15 A 131/2019– 63

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Purum s.r.o, IČO: 62414402 se sídlem Praha 1, Národní 961/25 zastoupený JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Praha 2, Máchova 838/18 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 65 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 7. 2019 č. j. MZP/2019/500/1518 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 7. 2019, č. j. MZP/2019/500/1518 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ústí nad Labem, ze dne 22. 1. 2019 č.j. ČIŽP/44/2019/575 (dále též „rozhodnutí ČIŽP“ nebo „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“). Rozhodnutím ČIŽP byl žalobce uznán vinným porušením i) povinnosti stanovené v § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), čímž spáchal přestupek podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, ii) povinnosti stanovené v § 40 odst. 3 zákona o odpadech ve spojení s § 40 odst. 2 zákona o odpadech, čímž spáchal přestupek podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, iii) povinnosti stanovené v § 39 odst. 2 zákona o odpadech, čímž spáchal přestupek podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta podle § 66 odst. 8 písm. d) zákona o odpadech za spáchaný přestupek nejpřísněji trestný, tj. přestupek podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, ve výši 450 000,– Kč.

2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul průběh řízení před správním orgánem I. stupně a zrekapituloval nosné důvody rozhodnutí ČIŽP a odvolací námitky. V rámci vypořádání odvolacích námitek konstatoval, že postup prvoinstančního orgánu byl v souladu se zákonem, neboť v odůvodnění rozhodnutí ČIŽP je uvedena skutková podstata daného ustanovení, kterou žalobce svým jednáním naplnil, přičemž vytýkané jednání bylo jednoznačně specifikováno, tudíž se nejedná o chybné posouzení protiprávního jednání žalobce. Zdůraznil, že pro hodnocení vytýkaného skutkového stavu je podstatné, jakým způsobem a v jakých zařízeních bylo s odpadem nakládáno. Správní orgán I. stupně v řízení prokázal, že odpad pocházející od společnosti Krajská zdravotní, a.s., nikdy nebyl přijat do stacionárního zařízení UVR HARD Mníšek, proto bylo zjištěné jednání vzhledem ke skutečnému stavu posouzeno jako nakládání s odpadem v rámci provozu schváleného mobilního zařízení v rozporu s jeho provozním řádem, respektive rozhodnutím, kterým byl schválen provoz mobilního zařízení, jelikož v rámci zařízení UVR HARD Mníšek nebylo s odpadem vůbec nakládáno a evidence tohoto odpadu v rámci zařízení UVR HARD Mníšek neměla být vůbec vedena. Žalobce přesto nepravdivě uváděl ve svých evidencích za zařízení UVR HARD Mníšek nakládání s uvedeným odpadem. V hlášení mohou figurovat pouze odpady, které byly skutečně předávány z provozovny do provozovny, zatímco odpady, se kterými žalobce nakládal pouze účetně (nedošlo k fyzickému předání do provozovny), do hlášení za provozovnu žalobce uvedeny být nesmějí. Odpad mohl být tudíž předán na území Ústeckého kraje, dle zjištěného skutečného stavu, pouze v rámci schváleného mobilního zařízení, jelikož v Ústeckém kraji žalobce neprovozuje žádné jiné zařízení a odpad do zařízení UVR HARD Mníšek předán nebyl.

3. Skladování odpadů bylo vyhodnoceno jako nakládání s odpady v rámci mobilního svozu odpadů a v rámci schváleného provozního řádu mobilního zařízení. Toto dočasné skladování zdravotnických odpadů nemohlo být prostou součástí přepravy, jelikož byl odpad vyskladněn dopravcem do návěsu a dále byl přetříděn (modré a černé pytle s odpadem katalogového čísla 18 01 03* byly ponechány v návěsu, červené pytle s odpadem katalogového čísla 18 01 08* a uzavřené krabice s odpadem katalogového čísla 18 01 01* byly odvezeny do spalovny Trmice k jejich odstranění). Odpad katalogového čísla 18 01 03* z návěsu byl odvážen do zařízení společnosti EKOPUR s.r.o. Odpad tak nebyl přepravován na místo vykládky zařízení UVR HARD Mníšek. Nejednalo se tedy o pouhou přepravu odpadů, jelikož na území Ústeckého kraje bylo s předmětnými odpady nakládáno (aby nebyl svoz předmětných odpadů prováděn na základě mobilního zařízení, musely by být předmětné odpady skutečně předány do stacionárního zařízení žalobce). Z tohoto důvodu nebyla tato věc hodnocena jako porušení § 12 odst. 2 zákona o odpadech, ale porušení provozního řádu mobilního zařízení, resp. rozhodnutí, kterým byl schválen provoz mobilního zařízení. Výklad žalobce by ve svém důsledku mohl znamenat, že v rámci převzetí odpadů je možné v evidencích uvádět jakékoli odpady, které žalobce fakticky v provozovně nepřijal.

4. Za období od 3. 5. 2017 do 26. 6. 2017 žalobce zpracoval falzifikáty (ohlašovací listy pro přepravu nebezpečných odpadů vypracované následně po zahájení kontrolních úkonů ČIŽP), které předložil nejprve dodatečně k podpisu v červenci 2017 společnosti Krajská zdravotní, a.s., a poté ČIŽP. Tyto falzifikáty byly pozměněny tak, že byly z původních OLPNO vybrány pouze odpady katalogového čísla 18 01 03*, byl připsán druhý dopravce, a to společnost žalobce a tyto OLPNO – falzifikáty nebyly orazítkovány příjemcem odpadu – žalobcem. Na těchto falzifikátech bylo stejné datum předání dopravci a data předání příjemci odpadů se na falzifikátech lišila v rozpětí 1–3 dny. Na falzifikátech je uvedené stejné množství odpadu katalogového číslo 18 01 03* jako na originálech, tudíž se nejedná o další doklady.

5. Jelikož byla část odpadů katalogového čísla 18 01 03* odvezena z nemocnic společnosti Krajská zdravotní, a.s., do návěsu a další část byla odvezena přímo do spalovny Trmice, což neodpovídá skutečnosti, nejsou uvedené údaje pravdivé. Ve skutečnosti probíhala přeprava odpadů tak, že odpad byl původcem odpadů předán společnosti DERATIZ Ústí nad Labem v.o.s. (dopravce), poté byl převezen do návěsu, kde byl krátkodobě soustřeďován a přetříděn a dále byl převezen buď do zařízení spalovny Trmice nebo do zařízení společnosti EKOPUR s.r.o. Z toho vyplývá, že OLPNO byly vyplněny nepravdivě, a tudíž se nemohlo jednat o administrativní chybu, jelikož předmětný odpad nebyl do zařízení UVR HARD Mníšek odvezen.

6. Rozsah ohlašovací povinnosti ve smyslu § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech je dán nejen neúplností hlášení, ale i požadavkem na pravdivost údajů, aby podané hlášení skutečně odpovídalo nakládání s odpady.

7. Jelikož předmětné odpady v zařízení UVR HARD neskončily, neměly být uvedeny v ročním hlášení za toto zařízení, ale měly být vykázány v hlášení za mobilní zařízení. Podle § 12 odst. 3 zákona o odpadech je převod odpadu do vlastnictví oprávněné osoby podmíněn tím, aby tento odpad fyzicky prošel zařízením k nakládání s odpady, které je provozováno oprávněnou osobou, která odpad převzala. To, že zákon o odpadech předpokládá pouze fyzické předávání odpadů (fyzické nakládání), plyne i ze znění ustanovení § 12 odst. 3 zákona o odpadech. Tento závěr potvrzuje i znění ustanovení § 12 odst. 4 zákona o odpadech. Z dikce zákona o odpadech jednoznačně vyplývá a z pohledu ochrany životního prostředí je nezbytné, aby byl sledován fyzický pohyb odpadů (pomocí evidence), a nikoli převod vlastnických práv k odpadu. Vykazuje–li oprávněná osoba odpady, které nemá fyzicky ve své provozovně ve svém držení, porušuje zákon o odpadech tím, že svým jednáním zkresluje údaje, které jsou důležité z hlediska plánování a ochrany životního prostředí.

8. Předmětné odpady pocházely z nemocničního prostředí, tudíž se s nimi musí nakládat takovým způsobem, aby bylo zajištěno, že nedojde k ohrožení zdraví osob. Pochybení a porušení zákona ze strany žalobce byla posouzena jako velmi vážná, a proto správní orgán I. stupně přistoupil k uložení pokuty ve výši 450 000,– Kč. Správní orgán I. stupně se vypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro výši ukládané sankce a přihlédl též ke skutečnosti, že uložený trest má plnit funkci generální prevence i pro ostatní osoby, které provozují obdobná zařízení určená k nakládání s odpady. Jako polehčující okolnost nelze akceptovat neprokázání poškození životního prostředí. Povinnosti, které pro oprávněné osoby ze zákona o odpadech vyplývají, jsou zákonnými standardy a z tohoto důvodu nelze přihlížet k tomu, že žalobci nebylo prokázáno poškození životního prostředí. Ohrožení životního prostředí je v tomto případě nutno pojmout jako významné, neboť žalobce nakládal s nebezpečnými odpady, aniž by pro to měl udělený souhlas příslušným krajským úřadem. Jednalo se o odpady, které pocházely z nemocničního prostředí, tj. o odpady, se kterými se musí nakládat takovým způsobem, aby bylo zajištěno, že nedojde k ohrožení zdraví osob či životního prostředí vzhledem k vysokému riziku přenosu infekce nebo jinému ohrožení. Sankce byla uložena ve výši, která je v rámci správní praxe obvyklá, a byla řádně odůvodněna.

9. Žalobce v žalobě nejprve obecně namítl, že žalovaný opřel napadené rozhodnutí o subjektivní názory a domněnky, které nejsou podloženy důkazy. Tím bylo porušeno ustanovení § 89 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 68 odst. 3 a ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaný vyvodil závěry, které nemají oporu ve skutkových zjištěních, dostatečně se nevypořádal s odvolacími námitkami, přičemž napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, neboť mnohé právní úvahy, závěry a výklady právních předpisů nejsou opřeny o ustanovení zákona, ani není uvedeno, o co jiného jsou opřeny. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

10. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že posuzovaná činnost nebyla mobilním sběrem odpadu, nýbrž přepravou odpadu. Uvedl, že je oprávněnou osobou pro nakládání s ostatními i nebezpečnými odpady. V předmětném období od 2. 1. 2017 do 29. 12. 2017 coby člen společnosti „X“ jako oprávněná osoba přebíral v rámci plnění veřejné zakázky „Odstranění nebezpečných odpadů pro Krajskou zdravotní, a.s.“ od objednatele Krajská zdravotní, a.s., odpady ve zdravotnictví, a to na základě objednávek s konkrétním požadavkem na četnost svozů. K přepravě odpadu žalobce zhusta, ovšem nikoli výlučně, využívá smluvního partnera – společnost DERATIZ Ústí nad Labem v.o.s. (dále též „Deratiz“). Tato společnost pro žalobce zajišťovala přepravu odpadu, nezajišťovala však pro něj mobilní sběr ani jiné nakládání s odpadem. Přeprava odpadu katalogového čísla 18 01 03* na místo skladování nebo likvidace probíhala tak, že odpad byl nejprve přepravován do návěsu s chladicím zařízením, nebo přímo do spalovny Trmice ke konečnému odstranění odpadu. Z chladicího zařízení byl odpad do 72 hodin odvezen buď do zařízení uvedeného na žalobcem předložených ohlašovacích listech a následně náklad spolu s dalším odpadem pokračoval do zařízení společnosti EKOPUR s.r.o., ke zpracování a využití, nebo byl odpad do zařízení EKOPUR s.r.o., odvezen přímo z chladicího zařízení. Odpad nebyl v žádné fázi přepravy přijat do mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů.

11. Nad rámec příslušných právních předpisů byl návěs s chladicím zařízením jako jeden z článků průběhu přepravy umístěn v zájmu zvýšení bezpečnosti v zabezpečené bývalé průmyslové hale v Srbicích. Tato hala byla zajištěna zámkem, oplocením a alarmem napojeným na bezpečnostní agenturu. Návěs splňoval všechny podmínky stanovené v § 10 odst. 5 vyhlášky č. 306/2012 Sb., o podmínkách předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a o hygienických požadavcích na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. Výše popsaný proces považuje žalobce za přepravu odpadu a jeho mobilní skladování. Oba správní orgány však popsanou činnost žalobce nesprávně kvalifikovaly jako mobilní svoz odpadů. Klíčové pro posouzení, zda jde o mobilní sběr odpadu nebo o přepravu odpadu, je to, zda žalobce sváží předem neurčené odpady z určité oblasti od předem nenasmlouvaných subjektů, nebo zda sváží odpady od předem určených původců odpadů na základě předchozí objednávky či smlouvy. V prvním případě jde o mobilní sběr, ve druhém případě jde toliko o přepravu odpadů. K provozu vozidel zajišťujících přepravu odpadů přitom nemusí mít žalobce souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, a dokonce jej ani mít nemůže, neboť takový souhlas udělit nelze. Žalobce na základě dlouhodobé smlouvy přepravoval předem nasmlouvané odpady od čtyř konkrétních původců odpadu a zajišťoval likvidaci nebo zpracování těchto odpadů. O mobilní sběr odpadů se v žádném případě jednat nemohlo, neboť předmětná činnost žalobce nenaplňovala definiční znaky mobilního sběru odpadu. Vozidla, kterými byla přeprava předmětných odpadů zajišťována, proto nebyla mobilním zařízením ke sběru a výkupu odpadu ve smyslu § 3 písm. b) vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška č. 383/2001 Sb.“), nýbrž dopravními prostředky schopnými samostatného pohybu, jimiž se zajišťuje přeprava odpadů.

12. Pro kvalifikaci, zda je činnost přepravou odpadu nebo mobilním sběrem odpadu, nemůže být rozhodující to, jakou cestou se odpady dostanou na místo konečného zpracování, tj. zda jsou odvezeny nejprve do stacionárního zařízení žalobce, nebo zda jsou odvezeny rovnou na konečné místo zpracování. Podstatné je, zda zdroj odpadů, pro které vůz jede, je předem určen a ohraničen, tj. vozidlo jede plnit konkrétní zakázku, nebo zda předem určen není, tj. vozidlo jede sbírat (a vykoupit), „co kdo přinese“. Pojem „provoz mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů“ (mobilní svoz) je právními předpisy vymezen pozitivně, tj. je konkrétně specifikováno, co je za mobilní svoz považováno. Mobilní svoz tedy není jakýmsi zbytkovým vymezením, kdy pokud nejde o jiný způsob nakládání s odpady, jde o mobilní svoz. Nelze tedy akceptovat názor žalovaného, že pokud předmětná přeprava odpadů z nemocnic v Ústeckém kraji nebyla činěna v rámci provozu zařízení UVR HARD Mníšek, musela být činěna jako provoz mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Žalovaný neodůvodnil své tvrzení, že „skladování odpadů bylo vyhodnoceno jako nakládání s odpady v rámci mobilního svozu odpadů a v rámci schváleného provozního řádu mobilního zařízení.“ Rovněž jeho úvaha, že se nejednalo o pouhou přepravu odpadů, jelikož na území Ústeckého kraje bylo s předmětnými odpady nakládáno, není odůvodněna a nemá oporu v zákoně ani logice, neboť rozlišení mezi přepravou odpadu a mobilním sběrem odpadu nespočívá (a nemůže spočívat) ani v tom, zda s odpadem na území určitého kraje bylo nakládáno, ani v tom, zda je odpad předán do stacionárního zařízení žalobce nebo jinam.

13. Žalovaný se dle názoru žalobce rovněž nevypořádal s rozhodnutím odboru životního prostředí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 12. 2018 č.j. KUZL 82957/2018, v němž je důkladně rozebrán rozdíl mezi mobilním sběrem (svozem) odpadů a přepravou odpadů, přičemž se jedná o dlouhodobě konzistentní výklad. Žalovaný nevysvětlil, proč je jeho právní posouzení zcela totožné věci odlišné (respektive vyloženě opačné) od posouzení Krajského úřadu Zlínského kraje.

14. Žalovaný se také dostatečně nezabýval námitkou žalobce, že pouhý převoz odpadu, který byl zajišťován mj. prostřednictvím vozidla smluvního partnera žalobce, nebyl nakládáním s odpadem. Platné právní předpisy nevylučují, aby převoz odpadu byl zajištěn osobou odlišnou od vlastníka odpadu, resp. od osoby, která za odpad nese právní odpovědnost, aniž by vlastník odpadu s odpadem fyzicky nakládal, kdy přímo zákon o odpadech počítá s institutem dopravce odpadu, který nemusí být osobou oprávněnou podle zákona o odpadech, ale zodpovídá za dopravu.

15. Podle žalobce není dle § 12 odst. 3 zákona o odpadech převod odpadu do vlastnictví oprávněné osoby podmíněn tím, aby tento odpad fyzicky prošel zařízením k nakládání s odpady, které je provozováno oprávněnou osobou, která odpad převzala. Uvedené ustanovení toliko stanoví podmínky, které musí splňovat osoba, která může převzít odpad do svého vlastnictví, přičemž tyto podmínky žalobce splňoval a splňuje.

16. Úvaha žalovaného, že z pohledu ochrany životního prostředí je nezbytné, aby byl sledován fyzický pohyb odpadů a nikoli převod vlastnických práv k odpadu, rovněž nemá oporu v zákoně.

17. Žalobce dále odmítl názor žalovaného, že může v Ústeckém kraji přebírat odpady pouze do mobilního zařízení. Pokud je žalobce oprávněnou osobou a má stacionární zařízení i v jiném kraji, je oprávněn odpad k přepravě převzít v jakémkoli kraji.

18. Jelikož další údajná provinění žalobce, která shledal správní orgán I. stupně a žalovaný se s nimi ztotožnil, vychází z nesprávného závěru, že žalobce v předmětné věci prováděl mobilní sběr (svoz) odpadů, nemají ani tato zjištění oporu v zákoně.

19. Ve druhém žalobním bodě žalobce uvedl, že nepopírá, že na jeho straně došlo k drobným administrativním pochybením, jestliže v původních ohlašovacích listech pro přepravu nebezpečných odpadů (OLPNO) pro odpad katalogového čísla 18 01 03* nebyl uveden druhý přepravce a v části OLPNO byl nesprávně uveden mezisklad UVR HARD Mníšek. Z těchto administrativních pochybení neměl žalobce žádný majetkový ani jiný prospěch, přičemž místo zpracování či likvidace veškerého předmětného odpadu bylo žalobcem vykázáno zcela správně a pravdivě. V důsledku těchto pochybení nedošlo k žádnému ohrožení či dokonce poškození životního prostředí. Jde tedy o pochybení zanedbatelného významu, které navíc bylo možno bez následků zhojit, což bylo žalobcem učiněno. Jelikož žalobce neprováděl přepravu nebezpečných odpadů mobilním zařízením ke sběru odpadů, nemohl porušit § 40 odst. 3 zákona o odpadech. Žalovaný tyto námitky nezohlednil a dostatečně se s nimi nevypořádal.

20. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný se nevypořádal s odvolací námitkou, že v níž žalobce uvedl, že neporušil povinnost stanovenou v § 39 odst. 2 zákona o odpadech, jelikož se v daném případě nejednalo o mobilní sběr a výkup odpadů, žalobce nemá v Ústeckém kraji žádnou provozovnu a co se týče mobilních zařízení provozovaných žalobcem, ohledně nich podává žalobce pouze jedno souhrnné hlášení týkající se mobilního sběru a výkupu odpadů, a to místně příslušnému úřadu dle sídla společnosti.

21. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami vztahujícími se k výši uložené pokuty. Oba správní orgány nesprávně vyhodnotily pochybení a porušení ze strany žalobce jako velmi vážná, přičemž toto vyhodnocení nemá oporu nejen v zákoně, ale ani v odůvodnění rozhodnutí ČIŽP a napadeného rozhodnutí. Správní řád ani zákon o odpadech nenařizuje ani neumožňuje, aby správní orgány činily z některých vybraných sankcionovaných subjektů tzv. „exemplární případy“ za účelem odstrašení ostatních subjektů, nýbrž naopak stanoví, že sankce a její výše musí být vždy stanoveny s ohledem na individuální okolnosti konkrétního případu.

22. Oba správní orgány nesprávně posoudily klíčovou polehčující okolnost, že nedošlo k poškození životního prostředí ani k jeho ohrožení. Ani v jednom případě se žalobce nedopustil nesprávného či dokonce nebezpečného nakládání s odpady. Ve všech fázích bylo s odpady nakládáno v souladu se všemi právními předpisy, bezpečnostními pravidly a ke skladování a zpracování odpadů byla využívána k tomu vhodná zařízení. Odpady byly převáženy předepsanými vozidly při dodržení všech předepsaných bezpečnostních opatření a zpracovány či likvidovány předepsaným postupem v oprávněných a k tomu určených zařízeních. I v případě, že by žalobce skutečně provozoval mobilní zařízení ke svozu odpadu, aniž by k tomu měl potřebné oprávnění, by se nejednalo o fakticky nesprávné nebo dokonce nebezpečné nakládání s odpady. V této souvislosti žalobce připomněl, že je oprávněnou osobou k nakládání se všemi odpady, s nimiž v předmětné věci nakládal.

23. Závěrem žalobce shrnul, že napadené rozhodnutí trpí vadami řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s.ř.s., neboť zejména vychází z nesprávného právního posouzení a správního uvážení uplatněného v zásadním rozporu se správním řádem, tedy došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, a současně je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost.

24. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s námitkou žalobce, že nedostatečně vypořádal odvolací námitky či že by nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Rovněž odmítl námitku, že by se jednalo o chybné posouzení protiprávního jednání žalobce, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, jakou skutkovou podstatu přestupku ve vztahu k § 14 odst. 1 ve spojení s § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech žalobce naplnil.

25. Konkrétně k věci uvedl, že návěs umístěný v bývalé průmyslové hale, do kterého byly dopravcem sváženy nemocniční odpady katalogového čísla 18 01 03* v období od 2. 1. 2017 do 25. 7. 2017 v množství 246,817 tun a odpady katalogového čísla 18 01 08* v období od 2. 1. 2017 do 29. 12. 2017 v množství 4,605 tun a který sloužil jako dočasný sklad předmětných odpadů, byl součástí schváleného mobilního zařízení žalobce povoleného ke sběru a výkupu odpadů kategorie nebezpečné a ostatní. Předmětný návěs byl majetkem žalobce a sloužil jako dočasný sklad odpadů, přičemž se jednalo o nakládání s odpady mimo schválené zařízení UVR HARD Mníšek. Skladování odpadů bylo jak prvoinstančním orgánem, tak i žalovaným vyhodnoceno jako způsob nakládání s odpady, který nebyl povolen souhlasem vydaným Krajským úřadem Ústeckého kraje pod č.j. 2819/ZPZ/2017/PZ–2988, JID: 122651/2017/KUUK. Tento souhlas se vztahuje pouze na sběr a výkup odpadů, nikoli na jejich skladování, popřípadě třídění. Předmětný odpad po jeho převzetí od původce nebyl přepravován přímo do stacionárního zařízení UVR HARD Mníšek, tudíž mohlo být s těmito odpady nakládáno v rámci mobilního zařízení pouze v souladu s jeho souhlasem a schváleným provozním řádem. Na území Ústeckého kraje tak žalobce mohl v rámci schváleného mobilního zařízení realizovat pouze sběr a výkup odpadů, nikoli s nimi nakládat jiným způsobem, jako je jejich skladování či třídění.

26. Žalovaný konstatoval, že k vyhodnocení skutkového stavu je podstatné, jakým způsobem a v jakých zařízeních bylo s odpadem nakládáno. Dočasné skladování předmětných odpadů v návěsu nemohlo být pouhou součástí přepravy odpadů, neboť odpad byl dopravcem vyskladněn do návěsu, dále přetříděn a následně odvezen do spalovny v Trmicích nebo do zařízení EKOPUR s.r.o. Aby toto jednání nebylo vyhodnoceno jako nakládání s odpady v rámci mobilního zařízení, musel by žalobce odpad přepravovat pouze do stacionárního zařízení UVR HARD Mníšek a nikoli s ním nakládat tak, že tento odpad skladoval a třídil.

27. Žalovaný dále nesouhlasil s námitkou, že by v případě nesprávného, nepravdivého či neúplného vyplňování ohlašovacích listů pro přepravu nebezpečných odpadů šlo o pouhou administrativní chybu a o pochybení zanedbatelného významu. Předeslal, že v inkriminovaném období nefungoval elektronický systém ohlašování přepravy nebezpečných odpadů tzv. SEPNO. Proto se postupovalo podle § 40 odst. 8 zákona o odpadech tak, že ohlašovací listy pro přepravu nebezpečných odpadů, tzv. OLPNO, byly vyplňovány v listinné podobě. Žalobce v těchto ohlašovacích listech uvedl nesprávné, nepravdivé nebo neúplné údaje, jelikož uvedená místa nakládky odpadů neodpovídala skutečnosti. V případech, kdy probíhala přeprava odpadů od původce odpadů přímo do spalovny Trmice či do návěsu a po následném přetřídění do zařízení EKOPUR s.r.o., nebo do spalovny Trmice, bylo v ohlašovacích listech pro přepravu nebezpečných odpadů uvedeno chybně místo nakládky stacionární zařízení.

28. Žalobce zpracoval falzifikáty ohlašovacích listů pro přepravu nebezpečných odpadů za období od 3. 5. 2017 do 26. 6. 2017 tak, že z původních ohlašovacích listů pro přepravu nebezpečných odpadů vybral pouze odpad katalogového čísla 18 01 03* ve stejném množství jako na originálech a připsal sebe jako druhého dopravce. Tyto falzifikáty zpracoval po zahájení kontrolních úkonů ČIŽP a předložil je smluvnímu partnerovi, tj. Krajské zdravotní, a.s., k podpisu v červenci 2017.

29. Žalobce dále nezaslal pravdivé a úplné hlášení o množství odpadů, o druzích odpadů a způsobech nakládání s nimi za rok 2017 za mobilní i stacionární zařízení. V případě mobilního zařízení v hlášení neuvedl zdravotnické odpady katalogového čísla 18 01 03* převzaté od společnosti Krajská zdravotní, a.s., v případě stacionárního zařízení neuvedl zdravotnické odpady katalogového čísla 18 01 03* a katalogového čísla 18 01 08* přijaté od společnosti Krajská zdravotní, a.s., přestože tyto odpady byly prokazatelně přijaty do těchto zařízení, čímž porušil povinnost stanovenou v § 39 odst. 2 zákona o odpadech. Ohlašovací listy pro přepravu nebezpečných odpadů tedy byly vyplněny nepravdivě, a proto se nemohlo jednat o administrativní chybu.

30. Žalovaný ve vyjádření rovněž konstatoval, že nakládáním s odpady pocházejícími z nemocničního prostředí (s nebezpečnými odpady) bez potřebného souhlasu vydaného příslušným krajským úřadem může dojít k ohrožení životního prostředí, jelikož vydáním rozhodnutí o udělení souhlasu k provozování zařízení povolující správní orgán posuzuje vhodnost místa k nakládání s odpady z hlediska ochrany všech složek životního prostředí a stanovuje postup, jak má provozovatel takového zařízení s nebezpečnými odpady nakládat. Míra ohrožení zdraví osob či životního prostředí a závažnost přestupku byla v posuzovaném případě hodnocena jako vysoká.

31. K výši pokuty pak žalovaný uvedl, že tato nevybočuje z mezí daných zákonem o odpadech a odpovídá závažnosti, resp. společenské nebezpečnosti protiprávního jednání. Byla stanovena tak, aby představovala citelný zásah do majetkové sféry žalobce a zároveň nebyla pro žalobce likvidační. Výše uložené pokuty není excesivní a je v rámci správní praxe obvyklá.

32. V replice k vyjádření žalovaného žalobce poznamenal, že skutek, který je mu žalovaným vytýkán ve vyjádření k žalobě, je odlišný od skutku, jehož spácháním byl shledán vinným. Setrval na tom, že žalovaný nesprávně posoudil věc tak, že návěs byl užíván v rámci provozu mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Žalovaný však ani ve svém vyjádření nespecifikoval, k jakému konkrétnímu poškození nebo ohrožení životního prostředí došlo, přestože výše sankce byla dle odůvodnění správního orgánu I. stupně i napadeného rozhodnutí stanovena s ohledem na významné ohrožení životního prostředí.

33. Žalobce zopakoval, že se ani v jednom případě nedopustil nesprávného či dokonce nebezpečného nakládání s odpady, jelikož ve všech fázích bylo s odpady nakládáno v souladu se všemi právními předpisy, bezpečnostními pravidly a ke skladování a zpracování odpadů byla využívána k tomu vhodná zařízení. Odpady byly převáženy předepsanými vozidly při dodržení všech bezpečnostních opatření a zpracovány či likvidovány předepsaným postupem v oprávněných a k tomu určených zařízeních.

34. Žalovaný se dle mínění žalobce ve vyjádření rovněž nevypořádal s žalobním tvrzením, že správní řád ani zákon o odpadech nenařizuje ani neumožňuje, aby správní orgány činily z některých vybraných sankcionovaných subjektů tzv. exemplární případy za účelem odstrašení ostatních subjektů.

35. Při ústním jednání před soudem, které se konalo dne 10. 2. 2022, žalobce prostřednictvím svého právního zástupce s odkazem na obsah správního spisu, žalobu i repliku k vyjádření žalovaného setrval na své argumentaci, že správní orgány se dopustily chybného postupu. Pochybil zejména žalovaný, který měl vadné rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit. Žalovaný při jednání před soudem rovněž nezměnil své stanovisko k věci a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

36. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující právní úpravy:

37. Podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 12. 2017 platilo, že zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen „souhlas k provozování zařízení“). Jednotlivé fáze provozu skládky mohou být provozovány pouze na základě souhlasu s provozním řádem příslušné fáze provozu skládky. V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí krajský úřad posoudit všechny zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí.

38. Podle § 40 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 12. 2017 platilo, že odesílatel je povinen ke každé zásilce nebezpečného odpadu přiložit v listinné podobě doklad obsahující informace podle ohlašovacího listu.

39. Podle § 40 odst. 2 písm. d) zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 12. 2017 platilo, že odesílatel je povinen nejpozději do 3 pracovních dnů od ukončení přepravy nebezpečných odpadů opravit údaje o přepravě a přepravovaných odpadech, pokud vznikl rozpor mezi skutečnými a ohlášenými údaji. Tyto údaje může opravovat pouze v případě, že byl ohlašovatelem.

40. Podle § 40 odst. 3 zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 12. 2017 platilo, že při přepravě nebezpečných odpadů mobilním zařízení ke sběru odpadů může být odesílatelem pouze provozovatel tohoto zařízení.

41. Podle § 40 odst. 8 zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 12. 2017 platilo, že v případě přerušení provozu integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí je možné přepravu nebezpečných odpadů uskutečnit, pokud odesílatel vyplní ohlašovací list, jeden potvrzený si ponechá jako doklad o předání nebezpečného odpadu a druhý přiloží k zásilce a po dokončení přepravy si jej ponechá příjemce.

42. Podle § 39 odst. 2 zákona o odpadech ve znění účinném k 31. 2017 platilo, že původci odpadů jsou povinni v případě, že produkují nebo nakládají s více než 100 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 100 tunami ostatních odpadů za kalendářní rok, nebo v daném kalendářním roce produkují nebo nakládají s odpady stanovenými prováděcím právním předpisem bez ohledu na množství těchto odpadů, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušenému podle místa provozovny. Oprávněné osoby jsou povinny v případě, že nakládají v kalendářním roce s odpadem, zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny.

43. Podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech ve znění účinném k 30. 6. 2017 platilo, že pokutu do výše 1000 000 Kč uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nevede v rozsahu a způsobem stanoveným v části šesté tohoto zákona evidenci odpadů a zařízení nebo neplní ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost nebo nezašle ve stanovené lhůtě nebo ve stanoveném rozsahu příslušnému správnímu úřadu údaj týkající se zařízení k nakládání s odpady, nebo evidenci po stanovenou dobu nearchivuje.

44. Podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech ve znění účinném k 30. 6. 2017 platilo, že pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.

45. Podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech ve znění účinném k 28. 2. 2019 platilo, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nevede v rozsahu a způsobem stanoveným v části šesté tohoto zákona evidenci odpadů a zařízení nebo neplní ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost nebo nezašle ve stanovené lhůtě nebo ve stanoveném rozsahu příslušnému správnímu úřadu údaj týkající se zařízení k nakládání s odpady, nebo evidenci po stanovenou dobu nearchivuje.

46. Podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech ve znění účinném k 28. 2. 2019 platilo, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.

47. Podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že provozovatel zařízení je povinen provozovat zařízení ke skladování, sběru, úpravě, využití nebo odstranění odpadu v souladu s povolením podle § 21 odst. 2.

48. Podle § 21 odst. 2 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že zařízení ke skladování, sběru, úpravě, využití nebo odstranění odpadu smí být provozováno pouze na základě povolení provozu zařízení vydaného krajským úřadem. Obsahové náležitosti žádosti o povolení provozu zařízení a povolení provozu zařízení jsou stanoveny v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

49. Podle § 78 odst. 1 písm. a) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že původce odpadu nebo oprávněná osoba, kteří odesílají odpad ze své provozovny nebo zařízení, (dále jen "odesilatel") jsou povinni každou přepravu nebezpečných odpadů do jednoho místa vykládky samostatně ohlásit před jejím zahájením v rozsahu ohlašovacího listu, ve kterém jsou uvedeny alespoň údaje o odesilateli, druhu a množství odpadu, místě nakládky odpadu, osobě zajišťující přepravu, použitých dopravních prostředcích a zařízení, do kterého jsou odpady přepravovány, 50. Podle § 95 odst. 4 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že provozovatel zařízení, s výjimkou skladu odpadu podle přílohy č. 4 k tomuto zákonu bodu 12, a obchodník s odpady je povinen zaslat do 28. února následujícího kalendářního roku hlášení souhrnných údajů z průběžné evidence za uplynulý kalendářní rok.

51. Podle § 121 odst. 1 písm. o) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že provozuje zařízení určené pro nakládání s odpady bez povolení provozu zařízení podle § 17 odst. 1 písm. a) nebo v rozporu s ním.

52. Podle § 121 odst. 3 písm. f) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí přestupku tím, že jako odesílatel nebo příjemce nesplní některou z povinností při ohlašování přepravy nebezpečných odpadů stanovenou v § 78 odst. 1 nebo 3(…).

53. Podle § 121 odst. 4 písm. e) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 95 odst. 4 nezašle ve stanovené lhůtě a ve stanoveném rozsahu hlášení souhrnných údajů z průběžné evidence.

54. Podle § 121 odst. 5 písm. b) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že za přestupek právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby lze uložit pokutu do 1 000 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1 písm. d), h), q) r), t) nebo u), odstavce 2 písm. a), písm. e) bodu 2, písm. f), h) až k), r) nebo s), odstavce 3 písm. a), b), f) g), m), p), s) až u) nebo odstavce 4 písm. b) až e).

55. Podle § 121 odst. 5 písm. c) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech platí, že za přestupek právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby lze uložit pokutu 10 000 000 Kč, jde–li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až c), písm. g) bodu 2, písm. i) až k), n) až p), s) nebo v), odstavce 2 písm. b) až d), písm. e) bodu 1, písm. g), l), n) až q) nebo t) až z), odstavce 3 písm. d), e), h) až l), n), o), r) nebo v) nebo odstavce 4 písm. a) nebo f).

56. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

57. Žalobce v prvním žalobním bodě namítl nesprávnou kvalifikaci jeho činnosti při přepravě odpadů. Argumentoval tím, že posuzovaná činnost nebyla mobilním sběrem, nýbrž kombinací přepravy odpadu a jeho mobilního skladování, resp. že návěs s chladicím zařízením, do kterého byl odpad přepravován, figuroval jako jeden z článků průběhu přepravy.

58. Na úvod je třeba předeslat, že žalobce v průběhu správního řízení ničím nezpochybnil stěžejní skutkové okolnosti, které jsou popsány ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně pod bodem 1). Nikterak nerozporoval, že v kontrolovaném období přebíral od původce Krajská zdravotní, a.s. (z nemocnic v Ústí nad Labem, Děčíně, Mostu a Teplicích) předmětný odpad. Konkrétně se jednalo o odpady katalogového čísla 18 01 03* a 18 01 08*, které byly sváženy dopravcem, zpravidla společností Deratiz, buď do návěsu umístěného v průmyslové hale v Srbicích, nebo přímo do zařízení společnosti SUEZ Využití zdrojů a.s. – spalovny Trmice (dále též „spalovna Trmice“). Soud ze správního spisu též ověřil, že jeho součástí je vyjádření ze dne 16. 5. 2018, v němž žalobce mimo jiné uvedl, že: „Přes zařízení UVR HARD Mníšek byl odpad evidován ze smluvních důvodů, kdy jsme společnosti Krajská zdravotní povinni naši společnost uvádět jako příjemce odpadu.“ Žalobce tedy nepřepravoval předmětný odpad do schváleného stacionárního zařízení, které provozuje ve Středočeském kraji. Tato skutečnost je významná pro posouzení jeho žalobní námitky, jak bude rozvedeno dále.

59. Se žalobcem lze souhlasit potud, že k provozu vozidel zajišťujících přepravu odpadů nebyl ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech vyžadován souhlas. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že žalobce mohl nakládat s předmětnými odpady mimo rámec podmínek stanovených pro provoz schváleného mobilního zařízení pro sběr a výkup odpadů a de facto ignorovat rozhodnutí, kterým Krajský úřad Ústeckého kraje udělil žalobci souhlas k provozování vyjmenovaných mobilních zařízení ke sběru a výkupu konkrétních druhů odpadů. Argumentace žalobce je rovněž vnitřně poněkud rozporná, jestliže na jedné straně považuje dočasné skladování odpadu za součást (článek) přepravy, na straně druhé v popsaném procesu rozlišuje mezi přepravou odpadu a jeho mobilním skladováním (viz strana 5 žaloby). V této souvislosti je nicméně podstatné to, že žalobce se v prvé řadě vůči svému obchodnímu partnerovi Krajské zdravotní, a.s., jakož i vůči příslušným správním orgánům prezentoval jako osoba oprávněná k nakládání s odpady, neboť je (byl) ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o odpadech [nyní podle § 13 odst. 2 písm. a) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech] provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo výkupu určeného druhu odpadu. Taková právnická osoba musí nakládat s odpady pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle zákona o odpadech určena [viz § 12 odst. 2 zákona o odpadech, obdobně též § 13 odst. 1 písm. b) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech]. Zákon o odpadech jak ve své původní úpravě, tak i v aktuálně platné a účinné úpravě zakotvené v zákoně č. 541/2020 Sb., předpokládá, že s odpady bude nakládat pouze vymezený okruh kvalifikovaných osob, jejichž výběr má zajistit příslušný správní úřad prostřednictvím vydávání povolení k provozu vhodných zařízení k nakládání s odpady. Základní podmínkou vydání předmětného povolení je dispozice subjektu s vhodným zařízením pro nakládání s odpady. Pokud tedy žalobce v šetřeném období vystupoval jako provozovatel zařízení ke sběru a výkupu odpadu a vykonával s tím související úkony, není možné, aby tak činil fakticky jinak, než prostřednictvím schválených zařízení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020 č.j. 8 A 229/2015–40).

60. Mezi účastníky není sporné (a ze spisového materiálu zároveň vyplývá), že žalobce v zájmovém období disponoval souhlasem k provozu mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů kategorie nebezpečné a ostatní uděleným na základě rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje č.j. 2768/ZPZ/2015/PZ ze dne 11. 9. 2015. V souladu s tímto rozhodnutím mohl žalobce na území Ústeckého kraje přebírat jen odpad, který byl v rozhodnutí vymezen podle katalogu odpadů ve smyslu vyhlášky č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), přičemž souhlas nebyl udělen ke sběru a výkupu odpadů katalogového čísla 18 01 03* a čísla 18 01 08*. Pro nakládání s odpadem katalogového čísla 18 01 03* v rámci provozu mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů na území Ústeckého kraje získal žalobce souhlas až na základě rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 26. 7. 2017 č.j. 2819/ZPZ/2017/PZ–2988. Žalobce rovněž nezpochybňoval, že je na základě rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 4. 11. 2014 č.j. 184281/2013/KUSK provozovatelem zařízení: Středisko nakládání s odpady v areálu ÚVR Mníšek pod Brdy (dále též „stacionární zařízení“). Mezi účastníky nebyla existence tohoto rozhodnutí a jeho obsahu (zejména skutečnosti, že v rámci provozu tohoto stacionárního zařízení mohl žalobce nakládat mimo jiné i s odpady katalogového čísla 18 01 03* a číslo a 18 01 08*) sporná.

61. Jak již soud uvedl výše, žalobce nepopíral, že v kontrolovaném období odpad v uvedeném množství přebíral od původce odpadu v Ústeckém kraji, a dále že tento odpad přepravoval buď do návěsu s chladicím zařízením, nebo přímo do spalovny Trmice. Ze skutečnosti, že přepravu odpadu zajišťoval smluvní partner žalobce, nelze dovozovat, že odpad nebyl v žádné fázi přepravy přijat do mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů, resp. že žalobce mobilní svoz a výkup odpadů nerealizoval. Klíčové pro posouzení věci je to, že žalobce se vůči původci přebíraného odpadu prezentoval jako provozovatel stacionárního zařízení, který je oprávněn nakládat s odpady katalogového čísla 18 01 03* a čísla 18 01 08*, a dále že vykázal přijetí těchto odpadů ve stacionárním zařízení. Žalobce tedy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech nakládal s odpady, přičemž ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o odpadech byl povinen nakládat s těmito odpady jen způsobem stanoveným zákonem o odpadech, případně ostatními právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí. Nemohl proto obcházet vydané povolení ke sběru a výkupu odpadu tím, že by nakládal s odpadem fakticky jiným způsobem, než který vyplývá ze zákona o odpadech. Žalobce si také zjevně musel být vědom toho, že pro přebírání odpadu katalogového čísla 18 01 03* v období od 2. 1. 2017 do 25. 7. 2017 a katalogového čísla 18 01 08* v období od 2. 1. 2017 do 29. 12. 2017 nemohl využít mobilní zařízení schválená pro Ústecký kraj, neboť vědomě, avšak jen účelově a v rozporu se skutečností deklaroval, že je příjemcem tohoto odpadu přes stacionární zařízení (viz výše).

62. Poukaz žalobce na definiční rozdíl mezi mobilním svozem odpadů a přepravou odpadů postrádá ve světle shora popsané zákonné regulace v oblasti nakládání s odpady jakoukoli relevanci. Není proto podstatné, jakými vozidly byla přeprava zajišťována, tj. zda tato vozidla fakticky naplňovala parametry mobilního zařízení ve smyslu § 3 písm. b) vyhlášky č. 383/2001 Sb., či nikoli. Účelem uvedené definice mobilního zařízení pro sběr a výkup odpadů je především vyjasnění tohoto pojmu z hlediska povolování provozu těchto zařízení příslušnými úřady. Pokud není vozidlo příslušným úřadem shledáno jako způsobilé pro mobilní sběr a výkup odpadů, resp. pokud se jedná o vozidlo, které není v konkrétním případě použito jako mobilní zařízení pro sběr a výkup odpadů, neznamená to, že „prostá“ přeprava odpadů uskutečněná tímto vozidlem nemůže být v rozporu se zákonem (viz níže). V této souvislosti není opodstatněná námitka, že žalovaný se nezabýval výkladem rozdílu mezi mobilním zařízením ke sběru a výkupu odpadů a zařízením pro přepravu odpadu, kterým se zabýval Krajský úřad Zlínského kraje v rozhodnutí ze dne 27. 12. 2018, č.j. KUZL 82957/2018. Nutno předeslat, že povinnost správních orgánů řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze chápat a vykládat tak, že odůvodnění vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument řízení, podstatné je, aby byly vypořádány všechny závažné právní argumenty (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017 č.j. 3 Azs 134/2017). Přestože se žalovaný k obsahu uvedeného rozhodnutí výslovně nevyjádřil, vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnut správný závěr, že žalobce nakládal s předmětným odpadem, aniž by k tomuto nakládání měl souhlas udělený rozhodnutím krajského úřadu. Soud proto jen pro úplnost k odkazovanému rozhodnutí uvádí, že tímto rozhodnutím nebyl udělen souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech k provozování mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Krajský úřad Zlínského kraje tedy neposuzoval přestupkové jednání, nýbrž rozhodoval o žádosti o udělení souhlasu k provozování mobilního zařízení ke sběru a výkupu odpadů. Žalobci proto nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jeho případ bude správním orgánem posouzen shodně, neboť odkazované rozhodnutí se týkalo skutkově zásadně odlišné věci.

63. Zcela bez významu je i to, zda přeprava byla předem smluvně dojednána nebo zda se jednalo o svoz odpadů od předem neurčených původců. Na tomto místě soud souhlasí se žalovaným, že dočasné skladování zdravotnických odpadů nemohlo být prostou součástí přepravy, jelikož byl odpad vyskladněn dopravcem do návěsu a dále přetříděn. Legitimní a zároveň zcela zásadní je nicméně argumentace žalovaného, že na území Ústeckého kraje mohl být odpad předán pouze v rámci schváleného mobilního zařízení, jelikož v Ústeckém kraji odvolatel neprovozuje žádné jiné zařízení a odpad do zařízení UVR HARD Mníšek předán nebyl. Žalobce zřejmě záměrně přehlíží, že nakládal s odpady, s nimiž mohl nakládat jen v rámci stacionárního zařízení, resp. že v rámci mobilního zařízení mohl s odpadem katalogového čísla 18 01 03* nakládat až od 26. 7. 2017. Pokud by byl akceptován výklad žalobce, že v posuzované věci byl rozhodující charakter přepravy a nikoli povolení vydaná žalobci příslušnými orgány k provozu konkrétních zařízení pro nakládání s odpady, nebylo by těchto povolení vůbec zapotřebí, neboť žalobce jako vlastník odpadu by mohl libovolně přepravovat jakýkoli odpad do jakéhokoli zařízení.

64. Žalobce se rovněž mýlí, pokud tvrdí, že pouhý převoz odpadu nebyl nakládáním s odpadem. Ve smyslu § 4 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech se nakládáním s odpady v rozhodné době rozuměla i přeprava či doprava tohoto odpadu. Zároveň je nutno poznamenat, že odpovědnost dopravce za provedení dopravy nikterak neeliminuje odpovědnost žalobce za způsob, jakým nakládal s předmětným odpadem. Nejednalo se o pouhý převoz odpadu, který by byl realizován bez vědomí žalobce, ale naopak žalobce dispozici s předmětným odpadem organizoval, což ostatně v žalobě ani nepopřel.

65. Bezvýznamná je i žalobcova polemika nad výkladem ustanovení § 12 odst. 2 a 3 zákona o odpadech. Soud znovu zdůrazňuje, že žalobce byl povinen nakládat s odpadem jen způsobem stanoveným zákonem o odpadech, tedy v zařízeních, která ke sběru nebo výkupu odpadu provozoval v souladu a za podmínek stanovených rozhodnutím příslušného orgánu.

66. Námitky soustředěné pod prvním žalobním bodem soud proto shledal nedůvodnými.

67. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že v případě vyplňování ohlašovacích listů pro přepravu nebezpečných odpadů šlo jen o drobná administrativní pochybení. Ani tato námitka není opodstatněná. Administrativním pochybením nemůže být jednak opakující se „chyba“ zjištěná v průběhu celého sledovaného období od 2. 1. 2017 do 29. 12. 2017, jednak je třeba mít na zřeteli i to, že žalobce vědomě a záměrně uváděl jako příjemce odpadu stacionární zařízení, které provozoval ve Středočeském kraji, ačkoli předmětný odpad nebyl do tohoto zařízení vůbec odvezen. Soud zdůrazňuje, že ohlašovací povinnost ve smyslu § 40 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech je nedílnou součástí plnění povinností při nakládání s odpady a jejím smyslem je kontrola nad průběhem činností realizovaných v souvislosti s nakládáním s odpady. Sdělení pravdivých a úplných údajů o zásilce nebezpečného odpadu má proto zásadní význam a nemůže být bagatelizováno. Okolnost, zda žalobce měl z tohoto pochybení prospěch či nikoli, nemůže snižovat kontrolní význam ohlašovací povinnosti. Jelikož byl žalobce provozovatelem mobilního zařízení pro sběr a výkup odpadů (viz vypořádání prvního žalobního bodu), ve kterém fakticky s předmětným odpadem nakládal, porušil i ustanovení § 40 odst. 3 zákona o odpadech.

68. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že neporušil povinnost stanovenou § 39 odst. 2 zákona o odpadech, jelikož se v daném případě vůbec nejednalo o mobilní sběr a výkup odpadů. Pokud žalobce rozporoval porušení povinnosti oprávněné osoby zasílat pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi toliko s argumentací, že se nejednalo o mobilní sběr a výkup odpadů, soud odkazuje na vypořádání prvního žalobního bodu, kde se zabýval povinností žalobce postupovat v souladu s rozhodnutím, jímž byl žalobci povolen provoz mobilního zařízení v Ústeckém kraji. Žalobce nadto ani nepopíral, že jeho slovy „mobilní skladovací zařízení“ fakticky používal a odpad do něj přepravoval. Tím, že žalobce v hlášení za mobilní zařízení neuvedl zdravotnické odpady, se kterými bylo v rámci tohoto zařízení nakládáno, porušil výše uvedenou povinnost. Ani tato námitka proto důvodná není.

69. V posledním žalobním bodě žalobce namítal nedostatečné vypořádání s odvolacími námitkami vztahujícími se k výši uložené pokuty. Soud se předně neztotožňuje s názorem žalobce, že správní orgány postupovaly nesprávně, jestliže vyhodnotily pochybení a porušení zákona ze strany žalobce jako velmi vážná. Jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný při rozhodování o druhu a výši sankce zohlednili všechna zákonem stanovená kritéria, jejich úvaha o výši uložené pokuty je ucelená, racionální a v souladu se zásadami logiky (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010 č.j. 1 As 9/2008–133). Správní orgán I. stupně i žalovaný zejména zdůraznili, že míra ohrožení životního prostředí a závažnost přestupku je vysoká, neboť se jednalo o velké množství nebezpečných odpadů pocházejících z nemocničního prostředí, při jejichž nakládání jsou kladeny zvláštní požadavky s ohledem na prevenci infekce. Soud neshledává tuto úvahu jakkoli nedostatečnou, nelogickou či dokonce nezákonnou, a to zejména s ohledem na výše popsanou nedůvodnost žalobních námitek týkajících se (ne)naplnění skutkových podstat přestupků, jež jsou žalobci kladeny za vinu. Nadto žalobce svou námitku blíže nerozvedl a s konkrétní úvahou správních orgánů nepolemizoval. Pokud dále namítl, že správní řád ani zákon o odpadech nenařizuje či neumožňuje činit z některých sankcionovaných subjektů tzv. „exemplární případy“, je třeba v obecné rovině uvést, že není nikterak excesivní, pokud správní orgán v rozhodnutí zdůrazní preventivní i represivní účinek uložené sankce, a to i z pohledu generální prevence ve vztahu k ostatním osobám, které provozují obdobná zařízení určená k nakládání s odpady. V posuzované věci je nicméně podstatné to, že správní orgán I. stupně uvážil o uložení sankce na základě konkrétních okolností případu (viz strana 13 a 14 rozhodnutí správního orgánu I. stupně), a že žalovaný se v napadeném rozhodnutí (na straně 12) vypořádal i s odvolacími námitkami, které směřovaly do výroku o trestu. Tvrzení žalobce, že ve všech fázích bylo s odpady nakládáno v souladu se všemi právními předpisy, se nezakládá na pravdě, jak již soud vyložil výše. Správný je i závěr správních orgánů obou stupňů, že k naplnění skutkové podstaty deliktu ohrožujícího životní prostředí dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu dodrženy právní předpisy týkající se nakládání s odpady, neboť tím je vyvoláno nebezpečí vzniku poruchy. Žalobce nakládal s nebezpečnými odpady, aniž by k tomu měl souhlas udělený příslušným krajským úřadem. Námitka, že správní orgány nesprávně posoudily polehčující okolnost spočívající v absenci škody na životním prostředí, je lichá, neboť zákonodárce (i nadále podle aktuálně platné a účinné právní úpravy) považuje za společensky nebezpečné již to jednání, které je způsobilé ohrozit zákonem sledovaný zájem. Nadto pouhá okolnost, že v době rozhodování správního orgánu není zjištěn škodlivý následek, nemusí vypovídat nic o tom, zda ke škodě na životním prostředí skutečně nedošlo, resp. o tom, že se škoda nemůže projevit později.

70. Soud neshledal ani důvod pro moderaci uložené sankce. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. může soud upustit od potrestání nebo uložený trest za správní delikt snížit, pakliže byl uložen trest zjevně nepřiměřený. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012–23, smyslem moderace není hledání ideální výše sankce, ale její korekce v případech, kdy zjevně neodpovídá obecným představám o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012–36 vyplývá, že soud koriguje jen natolik závažnou nepřiměřenost uložené sankce, která má kvalitu nezákonnosti.

71. Žalobci byla v projednávané věci uložena pokuta ve výši ani 4,5 % z maximálně možné výše uložené sankce. Pokuta nevybočuje z mezí stanovených zákonem, je přiměřená okolnostem případu a je způsobilá splnit svůj účel. Soud ji nepovažuje za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou. Podmínky pro její snížení, či dokonce upuštění od jejího uložení proto nejsou splněny. Soud o využití moderačního práva uvážil na podkladě shora popsaných skutkových zjištění a právního posouzení provedeného správními orgány obou stupňů, jejichž závěry považuje za vyčerpávající a souladné se zákonem, přičemž dospěl k závěru, že žalobci nebyla uložena pokuta ve zjevně nepřiměřené výši.

72. Soud si byl vědom závěrů vyjádřených v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46, a proto se zabýval i otázkou, zda nová právní úprava zakotvená v zákoně č. 541/2020 Sb., o odpadech je pro žalobce příznivější, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. I podle nové právní úpravy je jednání, kterého se žalobce dopustil, kvalifikováno jako přestupek, za který lze uložit sankci do výše 10 000 000 Kč.

73. Lze shrnout, že poté, co soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím inspekce, na která v souladu s ustálenou judikaturou nahlížel jako na jeden celek, dospěl k závěru, že obě rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, jsou dostatečně odůvodněná, určitá a srozumitelná. Žalobce se prokazatelně dopustil porušení povinností uvedených v zákoně o odpadech, za což mu byla uložena přiměřená pokuta ve výši odpovídající závažnosti spáchaného přestupku. Soud v řízení neshledal ani žádné procesní chyby a ztotožnil se s odůvodněním napadeného rozhodnutí, ve kterém se žalovaný rovněž náležitě vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce. Soud tedy neshledal důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí, jak požadoval žalobce.

74. Z výše uvedených závěrů plyne, že toliko obecná námitka, kterou žalobce formuloval v úvodu žaloby a ve které namítl porušení § 89 odst. 2 ve spojení s § 68 odst. 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, nemůže obstát. Měl–li žalobce za to, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v závěrech, které žalovaný učinil, resp. že žalovaný se nedostatečným způsobem vypořádal s jeho odvolacími námitkami, případně že své úvahy neopřel o relevantní ustanovení zákona, bylo na žalobci, aby takové vady řízení či nedostatky napadeného rozhodnutí jednoznačně konkretizoval, což se však nestalo. Není úlohou soudu, aby za žalobce domýšlel žalobní argumentaci, případně aby sám prováděl generální přezkum napadeného rozhodnutí. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu totiž nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých "obvyklých" nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č.j. 2 Azs 92/2005–58).

75. Pouze pro úplnost soud dodává, že pokud žalovaný v rámci svého vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce mohl na území Ústeckého kraje realizovat prostřednictvím schváleného mobilního zařízení jen sběr a výkup odpadů a nikoli s nimi nakládat jiným způsobem, jako je jejich skladování či třídění, jedná se sice o nepřesný popis skutku, jelikož žalobci nebylo kladeno za vinu, že nakládal s odpady jiným než povoleným způsobem, nýbrž to, že nakládal s odpady, s nimiž v rámci mobilního svozu nakládat (vůbec) nemohl, avšak tato drobná nepřesnost, nadto uvedená pouze ve vyjádření k žalobě a nikoli v napadeném rozhodnutí, nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

76. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

77. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly.