15 A 17/2022–27

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: B. V. L., narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem X, zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2022, č. j. MV–155015–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2022, č. j. MV–155015–4/SO–2022, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 6. 2022, č. j. OAM–3628–17/TP–2022, jímž byla zamítnuta jeho žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyly splněny podmínky stanovené v § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žaloba 2. Žalobce v podané žalobě předně namítl, že žalovaný zásadním způsobem porušil své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), definujícímu nároky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a současně je v rozporu i s požadavky na činnost odvolacího orgánu ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dle žalobce též opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Správními orgány obou stupňů byla rovněž porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu.

3. Dále žalobce nesouhlasil se závěry napadeného rozhodnutí, které považuje za nepřiměřené a přepjatě formalistické. K tomu žalobce uvedl, že se na území České republiky narodil a téměř celý život zde žil spolu se svými rodiči. Vzhledem k faktu, že v období od 12. 8. 2013 do 5. 6. 2015 pobýval mimo území Evropské unie – konkrétně ve Vietnamu, čímž tak formálně naplnil předpoklady pro uplatnění § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, mu byl jeho trvalý pobyt pravomocně zrušen. Z tohoto důvodu následně vycestoval z území České republiky zpět do Vietnamu, kde podal žádost o udělení nového povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Podle názoru žalobce pak správní orgán I. stupně v rámci projednání jeho žádosti zůstával nečinným, a teprve až se stal žalobce plnoletým, ve věci rozhodl tak, že jeho žádost právě s odkazem na jeho plnoletost zamítl. Žalobce tedy takový postup správního orgánu I. stupně ve věci považuje za nezákonný.

4. Žalobce také zmínil, že na území České republiky podnikají jeho rodiče, přičemž je zde celá jeho rodina plnohodnotně integrována. Sám žalobce přitom na území České republiky studuje na Střední škole obchodu a služeb s.r.o., na které během svého pobytu ve Vietnamu plní školou stanovený individuální studijní plán. Žalobce dle jeho tvrzení ve Vietnamu nemá kde dlouhodobě pobývat, resp. zde nemá nikoho, kdo by se o něj mohl plnohodnotně postarat a zajistit jej do doby, než dostuduje. Žalobce ani nehovoří plynně vietnamským jazykem.

5. Za dané situace tedy dle žalobce správní orgány ve věci porušily povinnost předcházet vzniku újmy na straně účastníků řízení a dbát ochrany jejich práv a oprávněných zájmů. K tomu žalobce obsáhle poukázal na zásadu přiměřenosti postupu správních orgánů. Zamítnutí předmětné žádosti tak žalobce považuje za nepřiměřené okolnostem případu, za zásah do jeho soukromého života i celé jeho rodiny, za přepjatě formalistický, přičemž jeho „realizací“ dojde i k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte, ačkoliv žalobce již nabyl zletilosti.

6. Konečně se dle tvrzení žalobce správní orgány nedostatečně zabývaly i otázkou přiměřenosti rozhodnutí a jeho souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o právech dítěte. Dle žalobce se totiž správní orgán I. stupně danou otázkou vůbec nezabýval, ačkoliv tak měl učinit a odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části žalobce shledává naprosto nedostatečným. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Poukázal přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah spisového materiálu, z nichž je dle jeho názoru zřejmá zákonnost a správnost závěrů učiněných správními orgány ve věci. Žalovaný také zmínil, že nelze považovat za přepjatě formalistické, pokud správní orgány postupovaly v souladu s právním řádem a judikaturou správních soudů. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a žalobce nesdělil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání uděluje.

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty 30 dnů po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

10. Soud po přezkoumání skutkového i právního stavu věci a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Ze správního spisu postoupeného soudu žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti. Žalobce podal dne 15. 12. 2021 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji ve Vietnamské socialistické republice žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky za účelem „sloučení rodiny“ dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

12. Dne 15. 3. 2022 správní orgán I. stupně žalobci odeslal výzvu k odstranění vad jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu včetně poučení (doručenou dne 30. 3. 2022). Konkrétně se jednalo o výzvu k doložení dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, přičemž k tomu správní orgán I. stupně žalobci poskytl lhůtu 20 dnů od doručení dané výzvy. Žalobce (resp. jeho zákonná zástupkyně – matka) následně dne 12. 4. 2022 požádal „o prodloužení lhůty k doložení chybějících dokladů“ k žádosti o povolení k trvalému pobytu „z důvodu zpoždění podání daňového přiznání za rok 2021“ a současně doložil nájemní smlouvu, potvrzení o studiu, platební výměr na daň z příjmu fyzických osob jeho matky za zdaňovací období roku 2020 spolu s potvrzením Finančního úřadu pro Ústecký kraj o neexistenci daňových nedoplatků, potvrzením VoZP o bezdlužnosti a přehledem plateb na pojistné na sociální zabezpečení. Dne 14. 4. 2022 bylo dále doplněno potvrzení Okresní správy sociální zabezpečení Ústí nad Labem, že matka žalobce nemá nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení, přiznání matky žalobce k dani z příjmu fyzických osob za rok 2021 včetně potvrzení Finančního úřadu pro Ústecký kraj o vydání kopie tohoto přiznání k dani z příjmu fyzických osob.

13. Do spisové dokumentace byl založen i výpis z evidence cizinců pobývajících na území České republiky pro osobu žalobce, jeho matky, otce a dvou sourozenců.

14. Dne 3. 5. 2022 odeslal správní orgán I. stupně žalobci výzvu k vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu (doručena dne 20. 5. 2022), ve které žalobce mj. seznámil s podklady pro rozhodnutí ve věci. Žalobci byla zároveň stanovena lhůta 15 dnů od doručení této výzvy k případnému vyjádření se v řešeném případě.

15. Žalobce pak dne 4. 5. 2022 doložil platební výměr na daň z příjmu fyzických osob jeho matky za rok 2021.

16. Vyjádření žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí ve věci řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu na území spolu s potvrzením o studiu bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 1. 6. 2022.

17. Rozhodnutím ze dne 30. 6. 2022, č. j. OAM–3628–17/TP–2022, poté správní orgán I. stupně podanou žádost o povolení k trvalému pobytu zamítl, neboť v době vydání tohoto rozhodnutí žalobce již nebylo možno považovat za nezletilého cizince, a tudíž byla ve věci zjištěna skutečnost, která znemožňovala této žádosti vyhovět, resp. nebyla splněna základní podmínka pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 8. 2022 odvolání, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno, jak už bylo ostatně shora rekapitulováno.

18. Na tomto místě soud ve vztahu k samotnému obsahu žalobních tvrzení, resp. značně obecné formulaci námitek, předně upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, ze kterého plyne, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011–95, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009–99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007–46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008–60, nebo ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020–70).

19. Soud se pak zabýval posouzením přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, a to v kontextu tvrzeného nedostatku důvodů rozhodnutí v části aplikace jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců, jakož i přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce.

20. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

21. S odkazem na výše citované ustanovení správního řádu soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svoji základní funkci, tedy osvětlit účastníkům řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005–298, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001–47, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002–25).

22. Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze–li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Upozornit lze též na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009–73, dle kterého „účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy“.

23. V souvislosti s předmětnou námitkou soud rovněž poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006–65), přičemž účelem řízení před odvolacím správním orgánem je napravovat případná pochybení správního orgánu prvního stupně. Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016–29).

24. Vycházeje ze shora uvedeného je tedy ve věci třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, z jakých skutkových zjištění žalovaný ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se též podává, proč žalovaný považuje námitky žalobce za liché, a to zejména ve vztahu k žalobcem sporovanému závěru správního orgánu I. stupně, že ve věci nebyla splněna základní podmínka pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Jinými slovy, v projednávaném případě lze z hlediska přezkoumatelnosti jednoznačně vysledovat úsudek žalovaného, který v napadeném rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních ustanovení zákona daný případ řešil. Stejně tak je možné hodnotit i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které nadepsaným judikaturním požadavkům stran přezkoumatelnosti správního rozhodnutí také plně odpovídá. Ostatně žalobce spíše než s absencí úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasí právě s vlastními závěry žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně, o důvodech, pro které bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Žalobce tedy polemizuje s konkrétními závěry správních orgánů ve věci, když namítá nesprávnost aplikace jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců, což však samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou samotné přezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti.

25. Rovněž tak lze hodnotit napadené rozhodnutí i v části týkající se posouzení jeho přiměřenosti ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobce. K tomu žalovaný předně zřejmým způsobem odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž dále doplnil odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které se podává, že z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod plyne, že správní orgán je povinen se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života zabývat i tehdy, když to zákon výslovně neukládá. K tomu, aby takový případ nastal, je však nutné, aby účastník řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného obecného rámce a standardní situace. Dle hodnocení žalovaného nicméně žalobce v průběhu daného řízení neuvedl a neprokázal ve vztahu k jeho životní situaci žádné konkrétní skutečnosti, které by vybočovaly z běžného obecného rámce. Žalovaný se tedy v tomto ohledu plně ztotožnil s posouzením správního orgánu I. stupně, že zamítavé rozhodnutí o podané žádosti neznamená zásah do rodinného a soukromého života žalobce, jak správní orgán I. stupně vyhodnotil na str. 4 až 6 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde byl v kontextu judikaturních závěrů mj. uvážen dřívější pobyt žalobce ve Vietnamské socialistické republice (v letech 2013 až 2015) vedoucí k pravomocnému zrušení jeho dřívějšího trvalého pobytu na území České republiky, jakož i aktuální (tj. v době vedení daného řízení) realizace jeho soukromého a rodinného života ve Vietnamské socialistické republice, dále byla vyhodnocena i otázka jeho studia v České republice a zohledněna byla též možnost požádat o vydání jiného pobytového oprávnění. Napadené rozhodnutí tak dle hodnocení soudu není nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, přičemž je tvrzení žalobce o absenci posouzení dané otázky ve věci nutno shledat za nepřiléhavé. V projednávané věci totiž lze z hlediska přezkoumatelnosti jednoznačně vysledovat úsudek žalovaného, který v napadeném rozhodnutí srozumitelným a jasným způsobem odůvodnil, jakým způsobem a na základě jakých skutečností daný případ, a to nejen v nadepsané části přiměřenosti učiněného rozhodnutí, hodnotil. Předmětná námitka je proto jako celek nedůvodná.

26. V návaznosti na shora uvedené se soud dále zabýval námitkou, dle níž měl žalovaný zásadním způsobem porušit své povinnosti odvolacího orgánu a nezjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Stejným způsobem přitom měl postupovat i správní orgán I. stupně.

27. Podle § 2 správního řádu šetří správní orgán práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu (odst. 3). Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (odst. 4).

28. Podle § 3 správního řádu platí, že nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

29. Podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

30. Nutno opětovně zmínit, že žalobce předmětnou námitku uplatnil pouze obecně (zcela univerzálně), aniž by uvedl, v čem měly nedostatky na straně žalovaného jako odvolacího orgánu konkrétně spočívat. Přesto se soud danou námitkou komplexně zabýval a napadené rozhodnutí po stránce obsahové, jakož i samotný postup žalovaného v odvolacím řízení, přezkoumal. Soud k tomu úvodem poznamenává, že na tomto místě zatím nehodnotil správnost žalovaným učiněných závěrů, neboť to bude předmětem dalšího posouzení. Současně mu však není zřejmé, z čeho žalobce nedostatky v postupu žalovaného dovozuje.

31. Úkolem odvolacího orgánu je ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení s právními předpisy v rozsahu účastníkem uplatněných námitek. Této povinnosti ovšem žalovaný bezpochyby dostál, neboť jeho rozhodnutí obsahuje zcela jasné, logické a srozumitelné úvahy, pro které považuje postup správního orgánu I. stupně za souladný se zákonem, jak ostatně bylo již dříve vyloženo. Pouhý fakt, že žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů obou stupňů, ještě porušení povinností dle správního řádu či už dříve řešenou nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí nezakládá. Stejně tak, jestliže žalobce v tomto smyslu namítl, že žalovaný nezjistil správně stav věci tak, aby o něm nebyly žádné pochybnosti, není soudu vůbec jasné, o jaké skutečnosti žalobce uvedené úvahy opírá. V daném případě byla ověřena úplnost správního spisu ve vztahu k veškerým učiněným zjištěním, kdy jsou zřejmé podklady, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, přičemž tyto zákonným způsobem také hodnotil a na jejich základě dospěl k výše rekapitulovaným závěrům o nedůvodnosti žalobcova odvolání. Konečně námitku směřující k porušení povinnosti správních orgánů obou stupňů šetřit práva žalobce nabytá v dobré víře, jakož i jeho oprávněné zájmy, lze ve věci považovat za již natolik neurčitou, že se jí soud není vůbec schopen zabývat, když žalobce v žalobě nijak neozřejmil, v čem konkrétně by toto pochybení mělo spočívat.

32. Soud proto uzavírá, že ve vztahu k nadepsané části žalobních tvrzení, a to v celé jejich šíři a obecnosti, neshledal žádné pochybení žalovaného ani správního orgánu I. stupně, a proto ji vyhodnotil nedůvodnou.

33. Dále se soud zabýval argumentací žalobce, že správní orgán I. stupně v rámci projednání jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců postupoval nezákonně, když zůstával nečinným, a teprve až se stal žalobce plnoletým, rozhodl ve věci tak, že podanou žádost s odkazem na zletilost žalobce zamítl.

34. Podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je–li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců na území.

35. Dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 nebo nejsou splněny podmínky podle § 67 nebo § 68.

36. Dle § 169t odst. 6 písm. g) bod 1. zákona o pobytu cizinců o žádosti ministerstvo rozhodne v případě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu ve lhůtě do 180 dnů ode dne podání žádosti.

37. V kontextu dané námitky je třeba znovu upozornit na skutečnost, že žalobce podal žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na Velvyslanectví České republiky v Hanoji ve Vietnamské socialistické republice dne 15. 12. 2021, tj. v době, kdy mu do nabytí zletilosti – tedy dovršení 18 let věku – zbývaly necelé 4 měsíce (konkrétně 108 dnů). S odkazem na shora citovaný § 169t odst. 6 písm. g) bod 1. zákona o pobytu cizinců je přitom zřejmé, že správní orgán I. stupně byl v případě předmětné žádosti žalobce povinen rozhodnout ve lhůtě do 180 dnů ode dne podání žádosti. Z obsahu správního spisu zároveň plyne, že správní orgán I. stupně dne 8. 3. 2022 provedl lustraci v katastru nemovitostí a živnostenském rejstříku ve vztahu k matce žalobce, přičemž dne 15. 3. 2022 žalobce vyzval k odstranění vad podané žádosti, jak už bylo dříve rekapitulováno. V této souvislosti je možno poukázat také na fakt, že sám žalobce (resp. jeho zákonná zástupkyně) dne 12. 4. 2022 požádal správní orgán I. stupně o prodloužení lhůty k doplnění požadovaných podkladů. Správní orgán I. stupně poté ve věci vydal namítané rozhodnutí dne 12. 7. 2022 (doručeno žalobci dne 30. 7. 2022), které vycházelo ze zjištění, že na žalobce nebylo možno nahlížet jako na nezletilé dítě, a proto nebyla splněna základní podmínka pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

38. V návaznosti na shora popsané relevantní okolnosti pak soud stran (ne)naplnění podmínky nezletilosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2021, č. j. 6 Azs 398/2020–34, v němž bylo jednoznačně konstatováno, že „správní orgány jsou povinny rozhodovat podle skutkového stavu ke dni svého rozhodování, a proto není podmínka pro povolení k trvalému pobytu na základě žádosti dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců splněna v případě, kdy žadatel v době vydání rozhodnutí již není nezletilým dítětem.“ 39. Pravidlo, dle kterého je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, implicitně vyplývá ze správního řádu a explicitně z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011–79). Otázkou možnosti prolomit toto pravidlo se přitom Nejvyšší správní soud zabýval přímo ve vztahu k řízení o žádosti dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (byť v jeho dřívějším znění), přičemž takovou možnost výslovně odmítl (srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 397/2017–31). V poukazovaném případě žalobkyně splňovala podmínku nezaopatřenosti navázanou rovněž na její věk (tehdejší znění vedle nezletilosti umožňovalo udělit trvalý pobyt rovněž z důvodu nezaopatřenosti) v době podání žádosti, nikoliv však již v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to v důsledku průtahů, kterých se správní orgán dopustil, a které v důsledku plynutí času způsobily odpadnutí podmínky nezaopatřenosti. Přesto se však Nejvyšší správní soud ani v takovém případě od uvedeného pravidla neodchýlil s odůvodněním, že opačný postup by představoval zásah do právní jistoty účastníků a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatoval, že takový postup nelze považovat za přílišný formalismus, ale je naopak obecně v zájmu právní jistoty účastníků řízení, byť v konkrétním případě nemusí být tomu kterému účastníku ku prospěchu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2021, č. j. 6 Azs 398/2020–34, ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 500/2020, ze dne 16. 8. 2017, č. j. 2 Azs 163/2017–35, či ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 Azs 209/2018–37).

40. Vzhledem k uvedeným závěrům a rozhodné okolnosti řešeného případu spočívající v nabytí zletilosti žalobce (dne 2. 4. 2022) v průběhu vedeného řízení před správním orgánem I. stupně, tak lze ve věci shledat za zákonné, že předmětná žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu byla zamítnuta podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ke dni rozhodnutí správního orgánu I. stupně již nesplňoval – tj. nebyl nezletilým dítětem.

41. Ač tedy správní orgán I. stupně ve věci překročil lhůtu, kterou mu k vydání rozhodnutí ukládá zákon o pobytu cizinců, přičemž je překračování lhůt k vydání pobytového oprávnění obecně považováno za značně nežádoucí jev, nelze ani z tohoto důvodu prolomit nadepsanou zásadu rozhodného okamžiku posuzování žádosti cizince o pobytové oprávnění a posuzovat podanou žádost k jinému časovému okamžiku než ke dni samotného vydání rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 Azs 209/2018–37, ze dne 3. 6. 2020, č. j. 10 Azs 374/2019–33, ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 397/2017–31, nebo ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 500/2020–24). Za tohoto stavu je pak nutno označit za čistě spekulativní, že by správní orgán I. stupně v řešeném případě „účelově vyčkával“ na nabytí plnoletosti žalobce, když pro toto tvrzení nesvědčí obsah správního spisu, a navíc k rozhodnému datu dovršení 18 let věku žalobce byla zcela zachována už shora odkazovaná lhůta pro rozhodnutí ve věci.

42. Současně je v této souvislosti třeba upozornit na fakt, že zákonné lhůty k vydání rozhodnutí jsou pouze lhůtami pořádkovými, jejíchž překročení nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002–41, ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012–41, ze dne 3. 7. 2018, č. j. 6 Azs 178/2018–4, ze dne 3. 6. 2020, č. j. 10 Azs 374/2019–33, nebo ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 500/2020–24).

43. Měl–li přitom žalobce za to, že správní orgán I. stupně ve věci nejedná řádně, resp. je nečinný, mohl jako obranu proti takovému postupu využít opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu, popř. žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s. (srov. rozsudky ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Azs 397/2017–31, či ze dne 4. 2. 2021, č. j. 1 Azs 500/2020–24). Tyto instituty však žalobce v posuzovaném případě nevyužil, naopak dne 12. 4. 2022 požádal správní orgán I. stupně o prodloužení lhůty k doplnění podkladů.

44. Soud tak v nadepsané části neshledal žalobcem namítanou nezákonnost v postupu správních orgánů ani nezákonnost samotného napadeného rozhodnutí.

45. Závěrem se soud zaměřil na namítanou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života.

46. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č j. 2 Azs 433/2017–29, citovaný rovněž např. v rozsudcích téhož soudu ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Azs 148/2019–28, a ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020–45, podle nichž: „[k] otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce Nejvyšší správní soud předně uvádí, že zatímco u zrušení povolení k pobytu či u správního vyhoštění zákon výslovně ve většině případů požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon takový požadavek explicitně nestanoví, vyjma jen některých důvodů [pro případ zamítnutí žádosti o přechodný pobyt se tento požadavek vztahuje k důvodu dle § 87e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž tak stanoví odst. 2 téhož ustanovení]. Povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života nelze dovodit ani z § 174a zákona o pobytu cizinců. Jak na základě podrobného jazykového, systematického, historického i teleologického výkladu konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016–30, předmětné ustanovení pouze upřesňuje hlediska, jimiž se má správní orgán při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života zabývat, rozhodně z něj nevyplývá, že by se přiměřenost měla posuzovat u každého rozhodnutí vydaného podle zákona o pobytu cizinců. Krajskému soudu je třeba přisvědčit, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Veřejná moc může do osobní sféry jednotlivce zasáhnout pouze, pokud tím sleduje legitimní cíl, a v rozsahu nezbytném a přiměřeném tomuto cíli (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015–30, či ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017–26). V obecné rovině však rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 7 As 112/2011–65, ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010–112, či ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012–39; a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11).“ 47. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Azs 250/2017–42, či obdobně v rozsudcích ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020–41, ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020–45, bylo dále uvedeno, že „[u]dělení pobytového oprávnění (nota bene u toho nejvyššího pobytového titulu cizince ve formě povolení k trvalému pobytu) nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Opačný závěr by ve svém důsledku popíral smysl zakotvení jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu a nelze jej tedy přijmout. Vzhledem k tomu, že správní orgány i soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil základní zákonnou podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců [pozn. soudu – zde § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců], kterou je stanovená délka nepřetržitého pobytu na území České republiky, nebylo již na místě zabývat se přiměřeností rozhodnutí o zamítnutí žádosti z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny.“ Poukázat je možno i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 Azs 419/2021–44, kde bylo vysloveno, že „je namístě se ptát, jaký dopad pro její rodinný a soukromý život bude mít to, že nedostane právě trvalý pobyt. Ve výsledku totiž bude obtížné najít situaci, kdy bude nepřiměřeným zásahem právě neudělení trvalého pobytu, ačkoli žadatel nesplňuje základní podmínku pro jeho udělení (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 3. 2017, č. j. 4 Azs 7/2017–36, nebo ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016–30, bod 19, obdobně ke zrušení trvalého pobytu např. rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017–29, bod 12). Muselo by jít o situaci zcela výjimečnou, ve které se nejspíše zároveň objeví nějaká „trhlina“ v systému zákona o pobytu cizinců.“ 48. O situaci zcela výjimečnou, resp. „trhliny v zákoně“, se však v nyní řešeném případě najisto nejedná, jak je seznatelné z rozhodných okolností plynoucích z obsahu správního spisu – tj. zvláště ve světle zletilosti žalobce a jeho (nikoliv krátkodobého) pobytu ve Vietnamské socialistické republice, který vedl také ke zrušení jeho dřívějšího povolení k trvalému pobytu. Proti tomu stojí žalobcův předešlý pobyt na území České republiky, povolený pobyt jeho otce, matky a sourozenců, jakož i jeho studium, které již byly odpovídajícím způsobem vyhodnoceny správními orgány (v tomto ohledu zejména viz str. 4 až 6 odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. I. stupně). Závěry plynoucí z výše citované judikatury tudíž bylo možno plně aplikovat i na nyní projednávaný případ žalobce. Za popsaného stavu tedy nebylo možné žalobci vydat povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců toliko s odkazem na (případnou) ochranu jeho soukromého a rodinného života, když ve věci zjevně nevyvstaly žádné naprosto výjimečné okolnosti týkající se této sféry života žalobce či jeho rodiny.

49. Nutno též zmínit, že v posuzované věci negativní rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky žalobce nepřipravilo o jeho dosavadní pobytový titul, neboť tento již dříve ztratil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 7 Azs 346/2018–44, ve věci zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu). Žalobce tak o pobytový titul přišel již před podáním jeho (nové) žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, tedy zcela nezávisle na nyní namítaném rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020–41).

50. Jak také Nejvyšší správní soud uvedl v již poukazovaném rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020–41: „Zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu neznamená absolutní překážku pobytu stěžovatele v ČR. Možnost vstupu na území ČR mu zůstane zachována, i pokud by v mezičase nezískal jiný pobytový titul. Může tedy udržovat kontakt se členy své rodiny a při splnění zákonných podmínek usilovat i o zisk jiného pobytového oprávnění.“ 51. V kontextu veškeré citované judikatury Nejvyššího správního soudu a skutečností plynoucích z obsahu spisové dokumentace tak zdejší soud i v této části shledal, že správní orgány vyhodnotily otázku přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce v souladu se zákonem, přičemž ji srozumitelným a dostatečným způsobem v celém jejím komplexu vypořádaly.

52. S ohledem na výše uvedené tak soud uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud tedy žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. rozsudku ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, jemuž nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného Posouzení věci soudem