15 A 17/2014 - 65

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: J. K., narozeného „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2014, č. j. 24/KH16/2014, JID: 35565/2014/KUUK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 5. 3. 2014, č. j. 24/KH16/2014, JID: 35565/2014/KUUK, a rozhodnutí Magistrátu města Děčín ze dne 22. 1. 2014, zn. TAJ/6731/2014/VD, se pro nezákonnost zrušují .

II. Magistrát města Děčín je povinen poskytnout žalobci informace požadované v jeho žádosti ze dne 2. 11. 2013 do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2014, č. j. 24/KH16/2014, JID: 35565/2014/KUUK, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 22. 1. 2014, zn. TAJ/6731/2014/VD. Tímto rozhodnutím povinný subjekt odmítl žádost žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „informační zákon“), jíž se žalobce domáhal poskytnutí informací o výši platového ohodnocení včetně příplatku za praxi, vzdělání, vedení a osobního ohodnocení Ing. M. Š. M., A. B., Ing. J. Z., JUDr. O. T. a Ing. J. B. a dále poskytnutí informací o výši odměn (včetně mimořádných) s jejich podrobným zdůvodněním, které byly každé z těchto osob vyplaceny v období od 1. 1. 2010 do 30. 9. 2013. Žalobce se v žalobě kromě zrušení rozhodnutí žalovaného domáhal také toho, aby soud zrušil i rozhodnutí povinného subjektu přikázal mu, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku požadované informace žalobci poskytl. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný označil za nosný důvod odmítnutí žádosti výsledek provedeného testu proporcionality, přičemž ignoroval skutečnost, že povinný subjekt nereflektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 - 79, ve kterém je identická otázka autoritativně vyřešena ve prospěch poskytnutí informací. Žalovaný podle žalobce porušil princip právní jistoty tím, že racionálně, srozumitelně a přesvědčivě nevysvětlil, proč uvedený názor odmítá a proč nepostupoval podle metodického doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 9. 2011. Podle žalobce povinný subjekt neprovedl test proporcionality objektivně, neboť akcentoval jen nutnost ochrany soukromí dotčených zaměstnanců, aniž se věcně zabýval meritorními aspekty tohoto případu a aniž zohlednil rozdílné pracovní zařazení těchto zaměstnanců. Žalobce namítal, že výrok rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti podle § 15 odst. 1 v návaznosti na § 8a informačního zákona neodpovídá odůvodnění daného rozhodnutí, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Povinný subjekt podle žalobce dlouhodobě odmítá realizaci občanské kontroly nad vynakládáním veřejných prostředků, přičemž požadované informace jsou legitimním prostředkem k naplnění kontrolní funkce. Doplnil, že zaměstnanci povinného subjektu se dopustili závažných porušení právních předpisů, což nebylo povinným subjektem relevantně zpochybněno. Žalobce dále poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (rozhodnutí ve věcech C-465/00, C-138/01 a C-139/01). Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že § 8b informačního zákona nelze aplikovat v případech, kdy se jedná o informace o příjmech zaměstnanců povinného subjektu, neboť pojem veřejné prostředky nezahrnuje finanční prostředky užité na plnění související s pracovněprávním vztahem. Žalovaný nesouhlasil se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 - 79, a dodal, že jeho interpretace § 8b informačního zákona se jeví být ve střetu s ústavním zákonem, a proto měl Nejvyšší správní soud předložit věc Ústavnímu soudu. Podle žalovaného zavedl Nejvyšší správní soud praxi, kdy se z politického práva stává právo na bezbřehé ukojení zvědavosti. Žalovaný konstatoval, že test proporcionality byl proveden v požadovaném rozsahu a správně, přičemž neshledal důvod jej provádět individuálně ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům povinného subjektu. Podle žalovaného nebyl důvod pro závěr, že se zaměstnanci povinného subjektu dopustili takových pochybení, která by založila důvodné pochybnosti o oprávněnosti jim vyplacených platů. V doplnění vyjádření ze dne 23. 1. 2015 žalovaný předal soudu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 1. 2015, č. j. MV-16710-19/ODK-2013, a jím potvrzené rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2014, JID: 154683/2014/KUUK, o žádosti žalobce o sdělení platů a odměn zaměstnanců Ústeckého kraje, kteří se podle žalobce dopouštějí závažných profesních pochybení spočívajících v odmítání jakéhokoli pochybení zainteresovaných úředních osob Magistrátu města Děčína. Dodal, že důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce o informace bylo zneužití práva na informace ve smyslu bodu 91 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 8 As 55/2012. Žalovaný navrhl provést důkaz žádostí o informace ze dne 2. 11. 2013 podanou u povinného subjektu Ústecký kraj, žádostí o informace ze dne 2. 11. 2013 podanou u povinného subjektu Magistrát města Děčín a odvoláním proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2014. Soud v souladu s § 34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), oslovil zaměstnance povinného subjektu, jejichž platových poměrů se týkala žalobcova žádost o poskytnutí informací, zda hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Na tuto výzvu, navzdory řádnému poučení, nikdo z dotčených zaměstnanců povinného subjektu nereagoval. Při jednání konaném dne 14. 12. 2016 žalobce zdůraznil, že žalobu podal v době, kdy ještě nebyla ustálena judikatura ve věci poskytování informací o platech pracovníků placených z veřejných prostředků. V současné době se však judikatura ustálila na názoru, že tyto informace se zásadně poskytují. K tomu žalobce odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62. Z navržených důkazů žalobce trval pouze na provedení důkazu rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 10. 2012, č. j. 3604/DS/2012, a výslovně uvedl, že na provedení ostatních důkazů netrvá. Pověřený zaměstnanec žalovaného při tomtéž jednání zopakoval argumentaci uvedenou v písemném vyjádření k žalobě a jeho doplnění. Dále výslovně uvedl, že na provedení důkazů vyjmenovaných v písemných podáních žalovaného netrvá. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu soudního řádu správního, který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Žádostí ze dne 2. 11. 2013, doručenou povinnému subjektu dne 6. 11. 2013, se žalobce domáhal poskytnutí informací o platu a odměnách za období od 1. 1. 2010 do 30. 9. 2013 vyplacených úředníkům povinného subjektu Ing. M. Š. M., A. B., Ing. J. Z., JUDr. O. T. a Ing. J. B. Uvedl, že panují důvodné pochybnosti o tom, zda jim byly odměny vyplaceny z legitimních důvodů, neboť se opakovaně dopouštějí závažných profesních pochybení, která žalobce ve své žádosti podrobně popsal. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2013, č. j. TAJ/96372/2013/JŠ, povinný subjekt žádost podle § 15 odst. 1 informačního zákona odmítl. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 1. 2014, č. j. 102/KH16/2013, zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání, neboť povinný subjekt podle žalovaného neprovedl test proporcionality v plném rozsahu. Povinný subjekt poté vydal rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, č. j. TAJ/6731/2014/VD, jímž žádost žalobce o informace odmítl podle § 15 odst. 1 v návaznosti na § 8a informačního zákona a s přihlédnutím k § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). V odůvodnění se zaměřil na test proporcionality, kdy shledal, že poskytnutí informace není vhodným prostředkem pro naplnění sledovaného cíle, jenž spočívá ve veřejné kontrole výkonu veřejné správy, požadované informace nejsou nezbytné pro realizaci kontroly veřejné správy a dotčené osoby považují zveřejnění informací za zásadní zásah do svého ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí. Rozborem jednotlivých případů, na které upozornil žalobce, dospěl povinný subjekt k závěru, že se dotčení zaměstnanci nedopustili žádných závažných profesních pochybení. Podle povinného subjektu proto poskytnutí požadovaných informací není ve veřejném zájmu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a současně rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. V odůvodnění žalovaný zdůraznil, že povinnost poskytování informací není absolutní, neboť právo na informace nemá přednost před dalšími základními lidskými právy, k nimž patří právo na ochranu soukromí a osobnosti. Při případném střetu těchto práv je podle žalovaného nutné provést test proporcionality. Žalovaný konstatoval, že povinný subjekt provedl tento test v souladu se zásadami formulovanými Ústavním soudem a s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 8 As 55/2012, které je reflexí k rozsudku téhož soudu ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 57/2010. Žalovaný dále uvedl, že se povinný subjekt v odůvodnění svého rozhodnutí nevyrovnal s důvody, které ve výroku označil za důvody pro odmítnutí žádosti, přičemž v odůvodnění zmínil důvody jiné. Podle žalovaného nemá tato vada z hlediska zákonnosti rozhodnutí povinného subjektu žádný význam, neboť důvody předmětného rozhodnutí lze z jeho odůvodnění spolehlivě seznat. Žalovaný rovněž podotkl, že vypovídací hodnota testu proporcionality je dostatečná a jeho provedení nelze odmítnout s poukazem na právně nezávazné metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 9. 2011. Žalovaný se dále věnoval výkladu pojmu veřejné prostředky a žalobcem zmiňovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie. Námitky žalobce vyhodnotil jako bezpředmětné a neztotožnil se ani s jeho tvrzením o závažném porušení právních předpisů dotčenými zaměstnanci povinného subjektu. Na tomto místě soud podotýká, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť napadené rozhodnutí je nezákonné ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. Nepřisvědčil však všem námitkám žalobce. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že výrok rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti neodpovídá odůvodnění daného rozhodnutí. Podle žalobce dále žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč odmítl názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 - 79, a názor vyjádřený v metodickém doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 9. 2011. Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Soud zastává názor, že skutečnost, že povinný subjekt dostatečně neprovázal zákonná ustanovení uvedená ve výroku svého rozhodnutí s argumentací uvedenou v jeho odůvodnění, nemůže způsobit nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, pokud jsou z něj jednoznačně seznatelné důvody, které k jeho vydání vedly, a pokud jeho výrok není v rozporu s odůvodněním. Takový rozpor však soud nezjistil. Povinný subjekt ve výroku zmínil § 15 odst. 1 informačního zákona, upravující vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, § 8a téhož zákona, který brání povinnému subjektu poskytnout mimo jiné informace chráněné zákonem o ochraně osobních údajů, pokud tento zákon jejich poskytnutí nedovoluje, a dále § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého „[s]právce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.“ Soud podotýká, že žádné z těchto ustanovení neodporuje závěrům uvedeným v odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu, který naopak dokonce v návaznosti na citované ustanovení konstatoval, že požadované informace by neměly relevantní hodnotu, neboť se nevztahují ke skutečné činnosti dotčených zaměstnanců povinného subjektu. Odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu tedy není v rozporu s jeho výrokem. Soud dále ve shodě se žalovaným konstatuje, že z rozhodnutí povinného subjektu jednoznačně vyplývá, jaké důvody jej vedly k odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací. Žalobce by měl mít na paměti, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří dohromady jeden celek a že odvolací orgán může v odůvodnění svého rozhodnutí doplnit argumentaci správního orgánu prvního stupně i napravit případné nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. To žalovaný učinil, neboť ve svém rozhodnutí podrobně popsal důvody odmítnutí žádosti o informace a doplnil je o argumentaci vztahující se k § 8b informačního zákona. Žalovaný se podle názoru soudu dostatečně vypořádal rovněž se závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho rozsudku ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 - 79, které považoval za překonané pozdějším usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 8 As 55/2012, jímž se žalovaný i povinný subjekt řídili. Ve vztahu k metodickému doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 9. 2011 žalovaný poukázal na jeho nezávaznost a trval na nutnosti provedení testu proporcionality v souladu se zmíněným usnesením Nejvyššího správního soudu. Lze tedy shrnout, že soud nezjistil žalobcem namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný všechny své závěry dostatečně odůvodnil. Otázka správnosti, či nesprávnosti těchto závěrů již nemůže ovlivnit přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ale toliko jeho zákonnost. Při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí vycházel zdejší soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz. Vydání tohoto rozsudku rozšířeného senátu bylo iniciováno usnesením osmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 55/2012 - 23, jímž byla věc postoupena rozšířenému senátu k posouzení právní otázky, zda je v případě kolize práva žadatele na informace s právem jiného subjektu na ochranu soukromí nutno tato vzájemně si konkurující práva poměřit pomocí testu proporcionality. Na toto usnesení se odvolávaly správní orgány v projednávané věci, pokud jde o nutnost provést test proporcionality. Argumentace osmého senátu Nejvyššího správního soudu však byla překonána právě výše uvedeným rozsudkem rozšířeného senátu, který dospěl k závěru, že „[i]nformace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zásadně poskytují. Povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků (§ 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) jen výjimečně, pokud se tato osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku vysvětlil (viz odstavce č. 96 až 99), že „[z] kritérií testu proporcionality, jak jej vyžaduje český ústavní pořádek i právo Evropské unie, zejména rozsudek Soudního dvora ve věci Österreichischer Rundfunk, vyplývá, že v konkrétních případech nebude výjimečně možno žádostem o poskytnutí informace o platech zaměstnanců poskytovaných z veřejných prostředků vyhovět, neboť to nebude přiměřené zákonodárcem sledovanému cíli (jenž je sám o sobě, jak výše vyloženo, zcela legitimní), jelikož zásah do práva na informační sebeurčení osoby, o níž budou informace poskytovány, bude v citelném nepoměru s tím, v jakých ohledech a v jaké míře může být za cenu takovéhoto zásahu dosaženo v konkrétním případě platové transparence, a tedy zajištěna kontrola hospodárnosti konkrétní oblasti veřejné sféry. Zjednodušeně řečeno lze říci, že v některých výjimečných případech nebude vzhledem ke konkrétním okolnostem cíl proporcionální (v užším slova smyslu) negativním důsledkům spojeným s jeho dosažením. Typově vzato se bude jednat o případy, u nichž budou současně (kumulativně) splněny následující podmínky: 1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem a 2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. K první z podmínek je třeba zdůraznit, že musí být vždy vykládána v kontextu zásady, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků (a jakýchkoli jiných osob placených za svoji činnost nejrůznější povahy z veřejných prostředků…) se zásadně poskytují a jen výjimečně neposkytují. V pochybnostech je tedy na místě přiklonit se k poskytnutí, a nikoli k neposkytnutí informací. Znamená to tedy, že bez dalšího je třeba poskytnout informace o platech zaměstnanců vykazujících zejména některý z následujících rysů: - zaměstnanců v řídících pozicích povinného subjektu, tedy všech takových zaměstnanců, kteří řídí nebo metodicky vedou jiné zaměstnance či řídí nebo metodicky vedou činnost subjektů podřízených povinnému subjektu, podléhajících jeho dohledu, jím spravovaných nebo jím fakticky ovládaných, - zaměstnanců podílejících se na výkonu vrchnostenských oprávnění povinného subjektu, má-li povinný subjekt taková oprávnění (např. rozhodujících o právech či povinnostech osob, provádějících dohledovou, inspekční či kontrolní činnost, autorizované měření, zkušební činnost, metodické vedení apod.), nebo zaměstnanců, kteří, ač se sami na vlastní vrchnostenské činnosti nepodílejí, ji mohou nikoli nevýznamným způsobem ovlivnit (např. připravují podklady k rozhodování či koncepty rozhodnutí, zajišťují oběh dokumentů, zabezpečují provádění vrchnostenských činností po technické stránce nebo vykonávají jiné obdobné záležitosti v souvislosti s nimi), - zaměstnanců organizujících či provádějících činnosti, jež jsou úkolem povinného subjektu, ať již jde o činnosti povahy vrchnostenské anebo jiné, anebo k takovýmto činnostem poskytujících významné podpůrné či doprovodné služby (např. analýzy, plánování, informační servis, zajištění vhodného technického a organizačního zázemí, logistika, informační technologie, provoz budov a jiných zařízení povinného subjektu), - zaměstnanců majících z jiných než výše uvedených důvodů faktický vliv na činnost povinného subjektu (např. poradci, osobní asistenti osob v řídících nebo jiných důležitých pozicích, osoby s nikoli nevýznamným faktickým vlivem na tok informací uvnitř povinného subjektu či na jeho komunikaci navenek), - zaměstnanců, jejichž činnost má nebo může mít ekonomické dopady na veřejné rozpočty nebo na hospodaření povinného subjektu či jím řízených, jeho dohledu podléhajících, jím spravovaných či jinak ovlivňovaných osob. Do skupiny osob, u nichž podle konkrétních okolností může připadat v úvahu odepření poskytnutí informace o jejich platech, jsou-li placeny z veřejných prostředků, tak mohou patřit zásadně jen osoby vykonávající u povinného subjektu činnosti pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování), a to samozřejmě jen za předpokladu, že nenaplňují některý z výše naznačených rysů. Účelem druhé z podmínek je zajistit, že i v případech, kdy by za běžných podmínek informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků nebylo proporcionální poskytnout, se taková informace poskytne, jsou-li v daném případě konkrétní pochybnosti o tom, že veřejné prostředky na plat zaměstnance jsou vynakládány nehospodárně. Takové pochybnosti se mohou opírat o pestrý věnec skutkových důvodů, které lze jen stěží předem abstraktně charakterizovat. Toliko namátkou je možno poukázat například na situace, kdy existuje podezření, že plat je vyplácen za práci, která není ve skutečnosti vykonávána nebo je vykonávána v podstatně menší míře, než by to za normálních okolností odpovídalo dané pracovní pozici, či že vyplácený plat z nejasných důvodů podstatně vybočuje z platových poměrů obvyklých pro danou pracovní pozici.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále v předmětném rozsudku konstatoval (viz odstavec 91), že „[p]okud by se v jednotlivých případech ukázalo, že žádosti o informace o platech poskytovaných z veřejných prostředků, jimž by jinak bylo důvodu vyhovět, mají za cíl poškodit legitimní zájmy těch, o jejichž platech má být informováno (např. je šikanovat, vydírat, vyprovokovat vůči nim nenávist apod.), lze právo na informace za striktně vymezených podmínek odepřít na základě principu zákazu zneužití práva.“ Vycházeje z citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu zdejší soud zkoumal, do jaké kategorie zaměstnanců spadají osoby, o jejichž platech a odměnách požadoval žalobce informace. Podle názoru zdejšího soudu není pochyb o tom, že Ing. M. Š. M., A. B., Ing. J. Z., JUDr. O. T. a Ing. J. B. patří do kategorie zaměstnanců podílejících se na výkonu vrchnostenských oprávnění povinného subjektu, případně zaměstnanců v řídících pozicích povinného subjektu. Informace o jejich platech, které jsou vypláceny z veřejných prostředků (z rozpočtu statutárního města Děčína), se tedy podle § 8b informačního zákona zásadně poskytují. Jedinou překážkou, která by mohla zabránit poskytnutí informací o platech uvedených osob, by mohlo být zjištění, že žádost o informace má za cíl poškodit jejich legitimní zájmy. V takovém případě by bylo možné poskytnutí požadovaných informací odepřít s odkazem na princip zákazu zneužití práva. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobce sice podal předmětnou žádost o informace s odůvodněním, že panují důvodné pochybnosti o tom, zda byly dotčeným osobám odměny vyplaceny z legitimních důvodů, neboť se opakovaně dopouštějí závažných profesních pochybení. Z tohoto zdůvodnění, které se týká pouze té části žádosti, v níž žalobce požaduje informace o výši vyplacených odměn, však podle názoru soudu nelze dovodit, že by cílem žádosti bylo šikanovat či vydírat dotčené osoby nebo vůči nim vyprovokovat nenávist. Cílem žalobce bylo zjistit, jak jsou tyto osoby odměňovány, a mít možnost toto zjištění porovnat se svým vnímáním kvality jimi vykonávaných činností. Subjektivní vnímání kvality práce dotčených osob ze strany žalobce nebude součástí informace, kterou povinný subjekt po jejím poskytnutí žalobci zveřejní podle § 5 odst. 3 informačního zákona. Každá úřední osoba by navíc měla být srozuměna s tím, že se za svá rozhodnutí či jinou pracovní činnost může stát terčem kritiky (ať již oprávněné, či neoprávněné), a měla by být připravena nést za své pracovní výkony plnou odpovědnost. Soud proto dospěl k závěru, že žalobcovo subjektivní vnímání kvality práce dotčených osob není dostatečným důvodem pro odepření požadovaných informací z důvodu zákazu zneužití práva, neboť neprokazuje, že by žádost žalobce měla za cíl poškodit legitimní zájmy dotčených osob. Poskytnutí požadovaných informací tudíž nebrání žádná zákonná překážka. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil názor povinného subjektu, že požadované informace nelze poskytnout s ohledem na provedený test proporcionality. Tento právní názor žalovaného se s ohledem na výše uvedenou argumentaci soudu ukázal být nesprávným, neboť podle § 8b informačního zákona bylo namístě požadované informace poskytnout. Nesprávný právní názor žalovaného činí napadené rozhodnutí nezákonným ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s., žaloba je proto důvodná. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny důvody pro odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informací, soud podle § 16 odst. 4 informačního zákona současně zrušil i rozhodnutí povinného subjektu ze dne 22. 1. 2014 a nařídil mu požadované informace žalobci poskytnout. Soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. neprovedl žalobcem navržený důkaz rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 10. 2012, č. j. 3604/DS/2012, neboť tato listina se nevztahuje k předmětu soudního řízení, kterým je poskytování informací o platech pracovníků placených z veřejných prostředků. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch a úspěšný žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení