141 A 7/2023–88

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Martiny Vernerové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci žalobce: město Terezín, IČO: 00264474, sídlem náměstí ČSA 179, 411 55 Terezín, zastoupeno Mgr. Petrem Muchou, advokátem, sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Český báňský úřad, sídlem Kozí 748/4, 110 00 Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Gravel, spol. s r. o., IČO: 62244710, sídlem Nučničky 7, 412 01 Nučničky, 2) CETIN a. s., IČO: 04084063, sídlem Českomoravská 2510/9, 190 00 Praha 9, 3) České štěrkopísky spol. s r. o., IČO: 27584534, sídlem Cukrovarská 34, 190 00 Praha 9, zastoupena Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, 190 00 Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2022, č. j. SBS 56900/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Českého báňského úřadu ze dne 21. 12. 2022, č. j. SBS 56900/2022, jímž bylo v řízení o odvolání žalobce v převážné části potvrzeno (a ve zbylé části změněno) rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého (dále jen „obvodní báňský úřad“) ze dne 5. 11. 2019, č. j. SBS 01890/2018/OBÚ–04/13, kterým byl společnosti Gravel, spol. s r. o., stanoven dobývací prostor Počaply u Terezína I (dále obvykle jen „DP Počaply u Terezína I“) k dobývání výhradního ložiska štěrkopísku Travčice č. 514325087 (ev. č. 3001900 Travčice – Počaply) o plošném rozsahu 52,0398 ha ve tvaru nepravidelného uzavřeného osmnáctiúhelníku. Změna provedená napadeným rozhodnutím spočívala v tom, že žalovaný upravil text podmínek č. 4, 6 a 9 uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí a zrušil bez náhrady podmínku č.

16. Současně bylo doplněno odůvodnění rozhodnutí obvodního báňského úřadu o odstavec upozorňující na několik vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů, která byla učiněna až v průběhu odvolacího řízení a stala se podkladem pro výše popsanou změnu několika podmínek uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 2. Žalobce uvedl v žalobě, že považuje za nezákonné a nesprávné potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování – Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, (dále obvykle jen „krajský úřad“) ze dne 12. 8. 2022, č. j. KUUK/115402/2022, (dále obvykle jen „potvrzující stanovisko“), kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice, odboru územního rozvoje – úřad územního plánování, ze dne 5. 8. 2019, č. j. MULTM/0051821/1/ROZ/IPe. Prvostupňovým závazným stanoviskem Městský úřad Litoměřice rozhodl, že záměr Stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I je přípustný, což krajský úřad potvrzujícím stanoviskem aproboval, ačkoli předtím vydal dne 6. 11. 2020 pod č. j. KUUK/078479/2020 obsahově opačné závazné stanovisko, kterým bylo změněno zmiňované prvostupňové závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice tak, že záměr z pohledu orgánu územního plánování není přípustný. Žalobce v této souvislosti upozornil na chronologický vývoj řízení, kdy s ohledem na předchozí negativní měnící závazné stanovisko krajského úřadu rozhodl žalovaný o zamítnutí žádosti společnosti Gravel, spol. s r. o., o stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I, avšak zmíněná společnost podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla shledána důvodnou a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti bylo zrušeno. Věc byla řešena zdejším soudem pod sp. zn. 16 A 26/2021, přičemž hlavním důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byla dle žalobce soudem zjištěná nepřezkoumatelnost výše zmíněného měnícího závazného stanoviska krajského úřadu ze dne 6. 11. 2020. Následná kasační stížnost žalobce proti uvedenému rozsudku byla zamítnuta.

3. Žalobce konstatoval, že krajský úřad v důsledku soudem shledané nepřezkoumatelnosti svého dřívějšího závazného stanoviska musel posuzovat věc znovu, přičemž však v následném potvrzujícím stanovisku mylně vycházel z toho, že mu ze strany krajského soudu a Nejvyššího správního soudu byl udělen závazný právní názor, jak má ve věci rozhodnout, a to tak, že záměr je přípustný, ačkoli soudy žádný takový závazný právní názor nevyslovily. Žalobce upozornil na stranu 2 potvrzujícího stanoviska krajského úřadu, kde tento konstatoval, že je vázán právními názory krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, a ačkoli se s nimi neztotožňuje, bude je respektovat. Na straně 3 stanoviska pak krajský úřad konstatoval, že provedl hodnocení přípustnosti záměru podle právního názoru správních soudů. Výrok potvrzujícího stanoviska krajského úřadu a jeho odůvodnění tedy dle žalobce nevyjadřuje v některých částech, a to v částech podstatných pro posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací, skutečnou vůli a skutečné stanovisko krajského úřadu, kdy krajský úřad se s jeho obsahem výslovně neztotožňuje, a své stanovisko chybně přizpůsobuje domnělému závaznému právnímu názoru obou soudů, k čemuž ale nebyl vždy důvod. Z tohoto pohledu považuje žalobce potvrzující stanovisko krajského úřadu za nezákonné, neboť nedůvodně nevyjadřuje vůli jeho tvůrce, a nejspíše i za nepřezkoumatelné, protože krajský úřad své závěry, se kterými se neztotožňuje, odůvodňuje tím, že mu přijetí takových závěrů bylo uloženo v souladu s § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) rozsudky obou správních soudů, přičemž ve skutečnosti již krajský úřad soulad záměru s územně plánovací dokumentací a právní úpravou neposuzoval.

4. Žalobce poukázal na konstatování krajského úřadu v potvrzujícím stanovisku, že záměr není rozporný s územním plánem města Terezín a s územním plánem obce Travčice, neboť ani jeden z těchto územních plánů výslovně nevylučuje stanovení dobývacího prostoru na dotčených pozemcích, přičemž zároveň krajský úřad uvedl, že zastává opačný názor. Žalobce se neztotožňuje s obsahem stanoviska (soulad záměru s územními plány) a má za to, že dobývací prostor lze stanovit pouze v rámci plochy těžby nerostů vymezené v územně plánovací dokumentaci, případně v rámci plochy, u níž by byla v územně plánovací dokumentaci těžba nerostů přípustným či podmíněně přípustným využitím.

5. Krajský úřad dle žalobce dále v potvrzujícím stanovisku uvedl, že záměr má být tzv. jiným opatřením podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a je tudíž přípustné jeho umístění v nezastavěném území v plochách, ve kterých to územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje. Žalobce se s tímto závěrem neztotožňuje, když dle jeho názoru stanovení dobývacího prostoru není stavbou ani zařízením, ale ani tzv. jiným opatřením. Jiným opatřením by dle žalobce měl být záměr obdobný stavbě či zařízení, tj. nějaký hmotný výsledek činnosti, nikoli stanovení dobývacího prostoru, které je svým způsobem územním rozhodnutím o využití území. V tomto směru tedy žalobce považuje potvrzující stanovisko krajského úřadu za nesprávné a nezákonné. Žalobce dále považuje potvrzující stanovisko krajského úřadu v tomto bodě za nepřezkoumatelné, neboť krajský úřad opakovaně argumentuje tak, že stanovení dobývacího prostoru není tzv. jiným opatřením, a to i s odkazem na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, ve výsledku ale stanovení dobývacího prostoru za tzv. jiné opatření bez bližšího odůvodnění prohlásí, a to dle svého přesvědčení „pod tíhou“ rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu.

6. Krajský úřad dle žalobce v potvrzujícím stanovisku dále uvedl, že záměr má být v souladu s dokumentem – Politika územního rozvoje České republiky, ve znění účinném od 1. 9. 2021 (dále obvykle jen „PÚR“), což odůvodnil tak, že pokud lze dobývací prostor stanovit, ledaže to územní plán v dané ploše výslovně zakazuje, pak nemají být ani prověřovány republikové priority z PÚR pro dotčené území. Dále krajský úřad uvedl, že záměr nelze odpovědně z hlediska PÚR posoudit, neboť tento dokument je primárně určen pro pořizování územně plánovací dokumentace a pro její změny. Žalobce má za to, že s ohledem na zmiňovaná vyjádření krajského úřadu nebylo ze strany krajského úřadu vůbec či zcela nedostatečně provedeno posouzení záměru z hlediska jeho souladu s PÚR, což ve svém důsledku vede k nezákonnosti potvrzujícího stanoviska, neboť jím nebyl záměr posouzen ze všech aspektů. Dále se žalobce neztotožňuje s tím, že PÚR je primárně určena pro pořizování územně plánovací dokumentace a pro její změny, a nelze tedy z ní vycházet při posuzování konkrétního záměru, když naopak v rámci posuzování záměru orgánem územního plánování by vždy měl být záměr komplexně posouzen, a to i z hlediska Politiky územního rozvoje České republiky. V opačném případě by se totiž posuzování záměrů mohlo omezit toliko na posouzení souladu s územním plánem dotčené obce, který by mohl být v souladu s PÚR, nebo také nemusel.

7. Žalobce také nesouhlasí s názorem krajského úřadu v potvrzujícím stanovisku, že záměr nekoliduje s koridory a plochami vymezenými v PÚR, když dle žalobce se v této oblasti uvažuje o vedení koridoru vysokorychlostní železnice ŽD1 (úsek Drážďany – Praha), která je popsána v bodu 83a a ve schématu 4 (Doprava železniční) PÚR, přičemž koridor by mohl vést i v oblasti, kde se má DP Počaply u Terezína I nacházet. Existuje tedy možnost kolize záměru s vedením tohoto koridoru. Žalobce tedy považuje závazné stanovisko krajského úřadu ve vztahu k posouzení souladu záměru s PÚR za vadné, nezákonné a nepřezkoumatelné.

8. Krajský úřad dle žalobce v potvrzujícím stanovisku dále uvedl, že záměr je souladu s dokumentem Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje, verze z července 2020 – úplné znění po 3. aktualizaci (dále obvykle jen „ZÚR“), přičemž odůvodnění krajského úřadu bylo prakticky shodné s odůvodněním posouzení souladu záměru s Politikou územního rozvoje České republiky. Dle žalobce není relevantní, že ZÚR neřeší umístění konkrétních dobývacích prostorů, avšak stanoví určitá pravidla a zásady pro rozvoj širšího území, ze kterých je třeba vycházet nad rámec tvorby územně plánovací dokumentace obcí. Dále se žalobce neztotožňuje s názorem krajského úřadu, že krajské priority uvedené v ZÚR nelze ve vztahu k záměru posuzovat, neboť mají sloužit pouze v procesu přípravy územně plánovací dokumentace, tj. zejména územního plánu obce; naopak i v rámci posuzování záměru orgánem územního plánování by vždy měl být záměr komplexně posouzen z hlediska ZÚR.

9. Žalobce poukázal na krajskou prioritu ZÚR, textová část, bod 1, článek 4 s názvem Hospodářský rozvoj, odst. 10, kde je kladen důraz na přijatelnou mez únosnosti zatížení krajiny, na snižování celkové zátěže území a nepřipuštění zahájení otvírky více ložisek současně v území s jejich koncentrovaným výskytem. Dle žalobce tuto prioritu sice krajský úřad v potvrzujícím stanovisku posuzoval, ale vyložil ji nesprávně, když dovodil soulad záměru s uvedenou prioritou s tím, že nepůjde o těžbu novou, ale o rozšíření těžby ve stávající pískovně. To je však v rozporu se závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, dle kterých se jedná o těžbu novou. Záměr je tak dle žalobce rozporný se zmíněnou prioritou, neboť jde o novou těžbu a jde o otvírku více ložisek v území s jejich koncentrovaným výskytem. I kdyby však hypoteticky šlo o rozšíření stávající těžby, z hlediska ZÚR není rozhodné, zdali je otvírka spojena se stanovením zcela nového dobývacího prostoru mimo ostatní dobývací prostory, nebo se stanovením dobývacího prostoru sousedícího s již stanoveným a těženým dobývacím prostorem. Z hlediska ZÚR je dle žalobce podstatná právě celková zátěž území a koncentrovaný výskyt ložisek v území, což je dáno jak v případě těžby nové, tak i v případě podstatného rozšíření těžby v blízkosti těžby stávající. Z hlediska dalších otázek uvedených ve zmíněné prioritě, a to nutnosti dosahování přijatelné meze únosnosti zatížení krajiny a snižování celkové zátěže území, krajský úřad uvedl, že tyto otázky nemůže posoudit a vůbec dle žalobce záměr ve vztahu k těmto otázkám neposoudil. Posouzení záměru tedy nebylo ve vztahu k této prioritě ZÚR provedeno ze strany krajského úřadu úplně.

10. Žalobce má za to, že záměr je rozporný s výše uvedenou prioritou ZÚR. V dotčeném území a v jeho nejbližším okolí se již v současné době nacházejí čtyři stanovené dobývací prostory, a to Počaply u Terezína (štěrkopísek, stanoven 5. 8. 1998), Nučničky I (štěrkopísek, stanoven 23. 12. 2005), Travčice (písek, stanoven 30. 5. 1991) a Lukavec (štěrkopísek, stanoven 3. 2. 2015), kdy tři z nich jsou otevřené a probíhá v nich těžební činnost, případně související činnosti. Stanovení dalšího dobývacího prostoru v tomto území je tak podle názoru žalobce v rozporu s jednou ze základních priorit ZÚR, znamená překročení meze únosnosti zatížení krajiny v dotčeném místě a předpoklad pro zahájení otvírky dalšího, v pořadí již čtvrtého ložiska v dotčeném území, což je rozporné s prioritami ZÚR. Z hlediska ZÚR není dle žalobce podstatné, na kolika místech by se v daném prostoru reálně těžilo, na kolika místech by těžba byla přerušena či utlumena, na kolika místech by otvírka byla povolena, ale k těžbě zatím nedošlo, na kolika místech by probíhala rekultivace (neboť rekultivace není otázkou týdnů či měsíců, ale mnoha let), neboť všechny tyto činnosti – stanovené dobývací prostory, dotěžované dobývací prostory, částečně rekultivované dobývací prostory, ale i nezrekultivované dobývací prostory – představují zátěž v území a mají být dle ZÚR zohledňovány při rozhodování o stanoveních dalších dobývacích prostorů a při jejich otvírce. Omezení se pouze na místa, kde by těžba reálně probíhala, by tak dle žalobce neodpovídalo obsahu ZÚR.

11. V ZÚR je dle žalobce uvedeno, že stávající těžená ložiska mají být považována za územně stabilizovaná, což lze vykládat tak, že ani tato by neměla být rozšiřována, ale jejich územní rozsah by měl být zachován, neboť to je v souladu s požadavkem ZÚR na nutnost snižování celkové zátěže území. Dle žalobce se krajský úřad v potvrzujícím stanovisku nezabýval otázkou územní stabilizace těžených ložisek. Nelze dle žalobce vycházet z toho, že nutnost snižování celkové zátěže území se vztahuje jen k omezení vzniku dobývacích prostorů nenavazujících na stávající dobývací prostory, zatímco v případě nových dobývacích prostorů navazujících na stávající tento požadavek relevantní není.

12. Krajský úřad dle žalobce vůbec nezohlednil a zcela opomenul posouzení záměru s dalšími prioritami uvedenými v ZÚR, se kterými by byl záměr podle názoru žalobce rozporný, a to ačkoli na tyto priority žalobce poukazoval, což vede k nesprávnosti a neúplnosti závazného stanoviska krajského úřadu, a tedy i k jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

13. Konkrétně se jedná o prioritu v textové části ZÚR, bod 1, článek 4 s názvem Hospodářský rozvoj, odst. 13, dle které se má usilovat o redukci rozsáhlých omezení územního rozvoje kraje vyplývajících z vyhlášených dobývacích prostorů a chráněných ložiskových území. Cílem ZÚR má dle žalobce být redukce vyhlášených a vyhlašovaných dobývacích prostorů. Není tedy s ohledem na obsah ZÚR rozhodná pouze otázka, na kolika místech by v daném regionu těžba současně probíhala, tj. zátěž území z hlediska reálné těžby, ale je zejména rozhodná i otázka, na kolika místech by mohla těžba probíhat, protože by zde byl „na papíře“ vymezen dobývací prostor, případně na kolika místech by probíhaly s těžbou související činnosti (rekultivace apod.). Cílem ZÚR je tedy dle žalobce nejen omezení reálné těžby a s těžbou souvisejících činností, ale i omezení stanovování dobývacích prostorů „na papíře“ a eliminace předpokladů pro stanovení dalších dobývacích prostorů, případně pro navazující otvírky dalších dobývacích prostorů. Ze soudního a správního spisu dle žalobce plyne, že u všech čtyř stanovených dobývacích prostorů, které od sebe jsou nedaleko, a jde tak o území s jejich koncentrovaným výskytem, jakási činnost probíhá (těžba, rekultivace apod.) či probíhat může a stanovení dalšího dobývacího prostoru, který má být navíc dle žalobce i reálně těžen, je další zátěží území a je nepochybně v rozporu s obsahem ZÚR. Dle žalobce je zjevné, že cílem ZÚR je stanovení dalších dobývacích prostorů a jejich otvírka až po definitivním ukončení těžby a kompletní rekultivaci již existujících dobývacích prostorů, neboť jen tak lze dosáhnout cílů uvedených v ZÚR. Krajský úřad dle žalobce vůbec neposoudil záměr v potvrzujícím stanovisku dle uvedené priority, ačkoli na ni žalobce upozorňoval v odvolání.

14. Podobně i v bodu 2.2. s názvem Rozvojové oblasti nadmístního významu, oddíl NOB1– LITOMĚŘICKO, LOVOSICKO, ROUDNICKO, článek 14 odst. 6 ZÚR, je dle žalobce stanoven úkol nepřipouštět v rozvojové oblasti zahájení nové otvírky těžby surovin s důsledky nadmístního významu, snižovat celkovou zátěž území a nepřipustit zahájení otvírky více ložisek současně v území s jejich koncentrovaným výskytem. Krajský úřad v potvrzujícím stanovisku záměr vůbec neposoudil podle této priority ZÚR a ani se nevypořádal s námitkou žalobce, který se v rámci podaného odvolání dovolával právě posouzení záměru i z toho pohledu.

15. Dále i v bodu 2.3. s názvem Rozvojové osy PÚR 2008, oddíl OS2 – ROZVOJOVÁ OSA PRAHA – ÚSTÍ NAD LABEM – HRANICE ČR/NĚMECKO (DRESDEN), článek 24 odst. 7 ZÚR, je stanoven dle žalobce úkol uvolňovat pro těžbu nerostných surovin výhradní ložiska s řešitelnými střety zájmů a s takovými podmínkami rehabilitace a využití území, které po těžbě vyloučí devastační důsledky pro území. Krajský úřad v potvrzujícím stanovisku záměr vůbec neposoudil podle této priority ZÚR a ani se nevypořádal s námitkou žalobce, který se v rámci podaného odvolání dovolával právě posouzení záměru i z toho pohledu.

16. V další části žaloby namítal žalobce absenci závazného stanoviska vodoprávního úřadu dle § 104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 1. 2022 (dále jen „vodní zákon“). Dle žalobce mělo být vydáno závazné stanovisko dle zmiňovaného ustanovení, nikoli souhlas podle § 17 vodního zákona, neboť stanovení dobývacího prostoru není žádnou ze staveb, zařízení nebo činností uvedených v § 17 vodního zákona. Souhlas Městského úřadu Litoměřice, odboru životního prostředí, ze dne 11. 7. 2017, č. j. MULTM/0044576/17/ŽP/JBa, tedy dle žalobce neměl být vydán, jeho potvrzení nadřízeným orgánem není správné, a absentuje tak závazný podklad napadeného rozhodnutí, a to závazné stanovisko dle § 104 odst. 9 vodního zákona. V důsledku absence tohoto podkladu je dle žalobce napadené rozhodnutí, které nezhojilo tuto vadu prvostupňového rozhodnutí, nezákonné. S uvedenou námitkou se navíc žalovaný nevypořádal v napadeném rozhodnutí, pročež považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

17. Žalobce dále namítal, že bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno bez dostatečného předchozího souhlasu k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), neboť původní organizací předložený předchozí souhlas v rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní správy IV., o udělení předchozího souhlasu k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru ze dne 21. 8. 2014, č. 1144/530/14, 41812/ENV/14, určoval jiné umístění navrženého dobývacího prostoru Počaply u Terezína I oproti umístění dobývacího prostoru Počaply u Terezína I v prvostupňovém rozhodnutí, které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, a to zejména ve vrcholových bodech A (Y), B (X), C (X), D (X, Y), E (X, Y). Podle názoru žalobce nebylo prokázáno, jak uvádí žalovaný, že by změna umístění navrženého dobývacího prostoru znamenala pouze jeho zmenšení oproti jeho vymezení podle vydaného předchozího souhlasu, a nikoli jeho posun mimo v předchozím souhlasu vymezené území. Tento nedostatek nebyl k námitce žalobce napraven ani v napadeném rozhodnutí, což vede k jeho nezákonnosti.

18. Žalobce dále namítal, že výroková část prvostupňového rozhodnutí nezohledňuje některé požadavky dotčených orgánů, které měly být do výroku prvostupňového rozhodnutí zahrnuty, což nebylo napraveno ani v rámci napadeného rozhodnutí. V rozsahu těchto do výrokové části rozhodnutí nezahrnutých požadavků dotčených orgánů nebude dle žalobce dostatečně chráněn veřejný zájem a napadené rozhodnutí, kterým byl tento postup prvostupňového orgánu aprobován, je tak v důsledku této skutečnosti nezákonné. Zejména se jedná o to, že v prvostupňovém rozhodnutí nebylo zohledněno závazné stanovisko orgánu územního plánování Městského úřadu Litoměřice, odboru územního rozvoje – úřadu územního plánování, ze dne 5. 8. 2019, č. j. MULTM/0051821/19/ROZ/IPe, resp. nebyla dle žalobce zohledněna podmínka v něm uvedená pro realizaci záměru, tj. „záměr bude realizován v souladu s návrhem jeho řešení vyplývajícím z předloženého návrhu na stanovení DP Počaply u Terezína (12/2017), který zpracoval Lubomír Starý, bytem Líšný 2. Díl, č.p. 40, 468 22 Železný Brod.“ Protože se jedná o závazné stanovisko, pak obsah tohoto závazného stanoviska je ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) závazný pro výrokovou část napadeného rozhodnutí, což však v případě prvostupňového rozhodnutí není dle žalobce splněno a napadeným rozhodnutím nebyla zjednána náprava. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že tato podmínka se nemá týkat řízení o stanovení dobývacího prostoru, a považuje prvostupňové a napadené rozhodnutí za nezákonné, nezohledňující zmiňované závazné stanovisko.

19. Žalobce je dále toho názoru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s následujícími námitkami žalobce. Žalobce namítal, že stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I bude mít negativní dopad na spodní vody, což negativně ovlivní studny v sousedních částech obcí Počaply u Terezína a České Kopisty. Stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I nerespektuje dle žalobce pevnost Terezín jako památkovou rezervaci prohlášenou nařízením vlády č. 443/1992 Sb., o prohlášení území pevnosti Terezín za památkovou rezervaci, ve znění pozdějších předpisů a je v rozporu s § 3 písm. a), h) a l) citovaného nařízení. Z citovaného nařízení je dle žalobce zřejmé, že pevnost Terezín je třeba chápat nejenom izolovaně jako konkrétní nemovité věci, ale jako celek, který je tvořen mimo jiné i zavodňovacím systémem. Pokud dojde k porušení tohoto zavodňovacího systému, potom nelze zachovat charakter pevnosti Terezín chráněný citovaným nařízením. Žalobce považuje za chybu, že se touto jeho námitkou žalovaný řádně nezabýval a nijak ji nezohlednil. Podklady, které byly v řízení obstarány, dostatečným způsobem nevyvracejí možný vznik shora popsaných negativních vlivů. Například i ze sdělení RNDr. Jiřího Starého – zpracovatele hydrogeologického průzkumu v rámci ústního jednání ve věci, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, bylo připuštěno možné stálé snížení hladiny podzemní vody pod částí pevnosti Terezín do 10 cm (nad rámec běžného dočasného kolísání hladiny podzemní vody), což může mít dle žalobce fatální následky pro stabilitu pevnosti Terezín jako celku. Žalobce nesouhlasí s tím, že by šlo o námitku, která není předmětem řízení o stanovení dobývacího prostoru, jak uvedl žalovaný. Žalovaný se taktéž nijak nevypořádal s návrhem žalobce na provedení podrobnějšího posouzení vlivu záměru na hladinu podzemních vod a také provedení podrobného posouzení vlivu případného trvalého snížení hladiny podzemních vod na stavbu pevnosti Terezín jako nenahraditelné kulturní památky. Nevypořádání se s touto námitkou žalobce a s návrhem žalobce na doplnění podkladu rozhodnutí považuje žalobce za vadu napadeného rozhodnutí vedoucí k jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

20. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou žalobce, že stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I bude znamenat značné dopravní zatížení oblasti, neboť lze očekávat zvýšený nárůst dopravy, přičemž stávající komunikace nejsou na takovouto zátěž vystavěny a markantně zvýšený provoz na nich by zatížil přilehlé území negativními vlivy (zejména hluk, vibrace a prašnost). Žalobce nesouhlasí se žalovaným, že by šlo o námitku, která není předmětem řízení o stanovení dobývacího prostoru, jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Nevypořádání se s touto odvolací námitkou považuje žalobce za vadu napadeného rozhodnutí vedoucí k jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

21. Dle žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí ani obvodní báňský úřad v prvostupňovém rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnili, zdali stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I v navržené podobě převažuje nad veřejným zájmem na ochraně daného území a jeho hodnot, na ochraně nezastavěného území a na ochraně dalších zájmů chráněných ve stavebním zákoně, či nikoli. Nedostatečné odůvodnění této otázky a nevypořádání se s touto odvolací námitkou žalobce považuje za vadu napadeného rozhodnutí vedoucí k jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti.

22. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí dle žalobce vůbec nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že ze závazného stanoviska orgánu územního plánování vydaného Městským úřadem Litoměřice dne 5. 8. 2019 pod č. j. MULTM/0051821/19/ROZ/Ipe plyne, že se předmětné pozemky nacházejí v záplavovém území Q100 vodního toku Labe (viz str. 4 zmíněného stanoviska). Podle § 66 odst. 1 vodního zákona jsou záplavová území územími, která mohou být při výskytu přirozené povodně zaplavena vodou. V souladu s § 65 odst. 1 a odst. 2 písm. a) vodního zákona dále dle žalobce platí, že stanovení záplavových území je považováno za přípravné opatření povodňových opatření, kdy následně v rámci opatření při nebezpečí povodně a za povodně je možné vyklizení záplavových území ve smyslu § 65 odst. 3 písm. e) vodního zákona. V rámci záplavových území je dle žalobce následně zcela zásadním způsobem omezena činnost v těchto územích (viz např. § 14 a § 17 vodního zákona). Ve smyslu takto uvedeném je existence záplavového území podstatnou skutečností, kterou je dle žalobce třeba posuzovat při stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I. Žalobce namítá, že se obvodní báňský úřad ani žalovaný dostatečným způsobem nezabývali kolizí stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I se stanovením záplavového území na pozemcích, na kterých má ke stanovení dobývacího prostoru dojít. Nevypořádání se s touto námitkou považuje žalobce za vadu napadeného rozhodnutí vedoucí k jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Vyjádření žalovaného k žalobě 23. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Uvedl, že většina žalobních námitek směřuje proti potvrzujícímu stanovisku krajského úřadu, kterým bylo potvrzeno závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice, že záměr je z hlediska orgánu územního plánování přípustný. Žalovaný ve správním řízení postupoval v souladu se zákonem, když vycházel z potvrzujícího stanoviska krajského úřadu, jímž byl podle § 149 správního řádu vázán. Dle názoru žalovaného je závazné stanovisko krajského úřadu dostatečně odůvodněné, reflektuje závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu učiněné v řízení sp. zn. 16 A 26/2021 a nelze ho považovat za nesprávné, nezákonné a nepřezkoumatelné, jak tvrdí žalobce.

24. Ve vztahu k ostatním žalobním námitkám odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se jimi zabýval. Žalovaný konstatoval, že všechny uvedené námitky směřují až k následnému řízení o povolení hornické činnosti, nikoliv ke správnímu řízení o stanovení dobývacího prostoru, jelikož podle § 28 odst. 6 horního zákona platí, že v řízení o stanovení dobývacího prostoru se posuzuje příslušná žádost organizace především z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a jeho důsledků. Posuzuje se při tom, zda je návrh v souladu se stanovením chráněného ložiskového území a zda vyhovuje všeobecným technickým požadavkům pro výstavbu dolů nebo lomů a dále požadavkům, které stanoví zvláštní právní předpisy pro ochranu chráněných zájmů. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 1) a 2)

25. Osoba zúčastněná na řízení 1) Gravel, spol. s r. o., ve svém vyjádření uvedla, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Žalobu považuje za nedůvodnou, a to z důvodů uvedených ve vyjádření k žalobě od společnosti České štěrkopísky spol. s r. o., na kterou byl po vydání napadeného rozhodnutí předmětný DP Počaply u Terezína I smluvně převeden ke dni 23. 1. 2023, přičemž společnost České štěrkopísky spol. s r. o. je právním nástupcem a současným držitelem tohoto dobývacího prostoru.

26. Osoba zúčastněná na řízení 2) CETIN a. s. ve svém vyjádření uvedla, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K věci samé se nevyjádřila. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 3)

27. Osoba zúčastněná na řízení 3) České štěrkopísky spol. s r. o. ve svém vyjádření uvedla, že došlo ke smluvnímu převodu dobývacího prostoru Počaply u Terezína I ze společnosti Gravel, spol. s r. o., na České štěrkopísky spol. s r. o., a to Smlouvou o převodu dobývacího prostoru s právními účinky ke dni 23. 1. 2023, k čemuž doložila informaci obvodního báňského úřadu o přeevidování předmětného dobývacího prostoru dle zmíněné smlouvy.

28. Žalobu považuje společnost České štěrkopísky spol. s r. o. za nedůvodnou. Dle jejího názoru žalobce nesplňuje podmínku aktivní procesní legitimace dle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje jeho práva nebo povinnosti. Tedy se autoritativně nedotýká právní sféry žalobce. Žalobce má proto jen omezenou procesní legitimaci dle § 65 odst. 2 s. ř. s., jelikož byl účastníkem správního řízení a alespoň omezeným způsobem tvrdí, že byl zkrácen na svých právech. Tato žalobní legitimace se však dle názoru společnosti České štěrkopísky spol. s r. o. omezuje toliko na porušení procesních, a nikoli hmotných práv. Ve vztahu k většině uplatněných žalobních bodů popírá společnost České štěrkopísky spol. s r. o. aktivní věcnou legitimaci žalobce, neboť ten není nositelem hmotného práva, se kterým by mohla být spojena jeho věcná žalobní legitimace. Na základě uplatněných žalobních bodů je tedy třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo v některém ohledu způsobilé zasáhnout právní sféru žalobce, tedy posoudit žalobcovu aktivní věcnou legitimaci. Teprve pokud by soud dospěl k závěru, že žalobcova tvrzení osvědčují aktivní věcnou legitimaci, mohl by přistoupit k posouzení důvodnosti podané žaloby. Pro nyní posuzovanou věc to znamená, že pro osvědčení své věcné legitimace by žalobce musel předestřít tvrzení o negativním dotčení své právní sféry, které bylo vyvoláno v důsledku vydání napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, což však žalobce téměř u žádného žalobního bodu nečiní, a úvodní žalobcovo tvrzení v čl. II. odst. 1) žaloby je zase příliš obecné a nekonkrétní.

29. K námitce žalobce ohledně čtyř dalších dobývacích prostorů zatěžujících životní prostředí v daném území společnost České štěrkopísky spol. s r. o. konstatovala, že netěžený dobývací prostor Lukavec je zcela irelevantní, neboť v něm otvírka ložiska zahájena nebyla a ani se nic takového nechystá, a to mimo jiné i proto, že zde ani není povolena hornická činnost, na čemž se v brzké době nic nezmění. Držitelem tohoto dobývacího prostoru je společnost České štěrkopísky spol. s r. o.

30. Dobývací prostor Nučničky I přímo sousedí s plochou, kde má být stanoven předmětný DP Počaply u Terezína I, a nově stanovený dobývací prostor tak bude fakticky představovat pokračování jedné těžby v jedné pískovně, a to jednou těžební organizací. Držitelem dobývacího prostoru Nučničky I je totiž od 23. 3. 2015 společnost České štěrkopísky spol. s r. o., která zde v současnosti provádí a dokončuje těžbu. Logickým záměrem a cílem je již velmi brzké (v tomto roce) dokončení těžby v dobývacím prostoru Nučničky I (který je již prakticky vytěžen) a následně pokračování těžby v bezprostředně sousedícím a navazujícím dobývacím prostoru, tedy bez otevírání více ložisek současně. Toto ostatně vyplývá i z dokumentů s názvem Komplexní plán sanace a rekultivace dobývacího prostoru Počaply u Terezína I (12/2016) a Doplnění komplexního plánu sanace a rekultivace dobývacího prostoru Počaply u Terezína I o opatření požadovaná orgánem ochrany přírody (4/2017), které byly zpracovány společně pro oba dobývací prostory, jak je uvedeno (včetně popisu odsouhlasení těchto dokumentů dotčenými orgány státní správy) např. na str. 13 prvostupňového rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru (při popisu splnění podmínek č. 4 až 7 stanoviska EIA). Skutečný stav na místě samém, včetně předmětné návaznosti těžby, pak dle názoru společnosti České štěrkopísky spol. s r. o. velmi srozumitelně vyplývá i z fotomap, které založila do správního spisu.

31. Držitelem dobývacího prostoru Počaply u Terezína je pan Lubomír Kruncl, jednatel a společník společnosti Gravel, spol. s r.o., která i v řízení před žalovaným opakovaně uváděla, že těžba v tomto dobývacím prostoru již byla ukončena z důvodu dotěžení zásob suroviny, jak se lze přesvědčit i na místě samém.

32. Rovněž držitelem dobývacího prostoru Travčice je pan Lubomír Kruncl, přičemž též o tomto dobývacím prostoru má žalobce neúplné informace, neboť jak společnost Gravel, spol. s r. o., i v řízení před žalovaným opakovaně uváděla, tento dobývací prostor ve skutečnosti není těžen téměř vůbec a těžba je zde velice utlumena, když tento dobývací prostor byl již před lety z velké části vytěžen a zrekultivován (jde ve skutečnosti převážně o zelenou plochu, jak se lze přesvědčit i z na internetu dostupných map či na místě samém).

33. Navrhovaný dobývací prostor Počaply u Terezína I je dle společnosti České štěrkopísky spol. s r. o. spolu s dobývacím prostorem Nučničky I a dobývacím prostorem Počaply u Terezína součástí jednoho chráněného ložiskového území (CHLÚ) Počaply č. 00190000. Z uvedeného je zjevné, že v daném území není koncentrovaný výskyt otevřených ložisek, jak nepravdivě uvádí žalobce, a tedy rozpor se ZÚR ve skutečnosti nebyl a není dán, a celá rozsáhlá argumentace žalobce je tak založena na zcela nesprávných východiscích.

34. Ve výše uvedených souvislostech není dle názoru společnosti České štěrkopísky spol. s r. o. bez významu, že štěrkopísek a další kamenivo jakožto základní stavební suroviny již začínají být výrazně deficitní a reálně hrozí jejich budoucí naprostý nedostatek. Této skutečnosti si již ostatně povšimly i vrcholné orgány státu, když v kapitole 3.2.

8. Surovinové politiky České republiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů, schválené usnesením vlády ČR č. 441 ze dne 14. června 2017, veřejně dostupné na stránkách Ministerstva průmyslu a obchodu, se uvádí: „Pro zachování kontinuity ročního objemu produkce stavebních surovin (zejména stavební kámen a štěrkopísky) je třeba zachovat vyváženost počtu využívaných ložisek a tudíž po ukončení postupně vytvořit územní předpoklady pro otvírku nových ložisek náhradou za postupně dotěžované lokality.“ Přímo ve vztahu k záměru těžby v DP Počaply u Terezína I pak bylo dle společnosti České štěrkopísky spol. s r. o. nedávno zpracováno Odborné vyjádření České geologické služby k výhradnímu ložisku štěrkopísků Travčice–Počaply ze dne 12. 4. 2021, které je součástí správního spisu. V tomto velmi podrobně zpracovaném odborném vyjádření této státní příspěvkové organizace, zřízené Ministerstvem životního prostředí, která je i znaleckým ústavem a která je i zpracovatelem Regionální surovinové politiky Ústeckého kraje, se zcela potvrzuje výše uvedená argumentace společnosti České štěrkopísky spol. s r. o., neboť se ve zmíněném odborném vyjádření počítá s další těžbou štěrkopísků v dané oblasti (ložisko štěrkopísků Travčice–Počaply).

35. Soud konstatuje, že společnost České štěrkopísky spol. s r. o. se dále podrobně vyjádřila k dalším jednotlivým žalobním námitkám, přičemž je zřejmé, že argumentace je obdobná jako ve vyjádření žalovaného k žalobě, resp. v napadeném rozhodnutí. Proto soud nepovažuje za účelné podrobně zde reprodukovat uvedenou argumentaci, která ovšem byla soudem zohledněna při posuzování této věci. Posouzení věci soudem 36. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím výslovně souhlasili.

37. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

38. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

39. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že průběh správního řízení byl takový, jak ho rekapituloval žalobce v žalobě. Prvostupňovým rozhodnutím obvodního báňského úřadu ze dne 5. 11. 2019, č. j. SBS 01890/2018/OBÚ–04/13, byl stanoven dobývací prostor Počaply u Terezína I. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém mimo jiné napadal závazné stanovisko orgánu územního plánování Městského úřadu Litoměřice, odboru územního rozvoje – úřadu územního plánování, ze dne 5. 8. 2019, č. j. MULTM/0051821/19/ROZ/IPe, podle kterého záměr stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I je z pohledu orgánu územního plánování přípustný. V rámci odvolacího řízení u žalovaného bylo zmíněné závazné stanovisko přezkoumáno nadřízeným orgánem územního plánování postupem podle § 149 správního řádu, přičemž bylo vydáno závazné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 11. 2020, č. j. KUUK/078479/2020, kterým došlo ke změně závazného stanoviska Městského úřadu Litoměřice tak, že záměr z pohledu orgánu územního plánování přípustný není. V důsledku negativního závazného stanoviska bylo vydáno rozhodnutí žalovaného dne 21. 4. 2021, č. j. SBS 06739/2020/ČBÚ–21/13, kterým byla zamítnuta žádost společnosti Gravel, spol. s r. o., o stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I, proti čemuž podala zmíněná společnost správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ve které především sporovala závěry negativního závazného stanoviska krajského úřadu.

40. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 26. 7. 2021, č. j. 16 A 26/2021–53, rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2021 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to zejména z důvodu nepřezkoumatelnosti některých částí negativního závazného stanoviska krajského úřadu jakožto nadřízeného orgánu územního plánování. Proti zmíněnému rozsudku podal žalobce kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2022, č. j. 4 As 267/2021–70, přičemž z tohoto rozsudku je patrné, že se Nejvyšší správní soud ztotožnil s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. S ohledem na důvod zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2021 (nepřezkoumatelnost negativního závazného stanoviska krajského úřadu), bylo v pokračujícím odvolacím řízení vyžádáno nové stanovisko krajského úřadu, kdy tentokrát bylo vydáno potvrzující stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 12. 8. 2022, č. j. KUUK/115402/2022, podle kterého záměr z pohledu orgánu územního plánování přípustný je. Krajský úřad jakožto nadřízený orgán územního plánování tedy rozhodl opačně než v případě svého předchozího závazného stanoviska, které bylo shledáno krajským soudem a Nejvyšším správním soudem nepřezkoumatelným.

41. Osoba zúčastněná na řízení České štěrkopísky spol. s r. o. upozorňovala u řady žalobních námitek, že žalobce si osobuje námitky, které mu nepřísluší kvůli nedostatku aktivní žalobní legitimace, případně aktivní věcné legitimace. Na tomto místě proto považuje soud za účelné vyjasnit postavení žalobce jakožto územního samosprávného celku v řízení o stanovení dobývacího prostoru. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2020, č. j. 4 As 116/2020–99, konstatoval, že „rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je územním rozhodnutím o změně využití území ve smyslu stavebního zákona, neboť z § 27 odst. 6 horního zákona vyplývá, že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru je i rozhodnutím o změně využití území, a toto ustanovení tak navazuje na § 80 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, který uvádí, že stanovení dobývacího prostoru vyžaduje rozhodnutí o změně využití území, které je dle § 77 písm. b) stavebního zákona územním rozhodnutím. Ustanovení § 84 odst. 2 stavebního zákona pak stanoví pravomoc k vydávání územních rozhodnutí o změně využití území v některých případech jiným správním orgánům než stavebním úřadům. (…) Na závěru, že řízení o stanovení dobývacího prostoru je územním řízením podle stavebního zákona, nic nemění poukaz stěžovatele na § 24 až § 29 horního zákona a jeho argumentace tím, že úprava v tomto zákoně a stavebním zákoně je odlišná, kdy horní zákon obsahuje jak hmotněprávní, tak i speciální procesní ustanovení týkající se dobývacích prostorů. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že tato právní úprava v horním zákoně je vůči stavebnímu zákonu speciální, a bude tak přednostně aplikována v řízení o stanovení dobývacího prostoru. Nemění však nic na závěru, že řízení o stanovení dobývacího prostoru je zároveň územním řízením dle stavebního zákona. Jedná se o běžný vztah obecné a speciální právní úpravy, při kterém je třeba postupovat podle speciální právní úpravy, a pokud není k dispozici, tak podle obecné právní úpravy.“ Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem a dodává, že účastenství žalobce ve správním řízení vyplývalo v posuzované věci z § 28 odst. 2 horního zákona, jelikož žalobce je obcí (městem), v jejímž územním obvodu se nachází převážná část DP Počaply u Terezína I. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že od počátku územního řízení bylo se žalobcem jednáno jako s účastníkem řízení dle zmíněného ustanovení.

42. Podle § 89 odst. 4 stavebního zákona obec uplatňuje v územním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce. Z uvedeného ustanovení plyne, že žalobce tedy hájí zájmy územní samosprávné jednotky, tj. svého území a potřeby svých občanů ve smyslu ochrany veřejného zájmu v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), nikoliv práva jednotlivých občanů vztahující se k jejich konkrétním majetkovým a jiným právům. Do samostatné působnosti obce patří mimo jiné péče o vytváření podmínek pro uspokojování potřeb občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku (§ 35 odst. 2 zákona o obcích). Z titulu postavení žalobce jako účastníka řízení pode § 28 odst. 2 horního zákona ve spojení s § 89 odst. 4 stavebního zákona oprávněnými námitkami žalobce v tomto územním řízení mohly být toliko námitky odvozující se z hmotných práv žalobce, které jsou směřovány do ochrany zájmů obce, nikoliv do ochrany práv a soukromých zájmů jednotlivých občanů obce a dalších subjektů, které mají vlastní postavení v řízení jako účastníci řízení, pokud se sami k ochraně svých věcných práv přihlásí na základě vyvěšeného a veřejně vyhlášeného řízení o záměru. Soud podotýká, že žalobce netvrdil v žalobě, že by stanoveným dobývacím prostorem Počaply u Terezína I byly dotčeny nějaké konkrétní pozemky v jeho vlastnictví.

43. Soud v posuzované věci shledal aktivní žalobní legitimaci žalobce, jelikož tento v dostatečném rozsahu tvrdil újmu na právech obce dle § 65 odst. 2 s. ř. s., zejména ve vztahu k ochraně životního prostředí na území obce. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017, č. j. 7 As 201/2016–36, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „uložením povinnosti obcím pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů (srov. § 2 odst. 2 zákona o obcích) je sledována vlastní podstata samosprávného poslání obcí jakožto veřejnoprávních korporací. Při naplňování těchto cílů pak logicky může docházet a v řadě případů i de facto dochází ke konfliktu zájmů, které obec hájí z pozice samosprávného celku, se zájmy a cíli sledovanými správními orgány v rámci výkonu přenesené působnosti (zde stavebním úřadem). Pokud obec uplatňuje konkrétní žalobní námitky, v nichž poukazuje na nezákonnost vydaného správního rozhodnutí pro rozpor s potřebami svých občanů, tj. namítá–li zkrácení na právech, která jí nepochybně ze zákona o obcích přísluší a která hájí z pozice samosprávného územního celku, pak nelze oprávnění obce podat žalobu ve správním soudnictví odmítnout.“ 44. Na základě výše citované judikatury soud konstatuje, že pouze v případě některých žalobních námitek shledal, že se jedná o námitky, ke kterým nebyl žalobce věcně legitimován, na což bude upozorněno v další části textu při vypořádání konkrétní žalobní námitky.

45. Z podané žaloby je zjevné, že většina žalobních námitek směřuje proti potvrzujícímu závaznému stanovisku krajského úřadu ze dne 12. 8. 2022, ve kterém jakožto nadřízený orgán územního plánování dospěl k závěru o přípustnosti předmětného záměru – stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I. Jednalo se o posouzení orgánu územního plánování dle § 96b odst. 3 stavebního zákona, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv.

46. Podle § 149 odst. 1 správního řádu platí, že „závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.“ Z odstavce 6 tohoto ustanovení plyne, že bylo–li v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Podle odstavce 7 tohoto ustanovení platí, že pokud odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014–30, publ. pod č. 3214/2015 Sb. NSS).

47. Pokud jde o náležitosti obsahu závazného stanoviska, Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že „… na obsah závazného stanoviska nelze v plném rozsahu vztáhnout požadavky, které správní řád, případně další právní předpisy kladou na samostatné správní rozhodnutí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013–97, publ. pod č. 3137/2015 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009–150, publ. pod č. 2381/2011 Sb. NSS, nicméně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí“. Jedině tak je možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jako subsumovaného správního aktu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.

48. V rozsudku ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017–32, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Dotčené orgány mají povinnost poskytnout správnímu orgánu, který vede řízení, všechny informace důležité pro řízení, nebude–li tím porušena povinnost podle zvláštního zákona (§ 136 odst. 3 správního řádu). Nelze po správních orgánech rozumně požadovat, aby do textu svých stanovisek popisovaly posouzení všech v úvahu přicházejících aspektů, které by mohly vyvolat zásah do některého ze zákonem chráněných zájmů. Pokud je však narušení určitých hodnot účastníkem řízení namítáno, mají dotčené orgány, resp. jim nadřízené správní orgány, povinnost se těmito námitkami zabývat a vydat k nim odborné stanovisko, které se stane podkladem pro rozhodnutí správního orgánu, jenž řízení vede.“ 49. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně zdůraznil význam postupu podle § 149 odst. 7 správního řádu [dříve odstavec 5 (ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020), resp. odstavec 4 (ve znění účinném do 31. 12. 2017), pozn. zdejšího soudu], tedy povinnosti vyžádat si od nadřízeného orgánu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska v důsledku námitek směřujících proti takovému stanovisku. V rozsudku ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016–65, konstatoval, že „… závazné stanovisko dle § 149 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014–127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009–113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. jakožto subsumovaný správní akt. Je tudíž zřejmé, že odvolací správní orgán je povinen vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska právě v důsledku uplatnění takových námitek, které směřují proti závěrům závazného stanoviska. Je–li tedy závazné stanovisko potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, pak dle Nejvyššího správního soudu obvykle postačí ty odvolací námitky, pro něž bylo další závazné stanovisko vyžádáno, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na (v nynější věci potvrzující) závazné stanovisko, doplněné případně citací příslušné jeho části. Naopak není úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele blíže interpretovat a posuzovat jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ 50. K náležitostem odůvodnění revizního závazného stanoviska Nejvyššího správní soud v naposledy citovaném rozsudku uzavřel, že „rovněž s ohledem na výše podaný právní názor Nejvyššího správního soudu, dle kterého je právě nadřízený dotčený orgán státní správy primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku, přičemž odvolacímu správnímu orgánu pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska, je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 (nyní odst. 7, pozn. zdejšího soudu) správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje–li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné.“ 51. Vycházeje z těchto závěrů Nejvyššího správního soudu zdejší soud shrnuje, že závazné stanovisko krajského úřadu jakožto nadřízeného orgánu územního plánování, vydané podle § 149 odst. 7 správního řádu, může být v tomto soudním řízení přezkoumáno v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. jako subsumovaný správní akt, a to jak z hlediska jeho přezkoumatelnosti (zda je řádně odůvodněno), tak z hlediska jeho zákonnosti.

52. Žalobce namítal, že zmiňované potvrzující stanovisko krajského úřadu nevyjadřuje vůli svého tvůrce, neboť krajský úřad se mylně domníval, že mu byl dán závazný právní názor ve zrušujícím rozsudku krajského soudu a posléze v rozsudku Nejvyššího správního soudu, dle kterého záměr má být přípustný zejména z hlediska Politiky územního rozvoje České republiky, z hlediska zásad územního rozvoje kraje a z hlediska souladu s cíli a úkoly územního plánování, a že k takovému závěru má závazné stanovisko dospět, ačkoli tomu tak nebylo. K uvedené žalobní námitce soud uvádí, že lze souhlasit se žalobcem pouze potud, že ve zrušujícím rozsudku krajského soudu nebyl vysloven žádný závazný právní názor ohledně souladu záměru s PÚR a ZÚR. Se žalobcem však soud nesouhlasí ve zbylé části námitky, že by se krajský úřad mylně domníval, že je povinen rozhodnout o souladu záměru s PÚR, ZÚR a s cíli a úkoly územního plánování, jak bude podrobněji vyloženo níže.

53. Popsaná problematika úzce souvisí s výkladem § 18 odst. 5 stavebního zákona a § 18 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 501/2006 Sb.), čímž se soud zabýval již v předchozím zrušujícím rozsudku, přičemž jeho závěry byly následně aprobovány Nejvyšším správním soudem. Soud proto opakuje na tomto místě svou argumentaci ze zrušujícího rozsudku.

54. Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona platí, že „v nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.“ 55. Soud připomíná, že v § 18 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jsou upraveny plochy těžby nerostů. Podle odstavce 1 platí, že „plochy těžby nerostů se obvykle samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro hospodárné využívání nerostů a pro ochranu životního prostředí při těžební činnosti a úpravě nerostů.“ Z odstavce 2 potom plyne, že „plochy těžby nerostů zahrnují zpravidla pozemky povrchových dolů, lomů a pískoven, pozemky pro ukládání dočasně nevyužívaných nerostů a odpadů, kterými jsou výsypky, odvaly a kaliště, dále pozemky rekultivací a pozemky staveb a technologických zařízení pro těžbu. Do plochy těžby nerostů lze zahrnout i pozemky související dopravní a technické infrastruktury.“ 56. Z citovaných ustanovení podle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že v územně plánovací dokumentaci se do ploch těžby nerostů zařazují pozemky, které již slouží k zajištění těžební činnosti, případně s ní souvisejí, nikoli však veškerá ložiska nerostů zjištěná na území státu. K obdobnému závěru dospěl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 As 467/2019–27. Zdejší soud dodává, že v projednávané věci šlo o stanovení dobývacího prostoru, tedy o rozhodnutí, bez kterého nemůže být těžba zahájena. Teprve v případě, kdy je dobývací prostor pravomocně stanoven, mohou být následně prováděny další kroky směřující k vlastnímu zahájení a provádění těžby. To znamená, že až po pravomocném stanovení dobývacího prostoru lze vytvořit důl, lom či pískovnu a vybudovat související zařízení, která mají být podle § 18 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. umístěna v ploše těžby nerostů. Naopak bez stanovení dobývacího prostoru nemá podle názoru soudu smysl vymezovat v územně plánovací dokumentaci plochy těžby nerostů (která tam dosud neprobíhá), resp. vymezení takových ploch může být předčasné.

57. Úvahy soudu v předchozích odstavcích byly obsaženy ve zrušujícím rozsudku krajského soudu, přičemž uvedené závěry aproboval Nejvyšší správní soud. Z popsaných úvah soudu bylo zřejmé, že krajský úřad jakožto nadřízený orgán územního plánování bude muset vydat nové závazné stanovisko, které bude přezkoumatelné. Pro krajský úřad byl dán závazný právní názor v tom směru, že „podmínkou stanovení dobývacího prostoru není jeho vymezení v ploše těžby nerostů podle územního plánu, a že teprve dojde–li ke stanovení dobývacího prostoru rozhodnutím, vyznačí se jeho hranice v územním plánu, a že dobývací prostor tak nelze stanovit pouze na těch pozemcích, u nichž to územně plánovací dokumentace výslovně vylučuje.“ Tento závazný právní názor krajský úřad zohlednil v potvrzujícím stanovisku, byť uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí.

58. Co se týče výkladu pojmu jiné opatření užitého v § 18 odst. 5 stavebního zákona, soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil žádný jednoznačný názor, zda pod uvedený pojem lze zařadit dobývací prostor, nýbrž vytkl krajskému úřadu nepřezkoumatelnost jeho úvahy, že stanovení dobývacího prostoru nelze podřadit pod uvedený pojem. Krajský úřad následně v potvrzujícím stanovisku na stranách 5 a 6 konstatoval, že s ohledem na výše citovaný závazný právní názor soudu nelze dospět k jinému závěru než takovému, že „stanovení dobývacího prostoru spadá právě do kategorie oněch jiných opatření pro těžbu nerostů, jejichž umístění do nezastavěného územní stavební zákon připouští. Jestliže by totiž stanovení dobývacího prostoru do této kategorie staveb nespadalo, bylo by nezbytné pro tyto účely vymezit v územním plánu plochu těžby (případně stanovit u jiné plochy odpovídající přípustné či podmíněně přípustné využití), což ovšem výše citované rozsudky správních soudů výslovně popírají.“ Úvaha krajského úřadu se jeví soudu jako logická a správná, přičemž uvedený názor krajského úřadu lze ze strany soudu korigovat pouze v tom směru, že zatímco krajský úřad považuje za jiné opatření stanovení dobývacího prostoru, tak soud považuje za jiné opatření samotný dobývací prostor, což vyplývá z dikce § 18 odst. 5 stavebního zákona, které se mimo jiné týká umisťování jiných opatření pro těžbu surovin, přičemž dle názoru soudu umisťováním dle § 18 odst. 5 stavebního zákona je míněno v případě dobývacího prostoru právě jeho stanovení. Jinými slovy stanovení dobývacího prostoru představuje právě ono umístění jiného opatření pro těžbu. Nelze však rozhodně hovořit o tom, že by se krajský úřad mylně domníval, že musí zařadit dobývací prostor pod pojem jiné opatření. Naopak je zřejmé, že svůj závěr učinil krajský úřad na základě toho, že s ohledem na platnou právní úpravu nenalezl jiné řešení než to, že dobývací prostor patří mezi tzv. jiná opatření. Soud nesouhlasí se žalobcem, že v případě jiných opatření se musí jednat o nějaký hmotný výsledek činnosti obdobný stavbě či zařízení. Z žádného zákonného ustanovení neplyne, že by jiné opatření muselo mít hmotnou povahu. S přihlédnutím k výše citovanému závaznému právnímu názoru soudu by skutečně jiný výklad uvedeného ustanovení postrádal logiku. Pokud by dobývací prostor nespadal pod pojem jiné opatření, nebylo by ho možné v nezastavěném území vůbec umístit, což jistě není smyslem zmiňované zákonné úpravy. V předchozím zrušujícím rozsudku poskytl soud krajskému úřadu příležitost definovat pojem jiné opatření, což bylo třeba kvůli nedostatečnému odůvodnění předchozího stanoviska, zejména nedostatku odůvodnění, proč dobývací prostor nemůže být jiným opatřením dle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku zdůraznil potřebu definice pojmu jiné opatření v situaci, kdy bylo vydáno negativní závazné stanovisko, na základě kterého došlo k zamítnutí žádosti žadatele (Gravel, spol. s r. o.). Krajský úřad se v novém potvrzujícím stanovisku přiklonil s ohledem na vázanost právním názorem soudu ohledně výkladu § 18 odst. 5 stavebního zákona k vysvětlení, které se nabízelo, tedy že dobývací prostor je jiným opatřením. Uvedenou žalobní námitku nepovažuje proto soud za důvodnou.

59. Pokud jde o žalobní námitky týkající se nedostatečného posouzení souladu záměru stanovení dobývacího prostoru s PÚR v potvrzujícím stanovisku, soud shledal, že se této problematice věnoval krajský úřad na stranách 6 a 7 potvrzujícího stanoviska, přičemž mimo jiné poukázal na závěr prvostupňového stanoviska Městského úřadu Litoměřice, dle kterého záměr není v rozporu s PÚR, neboť svým rozsahem, umístěním a účelem nekoliduje s požadavky vyplývajícími z republikových priorit územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje. Dále uvedl, že ověřil, že PÚR v celorepublikovém měřítku neřeší umístění konkrétních dobývacích prostorů ani přípustnost projednávaného záměru a že záměr nekoliduje s koridory a plochami vymezenými v PÚR pro dopravní a technickou infrastrukturu. Krajský úřad zároveň upozornil, že záměr je umisťován v místě rozvojové osy označené PÚR jako OS2 – ROZVOJOVÁ OSA PRAHA – ÚSTÍ NAD LABEM – HRANICE ČR/NĚMECKO (DRESDEN), přičemž ověřil, že posuzovaný záměr není v přímé kolizi s kritérii a podmínkami stanovenými v kapitole 3, bod 3.2. odstavec 38 PÚR. Dle názoru soudu se krajský úřad v dostatečném rozsahu zabýval souladem záměru s PÚR. Co se týče názoru krajského úřadu vyjádřeného v potvrzujícím stanovisku, že nelze naplnění republikových priorit stanovených v PÚR zodpovědně posoudit, neboť tyto priority jsou ze své podstaty primárně určeny k prověření v procesu pořizování územně plánovací dokumentace, soud uvádí, že v zásadě souhlasí s uvedeným názorem krajského úřadu v tom smyslu, že PÚR je obecným dokumentem, jehož využití má zásadní význam při vyhotovení územně plánovací dokumentace. Krajský úřad správně poukázal na skutečnost, že jednotlivé priority jsou dle svého znění mnohdy výslovně vázány na plánování rozvoje území či stanovování způsobu jeho využití, tedy na územně plánovací činnost. Soud konstatuje, že žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí obvodního báňského úřadu nevznesl žádné námitky, že by došlo k nesprávnému posouzení souladu záměru s PÚR ze strany Městského úřadu Litoměřice, který vydal prvostupňové závazné stanovisko o přípustnosti záměru. Proto krajský úřad nebyl povinen podrobněji se věnovat dané problematice.

60. Co se týče žalobní námitky rozporu záměru stanovení dobývacího prostoru s PÚR kvůli potenciální kolizi záměru s vysokorychlostní železnicí na trase Praha – Drážďany, soud uvádí, že se jedná o ničím nepodloženou námitku žalobce, že by teoreticky vysokorychlostní železnice mohla vést oblastí, kde se nachází uvedený záměr. V žalobcem odkazovaném odstavci 83a (kapitola 5.2 PÚR) se píše pouze o úkolu pro Ministerstvo dopravy a další orgány ohledně přípravy podkladů pro vymezení koridoru, z čehož je zřejmé, že konkrétní koridor nebyl v PÚR vymezen, a nemůže zde tedy být nesoulad. Uvedené žalobní námitky ohledně nedostatečného posouzení souladu záměru s PÚR nepovažuje soud za důvodné.

61. Pokud jde o žalobní námitky týkající se nedostatečného posouzení souladu záměru stanovení dobývacího prostoru s ZÚR v potvrzujícím stanovisku, soud shledal, že této problematice se věnoval krajský úřad na stranách 7 a 8 potvrzujícího stanoviska. Nejdříve krajský úřad poukázal na názor Městského úřadu Litoměřice v prvostupňovém stanovisku, že záměr není v rozporu s ZÚR, kdy Městský úřad Litoměřice zdůraznil, že navrhovaný dobývací prostor sousedí se stávajícím dobývacím prostorem Nučničky I, a jednalo by se tak o pokračování jedné těžby v jedné pískovně pod jednou těžební organizací. Krajský úřad dále konstatoval, že ověřil, že ZÚR v krajském měřítku neřeší umístění konkrétních dobývacích prostorů ani přípustnost nyní projednávaného záměru, že záměr nekoliduje s koridory a plochami vymezenými v ZÚR pro dopravní a technickou infrastrukturu a že nezasahuje ani do ploch nadregionálních a regionálních prvků územního systému ekologické stability krajiny (ÚSES). Takové odůvodnění potvrzujícího stanoviska krajského úřadu ve spojení s odůvodněním prvostupňového stanoviska se jeví soudu dostatečné, přezkoumatelné a správné.

62. Co se týče názoru krajského úřadu vyjádřeného v potvrzujícím stanovisku, že nelze naplnění krajských priorit stanovených v ZÚR komplexně posoudit, neboť tyto priority jsou ze své podstaty primárně určeny k prověření v procesu pořizování územně plánovací dokumentace, soud uvádí, že v zásadě souhlasí s uvedeným názorem krajského úřadu v tom smyslu, že ZÚR je obecným dokumentem, jehož využití má zásadní význam při vyhotovení územně plánovací dokumentace. Krajský úřad správně upozornil, že řada krajských priorit není přímo využitelná pro umisťování konkrétních záměrů do území, jelikož tyto priority vymezují mantinely pro územně plánovací činnost obcí. Dle názoru soudu priority zmiňované v ZÚR představují určité zásady, které jsou považovány za významné a má k nim být přihlíženo v procesu vytváření územně plánovací dokumentace i v rámci konkrétního územního řízení (§ 96b odst. 3 stavebního zákona). To však neznamená, že každý jednotlivý záměr musí být plně v souladu s prioritami ZÚR, neboť je třeba přihlížet i k jiným veřejným zájmům a tyto poměřovat, jak bude vysvětleno níže.

63. Krajský úřad dovodil v případě priority týkající se těžby nerostných surovin uvedené v textové části ZÚR, bod 1, článek 4 s názvem Hospodářský rozvoj, odst. 10, že ji lze posoudit ve vztahu k předmětnému záměru, jelikož uvedená priorita je co do svého obsahu konkrétnější než jiné priority, a proto se uvedenou prioritou zabýval.

64. Dle zmíněné krajské priority je třeba „těžbu nerostných surovin v Ústeckém kraji, na jehož území se vyskytují z celostátního hlediska významné palivoenergetické a další surovinové zdroje, podřídit dosahování přijatelné meze únosnosti zatížení krajiny, snižovat celkovou zátěž území a nepřipustit zahájení otvírky více ložisek současně v území s jejich koncentrovaným výskytem.“ Krajský úřad při posouzení uvedené priority citoval pasáž zrušujícího rozsudku krajského soudu: „Pro posouzení souladu záměru stanovení dobývacího prostoru se zásadami územního rozvoje má dále význam otázka, na kolika místech by v daném regionu těžba současně probíhala. Krajský úřad sice správně konstatoval, že v tomto případě jde o stanovení nového dobývacího prostoru, tedy o novou těžbu, nicméně již opomenul zohlednit, že tento dobývací prostor navazuje na stávající dobývací prostor Nučničky I, a fakticky (nikoli formálně) by se tak jednalo o pokračování těžby v jedné pískovně.“ Na základě citovaného textu krajský úřad dovodil, že umístěním dobývacího prostoru do území nedojde k zahájení otvírky dalšího ložiska v dotčeném území ve smyslu výše citované priority č. 10 ZÚR, nýbrž půjde o rozšíření těžby ve stávající pískovně. Dle názoru soudu postupoval krajský úřad správně, když v souladu se zrušujícím rozsudkem krajského soudu kladl důraz na posouzení, zda dochází k nové těžbě formálně, či fakticky. Dle názoru soudu je podstatná skutečnost, že fakticky se jedná o pokračování těžby ve stávající pískovně. Bylo by nemístné přistupovat k výkladu ZÚR formalisticky bez zohlednění jejich smyslu. V daném případě je smyslem zmíněné priority nezatěžovat krajinu (životní prostředí) otvírkou nového ložiska, což je relativně závažnější zásah do krajiny, než pokud je stanoven nový dobývací prostor, který navazuje na stávající dobývací prostor a vztahuje se ke stejnému ložisku (chráněnému ložiskovému území), což je situace v nyní posuzované věci.

65. Městský úřad jakožto orgán územního plánování ve svém prvostupňovém závazném stanovisku ze dne 5. 8. 2019 na straně 3 a 4 správně konstatoval, že „navrhovaný DP Počaply u Terezína I je navíc stejně jako stávající DP Nučničky I součástí jednoho chráněného ložiskového území Počaply č. 00190000. S tím též souvisí podstatná skutečnost, že oba uvedené dobývací prostory (stávající i navrhovaný, který je faktickým pokračováním toho stávajícího) se fakticky nacházejí na původním ložisku štěrkopísku Travčice č. 3001900, které bylo v r. 2005 pouze formálně rozděleno, a to v důsledku stanovení DP Nučničky I. Po jeho stanovení se tak stávající ložisko Travčice (administrativně) rozdělilo na nová ložiska Nučničky – Travčice č. 3001901 (plošně shodné s DP Nučničky I.) a Travčice – Počaply č. 3001900. Uvedené žadatel doložil sdělením ČGS – Geofondu ze dne 16. 2. 2005 zn. 300/15/2005, což lze ověřit i ve výše uvedeném a veřejně přístupném Surovinovém informačním systému. Z popsaných skutečností tak vyplývá, že fakticky ani při pokračování těžby v navrhovaném DP Počaply u Terezína I nedojde k otevření nového ložiska, když jak navrhovaný, tak i stávající dobývací prostor jsou součástí jednoho původního ložiska štěrkopísku Travčice (a též stejného chráněného ložiskového území, a v budoucnu i jedné pískovny a jednoho prostoru sanace a rekultivace). Pokračováním těžby v nově stanoveném DP Počaply u Terezína I tak nedojde k rozporu s předmětnou prioritou ZÚR, jejímž zjevným účelem je nepřipustit zvýšení počtu již těžených pískoven (resp. těžebních prostorů) v území s jejich koncentrovaným výskytem (i kdyby se o takové území jednalo, tak v důsledku stanovení DP Počaply u Terezína I. se počet těžených pískoven nezvýší). Záměr tak je se ZÚR v souladu.“ Soud souhlasí s citovaným názorem Městského úřadu Litoměřice a dodává, že prvostupňové a druhostupňové stanovisko tvoří jeden celek, přičemž zejména v citovaném prvostupňovém stanovisku byla řádně vysvětlena místní situace ohledně ložisek a chráněného ložiskového území.

66. Soud k uvedené citaci dodává, že z mapových podkladů ve správním spise je zřejmé, že nově vytvářený dobývací prostor DP Počaply u Terezína I navazuje svou jihovýchodní hranicí na dobývací prostor Nučničky I, se kterým de facto tvoří jeden celek. Realizace záměru stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I znamená otevření nového dobývacího prostoru v témže chráněném ložiskovém území Počaply č. 00190000, přičemž se formálně jedná o otevření nového ložiska, neboť v roce 2005 došlo k administrativnímu rozdělení původního ložiska Travčice č. 3001900 na 2 ložiska, jak plyne z obsahu správního spisu a výše uvedené citace. Lze tedy konstatovat, že v případě nově vytvářeného DP Počaply u Terezína I jde fakticky o rozšíření stávající těžby v rámci jednoho ložiskového území, přičemž formálně se jedná o otevření nového ložiska, avšak nebýt dřívějšího rozdělení ložiska, jednalo by se o stanovení dobývacího prostoru k témuž ložisku. S ohledem na sousedství stanového dobývacího prostoru Počaply u Terezína I s dobývacím prostorem Nučničky I a s přihlédnutím k tomu, že se oba dobývací prostory nachází v témže chráněném ložiskovém území, kdy původně se jednalo o jediné ložisko, lze dle názoru soudu konstatovat, že se v posuzované věci fakticky nejedná o současné otevření více ložisek. Navíc společnost České štěrkopísky spol. s r. o. správně poukázala na podklady ve správním spise, ze kterých je zřejmé, že dobývací prostor Nučničky I je prakticky vytěžen, v dobývacím prostoru Travčice je těžba velmi omezena a v dobývacím prostoru Lukavec těžba neprobíhá vůbec. Žalobce tyto skutečnosti o neprobíhající těžbě, resp. blížícímu se dotěžení sousedního dobývacího prostoru Nučničky I považoval za irelevantní, avšak dle názoru soudu tyto skutečnosti dokreslují sníženou zátěž krajiny v důsledku neprobíhající těžby, resp. blížícího se konce těžby a plánované rekultivace.

67. K uvedené krajské prioritě č. 10 ZÚR dále krajský úřad v potvrzujícím stanovisku uvedl, že nelze v současné chvíli odpovědně komplexně posoudit soulad záměru s dalším textem zmíněné priority, a to že má být při těžbě nerostných surovin dosahováno přijatelné meze únosnosti zatížení krajiny a že má být snižována celková zátěž území, neboť takové posouzení by vyžadovalo projednání se všemi dotčenými subjekty v rámci změny územně plánovací dokumentace dotčených obcí. S tímto názorem krajského úřadu se soud neztotožňuje. Uvedeným názorem zřejmě krajský úřad navázal na svůj již dříve vyjádřený názor, že stanovení dobývacího prostoru přichází v úvahu až v návaznosti na stanovení plochy těžby nerostů v územním plánu obce. Tento názor však soud nesdílí, jak bylo vysvětleno výše. Dle názoru soudu bylo posouzení priority č. 10 ZÚR přes výše uvedený názor krajského úřadu provedeno krajským úřadem v dostatečném rozsahu. Za podstatné totiž považuje soud posouzení krajského úřadu, že se jedná o rozšíření těžby stávající pískovny, nikoli o faktické otevření nového ložiska. Uvedeným posouzením krajský úřad dle názoru soudu v dostatečné míře zohlednil, že zátěž pro krajinu nebude příliš významná. Těžba v dobývacím prostoru dle názoru soudu vždy určitou zátěž pro krajinu představuje, což však nelze vykládat tak, že by v prioritě č. 10 zmiňované snižování celkové zátěže území vedlo k tomu, že by v souladu s touto prioritou nebylo možné do budoucna stanovit žádné další dobývací prostory, resp. že by bylo možné stanovit nový dobývací prostor až po dokončení těžby v sousedním dobývacím prostoru či dokonce až po provedené rekultivaci.

68. K připomínce žalobce, že na straně 17 ZÚR je zmínka o tom, že stávající ložiska mají být považována za stabilizovaná, soud opakuje již výše uvedené, že navrhovaný dobývací prostor Počaply u Terezína I je spolu s dobývacím prostorem Nučničky I a dobývacím prostorem Počaply u Terezína součástí jednoho chráněného ložiskového území (CHLÚ) Počaply č. 00190000, přičemž do roku 2005 se jednalo i o stejné ložisko. V posuzované věci se tedy jedná o situaci, kdy ve stávajícím chráněném ložiskovém území (a do roku 2005 i ložisku) se nachází vícero dobývacích prostorů. Realizace záměru stanovení dobývacího prostoru znamená otevření nového dobývacího prostoru v témže chráněném ložiskovém území (a dříve i ložisku), což nelze považovat za destabilizaci předmětného ložiska ve smyslu zmíněné krajské priority, neboť stanovením dobývacího prostoru nedochází k rozšíření předmětného chráněného ložiskového území (původního ložiska Travčice č. 3001900).

69. Dále žalobce vytýkal krajskému úřadu, že vůbec neposoudil soulad s prioritou ZÚR, bod 1, článek 4 s názvem Hospodářský rozvoj, odst. 13, dle které se má „usilovat o redukci rozsáhlých omezení územního rozvoje kraje vyplývající z vyhlášených dobývacích prostorů (DP) a chráněných ložiskových území (CHLÚ).“ Soud konstatuje, že žalobce namítal nutnost redukce rozsáhlých omezení územního rozvoje v podaném odvolání, přičemž explicitně se krajský úřad v potvrzujícím stanovisku touto prioritou nezabýval, když zmiňovanou prioritu spolu s několika dalšími vyhodnotil tak, že komplexní posouzení není možné, jak soud již reprodukoval výše. Nicméně dle soudu je podstatné, že krajský úřad se zabýval krajskou prioritou č. 10 zmiňovanou výše, kdy lze konstatovat, že krajské priority č. 10 a 13 spolu souvisí, resp. se překrývají. Proto i soud považuje za dostatečné vypořádání obou priorit krajským úřadem. Ze strany soudu lze doplnit, že nikoli stanovené dobývací prostory, nýbrž již vymezená chráněná ložisková území způsobují omezení územního rozvoje, neboť dle § 16 odst. 2 horního zákona platí, že „chráněné ložiskové území zahrnuje území, na kterém stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, by mohly znemožnit nebo ztížit dobývání výhradního ložiska.“ Z tohoto ustanovení sice nevyplývá obecný zákaz stavební činnosti v ložiskovém území, avšak stavební činnost je výrazně omezena tím, že je nutno při jejím povolování zvažovat konkrétní poměry na určitém ložisku z hlediska toho, zda povolovaná stavební činnost nebrání budoucímu dobývání tohoto ložiska. V případě, že dojde k vytěžení ložiska a následné rekultivaci, odpadnou omezení územního rozvoje. Z tohoto úhlu pohledu nemůže soud souhlasit se žalobcem, že zmíněná priorita č. 13 směřuje k redukci vyhlášených a vyhlašovaných dobývacích prostorů, když naopak z hlediska územního rozvoje může být výhodnější dané ložisko dotěžit, aby následně mohla odpadnout omezení územního rozvoje. Uvedené platí samozřejmě za předpokladu, že bude v souladu s právními předpisy respektována ochrana životního prostředí.

70. Žalobce dále namítal, že v bodu 2.2. s názvem Rozvojové oblasti nadmístního významu, oddíl NOB1– LITOMĚŘICKO, LOVOSICKO, ROUDNICKO, článek 14 odst. 6 ZÚR, je stanoven úkol nepřipouštět v rozvojové oblasti zahájení nové otvírky těžby surovin s důsledky nadmístního významu, snižovat celkovou zátěž území a nepřipustit zahájení otvírky více ložisek současně v území s jejich koncentrovaným výskytem. Dle žalobce se krajský úřad touto odvolací námitkou nezabýval v potvrzujícím stanovisku. Soud shledal, že v textové části ZÚR je skutečně žalobcem zmiňované ustanovení, přičemž v odvolání na tyto skutečnosti žalobce upozorňoval. Dle názoru soudu dané ustanovení ZÚR v podstatě představuje obdobné ustanovení, jako je priorita č. 10 textové části ZÚR, kterou se krajský úřad v potvrzujícím stanovisku dostatečně zabýval, jak bylo vysvětleno výše. Žalobcem zdůrazňované ustanovení ZÚR klade opětovně důraz na nepřipuštění nové otvírky těžby surovin s důsledky nadmístního významu a nepřipuštění současného otevření více ložisek. Soud opakuje, že v daném případě nedochází k faktickému otevření dalšího ložiska, nýbrž jen nového dobývacího prostoru k do roku 2005 jednomu ložisku.

71. Žalobce dále namítal, že v bodu 2.3. s názvem Rozvojové osy PÚR 2008, oddíl OS2 – ROZVOJOVÁ OSA PRAHA – ÚSTÍ NAD LABEM – HRANICE ČR/NĚMECKO (DRESDEN), článek 24 odst. 7 ZÚR, je stanoven úkol uvolňovat pro těžbu nerostných surovin výhradní ložiska s řešitelnými střety zájmů a s takovými podmínkami rehabilitace a využití území, které po těžbě vyloučí devastační důsledky pro území. Soud konstatuje, že uvedené ustanovení žalobce citoval i v odvolání, avšak v odvolání ani v žalobě není formulována žádná konkrétní námitka ve vztahu ke zmíněnému ustanovení než ta, že krajský úřad neposoudil záměr dle zmíněného ustanovení. K tomu soud uvádí, že ZÚR je rozsáhlý dokument a prakticky není možné a nelze požadovat po orgánu územního plánování, aby se bez konkrétních námitek zabýval postupně jednotlivými ustanoveními ZÚR a konfrontoval je ve vztahu k záměru. V posuzované věci konstatoval nadřízený orgán územního plánování (krajský úřad) v obecné rovině, že neshledal rozpory záměru s jednotlivými částmi ZÚR, což za popsané situace považuje soud za dostatečné.

72. K žalobní námitce, že záměr je v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, soud uvádí, že žalobce odkázal k odůvodnění této žalobní námitky na předchozí námitky uplatněné ve vztahu k potvrzujícímu stanovisku krajského úřadu, k čemuž soud uvádí, že se takto uplatněná námitka jeví nekonkrétní. Není přitom úkolem soudu, aby domýšlel za žalobce jeho argumentaci ohledně tvrzeného rozporu záměru s cíli a úkoly územního plánování. Soud proto jen ve stručnosti konstatuje, že krajský úřad v potvrzujícím stanovisku na straně 9 uvedl, že stanovení DP Počaply u Terezína I není v přímé kolizi se žádným z obecně formulovaných cílů a úkolů územního plánování vymezených v § 18 a § 19 stavebního zákona, přičemž krajský úřad v další části stanoviska vysvětlil, proč k uvedenému závěru dospěl. Vysvětlení krajského úřadu v potvrzujícím stanovisku se jeví soudu dostatečné.

73. Námitkami žalobce vůči potvrzujícímu stanovisku krajského úřadu se zjevně prolínají obecné obavy žalobce týkající se ochrany životního prostředí na území města Terezín. Osoba zúčastněná na řízení 3) České štěrkopísky spol. s r. o. v této souvislosti správně poukázala na skutečnost, že záměr těžby byl předmětem podrobného posouzení jeho vlivů na všechny složky životního prostředí v tzv. procesu EIA, přičemž v souhlasném závazném stanovisku Ministerstva životního prostředí, vydaném dle § 9a odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) dne 9. 6. 2016, č. j. 1099/530/16, 40968/ENV/16, se na straně 4 uvádí, že „z hlediska současné úrovně zatížení území lze s ohledem na příslušné vlivy záměru považovat záměr ve vztahu k ochraně životního prostředí a veřejného zdraví za přijatelný.“ Navíc v prostoru záměru dle schváleného rekultivačního plánu, který je obsahem správního spisu, vznikne (v prostoru stávající dotěžované pískovny už vznikla) vodní plocha s pozitivními vlivy na přírodu a krajinu. K vlivům na faunu a ekosystémy lze citovat ze strany 8 závazného stanoviska EIA: „V souvislosti s posuzovanou těžbou štěrkopísku lze předpokládat pouze mírný negativní vliv na faunu v řešeném území. Lze konstatovat, že navrhovaná rekultivace území na vodní plochu bude díky vytvoření nových stanovišť přínosná pro druhovou diverzitu území. … Posuzovaná těžba štěrkopísku zasáhne převážně do agroekosystému a v malé míře pak do lesního ekosystému. Vzhledem k tomu, že se jedná o intenzivně antropogenně ovlivněné území, lze tento vliv považovat za málo významný. Plánovaná rekultivace na vodní plochu bude mít z hlediska vzniku ekologicky stabilnějších ploch významný pozitivní vliv.“ 74. Ke stanovení DP Počaply u Terezína I vydalo Ministerstvo životního prostředí též závazné stanovisko k ověření změn záměru ze dne 6. 2. 2018, č. j. ENV/2018/8063, MZP/2018/530/232, které je rovněž součástí správního spisu. V něm se pak zabývalo dokumenty Komplexní plán sanace a rekultivace dobývacího prostoru Počaply u Terezína I (12/2016) a Doplnění komplexního plánu sanace a rekultivace dobývacího prostoru Počaply u Terezína I o opatření požadovaná orgánem ochrany přírody (4/2017). Ministerstvo životního prostředí v závazném stanovisku o ověření změn záměru ke zmiňovanému plánu sanace a rekultivace uvedlo, že „tato dokumentace upřesňuje a podrobněji určuje způsob rekultivace některých břehových partií s jihozápadní, východní a západní exposicí, na kterých je plánováno v rámci následné rekultivace po dobývání štěrkopísku umožnit vytvoření přírodě blízkých ekosystémů. Podrobněji je zde plánován i způsob využití litorálních ploch tak, aby co nejvíce vyhovovaly požadavkům na zvýšení biodiverzity daného území. Zároveň tato dokumentace řeší napojení rekultivovaných ploch obou pískoven na stávající prvky ÚSES. Na jednotlivých rekultivačních plochách bude částečně již při samotné těžbě písku, částečně až následně v rámci sanačních a rekultivačních prací, vytvořeno množství různých biotopů tak, aby mohly být tyto partie osídleny, pokud možno co nejširším spektrem živočišných druhů. Mělo by se jednat o plochy, které by umožnily trvalé osídlení i některými zvláště chráněnými živočichy, např. obojživelníky, ještěrkami, vodním ptactvem, hmyzem apod.“ Za popsané situace se jeví soudu žalobcovy obecné obavy z rozšíření těžby o nový DP Počaply u Terezína I z hlediska ochrany životního prostředí jako nedůvodné.

75. Soud ve vztahu k žalobním námitkám týkajícím se potvrzujícího stanoviska krajského úřadu jakožto orgánu územního plánování, které bylo vydáno dle § 96b stavebního zákona, shrnuje, že přes dílčí výše zmiňované nedostatky stanoviska shledal stanovisko přezkoumatelným a zákonným, kdy nebyl soudem shledán rozpor stanoviska s PÚR a ZÚR či úkoly a cíli územního plánování.

76. K žalobní námitce absence závazného stanoviska vodoprávního úřadu dle § 104 odst. 9 vodního zákona soud uvádí, že se jedná o námitku, ke které dle názoru soudu není žalobce věcně legitimován, jelikož se netýká práv žalobce jakožto obce, proto by se soud uvedenou námitkou nemusel zabývat. Přesto soud z opatrnosti k uvedené námitce uvádí, že danou problematikou se zabýval žalovaný na stranách 6 a 7 napadeného rozhodnutí, kde vysvětlil, jaká stanoviska či souhlasy ze strany vodoprávního úřadu byly ve vztahu k záměru vydány. Na zmíněné odůvodnění soud odkazuje. Za stěžejní považuje soud sdělení Městského úřadu Litoměřice ze dne 23. 9. 2020, č. j. MULTM/0056852/20/ŽP/Jba, ve kterém městský úřad jakožto vodoprávní úřad uvedl, že dospěl k závěru, že „samotným stanovením dobývacího prostoru nebudou dotčeny zájmy hájené vodním zákonem. Z tohoto důvodu závazné stanovisko dle § 104 odst. 9 vodního zákona k záměru Stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I nebude vydáno, není vyžadováno vodním zákonem. K dotčení zájmů hájených vodním zákonem dojde až následujícím povolením hornické činnosti v navazujícím řízení (povolení otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska…), přičemž k budoucí těžbě právě v tomto DP zde již byl souhlas vodoprávního úřadu dle § 17 vodního zákona udělen dne 11. 7. 2017, č. j. MULTM/0044576/17/ŽP/Jba, s podmínkami, které zajišťují ochranu uvedených zájmů.“ Soud konstatuje, že se žalobcem lze souhlasit pouze v tom, že stanovení dobývacího prostoru není žádnou ze staveb, zařízení nebo činností uvedených v § 17 vodního zákona. Jinak ovšem soud ve shodě s vodoprávním úřadem i žalovaným zastává názor, že samotné stanovení dobývacího prostoru se nijak nedotýká zájmů chráněných vodním zákonem, a proto není třeba, aby vodoprávní úřad vydával závazné stanovisko dle § 104 odst. 9 horního zákona, dle kterého se závazné stanovisko vydává jen tehdy, pokud mohou být dotčeny zájmy dle vodního zákona. Co se týče souhlasu vodoprávního úřadu dle § 17 vodního zákona, který byl vydán dne 11. 7. 2017, tento je využitelný v rámci řízení o povolení hornické činnosti, a byl tak vydán de facto v předstihu. Soud podotýká, že řízení o stanovení dobývacího prostoru a řízení o povolení hornické činnosti mohou teoreticky probíhat jako spojená řízení dle § 24 odst. 1 horního zákona. Vodoprávní úřad Městský úřad Litoměřice již souhlasil předem s povolením hornické činnosti, čímž dal najevo i souhlas se stanovením dobývacího prostoru Počaply u Terezína I, jelikož stanovení dobývacího prostoru je nezbytným předpokladem pro povolení hornické činnosti.

77. K žalobní námitce nedostatečného předchozího souhlasu dle § 24 odst. 2 horního zákona k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru z důvodu, že v prvostupňovém rozhodnutí obvodního báňského úřadu je dobývací prostor vymezen odlišně oproti předchozímu souhlasu Ministerstva životního prostředí ze dne 21. 8. 2014, č. j. 1144/530/14, 41812/ENV/14, soud uvádí, že se dle názoru soudu jedná rovněž o námitku, ke které není žalobce věcně legitimován, jelikož se netýká jeho práv, a proto by se jí soud nemusel zabývat. Přesto se soud námitce věnoval a shledal, že obsahově shodnou námitku uplatnil žalobce v odvolání, přičemž žalovaný se s ní vypořádal na stranách 11 a 12 napadeného rozhodnutí, kde uvedl: „Ministerstvo životního prostředí udělilo organizaci předchozí souhlas k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru, kde celková výměra navrženého dobývacího prostoru činila 0.521 380 km2. Rozhodnutím OBÚ stanovený DP má rozlohu 0.520 398 km2, tzn., že oproti původnímu návrhu byl zmenšen o 982 m2. Důvodem této změny plochy bylo provedené upřesnění hranic dotčených pozemků v rámci digitalizace pozemkového fondu předmětného území, kdy došlo u části pozemků k nepatrnému posunutí jejich hranic. (…) Podle názoru ČBÚ tato úprava hranic nijak nezpochybňuje platnost stanoveného DP a potažmo předchozího souhlasu Ministerstva životního prostředí v dané věci. Ostatně v souladu s ustanovením § 45 odst. 4 správního řádu může žadatel zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět.“ Soud se ztotožňuje s posouzením žalovaného, že zmenšení dobývacího prostoru v důsledku zpřesnění hranic pozemků v rámci digitalizace mapových podkladů nepředstavuje důvod, který by způsobil neplatnost předchozího souhlasu Ministerstva životního prostředí. Jednalo se o upřesnění polohy dobývacího prostoru spočívající ve zmenšení o 982 m2, což představuje cca 2 promile celkové výměry dobývacího prostoru. Žalobce neuvedl v odvolání ani v žalobě bližší údaje, zda v některém směru přesahuje dobývací prostor Počaply u Terezína I, vymezený souřadnicemi v prvostupňovém rozhodnutí obvodního báňského úřadu, hranice dobývacího prostoru tak, jak byl vymezen v době, kdy k němu Ministerstvo životního prostředí vydalo předchozí souhlas. Žalovaný proto správně vycházel z údajů poskytnutých společností Gravel, spol. s r. o., která uvedla, že po provedení digitalizace vrcholy A, B, C, D a E upravila tak, aby dobývací prostor nezasahoval do dalších pozemků a že uvedené vrcholy byly posunuty pouze směrem do plochy dle předchozího souhlasu, tedy navrhovaný DP Počaply u Terezína I nikde nezasahuje mimo plochu dle předchozího souhlasu. Soud proto nepovažuje žalobní námitku za důvodnou.

78. K žalobní námitce, že výroková část prvostupňového rozhodnutí nezohledňuje podmínku závazného stanoviska orgánu územního plánování Městského úřadu Litoměřice ze dne 5. 8. 2019, č. j. MULTM/0051821/19/ROZ/Ipe, že „záměr bude realizován v souladu s návrhem jeho řešení vyplývajícím z předloženého návrhu na stanovení DP Počaply u Terezína (12/2017), který zpracoval Lubomír Starý, bytem Líšný 2. Díl, č.p. 40, 468 22 Železný Brod“, soud uvádí, že oním návrhem na stanovení dobývacího prostoru je míněn návrh na zahájení správního řízení o stanovení dobývacího prostoru ze dne 18. 12. 2017, na základě kterého bylo zahájeno řízení o stanovení dobývacího prostoru. Žalovaný k obsahově stejné odvolací námitce v napadeném rozhodnutí na straně 13 uvedl, že „výše citovaná podmínka Městského úřadu Litoměřice, jakožto jediná podmínka, která byla součástí závazného stanoviska Městského úřadu Litoměřice vydaného dne 5. 8. 2019, skutečně není obsažena ve výroku I. napadeného rozhodnutí, neboť to, co řeší, plyne přímo ze zákona a týká se až budoucí hornické činnosti, nikoliv DP. Pro úplnost je ovšem nutno podotknout, že OBÚ v napadeném rozhodnutí na str. 43 uvádí, v rámci doplnění návrhu organizace na stanovení DP, výše zmíněné ZS 2 (závazné stanovisko Městského úřadu Litoměřice ze dne 5. 8. 2019 – pozn. soudu) i s touto jeho podmínkou. Nutnost realizovat záměr v souladu s dokumentací plyne přímo ze zákona, neboť případné budoucí povolení hornické činnosti OBÚ povoluje podle zpracované dokumentace (plánu otvírky přípravy a dobývání).“ Soud souhlasí s odůvodněním žalovaného, že nebylo třeba do výroku rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru zahrnout povinnost postupovat dle návrhu na stanovení dobývacího prostoru a související dokumentace, neboť povinnost postupovat v souladu s dokumentací plyne přímo ze zákona. Proto soud neshledal námitku důvodnou.

79. K žalobním námitkám, dle kterých záměr negativně ovlivní spodní vody (studny, pevnost Terezín), dojde k nárůstu dopravy, což bude mít za následek zvýšenou hlučnost, prašnost a vibrace, kdy žalobce namítal, že žalovaný jeho námitky nevypořádal s tím, že mohou být relevantní až v řízení o povolení hornické činnosti, nikoli v řízení o stanovení dobývacího prostoru, soud uvádí, že žalovaný správně upozornil na straně 10 napadeného rozhodnutí na nutnost rozlišovat mezi správním řízením o stanovení dobývacího prostoru dle § 28 horního zákona a správním řízením o povolení hornické činnosti podle ustanovení § 17 a § 18 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hornické činnosti“).

80. Podle § 28 odst. 6 horního zákona „obvodní báňský úřad v řízení o stanovení dobývacího prostoru posoudí návrh především z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a jeho důsledků; přitom posoudí, zda je návrh v souladu s rozhodnutím o stanovení chráněného ložiskového území a zda vyhovuje všeobecným technickým požadavkům pro výstavbu dolů nebo lomů a požadavkům, které stanoví zvláštní předpisy pro ochranu chráněných zájmů.“ Podle odstavce 7 „obvodní báňský úřad v řízení o stanovení dobývacího prostoru zabezpečí stanoviska dotčených orgánů státní správy a posoudí připomínky a návrhy účastníků.“ Podle odstavce 8 „v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru vymezí obvodní báňský úřad dobývací prostor a stanoví podmínky, kterými se zabezpečí celospolečenské zájmy v území, a rozhodne o námitkách účastníků řízení.“ 81. V odborné literatuře (VÍCHA, O. Horní zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022, komentář k § 28, právní informační systém ASPI) se k citovanému ustanovení uvádí: „Obvodní báňský úřad posuzuje návrh na stanovení dobývacího prostoru mj. i z hlediska, zda vyhovuje požadavkům, které stanoví zvláštní předpisy pro ochranu chráněných zájmů. V rozhodnutí o stanovení nebo změně dobývacího prostoru pak obvodní báňský úřad nejen vymezí dobývací prostor, ale také stanoví podmínky, kterými se zabezpečí zákonem chráněné obecné zájmy v území (srov. § 28 odst. 8). Obvodní báňský úřad se tedy musí i v řízení o stanovení dobývacího prostoru zabývat ochranou veřejných zájmů chráněných podle zvláštních zákonů. V daném případě jde o střet zájmů v materiálním smyslu, tedy z hlediska faktického, nikoli však formálního. Věcná podstata je stejná, jako v případě střetu zájmů při povolování hornické činnosti, tj. je potřeba zajistit nezbytnou ochranu jiných veřejných zájmů (zákonem chráněných obecných zájmů v území) před negativními vlivy v tomto případě ale plynoucími ze stanovení dobývacího prostoru, nikoli z hornické činnosti. Formálně ale zákon tuto nutnost ochrany jiných veřejných zájmů před vlivy způsobenými stanovením dobývacího prostoru pojmem "střet zájmu" neoznačuje. Již v řízení o stanovení nebo změně dobývacího prostoru se tedy uplatňuje ochrana veřejných zájmů chráněných podle zvláštních zákonů, nikoli ovšem před vlivy využití výhradního ložiska, tedy jeho dobývání (těžby), ale před vlivy vyvolanými stanovením dobývacího prostoru. Nejde tedy o střet zájmů podle § 33 odst. 1–3. Ochranu jiných veřejných zájmů před vlivy stanovení nebo změny dobývacího prostoru zajištuje obvodní báňský úřad formou stanovení podmínek pro zabezpečení ochrany těchto zákonem chráněných veřejných zájmů v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru.“ Soud se ztotožňuje s citovaným komentářem, přičemž za rozhodující je třeba považovat posouzení, zda samotné stanovení dobývacího prostoru má negativní vliv na životní prostředí a další hodnoty. V souladu s komentářem není třeba posuzovat potenciální vlivy vzniklé až přímo hornickou činností, neboť tyto vlivy se posuzují až v řízení o povolení hornické činnosti. Námitky, které uplatnil žalobce v odvolacím řízení (vliv záměru na spodní vody, zvýšená hlučnost, prašnost a vibrace v důsledku nárůstu dopravy) dle názoru soudu mají být vyhodnoceny až v řízení o povolení hornické činnosti, neboť samotným stanovením dobývacího prostoru nedojde k negativnímu vlivu na uvedené hodnoty.

82. Dále je třeba zmínit, že posuzované správní řízení o stanovení dobývacího prostoru je tzv. navazujícím řízením dle § 9b a násl. zákona o posuzování vlivů, jelikož posuzovanému správnímu řízení předcházel proces EIA. Soud ve shodě s vyjádřením žalovaného k žalobě uvádí, že uvedené žalobní námitky (spodní vody, zvýšená prašnost, hlučnost a vibrace v důsledku nárůstu dopravy) již byly žalobcem uplatněny v počátku řízení a v prvostupňovém rozhodnutí obvodního báňského úřadu na str. 44 byly podrobně vysvětleny s ohledem na závěry procesu EIA. Jednotlivé přílohy dokumentace EIA (1. Dopravní průzkum, 2. Akustické posouzení, 3. Rozptylová studie, 4. Posouzení vlivů na veřejné zdraví, 5. Hydrogeologický průzkum, 6. Biologické hodnocení, 7. Hodnocení vlivů na krajinný ráz a 8. Územní systémy ekologické stability) jsou uvedeny a specifikovány na stranách 26 až 28 prvostupňového rozhodnutí obvodního báňského úřadu. Opakovaně byly tyto námitky uplatněny v odvolání proti rozhodnutí OBÚ a řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí žalovaného.

83. K žalobní námitce, že stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I nerespektuje pevnost Terezín jako památkovou rezervaci prohlášenou nařízením vlády č. 443/1992 Sb., o prohlášení území pevnosti Terezín za památkovou rezervaci, ve znění pozdějších předpisů a je v rozporu s § 3 písm. a), h) a l) citovaného nařízení, soud uvádí, že v § 3 písm. a), h) a l) zmíněného nařízení vlády jsou vymezeny podmínky pro zabezpečení ochrany památkové rezervace pevnosti Terezín. Pod písmenem a) je uvedena podmínka, že „při pořizování územně plánovací dokumentace musí být posílen význam rezervace ve funkční, prostorové, hmotné a významové struktuře města a chráněny jeho panoramatické hodnoty.“ Pod písmenem h) je uvedena podmínka, že „musí být zachovány objekty a plochy pevnostního systému v prostoru Hlavní pevnosti, Malé pevnosti a mezilehlého území Horního a Dolního retranchementu.“ Pod písmenem l) je uvedena podmínka, že „úpravy technického vybavení, dopravních staveb a inženýrských sítí se musí provádět s ohledem na památkovou hodnotu rezervace.“ K uvedeným podmínkám soud uvádí, že v posuzované věci se nejedná o pořizování územně plánovací dokumentace, přičemž památková rezervace pevnost Terezín dle mapových podkladů je vzdálena více než 1 kilometr od DP Počaply u Terezína I. Dle názoru soudu se opět jedná o námitku týkající se případných negativních účinků hornické činnosti, nikoli o námitku, která by směřovala k negativním důsledkům samotného stanovení dobývacího prostoru.

84. K obavám žalobce ohledně ochrany podzemních vod a narušení zavodňovacího systému pevnosti Terezín soud dále uvádí, že touto otázkou se zabýval již obvodní báňský úřad v prvostupňovém rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, přičemž na straně 45 uvedl, že k dostatečné ochraně podzemních vod pak bude sloužit jejich podrobný monitoring, uložený v podmínce č. A.8 souhlasného závazného stanoviska EIA, jakož i povinnosti uložené v podmínkách č. 3 až 5 závazného stanoviska – souhlasu vodoprávního úřadu Městského úřadu Litoměřice, v podmínkách č. 1 až 4 vyjádření České inspekce životního prostředí a podmínky dle vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu, přičemž uvedené podmínky byly zapracovány do prvostupňového rozhodnutí obvodního báňského úřadu.

85. Dále se na straně 45 prvostupňového rozhodnutí zabýval obvodní báňský úřad námitkou, kterou zopakoval žalobce i v žalobě, a to že dle vyjádření RNDr. Jiřího Starého, zpracovatele hydrogeologického průzkumu, v rámci ústního jednání ve věci bylo připuštěno možné stálé snížení hladiny podzemní vody pod částí pevnosti Terezín do 10 cm, což dle žalobce může mít fatální následky pro stabilitu pevnosti Terezín jako celku. Obvodní báňský úřad upozornil, že žalobcem zmiňované snížení hladiny podzemní vody o max. 10 cm je vytržené z kontextu, k čemuž citoval podstatnou část vyjádření RNDr. Jiřího Starého při ústním jednání dne 15. 3. 2018, kdy RNDr. Starý sice upozornil na možnost snížení hladiny spodní vody na pravém břehu řeky Ohře s tím, že tento vliv bude zcela minoritní, a zároveň uvedl, že z hlediska hydrogeologického představuje řeka Ohře hraniční okrajovou podmínku ve vztahu k posuzovanému dobývacímu prostoru a že areál pevnosti Terezín nacházející se na levém břehu řeky Ohře nemůže být nijak ovlivněn budoucí těžbou DP Počaply u Terezína I. Soud opětovně konstatuje, že daná problematika spodních vod, hlučnosti a prašnosti byla řešena v procesu EIA, jak plyne ze souhlasného závazného stanoviska EIA Ministerstva životního prostředí, jehož podkladem byly odborné studie na danou problematiku. Zároveň se s danými námitkami vypořádal obvodní báňský úřad na straně 52 a násl. prvostupňového rozhodnutí. Žalobce uvádí opětovně stejné námitky, které již byly vyřešeny v rámci procesu EIA, případně v prvostupňovém rozhodnutí obvodního báňského úřadu, kdy navíc se dle názoru soudu jedná o námitky, které mají prostor až v řízení o povolení hornické činnosti. Soud dodává, že se jedná o zcela neurčité a nepodložené námitky žalobce, které jsou v rozporu s dokumentací pořízenou v procesu EIA. S ohledem na nekonkrétnost příslušných žalobních námitek nepovažuje soud za potřebné, aby se k nim dále vyjadřoval.

86. K žalobní námitce, že žalovaný i obvodní báňský úřad dostatečným způsobem neodůvodnili, zdali stanovení dobývacího prostoru Počaply u Terezína I v navržené podobě převažuje nad veřejným zájmem na ochraně daného území a jeho hodnot, na ochraně nezastavěného území a na ochraně dalších zájmů chráněných ve stavebním zákoně, soud uvádí, že touto otázkou se zabýval již obvodní báňský úřad, který na straně 50 prvostupňového rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že v průběhu řízení nevyplynula převaha jiného významného veřejného zájmu, která by bránila stanovení předmětného dobývacího prostoru. Žalovaný pak na straně 15 napadeného rozhodnutí upozornil, že „stejně tak jako veřejný zájem na ochranu daného území a jeho hodnot, tak i veřejný zájem na hospodárném využití ložisek nerostných surovin, které v tomto případě podle § 5 odst. 1 a 2 horního zákona tvoří výhradní ložisko (k jehož vydobytí organizaci byl DP prvoinstančním orgánem stanovován), tedy majetek České republiky, je nutno vzájemně koordinovat a harmonizovat tak, aby nevylučovaly jeden druhý, při dodržení určitých pravidel a opatření. Řádné využívání nerostného bohatství podle horního zákona je veřejným zájmem, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2009, čj. 4 As 68/2008–138,“ ze kterého žalovaný citoval: „Koncepce zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, vychází z toho, že nerostné bohatství na území České republiky, které je tvořeno ložisky vyhrazených nerostů, je ve vlastnictví státu (§ 5 horního zákona). Zájem na řádném využívání nerostného bohatství, který je nepochybně zájmem veřejným, je zabezpečen tím, že organizace, jimž je povoleno provádění hornické činnosti, platí státu úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů (§ 32a horního zákona). Z uvedeného vyplývá, že hornická činnost organizací, třebas prováděná v rámci jejich podnikatelské činnosti, je též naplněním veřejného zájmu státu na řádném využívání nerostného bohatství.“ Soud souhlasí s názorem žalovaného, že v posuzované věci převážil veřejný zájem na těžbě nerostných surovin. Žalovaný správně poukázal na potřebu harmonizace (rovnováhy) mezi jednotlivými zájmy a hodnotami. Posouzení konkurujících si veřejných i soukromých zájmů bylo v posuzovaném správním řízení zajištěno tím, že byla vyžádána stanoviska dotčených orgánů a dotčené fyzické a právnické osoby mohly uplatnit své připomínky. Ze žaloby je v obecné rovině zřejmé, že žalobce klade důraz na ochranu životního prostředí, což bylo zajištěno i v rámci předchozího procesu EIA, kdy byly hodnoceny dopady těžby nerostů do jednotlivých složek životního prostředí. Na tyto výsledky posouzení v procesu EIA poukázal již obvodní báňský úřad ve svém rozhodnutí.

87. K otázce veřejného zájmu soud dále uvádí, že společnost České štěrkopísky spol. s r. o. ve svém vyjádření k žalobě upozornila na dokument s názvem Surovinová politika České republiky, ve kterém je kladen důraz na těžbu štěrkopísků jakožto stavebního materiálu. Soud shledal, že ve správním spise je založeno Odborné vyjádření České geologické služby k výhradnímu ložisku štěrkopísků Travčice–Počaply ze dne 12. 4. 2021, č. j. ČGS–441/21/200*SOG–441/0202/2021. V tomto odborném vyjádření České geologické služby, která je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem životního prostředí, je na straně 16 pod bodem m) uvedeno, že „veřejný zájem na hospodárném vytěžení zásob výhradního ložiska štěrkopísků Travčice–Počaply (B 3001900) v navrhovaném DP Počaply u Terezína I je v souladu s Regionální surovinovou politikou Ústeckého kraje a zejména je v souladu s plněním závazného, veřejně projednaného dokumentu – Surovinové politiky České republiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů.“ Uvedené skutečnosti dle názoru svědčí o převažujícím veřejném zájmu na těžbě štěrkopísků ve stanoveném dobývacím prostoru Počaply u Terezína I.

88. K žalobní námitce, že se správní orgány dostatečně nezabývaly skutečností, že předmětný dobývací prostor se nachází v záplavovém území Q100 řeky Labe, soud uvádí, že dle jeho názoru k uvedené námitce není žalobce věcně legitimován, jelikož daná problematika se nedotýká jeho práv, tudíž by se soud nemusel námitkou zabývat. Přesto se však soud z opatrnosti námitce věnoval a shledal, že stejnou námitkou se zabýval již obvodní báňský úřad ve svém rozhodnutí na straně 52, kde poukázal na příslušná rozhodnutí vydaná vodoprávními úřady s tím, že neshledal rozpor, pro který by nemohl být předmětný dobývací prostor umístěn v daném záplavovém území. Žalovaný se explicitně touto otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval, nicméně z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že souhlasil s posouzením dané otázky obvodním báňským úřadem, přičemž prvostupňové a odvolací rozhodnutí tvoří jeden celek. Soudu se jeví posouzení záplavového území dostatečné. Ze strany soudu lze doplnit, že existence záplavového území byla řešena již v procesu EIA, k čemuž lze odkázat především na podmínky č. 1 a 2 souhlasného závazného stanoviska EIA. Tyto podmínky byly převzaty do podmínek č. 2.1 a 2.2 prvostupňového rozhodnutí obvodního báňského úřadu, kde jsou také v plném rozsahu citovány. Ve shodě s osobou zúčastněnou na řízení 3) České štěrkopísky spol. s r. o. soud konstatuje, že ochrana záplavového území je v této věci dostatečně zajištěna, o čemž svědčí souhlasné závazné stanovisko vodoprávního úřadu Městského úřadu Litoměřice ze dne 11. 7. 2017, jehož podmínky byly převzaty do podmínek č. 7.1 až 7.5 rozhodnutí obvodního báňského úřadu o stanovení dobývacího prostoru a které bylo v odvolacím řízení potvrzeno nadřízeným orgánem. Stejně tak ochranu záplavového území zajišťují souhlasná stanoviska Povodí Ohře, státní podnik, ze dne 9. 6. 2017 a ze dne 28. 7. 2022, jejichž podmínky byly převzaty do podmínek č. 9.1 až 9.4 rozhodnutí obvodního báňského úřadu o stanovení dobývacího prostoru, ve znění jeho změny v části výroku ad 3/ napadeného rozhodnutí. Konečně ochrany záplavového území se týká i souhlasné vyjádření Povodí Labe, státní podnik, ze dne 28. 6. 2017, zn. PVZ/17/28148/Fa/0, jehož podmínky byly převzaty do podmínek č. 10.1 až 10.4 rozhodnutí obvodního báňského úřadu o stanovení dobývacího prostoru. Soud nepovažuje žalobní námitku za důvodnou.

89. Soud proto žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou a podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

90. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

91. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení nebyla soudem osobám zúčastněným na řízení uložena žádná povinnost.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Vyjádření osob zúčastněných na řízení 1) a 2) Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 3) Posouzení věci soudem