15 A 12/2022–84

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobců: a) MUDr. E. Z., narozená dne X, bytem X, b) Z. F., narozený dne X, bytem X, oba zastoupeni JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2022, č. j. KUUK/102292/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 21. 7. 2022, č. j. KUUK/102292/2022, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Šluknov, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), ze dne 27. 10. 2021, č. j. OSÚ/1643/2439/2021/320/2021/vrn, kterým bylo podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), vydáno společné povolení pro stavbu „Rodinný dům X, parc. č. XA, v k. ú. X“ na pozemcích parc. č. XA, XB a XC v obci X, katastrální území X. Konkrétně bylo napadeným rozhodnutím žalovaného změněno prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu tak, že „1. výrok rozhodnutí v části, kde je uvedeno ustanovení § 94p stavebního zákona nahrazuje ustanovením § 94p odst. 1 stavebního zákona; 2. text ve výrokové části „Pro umístění a provedení stavby se stanoví tyto podmínky“ v podmínce č. 1 – ve vzdálenosti 2,75 od hranice s pozemkem p. č. XD nahrazuje následujícím textem v minimální vzdálenosti 2,75 m od hranice s pozemkem p. č. XD a text – jak je zakresleno na výkresu č. C.3. celková situace stavby v měřítku 1:200 nahrazuje následujícím textem – jak je zakresleno ve výkresu č. C.3 + C.4 celková + koordinační situace v měřítku 1:200; 3. text ve výrokové části „Pro umístění a provedení stavby se stanoví tyto podmínky“ v podmínce č. 2 – jak je okótováno v grafické příloze rozhodnutí v celkovém situačním výkresu č. C.3. v měřítku 1:200 nahrazuje následujícím textem – jak je okótováno v grafické příloze rozhodnutí v celkové + koordinační situaci ve výkresu č. C.3 + C.4 v měřítku 1:200.“ Ve zbylé části pak zůstalo rozhodnutí stavebního úřadu beze změn. Žalobci se současně domáhali toho, aby soud zrušil i nadepsané prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu a žalovanému uložil povinnost nahradit jim náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobci úvodem podané žaloby konstatovali, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí odpovídajícím způsobem nevypořádal s jimi uplatněnými odvolacími námitkami, které se týkaly níže uvedených nedostatků, přičemž výrok prvostupňového rozhodnutí nepovažovali za dostatečně určitý.

3. Následně namítli, že ve věci nebyla dodržena dohoda o způsobu vytyčení hranice, určená při místním šetření konaném stavebním úřadem dne 11. 6. 2021, a to, že obec X zajistí opětovné vytyčení hranic dotčených pozemků a osoba geodeta i zadání geodetického zaměření budou s žalobci předem konzultovány a ti se k vytyčeným hranicím vyjádří při místním šetření. Předmětný podklad tak byl dle názoru žalobců pořízen v rozporu s tím, co bylo dohodnuto, čímž došlo k významnému zásahu do jejich práv. Odůvodnění žalovaného, že stavební úřad není kompetentní zasahovat do průběhu vytyčování a že vzdálenost stavby od hranice sousedního pozemku nebude menší než 2 m, pak dle žalobců dané pochybení nijak neřeší, a proto ho nepovažovali za dostačující.

4. Z odůvodnění stavebního povolení, resp. i napadeného rozhodnutí, dále dle žalobců nevyplývá, na základě jakých konkrétních zjištění stavební úřad dospěl k závěru, že jsou požadavky žalobců na doplnění projektové dokumentace (např. chybějící výkres uliční fronty a nedostatečná specifikace průběhu výstavby – opatření k zamezení nežádoucích vlivů na okolí) irelevantní. Rovněž v této části je tedy dle žalobců napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

5. K odůvodnění žalovaného stran souladu stavby se stávající zástavbou žalobci namítli, že se jejich tvrzení netýkala změny využití nebo prostorového uspořádání území, ale estetické podoby stavby v kontextu okolní zástavby (tj. tvarové a materiálové odlišnosti). Tato otázka však dle jejich názoru rovněž nebyla podrobněji posuzována.

6. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal, že stavba nebude umístěna v proluce, jak chybně uvedl stavební úřad, ale jako samostatně stojící stavba rodinného domu, již blíže neodůvodnil, jaký má tato skutečnost vliv na další podmínky pro její povolení a provádění, což dle žalobců činí napadené rozhodnutí také nepřezkoumatelným.

7. Žalobci rovněž namítli, že stavbou dojde k zastínění jejich domu č. p. XE a znehodnocení výhledu z tohoto domu. Studie oslunění a osvětlení nicméně nebyla správními orgány ve věci požadována, přičemž argumentaci žalovaného v tomto ohledu žalobci považovali za nesrozumitelnou. Jestliže pak žalovaný v souvislosti se zastíněním domu žalobců odkázal pouze na online aplikaci, dle které k namítanému zastínění nedojde, nepovažují žalobci takový výstup za relevantní. Nepořízením odborné studie oslunění a osvětlení tedy došlo dle žalobců k vadě napadeného rozhodnutí, neboť jejich námitky v tomto ohledu nebyly řádně vypořádány.

8. Žalobci též uvedli, že nebyli informováni o tom, že došlo k prodloužení lhůty pro doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, přičemž zákon žádný neformální postup správního orgánu nezná a nepřipouští. K tomu poukázali na fakt, že jsou si všichni účastníci řízení rovni. Stavebním úřadem původně stanovená lhůta 90 dnů pro doplnění podkladů pro rozhodnutí přitom byla dle žalobců dostačující, a tudíž měl stavební úřad podle § 6 správního řádu po marném uplynutí lhůty řízení o žádosti stavebníka zastavit a namítané povolení vůbec nevydat.

9. Závěrem žalobci nesouhlasili s hodnocením žalovaného, že měli možnost se řádně seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí (tj. po shromáždění všech podkladů před vydáním společného povolení). I z tohoto důvodu jsou tak namítaná rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu nezákonná.

10. Žalovaný se poté nevypořádal ani s námitkou žalobců stran stavebním úřadem tvrzeného obstrukčního a účelového jednání žalobců, které však nebylo nijak podloženo, což také svědčilo o nikoliv nestranném postupu stavebního úřadu – tj. o porušení základní zásady správního řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K obsahu žalobních námitek předně zmínil, že z žalobci odkazovaného protokolu sepsaného o průběhu místního šetření vyplývá pouze to, že „obec souhlasí s provedením vytyčení hranic pozemku, s místním šetřením a odsouhlasením vlastníky p. č. XF“. O účasti žalobců při výběru geodeta a zadání geodetického zaměření, stejně jako o jejich nezbytné přítomnosti na samotném vytyčování hranic, se tak daný protokol nezmiňuje. Stěžejním však v této části zůstává, že by pro stavební úřad jakákoliv dohoda mezi žalobci a starostou obce X v tomto směru nebyla závazná. Stavební úřad je totiž povinen postupovat pouze dle platných právních předpisů. K námitce žalobců byl tudíž stavebník vyzván k doplnění jeho žádosti o společné povolení, a to o vytyčení hranice pozemku p. č. XA v kat. úz. X, což také doložil a odstranil tím pochybnosti o přesném průběhu hranice mezi dotčenými pozemky. Doklad o vytyčení hranic předložený stavebníkem byl totiž dle žalovaného pořízen v souladu se zákonem, a pro předmětné řízení měl proto vypovídací hodnotu. Naproti tomu žalobci v daném ohledu nic oponentního nepředložili a netvrdili ani konkrétní chyby ve výsledcích předmětného měření. Námitky žalobců týkající se jejich „práva na účasti u vytyčování hranic“ pak žádné důvodné pochybnosti o správnosti výsledků vytyčení hranic dotčených pozemků nezakládají, a postup správních orgánů byl tedy správný.

12. Žalovaný dále uvedl, že i další námitky žalobců řádně vypořádal, když projektová dokumentace stavby předložená stavebníkem splňovala požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů, a stavební úřad ve společném povolení výslovně odkázal na její konkrétní části, které řeší mj. žalobci zmíněnou „uliční frontu“ a průběh výstavby. Stavební úřad tak v návaznosti na kontrolu těchto částí projektové dokumentace a vlastní zjištění označil návrhy žalobců na doplnění dokumentace za nadbytečné. Nadto žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil i odkaz na architektonickou studii, která byla přílohou závazného stanoviska Městského úřadu Rumburk ze dne 29. 10. 2020, z níž je linie uliční fronty rovněž patrná.

13. Dle žalovaného stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí k otázce posouzení souladu navrhované stavby se stávající zástavbou a k otázce velikosti pozemku, na němž má být stavba umístěna, v dostatečném rozsahu odůvodnil úvahy o charakteru zástavby v dotčené lokalitě. Posouzení charakteru zástavby a slučitelnosti navrhovaného záměru s ní přitom bylo především úkolem orgánu územního plánování. Stavební úřad se poté v tomto ohledu neomezil toliko na odkaz na souhlasné závazné stanovisko, ale popsal i vlastní zjištění a úvahy. Pouhé upřesnění žalovaného o umístění stavby nikoliv v proluce pak nemělo na výsledné posouzení (resp. správnost ostatních závěrů) vliv.

14. Žalovaný v napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vyložil i to, z jakých důvodů považoval za správné hodnocení stavebního úřadu, že po stavebníkovi nebylo požadováno doložení studie oslunění a osvětlení. Zpracování této studie by stavební úřad požadoval jen v odůvodněném případu, kdy by existovala důvodná pochybnost o dodržení normových hodnot. Takové důvodné pochybnosti však ve věci nevznikly, přičemž žalovaný argumentaci stavebního úřadu doplnil i o kontrolu provedenou s využitím online aplikace pro zjištění pohybu slunce. Žalobci přitom žádné vlastní měření k prokázání jejich tvrzení nedoložili, přičemž ani nerozporovali skutečnost, že se v místě – konkrétně na jejich pozemku – nachází vzrostlé stromy a keře, které způsobují zastínění jejich nemovitosti.

15. Žalovaný dále uvedl, že v postupu stavebního úřadu v projednávaném případě neshledal žádný významný zásah do procesních práv žalobců. Žalobci se nemohli domáhat toho, aby stavební úřad ihned po uplynutí lhůty uvedené v usnesení o přerušení řízení předmětné řízení zastavil. Nadto stavebník v době přerušení řízení obstarával odborné vytyčení hranic právě na základě námitky žalobců. Žalobci se též ve věci nepochybně seznámili se všemi dokumenty, které byly podkladem pro prvostupňové rozhodnutí, přičemž ani konkrétně netvrdí, že by jim obsah nějakého dokumentu založeného ve spisu nebyl znám. O právu nahlédnout do spisové dokumentace a uplatnit námitky ostatně byli žalobci poučeni jak v oznámení o zahájení řízení, tak i ve vyrozumění účastníků řízení o nových skutečnostech. Toliko ohrazení se žalobců proti tvrzení stavebního úřadu o jejich obstrukčním a účelovém jednání poté žalovaný nepovažoval za samostatnou odvolací námitku mířící do merita věci. Replika žalobců 16. Žalobci v podané replice nejprve zopakovali, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že stavební úřad nemusel přihlížet k dohodnutému postupu stran vytyčení dotčené hranice pozemků, neboť tak byla zpochybněna správnost zaměření této hranice. Tímto postupem tak došlo k porušení jejich procesních práv a zásady rovnosti. Z obecných tvrzení žalovaného pak žalobcům nebylo jasné, proč byly jejich námitky žalovaným shledány irelevantními, přičemž nesouhlasili ani s vypořádáním jejich požadavku na předložení studie osvětlení a oslunění, když tato povinnost stíhala stavebníka. Ve věci nebylo dle žalobců zřejmé z čeho žalovaný dovodil (resp. nebylo podloženo), že stín z nově navrhované stavby zčásti skryje stín současné zeleně. Znovu zmínili též nesprávnost postupu správních orgánů ve věci, které dle jejich názoru nedodržely stanovené procesní lhůty. Pokud také stavební úřad rezignoval na povinnost seznámit žalobce jako účastníky řízení s podklady pro vydání rozhodnutí, nepochybně je tím zkrátil na jejich procesních právech. Stavební úřad přitom nebyl dle tvrzení žalobců v řešeném případě nestranný. Ústní jednání 17. Při jednání soudu dne 17. 4. 2024 žalobci prostřednictvím svého právního zástupce setrvali na podané žalobě. Uvedli, že se správní orgány dle jejich názoru ve věci dopustily řady věcných a procesních pochybení, přičemž jednaly značně nestandardním způsobem, když námitky žalobců považovaly za irelevantní, a to bez bližšího odůvodnění. Rozhodnutí žalovaného tak dle žalobců nelze považovat za zákonné.

18. V rámci téhož jednání pověřená pracovnice žalovaného odkázala na dosavadní vyjádření ve věci a navrhla žalobu zamítnout. Doplnila, že námitky žalobců nebyly propojené se zásahem do jejich subjektivních práv.

19. Soud provedl podle § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dokazování listinou předloženou žalobci, konkrétně vyjádřením k vytyčení hranic pozemku parc. č. XA v k. ú. X ze dne 9. 11. 2021, v němž žalobci popsali starostovi obce X dosavadní průběh věci s tím, že vzhledem k jejich omluvené neúčasti na místním šetření stran akceptace vytyčení hranic dotčeného pozemku geodetem a nestanovení nového termínu k tomuto úkonu, nesouhlasí s obsahem poukazovaného protokolu. Posouzení věci soudem 20. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s.

21. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

22. V souvislosti s předmětnou žalobou soud nejprve uvádí, že obsah, rozsah a kvalita žalobní argumentace předurčují obsah a rozsah následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022–49). Ve vztahu k samotnému obsahu žalobních tvrzení soud upozorňuje zejména na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, z něhož se podává, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Žalobci jsou tedy povinni jimi spatřované důvody nezákonnosti žalovaného rozhodnutí správního orgánu v žalobě explicitně uvést, a vymezit tak soudu rozsah kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 20007, č. j. 8 Afs 55/2005–74, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012–22). Je–li tedy žaloba kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011–95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014–20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009–99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007–46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008–60, a ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020–70). Právě v tomto světle tedy zdejší soud v projednávaném případě přistoupil k hodnocení uplatněné žalobní argumentace.

23. Soud se úvodem zabýval blíže nespecifikovanou námitkou, podle které žalobci výrok prvostupňového rozhodnutí nepovažovali za dostatečně určitý.

24. V této souvislosti soud předně uvádí, že výrok rozhodnutí představuje konstitutivní, esenciální a nepominutelnou součást správního rozhodnutí, neboť v něm správní orgán formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok rozhodnutí tak musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten, na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění a poučení, v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností. Při posouzení námitky neurčitosti výroku rozhodnutí stavebního úřadu soud vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012–57, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 3 Ads 96/2011–118, ze dne 28. 11. 2007, č. j. 7 As 7/2007–63, a ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004–55), přičemž je třeba konstatovat, že výrok společného povolení dle § 94p odst. 1 stavebního zákona obsahuje obecné náležitosti ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu a dále náležitosti stanovené nadepsaným ustanovením stavebního zákona ve spojení s § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb.

25. V posuzovaném případě tak stavební úřad ve společném povolení, tzn. v jeho výroku, způsobem odpovídajícím nadepsaným ustanovením správního řádu a stavebního zákona ve spojení s dotčenou vyhláškou, jasně a srozumitelně schválil navržený stavební záměr „Rodinný dům X, parc. č. XA, v k. ú. X“, který současně stavebně–technicky popsal, a vymezil pozemky pro jeho realizaci, jakož i stanovil podmínky pro umístění a provedení předmětné stavby. Součástí (vedlejších) ustanovení výroku byly také obsahy závazných stanovisek dotčených orgánů, resp. podmínky, které musí být dle závazných stanovisek dotčených orgánů vydaných ve věci splněny. Takto vymezenými podmínkami tedy byla dle soudu zabezpečena i ochrana veřejných zájmů a návaznost předmětného záměru na dodržení obecných požadavků na výstavbu. Jestliže poté žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil rozhodnutí stavebního úřadu, učinil tak způsobem, že blíže specifikoval právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodnuto – tj. že výrok rozhodnutí v části, kde byl zmíněn „§ 94p stavebního zákona“, konkretizoval uvedením „§ 94p odst. 1 stavebního zákona“, že v podmínce č. 1 výrokové části společného povolení v pasážích, že stavba rodinného domu bude „ve vzdálenosti 2,75 m od hranice s pozemkem p. č. XD“ a „jak je zakresleno na výkresu č. C.3 celková situace stavby v měřítku 1:200“, doplnil, že stavba rodinného domu bude „v minimální vzdálenosti 2,75 m od hranice s pozemkem p. č. XD“ a „jak je zakresleno na výkresu č. C.3 + C.4 celková + koordinační situace v měřítku 1:200“, a že sjednotil text v podmínce č. 2 výrokové části tak, aby byl v souladu s doloženou projektovou dokumentací, přičemž upravil text „jak je okótováno v grafické příloze rozhodnutí v celkovém situačním výkresu č. C.3 v měřítku 1:200“ na „jak je okótováno v grafické příloze rozhodnutí v celkové + koordinační situaci ve výkresu č. C.3 + C.4 v měřítku 1:200“. Ve vztahu k samotnému obsahu výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu a nadepsaného postupu žalovaného ve věci tudíž zdejší soud nevyhodnotil důvodnou obecně uplatněnou námitku žalobců stran neurčitosti výroku prvostupňového rozhodnutí.

26. K tomu soud s odkazem na konstantní judikaturu správních soudů dále uvádí, že může–li odvolací správní orgán nedostatky či vady prvostupňového řízení nebo rozhodnutí napravit, je povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018–34). Jinými slovy, zrušení rozhodnutí napadeného odvoláním a jeho vrácení správnímu orgánu I. stupně je až poslední zákonnou možností. Nutno též poznamenat, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006–65). Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016–29, nebo ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25). Dle hodnocení soudu tedy v nyní řešeném případě žalovaný postupoval zcela v intencích shora citovaných judikaturních závěrů, když už dříve popsaným způsobem ve výrokové části (resp. výroku samotném) prvostupňového rozhodnutí pouze doplnil (upřesnil) jisté skutečnosti, přičemž tento postup následně i odpovídajícím způsobem odůvodnil (viz str. 9 až 10 napadeného rozhodnutí). Tato okolnost tedy bez dalšího nemohla znamenat zásah do práv žalobců, jakožto účastníků daného správního řízení dle § 94k písm. e) stavebního zákona. Ti ostatně ani v prostým způsobem uplatněném tvrzení o neurčitosti výroku společného povolení jakýkoliv konkrétní zásah do jejich práv neoznačili a nijak nereflektovali ani výše poukazovaný princip jednotnosti správního řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008–73, nebo ze dne 2. 3. 2023, č. j. 8 As 74/2021–54).

27. Soud se poté zabýval povšechně namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobci spatřovali v tom, že z jeho odůvodnění (resp. z odůvodnění společného povolení) nevyplývá, na základě jakých zjištění správní orgány dospěly k závěru o tom, že jsou požadavky žalobců na doplnění projektové dokumentace (např. chybějící výkres uliční fronty a nedostatečná specifikace průběhu výstavby – opatření k zamezení nežádoucích vlivů na okolí) irelevantní. Současně neměla být dostatečně posuzována otázka estetické podoby stavby v kontextu okolní zástavby (tj. tvarové a materiálové odlišnosti). Pokud pak žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal, že stavba nebude umístěna v proluce, ale jako samostatně stojící stavba rodinného domu, dle žalobců též žalovaný blíže neodůvodnil, jaký má tato skutečnost vliv na další podmínky pro její povolení a provádění stavebního záměru.

28. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

29. S odkazem na citované ustanovení správního řádu zdejší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005–298, ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001–47, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002–25). Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze–li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 122/2022–56).

30. Vycházeje ze shora uvedeného je ve věci třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí nelze shledat nepřezkoumatelným. Ve vztahu k námitce žalobců stran jejich požadavku na doplnění projektové dokumentace (např. chybějícím výkresem uliční fronty a nedostatečnou specifikací průběhu výstavby – opatřením k zamezení nežádoucích vlivů na okolí) soud poukazuje na str. 6 napadeného rozhodnutí, kde se již žalovaný obdobně uplatněnou argumentací žalobců zcela srozumitelně a v dostatečné míře zabýval. Žalovaný se přitom v daném ohledu ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu uvedeným na str. 10 až 11 prvostupňového rozhodnutí a dále konstatoval, že projektová dokumentace byla ve věci zpracována v souladu s přílohou č. 8 k vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“), ve které byl stanoven rozsah a obsah dokumentace pro vydání společného povolení. Předmětná projektová dokumentace byla odsouhlasena autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby a žalovaný v ní neshledal nedostatky, na které žalobci upozorňovali. K tomu žalovaný ve spojení s odůvodněním společného povolení uvedl, že projektová dokumentace pro vydání společného povolení obsahuje souhrnnou technickou zprávu, kde jednak bod B.6 řeší popis vlivů stavby na životní prostředí a jeho ochranu (tj. ochranu ovzduší, před hlukem a odpady při výstavbě), a jednak bod B.8 řeší právě zásady organizace výstavby – průběh provádění stavby (mj. i vliv provádění stavby na okolní stavby a pozemky, ochranu okolí staveniště, ochranu životního prostředí při výstavbě atd.), a to zcela odpovídajícím způsobem (resp. v této části nebyly shledány jakékoliv deficity). Žalovaný také upozornil na dokladovou část projektové dokumentace, jejíž součástí je mj. závazné stanovisko Městského úřadu Rumburk, odboru regionálního rozvoje a investic, úřadu územního plánování ze dne 29. 10. 2020 (dále jen „závazné stanovisko orgánu územního plánování“). Přílohou tohoto závazného stanoviska je zároveň architektonická studie, která dle žalovaného obsahuje i linii vymezenou řadou domů – tzv. uliční frontu. Už stavební úřad přitom v prvostupňovém rozhodnutí vyložil, že projektová dokumentace obsahuje též výkres celkové + koordinační situace, z něhož je zřejmé, že navrhovaná stavba bude umístěna na pozemku mezi stávajícími rodinnými domy, přičemž zcela respektuje uliční čáru. Požadavek žalobců na doložení výkresu uliční fronty zobrazující ortogonální pohled na objekt v jejich vlastnictví, na stavební záměr a na rodinný dům manželů H., tak stavební úřad posoudil za nadbytečný, neboť projektová dokumentace dle jeho hodnocení obsahuje základní pohledy a poskytuje dostatečný podklad pro posouzení stavby s okolím. Stavební úřad tak zřejmým způsobem uzavřel, že předmětná stavba nebude nijak pohledově exponovanou a komplikovanou stavbou, naopak zcela přirozeně a logicky doplní „proluku“ stávající zástavby. Správní orgány tak dle soudu v odůvodnění namítaných rozhodnutí jednoznačně vyložily na základě jakých konkrétních zjištění plynoucích z obsahu projektové dokumentace (resp. i s odkazem na provedené místní šetření) dospěly k závěru, že jsou návrhy žalobců na doplnění této dokumentace o výkres uliční fronty a (další) opatření k zamezení nežádoucích vlivů na okolí nadbytečné.

31. Jedná–li se dále o tvrzení žalobců, že neměla být dostatečně posuzována otázka estetické podoby stavby v kontextu okolní zástavby (tj. tvarové a materiálové odlišnosti), ani v tomto ohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný totiž v této části s odkazem na dotčenou právní úpravu popsal, že podkladem pro vydání společného povolení bylo (přípustné) závazné stanovisko orgánu územního plánování, přičemž stavební úřad respektoval jeho obsah a rozhodl v souladu s ním. Orgán územního plánování přezkoumal daný záměr ve smyslu § 96b odst. 3 stavebního zákona a dospěl k závěru, že je přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Žalovaný pak poukázal i na hodnocení stavebního úřadu uvedené na str. 10 a násl. prvostupňového rozhodnutí, přičemž doplnil, že se dle platného územního plánu obce X pozemek parc. č. XA v k. ú. X – tj. pozemek, na kterém se stavba umisťuje, nachází v zastavěném území – smíšené funkce venkovské (SV), kde je hlavní funkcí území právě bydlení v rodinných domech. Stavební úřad též vyslovil, že předmětný záměr splňuje podmínky na hospodárné využívání zastavěného území dle § 18 odst. 4 stavebního zákona, přičemž vyhovuje urbanistickým, architektonickým a estetickým požadavkům na využívání a prostorové uspořádání území s ohledem na podmínky a charakter území v souladu s § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona. K tomu stavební úřad konstatoval, že se v okolí stavby nachází další zastavěné pozemky, které jsou svou velikostí podobné či dokonce menší, než je stavbou dotčený pozemek. Stejně jako okolní stavby bude mít předmětná stavba sedlovou střechu, přičemž prostorovým uspořádáním a velikostí zcela respektuje charakter a velikost pozemku a tvarově se nevymyká ani okolní zástavbě. Stavební úřad současně zcela logicky uzavřel, že stavba bude jiného materiálového složení než zástavba původní, neboť ta má odhadované stáří 100 let a více, avšak výběr materiálů koresponduje s obdobnými stavbami v okolí, a nijak tedy nenarušuje charakter okolní zástavby. I v této části tak byla dle hodnocení soudu namítaná rozhodnutí správních orgánů ve věci naprosto srozumitelně a jasně odůvodněna, přičemž je z výše uvedeného též zřejmé, že se správní orgány mj. otázkou estetické podoby stavby v kontextu okolní zástavby dostatečně zabývaly, a to plně v souladu s odkazovanou právní úpravou a na základě konkrétních podkladů, které jsou založeny ve spisové dokumentaci.

32. Jestliže žalovaný v napadeném rozhodnutí také popsal, že stavba nebude umístěna v proluce, ale jako samostatně stojící stavba rodinného domu, avšak dle žalobců už blíže neodůvodnil, jaký má tato skutečnost vliv na další podmínky pro její povolení a provádění stavebního záměru, pak ani v tomto směru soud neshledal nedostatek odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Společným povolením byl totiž schválen jednoznačně určený stavební záměr „Rodinný dům X, parc. č. XA, v k. ú. X“, který byl na základě projektové dokumentace stavebně–technicky popsán, přičemž byly vymezeny i pozemky pro jeho realizaci, jakož i stanoveny podmínky pro umístění a provedení předmětné stavby. Pokud tedy stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí toliko zmínil, že navrhovaná stavba bude umístěna „v proluce“, seznatelně za tuto proluku považoval dle projektové dokumentace (viz výkres celková + koordinační situace) právě dosud nezastavěný pozemek parc. č. XA, v k. ú. X, mezi stávajícími rodinnými domy na vedlejších pozemcích. Žalovaný poté v napadeném rozhodnutí, vzhledem k danému stavebnímu záměru, který v průběhu odvolacího řízení nedoznal žádných změn, pouze pojmově upravil, že stavba nebude umisťována „v proluce“, ale jako samostatně stojící stavba rodinného domu. Pojem proluka přitom není v právních předpisech výslovně definován; obecně se jím však rozumí „nezastavěné pozemky ve stávající souvislé řadě pozemků stávajících domů včetně volného pozemku na nároží ulic, který je určený k zástavbě domem“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 As 111/2013–31). Předmětná pouze pojmová úprava označení prostoru, do něhož byl stavební záměr umisťován, tedy neměla žádný vliv na samotné stanovení podmínek pro povolení a provádění daného stavebního záměru (resp. na nutnost stanovení případných dalších podmínek), a tudíž soud shledal odůvodnění napadeného rozhodnutí i v tomto směru za dostatečné. V nadepsaných souvislostech zdejší soud upozorňuje též na fakt, že napadené rozhodnutí je třeba vnímat komplexně a za současného zohlednění již odkazovaného principu jednotnosti správního řízení. V tomto kontextu považuje soud za přiléhavé upozornit i na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018–36, že správní orgány „[n]emají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.“ (srov. např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38, ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018–36, nebo ze dne 13. 12. 2023, č. j. 4 As 383/2021–43). Jak přitom už zdejší soud popsal výše, napadené i prvostupňové rozhodnutí obsahují mj. adekvátní reakci na ve věci uplatněné námitky žalobců. Byť se tedy v některých případech jednalo o vypořádání se s námitkami žalobců stručné či implicitní, žalobci se v podstatě domáhají toho, aby vypořádání se se všemi jejich tvrzeními bylo výslovné a vztahující se konkrétně ke každému jednotlivému argumentu. Takto však na otázku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí nelze nahlížet, neboť tato není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobců o tom, jak (podrobně) by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016–24, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020–49, ze 6. 9. 2018, č. j. 9 As 210/2018–36, nebo ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016–64).

33. Dle hodnocení soudu je tudíž v kontextu obecných žalobních tvrzení z napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se též podává, proč žalovaný považoval námitky žalobců za liché; k čemuž soud navíc poukazuje na značně specifické postavení žalobců v daném správním řízení dle § 94k písm. e) stavebního zákona, jak bude ostatně dále vyloženo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového, je tudíž dle názoru soudu zřejmé, že správní orgány v rámci posouzení předmětné věci vystihly její podstatu a při vlastním hodnocení daného případu vycházely z relevantních okolností, které také odpovídajícím způsobem označily a popsaly. V řešeném případě tedy dle hodnocení soudu lze z hlediska přezkoumatelnosti vysledovat úsudek žalovaného, který v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně zdůvodnil, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních ustanovení zákona daný případ řešil. Namítanou vadou nepřezkoumatelnosti proto napadené rozhodnutí (resp. ani rozhodnutí prvostupňové) dle závěru soudu netrpí.

34. Podle § 94k písm. e) stavebního zákona je účastníkem společného územního a stavebního řízení osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno.

35. Dle § 94n odst. 3 stavebního zákona osoba, která je účastníkem řízení podle § 94k písm. c) až e), může uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. Obec uplatňuje ve společném územním a stavebním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může v řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným stavebním záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek.

36. V projednávaném případě je pak třeba upozornit na to, že soud přistoupil k posouzení dalších žalobních námitek ve světle značně specifického postavení žalobců ve věci. Účastníky řízení totiž byli žalobci správními orgány správně shledáni právě ve smyslu § 94k písm. e) stavebního zákona. Správní orgány tak žalobcům umožnily uplatnit ve věci námitky a opravné prostředky, které následně byly posouzeny v kontextu možného přímého dotčení jejich veřejných subjektivních práv. K tomu je nutno dále konstatovat, že omezená možnost ostatních (nepřímých) účastníků společného územního a stavebního řízení uplatňovat své výhrady proti povolovanému záměru dle § 94n odst. 3 věty předposlední stavebního zákona determinuje možnost žalobců vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 26/2021–50).

37. V této souvislosti je možno odkázat i na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005–86, dle kterého „[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ (srov. např. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007–83, nebo ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010–71). Podle názoru zdejšího soudu je možno nadepsané judikaturní závěry (přiměřeně) aplikovat i na nyní projednávaný případ týkající se společného územního a stavebního řízení, byť si je soud vědom toho, že byly vysloveny povětšinou v rámci soudního přezkumu řízení stavebního. V této souvislosti je nicméně pro obě odkazovaná řízení stěžejním fakt, že námitky, které je (vedlejší) účastník toho kterého řízení oprávněn uplatnit, se musejí vždy vztahovat k jeho veřejným subjektivním právům.

38. V návaznosti na výše popsané tak soud uvádí, že žalobci jako účastníci společného územního a stavebního řízení mohli ve věci vznášet pouze námitky související s možným přímým dotčením jejich práv vztahujících se k nemovitostem v jejich vlastnictví.

39. Soud se pak ve světle uvedeného zabýval námitkou žalobců, že nebyla dodržena „dohoda o způsobu vytyčení hranice“ mezi pozemky v jejich vlastnictví a ve vlastnictví stavebníka, určená při místním šetření konaném stavebním úřadem dne 11. 6. 2021, a to, že obec X zajistí opětovné vytyčení hranic dotčených pozemků a osoba geodeta i zadání geodetického zaměření budou se žalobci předem konzultovány a ti se k vytyčeným hranicím vyjádří při místním šetření.

40. K tomu soud předně konstatuje, že v odkazovaném protokolu o místním ohledání stavebního úřadu ze dne 11. 6. 2021 takto formulovaná „dohoda“ nebyla obsažena, když zde bylo výslovně uvedeno toliko, že „obec souhlasí s provedením vytyčení hranice pozemku, s místním šetřením a odsouhlasením vlastníky p. č. XD. Stavebník výpočet zastínění prozatím nebude dělat a předal vyjádření k námitkám. Manželé H. se stavbou domu souhlasí bez výhrad. Mgr. Kukrálová předala OSÚ námitky proti realizaci RD. Městský úřad Šluknov, odbor SÚ, přeruší společné řízení. Obecní úřad osloví ve věci vytyčení pozemku a souhlasu vlastníků oprávněného geodeta pana L. K..“ Předmětný protokol přitom právní zástupkyně žalobců Mgr. Kukrálová podepsala bez výhrad. Stavební úřad poté dne 22. 6. 2021 vyzval stavebníka k doplnění jeho žádosti, konkrétně k předložení vytyčení hranice pozemku parc. č. XA v k. ú. X. Zároveň usnesením ze dne 14. 6. 2021 dotčené společné řízení přerušil. Ve věci byl následně dne 20. 10. 2021 doložen protokol o vytyčení hranice pozemku parc. č. XA v k. ú. X ze dne 29. 9. 2021 ověřený úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. L. K. Součástí tohoto protokolu byl též ověřený vytyčovací náčrt, z něhož je mj. zřejmý průběh (zaměření) hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a stavebníka.

41. V souvislosti s předmětnou námitkou je poté nutno zdůraznit, že touto fakticky není nijak zpochybňována věcná správnost nadepsaného protokolu o vytyčení hranice pozemku, resp. nesměřuje k samotnému obsahu tohoto protokolu – tj. ke konkrétním skutečnostem v něm zaznamenaným o průběhu hranice dotčeného pozemku, ale pouze ke způsobu výběru osoby geodeta a zadání geodetického zaměření ve smyslu neprovedení předchozí konzultace se žalobci, jakož i k možnosti jejich případného vyjádření se k vytyčeným hranicím při místním šetření. Pomine–li tedy soud v tomto ohledu fakt, že žalobci zmiňovaná „dohoda“ nebyla ze spisové dokumentace zjištěna, že žalobci nijak nereflektovali, že již v protokolu o místním ohledání stavebního úřadu ze dne 11. 6. 2021 byla jasně uvedena osoba geodeta Ing. L. K., a tudíž se k němu měli možnost případně i vyjádřit, přičemž soudu není zřejmé ani to, jak by měli žalobci na prostém zadání geodetického zaměření hranic určitého pozemku konzultačně participovat, je třeba upozornit zvláště na to, že povinnost k doplnění žádosti o společné povolení (konkrétně k předložení vytyčení hranice pozemku parc. č. XA v k. ú. X) byla stavebním úřadem vedoucím dané řízení uložena toliko stavebníkovi, nikoliv žalobcům jako (vedlejším) účastníkům řízení. Stavební úřad byl přitom ve věci povinen postupovat pouze dle platných a účinných právních předpisů, když ve společném řízení zkoumal soulad umísťovaného záměru dle § 94o stavebního zákona. Jinak řečeno, žalobci si v namítané části v rámci vedeného společného řízení nemohli diktovat jeho konkrétní pravidla či podmínky nemající oporu v relevantních ustanoveních zákona a následně brojit proti jejich případnému nezohlednění v postupu správních orgánů.

42. Jestliže byl tedy v posuzovaném případě k námitce žalobců stavebník vyzván k doplnění jeho žádosti o společné povolení, konkrétně o vytyčení hranice pozemku p. č. XA v k. ú. X, což bylo následně splněno doložením tomu odpovídající dokumentace – tj. protokolem o vytyčení hranice pozemku ze dne 29. 9. 2021 včetně vytyčovacího náčrtu, přičemž ve věci zjištěný průběh hranice dotčeného pozemku nebyl jakkoliv relevantně zpochybněn či sporován, má soud za to, že předmětné vytyčení hranic bylo učiněno v souladu se zákonem, a tudíž mělo pro posuzovanou věc i vypovídací hodnotu. Jednalo se současně o podklad doložený ve společném řízení, nikoliv o podklad, který měl sloužit ke stanovení či zpřesnění vlastnické hranice v katastru nemovitostí. Z uvedeného důvodu proto obecně nelze na dané vytyčení nahlížet jako na výsledek zeměměřické činnosti pro účely katastru dle § 47 odst. 1, resp. § 49 odst. 1, zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). V takovém případě se tudíž na vytyčování hranic neuplatní ani požadavky stanovené katastrálním zákonem, resp. vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální vyhláška), a to včetně požadavku na prokazatelné přizvání vlastníků dotčených pozemků k seznámení s výsledky vytyčení podle § 49 odst. 3 katastrálního zákona, resp. § 89 katastrální vyhlášky. Na základě těchto skutečností tak nemohla být daná žalobní argumentace důvodná (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 51 A 71/2020–40).

43. I kdyby však bylo možno na předmětné vytyčení hranic nahlížet jako na zeměměřickou činnost pro účely katastru ve smyslu zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů, z něhož mj. plyne, že tuto činnost mohou provádět pouze odborně způsobilé osoby a dokumentaci o vytyčení hranice pozemku musí ověřit úředně oprávněný zeměměřický inženýr, přičemž se vytyčení provádí postupem podle § 87 a násl. katastrální vyhlášky, a lomové body hranic pozemků se označují způsoby podle § 91 katastrální vyhlášky, je třeba konstatovat, že naproti tomu odpovídajícím způsobem provedenému vytyčení hranice dotčeného pozemku, žalobci netvrdili konkrétní chyby ve výsledcích či jinou nezákonnost samotného měření a vytyčení průběhu hranic pozemku. Námitky žalobců týkající se obecně toliko jejich „práva participovat na vytyčování hranic“, aniž by tyto byly podepřeny zákonnou úpravou, pak žádné (důvodné) pochybnosti o správnosti výsledků vytyčení hranic dotčeného pozemku nezakládají. K tomu soud s odkazem na již zmíněnou judikaturu Nejvyššího správního soudu znovu připomíná, že žalobci nejsou v řešené věci v pozici univerzálních dohlížitelů na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů, resp. jako fyzické osoby nejsou garantem zákonnosti rozhodování správních orgánů, přičemž rozsah toho, co byli oprávněni ve věci namítat, byl determinován důvodem jejich účastenství ve stavebním řízení – tj. tím, jaká jejich veřejná subjektivní práva mohla být vydáním napadeného správního rozhodnutí přímo dotčena.

44. Co se pak týče samotné možnosti žalobců vyjádřit se k vytyčeným hranicím při místním šetření, soud nad rámec výše popsaného též uvádí, že z obsahu spisové dokumentace (konkrétně z e–mailové komunikace právního zástupce žalobců přiložené k odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí) plyne, že žalobci byli na ústní jednání k seznámení se s vytyčenou hranicí konané dne 27. 9. 2021 pozváni nejpozději už dne 17. 9. 2021. Ani katastrální zákon a katastrální vyhláška přitom nestanoví, že by vytyčovatel musel k případné žádosti vlastníka dotčeného pozemku stanovit náhradní termín konání nadepsaného ústního jednání, resp. že by byl povinen takové žádosti o náhradní konání ústního jednání vyhovět, když dle § 89 odst. 2 katastrální vyhlášky platilo, že nepřítomnost pozvaného vlastníka pozemku nebo jeho zástupce na ústním jednání není na překážku dalším úkonům vytyčovatele. Stěžejním nicméně v tomto ohledu zůstává fakt, že žalobci měli v průběhu vedeného správního řízení nepochybně možnost seznámit se s konkrétním obsahem poukazovaného protokolu o vytyčení hranice pozemku ze dne 29. 9. 2021 včetně vytyčovacího náčrtu – tj. listinami, které byly obsahem spisové dokumentace, a na tyto i případně reagovat, když dané podklady navíc byly žalobcům dne 13. 10. 2021 též doručeny (viz vyjádření žalobců a návrh na zastavení řízení ze dne 18. 10. 2021). Žalobci však v průběhu vedeného správního, ale i soudního řízení, nijak relevantně nezpochybnili samotnou věcnou správnost odkazovaného protokolu o vytyčení hranice pozemku (resp. zjištěný průběh vlastnické hranice pozemků).

45. Pro úplnost soud v této části dále uvádí, že vytyčení hranic pozemku podle údajů v katastru nemovitosti nelze v žádném případě zaměňovat s polohovým a geometrickým určením umisťované stavby. Prostorová poloha objektu totiž není stanovována na základě údajů z katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 4 As 240/2018–38). Nutno tedy upozornit, že stavební záměr bude umisťován na základě geodetického zaměření, nikoliv na základě prostých dat z katastru nemovitostí. Byl–li tak v kontextu výše popsaného zjištěn (konkrétní) průběh hranice dotčeného pozemku, který nebyl jakkoliv věcně zpochybněn, pak je zcela podstatným, že namítanými rozhodnutími bylo v posuzovaném případě mj. jednoznačně stanoveno, že stavba rodinného domu bude umístěna a prováděna na pozemku p. č. XA v k. ú. X, v minimální vzdálenosti 2,75 m od hranice s pozemkem p. č. XD a 8,35 m od rodinného domu č. p. XE ve vlastnictví žalobců. Tímto způsobem tedy byl v řešeném případě zajištěn požadavek na vzájemné odstupy staveb plynoucí z § 25 odst. 2 a 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), dle kterých je–li mezi rodinnými domy volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m (odst. 2 věta první) a vzdálenost stavby garáže a dalších staveb souvisejících a podmiňujících bydlení umístěných na pozemku rodinného domu nesmí být od společných hranic pozemků menší než 2 m (odst. 5). Dané podmínky kladené na odstupové vzdálenosti ostatně plně respektuje i ověřená projektová dokumentace, jak je zřejmé z výkresu celková + koordinační situace.

46. Soud proto nepřisvědčil ani této žalobní argumentaci, neboť v jejím rámci neshledal, že by bylo žalobcům přímo zasaženo do práv vztahujících se k nemovitostem v jejich vlastnictví. Zmínili–li žalobci v této souvislosti zcela obecným způsobem také to, že se žalovaný s nadepsanými otázkami dostatečně nevypořádal, soud s odkazem na již dříve vyložené stran nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí ve stručnosti odkazuje na str. 5 až 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve spojení se str. 9 společného povolení, kde bylo dle jeho hodnocení srozumitelně a jasně popsáno, z jakých zjištění žalovaný (resp. stavební úřad) při jejich řešení vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o nich dospěl. Z poukazovaných částí odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom dle soudu přezkoumatelným způsobem podává, proč žalovaný považoval dané námitky žalobců za nedůvodné.

47. Jedná–li se dále o komplex značně obecné žalobní argumentace týkající se prodloužení lhůty stavebníkovi k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí, resp. že měl stavební úřad po marném uplynutí lhůty stanovené k doplnění podané žádosti řízení o ní zastavit, pak soudu není ani v tomto ohledu zřejmé, jak měl namítaný postup správních orgánů přímo zasáhnout do práv žalobců vztahujících se k nemovitostem v jejich vlastnictví (§ 94n odst. 3 stavebního zákona).

48. Soud zároveň uvádí, že to byl stavebník, kdo byl ve věci vyzván k předložení vytyčení hranice pozemku p. č. XA v k. ú. X, jako dalšího podkladu pro společné povolení, výzvou k doplnění žádosti ze dne 14. 6. 2021 (doručená dne 22. 6. 2021), a to dle § 45 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 88 a § 94l odst. 6 stavebního zákona. K tomu mu stavební úřad stanovil lhůtu do 90 dnů ode dne doručení výzvy. Dne 30. 8. 2021 stavebník požádal o prodloužení této lhůty k doplnění nadepsaného podkladu. Sdělením ze dne 1. 9. 2021 stavební úřad stavebníkovi prodloužil předmětnou lhůtu do dne 30. 11. 2021. Protokol o vytyčení hranice včetně vytyčovacího náčrtku ze dne 29. 9. 2021 přitom byl ve věci doložen již dne 20. 10. 2021. Zdejší soud pak v tomto kontextu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016–34, v němž bylo přiléhavě pro nyní projednávaný případ vyloženo, že „§ 45 odst. 2 správního řádu zmocňuje správní orgán ke stanovení lhůty pouze v řízení o žádosti tehdy, když zde vyvstane potřeba odstranění vad žádosti. Správní orgán poté k odstranění vad žadateli pouze poskytne (nikoliv závazně určí) přiměřenou lhůtu. Vzhledem k tomu, že § 45 odst. 2 správního řádu formu této výzvy nijak nepředepisuje (pozn. soudu – stejně tak § 94l odst. 6 stavebního zákona) a podle § 76 odst. 1 správního řádu platí, že správní orgán rozhoduje usnesením jen v případech stanovených zákonem, je zřejmé, že poskytnutí lhůty (resp. vydání výzvy k odstranění vad žádosti) není nezbytné učinit formou usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3 Azs 162/2015–43, ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Azs 143/2015–37, ze dne 23. 9. 2016, č. j. 7 Azs 123/2016–35). Přípisem navíc správní orgán lhůtu k odstranění vad žádosti neurčuje závazně, ale pouze poskytuje žadateli přiměřenou lhůtu, což v konečném důsledku znamená, že vadu žádosti může odstranit i po lhůtě mu určené správním orgánem.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2016, č. j. 3 Azs 143/2015–37; nebo Kopecký, M., Staša, J., Balounová, J., Malast, J., Pouperová, O., Kopecký, P., Adamusová, Z.: Správní řád: Komentář., Systém ASPI, Wolters Kluwer, k § 45). V namítaném postupu stavebního úřadu tak soud neshledal nezákonnost, přičemž ve světle odkazovaných judikaturních závěrů a žalobní námitky doplňuje, že správní orgán důvodnost případného zastavení řízení z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti posuzuje ke dni rozhodnutí o zastavení řízení. Byla–li by tedy žádost doplněna, byť i po lhůtě stanovené správním orgánem, její pozdější napravení nebrání pokračování v řízení, a není tak dán důvod pro zastavení řízení. Stejně tak dle soudu nelze shledat důvodným ani prosté tvrzení žalobců o povinnosti stavebního úřadu informovat je o prodloužení nadepsané lhůty, a to v kontextu rovnosti účastníků řízení, neboť tento blíže neodůvodněný názor jednak nemá zákonnou oporu a jednak z něj ve vztahu k postavení žalobců v řízení nelze dovodit ani jakékoliv přímé dotčení jejich právní sféry, když poukazovaná výzva směřovala právě vůči stavebníkovi.

49. Dále se soud zabýval povšechnou námitkou žalobců, že předmětnou stavbou dojde k zastínění jejich domu č. p. X a znehodnocení výhledu z tohoto domu, přičemž správní orgány ve věci nesprávně nepožadovaly doložení studie oslunění a osvětlení.

50. K tomu zdejší soud předně uvádí, že žalobcům lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že daný stavební záměr bude mít zcela logicky vliv na podobu výhledu z okolních stávajících bytových domů, avšak to nemá automaticky za následek porušení požadavků na kvalitu prostředí (resp. pohodu bydlení) stávajících obyvatel lokality. Nikdo si totiž nemůže činit nárok na to, aby byl výhled z jeho nemovitostí neměnný. Požadavky na kvalitu prostředí (resp. pohodu bydlení) není možné absolutizovat, přičemž po vlastnících sousedních nemovitostí jistě lze naproti tomu spravedlivě požadovat, aby akceptovali umístění nové stavby, jde–li o zatížení přiměřené poměrům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 123/2014–57). V opačném případě by totiž ad absurdum v již v jednou urbanizované krajině byla fakticky znemožněna jakákoliv nová výstavba. Jinak řečeno, žalobci si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by snížila dosavadní míru jejich kvality prostředí (resp. pohodu bydlení). Skutečnost, že na sousedním pozemku doposud nestála stavba, jejíž povaha s sebou přinese jisté imise vztahující se mj. k nemovitostem žalobců, totiž nezakládá žalobcům právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Žalobci vůči sousednímu pozemku „nevydrželi“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010–145).

51. Soud pak vycházeje z obsahu správního spisu a namítaných správních rozhodnutí neshledal, že by vzhledem k okolnostem nyní projednávaného případu byl dotčený stavební záměr nepřiměřený místním poměrům. S ohledem na fakt, že žalobci své námitky v tomto směru nikterak nerozvedli, nebyl tím vytvořen ani prostor soudu, aby se jimi podrobněji zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 As 49/2015–41).

52. Zdejší soud tak v daném ohledu uvádí, že o blíže neodůvodněné a nepodložené námitce stran zastínění nemovitostí ve vlastnictví žalobců bylo v rámci vedeného správního řízení rozhodnuto zcela srozumitelně a v souladu s právními předpisy – ve smyslu § 94n odst. 4 stavebního zákona (viz str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí a str. 9 až 10 společného povolení). K tomu soud obecně připomíná, že tuto občanskoprávní námitku nejprve stavební úřad posuzuje z hlediska veřejného práva (tj. na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů), a pokud neshledá rozpor s veřejným právem, který by bránil umístění stavby do území nebo jejímu povolení, učiní si následně o její důvodnosti úsudek z hlediska soukromého práva, a to analogicky podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019–37). Kritéria pro úsudek stavebního úřadu o občanskoprávní námitce přitom v praxi do značné míry splývají s posuzováním zachování kvality prostředí (resp. pohody bydlení) podle § 20 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007–104, nebo ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012–113). Podstatným tedy je, zda se s nimi k námitce žalobců správní orgány věcně vypořádaly, což se v daném případě dle hodnocení soudu v odpovídající míře stalo.

53. Na tomto místě soud považuje za případné též poukázat na právní větu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 46 A 78/2014–104, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 8 As 218/2016–61, ze které se podává, že „[p]ři posuzování důvodnosti občanskoprávní námitky podle § 89 odst. 6 stavebního zákona (pozn. soudu – zde § 94n odst. 4 stavebního zákona), kterou uplatnil vlastník sousední dotčené nemovité věci v územním řízení (pozn. soudu – zde společném řízení) (námitka zastínění místnosti rodinného domu a přilehlé zahrady, námitka obtěžování pohledem), nelze v situaci, kdy pozemek, na nějž má být stavba umístěna, doposud nebyl zastavěn, vycházet z toho, jak významně se stávající poměry změní (porovnání stavu před realizací stavby a po realizaci stavby). Určující je, zda se umísťovaná stavba svými rozměry a jejím umístěním na pozemku nevymyká charakteru okolní zástavby a zda potenciální imise nepřekračují míru druhově i místně obvyklou.“ 54. Z obsahu správního spisu (projektové dokumentace) a srozumitelného odůvodnění namítaných rozhodnutí (viz zvláště str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí ve spojení se str. 9 až 10 společného povolení) zřejmým způsobem vyplývá, na základě jakých podkladů a skutečností si správní orgány učinily úsudek o námitce zastínění nemovitostí ve vlastnictví žalobců, a jak tyto podklady a skutečnosti hodnotily, aby o předmětné námitce rozhodly. Přitom v souladu s výše poukazovanými judikaturními závěry zásadně vycházely z obecných požadavků na výstavbu a náležitě zkoumaly, zda navržený stavební záměr nebude nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě zastiňovat sousední nemovitosti žalobců. Správní orgány ve svém posouzení vycházely v rámci projektové dokumentace z výkresů celkové a koordinační situace, polohopisného a výškopisného zaměření, situace širších vztahů (resp. leteckého snímku dotčené lokality), katastrální situace (mapy) a polohy pozemků a staveb na nich, jakož i z architektonické studie č. 10/2020 (konkrétně z fotodokumentace stávajícího stavu pozemku parc. č. XA, v k. ú. X) a z vlastních zjištění stavebního úřadu učiněných v rámci místního šetření konaného dne 11. 6. 2021. Stavební úřad pak v této části k obecně uplatněné argumentaci žalobců odpovídajícím způsobem vyložil, že stavební záměr bude umístěn na základě geodetického zaměření, přičemž projektová dokumentace vždy respektuje § 25 odst. 2 a 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a je tedy zcela zjevné, že jsou ve věci splněny požadavky na odstupové vzdálenosti od hranice pozemků i sousedních rodinných domů a vzhledem k výškovému uspořádání staveb rozhodně nebude nepřiměřeně zastiňovat nemovitosti žalobců. Poukázal též na to, že na pozemku žalobců se směrem k uvažované stavbě aktuálně nachází vzrostlá zeleň, a tudíž je výhled směřován právě do této zeleně, která již nyní působí zastínění nemovitostí žalobců z jižního směru (tj. od stavebního záměru). Dále popsal, že nová stavba nepřevyšuje dosavadní zástavbu, když je výška hřebene střechy navrhovaného rodinného domu 370,03 m. n. m, výška okapní hrany je 367,68 m. n. m., přičemž výška hřebene střechy domu č. p. XE, ve vlastnictví žalobců, je 373,1 m. n. m., výška okapní hrany 368,55 m. n. m. Rodinný dům žalobců je tak zjevně vyšší než navrhovaná novostavba. Vzhledem k uspořádání terénu v krajině a prostorovému uspořádání navrhované stavby a nemovitosti ve vlastnictví žalobců je proto dle stavebního úřadu zřejmé, že stavební záměr nebude převyšovat rodinný dům žalobců č. p. XE v obci X a z tohoto důvodu stavební úřad upustil od vyžádání studie osvětlení a oslunění pro nadbytečnost. Žalovaný se následně s tímto hodnocením zcela ztotožnil a s ohledem na obsah již rekapitulované spisové dokumentace zvláště zdůraznil dodržení minimálních odstupových vzdáleností dotčených staveb, že výška navrhované stavby bude nižší než rodinného domu žalobců, který je nadto umístěn směrem k pozemku stavebníka jižní stranou – jižní strana rodinného domu žalobců má 3. nadzemní podlaží na rozdíl od dvoupodlažního stavebního záměru. Pozemek žalobců a stavebníka je současně svažitý z východu na západ, jakož i právě ze severu na jih (tj. rodinný dům žalobců je i v terénu umístěn výše než pozemek stavebníka). Poukázat je třeba i na fakt, že daný stavební záměr bude umístěn v už zastavěném území – smíšené funkce venkovské (SV), kde hlavní funkcí území je právě bydlení v rodinných domech. V okolí stavebního záměru se současně nachází už zastavěné pozemky a stejně jako okolní zástavba bude mít nyní řešená stavba sedlovou střechu, přičemž prostorovým uspořádáním a velikostí dle stavebního úřadu respektuje charakter a velikost pozemku a tvarově se nevymyká okolní zástavbě.

55. V uvedených souvislostech si tedy stavební úřad a následně i žalovaný udělali ve věci námitky osvětlení a oslunění (resp. zastínění) nemovitostí žalobců úsudek sami, a přitom dospěli k závěru opřenému o relevantní obsah spisové dokumentace, že toliko obecné argumenty žalobců nejsou ani v této části důvodné. Zdejší soud pak přisvědčuje tomuto hodnocení správních orgánů, že umístění stavby vyhovuje obecným technickým požadavkům na výstavbu uvedeným ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., a že rozhodnutí o dané námitce vycházelo z dostatečně zjištěného stavu věci, a to při odpovídajícím zohlednění právě místních poměrů, jak ostatně v tomto ohledu vyplývá z nadepsané judikatury správních soudů. Správní orgány přitom nebyly povinny si při posuzování námitky zastínění opatřit důkazy v podobě např. studie osvětlení a oslunění, když byly na základě podkladů založených ve správním spisu samy schopny v rámci své pravomoci a s využitím odborných znalostí posoudit předmětnou námitku s ohledem na zjištěné místní poměry v území (tj. nejednalo se o případnou imisi zastíněním překračující míru přiměřenou poměrům). Naproti tomu sami žalobci ve správním řízení k otázce zastínění jejich nemovitostí nepředložili ani nenavrhli žádný důkaz na podporu jejich (obecného) tvrzení.

56. Jestliže pak žalovaný nad rámec shora uvedeného v souvislosti se zastíněním nemovitostí žalobců odkázal také na výstup z online aplikace pro výpočet oslunění – www.suncalc.org., dle kterého k namítanému zastínění stavebním záměrem nedojde, pak je v této části nutno konstatovat (resp. přisvědčit žalobcům), že tento závěr nemá jakoukoliv oporu v obsahu správního spisu (tj. poukazovaný výstup z online aplikace není v této dokumentaci zahrnut). Stejně tak s tímto výstupem nebyly zjevně seznámení ani účastníci řízení a nebyla jim dána možnost se k jeho obsahu vyjádřit. Toto pochybení žalovaného nicméně nemá vliv na samotnou zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť předmětný odkaz na výstup z online aplikace byl žalovaným učiněn toliko nad rámec pro věc relevantního odůvodnění, resp. pouze na podporu v tomto kontextu pro věc stěžejního a již výše popsaného hodnocení správních orgánů stran oslunění a osvětlení nemovitostí žalobců, vycházejícího z posouzení rozměrů a umístění stavby na pozemku, že se tato nevymyká charakteru okolní zástavby a že potenciální imise nepřekračují míru druhově i místně obvyklou.

57. Soud poté nepřisvědčil ani blíže nespecifikované námitce žalobců, že v průběhu řízení před správními orgány došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci neměli mít možnost se řádně seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí.

58. Ze spisového materiálu se přitom nepodává, že by žalobcům bylo jakkoliv upřeno právo seznámit se s obsahem spisové dokumentace, resp. tito měli nepochybně možnost seznámit se s podklady rozhodnutí po celou dobu vedeného správního řízení, přičemž byli i písemně stavebním úřadem o této skutečnosti poučeni. Konkrétně v oznámení zahájení společného územního a stavebního řízení ze dne 14. 4. 2021, č.j.: OSÚ/2505/2021/320/2021/vrn [doručeno dne 16. 4. 2021 žalobkyni a) a dne 15. 4. 2021 žalobci b)], byli žalobci mj. poučeni o tom, že do podkladů rozhodnutí lze nahlédnout na stavebním úřadě a že účastníci řízení mají možnost své námitky a důkazy uplatnit nejpozději do 15 dnů ode dne doručení daného oznámení. Následně byli žalobci ve vyrozumění účastníků řízení o nových skutečnostech ze dne 12. 5. 2021, č. j. OSÚ/3231/2021/320/2021/vrn (doručeno právnímu zástupci žalobců dne 12. 5. 2021), opětovně poučeni o možnosti nahlédnout do podkladů pro rozhodnutí na stavebním úřadě, přičemž bylo nařízeno i místní ohledání na den 11. 6. 2021 s tím, že účastníci řízení mají možnost své námitky a důkazy uplatnit do 10 dnů ode dne tohoto vyrozumění, nejpozději na nařízeném ohledání. Ve věci pak byl nad rámec obsahu spisové dokumentace (projektové dokumentace) po provedeném místním ohledání doložen pouze protokol o vytyčení hranice pozemku parc. č. XA v k. ú. X ze dne 29. 9. 2021 včetně vytyčovacího náčrtu, přičemž s těmito podklady pro rozhodnutí žalobci byli najisto seznámeni, když jim byly dne 13. 10. 2021 doručeny (viz vyjádření žalobců a návrh na zastavení řízení ze dne 18. 10. 2021), jak už bylo výše popsáno.

59. Soud má tudíž v projednávaném případě za to, že postupem správních orgánů nedošlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci měli možnost se s předmětnou spisovou dokumentací (resp. projektovou dokumentací) v úplnosti seznámit. Z obsahu správního spisu současně neplyne, že by tohoto práva žalobci aktivně využili, či se jej jakkoliv domáhali, ačkoliv v tomto směru byli řádně poučeni, a měli tak možnost na jednotlivé podklady reagovat. Žalobci se nadto mohli seznámit s kompletním spisovým materiálem a případně se k němu i vyjádřit nejen v rámci řízení před stavebním úřadem, ale i v průběhu odvolacího řízení. Soudu ostatně na základě povšechné námitky žalobců v daném ohledu není ani zřejmé, s jakým konkrétním podkladem pro vydání rozhodnutí neměli být žalobci řádně seznámeni, resp. neměli mít možnost se k němu relevantně vyjádřit.

60. Závěrem soud uvádí, že ve světle shora popsaného hodnocení argumentace žalobců, ve věci neshledal důvodným ani tvrzení týkající se porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu § 7 správního řádu. K tomu pak pouze pro úplnost dodává, že rovnost účastníků ve správním řízení není pojmem absolutním, jelikož je třeba důsledně rozlišovat postavení té které osoby v řízení dle § 94k stavebního zákona, a to právě v kontextu možného přímého dotčení jejích veřejných subjektivních práv (viz už dříve provedený výklad).

61. Pokud se poté jedná o námitku žalobců, že se žalovaný neměl vypořádat s jejich tvrzením stran stavebním úřadem uvedeného obstrukčního a účelového jednání žalobců, soud konstatuje, že v tomto ohledu žalobci zcela nepřiléhavě vytrhli z kontextu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí prosté konstatování stavebního úřadu, byť značně expresivní, že „[i] přes písemnou výzvu oprávněného geodeta a e–mailovou korespondenci starosty s účastníky řízení, nebyl ze strany namítajících účastníků protokol o vytýčení hranice pozemku odsouhlasen a podepsán. Toto jednání se jeví odboru stavební úřad jako obstrukční a účelové.“ Citovaná pasáž však při komplexním vnímání odůvodnění společného povolení zjevně nepředstavuje nosný důvod (popř. popis rozhodné okolnosti) v rámci vlastního posouzení námitek žalobců. Jestliže tedy daný náhled stavebního úřadu na jednání žalobců, toliko v souvislosti s jejich neodsouhlasením protokolu o vytyčení hranice, nepředstavoval jádro argumentace správních orgánů o nedůvodnosti (věcných) námitek uplatněných ve vedeném správním řízení, nepředstavuje absence jeho bližšího odůvodnění (či opory ve spisu) vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu se tudíž žalovaný předmětným značně obecným tvrzením žalobců nemusel v napadeném rozhodnutí blíže zabývat, neboť toto samo o sobě nesměřovalo k meritu projednávaného případu, resp. k hodnocení otázky možného přímého zasáhnu do práv žalobců vztahujících se k nemovitostem v jejich vlastnictví.

62. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti tak soud v řešené věci uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a tudíž ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

63. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobci neměli ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobců Ústní jednání Posouzení věci soudem