15 A 109/2019–44

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Mgr. Radima Kadlčáka ve věci žalobce: AUTODROM MOST a.s., IČO: 25419048, se sídlem Tvrzova 5, 434 01 Most, zastoupený Mgr. Petrem Zachem, advokátem, sídlem Karlovo nám. 325/7, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministr vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 9. 2019, č. j. MV–17526–3/SO–2019, a ze dne 31. 12. 2018, č.j. MV–133829–3/SO–2018 takto:

Výrok

I. Věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 109/2019 a sp. zn. 15 A 110/2019, se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 15 A 109/2019.

II. Rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 11. 9. 2019, č. j. MV–17526–3/SO–2019, a ze dne 31. 12. 2018, č. j. MV–133829–3/SO–2018, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 684 Kč do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (sp. zn. 15 A 109/2019) podanou prostřednictvím právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2019, č. j. MV–17526–3/SO–2019, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 12. 2018, č. j. MV–119428–4/VS–2018, jímž bylo podle § 97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnuto výrokem I. tak, že se mění výrok rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1521/SCKZU/2018–3, tak, že nově zní: „Podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání obviněného zamítá a rozhodnutí Statutárního města Mostu, Magistrátu města Mostu, odboru správních činností, oddělení správního, č.j.: MmM/063126/2018/OSČ–O/ŠP, ze dne 7. 6. 2018, se potvrzuje.“ Dále bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají ke dni nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, to je ke dni 23. 8. 2018.

2. Žalobce se žalobou (sp. zn. 15 A 110/2019) podanou prostřednictvím právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2018, č. j. MV–133829–3/SO–2018, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 10. 2018, č. j. MV–90517–4/VS–2018, jímž bylo podle § 97 odst. 3 správního řádu rozhodnuto výrokem I. tak, že se mění výrok rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22. 6. 2018, č. j. 971/SCKZU/2018–3, tak, že nově zní: „Podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání obviněného zamítá a rozhodnutí Statutárního města Mostu, Magistrátu města Mostu, odboru správních činností, oddělení správního, č.j.: MmM/033098/2018/OSČ–P/ŠP, ze dne 21. 3. 2018, se potvrzuje.“ Dále bylo výrokem II. rozhodnuto tak, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají ke dni nabytí právní moci napadeného rozhodnutí, to je ke dni 22. 6. 2018.

3. Žalobce se současně v žalobách domáhal toho, aby soud zrušil i prvoinstanční rozhodnutí Ministerstva vnitra, případně snížil výši uložených pokut a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení. Žaloby 4. Žalobce v žalobách uvedl, že napadená rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí Ministerstva vnitra jsou nicotná, neboť ministerstvo nemůže přímo rozhodovat ve věcech samosprávy – zde přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).

5. Žalovaný svým rozhodnutím de iure potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, čímž rezignoval na zjištění skutkového stavu v rozhodných dnech, kdy mělo dojít k porušení obecně závazné vyhlášky č. 2/2017 Statutárního města Mostu ze dne 7. 3. 2017 o regulaci hlučných činností (dále jen „vyhláška“). Vzhledem k absenci důkazů, které by mohly objektivně prokázat porušení vyhlášky, nemá rozhodnutí oporu v provedených důkazech, neboť nebyl proveden znalecký posudek ani jinak postaveno najisto, že došlo k porušení vyhlášky. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný potvrzením rozhodnutí správního orgánu I. stupně neodstranil ani procesní pochybení, kterých se měl dopustit Magistrát města Mostu (dále jen „magistrát“) tím, že žalobce nepoučil o z jeho pohledu nedostatečných liberačních důvodech, nevyzval žalobce k předložení dalších důkazů a doložení dalších skutečností, čímž vydal pro žalobce nečekané rozhodnutí. Správní orgán I. stupně i žalovaný zcela rezignovali na zjištění, kdo je osobou, jejíž jednání je přičitatelné žalobci, za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek podle § 20 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“).

6. Správní orgány v této věci překročily meze správního uvážení, neboť hodnocení skutkového stavu bylo postaveno pouze na hypotéze naplnění neurčitého obecně právního pojmu obsaženého ve vyhlášce.

7. Žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínek pro zkrácené přezkumné řízení, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 98 správního řádu a žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 74/2013–45. Provedením zkráceného přezkumného řízení byl žalobce postaven před hotovou věc, neboť prvním úkonem v řízení je až rozhodnutí o zrušení pravomocného rozhodnutí. Žalobce také neměl možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit, čímž došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, přičemž žalobci nejsou známy podklady, na základě, kterých bylo rozhodnuto.

8. Žalovaný nesprávně posoudil běh lhůt pro zkrácené přezkumné řízení, ve kterých je nutné, aby správní orgán rozhodl nejdéle do 2 měsíců od dne, kdy se o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl. Rozhodným bylo v daném případě datum doručení podnětu magistrátu dne 12. 10. 2018, a nikoliv doručení spisové dokumentace krajským úřadem dne 11. 1. 2018, jak uvádí ministerstvo.

9. V dané věci krajský úřad pouze vrátil věc k novému projednání magistrátu, avšak ministerstvo si osobovalo právo o vyhlášce tvrdit, že je zákonná, svůj názor promítlo do správního rozhodnutí a vyloučilo krajský úřad z řízení tím, že nahradilo jeho rozhodnutí tzv. shora.

10. Dále žalobce namítl, že ve dnech údajného porušení vyhlášky nebyl naplněn znak protiprávnosti, neboť vyhláška je nezákonná, protože duplicitně upravuje regulaci, kterou sleduje úprava zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). V tomto případě obec překročila meze samostatné působnosti. Vzhledem k působnosti zákona o ochraně veřejného zdraví zákaz používání hlučných strojů a zařízení nespadá do samostatné působnosti obce. Skutková podstata činností, které vyhláška zakazuje, je natolik vágní a neurčitá, že z ní nelze nijak dovodit, jakým způsobem se třetí osoba dopustí přestupku. Magistrát ve všech identických řízeních postupuje vždy podle stejného scénáře. Stačí, aby provoz žalobce obtěžoval i jediného obyvatele Mostu. To poskytuje možnost šikanovat žalobce třetími osobami, neboť stačí prohlásit, že se osoba cítí být provozem žalobce obtěžována, přestože k jeho provozní činnosti dochází výhradně na k tomu řádně zkolaudovaných stavbách a výše hlukové zátěže nebyla zjištěna.

11. Žalobce poukázal i na to, že autodrom je provozován od roku 1984 na základě kolaudačního rozhodnutí, většina obytných domů v okolí byla vystavěna až po uvedení autodromu do provozu často za nesouhlasu či v rozporu se stanoviskem Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje. Vyhláška je zaměřená na jeden jediný subjekt (žalobce), přestože se navenek tváří jako vyhláška požadující klid od všech subjektů v obci. Ostatně město Most ani ve svých vyjádřeních nikdy nepopíralo, že vyhláška je reakcí na poptávku majitelů sousedních staveb autodromu po omezení jeho provozu. Tím je ovšem porušena jedna ze zásad pro zákonnost obecně závazných vyhlášek, a to, že vyhláška má být obecná, a nikoliv konkrétní.

12. Za situace, kdy žalobce tvrdí, že se uvedených přestupků nedopustil, je povinností správního orgánu opatřit si takové důkazy, které nemohou budit pochybnost o zjištěném skutkovém stavu. Magistrát však například zcela pominul otázku meteorologických okolností v předmětných dnech. Přitom je obecně známo, že v případě nízké oblačnosti či intenzivního větru se hluk jeví intenzivnější bez zavinění toho, kdo hlučnou činnost provozuje. Správní orgán však svá skutková zjištění opírá pouze o subjektivní vnímání hluku ze strany několika stále stejných fyzických osob (sousedů), kteří vypovídají shodně v každém řízení. Žalobce uvedl celou řadu liberačních důvodů podle § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky, když prokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Vozidla, která byla příliš hlučná, nebyla na dráhu vpuštěna (viz výslech J. S.). Má zato, že provozem řádně zkolaudovaného a v souladu s provozním řádem provozovaného areálu nemůže dojít k narušení veřejného pořádku. Pokud považoval magistrát doložené liberační důvody za nedostatečné, měl žalobce v tomto smyslu poučit a vyzvat k předložení důkazů či dalších skutečností.

13. V předmětném řízení nebylo vůbec prokázáno, že došlo k „narušování a snižování pohody bydlení a životní úrovně občanů města Mostu hlučnými činnostmi“. Nelze ani předpokládat (tedy ani mít relevantní očekávání), kdy a za jakých podmínek dojde k porušení vyhlášky, když i sám magistrát uvádí, že vnímání hluku je vysoce subjektivní, čímž však byl vytvořen prostor pro libovůli při ukládání sankcí ze strany správního orgánu, neboť tomu stačí pouze tzv. správní uvážení. Žalobce dále poukázal na to, že hluk z jeho provozu je způsoben zejména pohybem motorových vozidel ve vlastnictví třetích osob. K identifikaci vlastníků však magistrát nevedl žádné dokazování. Je zřejmé, že ze svědeckých výpovědí úzké skupinky stále stejných osob vyplývá, že jim nevadí hluk z dopravy na hlučné silnici (70 dB), nevadí jim hluk jedoucího vlaku (90 dB) ani hluk ze zahradní techniky (až 100 dB), ale zcela jistě a vždy jim vadí hluk z autodromu. Je tedy evidentní, že výpovědi této úzké skupiny oznamovatelů se nemohou zakládat na pravdě, když jejich subjektivní vnímání hluku je překryto zcela zjevnou snahou žalobci uškodit – viz záznamy z volání na linku Městské policie či videozáznamy pořízené s oznamovateli. Vyjádření žalovaného k žalobám 14. Žalovaný k výzvě soudu předložil vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že žalobce opakuje námitky z přezkumného řízení.

15. Žalovaný setrval na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí s tím, že v případě posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 4 odst. 2 zákona o přestupcích je provedení důkazu znaleckým posudkem, který by objektivně posoudil míru hlučnosti a její vliv na komfort bydlení a zdraví občanů dotčené lokality, irelevantní.

16. Ve vyjádření ve věci sp. zn. 15 A 110/2019 žalovaný navíc uvedl, že ke zkrácenému přezkumnému řízení musel správní orgán I. stupně přistoupit proto, že zjistil, že krajský úřad rozhodl v rozporu s právním názorem vysloveným správním orgánem I. stupně a ministrem vnitra v typově stejné věci. Již v předchozím rozhodnutí bylo jednoznačně deklarováno, že požadavek dokazování měřením hluku je nezákonný. Z tohoto důvodu se správní orgán I. stupně již podrobněji nezabýval námitkami žalobce v odvolacím řízení, protože zjevné porušení zákonnosti v postupu krajského úřadu bylo zřejmé ze spisového materiálu. Dále se jednotlivě vyjádřil k žalobním bodům s tím, že je považuje za nedůvodné. Repliky žalobce 17. Žalobce k vyjádření žalovaného uvedl, že zde nejde pouze o posouzení nutnosti vypracování znaleckého posudku, ale krajský úřad vytknul magistrátu další pochybení, např. nesprávné hodnocení provedených důkazů (rozhodnutí ze dne 23. 8. 2018). Těmito pochybeními se ministerstvo ani žalovaný nezabývali. Dále odkázal na znění žalob. Posouzení věci soudem 18. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty prvnís. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

19. Podle § 39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání. Vzhledem k tomu, že žalobami napadená rozhodnutí spolu věcně souvisí, neboť se jedná o obdobné skutky se stejnou právní kvalifikací a žalobní důvody jsou shodné, rozhodl soud výrokem I. rozsudku o spojení samostatně vedených věcí sp. zn. 15 A 109/2019 a sp. zn. 15 A 110/2019 ke společnému projednání pod sp. zn. 15 A 109/2019.

20. Z předložených správních spisů soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. Rozhodnutím magistrátu ze dne 7. 6. 2018, č. j. MmM/063126/2018/OSČ–P/ŠP, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve dnech 14. 7. 2017, 17. 4. 2017, 23. 4. 2017, 30. 4. 2017, 1. 5. 2017, 7. 5. 2017 a 8. 5. 2017 jako provozovatel areálu Autodrom Most nezajistil své provozní záležitosti tak, aby svými provozními činnostmi nerušil své okolí hlučnými činnostmi, v tomto případě jízdou motorových vozidel pohybujících se po závodní dráze Autodromu Most, čímž porušil čl. II odst. 1 písm. b) vyhlášky, za což mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Toto rozhodnutí na základě odvolání žalobce Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018 zrušil a věc vrátil magistrátu k novému projednání s tím, že trvá na provedení důkazu znaleckým posudkem (i přes v jiné věci vyslovený právní názor Ministerstva vnitra) a dále poukázal na některé skutečnosti zjištěné ze zvukových a obrazových záznamů.

21. Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2018 správní orgán I. stupně změnil podle § 97 odst. 3 správního řádu výrok rozhodnutí krajského úřadu tak, že se odvolání zamítá a v odůvodnění uvedl, že k prokázání naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku se měření hluku nevyžaduje. Nelze dle správního orgánu I. stupně pominout, že magistrát řeší porušení vyhlášky až následně poté, co obdrží oznámení městskou nebo státní policií, fyzickými či právnickými osobami. Jestliže k porušení vyhlášky došlo např. dne 14. 4. a 17. 4. 2017, tj. ve dnech, které jsou uznány státními svátky a magistrát se o spáchání přestupků dozví nejdříve dne 18. 4. 2017, pak je jakékoliv měření hluku irelevantní. Takovéto výsledky měření nemohou sloužit jako přímý důkaz, že v dotčených dnech k porušení vyhlášky došlo. K prokázání přestupku slouží svědecké výpovědi, důkazy listinou, audio nebo videozáznamy, případně další skutečnosti vedoucí ke zjištění skutečného stavu věci, včetně vyjádření obviněného. Z tohoto pohledu se magistrát s důkazním břemenem dostatečně vypořádal. V odůvodnění dle správního orgánu I. stupně magistrát dostatečně uvedl, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel. Dále uvedl, že vyhlášku nepovažuje za rozpornou se zákonem. K námitce žalobce, že ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno po něm požadovat, aby přestupku zabránil, správní orgán I. stupně uvedl, že dokud ze strany obyvatel města Most, část Souš, přicházely a přicházejí opodstatněné a důvodné stížnosti (jejich oprávněnost a důvodnost posuzuje ve správním řízení magistrát), ze kterých vyplývá, že žalobce povinnosti uložené vyhláškou neplní, a hluk je obtěžuje, nelze konstatovat, že žalobce vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby k porušování vyhlášky nedocházelo. Ačkoliv krajský úřad znal právní názor správního orgánu I. stupně vyjádřený v typově a věcně stejném případu (rozhodnutí ze dne 29. 1. 2018, č.j. MV–140516–6/VS–2017, a ze dne 12. 10. 2018, č.j. MV–905517–4/VS–2018), rozhodl v rozporu s ním. Správní orgán I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že pokud by rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, neměl by žádnou záruku, že krajský úřad nerozhodne opět v rozporu s právním názorem správního orgánu I. stupně. K rozkladu žalobce vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, v němž se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně ohledně požadavku krajského úřadu na důkaz měřením hluku a zabýval se námitkou prekluze vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že uplatněné námitky žalobce v předmětné věci byly uplatněny rovněž v dalších řízeních o rozkladu, je bezpředmětné se jimi dále zabývat.

22. Rozhodnutím magistrátu ze dne 21. 3. 2018, č.j. MmM/033098/2018/OSČ–P/ŠP, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že ve dnech 21. 5. 2017, 23. 5. 2017, 28. 5. 2017, 30. 5. 2017, 4. 6. 2017, 11. 6. 2017 a 13. 6. 2017 jako provozovatel areálu Autodrom Most nezajistil své provozní záležitosti tak, aby svými provozními činnostmi nerušil své okolí hlučnými činnostmi, v tomto případě jízdou motorových vozidel pohybujících se po závodní dráze Autodromu Most, čímž porušil čl. II odst. 1 písm. b) vyhlášky, za což mu byla uložena pokuta ve výši 60 000 Kč. Toto rozhodnutí na základě odvolání žalobce Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018 zrušil a věc vrátil magistrátu k novému projednání s tím, že trvá na provedení důkazu znaleckým posudkem a dále poukázal na některé skutečnosti zjištěné ze zvukových a obrazových záznamů s tím, že se magistrát musí vypořádat i s námitkami ohledně připravovaných a odsouhlasených opatření, které žalobce uvedl ve svém vyjádření. Dále bylo magistrátu uloženo, aby byla posouzena a vyhodnocena snaha žalobce podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Magistrát měl rovněž uvést požadavky a návrhy na omezení a zmírnění možného hluku vycházejícího z autodromu.

23. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2018 správní orgán I. stupně změnil podle § 97 odst. 3 správního řádu výrok rozhodnutí krajského úřadu tak, že se odvolání zamítá a v odůvodnění uvedl, že k prokázání naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku se měření hluku nevyžaduje. Postačuje subjektivní posouzení dotčených osob a správní uvážení příslušného orgánu. Podle názoru správního orgánu I. stupně magistrát ve věci nepochybil, ale naopak pochybil krajský úřad, když nesprávně posoudil možnost liberace žalobce, neboť podmínky v § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky nebyly splněny. Chystaná opatření míří do budoucna a neprokazují, že žalobce vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Požadavek na magistrát uvést požadavky a návrhy na omezení a zmírnění možného hluku označil správní orgán I. stupně za nezákonné. Ačkoliv krajský úřad znal právní názor správního orgánu I. stupně vyjádřený v typově a věcně stejném případu (rozhodnutí ze dne 29. 1. 2018, č.j. MV–140516–6/VS–2017), rozhodl v rozporu s ním. Správní orgán I. stupně dále odůvodnil své rozhodnutí tak, že pokud by rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, neměl by žádnou záruku, že krajský úřad nerozhodne opět v rozporu s právním názorem správního orgánu I. stupně. K rozkladu žalobce vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, v němž se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně ohledně požadavku krajského úřadu na důkaz měřením hluku a zabýval se k námitkou prekluze vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že uplatněné námitky žalobce v předmětné věci byly uplatněny rovněž v dalších řízeních o rozkladu, je bezpředmětné se jimi dále zabývat.

24. Žalobce v odvoláních proti rozhodnutím magistrátu, jimiž byl uznán vinným z uvedených přestupků, uváděl v podstatě shodné body jako v žalobách. Zejména to, že magistrát ignoruje závazný právní názor odvolacího orgánu nechat vypracovat znalecký posudek ohledně zvukové zátěže, vyhláška ukládá povinnosti mimo meze samostatné působnosti obce a je nezákonná, přičemž odkazoval mimo jiné na právní stanovisko doc. JUDr. Martina Kopeckého, CSc. Magistrát se dle jeho názoru opírá pouze o subjektivní vnímání hluku několika stále stejných fyzických osob, ačkoliv je to správní orgán, který nese břemeno důkazní ve vztahu k přestupkovému jednání. Dle žalobce byl předložen dostatek důkazů svědčících o liberačních důvodech s tím, že pokud se magistrát s tímto neztotožnil, měl žalobce poučit a vyzvat k předložení důkazů a dalších skutečností. Žalobce poukázal na historii Autodromu Most s tím, že nebylo v řízení prokázáno, že došlo k narušování a snižování pohody bydlení občanů města Mostu. Hlučné činnosti nejsou specifikovány v žádném zákonném či podzákonném předpise, navíc žalobce poukázal na rozpory ve výpovědích svědků. Nesouhlasil s tvrzením magistrátu, že neuspořádal své záležitosti tak, aby hlučné činnosti nerušily okolí, když z výpovědí některých svědků lze naopak dovodit, že přijal technická a jiná omezení své činnosti tak, aby nerušily okolí. Záznamy pořízené Městskou policií Most u domů oznamovatelů nevykazují žádný zvýšený hluk vycházející prokazatelně pouze z Autodromu. Úvahy, kterými se magistrát řídil při hodnocení podkladů jsou svévolné postavené pouze na hypotéze naplnění neurčitého obecně právního pojmu.

25. Soud posoudil skutkové a právní okolnosti případů a dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné.

26. Soud se nejprve zabýval tvrzenou nicotností žalobou napadených rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu nepřípustného zasahování do rozhodování samosprávy. Žalobce zřejmě mířil na § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, dle kterého mj. odvolací orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydaného v samostatné působnosti. V daném případě však správní orgán I. stupně neměnil rozhodnutí vydané ve věci samosprávy, neboť změnil rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, který v rámci své dozorové pravomoci vykonával přenesenou působnost, nikoliv samostatnou působnost. Tak by tomu bylo, pokud by správní orgán I. stupně změnil rozhodnutí magistrátu, což se však v daném případě nestalo. Z tohoto důvodu nedošlo k nezákonnému či dokonce nicotnému zásahu žalovaného a správního orgánu I. stupně do práva na samosprávu.

27. Dále se soud zabýval žalobní námitkou prekluze vydání rozhodnutí v přezkumném řízení.

28. Podle § 96 odst. 1 správního řádu usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci.

29. Podle § 97 odst. 3 správního řádu rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, příslušný správní orgán zruší nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního stupně; tyto správní orgány jsou vázány právním názorem příslušného správního orgánu.

30. Podle § 98 správního řádu, jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu, jsou splněny ostatní podmínky pro přezkumné řízení a není zapotřebí vysvětlení účastníků, může příslušný správní orgán provést zkrácené přezkumné řízení. Dokazování se neprovádí. Prvním úkonem správního orgánu při zkráceném přezkumném řízení je vydání rozhodnutí podle § 97 odst. 3.

31. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 9 As 183/2014, se za den, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení přezkumného řízení podle § 96 odst. 1 správního řádu, považuje den, kdy správní orgán získal dokumenty a informace, z nichž později usoudil, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu také vyplývá, že tímto rozhodným dnem je doručení spisu vyžádaného za účelem přezkumu postupu podřízeného správního orgánu (odst. 17).

32. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 12. 2018, č. j. MV–119428–4/VS–2018, bylo vydáno po doručení spisové dokumentace krajského úřadu dne 1. 11. 2018. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 12. 10. 2018, č. j. MV–90517–4/VS–2018, bylo vydáno po doručení spisové dokumentace krajského úřadu dne 22. 8. 2018. Z uvedených skutečností vyplývá, že dvouměsíční subjektivní lhůty k vydání rozhodnutí v přezkumném řízení byly zachovány a námitka prekluze je nedůvodná.

33. K námitce žalobce, že bylo porušeno jeho právo na seznámení se s podklady rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu, soud uvádí následující. Dle komentářové literatury je účelem § 36 odst. 3 správního řádu poskytnutí skutkových zjištění příslušného správního orgánu účastníkům řízení, aby případně mohli poukázat na jejich věcnou nesprávnost nebo aby mohli navrhnout jejich doplnění. Jinak řečeno, účelem tohoto ustanovení je dát účastníkům na vědomí, že se řízení chýlí ke konci a tito mohou uplatnit své celkové stanovisko k projednávané věci a k podkladům rozhodnutí, případně učinit závěrečná vyjádření. Případem, kdy se § 36 odst. 3 správního řádu nepoužije, je právě zkrácené přezkumné řízení, neboť se účastníci ani nemají k čemu vyjadřovat, protože se v něm rozhoduje na základě původního spisového materiálu, neprovádí se v něm dokazování a účastníci řízení nepodávají příslušnému svá vyjádření. Ve zkráceném přezkumném řízení nejsou žádné nové skutečnosti, které by účastníci neznali (srov. Fiala, Z. a kol. Správní řád. Praktický komentář., Praha: Wolters Kluwer, 2020, k § 36 odst. 3). Soud se s tímto výkladem § 98 správního řádu ztotožňuje a uvádí, že ve zkráceném přezkumném řízení nebylo právo žalobce na seznámení se s podklady rozhodnutí porušeno, neboť mu před vydáním rozhodnutí nenáleželo.

34. Soud dále poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2023, č. j. 3 As 356/2020–77, a ze dne 29. 12. 2022, č. j. 3 As 357/2020–74, které se týkají skutkově i právně obdobných případů žalobce, ve kterých Nejvyšší správní soud posuzoval rozpor vyhlášky se zákonem o veřejném zdraví. Nejvyšší správní soud uvedl, že zákon o ochraně veřejného zdraví cílí v § 30 a násl. na regulaci hluku, který může mít negativní vliv na lidské zdraví, zatímco vyhláška v čl. I a čl. II sleduje nerušené trávení volného času a jistou úroveň pohody bydlení v městské části. Předměty regulace ve vyhlášce a v zákoně o veřejném zdraví se nepřekrývají a vyhláška byla správně vydána v rozsahu samostatné působnosti obce.

35. Dále soud konstatuje, že je v pravomoci přezkumného orgánu podle § 97 odst. 3 správního řádu změnit přezkoumávané rozhodnutí tak, že zrušující výrok rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým se vrací věc správnímu orgánu I. stupně, změní tak, že odvolání zamítne. Nicméně v takovém případě je třeba, aby přezkumný orgán nahradil i odůvodnění změněného rozhodnutí odvolacího orgánu, neboť to bylo zrušeno (přestalo právně existovat) a navíc je i jeho odůvodnění v rozporu s výrokem rozhodnutí vydaným v přezkumném řízení. Účastník odvolacího řízení má i v tomto případě právo, aby jeho odvolání bylo řádně vypořádáno.

36. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Rozhodnutí správního orgánu I. stupně však nároky kladené na rozhodnutí o odvolání rozhodně nesplňují.

37. Soud v této souvislosti připomíná, že přestupkové řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou a uvede–li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011–68). Není tedy možné, aby se správní orgán vyhnul hodnocení důkazů s jakousi presumpcí odpovědnosti za přestupek z důvodu tvrzené hlučnosti provozu. Pokud se jedná o správní uvážení v rámci hodnocení naplnění skutkové podstaty přestupku, i v této části musí být rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že správní orgán nevybočil z mezí a hledisek správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004–79).

38. Správní orgán I. stupně se věnoval jenom nedůvodnosti požadavku na měření hluku znaleckým posudkem a dále v podstatě pouze uvedl, že magistrát věc hodnotil správně, aniž by se zabýval konkrétnímu skutkovými a právními okolnostmi či reagoval na odvolací námitky. Soud konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak vykazují znaky arbitrárnosti a jsou nepřezkoumatelná. Žalovaný nejenže nedostatky odůvodnění nenapravil, ale ještě nepřezkoumatelnost rozhodnutí rozšířil, když se pro bezpředmětnost odmítl v částí námitek zabývat.

39. Soud tedy shledal žalobou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů a napadená rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro vadu řízení bez jednání zrušil. Soud veden zásadou minimalizace zásahů soudů do rozhodování veřejné správy, nepostupoval soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. a současně nezrušil i prvostupňová rozhodnutí. Na žalovaném pak bude, zda ve svých nových rozhodnutích absenci odůvodnění rozhodnutí správních orgánů I. stupně napraví, nebo zda prvoinstanční rozhodnutí zruší. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

40. Výrok III. rozsudku o náhradě nákladů řízení byl stanoven na základě 60 odst. 1 věty první s. ř. s. podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci úspěch, má proto právo na náhradu nákladů řízení, a soud tudíž žalovanému uložil zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětných žalobách v celkové výši 30 684 Kč. Tato částka sestává z částky 6 000 Kč za zaplacené soudní poplatky, dále z částky 18 600 Kč za 6 úkonů právní služby uskutečněných právním zástupcem žalobce po 3 100 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), a to 2x převzetí a příprava zastoupení – dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) AT, 2x podání žaloby – dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 2x replika – dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, dále z částky 1 800 Kč za s tím souvisejících režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, odst. 4 AT, a z částky 4 284 Kč odpovídající 21 % DPH z výše uvedených částek kromě soudních poplatků.

Poučení

Žaloby Vyjádření žalovaného k žalobám Repliky žalobce Posouzení věci soudem