142 C 32/2021 - 115

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o částku 11 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení v části týkající se zaplacení částky 3 121 968 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 000 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 3 121 968 Kč od [datum] do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 878 032 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 000 Kč od [datum] do [datum], z částky 8 000 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 7 878 032 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 486 203,20 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 11 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 000 Kč od [datum] do zaplacení s tím, že v průběhu prázdnin roku [rok] byla žalobkyně oslovena žalovanou v tom směru, zda by žalobkyně měla zájem o koupi nemovitostí, a to pozemku parc.č. [hodnota], jehož součástí je stavba – objekt k bydlení č. p. [číslo], dále pozemku parc.č. [číslo] a pozemku parc.č. [číslo], jehož součástí je stavba bez čp/če, to vše v k.ú. [adresa], části obce [adresa], obci [adresa]. Žalovaná totiž měla v úmyslu odkoupit podíl o výši 5/6 na těchto nemovitostech od svého otce a následně žalobkyni prodat nemovitosti celé. Nedisponovala však k tomuto dostatečným objemem finančních prostředků, proto se s žalobkyní dohodla, že koupi podílu na nemovitostech bude financovat žalobkyně. Aby žalobkyně žalované osvědčila serióznost svého zájmu o nemovitosti, poskytl jednatel žalobkyně žalované dne [datum] částku ve výši 500 000 Kč jako zálohu na kupní cenu nemovitostí. Dne [datum] pak byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce se smlouvou o smlouvě budoucí kupní. Předmětem této smlouvy byla povinnost žalobkyně jakožto zapůjčitele zapůjčit žalované částku ve výši 10 500 000 Kč a povinnost žalované jako vydlužitelky vrátit žalobkyni částku ve výši 11 000 000 Kč (tedy zapůjčená částka včetně shora uvedené zálohy na kupní cenu) zpět zapůjčiteli, a to nejpozději dne [datum] s tím, že tato zápůjčka byla vázána na shora uvedený účel, tedy koupi spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech o velikosti 5/6. Pro případ, že žalovaná nevrátí žalobkyni zápůjčku řádně a včas, byla ve smlouvě sjednána povinnost žalované, jako prodávající, na výzvu žalobkyně, jakožto kupující, uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod vlastnického práva ze žalované na žalobkyni za kupní cenu ve výši 14 500 000 Kč, a to do 14 dnů ode dne doručení výzvy k uzavření takovéto smlouvy žalované. Na kupní cenu by v tomto případě byla podle smlouvy započtena peněžitá zápůjčka či její nesplacená část a závazek žalované k vrácení zápůjčky by tímto zanikl. Zbylou část kupní ceny by byla žalobkyně povinna zaplatit žalované nejpozději do 10 dnů ode dne uzavření kupní smlouvy. Žalovaná zápůjčku v dohodnutém termínu nevrátila a ani přes opakované urgence s žalobkyní neuzavřela kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Dne [datum] žalobkyně tudíž podala k Okresnímu soudu ve [adresa] žalobu na nahrazení projevu vůle – povinnosti uzavřít kupní smlouvu spojenou s návrhem na určení obsahu smlouvy. Řízení o této žalobě bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka], s ohledem na soudem avizovaný právní názor v řízení však žalobkyně přistoupila ke zpětvzetí žaloby a řízení o ní bylo zastaveno. Žalovaná již od první výzvy k uzavření kupní smlouvy opakovaně avizovala vrácení zápůjčky, avšak k tomuto fakticky nikdy nedošlo, pročež žalobkyně dne [datum] zaslala prostřednictvím svého právního zástupce žalované předžalobní výzvu k vrácení zápůjčky, a to na adresu bydliště žalované v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle, kdy ani ve vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření žalovaná tuto svou adresu nijak nerozporovala. Do dne podání této žaloby však žalobkyni zápůjčka vrácena nebyla. Žalobkyně má přitom za to, že i tehdy, pokud by soud shledal za neplatnou část smlouvy týkající se povinnosti žalované uzavřít s ním kupní smlouvu na nemovitosti, zůstala by platná část smlouvy týkající se poskytnutí a vrácení zápůjčky. Avšak i tehdy, pokud by snad nebyla smlouva soudem shledána platnou jako celek, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku odpovídající poskytnuté zápůjčce z titulu bezdůvodného obohacení. U jednání dne [datum] pak žalobkyně k námitce žalované o neplatnosti právního jednání uvedla, že předmětná smlouva ze dne [datum] je nejméně, pokud jde o zápůjčku samotnou, platným právním jednáním, neboť ve smlouvě jsou 2 oddělitelná plnění a i kdyby byla za neplatnou shledána propadná zástava, část smlouvy týkající se zápůjčky je zcela oddělitelným jednáním a tuto část je nutno považovat za platnou. Je přitom evidentní, že žalobkyně žalované peníze půjčila s tím, že sledovala ekonomický účel, a právě proto bylo ve smlouvě dojednáno, že žalovaná musí předmětné finanční prostředky v určité lhůtě vrátit, nicméně v určení této lhůty byla vyjádřena vůle obou jednajících stran, žalovaná však svoji povinnost ze smlouvy nesplnila a ani se nesnažila s žalobkyní jakkoliv dohodnout dříve, než žalobkyně přistoupila k soudnímu vymáhání svých nároků. Pokud nyní žalovaná činí z žalobkyně nemravný subjekt, pak opak je pravdou, žalobkyně žalované poskytla bezúročnou zápůjčku a částka, za kterou měla být odkoupena předmětná nemovitost, byla vyšší, než činil odhad nemovitosti a výše půjčené částky. Žalovaná tedy věděla, že má peníze vrátit a ke kterému dni a z tohoto pohledu, pokud se nyní domáhá toho, že by hradila nižší úrok, nelze tomuto jejímu postupu přiznat právní ochranu. Pokud jde o námitku, že by vztah měl být posouzen i ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, pak žalobkyně je přesvědčena, že tento zákon se na daný případ nevztahuje, neboť celá tato ekonomická transakce se vymyká zákonu o spotřebitelském úvěru a smyslem ochrany spotřebitele nemůže být, aby se tento zákon rozšiřoval i na jiné smlouvy, které nesplňují podmínky zákona o spotřebitelském úvěru. Navíc je otázkou, zda na samotnou žalovanou je vůbec možno pohlížet jako na spotřebitelku, když v registru ekonomických subjektů ČR je vedena jedna osoba se stejným jménem a příjmením, kdy jedním z předmětů podnikání této osoby je i pronájem nemovitostí a datum vzniku tohoto předmětu podnikání je před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce.

2. V podání ze dne [datum] pak žalobkyně doplnila, že při aplikaci ustanovení § 576 občanského zákoníku je potřeba vyhodnotit jednak 1) faktickou oddělitelnost obsahu, u níž má žalobkyně za to, že je zjevná, když se jedná o dvě samostatné smlouvy na jedné listině, a 2) otázku, zda lze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V této souvislosti je potřeba opětovně zdůraznit, že smlouva byla vyhotovena advokátem osloveným žalovanou, který zastupoval ji a jednal na základě jejích pokynů. Jsou tak naprosto absurdní tvrzení žalované, že žalobkyně zneužila její tísně a naivity a „vtlačila“ ji do podepsání pro ni zjevně nevýhodné smlouvy, která měla sloužit toliko ke skrytému získání předmětných nemovitostí žalobkyní. Nelze si dost dobře představit, že by advokát žalované, který předmětnou smlouvu připravoval, na žalovanou namítané skutečnosti tuto neupozornil. Jakožto právní profesionál pak zcela jistě nejednal v tísni, ani u něj nelze předpokládat naivitu v tomto ohledu, proto by tato obrana žalované neměla obstát. Žalovaná prostřednictvím všech svých právních zástupců v jejich vyjádřeních avizovala, že je připravena zápůjčku vrátit (často navýšenou o nějakou finanční částku), přičemž zpochybňovala toliko platnost propadné zástavy – zjevně tedy z jejího pohledu, že jde o dvě oddělitelná právní jednání. Žalobkyně souhlasí s tvrzením právního zástupce žalované, že je s ohledem na právní formu žalobkyně ne zcela standardní poskytnout bezúročnou zápůjčku. Žalobkyně zápůjčky běžně neposkytuje, avšak byla oslovena právním zástupcem žalované s tím, že jde o zápůjčku na velmi krátkou dobu a její vrácení bude řádně zajištěno. V tomto ohledu má propadná zástava v předmětné smlouvě povahu zajišťovacího institutu, stejně jako například smluvní pokuta, při jejíž neplatnosti ve smlouvách nebývá sporu o tom, že se jedná o oddělitelné ujednání. Žalobkyně není právním profesionálem a při uzavírání předmětné smlouvy zastoupena nebyla – na rozdíl od žalované, jejíž advokát smlouvu vyhotovoval – a proto nelze skutečnost, že byla jako zajišťovací institut využita právě propadná zástava, přičítat k tíži žalobkyně. Žalobkyni bylo při jednání o uzavření smlouvy předestřeno, že žalovaná disponuje minimálně jednou další nemovitostí vysoké hodnoty, pročež byla žalobkyně přesvědčena o tom, že by pro žalovanou neměl být problém si ve lhůtě stanovené pro vrácení zápůjčky (nadto zjevně odsouhlasené advokátem žalované) finanční prostředky v potřebné výši obstarat. Z pohledu žalobkyně tak byla varianta, že zápůjčka bude vrácena řádně a včas, naprosto reálná a rovněž pravděpodobná. Tvrzení žalované o skrytém úmyslu, nátlaku a zneužití žalované jsou tak zcela nepravdivá. Žalobkyně právě při vědomí toho, že žalovaná není nesolventní, ba právě naopak má (a bude mít) majetek značné hodnoty, nechala volbu zajištění na advokátovi žalované, když měla za to, že i tehdy, pokud by snad došlo k nějakým problémům (nespolupráce žalované, problémy se smlouvou), bude se mít z čeho zhojit. Lze si tedy bez problémů představit, že by žalobkyně žalované zápůjčku poskytla i bez zajištění v podobě propadné zástavy. Pokud by, jak tvrdí žalovaná, bylo faktickým záměrem žalobkyně získání nemovitosti do svého vlastnictví, uzavřela by s žalovanou „standardní“ smlouvu o smlouvě budoucí kupní (či jinou vhodnou), u níž by „nehrozilo“, že žalovaná finanční prostředky řádně a včas vrátí, a žalobkyně se tak k nemovitosti nedostane. Ve stranami podepsané podobě smlouvy to tak pro žalobkyni je, pokud se budeme držet verze žalované, zbytečné riziko, že se k nemovitosti žalobkyně nedostane. Argumentace žalované tak v tomto ohledu postrádá logiku – žalovaná na jedné straně tvrdí, že ji žalobkyně po všech stránkách profesionálně zneužila za účelem dostat se k její nemovitosti, avšak současně by musel být splněn předpoklad, že si tento svůj záměr žalobkyně naprosto nedostatečně pojistila (viz shora uvedená a velmi reálná možnost, že si žalovaná mohla peníze obstarat), kdy navíc smlouvu nechala vyhotovit advokáta žalované. Jedná se o zjevně účelová tvrzení, která si vzájemně odporují co se týče schopností a úmyslu žalobkyně. Žalobkyně byla s žalovanou v kontaktu po celou dobu trvání lhůty k vrácení zápůjčky, kdy žalovaná neustále avizovala její vrácení k určitému datu, avšak tento termín se stále posouval. Po uplynutí lhůty k vrácení zápůjčky se žalobkyně opět snažila s žalovanou telefonicky spojit, avšak tato již žalobkyni nezvedala telefon, proto žalobkyně vyhodnotila jako způsob, který zajistí nejvyšší míru pravděpodobnosti úhrady dlužné částky, domáhání se převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti, když žádný z předchozích slibů úhrady ze strany žalované se neukázal jako pravdivý a aktuálně byla navíc žalovaná nekontaktní. Z totožného důvodu reagovala žalobkyně odmítavě i na následující nabídky právních zástupců k úhradě zápůjčky (přičemž pokud by žalovaná skutečně měla zájem zápůjčku vrátit, žalobkyně si nedovede dost dobře představit způsob, jak by jí v tom mohla zabránit), když tyto považovala za nevěrohodné, což se nakonec vždy potvrdilo. V jednom případě právní zástupce dokonce žalobkyni sdělil, že tak jako tak peníze posílá, avšak ani v tomto případě k uvedenému nedošlo. Ve shora nastíněné situaci tak nebylo na co čekat a žalobkyně skutečně vyzvala žalovanou k uzavření smlouvy bezodkladně po uplynutí lhůty pro vrácení zápůjčky. Pokud by v té době žalovaná zápůjčku vrátila, žalobkyně by na uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva netrvala. Podle ustanovení § 574 občanského zákoníku je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Z pohledu judikatury ÚS je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před tím, který neplatnost zakládá, jsou-li oba takové výklady možné, jedním ze základních principů pro výklad smluv. Rovněž důvodová zpráva k ustanovení § 576 občanského zákoníku uvádí, že „Povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Proto je také tato zásada výslovně formulována jako první právní pravidlo uvozující ustanovení o neplatnost právních jednání. Favorizace platnosti právního jednání před jeho neplatností je významná, …“ Bylo-li jednání učiněno, zákon předpokládá, že bylo učiněno proto, aby s ním byly spojeny právní následky, nikoli naopak. Neplatnost právního jednání je tak výjimkou z obecného pravidla, že jednání je platné. Příklon k výkladu, který nezakládá neplatnost právního jednání (zejména smlouvy) v případech, kdy jsou oba výklady možné, judikoval opakovaně i ÚS. Zvažuje-li tedy soud použití institutu neplatnosti právního jednání, má povinnost nejdříve zohlednit všechny okolnosti, které hovoří ve prospěch platnosti právního jednání. ÚS v tomto smyslu uvedl, že „je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoliv extenzivně“. Skutečnost, že smlouvu připravoval advokát zastupující žalovanou, má mimo vyvrácení tvrzení o nekalých úmyslech žalobkyně význam zejména s ohledem na ustanovení § 579 občanského zákoníku, podle jehož odst. 1 ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo tuto neplatnost namítnout nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Podle odst. 2 téhož ustanovení má nadto ten, kdo neplatnost způsobil, vůči straně, která o neplatnosti nevěděla, povinnost k náhradě škody. Žalovaná již takto v podstatě těží z neplatnosti propadné zástavy (inkorporované do smlouvy jejím vlastním advokátem) a nyní by měla těžit rovněž z neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Přitom zde nejde ani o běžné úroky, natož o jakékoliv smluvní sankce, nýbrž toliko o úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaná již od počátku ví, že a kdy má povinnost předmětné finanční prostředky vrátit, jak to ostatně opakovaně avizovala ve vyjádřeních svých právních zástupců, a nyní se pokouší zprostit i toho nejelementárnějšího postihu, který zákon pro dlužníky v prodlení zná, jímž jsou právě zákonné úroky z prodlení. Z pohledu žalované tak je zjevně ideální situace, kdy protiprávně a v rozporu se smlouvou více než dva roky zadržuje žalobkyni částku 11 milionů, avšak toto její jednání nebude mít žádné negativní důsledky. Samotná smlouva pak byla nadto i pojmenována jako smlouva o zápůjčce a smlouva o smlouvě budoucí kupní, což rovněž nasvědčuje akceptaci tohoto dokumentu stranami jako dvou různých právních jednání. Pokud jde o otázku, zda byla žalovaná spotřebitelem, pak žalobkyně považuje tvrzení žalované, že v dané věci jednala jako spotřebitel, za naprosto absurdní a účelové, když v rámci minulého jednání ve věci rovněž právní zástupce žalované uvedl, že si vyřizovala živnostenské oprávnění k vyřízení úvěru ke koupi předmětné nemovitosti. Žalovaná si tedy vyřídila živnostenské oprávnění za účelem koupě předmětné nemovitosti. Tuto nemovitost zakoupila z prostředků poskytnutých žalobkyní (v době uzavření smlouvy o zápůjčce již byla držitelkou živnostenského oprávnění) a následně v souladu s předmětem podnikání „pronájem a správa vlastních nebo pronajatých nemovitostí“, k jehož provozování je oprávněna, danou nemovitost pronajímá. Ze skutečnosti, že žalovaná na smlouvu o zápůjčce neuvedla své podnikatelské údaje (tedy zejména IČO) rozhodně nelze vyvozovat, že jednala v pozici spotřebitele. Spíše se tímto svým jednáním mohla dopustit trestného jednání, což však není předmětem tohoto sporu. I v této souvislosti se pak žalovaná snaží těžit ze svého protiprávního jednání. Pokud by neplatnost smlouvy pramenila ze skutečnosti, že žalovaná jednala jako spotřebitel (s čímž žalobkyně kategoricky nesouhlasí), pak by se neuplatnilo ustanovení § 576 NOZ jakožto toliko obecné vůči speciálnímu.

3. U jednání konaného dne [datum] vzala žalobkyně žalobu z části zpět s tím, že dne [datum] došlo k částečné úhradě částky 3 00 000 Kč, u jednání konaného dne [datum] pak svůj žalobní nárok omezila o dalších 121 968 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, kterou žalobkyně započetla vůči pohledávce žalované. V souladu s tímto částečným zpětvzetím ze strany žalobkyně, kdy žalovaná vyslovila se zpětvzetím žaloby svůj souhlas, soud řízení ve výroku I. rozsudku částečně zastavil ve smyslu § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a předmětem řízení nadále zůstalo zaplacení částky 7 878 032 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 000 000 Kč od [datum] do [datum], z částky 8 000 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 7 878 032 Kč od [datum] do zaplacení.

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a nárok, který je vůči ní žalobou uplatňován neuznala. U jednání dne [datum] potvrdila, že žalobkyni uhradila dne [datum] částku 3 000 000 Kč, nicméně i při této částečné úhradě jednoznačně vůči žalobkyni vyjádřila, že tímto částečným plněním zbývající nárok žalobkyně neuznává. Předně strana žalované daný závazek vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi stranami dne [datum] považuje za zcela neplatný, kdy v tomto směru odkázala na stanovisko soudu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. [spisová značka], v němž soud konstatoval, že je nutno považovat smlouvu o smlouvě budoucí, která je obsažená ve smlouvě o zápůjčce, za propadnou zástavu, přitom žalovaná má za to, že smlouva je z tohoto pohledu neplatná jako celek, protože by nikdo nesouhlasil s poskytnutím úvěru v takové výši bezúročně, bez zajištění této částky právě danou zástavou. Žalobkyně tedy od samého počátku při uzavírání smlouvy sledovala jediný cíl, a tím bylo stát se vlastnicí předmětných nemovitostí za cenu, která byla jednoznačně daná v předmětné smlouvě a nebylo možno s ní již následně jakkoliv hýbat. Přitom žalovaná v té době neměla úmysl nemovitosti prodat, jednalo se o nemovitosti, ve vztahu k nimž měla citovou vazbu, chtěla tyto nemovitosti nabýt do svého vlastnictví a musela situaci řešit urychleně, takže potřebovala sehnat dané množství finančních prostředků. Žalobkyni muselo být zřejmé, že tyto peníze žalovaná nemůže vrátit ve lhůtě 1 měsíce, jak bylo ve smlouvě stanoveno. Žalovaná však byla v takové situaci, že by si peníze půjčila v podstatě kdekoliv za jakýchkoliv podmínek. Jednání žalobkyně však v tomto směru bylo nemravné. Navíc je na danou smlouvu nutno pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, když žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky, aniž by zkoumala její úvěruschopnost a tudíž i s ohledem na tuto skutečnost je daná smlouva absolutně neplatným právním jednáním. Straně žalované je přitom známo, že § 5 zákona o spotřebitelském úvěru hovoří o tom, že se nevztahuje na bezúročné půjčky, ale v tomto směru žalovaná odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2021, sp.zn. 14 Co 115/2021, v němž soud jednoznačně konstatoval, že úvěrující je i v případě bezúročných půjček povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Je pak na žalobkyni, aby v řízení prokázala, zda peněžní prostředky ve výši 11 000 000 Kč byly ze strany žalobkyně žalované skutečně předány. Žalovaná přitom v rámci snahy o mimosoudní urovnání věci nabízela žalobkyni úhradu částky 12 000 000 Kč, tj. jak žalované jistiny, tak částečně i úroku z prodlení, avšak na toto žalobkyně nepřistoupila. Smlouva o zápůjčce sledovala v podstatě obejití předkupního práva, když je jasné, že částka 11 000 000 Kč nemohla být sehnatelná do 1 měsíce a proto záměrem žalobkyně byl od samého počátku převod nemovitostí do svého vlastnictví, tudíž je nutno na nárok žalobkyně pohlížet jako na nárok z titulu bezdůvodného obohacení a z tohoto pohledu je pak předžalobní výzva hmotněprávní výzvou k plnění dluhu z titulu bezdůvodného obohacení a je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, zda a kdy tato výzva byla žalované skutečně doručena, když žalovaná tvrdí, že tuto výzvu nikdy neobdržela, navíc byla zásilka obsahující výzvu zasílána na jinou adresu, než která byla uvedená ve smlouvě. Žalovaná nepopírá, že je vedena v živnostenském rejstříku, nicméně v době, kdy jí byla poskytnuta zápůjčka, rozhodně nepodnikala a předmětné peníze byly určeny na vyřešení aktuálních rodinných problémů. IČO si zřizovala žalovaná toliko kvůli tomu, že v té době sháněla za stejným účelem peněžní prostředky i od běžných bankovních ústavů, ale protože neměla u žádného z nich žádnou historii jako spotřebitel, byla nucena bankou, aby si právě zřídila IČO s tím, že by byla větší pravděpodobnost poskytnutí úvěru. Ve skutečnosti však žádný takový úvěr poskytnut nebyl, a proto žalovaná začala jednat právě s žalobkyní. Předmětné nemovitosti má žalovaná stále ve svém vlastnictví, v současné době slouží i k pronájmu, jsou zde i komerční prostory, nicméně takto je žalovaná pronajímá až od roku [rok]. Jediným důvodem, proč žalovaná doposud plnila toliko částečně, je, že žalovaná skutečně nemá v hotovosti předmětnou částku a po celou dobu se intenzivně snaží zajistit tuto částku formou úvěru u banky, v tomto směru však byla vyžadována jistá spolupráce ze strany žalobkyně, která však na tuto odmítala přistoupit, neboť i např. v současné době má žalovaná schválen úvěr u [právnická osoba]., která si však klade podmínku, že potřebuje potvrzení o pravomocném skončení tohoto sporu, avšak žalobkyně odmítla věc řešit smírnou cestou a dosáhnout tak dřívějšího pravomocného ukončení sporu.

5. V podání ze dne [datum] pak žalovaná doplnila, že v případě, že by soud dospěl k závěru, že z předmětné Smlouvy o zápůjčce se smlouvou o smlouvě budoucí ze dne [datum] je neplatná „pouze“ část týkající se smlouvy o smlouvě budoucí kupní, klíčovým k posouzení platnosti smlouvy jako celku by bylo ustanovení § 576 občanského zákoníku, podle nějž týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Klíčovou otázkou týkající se skutečné vůle smluvních stran je tedy to, zda by došlo k uzavření předmětné smlouvy bez části týkající se smlouvy o smlouvě budoucí kupní v případě, že by žalobkyně (eventuální) neplatnost tohoto ujednání rozpoznala včas. Žalovaná poukazuje na to, že žalobkyně sjednala smlouvou předmětnou zápůjčku jako bezúročnou, což je s ohledem na právní formu žalobkyně (obchodní korporaci založenou za účelem dosahování zisku) v případě smlouvy o zápůjčce velmi nestandardní. Úhradu své pohledávky přitom žalobkyně ani nezajistila formou zřízení zástavního práva či jiného zajištění. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že zřízení zástavního práva k nemovitostem, jejichž koupě měla být předmětnou smlouvou financována, přitom bylo umožněno, respektive přímo fakticky zajištěno, samotnou kupní smlouvou uzavřenou mezi původními vlastníky předmětných nemovitostí a žalovanou, když se v části 2.4. výše uvedené kupní smlouvy bývalí vlastníci zavázali uzavřít smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch třetí strany. Zcela proti ekonomickému smyslu smlouvy, jakožto smlouvy o zápůjčce směřující k poskytnutí finančních prostředků a jejich vrácení obvykle s jistým zúročením, pak žalobkyně svoji pohledávku nezajistila ani jinými obvyklými instituty, např. sjednáním smluvní pokuty, nýbrž smlouvu uzavřela s celou řadou institutů sloužících výlučně k zajištění nabytí vlastnického práva konkrétních nemovitostí (tj. sjednání smlouvy o smlouvě budoucí kupní stanovící faktickou povinnost žalované žalobkyni nemovitosti prodat, sjednání předkupního práva, jehož smyslem bylo očividně zabránit žalované nemovitosti prodat jiné osobě před uplynutím měsíce stanoveného k úhradě zápůjčky, a sjednání zákazu zcizení nemovitostí). Za zmínku pak stojí i skutečnost, že vrácení poměrně vysoké zápůjčky bylo ve smlouvě předpokládáno v termínu 30 dnů, tj. v termínu, který lze vzhledem k výši zápůjčky považovat za extrémně krátký, což nasvědčuje tomu, že podmínka umožňující aplikaci ujednání o povinnosti uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí byla ve skutečnosti žalobkyní chápána jako ryze formální (s ohledem na absenci jakéhokoliv důvodu žalobkyně domnívat se, že žalovaná bude schopna částku 11 000 000 Kč ve smluvené 30 denní lhůtě vrátit) a žalobkyně považovala smlouvu o smlouvě budoucí za fakticky nepodmíněnou. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uzavření kupní smlouvy již [datum], tj. okamžitě po uplynutí lhůty k vrácení zápůjčky, a to aniž by žalovanou vyzvala k úhradě zápůjčky, domáhala se soudní cestou nahrazení projevu vůle žalované, a dále pak především i fakt, že žalobkyně vůbec poprvé vyzvala žalovanou k vrácení zápůjčky až po vydání usnesení zdejšího soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], jímž tento zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, kterým mělo být žalované zakázáno nakládat s nemovitostmi žalované, k nimž žalobkyně hodlala získat vlastnické právo, a formuloval mj. i závěr o zjevnosti záměru žalobkyně v době poskytnutí zápůjčky získat předmětné nemovitosti, nikoli uzavřít smlouvu o zápůjčce. I v případě, že snad žalobkyně „benevolentně“ ponechávala zapůjčených 11 000 000 Kč v dispozici žalované s úmyslem tuto sumu v budoucnosti započíst na kupní cenu, je s podivem, že až do konce roku [rok] se nezajímala ani o eventuální, v žalobě tvrzený, nárok na uhrazení zákonných úroků z prodlení, jež by do doby podání žaloby na zaplacení nároku ze smlouvy o zápůjčce - v případě její platnosti, tvrzené žalobkyní – přesáhly částku 2 000 000 Kč. Je tedy evidentní, že vrácení poskytnuté částky nebylo cílem žalobkyně až do chvíle, kdy se na základě citovaného soudního rozhodnutí přesvědčila, že její naděje na získání předmětných nemovitostí soudní cestou je zcela minimální. Z jednání žalobkyně je tedy zcela zřejmé, že smyslem smlouvy bylo ze strany žalobkyně zajistit si vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nikoliv poskytnout žalované finanční prostředky. Vzhledem k výše uvedenému co do obsahu smlouvy si pak fakticky absolutně nelze představit jako myslitelné, že by žalobkyně, pokud by včas rozpoznala eventuální neplatnost ujednání smlouvy týkající se smlouvy o smlouvě budoucí, smlouvu uzavřela a příslušnou zápůjčku žalované poskytla. Oproti požadavku ustanovení § 576 občanského zákoníku tedy nejen, že nelze předpokládat, že by došlo k uzavření předmětné smlouvy bez části týkající se smlouvy o smlouvě budoucí, nýbrž lze – za současně zjištěného skutkového stavu - takovou eventualitu prakticky zcela vyloučit. A contrario k ustanovení § 576 občanského zákoníku je tedy zřejmé, že smlouva je neplatná jako celek, neboť nelze předpokládat, že by k danému právnímu jednání, tj. k uzavření smlouvy, došlo bez neplatné části (tj. ustanovení, jímž byla sjednána smlouva o smlouvě budoucí kupní) byla-li by tato neplatnost rozpoznána včas. Předmětná smlouva je podle žalované nutně neplatná i s ohledem na zásadní porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované při poskytování zápůjčky. Žalobkyně sice zjevně není subjektem vyjmenovaným v ustanovení § 7 zákona č. 257/2016 Sb., ovšem z této skutečnosti nemůže plynout, že se na ni nevztahují povinnosti spjaté s podnikatelem poskytujícím spotřebitelský úvěr, ba právě naopak, ustanovení § 7 zákona č. 257/2016 Sb. stanoví povinnost zajistit si speciální kvalifikaci (licenci) pro veřejnoprávně zákonné poskytování spotřebitelského úvěru. Poskytování spotřebitelského úvěru subjektem nevyjmenovaným v ustanovení § 7 zákona č. 257/2016 Sb. tedy může být veřejnoprávním deliktem, ovšem v žádném případě nemůže nijak oslabit právní postavení druhé strany, tedy úvěrovaného spotřebitele. Eventuální poskytování spotřebitelského úvěru bez potřebného oprávnění může být pouze a jen na úkor neoprávněného poskytovatele a samozřejmě nemůže vést k negativním důsledkům pro spotřebitele. Tato maxima vyplývá ostatně i z účelu samotného zákona č. 257/2016 Sb., jenž má chránit spotřebitele. Samotný zákon č. 257/2016 Sb. pak obsahuje relativně detailní a jednoznačně taxativní výčet oblastí, v nichž se neuplatní, z nějž je jasné, že klíčovou podmínkou pro zařazení konkrétního vztahu pod vztah regulovaný tímto zákonem není naplnění podmínek ustanovení § 7 úvěrujícím subjektem. A contrario se ovšem pochopitelně použije v situaci, v níž žalobkyně poskytla žalované v pozici spotřebitelky zápůjčku, kterou poskytla z vlastních zdrojů používaných a generovaných při své podnikatelské činnosti (ostatně kromě poskytnutí daru nebo dotace lze poskytování zápůjčky podnikatelem jen těžko z jeho podnikatelské činnosti vyčlenit), nota bene evidentně za účelem nabytí nemovitostí značné ceny, navíc právě ve městě, v němž sídlí žalobkyně. Co se týče využití ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., tedy neplatnosti smlouvy o zápůjčce v důsledku neposouzení úvěruschopnosti žalované, k dané otázce, tedy zejména využitelnosti ustanovení § 5 zákona o spotřebitelském úvěru, se pregnantně vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku č. j. KSSCEUL 14 Co 115/2021, podle nějž ustanovení § 5 odst. 3 z. s. ú. tudíž nelze vykládat mechanicky tak, že při poskytování bezúročných spotřebitelských úvěrů může věřitel zcela rezignovat na prověřování schopnosti spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to i když chce prodlení s jejich vrácením spojit se smluvní sankcí. Podstatou ustanovení § 5 z. s. ú. je, aby se na tam vymezené spotřebitelské úvěry nevztahoval licenční režim a dohled. I v důvodové zprávě k zákonu o spotřebitelském úvěru je uvedeno, že u bezúplatně poskytnutého spotřebitelského úvěru podle § 5 odst. 3 z. s. ú. je stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to vzhledem k množícím se predátorským půjčkám záměrně poskytovaným sice bezúplatně, ale zato s drastickými sankcemi osobám, které nemají na jejich splácení. V případě Smlouvy je pak zjevné, že onou „kompenzací“ bezúročnosti poskytnuté zápůjčky je sjednání zjevně nezákonné propadné zástavy, pomocí níž se měla žalobkyně velmi rychle podstatně obohatit, přičemž ostatní okolnosti smluvního vztahu v podobě faktické nemožnosti splacení poskytnuté zápůjčky ve smluveném termínu jsou v případě Smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou zcela učebnicové. Výše citovaný rozsudek pak zjevně navazuje na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu č. j. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, podle nějž obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Poskytování zjevně nesplatitelného úvěru motivované výhledem ekonomického zisku je tedy jednáním, jež je nemravné, nezákonné a kterému nepřísluší jakákoliv právní ochrana. Pokud tedy v důsledku takového jednání věřitel dojde případně k ekonomické ztrátě (např. kvůli nerealizovanému zisku, nákladům ztracené příležitosti kvůli blokované finanční částce) jedná se jen a pouze o důsledek jeho přinejmenším neprozřetelného jednání a takovou ztrátu si je povinen nést sám. Lze tedy shrnout, že povinnost prověřovat reálnost splacení dluhu je zásadou, jež se uplatní při posuzování jakékoliv zápůjčky, tím spíše v případě zápůjčky poskytované podnikatelem spotřebiteli, a to bez ohledu na zakotvení takové zákonné povinnosti v právním předpisu. V případě žalobkyně pak tato povinnost, která na ni dopadá jakožto na zodpovědného hospodáře, věřitele jako takového, podnikatele a silnější stranu vztahu, nejen, že nebyla dodržena, ale vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, byla naopak popřena a finanční prostředky byly žalované poskytnuty nikoliv pouze bez potřebné opatrnosti, nýbrž dokonce s plným vědomím prakticky jisté nemožnosti dostát závazku tyto prostředky vrátit. Pokud tedy zákon v ustanovení § 87 zákona o spotřebitelskému úvěru - jako konkrétní promítnutí obecné právní zásady – jasně stanoví, že neplatnou smlouvou je i taková, při jejímž poskytování si úvěrující pouze nevyžádal dostatek podkladů o možnosti zápůjčku splácet, byť její splácení třeba i mohlo být relativně reálné, tím spíše musí být neplatná smlouva, kterou úvěrující od začátku uzavíral s praktickou jistotou o nemožnosti úvěrovaného dostát svému závazku, a to nikoliv snad za účelem laskavé pomoci osobě v nouzi, nýbrž se zcela nepokrytým zištným úmyslem domoci se nabytí nemovitostí za výhodnou cenu. K otázce spotřebitelské povahy žalované lze pouze uvést, že i kdyby v době uzavření Smlouvy již žalovaná měla živnostenské oprávnění, pro posouzení její povahy při uzavírání Smlouvy je tato skutečnost zcela irelevantní. Nepochybně ne každé jednání fyzické osoby - podnikatele je jednáním v rámci jeho podnikatelské činnosti. Z obsahu kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, které byly historicky majetkem její rodiny, je zcela zřejmé, že tuto žalovaná uzavřela jakožto fyzická osoba, nikoli jako podnikatelka. Kupní smlouvu žalovaná uzavřela zcela mimo svou podnikatelskou činnost a předmětné nemovitosti nenabývala za účelem podnikání. Stejně tak i Smlouva s žalobkyní byla žalovanou uzavírána zcela mimo její podnikatelskou činnost. Skutečnost, že některé prostory v předmětných nemovitostech žalovaná aktuálně pronajímá, je pak v této souvislosti také irelevantní, neboť tyto pronajímá jakožto fyzická osoba, přičemž nájmy žalovaná daní jako příjmy z nájmů, a nikoliv jako příjmy z podnikání. Skutečnost, že žalovaná ve vztahu s žalobkyní vystupovala jako spotřebitel, je tak zcela evidentní. U jednání dne [datum] pak žalovaná doplnila, že smlouvu ze dne [datum] sepisoval advokát [jméno FO], jehož nejprve oslovila sice žalovaná, nicméně při sepisu smlouvy pracoval pro obě strany, kdy na nákladech za sepis této smlouvy se chtěla podílet i žalobkyně a pokud jde o ujednání o smlouvě o smlouvě budoucí a o splatnosti půjčky, pak předmětný advokát tímto projevil přání žalobkyně, která žádala aby tato ujednání v předmětné smlouvě byla a tudíž žalobkyně od počátku věděla, že ze strany žalované je plnění půjčky v podstatě v daném termínu nesplnitelné. Vůlí žalované bylo předmětnou smlouvu formulovat tak, aby byla zachována možnost, že jí nemovitost ve vlastnictví zůstane. Kdyby bylo ekonomických smyslem celé transakce, že žalovaná poslouží pouze jako mezičlánek, byla by zcela jistě koncipována daná smlouva jinak, bez nutnosti uzavírat skutečnou kupní smlouvu, nicméně žalobkyně věděla, že žalovaná v dané lhůtě peníze sehnat nemůže a proto koncipovala takovéto znění smlouvy ze dne [datum]. Na druhé straně toto znění smlouvy v danou chvíli vyhovovalo i žalované, která v té době spoléhala na to, že se ji peníze v dané lhůtě sehnat podaří.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázány následující skutečnosti: Listinou označenou jako Kupní smlouva ze dne [datum] uzavřená mezi MUDr. [jméno FO], jako prodávajícím 1, [jméno FO], jako prodávající 2, a žalovanou jako kupující, podepsanou všemi stranami s úředně ověřeným podpisem, je v řízení prokázáno, že žalovaná touto smlouvou koupila do svého výlučného vlastnictví podíl v celkové výši 5/6 na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], a to za celkovou kupní cenu ve výši 11 000 000 Kč s tím, že část kupní ceny ve výši 500 000 Kč byla žalovaná povinna složit do sjednané advokátní úschovy nejpozději do [datum] pod sankcí smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč a práva prodávajících odstoupit od předmětné smlouvy, zbývající část kupní ceny ve výši 10 500 000 Kč měla být žalovanou uhrazena nejpozději dne [datum] opět jejím složením do sjednané advokátní úschovy pod sankcí další smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč a práva prodávajících odstoupit od předmětné smlouvy, přičemž v bodě II.2.3. smlouvy bylo prohlášení o tom, že částku 1 700 000 Kč žalovaná uhradí ze svých vlastních prostředků a částku 8 800 000 Kč uhradí z prostředků z poskytnutého úvěru u [právnická osoba]. Podle bodu V.5.1. vzala žalovaná jako kupující na vědomí, že na převáděných nemovitostech neváznou žádná věcná nebo obligační práva třetích osob, vyjma nájemního práva dle nájemní smlouvy ze dne [datum] uzavřené s nájemcem [právnická osoba] V bodě II.2.4. bylo ujednáno, že pokud kupující bude hradit kupní cenu z prostředků úvěru poskytnutého od třetí osoby, může dojít pro účel zajištění úvěru ke zřízení zástavního práva na předmětných nemovitostech a prodávající se zavazují takovou smlouvu uzavřít nejpozději do 5 dnů od výzvy kupující.

7. Emailovou korespondencí vedenou mezi žalovanou a jednatelem žalobkyně [jméno FO] ve dnech [datum]. a [datum] je dále prokázáno, že žalovaná jednateli žalobkyně sdělovala, že „s prodávajícími má prozatím sjednáno datum splatnosti na [datum]., ale možná bude prodlouženo; smlouva je na zapůjčení prostředků, které budou použity na odkup 5/6 nemovitostí; prostředky prý mohou jít přímo na účet úschovy; po uplynutí lhůty splatnosti zápůjčky bude těchto 11 miliónů započteno jako část celkové kupní ceny, lhůtu bych dala asi 2 měsíce, než přejde vlastnické právo na mě a připraví se další smlouva“, přílohou tohoto mailu měla být listina označená jako Smlouva o zápůjčce. Dne [datum] žalované jednatel žalobkyně emailem sdělil, že posílá scan provedené platby, která by měla již být na účtu žalované. Emailovou korespondencí ze dne [datum] a [datum] je pak dále prokázáno, že jednatel žalobkyně oznámil Mgr. [jméno FO], že žalované žalobkyně uhradila částku 500 000 Kč a tato následně přeposlala peníze jako zálohu na kupní smlouvu s tím, že nyní podle žalobkyně by měl být nějaký čas na přípravu dalšího postupu, zároveň se dotázal tohoto advokáta, do kdy je třeba doplatit zbylých 10,5 milionů Kč; následně mu dne [datum] Mgr. [jméno FO] sdělil, že se s prodávajícími dohodli na odložení termínu splatnosti a žalovaná jej měla požádat, aby žalobkyni odkázal přímo na ni s tím, že Mgr. [jméno FO] bude následně očekávat případné další pokyny. Emailem ze dne [datum] se pak žalobkyně Mgr. [jméno FO] dotazovala, zda jej kontaktovala žalovaná ohledně kupní smlouvy pro žalobkyni.

8. Následně emailovou komunikací ze dne [datum] a listinami označenými jako Smlouva o zápůjčce ze dne [datum] bez uvedení podpisu, která měla být uzavřena mezi [jméno FO] jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem, a dále Zástavní smlouva bez uvedení data (pouze roku [rok]) a podpisu, která měla být uzavřena mezi MUDr. [jméno FO] jako zástavcem a [jméno FO] jako zástavním věřitelem, je dále v řízení prokázáno, že v říjnu [rok] žalovaná jednala s p. [jméno FO] o uzavření smlouvy o zápůjčce na částku 1 500 000 Kč, která měla být vrácena nejpozději do [datum] spolu se sjednaným úrokem ve výši 10 % ročně s tím, že k zajištění této pohledávky mělo být se souhlasem vlastníka MUDr. [jméno FO], jako zástavce, zřízeno zástavní právo na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] a [číslo] pro k.ú. [adresa], obec [adresa].

9. Listinou označenou jako Smlouva o zápůjčce (se smlouvou o smlouvě budoucí) ze dne [datum] je v řízení prokázáno, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem právě dne [datum] a podle ní se strany dohodly, že zapůjčitel přenechává vydlužiteli peněžitou částku ve výši 11 000 000 Kč, přičemž část peněžité zápůjčky ve výši 500 000 Kč již byla zapůjčitelem poskytnuta převodem na účet vypůjčitele na základě smlouvy o zápůjčce dne [datum] (která byla současně touto smlouvou v celém rozsahu nahrazena), zbývající částka 10 500 000 Kč pak měla být převedena nejpozději dne [datum] na účet č. [č. účtu]; zápůjčka byla sjednána jako bezúročná a měla být vrácena převodem na účet č. [č. účtu] nejpozději dne [datum]. Podle smlouvy mělo být účelem zápůjčky financování koupě spoluvlastnického podílu v celkové výši 5/6 ve vztahu k celku na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], v rámci realizace předkupního práva vydlužitele, jehož spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech činil 1/6 k celku. V bodě V. smlouvy je pak ujednáno, že nevrátí-li vydlužitel zapůjčiteli zápůjčku řádně a včas, zavazuje se uzavřít na výzvu ze strany zapůjčitele se zapůjčitelem jako kupujícím kupní smlouvu, v níž se zaváže převést na zapůjčitele vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem za kupní cenu ve výši 14 500 000 Kč, a to do 14 dnů ode dne doručení výzvy vydlužiteli a v případě, že dojde k uzavření takové kupní smlouvy, bude na kupní cenu započtena poskytnutá peněžitá zápůjčka či její dosud nevrácená část a závazek vydlužitele k vrácení zápůjčky v takovém případě zanikne a poskytnuté finanční prostředky budou považovány za zaplacenou část kupní ceny; zbylou část kupní ceny se pak zapůjčitel zavazuje zaplatit nejpozději do 10-ti dnů od uzavření kupní smlouvy. K zajištění pohledávek a nároků, které zapůjčiteli vzniknou na základě této smlouvy, tj. k zajištění vrácení zápůjčky, bylo ujednáno, že zapůjčiteli vzniká předkupní právo k nemovitostem specifikovaným v čl. IV. smlouvy, které mělo spočívat v povinnosti vydlužitele nabídnout v případě prodeje či jakéhokoli jiného zcizení nemovitosti ke koupi zapůjčiteli za cenu 14 500 000 Kč, toto právo bylo zřízeno jako obligační. Strany dále v bodě VII. smlouvy prohlásily, že s obsahem smlouvy obě souhlasí, uzavřely ji o své svobodné vůli, nikoli pod nátlakem či za nevýhodných podmínek pro tu kterou smluvní stranu, ani v tísni a za rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti. Částečným výpisem z bankovního účtu č. [hodnota]-[číslo] ze dne [datum] a [datum], dále vyplývá, že v těchto dnech odešly na účet č. [č. účtu], který je citován ve smlouvě o zápůjčce ze dne [datum], celkem částka 10 500 000 Kč.

10. Informativním výpisem z živnostenského rejstříku žalované bylo dále prokázáno, že žalované vzniklo dnem [datum] živnostenské oprávnění v oboru činnosti: Zprostředkování obchodu a služeb (trvá doposud) a Realitní činnost, správa a údržba nemovitostí (ukončeno dne [datum]), s účinností od [datum] jí pak vzniklo oprávnění v oboru činnosti: Nákup, prodej a, správa a údržba nemovitostí (trvá doposud).

11. Z emailu jednatele žalobkyně ze dne [datum] adresovanému Mgr. [jméno FO] pak vyplývá, že žalobkyně upozornila, že daného dne vypršela lhůta, kdy žalovaná měla vrátit peníze nebo uzavřít kupní smlouvu, nic z toho neučinila, telefon má vypnutý, email zrušen; pročež požádala o sjednání schůzky s tímto advokátem za účelem porady o dalším postupu s kupní smlouvou.

12. Prohlášením [právnická osoba]. o schválení úvěru ze dne [datum] je pak dále prokázáno, že žalované bude touto bankou umožněno čerpání úvěru do výše 10 000 000 Kč, a to mimo jiné za účelem splacení zápůjčky, včetně případného příslušenství, poskytnuté žalované žalobkyní na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], přičemž jednou z podmínek čerpání tohoto úvěru, schválenými bankou ke dni [datum], bylo uzavření mimosoudní dohody a následné zastavení řízení v této soudní věci s tím, že pokud by původní věřitel odmítl jednání o mimosoudním řešení sporu, odmítl by žalované vystavit potvrzení pro účely poskytnutí úvěru či uzavřít dohodu o narovnání apod., úpravy podmínek pro poskytnutí a čerpání úvěru za účelem splácení dluhů žalované ze smlouvy o zápůjčce podléhají samostatnému schvalovacímu procesu.

13. Usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], vyjádřením žalované ze dne [datum] ve věci sp.zn. [spisová značka], zpětvzetím žaloby ve věci sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum], jakož i usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], je dále v řízení prokázáno, že v řízení probíhajícím pod sp.zn. [spisová značka], zahájeném žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhala vůči žalované nahrazení projevu vůle – povinnosti uzavřít kupní smlouvu, spojenou s návrhem na určení obsahu smlouvy s tím, že žalovaná se ve smlouvě o zápůjčce se smlouvou o smlouvě budoucí kupní ze dne [datum] zavázala, že v případě nevrácení předmětné zápůjčky řádně a včas do [datum] uzavře s žalobkyní kupní smlouvu na nemovitosti zapsané na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa] za kupní cenu ve výši 14 500 000 Kč, vzhledem k tomu, že žalovaná zápůjčku do uvedeného termínu nevrátila ani zčásti, žalobkyně jí vyzvala k uzavření kupní smlouvy na tyto nemovitosti. Žalobkyně přitom podala návrh na vydání předběžného opatření pro důvodnou obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. K návrhu na vydání předběžného opatření se žalovaná mimo jiné vyjádřila tak, že samotnou žalobu považuje za nedůvodnou, tato sleduje nepoctivý záměr; připustila, že s žalobkyní dne [datum] uzavřela předmětnou smlouvu o zápůjčce a zapůjčila si od žalobkyně částku ve výši 11 000 000 Kč; důvodem uzavření smlouvy ze strany žalované bylo financování koupě spoluvlastnického podílu na nemovitostech o celkové velikosti 5/6 ve vztahu k celku, žalobkyně přitom trvala na vrácení zápůjčky do [datum], k zajištění dluhu žalované byla ve smlouvě o zápůjčce sjednána smlouva o smlouvě budoucí, na základě které se žalovaná pro případ, kdy žalobkyni nevrátí zápůjčku řádně a včas, zavázala převést na žalobkyni vlastnické právo k předmětným nemovitostem; žalovaná nicméně neměla nikdy v úmyslu předmětné nemovitosti prodat a toto ujednání sloužilo pouze k zajištění jejího dluhu. Dále uvedla, že v době uzavírání smlouvy jednala žalovaná s [právnická osoba]. o poskytnutí hypotečního úvěru, přičemž především z tohoto důvodu byla přesvědčena, že bude schopna finanční prostředky včas vrátit; to se jí nicméně nepodařilo a ona se tak ocitla v prodlení; byť se po celou dobu snažila sehnat dlužnou částku, v okamžiku, kdy [právnická osoba]. potvrdila připravenost poskytnout žalované úvěr, pak bylo žalované jednatelem žalobkyně sděleno, že zapůjčené finanční prostředky již nadále vrátit nechce a chce, aby na ni žalovaná převedla vlastnická práva ke všem předmětným nemovitostem, následně opět zažádala o poskytnutí hypotečního úvěru, nicméně banka spojila čerpání úvěru s vkladem zástavy, z tohoto důvodu má být do katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch [právnická osoba]., na základě uzavřené úvěrové smlouvy má poskytnout [právnická osoba]. žalované úvěr ve výši 8 600 000 Kč, přičemž rozdíl mezi výší poskytnutého úvěru a výší zápůjčky žalovaná žalobci doplatí buďto z vlastních zdrojů, nebo prostřednictvím zápůjčky přislíbené panem [jméno FO]. Výše citovaným usnesením soud návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření zamítl jako nedůvodný, neboť samotná žaloba podle názoru soudu s ohledem na ustanovení § 8 občanského zákoníku není důvodná, když aniž by soud předjímal své rozhodnutí ve sporu, s ohledem na skutkové okolnosti tvrzené shodně žalobkyní i žalovanou, považuje soud jednání žalobkyně za zneužití práva, neboť uzavření smlouvy o smlouvě budoucí pro případ, že do jednoho měsíce nebude vrácena částka 11 000 000 Kč ze smlouvy o půjčce, je fakticky ujednáním o tzv. propadné zástavě a je tak dle ustálené soudní judikatury ujednáním absolutně neplatným. Záměr žalobkyně v době poskytnutí zápůjčky získat předmětné nemovitosti, nikoli uzavřít smlouvu o zápůjčce, vyplývá i ze skutečnosti, že se žalobkyně nedomáhá vrácení zapůjčené částky, ale první den prodlení žádá o převedení nemovitostí do svého vlastnictví. Soud tak neshledává svobodnou vůli na straně žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu na nemovitosti, tato zde zřejmě nebyla ani v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, když byla pouze podmínkou k získání zápůjčky. Takové jednání žalující strany je zneužitím práva nepožívajícím právní ochrany dle § 8 občanského zákoníku. Usnesením ze dne [datum] pak bylo z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastaveno s tím, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 121 968 Kč.

14. Listinou označenou jako Jednostranný zápočet ze dne [datum] vyhotovenou právním zástupcem žalobkyně je v řízení prokázáno, že žalobkyně tohoto dne učinila projev směřující k započtení pohledávky žalované ve výši 121 968 Kč vůči žalobkyni z titulu nákladů řízení přiznaných žalované v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp.zn. [spisová značka], na pohledávku žalobkyně vůči žalované ve výši 11 000 000 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne [datum].

15. Předžalobní výzvou ze dne [datum] je dále prokázáno, že zástupce žalobkyně vyzýval žalovanou k úhradě částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy, když tuto částku má žalovaná dlužit žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum] s tím, že žalovaná byla zároveň upozorněna, že v opačném případě bude částka vymáhána soudní cestou. Tato výzva byla žalované odeslána na adresu [adresa] prostřednictvím poštovních služeb téhož dne.

16. Soud v řízení přitom provedl většinu z účastníky navrhovaných důkazů, u kterých měl za to, že mohou objasnit skutkový děj, kdy tyto hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Přitom listinné důkazy na sebe navzájem navazovaly, doplňovaly se a poskytovaly ucelený obraz soudem zjištěného skutkového děje, pročež je soud vyhodnotil jako věrohodné. Pokud byly stranou žalované navrhovány další důkazy v podobě výpisu z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí žalovanou, z něhož by mělo vyplývat, že na listu vlastnickém není uvedeno identifikační číslo žalované jako podnikatelky, dále emailovou korespondencí z ledna [rok], vedenou mezi žalovanou a jejím tehdejším právním zástupcem, z níž mělo vyplývat, že žalovaná byla připravena uhradit předmětnou zápůjčku v podstatě bezprostředně po její splatnosti, jakož i výslechem svědka [jméno FO], který měl potvrdit, že žalobkyně se ještě před splatností zápůjčky domáhala nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak soud tyto navržené důkazy vyhodnotil jako nadbytečné, když má za to, že se v dané věci podařilo objasnit skutkový stav natolik, aby tento mohl být řádně právě posouzen a dané důkazy by na skutkovém závěru ani právním posouzení věci ze strany soudu nemohly ničeho změnit.

17. S ohledem na zčásti shodná tvrzení účastníků ve spojení s provedeným dokazováním soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalované, jako podílové spoluvlastnici ve vztahu k 1/6 nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], byla v r. [rok] v rámci realizace předkupního práva nabídnuta tehdejšími zbývajícími spoluvlastníky ke koupi celkem 5/6 k celku těchto nemovitostí za kupní cenu ve výši 11 000 000 Kč. Žalovaná měla zájem o koupi tohoto spoluvlastnického podílu, avšak na úhradu kupní ceny za spoluvlastnický podíl neměla potřebné finanční prostředky. Za tím účelem jednala o poskytnutí úvěru u bankovních institucí, ovšem s negativním výsledkem, souběžně dne [datum] se písemně dohodla s MUDr. [jméno FO] a [jméno FO], jako podílovými spoluvlastníky ve vztahu k celkem 5/6 těchto nemovitostí, že jejich spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech kupuje do svého výlučného vlastnictví za celkovou kupní cenu ve výši 11 000 000 Kč a zavázala se, že část kupní ceny ve výši 500 000 Kč složí do sjednané advokátní úschovy nejpozději do [datum] pod sankcí smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč a práva prodávajících odstoupit od předmětné smlouvy a zbývající část kupní ceny ve výši 10 500 000 Kč uhradí nejpozději dne [datum] opět složením této částky do sjednané advokátní úschovy pod sankcí další smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč a práva prodávajících odstoupit od předmětné smlouvy. V té době oslovila s žádostí o zapůjčení potřebných finančních prostředků i žalobkyni, se kterou se následně dohodla, že tato jí nejprve zapůjčí částku 500 000 Kč dne [datum], následně pak byla tato dohoda nahrazena novou písemnou dohodou, podle které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout celkem částku 11 000 000 Kč (tj. včetně již výše zmíněných 500 000 Kč) za účelem financování koupě spoluvlastnického podílu v celkové výši 5/6 ve vztahu k celku na nemovitostech zapsaných na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], s tím, že tyto prostředky žalované žalobkyně rovněž poskytla ve smlouvě sjednané lhůtě převodem na smlouvou určený bankovní účet, přičemž žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit bez sjednaného úroku či jiné odměny nejpozději dne [datum]. V rámci této jedné písemné smlouvy pak byla uzavřena mezi stranami další dohoda, podle které se žalovaná zavázala, že v případě, že žalobkyni nevrátí finanční prostředky řádně a ve sjednané lhůtě, uzavře s ní na její výzvu kupní smlouvu, podle které převede jako již výlučný vlastník nemovitosti zapsané na LV č. [hodnota] pro k.ú. [adresa], obec [adresa], na žalobkyni za kupní cenu ve výši 14 500 000 Kč a na tuto kupní cenu bude započtena poskytnutá peněžitá zápůjčka nebo její dosud nevrácená část, zbylou část kupní ceny se měla žalobkyně zavázat zaplatit nejpozději do 10-ti dnů od uzavření kupní smlouvy. Žalovaná však do dne podání žaloby žalobkyni nevrátila ani část z poskytnutých peněžních prostředků.

18. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Po právní stránce posoudil soud nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je i přes všechny námitky vznesené ze strany žalované důvodný a žalobě lze po zohlednění provedeného částečného zpětvzetí vyhovět. Předně má soud za to, že mezi stranami byla skutečně dne [datum] platně uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně přenechala žalované částku 11 000 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit nejpozději do [datum], a to bez navýšení, žalovaná však takto neučinila a až po zahájení řízení uhradila žalobkyni částku 3 000 000 Kč a její povinnost k úhradě dalších 121 968 Kč zanikla jednostranným započtením ze strany žalobkyně. Žalovaná přitom poukazovala na absolutní neplatnost předmětné smlouvy, a to hned z několik důvodů. Předně namítala, že v daném případě šlo o spotřebitelskou úvěrovou smlouvu, která by měla být posuzována i podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a žalobkyně jako úvěrující před uzavřením této smlouvy dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, čímž porušila svoji povinnost stanovenou v § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, pročež je daná smlouva absolutně neplatná. Soud je však toho názoru, že o spotřebitelský úvěr v daném případě nešlo. Spotřebitelským úvěrem je ve smyslu výše uvedeného zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS se pro účely této směrnice rozumí „spotřebitelem“ fyzická osoba, která při operacích, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem nesouvisejícím s její živností, podnikáním nebo povoláním, zatímco „věřitelem“ fyzická nebo právnická osoba, která v rámci své živnosti, podnikání nebo povolání poskytuje nebo slibuje poskytnout úvěr. Je pravdou, že žalobkyně je podnikající právnickou osobou, nicméně předmětem jejího podnikání není poskytování úvěrů, nýbrž výroba, obchod a služby v oblasti potravinářství, poskytnutí peněžních prostředků žalované bylo ze strany žalobkyně ojedinělým jednáním a v tomto směru nebylo ničeho jiného v řízení ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Ve světle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba pojem soustavnosti ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. chápat nikoli jako synonymum trvalosti či nepřetržitosti, ale jako antonymum nahodilosti (srov. NSS 8 Afs 125/2006), přičemž není ani rozhodné, kolik obchodů se podnikateli skutečně podařilo uskutečnit – důležitá je spíše určitá systematičnost jeho úsilí (srov. NSS 9 Afs 63/2008). Stejně tak není rozhodné, zda podnikatel při své činnosti zisku skutečně dosáhl: nemusí zisku (ještě) skutečně dosáhnout – srov. NSS 4 As 9/2007. Podnikatelem je tedy ten, kdo svou činnost vlastním jménem vykonává systematicky, i když ne trvale ani nepřetržitě, a vykonává ji za účelem zisku, a to i když se mu zisku nedaří dosáhnout. Žalobkyně však danou činnost, tj. poskytování peněžních prostředků za účelem dosažení zisku, neprovozuje soustavně, v jejím případě se jednalo v podstatě o nahodilé jednání, které nebylo motivováno dosažením zisku, nýbrž tím, že jednak jednatel žalobkyně se osobně znal s otcem žalované a chtěl této pomoci v její situaci, kdy nutně potřebovala finanční prostředky, jednak se žalobkyně měla možnost touto formou za splnění jistých předpokladů stát vlastníkem nemovitostí, o které měla evidentní zájem, avšak nikoli za pro ni výhodných podmínek s dosažením zisku, nýbrž za cenu těchto nemovitostí, která svým způsobem odpovídala ceně, za jakou tyto nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl na nich, měla nabýt žalovaná, resp. byla navýšena o více, jak hodnotu spoluvlastnického podílu žalované (blíže k tomuto v dalším odstavci odůvodnění). Právě s ohledem na tuto skutečnost má soud za to, že ve vztahu k předmětné zápůjčce žalobkyni není na místě posuzovat jako věřitele ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud pak bylo žalobkyní v řízení namítáno, že žalovaná ani nebyla spotřebitelkou ve smyslu tohoto zákona, když sama v době uzavírání předmětné smlouvy měla živnostenské oprávnění, pak má soud za to, že v této smlouvě je na žalovanou nutno jako na spotřebitelku pohlížet. Je totiž sice pravdou, že žalované vzniklo dnem [datum] živnostenské oprávnění v oboru činnosti: Zprostředkování obchodu a služeb (trvá doposud) a Realitní činnost, správa a údržba nemovitostí (ukončeno dne [datum]), s účinností od [datum] jí pak vzniklo oprávnění v oboru činnosti: Nákup, prodej a, správa a údržba nemovitostí (trvá doposud), nicméně žalovaná v době uzavírání smlouvy nepodnikala, v dané věci jednala za účelem nesouvisejícím s její živností, realizovala v ní své předkupní právo ve vztahu k nemovitostem, které byly dlouhodobě součástí rodinného majetku. Je pravdou, že nemovitosti, které kupovala, částečně již v době koupě sloužily k pronájmu a k tomuto nadále slouží, nicméně, jak vyplývá z komentáře k ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1. vydání, 2017), pronájem nemovitostí je specifickou kategorií, a byť v našem právním řádu splňuje definici podnikání podle § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť je provozován na vlastní účet a odpovědnost, za účelem zisku a zpravidla soustavně, pojmy evropských směrnic, a tím i jejich transpozičních předpisů, je třeba považovat za pojmy autonomní a v tomto kontextu má právě pojem podnikání takovýto autonomní význam. Pokud by totiž pronájem nemovitostí byl podnikáním, znamenalo by to, že úvěr za účelem pořízení nemovitosti určené výhradně k pronájmu by byl automaticky z působnosti Směrnice 2008/48/ES vyloučen; tak tomu však není, neboť čl. 3 odst. 3 písm. b) Směrnice dává členským státům pouze možnost jej z působnosti transpoziční úpravy vyloučit, a to ještě za striktní podmínky, že nemovitost nesmí být nikdy využívána jako dům, byt či jiné obydlí spotřebitelem či jeho rodinným příslušníkem. Vzhledem k tomu, že Česká republika tuto diskreci nevyužila, je zjevné, že nemovitosti určené k pronájmu spadají do působnosti zákona, s výjimkou případů, kdy je nemovitost určena z významné části k podnikání úvěrovaného. S ohledem na výše uvedené důvody tak má soud za to, že v daném případě nešlo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

20. Pokud jde o další námitku žalované pro neplatnost předmětné smlouvy spočívající v tom, že vzhledem k tomu, že v rámci jedné listiny ze dne [datum] byly sjednány dvě smlouvy, tj. smlouva o zápůjčce a smlouva o smlouvě budoucí kupní, kterou je dle obsahu nutno považovat za propadnou zástavu, je neplatná i smlouva o zápůjčce ve smyslu § 576 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť nikdo by nesouhlasil s poskytnutím úvěru v takové výši bezúročně, bez zajištění této částky právě danou zástavou. Soud však s touto námitkou žalované nesouhlasí. Předně má totiž za to, že smlouva o budoucí smlouvě kupní není tzv. propadnou zástavou (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví). Smyslem zákonného zákazu propadné zástavy (podle dnešní právní úpravy již částečně narušeného v jeho absolutnosti) je přitom ochrana dlužníka před jeho vlastním neuváženým jednáním při získávání úvěru nebo zápůjčky, které může vést k neočekávané a nežádané ztrátě vlastnického práva dlužníka k předmětu zástavy. V daném konkrétním případě však žádná zástavní smlouva směřující k zajištění dluhu z půjčky nebyla ani sjednána, toliko bylo ujednáno, že v případě, že žalovaná neuhradí svůj dluh včas, může dojít na výzvu věřitele, tedy nikoli bez dalšího, k uzavření kupní smlouvy, jejíž budoucí základní obsah byl sjednán ve smlouvě ze dne [datum]. Jak vyslovil Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 25. 7. 2017, sp.zn. I.ÚS 34/17, ne každá transakce, při níž je kupní cena za převod nemovitosti započítávána vůči pohledávce kupujícího, musí být automaticky neplatná z důvodu existence propadné zástavy; podstatný při určení neplatnosti je vždy smysl takového ujednání. Právě s ohledem na vyslovené soud přihlédl k okolnostem uzavření smlouvy ze dne [datum] a zohlednil, že sama žalovaná byla v situaci, do které se nedostala vinou žalobkyně, nýbrž ostatních spoluvlastníků předmětných nemovitostí, kteří ji vyzvali k uplatnění předkupního práva v určité lhůtě, a tato s nimi podepsala kupní smlouvu na jejich spoluvlastnické podíly, aniž v té době měla zajištěny finanční prostředky na úhradu kupní ceny těchto spoluvlastnických podílů. Jak sama žalovaná uvedla, peníze na úhradu kupní ceny v té době poptávala u různých subjektů, mimochodem i z toho důvodu si údajně zřídila své živnostenské oprávnění, aby získala bankovní úvěr jako podnikatel a nemusela být hodnocena jako spotřebitel včetně schopnosti takový úvěr splácet, v kupní smlouvě ze dne [datum] přitom ostatní spoluvlastníky ujišťovala, že kupní cena bude uhrazena z úvěru poskytnutého bankovním ústavem, ačkoli žádný takový úvěr nebyl v té době jistý, splatnost kupní ceny byla ve smlouvě jednoznačně daná nejpozději do [datum], tedy rovněž do jednoho měsíce po uzavření smlouvy, ačkoliv ani v té době takovými finančními prostředky evidentně nedisponovala. V okamžiku, kdy se obrátila na žalobkyni (navíc tuto podle tvrzení v řízení oslovila na základě osobních vazeb mezi jednatelem žalobkyně a otcem žalované), a uzavřela s ní předmětnou smlouvu, již byla oficiálně úhrada zbytku kupní ceny ze smlouvy ze dne [datum] po splatnosti, nicméně žalované se zřejmě podařilo vyjednat posunutí této splatnosti (jak vyplývá z emailové komunikace s žalobkyní), přičemž ze stejné emailové komunikace mezi žalovanou a žalobkyní již ze dne [datum] a [datum] vyplývá, že žalovaná byla ztotožněna s tím, že žalobkyně má zájem o koupi předmětných nemovitostí, a že tímto je vlastně jakýmsi způsobem pouze obcházeno její předkupní právo, neboť sama v emailu uvedla, že „po uplynutí splatnosti zápůjčky bude těchto 11 000 000 Kč započteno na část kupní ceny“, sama pak v rámci svých tvrzení uváděla, že smlouva jí svým obsahem v daném okamžiku vyhovovala, tzn. moc dobře věděla, že může nastat situace, že peníze na úhradu zápůjčky se jí nepodaří ve lhůtě splatnosti sehnat a na výzvu žalobkyně může dojít k uzavření budoucí kupní smlouvy. Dále v podstatě rovněž uvedla, že nadále finanční prostředky sháněla na více místech, o čemž žalobkyně věděla, takže pravděpodobnost, že peníze skutečně ve lhůtě splatnosti žalobkyni vrátí, nebyla z tohoto pohledu zcela nereálná. Žalobkyně se navíc jednoznačně od počátku netajila tím, že má zájem nabýt předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, nicméně v žádném případě se s ohledem na výše popsané okolnosti nejednalo o jakýsi její skrytý úmysl, o nátlak na žalovanou, o zneužití žalované, tedy z její strany o nemravné jednání. O tom svědčí i to, že zatímco žalovaná nabyla podíl ve výši 5/6 nemovitostí za cenu 11 000 000 Kč, celková kupní cena nemovitostí, tzn. i s podílem ve výši 1/6 žalované byla ve smlouvě budoucí kupní sjednána na 14 500 000 Kč (tedy zatímco žalovaná kupovala 1/6 nemovitostí za 2 200 000 Kč, sama měla žalobkyni prodat nemovitosti v ceně, kdy podíl ve výši 1/6 odpovídal částce cca 2 416 700 Kč), tedy byla to právě žalovaná, která měla prodat nemovitosti se ziskem. Je logická námitka strany žalobkyně, že pokud by jejím jediným cílem bylo jen nabytí předmětných nemovitostí, aniž by vůbec zvažovala samotné zapůjčení finančních prostředků žalované, mohla být celá smluvní konstrukce převodu nemovitostí postavena zcela jinak. Naopak ze smluvního ujednání je patrné, že žalobkyně předně žalované půjčovala peněžní prostředky, aby jí pomohla v její situaci, byť s vědomím, že v případě nevrácení těchto prostředků se může dostat k vlastnictví nemovitostí, o které měla skutečný a neskrývaný zájem. Z těchto všech okolností, jakož i z obsahu předložených smluv tedy zcela jednoznačně vyplývá, že úmyslem žalobkyně nebylo "ošálit" žalovanou ani obejít zákonný zákaz propadné zástavy, nýbrž společným úmyslem účastníků předmětných smluv bylo využít předkupní právo žalované ve vztahu k předmětným nemovitostem a tyto jako celek nabýt do vlastnictví žalované s tím, že pokud se žalované nepodaří ve sjednané lhůtě žalobkyni zapůjčené peníze vrátit, byla od počátku naprosto srozuměna s tím, že na výzvu žalobkyně, tedy pokud tato projeví vůli, dojde k převodu těchto nemovitostí do vlastnictví žalobkyně za navýšenou kupní cenu. Jak dále vyslovil Ústavní soud ČR ve shora citovaném nálezu, „při posuzování věci se soud nemůže spokojit s úzce formalistickým pohledem, a to že skutečným smyslem předmětných smluv bylo sjednání tzv. propadné zástavy, ale musí hledat ekonomickou kauzu, hospodářský účel, ke kterému jednotlivé právní kroky stran směřují. Z pohledu hospodářské kauzy (je-li jasná), pak vykládá obsah právního jednání a posuzuje jeho soulad se zákonem a dobrými mravy.“ Při posuzování platnosti smlouvy ze dne [datum] je nutno vycházet i ze zásady stanovené v § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podstatou této zásady je snaha o zachování právního jednání (smlouvy) ve všech případech, kdy je to možné, a omezení počtu případů, ve kterých může být existence nebo platnost právního jednání zpochybněna nebo ve kterých může být právní jednání předčasně ukončeno. Důvodem je uznání, že navzdory nedostatkům, které mohou v průběhu sjednávání či realizace právního jednání vzniknout, je pravidelně v zájmu obou stran učinit vše pro to, aby právní jednání zůstalo zachováno, nikoli je opustit. Zásada in favorem negotii se projevuje v úpravě vzniku právního jednání (smlouvy), kde směřuje k odstranění formálních požadavků ztěžujících či přímo bránících vzniku právního jednání (budování pojmu smlouvy na konsenzuálním základu spojené s odmítnutím pojmu reálných kontraktů, úprava podporující vznik smluvního konsenzu, omezení požadavků na formu právního jednání atd.), v úpravě, která podporuje platnost právního jednání a zachování jeho účinků (preference částečné neplatnosti před neplatností celkovou, úprava, která nespojuje porušení zákona automaticky s neplatností, ale stanoví takové důsledky, které jsou adekvátní okolnostem případu, umožnění dodatečné nápravy vad právního jednání atd.), a dále v úpravě, která podporuje zachování právního jednání v případě následné změny okolností či v případě jeho porušení. I důvodová zpráva k tomuto zákonnému ustanovení zdůrazňuje, že povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost (zásada potius valeat actus quam pereat). Preference platnosti jednání se uplatní nejenom ve vztahu k celému právnímu jednání, ale i ve vztahu k jeho části. Lze-li právní jednání (smlouvu) vykládat způsobem, který zachová platnost celé smlouvy, a způsobem, který by znamenal její částečnou neplatnosti (neplatnost některých smluvních ujednání), je třeba upřednostnit výklad, který umožní udržet celou vůli jednajících stran, tedy výklad směřující k zachování platnosti smlouvy jako celku (blíže srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654), Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1831 - 1833: J. Handlar). Soud s ohledem na takto vyslovené právní závěry tedy považuje celou danou smlouvu ze dne [datum] za platné právní jednání, žalovaná peněžní prostředky prokazatelně od žalobkyně obdržela, nicméně tyto ve sjednané lhůtě nevrátila. Nelze pak spatřovat nemravnost v jednání žalobkyně ani v tom, že se rozhodla za dané situace, kdy žalovaná neprojevila vůli vrátit ani část ze zapůjčené částky a zůstala nekontaktní, podat žalobu na uzavření budoucí kupní smlouvy a nikoli na úhradu dlužné částky, naprosto v souladu s předchozí písemnou dohodou obou stran. Naopak, pokud se žalovaná následně po uzavření předmětné smlouvy rozhodla si nemovitosti ponechat, případně takovou vůli měla od samotného počátku (ačkoliv se před žalobkyní, nejméně již ve výše zmíněné emailové korespondenci, vyjadřovala zcela jinak, a to tak, že počítá s prodejem celé nemovitosti žalobkyni) bylo jen a pouze na ní, aby se pokusila učinit jakékoliv kroky v tom smyslu, že by např. projevila snahu a vyvolala by jednání o prodloužení splatnosti, projevila vůli splatit alespoň část svého dluhu, a to i formou složení finančních prostředků do úschovy (pokud v řízení namítala, že žalobkyně se vyjádřila tak, že o peněžité plnění již nemá zájem), nicméně nic takového žalovaná neučinila a poprvé zčásti plnila až v průběhu tohoto soudního sporu. Byla to, dle názoru soudu, právě žalovaná, která nectila v závazkovém vztahu zásadu občanského práva jednat v právním styku poctivě a mravně. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že smlouva ze dne [datum] obsahuje platná právní jednání a bylo na obou stranách smlouvy, aby se jimi řídily a dodržovaly je. Zatímco žalobkyně tak učinila, žalovaná nikoli a nadále žalobkyni dluží právě částku 7 878 032 Kč (po zohlednění částečného plnění a jednostranného zápočtu). Tuto částku podle platné smlouvy měla žalobkyni uhradit nejpozději do [datum], a protože tak neučinila, ocitla se s její úhradou ode dne [datum] v prodlení. Proto soud žalobě vyhověl nejen ve vztahu k žalované jistině, nýbrž i ve vztahu k požadovanému příslušenství v podobě úroku z prodlení ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jehož výše k prvnímu dni prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Soudem stanovená třicetidenní lhůta k plnění od právní moci rozsudku pak má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., když soud v řízení přihlédl k výši žalované částky a tvrzením žalované o tom že pro získání úvěru u bankovního ústavu v potřebné výši na úhradu dluhu vůči žalobkyni potřebuje k prokázání nutnosti a výše úvěru např. i rozhodnutí soudu o této její povinnosti. Daná lhůta se pak soudu jeví jako přiměřená k tomu, aby v této žalovaná mohla případný úvěr vyřídit a plnit žalobkyni, aniž by tato musela přistoupit k exekučnímu vymáhání pohledávky, na straně druhé je dle soudu, tato lhůta přiměřená i v tom směru., že ještě neohrozí právo žalobkyně na její uspokojení ve spravedlivé lhůtě.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, a to ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, co do částky 3 121 968 Kč s příslušenstvím z této částky bylo řízení zastaveno na základě procesního zavinění žalované podle § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., která částku 3 000 000 Kč uhradila v době po podání žaloby a ve vztahu k částce 121 968 Kč došlo po podání žaloby k započtení ze strany žalobkyně na její dluh vůči žalované, vzniklý rovněž až po zahájení tohoto řízení, ve zbytku pak již byla žalobkyně plně úspěšná a z tohoto pohledu tak má právo na plnou náhradu nákladů řízení.

23. Celkové náklady žalobkyně přitom činí částku 486 203,20 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně v celkové výši dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (sestávající z částky 194 800 Kč jako odměny dle § 7 bodu 7 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4 úkony právní služby v sazbě 48 700 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy ze dne [datum], sepis žaloby ze dne [datum], jednání s protistranou), dále z částky 201 500 Kč za 5 úkonů právní služby v sazbě 40 300 Kč (2 úkony za účast u jednání soudu dne [datum], které trvalo v době od 12:30 hodin do 14:55 hodin, písemné podání ze dne [datum] a 2 úkony za účast u jednání dne [datum], které trvalo v době od 12:30 hodin do 15:10 hodin), z částky 2 700 Kč jako devíti režijních paušálů po 300 Kč za těchto devět žalobkyni účelně poskytnutých úkonů právní pomoci dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), z částky 1 200 Kč jako náhrady za promeškaný čas v rozsahu 12 započatých půlhodin spojených s cestou právního zástupce žalobkyně k jednáním soudu ve dnech [datum] a [datum] z [adresa] a zpět v sazbě 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a konečně z částky 1 620,80 Kč jako náhrady cestovného právního zástupce žalobkyně k jednáním soudu ve dnech [datum] a [datum] z [adresa] a zpět, tj. celkem 216 km (2 x 108 km), při použití motorového vozidla zn. Opel Meriva, RZ [SPZ] při kombinované spotřebě 6,3 l benzínu Natural 95 na 100 km dle technického průkazu vozidla, a vyhláškové ceně benzínu Natural 95 44,50 Kč/1 litr dle vyhl. č. 116/2022 Sb., a při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy dle vyhl. č. 511/2021 Sb. a zákoníku práce, vše dle vyhl. č. 333/2018 Sb. a zákoníku práce, vše počítáno za použití vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba/100 km x cena pohonných hmot) + (sazba za 1 kilometr x počet ujetých kilometrů), a to vše zvýšeno o 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce, který v řízení osvědčil, že je plátcem této daně. I tyto náklady pak byla žalovaná soudem zavázána plnit žalobkyni a tedy zaplatit jí na nákladech řízení uvedenou částku ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., a to k rukám právního zástupce žalobkyně v souladu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., když i zde soud shledal stejné důvody pro poskytnutí lhůty delší než obecné jako u samotné jistiny.

24. Pokud soud v rámci nákladů řízení nepřiznal žalobkyni právo na náhradu za další úkony právní služby v podobě dalších porad s klientem přesahujících 1 hodinu dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], pak má za to, že probrání věci s klientem je nezbytným krokem na počátku zastupování, respektive představuje nezbytný předpoklad pro řádné zastupování v průběhu řízení a každá další porada s klientem by mohla bát vyhodnocena jako samostatný úkon právní služby v podstatě jen tehdy, bude-li takový postup v civilním soudním řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný. Soud má však za to, že v řízení nenastaly žádné natolik výjimečné okolnosti, které by přiznání odměny za tyto činnosti advokáta ospravedlnily, když žalobkyně po celou dobu setrvala na svých původních tvrzeních a pokud reagovala na obranu žalované, nejednalo se o doplnění skutkových tvrzení, které by bylo nutno probírat dopodrobna s klientem, nýbrž toliko o právní rozbor této obrany, za nějž byla odměna přiznána v rámci písemného podání ze dne [datum]. Stejně tak nebyla přiznána odměna za více než jeden úkon právní služby v podobě jednání s protistranou, když sice z obsahu spisu vyplývá, že jednání mezi stranami skutečně proběhly (což potvrdily obě procesní strany), nicméně nebylo již vůbec tvrzeno, tím méně doloženo, v jakém časovém rozsahu se konaly, přitom § 11 odst. 1 písm.) i advokátního tarifu hovoří o přiznání odměny za každé dvě započaté hodiny takového jednání. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně do protokolu o jednání soudu dne [datum] výslovně prohlásil, že nad rámce písemného vyúčtování se práva na náhradu nákladů řízení žalobkyně vzdává, přitom v tomto písemném vyúčtování nebyl uplatněn nárok na zaplacený soudní poplatek, nebyly náklady žalobkyně navýšeny ani o tento zaplacený soudní poplatek.

Poučení