámě se ani nepřibližují a za celou dobu jeho pobytu v délce 2,5 roku zde se žádnému psu nestalo nejmenší zranění právě proto, že respektují pokyny žalobce (na rozdíl od 4měsíčního pobytu v útulku Jimlín, kam byli odebraní psi umístěni, jehož tragickým závěrem byl úhyn feny X., způsobený torzí žaludku, který nastává při neodborném podávání krmných dávek). Samotné králičí pletivo nemůže dle žalobce naplnit skutkovou podstatu chovu v nevhodných podmínkách, jelikož v tom případě by musel být nevhodný každý druhý chov psa domácího v České republice. Stran plotu žalobce navrhoval, že jej opraví, a již se tak i stalo. Ostatní předměty na pozemku jako kolečko, hadice, kýble, míchačka nemohou dle žalobce psy objektivně nijak ohrozit. Žalobce upozornil, že na jeho uvedenou argumentaci správní orgány prakticky nereagovaly, když pouze odkázaly na odborné vyjádření.

20. Odborné vyjádření KVSU má dle žalobce řadu nedostatků a nebylo vhodným podkladem pro vydání rozhodnutí v řízení o přestupku. Zejména pak ve svém souhrnu dle žalobce nesprávně dovozuje, že dochází ze strany žalobce k týrání zvířat, kdy k tomu neexistují relevantní důkazy. Při kontrole zjištěné skutečnosti svou povahou, intenzitou a závažností nemohou podle žalobce naplnit skutkovou podstatu přestupku chovu v nevhodných podmínkách.

21. Žalobce upozornil, že správní orgán prvního stupně na straně 11 svého rozhodnutí dovodil, že nebyly zjištěny negativní následky přestupku, že v době kontroly byli psi po zdravotní stránce v pořádku a že konkrétní projevy deprivace a narušeného sociálního chování nebyly zjištěny. Zároveň však dospěl ve shodě se žalovaným k závěru o spáchání přestupku týrání zvířat nedbalostním jednáním. Dle žalobce je však vyloučeno shledat nevhodné chovné podmínky, aniž byla zároveň konstatována jediná výtka vůči zdravotnímu stavu psů. Pokud byli psi shledáni po zdravotní stránce v pořádku, byly dle žalobce chovné podmínky nastaveny správně a dostatečně.

22. Žalobce konstatoval, že ve správním řízení eventuálně navrhoval, aby podle § 43 odst. 2 přestupkového zákona bylo upuštěno od uložení správního trestu, protože vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě. Žalobce již ve správním řízení upozorňoval, že reagoval chovatelsky aktivně již na některé závěry odborného vyjádření KVSU, aniž by bylo již zahájeno přestupkové řízení. Oba správní orgány však dle žalobce nevyslyšely jeho argumentaci ohledně upuštění od potrestání, a to i když došlo ke zmírnění závažnosti údajně spáchaného přestupku změnou prvostupňového rozhodnutí provedenou žalovaným. A navíc vytýkané přestupkové jednání dle žalobce bylo namístě posoudit jako ojedinělé vybočení z jinak příkladné péče žalobce o psy. Postup správních orgánů, kdy neupustily od uložení správního trestu, považoval žalobce za nesprávný. Vyjádření žalovaného k žalobě 23. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě s tím, že navrhl, aby soud žalobu zamítl pro nedůvodnost. K žalobní námitce, že nebyl dodržen postup dle § 149 odst. 7 správního řádu, žalovaný uvedl, že na straně 3 napadeného rozhodnutí popsal svůj procesní postup, kdy vyžádal potvrzení nebo změnu odborného vyjádření (závazného stanoviska) KVSU. Součástí správního spisu je závazné stanovisko Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy (dále jen „ÚVS“) ze dne 21. 7. 2023, č. j. SVS/2023/098772–G, ze kterého je v napadeném rozhodnutí hojně citováno.

24. K žalobní námitce proti závěru o nedostatečnosti prostor chovatelského prostředí žalovaný uvedl, že se s obsahově shodnou odvolací námitkou vypořádal v napadeném rozhodnutí, kdy vycházel z hodnocení venčení psů provedeného KVSU a ÚVS. Žalobci nebylo vytýkáno, že by psi byli ohrožováni kolečkem či hadicí. Zdroj ohrožení byl v napadeném rozhodnutí přesně identifikován jako silážní jáma s deskami a tyčemi a králičí pletivo na vjezdové bráně.

25. K žalobní námitce, že mělo být upuštěno od uložení správního trestu, žalovaný uvedl, že pokuta ve výši 8 000 Kč byla uložena při spodní hranici sazby stanovené v § 27 odst. 12 zákona na ochranu zvířat. Uložená pokuta je dle žalovaného přiměřená okolnostem případu, kdy žalovaný přihlédl i k tomu, že nedostatky v chovu přetrvávaly od první kontroly chovu provedené dne 3. 12. 2021. Posouzení věci soudem 26. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, když žalobce ani žalovaný nesdělili soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, ačkoli byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

27. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

28. Z obsahu předloženého správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. KVSU provedla v místě chovu dne 4. 5. 2022 v době od 11:15 do 12:15 hodin v pořadí třetí kontrolu, když předchozí kontroly proběhly 3. 12. 2021 a 8. 3. 2022. První kontrola provedená dne 3. 12. 2021 byla provedena z podnětu Policie České republiky. Tehdy ještě žalobce nechoval psa jménem D. a fenu jménem Ch., na nichž se dopustil přestupku řešeného v nyní projednávané věci. Tehdy v prosinci 2021 choval žalobce tři německé dogy (A., W. a X.), které byly v prosinci 2021 umístěny do útulku na základě rozhodnutí o předběžné náhradní péči. Dne 4. 5. 2022 provedla KVSU neohlášenou kontrolu, při které na místě byly zjištěny dvě německé dogy (D. a Ch.). Kontrola byla provedena na základě žádosti správního orgánu prvního stupně o posouzení podmínek chovu celkem pěti psů plemene německá doga a za účelem eventuálního navrácení tří německých dog z předběžné náhradní péče. Zjištění z kontroly KVSU konané dne 4. 5. 2022 byla uvedena v protokolu o kontrole č. POK220504002420234, vyhotoveném dne 31. 5. 2022. Na základě provedené kontroly zpracovala KVSU odborné vyjádření ze dne 24. 5. 2022, č. j. SVS/2022/068543–U, kde KVSU konstatovala, že zásadně nesouhlasí s návratem tří dříve odebraných psů plemene německá doga z náhradní péče zpět chovateli (žalobci). Zároveň v tomtéž odborném vyjádření byl obsažen podnět správnímu orgánu prvního stupně k zahájení přestupkového řízení se žalobcem z důvodu týrání dvou žalobcem nově pořízených psů (D. a Ch.) ve smyslu § 4 odst. 1 písm. l) zákona na ochranu zvířat (chov v nevhodných podmínkách).

29. Správní orgán prvního stupně na základě odborného vyjádření KVSU oznámil dne 9. 1. 2023 zahájení řízení o přestupku týrání zvířat dle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat, kterého se měl žalobce dopustit tím, že týral dva psy plemene německá doga ve smyslu § 4 odst. 1 písm. l) zákona na ochranu zvířat. Zároveň správní orgán prvního stupně nařídil jednání, od něhož následně upustil, jelikož k jednání byl předvolán pouze žalobce, který sdělil, že souhlasí, aby se jednání konalo v jeho nepřítomnosti. Za popsané situace již správní orgán nepovažoval za potřebné konání jednání, což poznamenal do správního spisu. Právní zástupce žalobce se v rámci prvostupňového řízení seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí dne 17. 3. 2023 a vyjádřil se k nim podáním ze dne 20. 4. 2023. Dne 27. 4. 2023 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku týrání zvířat. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal; o jeho odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že součástí správního spisu je žalovaným v průběhu odvolacího řízení vyžádané závazné stanovisko ÚVS ze dne 21. 7. 2023, č. j. SVS/2023/098772–G, kterým bylo změněno odborné vyjádření KVSU v tom směru, že vypustilo údaj o chovu v nedostatečných zoohygienických podmínkách, a to z důvodu, že tyto nedostatečné podmínky byly sice zmíněny v odborném vyjádření KVSU, aniž by však měly podklad v protokolu o kontrole. Dále ÚVS ve stanovisku doplnila, že nevhodné podmínky chovu psů spočívaly kromě nedostatečného venčení rovněž v nevyhovujících podmínkách prostředí, ve kterém byli psi venčeni. Soud v této souvislosti konstatuje, že popsaná změna stanoviska našla svůj odraz ve výroku napadeného rozhodnutí, kdy došlo k přeformulování skutkové věty (viz výše).

30. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového i právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

31. Na prvním místě se soud věnoval žalobní námitce nedodržení postupu dle § 149 odst. 7 správního řádu, kdy dle žalobce nevyžádal žalovaný v odvolacím řízení potvrzení nebo změnu závazného stanoviska KVSU za situace, kdy odvolací námitky převážně směřovaly právě proti odbornému vyjádření KVSU ze dne 24. 5. 2022.

32. Podle § 24a odst. 3 zákona na ochranu zvířat platí, že „obecní úřad obce s rozšířenou působností si vyžádá v řízení o přestupku odborné vyjádření krajské veterinární správy, které je pro toto řízení závazné. Je–li řízení zahájeno z podnětu krajské veterinární správy a součástí podnětu je i odborné vyjádření, další odborné vyjádření se nevyžaduje.“ 33. Podle § 149 odst. 7 věty první správního řádu, „jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska.“ 34. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace správního spisu odborné vyjádření KVSU bylo mimo jiné podnětem k zahájení přestupkového řízení se žalobcem. Takové odborné vyjádření představuje v přestupkovém řízení závazné stanovisko, kterým jsou správní orgány posuzující přestupek vázány. Žalovaný postupoval v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu, neboť vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od nadřízeného správního orgánu (ÚVS) a svůj procesní postup uvedl na straně 4 napadeného rozhodnutí. Jelikož byl dodržen zákonný postup a vyžádáno stanovisko nadřízeného orgánu (ÚVS), ze kterého vycházel žalovaný v napadeném rozhodnutí, nelze shledat rozhodnutí žalovaného nezákonným ani nepřezkoumatelným, jak mylně dovozoval žalobce. Soud proto neshledal žalobní námitku důvodnou.

35. K žalobní námitce, že odborné vyjádření KVSU obsahuje řadu poznatků a závěrů, které vůbec nebyly uvedeny v protokolu o kontrole, ze kterého odborné vyjádření vychází, soud uvádí, že tato námitka je značně nekonkrétní, jelikož žalobce uvedl v žalobě pouze dva případy, kdy shledal nesoulad mezi údaji v protokolu a kontrole a údaji v odborném vyjádření. Těmito dvěma případy nesouladu se soud bude zabývat níže, nicméně na tomto místě soud poznamenává, že není úkolem soudu, aby nad rámec žalobcem uvedených dvou nesouladů aktivně vyhledával v protokolu o kontrole a odborném vyjádření případné další nesoulady, neboť tím by soud přestal být nestranným rozhodcem, nýbrž by nepřípustně přebíral roli žalobcova advokáta.

36. K žalobcem zmiňovanému nesouladu, kdy v odborném vyjádření bylo uvedeno, že „…v místnostech byl cítit mírný zápach po psích exkrementech či zápach způsobený přítomností psů …“, zatímco v protokolu o kontrole takový údaj není zapsán, soud uvádí, že obsahově stejnou odvolací námitkou se zabýval žalovaný na stranách 6 a 7 napadeného rozhodnutí, kdy konstatoval, že nelze shledat, že by se u žalobce jednalo o chov v nevhodných zoohygienických podmínkách, což bylo dáno právě tím, že takové nevhodné zoohygienické podmínky (např. dostatečně neuklizené psí exkrementy způsobující zápach) nebyly uvedeny v protokolu o kontrole. Ze stejných důvodů ÚVS změnila odborné vyjádření KVSU v tom směru, že vypustila údaj o chovu v nevhodných zoohygienických podmínkách. Proto také následně žalovaný změnil (přeformuloval) skutkovou větu přestupkového jednání, jak bylo popsáno výše. Údaj o zápachu z exkrementů tudíž neměl žádný vliv na posouzení viny žalobce v přestupkovém řízení.

37. K žalobcem zmiňovanému nesouladu, kdy na straně 4 odborného vyjádření byla zmínka o tom, že žalobce při kontrole psy plně neovládal, zatímco v protokolu o kontrole takový údaj nebyl zapsán, soud uvádí, že obsahově stejnou odvolací námitkou se zabýval žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí, kdy konstatoval, že „v protokolu o kontrole ze dne 4. 5. 2022 není nikde zmíněno, že by chovatel psy plně neovládal, tato informace není nijak zásadní pro zjištění o nedostatečném venčení. Lze však poukázat na to, že ačkoliv odvolatel na jednu stranu uvádí, že psi poslouchají jeho pokyny, v odvolání na str. 3 oproti tomu uvádí, že pes D. nemá vinou předchozích majitelů nastaveny limity, s čímž odvolatel může nyní již jen obtížně pracovat. Tato epizoda neměla vliv na rozhodnutí ve věci.“ Soud souhlasí s vypořádáním dané námitky žalovaným a dodává, že odborné vyjádření a protokol o kontrole nemusí obsahovat zcela shodné údaje, byť z povahy věci plyne, že zjištění učiněná při kontrole jsou podkladem pro vyhotovení odborného vyjádření. Například v odborném vyjádření je na straně 4 uvedeno, že při kontrole dne 4. 5. 2022 pes D. „nedbal slovních pokynů chovatele, na příchozí neustále skákal a došlo dokonce i k povalení přihlížející pracovnice městského úřadu na zem.“ Citované údaje ve správním ani soudním řízení žalobce nezpochybnil. Citovaný údaj však nemá prakticky žádný vliv na posouzení, zda jsou psi dostatečně venčeni či chováni ve vhodných podmínkách, což bylo předmětem kontroly KVSU. Patrně proto se citovaný údaj ohledně neovladatelnosti psa D. neobjevuje v protokolu o kontrole.

38. K žalobní námitce, že pokud některý údaj nebyl uveden v protokolu o kontrole, nemohl se k němu žalobce v předchozím řízení vyjádřit a vznést námitky, soud uvádí, že žalobce se již v prvostupňovém řízení v rámci seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí seznámil prostřednictvím svého právního zástupce jak s odborným vyjádřením KVSU, které bylo součástí správního spisu, tak i s protokolem o kontrole, který byl žalobci navíc doručen ze strany KVSU jakožto kontrolované osobě. Žalobce tedy mohl reagovat v prvostupňovém i v odvolacím řízení na údaje uvedené v odborném vyjádření KVSU a v protokolu o kontrole, čehož také využil. Soud proto neshledal tuto žalobní námitku důvodnou.

39. Soud se následně zabýval jednotlivými námitkami žalobce, které se týkaly životních podmínek zvířat v chovu žalobce, a to v první řadě žalobcem tvrzené nesprávné posuzování velikosti chovných prostor pro psy v odborném vyjádření KVSU.

40. Podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat platí, že „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že týrá zvíře nebo utýrá zvíře.“ 41. Podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona na ochranu zvířat platí, že „za týrání se považuje chovat, zejména rozmnožovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení.“ 42. K žalobní námitce, že z odborného vyjádření KVSU není zřejmé, jak dospěla KVSU ke svému závěru o nedostatečné velikosti chovných prostor, když dle žalobce není ani zřejmé, o kolika psech se v odborném vyjádření hovoří, soud uvádí, že obdobnou námitku uplatnil žalobce již v odvolání. Žalovaný k ní na straně 5 napadeného rozhodnutí uvedl, že „i když není nějakou normou stanovena velikost minimální plochy pro chov konkrétního plemene psa, KVS při posouzení podmínek chovu vycházela ze skutečnosti, že psi kromě ‚svého‘ minimálního prostoru vyhrazeného ke spánku potřebují další větší prostor pro aktivity v bdělém stavu. Odvolací správní orgán sice souhlasí s tvrzením o klidném temperamentu plemene německá doga, ale místnost velikosti pouhých 18 čtverečních metrů, označená samotným chovatelem v den kontroly 4. 5. 2022 jako místo pro téměř celodenní pobyt dvou psů, aktivitám zvířat nedostačuje. Ostatní prostory domu odvolatel podle jeho vlastního prohlášení v protokolu z kontroly dne 4. 5. 2022 nevyužíval.“ Soud konstatuje, že z citovaného textu je zcela zjevné, že nedostatečná velikost chovných prostor byla shledána ve vztahu ke dvěma psům (D. a Ch.), kteří měli k dispozici v domě žalobce pouze jedinou místnost, a to kuchyň, ve které k volnému pohybu psů byl prostor 17,99 m2. Sám žalobce při kontrole dne 4. 5. 2022 uvedl, že počítá do budoucna s chovem pěti psů ve dvou místnostech (obývací pokoj a kuchyň). Jelikož v té době byli tři psi žalobce v útulku Jimlín (A., W. a X.), choval žalobce dva psy (D. a Ch.) v jediné místnosti, a to v kuchyni s odůvodněním, že obývací pokoj/ložnice není uklizen a je v něm chladno (viz strana 3 protokolu o kontrole).

43. Soud zároveň ověřil v odborném vyjádření KVSU, že problematice velikosti plochy pro chov psů se KVSU věnovala na stranách 2 a 3. Podrobně popsala výpočet podlahové plochy dvou místností, a to kuchyně, která se v zimě nevytápí, a obývacího pokoje/ložnice, kde mohou být psi celoročně. KVSU dále popsala v odborném vyjádření potřeby psů plemene německá doga s rozdělením na aktivní a neaktivní činnosti, které specifikovala, přičemž dospěla k závěru o nedostatečné velikosti chovných prostor v domě. Uvedené závěry KVSU aprobovala ve svém závazném stanovisku ÚVS.

44. ÚVS ve svém závazném stanovisku dále potvrdila správnost postupu KVSU s odůvodněním, že při kontrole je třeba vycházet z aktuální situace v době kontroly (dva psi v jedné místnosti), nikoli z toho, že snad v budoucnu budou mít psi k dispozici další místnost. ÚVS zároveň upozornila, že je třeba, aby každý pes měl svou komfortní zónu, přičemž pouze pes D. měl v kuchyni svůj pelech, zatímco fena Ch. spala v posteli s žalobcem. Dále ÚVS poukázala na nebezpečí úrazů psů v takto malých chovných prostorech, například častá poranění ocasu vzniklá při mávání ocasem (viz závěry ÚVS na straně 3 závazného stanoviska). Ze zmíněného stanoviska ÚVS pak pochopitelně vycházel žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z obou dokumentů je zcela jednoznačné, že posuzována byla využitelná plocha kuchyně 17,99 m2 pro dva psy, což považuje soud za správné.

45. Soud souhlasí s názorem správního orgánu prvního stupně a žalovaného, že odborné vyjádření KVSU vychází z odborných znalostí osob provádějících kontrolu (inspektorů KVSU), přičemž byly úvahy ohledně velikosti chovných prostor podrobně popsány v odborném vyjádření KVSU. Nejedná se o obecnou a nekonkrétní argumentaci, jak namítal žalobce, nýbrž argumentaci vztahující se k užívání konkrétního prostoru psy žalobce. ÚVS pak ve svém závazném stanovisku aprobovala názor KVSU ohledně nedostatečné velikosti chovných prostor, kdy zároveň upozornila na § 26 zákona na ochranu zvířat, ze kterého plyne zvláštní odborná způsobilost úředních veterinárních lékařů (inspektorů) k posouzení týrání zvířat, což zahrnuje mimo jiné posouzení velikosti chovných prostor. Tento názor převzal do napadeného rozhodnutí žalovaný (viz strana 5). S uvedeným názorem soud souhlasí a nepovažuje za vadu, že velikost chovných prostor není opřena o žádný konkrétní právní předpis. Sám žalobce ostatně ani neuvádí, že by nějaký právní předpis přímo určoval vhodnou velikost chovných prostor pro jednotlivá plemena psů. Pokud se žalobci jevily odborné názory inspektorů KVSU prezentované v odborném vyjádření chybné, měl možnost nechat si zpracovat na své náklady například znalecký posudek, který by zpochybnil správnost odborných závěrů KVSU, k čemuž však nedošlo. Za této situace správní orgán prvního stupně i žalovaný správně vycházeli z odborných závěrů KVSU, resp. ÚVS, přičemž jejich rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné z důvodu žalobcem tvrzené neodbornosti inspektorů k posouzení vhodných chovných prostor a chování zvířat.

46. K poukazu žalobce na vyhlášku o ochraně pokusných zvířat, která v příloze 7 v tabulce 4.1 stanoví pro psy nad 20 kg minimální podlahovou plochu pro jedno nebo dvě zvířata 8 m2 a pro každé další zvíře nejméně 4 m2, soud uvádí, že nelze tuto vyhlášku vztahovat k zajištění řádného chovu zvířat v domácím chovu. Vyhláška o ochraně pokusných zvířat určuje minimální podlahovou plochu pro psy s ohledem na celospolečenskou potřebu (veřejný zájem) provádět pokusy na zvířatech, což do jisté míry ospravedlňuje stísněné prostory pro pokusná zvířata. Lze však obecně předpokládat, že pokusné zvíře je umístěno v takových prostorech jen dočasně v období probíhajících pokusů. Naproti tomu v případě žalobce se jednalo o situaci, kdy byla posuzována podlahová plocha běžného domácího chovu psů, aniž by byl předpoklad, že se jedná o dočasnou situaci s výjimkou možnosti v budoucnu využít další místnost (obývací pokoj/ložnice), kdy se ovšem předpokládal návrat tří psů z útulku (A., W. a X.), a kdy navíc žalobce uváděl, že kuchyň je přes zimu nepoužitelná, protože se nevytápí. Skutečnost, že v letním období by mohli psi využívat obě místnosti, nic nemění na závěru, že v období topné sezóny by psi byli nuceni setrvávat pouze v jedné místnosti – obývacím pokoji/ložnici.

47. Ke sdělení žalobce, že německé právní předpisy doporučují pro chov velkých plemen psů plochu 10 m2 pro první zvíře a 8 m2 pro každé další zvíře a že pro čtyři psy se jedná o plochu 34 m2, soud uvádí, že žalobce nespecifikoval, jaká ustanovení jakých konkrétních německých předpisů stanoví doporučenou výměru chovných prostor pro psy v Německu. Není ani zřejmé, jakým způsobem má být dle německých předpisů počítána využitelná (podlahová) plocha. KVSU v odborném vyjádření spočítala využitelnou plochu pokoje/ložnice 23,92 m2 a kuchyně 17,99 m2, KVSU zároveň vysvětlila, že od celkové zjištěné podlahové plochy obou místností odečetla nábytek podél zdí pokoje, jelikož se nejednalo o využitelnou plochu pro psy umožňující volný pohyb psů. S tímto odečtem podlahové plochy soud souhlasí. Je zřejmě, že smyslem uvedeného odečtu bylo zjištění, jaký prostor mají psi k volnému pohybu, přičemž nábytek volný pohyb neumožňuje.

48. K žalobcem uváděnému srovnání podlahové plochy pro odsouzené vězně stanovené v řádu výkonu trestu, soud uvádí, že stanovené podlahové plochy pro vězně nelze srovnávat s plochami pro psy, jelikož psi mají jiné potřeby než lidé. Nelze proto konstatovat, že by jednotlivé druhy zvířat (například psi) měli mít k dispozici menší podlahovou plochu než vězni. Zároveň je zřejmé, že vězni mají ve věznici určitý režim, kdy rovněž mají vycházky, mohou se věnovat sportovním aktivitám a dalším zálibám. I z tohoto důvodu se soudu jeví porovnávání podlahové plochy pro psy a vězně nemístné.

49. K žalobní námitce, že již v prvostupňovém řízení namítal žalobce, aby byly chovné prostory u něj v domě porovnány s chovnými prostory v psích útulcích umísťujících velká plemena psů, zda vůbec by psí útulky obstály co do velikosti chovných prostor dle posouzení KVSU, soud uvádí, že správní orgán prvního stupně správně ve svém rozhodnutí upozornil, že podmínky chovu v jednotlivých útulcích posuzuje KVSU v rámci souhlasu s provozem útulku. Soud dodává, že není z hlediska odpovědnosti žalobce za přestupek potřebné zkoumat, zda například v útulku Jimlín, kam byli umístěni tři psi žalobce, mají tito psi k dispozici větší prostory než u žalobce. Proto soud neshledal námitku důvodnou.

50. K žalobní námitce, že se v odborném vyjádření KVSU objevuje spekulace, že fena Ch. nemá dostatečný vlastní prostor, protože musí ležet s žalobcem na gauči, což však dle žalobce není chyba, soud uvádí, že KVSU v odborném vyjádření uvedla, že prostor kuchyně je malý, nachází se v něm pelech pro psa D. Pokud by v kuchyni měl být umístěn další pelech pro fenu Ch., došlo by ke zmenšení již tak malého prostoru kuchyně. Dále KVSU konstatovala, že „v našich kulturních podmínkách je obecně přijato, že každý chovaný jedinec má mít svůj prostor, svoji komfortní zónu pro odpočinek a ležení.“ Soud souhlasí s citovaným názorem. V samotné skutečnosti, že fena Ch. občas spí se žalobcem v posteli, nelze spatřovat týrání zvířat. To však nic nemění na tom, že by měla mít k dispozici i svůj vlastní pelech, tedy svou komfortní zónu, o které se zmiňovala i ÚVS ve svém závazném stanovisku. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

51. K žalobní námitce, že KVSU nekonfrontovala své závěry o možném narušení sociálního chování psů jejich umístěním v jedné místnosti s reálným stavem, kdy u nich žádné narušení sociálního chování neshledala, naopak dle žalobce konstatovala dobrou výživovou kondici, soud uvádí, že ze skutečnosti, že u dvou nově pořízených psů (D. a Ch.) nebyly zjištěny poruchy sociálního chování, nelze činit závěr, že jim velikost chovných prostor vyhovuje a nemá negativní vliv na jejich sociální chování. Soud proto nepovažuje námitku za důvodnou.

52. K žalobní námitce, že nelze naplnit skutkovou podstatu přestupku týrání zvířat teoretickým předpokladem narušení sociálního chování, pokud nebylo prokázáno, že k takovému narušení u psů skutečně došlo, soud uvádí, že ÚVS ve svém závazném stanovisku upozornila na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2020, č. j. 10 As 306/2018–68, ze kterého plyne, že „týráním není jen samotné vystavení zvířete utrpení, ale též jeho vystavení podmínkám, v nichž riziko utrpení reálně hrozí, aniž by se toto riziko nutně muselo v daném konkrétním případě materializovat.“ S citovaným judikátem se soud ztotožňuje a konstatuje, že pro naplnění skutkové podstaty daného přestupku nebylo třeba prokázat, že konkrétnímu zvířeti nevhodné podmínky chovu způsobily konkrétní zdravotní problémy či změny v sociálním chování. Soud proto neshledal námitku důvodnou.

53. K žalobním námitkám ohledně velikosti chovných prostor v domě soud závěrem souhrnně konstatuje, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno na základě kontroly chovných prostor a navazujících odborných vyjádření KVSU a ÚVS, že chovné prostory v domě žalobce jsou co do velikosti nedostatečné, což se žalobci nepodařilo v průběhu správního řízení vyvrátit ani zpochybnit.

54. Následně se soud věnoval námitkám ohledně nedostatečné doby a způsobu venčení psů. K žalobní námitce, že žalobce ve správním řízení uvedl, že psy venčil na pozemku u domu minimálně 3 až 4x denně po dobu patnácti minut, což považoval za dostatečné, přičemž odborné vyjádření KVSU se v tomto směru nevyjádřilo dle žalobce zásadně odlišně, soud uvádí, že nelze souhlasit se žalobcem, že by KVSU ve svém odborném vyjádření považovala takové venčení za dostatečné. K žalobcem uvedenému venčení KVSU na straně 5 odborného vyjádření uvedla, že „takové venčení není dostatečné pro psy obřího plemene“, a dále konstatovala, že „mimo dostatku volného pohybu by mělo psům venčení přinášet nové vjemy a vzruchy, které ale způsob venčení praktikovaný chovatelem, nepřináší.“ Dále se v odborném vyjádření KVSU uvádí, že dospělý pes plemene německá doga „by měl být denně venčen min. 1 hodinu dlouhou aktivní procházkou a několika kratšími vycházkami“. Žalovaný k obsahově stejné odvolací námitce na stranách 5 a 6 napadeného rozhodnutí v této souvislosti správně reprodukoval závazné stanovisko ÚVS. Uvedl: „Odvolací správní orgán soudí, že odvolatel pouze z kontextu vytrhl část odborného vyjádření KVS, která uvedla, že pro psy tohoto plemene by měl být ideální pohyb minimálně hodinovou aktivní procházkou a několika kratšími vycházkami. Každý pes má své potřeby, mezi něž neodmyslitelně patří i pravidelné venčení mimo své teritorium, které slouží nejen pro vykonání přirozených potřeb, ale i k pohybu a interakci s dalšími živými tvory, jakož i např. získávání důležitých vjemů, pachových značek od jiných psů, ale třeba i zvěře. I když chovatel nyní v odvolání doplňuje, že v případě vhodného počasí venčí psy hodinu mimo pozemek zahrady a ráno a večer při kratších procházkách kolem pozemku, nelze přehlédnout, že během kontroly i v námitkách proti kontrolnímu zjištění způsob venčení popsal jako 15–ti minutové procházky 3 – 4x denně na pozemku za domem a tento nový způsob venčení připustil poprvé až ve vyjádření k řízení o přestupku (patrně právě s ohledem na upozornění kontrolního orgánu na nedostatečnost venčení).“ Soud souhlasí s názorem žalovaného vyplývajícím z odborných vyjádření KVSU a ÚVS ohledně co do času i způsobu nedostatečného venčení psů žalobcem (4 x 15 minut u domu žalobce). Není přitom podstatné, zda žalobce v průběhu přestupkového řízení změnil čas a způsob venčení svých psů, neboť je posuzován přestupek žalobce v době kontroly KVSU dne 4. 5. 2022. Za této situace dospěly správní orgány ke správnému zjištění, že v době spáchání přestupku nebylo venčení psů co do času a způsobu dostatečné.

55. K žalobní námitce, že za přestupek by mohly být postiženy jen osoby, které by psy nevenčily vůbec nebo jen zcela nedostatečně, což dle žalobce nebyl jeho případ, přičemž žalobce dovozoval, že správními orgány shledané nedostatky ve venčení psů nebyly v případě žalobce takové intenzity, aby naplnily skutkovou podstatu přestupku, soud uvádí, že bylo věcí odborné úvahy KVSU a ÚVS, zda venčení prováděné žalobcem bylo dostatečné, či nikoli. Pokud je venčení nedostatečné, jedná se o chov v nevhodných podmínkách, čímž je naplňován pojem týrání zvířat dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona na ochranu zvířat. Pokud jde o žalobcem tvrzenou nízkou intenzitu přestupkového jednání (nedostatečný čas venčení), soud uvádí, že v posuzované věci nebylo shledáno naplnění skutkové podstaty přestupku jen na základě nedostatečného venčení, nýbrž se k tomu přidružily i nedostatečné vnitřní prostory a nevhodné podmínky pro venčení v okolí domu žalobce, což ve svém souhrnu vedlo k závěru o nevhodných podmínkách, ve kterých zvířata žila. Při takovém souhrnu nevhodných podmínek má soud za to, že celkové jednání žalobce ve vztahu k jeho dvěma psům bylo takové intenzity, že naplnilo skutkovou podstatu posuzovaného přestupku.

55. K žalobním námitkám ohledně bezpečnosti/nebezpečnosti venčení psů v okolí domu žalobce, kde se nachází předměty, o které se psi mohou poranit, soud konstatuje, že žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí k obsahově stejné odvolací námitce uvedl: „V projednávaném případě navíc nelze přehlédnout, že zvířata jsou za účelem venčení vypouštěna do neudržovaného venkovního prostoru, kde se nacházejí předměty s chovem nesouvisející, o které se zvířata mohou poranit, kde hrozí riziko pádu do silážní jámy hluboké cca 1,5 – 2 metry, a může tak dojít k život ohrožujícímu poranění předměty na dně jámy (dřevěné desky, tenké železné tyče). Stejně tak může dojít k poranění psů při styku s vjezdovou bránou, na které se v den kontroly nacházelo staré pletivo, z nějž vystupují zrezlé tenké dráty ve výšce cca 60–70 cm od země, tj. zhruba ve výšce očí zvířat. Takové prostředí chovu nelze popsat jako chovatelský standard, když je dáno značné riziko, že dojde k poškození zdraví zvířat a jejich utrpení, a to již jen samotným pohybem (pobytem) v daném nevhodném prostředí. Uvedená rizika pak nelze zlehčovat tím, že se psi dle vyjádření chovatele k jámě nepřibližují, respektuji jeho pokyny a za celou dobu nedošlo k žádnému jejich zranění.“ Soud souhlasí s citovaným závěrem žalovaného a dodává, že zmíněná citace představuje zároveň citaci názoru ÚVS v závazném stanovisku, kdy ÚVS aprobovala shodné závěry KVSU uvedené v jejím odborném vyjádření. Soud nesouhlasí se žalobcem, že by správní orgány nereagovaly na jeho argumentaci. Z citovaného textu je naopak zřejmé, že byla zkoumána nebezpečnost jednotlivých předmětů umístěných na pozemku žalobce. Za největší riziko byla považována silážní jáma s tenkými železnými tyčemi na dně, neboť psi by mohli do jámy spadnout a zranit se. Tvrzení žalobce, že psi respektují jeho pokyny, pročež jim nehrozí nebezpečí, nevyznívá příliš věrohodně v kontextu se zjištěním v odborném vyjádření KVSU, že pes D. při kontrole nedbal slovních pokynů žalobce, neustále skákal na příchozí kontrolory a povalil na zem přihlížející pracovnici správního orgánu prvního stupně. Navíc sám žalobce v odvolání uvedl, že pes D. nemá vinou předchozích majitelů nastaveny limity, a že s tím žalobce může již jen obtížně pracovat. Tím žalobce sám potvrdil potíže s ovladatelností zmíněného psa.

56. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že správní orgány měly s ohledem na okolnosti případu rozhodnout o upuštění od uložení správního trestu dle § 43 odst. 2 přestupkového zákona, když takový postup navrhoval žalobce ve správním řízení. K obsahově stejné odvolací námitce se vyjádřil žalovaný na straně 8 napadeného rozhodnutí. Uvedl: „Prvoinstanční správní orgán správně identifikoval pachatele přestupku a zvážil míru zavinění jeho pachatelem a stupeň společenské nebezpečnosti přestupku. Jako polehčující okolnost vzal do úvahy dobrý výživný stav psa D. a feny Ch. K tíži pachatele přestupku je nutno uvést, že shora uvedené nedostatky v chovu s drobnými změnami přetrvávají od první kontroly chovu odvolatele provedené v prosinci 2021 a byly popsány již v odborném vyjádření KVS ze dne 13. 12. 2021. Odvolací správní orgán soudí, že za shora popsaný přestupek uložená sankce pouhých 8 000 Kč [to je na spodní hranici sazby 1 mil Kč stanovené v § 27 odst. 12 zákona na ochranu zvířat za porušení ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat] je přiměřeně vysoká vzhledem k okolnostem případu.“ Soud souhlasí s citovaným odůvodněním žalovaného, ze kterého plyne, že žalovaný neshledal důvod pro uložení nižší pokuty či dokonce upuštění od uloženého trestu. Soud dodává, že dle § 27 odst. 12 písm. a) zákona na ochranu zvířat činila maximální výše pokuty 1 000 000 Kč. Žalobce spáchal přestupek na dvou zvířatech, pročež minimální výše pokuty činila dle § 27 odst. 14 zákona na ochranu zvířat 5 000 Kč. Pokuta tedy byla vyměřena žalobci při spodní hranici zákonného rozpětí ve výši 0,8 % maximální přípustné výše pokuty.

57. K argumentaci žalobce, že napadeným rozhodnutím došlo ke zmírnění závažnosti spáchaného přestupku, kdy ze skutkové věty byl vypuštěn údaj o nevhodných zoohygienických podmínkách v chovu žalobce, soud uvádí, že sice žalovaný vypustil ze skutkové věty údaj o nevhodných zoohygienických podmínkách, ovšem zároveň doplnil do skutkové věty v souladu se závazným stanoviskem ÚVS, že zvířata byla chována „v nevyhovujících podmínkách prostředí.“ Zmíněná úprava není dle názoru soudu natolik významná, aby vedla k upuštění od potrestání. Je zřejmé, že přestupkové jednání zahrnuje vícero pochybení žalobce a od kontroly KVSU provedené u žalobce v prosinci 2021 nedošlo ke zlepšení. Stejně tak okolnost, že snad žalobce dodatečně opravil králičí pletivo na vratech a venčí psy ve větším rozsahu než v době kontroly provedené u žalobce dne 4. 5. 2022, nepředstavují důvod pro upuštění od potrestání žalobce. Soud považuje za samozřejmé, že bylo povinností žalobce odstranit vytýkané nedostatky v chovu psů, neboť jinak by se žalobce dopouštěl dalšího přestupkového jednání, pokud by nadále choval psy stejným způsobem jako v době spáchání nyní řešeného přestupku.

58. Skutečnost, že se u týraných psů (D. a Ch.) neprojevily vlivem týrání konkrétní zdravotní problémy, nepovažuje soud na rozdíl od žalobce za dostatečný důvod pro upuštění od uložení trestu.

59. K argumentaci žalobce, že mělo být upuštěno od jeho potrestání i z toho důvodu, že vytýkané přestupkové jednání lze považovat za ojedinělé vybočení z jinak příkladné péče žalobce o psy, soud uvádí, že žalobce nezlepšil podmínky chovu, ačkoli se u něj již dříve konaly kontroly KVSU a došlo k odebrání tří psů (A., W. a X.). Umístění těchto tří psů do náhradní péče bylo předmětem řízení u zdejšího soudu, kdy soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, č. j. 141 A 42/2022–41, zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí o umístění psů do náhradní péče. Následně se na základě kasační stížnosti žalobce věcí zabýval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 7 As 241/2023–30, kasační stížnost zamítl, když rovněž shledal týrání těchto tří psů žalobcem. Nejvyšší správní soud uvedl, že „potíže s chovem psů jsou patrné již od roku 2014, kdy byly prováděny kontroly chovu stěžovatele v Německu (kde mu byl následně zakázán chov). Za této situace je nepochybné, že v případě navrácení odebraných zvířat stěžovateli by jím nebyla zabezpečena řádná péče o odebraná zvířata. Současně nelze předpokládat ani jeho nápravu, neboť nadále zastává názor, že se o psy dobře staral a není třeba v péči o ně cokoli měnit.“ K citovanému textu soud uvádí, že závěry Nejvyššího správního soudu se potvrdily. Žalobce si totiž poté, co mu byla odebrána tři zvířata, pořídil dvě další. Podmínky chovu však nezlepšil a dopustil se na nich opět týrání.

60. S ohledem na výše uvedené okolnosti případu postupoval žalovaný správně, když neshledal důvod k upuštění od uložení trestu. Námitku proto soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

61. Soud nepovažoval za potřebné provádět v soudním řízení žalobcem navržené dokazování. Žalobce navrhl, aby soud vyžádal od útulku Jimlín zprávu, jak velké mají v útulku chovné prostory pro německé dogy a v jakém časovém rozsahu jsou dogy venčeny. Soud k tomu uvádí, že i kdyby bylo zjištěno pochybení útulku v péči o zvířata (malá velikost chovných prostor, nedostatečné venčení apod.), nedotklo by se takové zjištění odpovědnosti žalobce za přestupek.

62. K důkaznímu návrhu 6 kusy fotografií z různých chovů německých dog, kterým žalobce chtěl doložit, že i v jiných případech jsou německé dogy chovány v malých prostorech, soud uvádí, že i tento důkaz považuje za nadbytečný, neboť ve správním řízení byla řešena odpovědnost žalobce, nikoli jiných chovatelů. Nadto předložené fotografie sice zachycují několik psů v jedné místnosti, což však nic nevypovídá o tom, jaké celkové prostory mají psi zajištěny v určitém chovu.

63. K důkaznímu návrhu provedení znaleckého posudku z oboru behaviorální biologie soud uvádí, že již výše dovodil, že úřední veterinární lékaři (inspektoři) mají odbornou způsobilost posoudit vhodnost chovných podmínek, a mohou tak i uvést, že nevhodné podmínky chovu mohou negativně ovlivnit sociální chování psů. Rovněž lze zopakovat, že pokud žalobce chtěl zpochybnit odborné závěry KVSU či ÚVS, mohl si nechat na vlastní náklady zpracovat příslušný znalecký posudek, se kterým by se musely správní orgány posuzující přestupek vypořádat. Dle názoru soudu správní orgány zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu. Soud nemá důvod pochybovat ani o odborných zjištěních KVSU a ÚVS, a proto považuje vyhotovení znaleckého posudku za zcela zbytečné.

64. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

65. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.