15 A 187/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: N.M., narozena „X“, státní příslušnost Izraelská republika, bytem „X“, zastoupena Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, č. j. MV-90385/SO-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 9. 2016, č. j. MV-90385/SO-2016, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 4. 5. 2016, č. j. OAM-35335-18/DP-2015, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 30. 9. 2016, č. j. MV-90385/SO-2016, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 5. 2016, č. j. OAM-35335-18/DP-2015, kterým nebyla žalobkyni prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – účast v právnické osobě dle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně uvedla, že správní orgány dospěly k závěru, že na území České republiky neplnila účel pobytu spočívající v podnikání, neboť bylo zjištěno, že ve společnosti OM Team s.r.o., ve které je s manželem jednatelkou, činnost jednatelky téměř nevykonává. Zdůraznila, že v průběhu řízení řádně a přesvědčivě doložila, že je skutečně jednatelkou společnosti OM Team s.r.o. a že uvedená společnost na území realizuje podnikatelskou aktivitu. Žalobkyně rovněž uvedla, že funkci jednatelky vykonává, i když převážnou část agendy ve společnosti vykonává její manžel, což lze pochopit a akceptovat zejména v případě, kdy jde o tzv. „rodinnou“ společnost, která je řízena manžely, a to vše za situace, kdy mají malé děti. Dle názoru žalobkyně bylo rozdělení agendy obchodního vedení společnosti mezi ni a jejího manžela jejich vnitřní záležitostí a skutečnost, že obchodní vedení společnosti po určitou dobu převezme z větší části z vážných důvodů jeden z nich, nelze označit za neplnění účelu pobytu druhým takovým účastníkem. Poukázala na to, že správní orgány svá tvrzení o tom, že žalobkyně neplní účel pobytu, zakládají toliko na tom, že žalobkyně většinu činnosti spojené s obchodním vedením společnosti přenechává svému manželovi. Avšak správní orgány naprosto pominuly skutečnost, že společnost vlastněná žalobkyní a jejím manželem skutečně na území podnikatelskou činnost vyvíjí, a tedy žalobkyně na území České republiky nepochybně podniká. Zdůraznila, že zákon umožňuje podnikat různými způsoby, podnikatel může zvolit buďto podnikání jako fyzická osoba, nebo bude podnikat prostřednictvím právnické osoby. Uvedla, že za neplnění účelu pobytu by tedy muselo být označeno jednání, kdy cizinec, jemuž je pobyt povolen za účelem podnikání, takovou podnikatelskou činnost na území ve skutečnosti vůbec neprovozuje. V případě žalobkyně však tomu tak není.

3. Upozornila na to, že obchodní vedení společnosti se může v různých společnostech lišit s ohledem na předmět činnosti takové společnosti. Žalobkyně, jak uvedla ve správním řízení, jedná s klienty a finalizuje s nimi podobu zakázek, přičemž jde nepochybně o projev obchodního vedení společnosti, neboť jde o podstatnou složku předmětu podnikání společnosti. Zdůraznila, že sama skutečnost, že vzhledem ke svým mateřským povinnostem snížila své aktivity v rodinné společnosti, které však v určité míře nadále realizuje, nemůže být podkladem pro konstatování o neplnění účelu pobytu, či důvodem neprodloužení dlouhodobého pobytu na území. Takový závěr by byl nepochybně v rozporu se skutkovými zjištěními a rozhodnutí založené na takovém závěru by nutně znamenalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně i celé její rodiny. Uvedla, že správní orgány vzaly za podklad pro svá rozhodnutí toliko protokol o jejím výslechu a naopak odmítly provést navrhovaný důkaz výslechem jejího manžela, který hodlal vysvětlit specifika podnikání jejich společnosti a účasti své manželky na jejich podnikání. Došlo tak k tomu, že správní orgány rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, neboť tvrdí, že žalobkyně neplní účel pobytu, na druhou stranu zmatečně připouští určitý podíl na jejím zastupování navenek, přičemž bezohledně odmítly provedení žalobkyní navrhovaného důkazu, který mohl doplnit skutkový stav. Takový postup správních orgánů dle názoru žalobkyně činí žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

4. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Azs 59/2015-37, ze kterého vyplývá, že dokonce i přerušení podnikání v důsledku nástupu na mateřskou dovolenou je objektivní okolností, jež by měla být tolerována, a nelze ji hodnotit jako obcházení zákona či úmyslné porušení zákona, jež by bylo možno vykládat jako jinou závažnou překážku pobytu cizince na území s následkem neprodloužení dlouhodobého pobytu. K tomu uvedla, že účel pobytu ani přes mateřskou a rodičovskou dovolenou plnit nepřestala, neboť její společnost po celou dobu funguje. K tvrzení správních orgánů, že neplnila účel pobytu ani v minulosti, konstatovala, že tento závěr je zcela nesprávný a nepřezkoumatelný, neboť je opřen pouze o z kontextu vytržené její prohlášení, kdy uvedla, že před nastoupením na mateřskou a rodičovskou dovolenou se jednání s klienty věnovala přibližně jednou týdně, což samo o sobě nevypovídá nic o tom, zda plnila či neplnila účel pobytu, neboť jde o tvrzení v rámci odpovědi týkající se toliko položené otázky, která zněla, zda se věnuje komunikaci s klienty každý den, nikoli zda v minulosti plnila účel pobytu, tedy zda se podílela na obchodním vedení společnosti. Dále bylo dle názoru žalobkyně zjevné, že i jen jeden či dva dny týdně výkonu činnosti jednatele jsou zcela dostatečné pro závěr o plnění účelu, neboť zákon nijak neukládá ani nespecifikuje, jak moc intenzivně se má jednatel společnosti této činnosti věnovat, aby bylo možno konstatovat, že plní účel pobytu na území České republiky. Poukázala na to, že vedení společnosti je individuální činností, jejíž náročnost a intenzita je v různých případech odlišná.

5. Napadené rozhodnutí považovala za zjevně nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť v něm je obsažen závěr, že na území České republiky neplní účel pobytu, aniž by žalovaný současně tvrdil, že by společnost žalobkyně na území České republiky nepodnikala. Namítla, že žalobou napadené rozhodnutí je naprosto nepřiměřené, když na území České republiky žije dlouhou dobu spolu s celou rodinou, manželem i dvěma nezletilými dětmi. Vždy zde řádně plnila své povinnosti vůči České republice a dbala platných zákonů. Pokud by její žádosti nebylo vyhověno, došlo by nepochybně k citelnému zásahu do práva na respektování soukromého života, neboť život celé rodiny je již plně spjat s Českou republikou, která je jejich domovem. Přitom právě otázku přiměřenosti správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí vůbec neřešil, ačkoli jde o osobu, jejíž celý rodinný i soukromý život se odvíjí zejména na území České republiky. Samotné tvrzení správního orgánu I. stupně o tom, že neplnění účelu je tak závažné porušení povinnosti cizince, že není stanovena zákonná povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí o zamítnutí žádosti, nemůže obstát a je nesprávné, a ve svém důsledku jde o porušení principů materiálního právního státu. Povinnost zkoumat otázku přiměřenosti pramení nejen ze základních principů správního řízení a principů materiálního právního státu, ale rovněž také z pravidla přednosti mezinárodních smluv, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, před zákonem a jejich závaznosti. Uvedla, že rozhodnutí správních orgánů tak nepochybně měla obsahovat přinejmenším úvahu o tom, zda jimi nebude nepřiměřeně zasaženo do základních práv a svobod, zejména práva na respektování rodinného a soukromého života, jakož i úvahu o tom, zda specifičnost podnikání manželů prostřednictvím rodinné firmy, kterou oba manželé vedou a která funguje, vůbec může co do veřejného zájmu zdůvodnit formalistické neprodloužení pobytu na území České republiky podnikajícího a dlouhodobě s rodinou žijícího cizince.

6. Dále poukázala na to, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. 19/98 a sp. zn. III. ÚS 150/99). Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný nejprve poukázal na znění § 195 a § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“). Zdůraznil, že na skutečnostech zjištěných při výslechu žalobkyně konaném dne 7. 3. 2016 je možné učinit závěr, že činnost a její míra, kterou žalobkyně vykonává pro společnost OM Team s.r.o. ve funkci jednatelky, s ohledem na případné přerušení podnikání v důsledku nástupu na rodičovskou dovolenou nelze ve smyslu výše uvedených ustanovení zákona o obchodních korporacích považovat za činnost jednatele v rámci účasti v právnické osobě, a tudíž plnění účelu povoleného pobytu. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 24/2003 a sp. zn. 9 As 80/2011. Dále uvedl, že žalobkyně při výslechu vypověděla, jaké činnosti ve společnosti v rámci funkce jednatelky vykonává, jak intenzivně se jim věnuje v současnosti a v jaké míře se jim věnovala před nástupem na rodičovskou dovolenou. Žalovaný tedy na základě výslechu žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně před nástupem na rodičovskou dovolenou nevykonávala ve funkci jednatelky téměř žádnou činnost spadající do agendy obchodního vedení společnosti, a tudíž neplnila účel povoleného pobytu ani v minulosti.

8. K návrhu žalobkyně na provedení dalšího dokazování žalovaný konstatoval, že v daném případě se jedná o řízení o žádosti, a žalobkyně by tedy jako statutární orgán společnosti měla znát její podnikatelské aktivity, náplň její činnosti ve funkci jednatelky a podstatné informace o společnosti (např. o finančním hospodaření), nikoli aby tyto informace doplňoval např. její manžel jako druhý jednatel společnosti. Zdůraznil, že při zamítnutí žádosti dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců není stanovena povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, a stejně tak nelze požadovat, aby přiměřenost dopadů rozhodnutí byla posuzována při jakémkoli rozhodnutí správního orgánu, nýbrž pouze u ustanovení, kde je tato povinnost výslovně stanovena. Žalovaný v této souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 21/2008. Žalovaný tedy aproboval postup správního orgánu I. stupně, který v případě žalobkyně neposuzoval přiměřenost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení je dle názoru žalovaného ustanovením výkladovým, které demonstrativně stanovuje, co všechno by měl správní orgán zohlednit v případech, kdy mu zákon ukládá povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Dle žalovaného se tudíž nejedná o jakési generální ustanovení, na jehož základě by byl správní orgán I. stupně povinen v každém případě posuzovat přiměřenost rozhodnutí. Ústní jednání 9. Právní zástupce žalobkyně se z ústního jednání soudu nařízeného na 4. 9. 2019 omluvil a výslovně souhlasil s rozhodnutím v jeho nepřítomnosti.

10. Pověřený pracovník žalovaného při jednání soudu konaném dne 4. 9. 2019 odkázal na písemné vyjádření k žalobě. Současně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobkyně již od 14. 7. 2017 pobývá na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, a rozhodnutí v předmětné věci se proto jejího pobytového statutu nemůže nikterak dotknout. Posouzení věci soudem 11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

12. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

13. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Této námitce soud nepřisvědčil, neboť správní orgány řádně zdůvodnily, proč a na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že žalobkyně neplní a ani v minulosti neplnila účel pobytu. Rovněž odůvodnily, proč v řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nejsou povinny posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Správní orgány taktéž vysvětlily, proč neprovedly žalobkyní navržený výslech jejího manžela. Soud proto konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná.

14. Soud se shoduje se správními orgány v tom, že spisová dokumentace obsahuje dostatek podkladů pro posouzení dané věci, přičemž za stěžejní lze zcela jistě považovat samotnou výpověď žalobkyně, neboť především je žalobkyně tou osobou, která by měla vědět, jaké činnosti ve funkci jednatelky ve společnosti OM Team s.r.o. vykonávala. Ani soud proto neshledává výpověď manžela žalobkyně nezbytnou ke zjištění skutkového stavu. V tomto ohledu tedy soud nepovažuje námitku žalobkyně o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu za důvodnou.

15. Soud se dále zabýval klíčovou námitkou žalobkyně spočívající v tom, zda správní orgány správně posoudily otázku plnění účelu daného dlouhodobého pobytu ze strany žalobkyně. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky provedeného dne 20. 10. 2015 vyplývá, že žalobkyně měla nejprve povolen pobyt od 23. 4. 2010 do 16. 8. 2012 za účelem účasti v právnické osobě (výkonná manažerka). Poslední povolený pobyt jí byl udělen od 17. 8. 2012 do 4. 11. 2015 za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Dne 20. 10. 2015 potom podala žalobkyně aktuální žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání.

16. Dle systematického výkladu zákona o pobytu cizinců na věc dopadá § 34 odst. 1 písm. b), který je třeba v tomto případě vykládat tak, že Ministerstvo vnitra neprodlouží cizinci dlouhodobý pobyt, jestliže neplní účel, pro který mu byl dlouhodobý pobyt povolen. Judikatura správních soudů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Azs 66/2017-29, www.nssoud.cz) se vyjádřila tak, že smyslem prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je zajištění dalšího legálního pobytu cizince na území České republiky, a to při pokračování v účelu, pro který mu bylo pobytové oprávnění uděleno. Správní orgán proto musí při posuzování žádosti o prodloužení tohoto pobytu přihlížet k tomu, zda cizinec tento jím deklarovaný účel náležitě využívá. Pokud cizinec nenaplňuje účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu na území České republiky, je potom namístě jeho žádosti o prodloužení pobytu nevyhovět.

17. Zároveň je nezbytné, aby deklarovaný účel byl naplňován faktickou činností, a nikoliv pouze formálně. Je-li tímto účelem například podnikání, nepostačí samotná skutečnost, že cizinec figuruje v obchodním rejstříku, podnikatelská činnost musí být aspoň převážně vykonávána (k tomu se obdobně vyjadřuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011–81, www.nssoud.cz).

18. Zdejší soud zdůrazňuje, že je třeba odlišovat situace, kdy je deklarovaný účel „naplňován“ zcela formálně bez vazby na fakticitu (tedy například formálním zapsáním do obchodního rejstříku; formálním držením živnostenského povolení apod.; nicméně bez naplňování dalších znaků „podnikání“), a situace, které sice vykazují určitá i nestandardní specifika, ale zároveň je nelze označit za zcela formální. Soud konstatuje, že správní orgány v tomto případě chybně vyhodnotily provedený důkaz (výslech žalobkyně), když ho vyložily zcela k tíži žalobkyně, a to bez zohlednění řady indicií, které naznačovaly, že se nejedná o typickou snahu o pouhý uměle vytvořený dojem plnění účelu pobytu.

19. Ačkoliv žalobkyně během výslechu uvedla několik skutečností, ze kterých je zřejmé, že funkci jednatele společnosti vykonává převážně její manžel, nelze dle názoru soudu učinit jednoznačný závěr o tom, že žalobkyně neplní účel pobytu, kterým bylo „podnikání – účast v právnické osobě“.

20. Ustanovení § 194 zákona o obchodních korporacích stanoví, že statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Následující ustanovení upravují specifika jednatelské funkce. Například § 195 téhož zákona stanoví, že jednateli přísluší obchodní vedení společnosti; § 196 říká, že jednatel zajišťuje řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, apod.

21. Z výpisu z obchodního rejstříku, který je obsažen ve správním spise, vyplývá, že ve společnosti OM Team s.r.o. vystupují dva jednatelé, kterými jsou žalobkyně a její manžel. Z tohoto výpisu dále plyne, že každý z jednatelů je oprávněn rozhodovat samostatně. Vzhledem ke skutečnosti, že obchodní korporace je subjektem soukromého práva, její konkrétní organizační nastavení je v mezích zákona primárně záležitostí autonomie vůle jejích společníků. Proto nelze oprávněně vyžadovat, aby všichni jednatelé vykonávali své funkce ve zcela stejném rozsahu. Zároveň nelze kategoricky usuzovat na to, že subjekt není jednatelem, pokud nevykonává srovnatelný rozsah činností jako jiný jednatel společnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2019, č. j. 4 Azs 375/2018-33, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2018, č. j. 29 A 212/2016-68). Soud v daném případě dospěl k závěru, že z provedeného výslechu žalobkyně a dalších ve správním řízení provedených důkazů nebylo možné učinit kategorický závěr o tom, že žalobkyně neplní deklarovaný účel pobytu.

22. Soud pro srovnání odkazuje na případy, které byly řešeny v judikatuře správních soudů a ve kterých byl přijat závěr o zcela formální povaze „naplňování“ deklarovaného účelu pobytu. V případě řešeném ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 66/2017-29 bylo čistě formální jednatelství konstatováno na základě toho, že společnost, u které byl stěžovatel jednatelem, nevykazovala od svého založení žádnou činnost směřující k zisku a ani sám stěžovatel konkrétní podnikatelské výsledky své společnosti nijak nerozvedl. V řízení bylo prokázáno toliko to, že stěžovatelem a jeho manželkou založená společnost vlastní jedinou nemovitost, kterou si manželé od své společnosti pronajímají a při pobytu v České republice v ní bydlí. Skutkově stejnou věc, ovšem z pohledu manželky, řešil Krajský soudu v Plzni v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 A 226/2015, jehož závěry byly potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2018, č. j. 5 Azs 2/2017-36, www.nssoud.cz.

23. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 4 As 114/2013-35, www.nssoud.cz, byl řešen případ, kdy stěžovatelka deklarovala účel pobytu „účast v právnické osobě“. V daném případě uvedla, že je jednatelkou společnosti, nicméně z výpisu z obchodního rejstříku vyplývalo, že samostatně nemůže provádět žádné úkony, stejně jako většina z uvedených 34 jednatelů, jelikož společnost mohla navenek zastupovat pouze jediná osoba. V daném případě Nejvyšší správní soud schválil závěry správních orgánů ohledně ryze účelového a formálního „plnění“ účelu pobytu.

24. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2015, č. j. 3 Azs 160/2015-50, www.nssoud.cz, byl řešen případ stěžovatelky, která byla společnicí v obchodní společnosti zabývající se koupí a pronájmem nemovitostí. Společnost vlastnila dva byty, přičemž stěžovatelka se zabývala analýzou trhu nemovitostí a plánovala výpomoc studentům, kteří přijedou do České republiky. Významnou skutečností ovšem bylo, že během relevantní doby (tři roky) stěžovatelka pobývala na území České republiky pouze 40 dní, délka pobytu tedy nebyla dostatečná k naplnění účelu pobytu (podnikání).

25. Lze poukázat i na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č. j. 29 A 123/2015-62, www.nssoud.cz, který řešil případ, kdy žalobce sice byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel a v jeho výpisu bylo uvedeno, že může jednat samostatně, nicméně z provedeného výslechu vyplynul pravý opak, totiž že za společnost samostatně jednat nemohl. Zároveň bylo shledáno, že žalobce neznal ani základní skutečnosti podstatné pro jednání za společnost.

26. V projednávané věci proto soud považuje na nutné zdůraznit některé momenty, které vyplývají z provedeného výslechu žalobkyně a které aktuálně projednávaný případ odlišují od výše nastíněných typických případů, kdy docházelo k výkonu funkce jednatele pouze formálně. V první řadě je možno poukázat na to, že společnost OM Team s.r.o. skutečně vykonávala obchodní činnost. Žalobkyně byla dle výpisu z obchodního rejstříku jako jednatelka oprávněna jednat samostatně, což bylo potvrzeno i její výpovědí. Z výslechu žalobkyně rovněž vyplynulo, že komunikuje s klientem (společností KETER sídlící v zahraničí) a následně požadavky tohoto klienta zasílá smluvnímu partneru ke zpracování zakázky. Dále z její výpovědi vyplynulo, že v České republice pobývá a do zahraničí vyjíždí pouze na dva týdny v roce, a ve správním řízení tedy nebylo prokázáno, že by se žalobkyně v relevantní době zdržovala na území České republiky pouze v marginálním rozsahu. Soud dále uvádí, že správní orgány zcela pominuly žalobkyní doložený zápis z valné hromady konané dne 1. 7. 2015, z něhož se podává, že žalobkyně jako jednatelka zahájila valnou hromadu společnosti OM Team s.r.o. a zpočátku valnou hromadu řídila. Soud nezpochybňuje skutečnost, že žalobkyně se na obchodním vedení společnosti podílí výrazně nižší měrou než její manžel. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že ze smlouvy o výkonu funkce jednatele ze dne 1. 7. 2015 uzavřené mezi danou společností a žalobkyní plyne, že žalobkyně má funkci jednatelky vykonávat v rozsahu 5 hodin týdně, za což jí přísluší odměna 6 000 Kč měsíčně. Rozsah činnosti žalobkyně ve funkci jednatelky, který žalobkyně popsala ve své výpovědi, tedy koresponduje s rozsahem, jejž je dle smlouvy o výkonu funkce povinna vykonávat. Není ani bez významu, že manžel žalobkyně dle smlouvy o výkonu funkce jednatele, kterou uzavřel s danou společností, má vykonávat činnost jednatele ve výrazně vyšším rozsahu, čemuž odpovídá i vyšší odměna (30 000 Kč měsíčně).

27. Soud má za to, že těmto okolnostem nebyl v daném případě přiznán dostatečný význam, v důsledku čehož správní orgány posuzovaly žalobkyni shodně s výše prezentovanými případy čistě formálního „jednatelství“, popř. podnikání, se kterými se ve své praxi setkávají. Správní orgány kladly výrazně větší důraz na zjištění, že činnosti jednatele vykonává primárně manžel žalobkyně. Dle názoru soudu ovšem popsaný skutkový stav s přihlédnutím ke všem jeho specifikům nelze ztotožňovat s případy čistě formálního jednatelství, kdy jedna společnost má více, někdy i několik desítek jednatelů, kteří jsou cizinci a o činnosti společnosti neví téměř nic. S ohledem na výskyt těchto případů v praxi je pro soud pochopitelný přísnější náhled, který zastávají správní orgány. Nicméně v této situaci lze na základě zjištěného skutkového stavu učinit závěr spíše o určité formě „dělby práce“ mezi manželi – jednateli společnosti, nikoliv o zcela formalistické povaze funkce jednatele.

28. Pro posouzení věci není též bez významu skutečnost, kterou zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně, že bylo již v minulosti vyhověno žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě a platnost tohoto povolení jí byla prodloužena na dobu od 5. 11. 2013 do 4. 11. 2015. Jestliže v tomto řízení správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně účel pobytu neplnila ani v minulosti, není soudu zřejmé, na základě jakých okolností v roce 2013 rozhodly o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu žalobkyně. Z obsahu výpovědi žalobkyně provedené v tomto správním řízení totiž plyne, že činnost jednatelky v rozsahu, který popsala v této výpovědi, vykonává od té doby, co šla s dcerou, která se narodila v roce 2012, na mateřskou a rodičovskou dovolenou. Z uvedeného plyne, že stejný rozsah činnosti v předchozím řízení o prodloužení platnosti daného pobytu správní orgány považovaly za dostatečný z hlediska naplňování účelu dlouhodobého pobytu, kterým bylo podnikání, naproti tomu stejný rozsah je pro správní orgány v tomto řízení naopak zcela nedostatečný. Správní orgány přitom nijak nepopsaly, v čem spočívají odlišnosti od předchozího řízení o prodloužení pobytového oprávnění, ve kterém žádosti vyhověly. Z tohoto pohledu lze považovat rozhodnutí správních orgánů pro žalobkyni též za překvapivé.

29. Z výše uvedených důvodů soud shledal, že správní orgány dospěly k nesprávnému závěru, že žalobkyně neplnila účel jí povoleného pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. Z tohoto důvodu je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné. Soud tudíž uzavírá, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že uvedený nesprávný názor zaujal ve svém rozhodnutí i správní orgán I. stupně, soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil také rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný je právním názorem vysloveným soudem v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

30. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o žalobě v celkové výši 14 200 Kč. Náhrada se skládá ze zaplacených soudních poplatků ve výši 3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za úspěšný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – písm. a); podání žaloby – písm. d); účast na jednání – písm. g)] a z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu].

Poučení