14Co 399/2022

Rubrum

Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., k němuž došlo v řízení správním a navazujícím soudním (na něž se pro účely náhrady této nemajetkové újmy hledí jako na jeden celek), jedná za stát i v případě, kdy se poškozený domáhá odškodnění pouze za část řízení vedenou před soudy, jako příslušná organizační složka (§ 6 odst. 7 zákona č. 82/1998 Sb.) ten úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (§ 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).

Výrok

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobkyně: xxx T. W., narozený xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem proti žalované: Česká republika - Ministerstvo xxx, IČO xxx sídlem xxx, Praha o zaplacení 55 125 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 2022, č. j. 15 C 58/2022-243, takto:

Odůvodnění

Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I a III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 33 750 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 21 375 Kč, výrokem III žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 15 A 151/2018. Tvrdil, že je synem paní S. W., majitelky rekreační chalupy v obci xxx, kterou spolu s ní užívá k rekreaci, a má tudíž zájem na možnosti nerušeného užívání nemovitosti. Tento zájem byl na přelomu let 2009/2010 dotčen pronikavým hlukem z provozu x závodu xxx xxx (dále jen „xx“). Žalobce zjistil, že provozovatel jako x používá halu určenou stavebním úřadem k užívání jako skladiště. Stavební úřad byl netečný při stíhání správních deliktů, k nimž dochází při provozu x závodu. Žalobce i jeho matka se na různé povinné subjekty obraceli se žádostmi o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), jimiž si hleděli opatřit podklady umožňující náležité vyhodnocení vlivu záměru provozování x závodu na zákonem chráněné zájmy, podklady, které jim umožní upozorňovat na porušování veřejnoprávních předpisů provozovatelem x závodu, domáhat se u příslušných správních orgánů náprav a upozorňovat na případná porušení procesních předpisů správními orgány. Jednou z těchto žádostí byla žádost žalobce o poskytnutí informace Policií ČR ze dne 15. 6. 2018 (dále jen „Žádost“), kterou si žalobce chtěl ověřit, jaké konkrétní kroky policejní orgán provedl při prověřování trestního oznámení ze dne 28. 3. 2017, jímž oznamovatel orgánům činným v trestním řízení sděloval a dokládal, že nepovolená výroba x probíhá také v bývalém objektu tzv. barevny, č.p. xxx, majitel objektu dle svého vyjádření o této výrobě nic neví a objekt nikomu nepřenechal, s tím, že v takovém případě by šlo o neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Policie poskytla jen torzo vyžádaných informací, většinu poskytnout odepřela, v čemž ji podpořilo Ministerstvo vnitra rozhodující o odvolání. Následně žalobce podal dne 1. 8. 2018 žalobu u krajského soudu, který rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra i Policie ČR a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalobce tvrdil, že v důsledku nepřiměřené délky namítaného řízení nemohly být získané informace použity k podnětu státnímu zástupci a že stíhání případného trestného činu je dnes již promlčeno, objekt barevny byl v letech 2017 a 2018 používán k dřevovýrobě, aniž by k tomu provozovatel měl svolení majitele objektu.

3. Žalovaná nesporovala předběžné uplatnění nároku ke dni 25. 11. 2021, popsala průběh namítaného řízení, jehož délku zhodnotila jako nepřiměřenou, nicméně s odkazem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 40/2009 dovodila, že odpovídající formou zadostiučinění žalobci vzniklé nemajetkové újmy je konstatování porušení práva, které mu v rámci mimosoudního projednání poskytla. Je tomu tak i proto, že význam namítaného řízení pro žalobce byl nepatrný, neboť žalobce vedl či vede u krajského soudu celou řadu obdobných sporů týkajících se žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb.; obdobná řízení jsou vedena i příslušníky žalobcovy rodiny. S ohledem na množství obdobných sporů délka namítaného řízení nemohla nijak negativně zasáhnout žalobcovu psychickou sféru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.

4. Žalobce se s vyjádřením žalované neztotožnil s tím, že konstatování porušení práva má toliko podpůrnou funkci a lze je použít v případech, kdy se poškozený na průtazích nepodílel (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17). Všechny žalobcovy žádosti o informace a navazující soudní spory se týkají jediné kauzy - provozu xxx, na jejímž vyřešení měl eminentní zájem. Předmětem namítaného řízení bylo základní právo - právo na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Větší počet soudních řízení a žalobcova relativní úspěšnost (žalobce vedl u krajského soudu 43 řízení, z toho 3 nejsou ukončena, ve 24 z ukončených 40 dosáhl žalobce úspěšně ochrany svého práva, pouze v 10 řízeních byla žaloba zamítnuta) ukazují, jak moc správní orgány nechtějí poskytovat informace, které by mohly dokládat jejich selhání.

5. Soud I. stupně o žalobě rozhodl dle § 115a o.s.ř. a ze spisu krajského soudu sp. zn. 15 A 151/2018 vzal za prokázané, že dne 1. 8. 2018 žalobce podal žalobu dle § 65 odst. 1 z.ř.s. (správně s.ř.s. - poznámka odvolacího soudu) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2018, č. j. MV-80638-2/KM-2018. Dne 6. 8. 2018 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, který byl složen dne 7. 8. 2018. Dne 14. 8. 2018 byla žalovaná vyzvána k vyjádření. Dne 7. 9. 2018 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. Podáním ze dne 14. 9. 2018 byli účastníci poučeni o složení senátu. Následně dne 14. 9. 2018 žalobce podal repliku k vyjádření žalovaného. Následně byly zaslány soudu spisy a krajský soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2021 zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2018, č. j. MV-80638-2/KM-2018, a rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 27. 6. 2018, č. j. KRPU-122097-1/ČJ-2018-0400KR-PI, pro vadu řízení a věc vrátil k dalšímu řízení a žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení. Dle krajského soudu nebyly výroky rozhodnutí správních orgánů dostatečně určité a srozumitelné ve smyslu judikatury, nebylo zřejmé, poskytnutí jakých konkrétních informací bylo žalobci odepřeno, z jakých důvodů to bylo právě s ohledem na povahu jednotlivých znepřístupněných údajů učiněno. Napadené a prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, jelikož není seznatelné, a to ani z odůvodněnídotčených rozhodnutí, v jaké části by žádost žalobce o informace byla odmítnuta (povinný subjekt formuloval odmítavý výrok tak, že žalobce nemohl bez pochybností poznat povahu informací, jejichž poskytnutí bylo odmítnuto). Žalovaný dané pochybení postupem nenapravil, ale naopak jej za vyvstalé situace dále řetězil ve smyslu učiněného prostého uvedení dalších důvodů pro částečné odmítnutí předmětné Žádosti. Rozhodnutí pak nabylo právní moci 27. 10. 2021.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval dle § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998“).

7. Shodně s účastníky soud I. stupně uzavřel, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2018 u krajského soudu, jednalo se o správní řízení - žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ohledně částečného odmítnutí poskytnutí informace. V průběhu září a října soud ve věci konal, nicméně následně od září roku 2018 do 26. 10. 2021, tj. po dobu cca tří let, ve věci neučinil žádný úkon, následně vyhlásil rozsudek. Řízení probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy. Celková délka řízení byla tři roky a tři měsíce, z toho tři roky a jeden měsíc lze nazvat průtahem soudu spočívajícím v jeho absolutní nečinnosti. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Žalobce byl ve sporu úspěšný, krajský soud zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra a Policie ČR pro nepřezkoumatelnost.

8. Soud I. stupně postupoval dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a žalobci přiznal zadostiučinění v penězích, přičemž vycházel z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky z částky poloviční. Při délce namítaného řízení 3 roky a 3 měsíce činí základní částka 33 750 Kč, kterou soud I. stupně již dále nijak nemoderoval ve vztahu ke kritériím uvedeným v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce k celkové délce řízení nijak nepřispěl, popsaný tříletý průtah krajského soudu vedl k závěru o nepřiměřené délce namítaného řízení, pročež již není na místě základní částku ve vztahu ke kritériu postup soudu jakkoli moderovat. Řízení bylo vedeno pouze před jedním stupněm soudní soustavy. Nejednalo se o řízení, které by pro žalobce mělo bagatelní význam. Žalobce se po orgánech státu domáhal vyřešení celkové situace s x závodem. Domníval se, že orgány státu, orgány činné v trestním řízení nejednají dle zákona, a domáhal se toho, aby se tak chovaly. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že Policie ČR ani Ministerstvo vnitra zákony nerespektovaly, o Žádosti žalobce rozhodly nepřezkoumatelným způsobem. Žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobce, že se jednalo o informace, které chtěl použít k podnětu státnímu zástupci. Trestní stíhání v době vydání rozsudku krajského soudu již bylo promlčeno, objekt č.p. 145 byl v roce 2017 a 2018 provozovatelem bez uzardění a překážek a postihu právních orgánů užíván k dřevovýrobě, aniž by k tomuto měl svolení majitele objektu. Význam řízení pro žalobce nelze bagatelizovat pouze uvedením většího množství spisových značek řízení, které žalobce vede, zejména v situaci, kdy žalobce sám tvrdí, z jakého důvodu řízení byla vedena a čeho se chtěl domoci. Význam namítaného řízení tedy soud I. stupně posoudil jako standardní.

9. Soud I. stupně neprováděl dokazování žalobcem navrženým důkazem - znaleckým posudkem z oboru psychologie k prokázání, jakým způsobem zasáhla nepřiměřená délka namítaného řízení do jeho psychické sféry. Dle zákona č. 82/1998 Sb. soud totiž nezjišťuje zásahy do zdraví poškozeného spočívající v zásazích do jeho psychické sféry, ale zkoumá, zda došlo v namítaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky a zde se tento mohl fakticky žalobce, stejně jako kohokoli jiného, dotknout i v niterných oblastech jeho života.

10. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce byl do základu úspěšný a přiznal mu náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku, odměně za zastupování advokátem za tři úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a s tím souvisejících režijních paušálech po 300 Kč.

11. Proti výrokům I a III tohoto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Neztotožnila se se soudem I. stupně pokud jde o formu žalobci přisouzeného zadostiučinění s tím, že jí poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je dostačující a přiměřené všem okolnostem daného případu. Podotkla, že soudy ve správním řízení postupují dle § 56 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, který jim ukládá rozhodovat o věcech v tom pořadí, v jakém soudu napadly, se stanovenými výjimkami. Délka namítaného řízení (3 roky a 3 měsíce) ve věcech správního soudnictví není nijak extrémní. Význam namítaného řízení byl pro žalobce výrazně snížený, neboť se jednak jednalo o správní žalobu proti rozhodnutím správních úřadů ve věcech žádostí o poskytnutí informací a jednak s ohledem na množství řízení obdobného typu vedených žalobcem. Osobě, která se účastní většího množství soudních řízení, nemůže vznikat nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky těchto řízení srovnatelná s újmou osoby, jež se účastní řízení jediného. Žalobce neuvedl, zda by podnět ke státnímu zástupci, k němuž chtěl využít požadované informace, mohl být vyhodnocen tak, jak žalobce žádal. Žalobce nemůže zcela přesvědčivě vyjádřit, proč zrovna toto konkrétní řízení by pro něj mělo mít určitý význam. Okolnosti, jimiž žalobce odůvodňuje svůj nárok, jsou podobné, ne-li přímo totožné s okolnostmi, jimiž odůvodňuje své další nároky na náhradu nemajetkové újmy z mnoha vedených řízení. Tento výrazně snížený význam řízení pro žalobce (pokud by odvolací soud neshledal, že s ohledem na něj je odpovídají formou zadostiučinění konstatování porušení práva) je třeba zohlednit v rámci moderace základní částky peněžitého zadostiučinění. Navrhla tedy, aby odvolací soud výrok I rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá.

12. Své odvolání žalovaná doplnila podáním ze dne 7. 11. 2022. Namítala, že soud I. stupně si neujasnil, se kterou organizační složkou měl v řízení jednat. Ministerstvo spravedlnosti ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. takovou organizační složkou není, neboť správní a navazující soudní řízení se mají posuzovat jako jeden celek. Soud I. stupně neodůvodnil svůj závěr, proč je na místě žalobci přiznat peněžité zadostiučinění.

13. Žalobce v rámci svého vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Právo na informace, jehož se v namítaném řízení domáhal, je základním právem garantovaným čl. 17 odst. 1 Listiny, tedy právem zásadního významu, jemuž je poskytována zvláštní, ústavní ochrana a lze tak předpokládat, že průtahy v řízení vedou k nemajetkové újmě účastníka spočívají zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení (nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, či ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18). Délka namítaného řízení byla nepřiměřená - dle soudního řádu správního je řízení jednoinstanční, zpravidla se v něm nenařizuje jednání, dokazování je výjimečné. To vše ospravedlňuje předpoklad, že by mělo být kratší než řízení podle občanského soudního řádu. Je třeba zohlednit značný pokles významu rozhodnutí správních orgánů pro jeho adresáty s plynutím času, což se v případě přezkumu rozhodnutí vydaných ve věcech práva na informace projevuje zastaráním a nepoužitelností informací. Zákon č. 106/1999 Sb. předpokládá, že informace budou poskytnuty ve lhůtě 15 dnů právě pro to, aby si informace uchovaly svou hodnotu. Počet soudních řízení automaticky nesnižuje jejich význam pro žalobce. Úsilí a náklady, které žalobce na obstarání informací týkajících se provozu xxx věnuje, dokládají, jak moc o tyto informace stojí. Všechny jeho žádosti o informace a navazující soudní spory se bez výjimky týkají jediné kauzy - provozu xxx. Dle judikatury správních soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 35/2013-49 či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 112/2015-54) zajímá-li se žadatel o určitý globální problém, jistě bude zcela legitimně podávat velké množství žádostí vztahujících se k tomu tématu, ať již u jednoho povinného subjektu či u celé řady povinných subjektů. Žalobce tvrdil, že informace, o něž žádal Žádostí, chtěl využít pro podnět státnímu zástupci k doložení toho, že policejní orgán řádně neprověřil skutečnosti obsažené v trestním oznámení, a v „rekolaudačním“ řízení k doložení toho, že výrobní proces x závodu se odehrával i v objektu č.p. xxx, který je také třeba zahrnout do rozhodování. Soud I. stupně mohl významně modifikovat základní částku náhrady směrem nahoru, neboť namítané řízení mělo pro žalobce mimořádný význam, řízení bylo jednoinstanční, skutkově a právně jednoduché, žalobce se na jeho délce nijak nepodílel a nepřiměřená délka řízení vedla ke zmaření možnosti požadované informace reálně využít.

14. K odvolacímu jednání konanému 6. 1. 2023 se žádný z účastníků nedostavil. Žalovaná svou neúčast omluvila, nežádala o odročení jednání a vyslovila souhlas, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Právní zástupce žalobce podáním ze dne 22. 12. 2022 požádal o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené ve dnech 2. 1. - 6. 1. 2023. K výzvě odvolacího soudu k doložení uvedeného důvodu uvedl, že s rodinou plánují mezi uvedenými dny lyžování v xxx, neboť děti, navštěvující školu v xxx, mají vánoční prázdniny. K tomu doložil vysvědčení dětí a rozpis prázdnin. Odvolací soud posoudil uvedenou žádost o odročení jednání jako nedůvodnou, neboť tvrzený důvod odročení pouhým předložením rozpisu prázdnin dětí spolu s jejich vysvědčením nebyl prokázán.

15. Odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal dle § 212 a § 212a o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně (tj. pouze výroky I a III), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.

16. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že Ministerstvo spravedlnosti, s nímž jako s organizační složkou jednal soud I. stupně, není organizační složkou příslušnou jednat za stát ve smyslu § 6 odst. 3 a 7 zákona č. 82/1998 Sb.

17. Dle § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Podle odstavce 3 citovaného ustanovení došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení. Podle odstavce 7 citovaného ustanovení úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

18. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce se Žádostí ze dne 15. 6. 2018 obrátil ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. na orgány Policie ČR, aby si ověřil, jaké kroky policejní orgán učinil při prověřování trestního oznámení ze dne 28. 3. 2017. O Žádosti rozhodla Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 27. 6. 2018, o odvolání žalobce rozhodlo Ministerstvo vnitra dne 30. 7. 2018. Žalobou podanou u krajského soudu 1. 8. 2018 se žalobce domáhal zrušení uvedených rozhodnutí. Krajský soud žalobě rozsudkem ze dne 26. října 2021 vyhověl.

19. Ústavní soud ve svém nálezu z 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda. Konkrétně posuzoval řízení, která byla vedena v souvislosti s žádostmi poškozených o poskytnutí informací ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., a to jak před správními orgány, tak i soudy. Uzavřel, že předmětem správních řízení zahájených žádostmi poškozených bylo jejich základní právo na informace dle čl. 17 Listiny a že poškození měli v tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, s tím, že na tato řízení je třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace. Na tento nález reagoval Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, tak, že se odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014, o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a posuzovat přiměřenost jejich délky. Pod prizmatem citovaného nálezu Ústavního soudu již nadále dle Nejvyššího soudu nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na místě odlišně posuzovat délku těch řízení, která spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a těch, která do ní nespadají. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny.

20. V rozsudku ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022, pak Nejvyšší soud setrval na svých dřívějších závěrech, že v případě práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a následně soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), nyní tedy včetně řízení podléhajících čl. 38 odst. 2 Listiny - poznámka Nejvyššího soudu. Vysvětlil, že je tomu tak proto, že z hlediska účastníků řízení je posuzován stále tentýž nárok, byť před různými orgány veřejné moci. Protože nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí, je zřejmé, že se daná nejistota, v níž újma spočívá, vztahuje k celé době, po kterou je věc projednávána.

21. Z výše uvedeného tak rezultuje, že předmětem řízení o Žádosti žalobce, které probíhalo jak před správními orgány, tak i soudy, bylo základní právo dle čl. 17 Listiny.

22. Ve vztahu k posuzování nepřiměřené délky řízení (tj. k namítanému nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb.) je proto třeba nahlížet na správní a navazující soudní řízení jako na jeden celek.

23. V takovém případě se však určení organizační složky, příslušné jednat za stát v tomto kompenzačním řízení ve smyslu § 6 odst. 7 zákona č. 82/1998 Sb., odvíjí od ustanovení § 6 odst. 3 citovaného zákona, přičemž není rozhodující, zda se poškozený žalobce domáhá práva na odčinění nemajetkové újmy za celé řízení, nebo, jako v nyní projednávané věci, ve smyslu dispoziční zásady pouze za jeho část vedenou před soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3110/2014).

24. Zbývá tedy posoudit, do působnosti jakého úřadu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (odstavec 3 citovaného ustanovení).

25. Žalobce svou Žádostí žádal policejní orgán o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. o tom, jaké kroky policejní orgán učinil při prověřování trestního oznámení ze dne 28. 3. 2017. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že Ministerstvo spravedlnosti jedná jménem státu v případech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, k nimž došlo v řízení trestním, jímž je třeba rozumět nejen fázi řízení před soudem, ale i jednotlivé fáze trestního řízení (včetně přípravného řízení). Ministerstvo spravedlnosti tak jedná za stát ve věcech odpovědnosti státu za škodu vzniklou z činnosti všech orgánů činných v trestním řízení, tedy včetně postupů Policie ČR. Jinak v řízení o náhradě újmy vzniklé v souvislosti s úkony Policie ČR jedná Ministerstvo vnitra. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 131/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018).

26. Policie ČR jako státní orgán sui generis vykonává státní správu a naplňuje tak definici povinného subjektu dle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., je povinným subjektem jako celek a nadřízeným orgánem vůči ní je Ministerstvo vnitra (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 Ans 5/2010-172, publikovaný pod číslem 2440/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Autoři: Jitka Jelínková a Miloš Tuháček, publikovaný v ASPI).

27. Poskytování informací o úkonech provedených policejním orgánem po podání trestního oznámení nelze ztotožnit se samotnou činností policejního orgánu po podání trestního oznámení dle § 158 tr.ř. Při poskytování informací je Policie ČR jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor podřízena Ministerstvu vnitra, které je tak úřadem ve smyslu § 6 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. a tudíž i organizační složkou, která dle odstavce 7 citovaného ustanovení a § 21a odst. 1 písm. b) o.s.ř. jedná za stát.

28. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005).

29. Jednal-li za výše popsané situace soud I. stupně s Ministerstvem spravedlnosti jako s příslušnou organizační složkou, ačkoli touto je Ministerstvo vnitra, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.].

30. Soud I. stupně o žalobě rozhodl postupem dle § 115a o.s.ř., tj. bez nařízení jednání. Žalobce v žalobě tvrdil, že namítané řízení pro něj mělo mimořádný význam a dovolával se z tohoto důvodu navýšení základní částky odškodnění. Žádné důkazy stran mimořádného významu namítaného řízení však neoznačil. Žalovaná v rámci svého vyjádření k žalobě, v němž mimo jiné vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, naopak tvrdila, že význam namítaného řízení pro žalobce je nepatrný, neboť žalobce vede či vedl u krajského soudu celou řadu obdobných sporů (tj. sporů týkajících se žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb.), které příkladmo specifikovala spisovými značkami. Žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení též neoznačila. Podáním ze dne 7. 7. 2022 žalobce reagoval na vyjádření žalované, nesouhlasil s tím, jak tato hodnotila význam namítaného řízení, uvedl, že počet soudních řízení nesnižuje jejich význam pro něj vzhledem k tomu, že se týkají jediné kauzy - provozu Pily, na jejímž vyřešení má eminentní zájem. Předložil jím zpracovanou statistiku soudních řízení vedených u krajského soudu a výstupy z infomačního systému InfoSoud ohledně těchto řízení. Na výzvu soudu I. stupně, aby se ve stanovené 10denní lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, obsahující doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, která mu byla doručena 24. 6. 2022, žalobce nereagoval. Podáním ze dne 22. 7. 2022 k vyvrácení tvrzení žalované, že nepřiměřená délka namítaného řízení se do jeho psychické sféry negativně nepromítla, navrhl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie.

31. Podle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

32. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud I. stupně může věc samou projednat a rozhodnout o ní bez nařízení jednání - kromě toho, že účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, příp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili - jen tehdy, lze-li ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů a jde-li o listiny, které předložil soudu některý z účastníků řízení. Jen ve vztahu k takovým listinám je totiž možné předpokládat, že jde o listiny účastníkům řízení známé a že k jejich pravosti nebo obsahu nemají připomínky; vůči ostatním listinám účastníci řízení mají právo se vyjádřit (§ 123 o.s.ř.), důkaz jimi je pak přípustný jen při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), a je proto vyloučeno, aby soud I. stupně postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř., i kdyby se účastníci práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Bez nařízení jednání může soud I. stupně věc projednat a rozhodnout současně jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Uvádí-li totiž ustanovení § 115a o.s.ř. jako předpoklad pro projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání, aby ve věci bylo možné "rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů", vyjadřuje tím nejen požadavek, aby soud při zjišťování skutkového stavu věci nevycházel - samozřejmě kromě shodných tvrzení účastníků řízení (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) - z jiného důkazu než z listin předložených účastníky řízení (jejich zástupci nebo zmocněnci), ale i podmínku, že všechny rozhodné skutečnosti budou shodnými tvrzeními účastníků a jimi předloženými listinami náležitě prokázány a že tedy podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebudou (také) nesplněná povinnost tvrzení nebo neunesení důkazního břemene. Ukáže-li se, že účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud I. stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání (§ 115 odst. 1 o.s.ř.), neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. nebo podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. anebo podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, a další v něm citovaná rozhodnutí). Jinými slovy bez nařízení jednání může soud I. stupně věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti významné pro právní posouzení věci, při zjišťování skutkového stavu věci však soud nemůže vycházet - kromě shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), za něž ale nelze považovat taková tvrzení jednoho z účastníků, o nichž druhý účastník mlčí - z jiných důkazů, než z listin předložených účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 773/2006).

33. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).

34. Z výše uvedeného vyplývá, že z pohledu ustanovení § 115a o.s.ř. bylo třeba, aby účastníky tvrzené okolnosti stran žalobcem tvrzeného mimořádného významu namítaného řízení a naopak žalovanou tvrzeného nepatrného významu namítaného řízení pro žalobce byly též prokázány účastníky předloženými listinami, popř. aby tyto nebyly mezi účastníky sporné. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, neboť žalobce ani žalovaná žádné důkazy (natož listinné) k prokázání předmětných sporných tvrzení neoznačili.

35. Odvolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci soud I. stupně neměl splněny podmínky k rozhodnutí věci dle § 115a o.s.ř. (jakkoli s tímto postupem účastníci vyslovili souhlas). Proto bylo zapotřebí nařídit jednání a postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzvat žalobce k doplnění tvrzení, z čeho konkrétně dovozuje tvrzený mimořádný význam řízení, a k označení důkazů k jejich prokázání a žalovanou k označení důkazů k prokázání tvrzeného nepatrného významu řízení pro žalobce, a poučit je o následcích nevyhovění této výzvě. Pokud shora popsaným postupem soud I. stupně nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou za odvolacího řízení zároveň nelze napravit [§ 212a odst. 5, 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.].

36. Z vyložených důvodů odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích I a III dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

37. Na soudu I. stupně nyní bude, aby začal jednat s příslušnou organizační složkou - Ministerstvem vnitra, aby k projednání věci nařídil jednání, účastníky dosud označené důkazy provedl postupem dle § 129 o.s.ř., účastníkům poskytl poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ve směrech uvedených shora, doplnil dokazování dalšími účastníky navrženými důkazy (v této souvislosti však odvolací soud zdůrazňuje, že pouze soudu přísluší ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, avšak soud musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl), provedené důkazy zhodnotil postupem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. a ve věci znovu rozhodl, a vypořádá se i s námitkami žalované uplatněnými v odvolání. Své rozhodnutí soud I. stupně řádně odůvodní způsobem vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., a v novém rozhodnutí neopomene rozhodnout rovněž dle § 151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně odvolacího řízení.