15 A 19/2016 - 86

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: Levné potraviny s. r. o., IČO: 27651878, sídlem K Říčanům 375, 103 00 Praha 10, zastoupena JUDr. Pavlem Brachem, advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, 149 00 Praha 4, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Květná 504/15, 603 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2015, č. j. SZPI/AA584-54/2015takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2015, č. j. SZPI/AA584-54/2015, jímž byl na základě jejího odvolání změněn výrok I. rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Ústí nad Labem, (dále jen „inspektorát“) ze dne 7. 4. 2015 (datum uvedené v záhlaví tohoto rozhodnutí, pozn. soudu), resp. ze dne 10. 4. 2015 (datum podepsání tohoto rozhodnutí, pozn. soudu), č. j. SZPI/AA584-42/2015, a ve zbytku (tj. ve výrocích II., III. a IV.) bylo toto (K.ř.č. 1 - rozsudek) rozhodnutí potvrzeno. Tímto rozhodnutím inspektorát ve výroku I. uložil žalobkyni úhrnnou pokutu ve výši 600 000 Kč za správní delikty podle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru 12 540 Kč podle § 3 odst. 6 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci“), ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady dodatečné kontroly 500 Kč podle § 16 odst. 7 zákona o potravinách a ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady řízení 1 000 Kč podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

2. Výrokem I. rozhodnutí inspektorátu ve znění změny provedené napadeným rozhodnutím žalované byla žalobkyni podle § 17 odst. 11 písm. c) zákona o potravinách ve znění účinném od 1. 1. 2015 uložena úhrnná pokuta 600 000 Kč za správní delikty, jichž se žalobkyně dopustila ve své provozovně Lipová 819 v Mostě: 1) dne 25. 6. 2014 tím, že a) uváděla na trh dva druhy potravin s prošlým datem minimální trvanlivosti (dále jen „DMT“), které nebyly takto označeny a umístěny odděleně, a to 49 kusů FINE FOOD CRUNCHY MILK BISCUIT, DMT 1. 6. 2014, hmotnost výrobku 162 g, celková hmotnost 7,94 kg, a 6 kusů FINE FOOD FUNNYBITS BISCUIT, DMT 1. 6. 2014, hmotnost výrobku 162 g, celková hmotnost 0,97 kg. Tímto jednáním žalobkyně porušila § 11 odst. 1 písm. d) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17a odst. 1 písm. j) téhož zákona; b) uváděla na trh šest druhů balených potravin bez požadovaného označení pro spotřebitele v českém jazyce, a to 13 kusů Milka Toffee Haselnuss s datem 28. 7. 2014, hmotnost výrobku 213 g, celková hmotnost 2,77 kg, 14 kusů Milka Toffee Kaffee Geschmack s datem 28. 7. 2014, hmotnost výrobku 213 g, celková hmotnost 3,23 kg, 16 kusů Freddi Pic-Nic COFFEE CREAM s datem 11. 7. 2014, hmotnost výrobku 200 g, celková hmotnost 3,2 kg, 50 kusů Knoer Salat Krönung s datem 08/2013, hmotnost výrobku 21 g, celková hmotnost 1,05 kg, 31 kusů OKF Vitamin water ENERGY V s datem 6. 3. 2015, objem výrobku 500 ml, celkový objem 15,5 l, a 31 kusů OKF Vitamin water ENERGY REFRESHER s datem 7. 3. 2015, objem výrobku 500 ml, celkový objem 15,5 l. Tímto jednáním žalobkyně porušila § 6 odst. 4 zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 a naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17a odst. 1 písm. e) téhož zákona; c) nedodržením všeobecných hygienických požadavků stanovených v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin, (dále jen „nařízení o hygieně“) porušila čl. 4 odst. 2 téhož nařízení, neboť v místě kontroly byly zjištěny tyto hygienické nedostatky: - v předsíňce u toalety byl strop okolo výklenku stropního okna poškozen po proteklé vodě a docházelo k odlupování malby, provozovna tak v rozporu s kapitolou I odst. 1 přílohy II nařízení o hygieně nebyla udržována v čistém a dobrém stavu; - v rozporu s kapitolou I odst. 4 a kapitolou IX odst. 3 přílohy II nařízení o hygieně nebyl v provozovně k dispozici přívod tekoucí teplé vody (ani u umyvadla v předsíňce u toalety, ani u umyvadla v zázemí – denní místnost); - prostor pod mřížkou u chladicí samoobslužné vitríny umístěné na prodejní ploše byl špinavý, a zařízení provozovny tak v rozporu s kapitolou V odst. 1 písm. a) přílohy II nařízení o hygieně nebylo udržováno v dostatečné čistotě. (K.ř.č. 1 - rozsudek) Tímto jednáním žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014; 2) dne 1. 8. 2014 tím, že a) uváděla na trh jeden druh potraviny s prošlým DMT, která nebyla takto označena a umístěna odděleně, a to Mokate 2in1 Extra Quality, 27 kusů s DMT 25. 1. 2014 a 1 kus s DMT 24. 1. 2014, hmotnost výrobku 140 g, celková hmotnost 4,06 kg (28 kusů). Tímto jednáním žalobkyně porušila § 11 odst. 1 písm. d) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17a odst. 1 písm. j) téhož zákona; b) uváděla na trh jeden druh balené potraviny bez požadovaného označení pro spotřebitele v českém jazyce, a to 174 kusů Shan ‘shi, Curry Sauce Dipsauce mit Mango s datem AUG 2011, objem výrobku 200 ml, celkový objem 34,8 l. Tímto jednáním žalobkyně porušila § 6 odst. 4 zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17a odst. 1 písm. e) téhož zákona; c) u umyvadla v předsíňce u toalety v zázemí provozovny nebyla k dispozici tekoucí teplá voda, tudíž žalobkyně neodstranila protiprávní stav zjištěný předchozí kontrolou dne 25. 6. 2014 a tento udržovala, neboť nezajistila požadavky kapitoly I odst. 4 a kapitoly IX odst. 3 přílohy II nařízení o hygieně, a tím porušovala čl. 4 odst. 2 téhož nařízení, a to v návaznosti na protiprávní jednání uvedené v bodu 1 písm. c) rozhodnutí. Tímto jednáním žalobkyně naplňovala skutkovou podstatu trvajícího správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 a současně dnem nesplnění povinnosti uložené opatřením k odstranění zjištěných nedostatků č. P097- 50061/14/D03 ze dne 25. 6. 2014 ve stanoveném termínu, tj. nesplněním povinnosti uložené opatřením orgánu dozoru podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci, naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci; d) jak bylo zjištěno z předloženého dokumentu „Analýza nebezpečí a kritické kontrolní (ochranné) body HCCP“ zpracovaného dne 31. 5. 2010 pro předmětnou provozovnu, žalobkyně nedodržela zásady stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) nařízení o hygieně (neidentifikovala všechna rizika, jimž musí být předcházeno nebo která musí být vyloučena či omezena na přijatelnou úroveň), ani zásady stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. d) a e) nařízení o hygieně (nestanovila a nepoužívala účinné monitorovací postupy v kritických kontrolních bodech a nestanovila nápravná opatření v případě, že z monitorování vyplývá, že kritický kontrolní bod není zvládán), ani zásadu stanovenou v čl. 5 odst. 2 písm. f) nařízení o hygieně [nestanovila si pravidelně prováděné postupy k ověřování účinného fungování opatření uvedených pod písmeny a) až e)], a tím vším porušila čl. 5 odst. 1 nařízení o hygieně. Tímto jednáním žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 17 odst. 2 zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014. 3) v blíže nezjištěné době od 25. 3. 2014 (údaj z dodacího listu) do 17. 10. 2014 (projednání nevyhovujících výsledků v provozovně) uváděla na trh dva druhy potravin způsobem, který uváděl spotřebitele v omyl, a to 13 kusů výrobku Gülsan PREMIUM Ostružinový džem, DMT 03.2016, údaj uvedený pod DMT P.NO: 09060, hmotnost výrobku 280 g, jejichž odebraný vzorek nevyhověl ve znaku obsah ostružin požadavku uvedenému v deklaraci na obalu („obsah ovoce 60 %“), neboť podle protokolu o zkoušce a posudku č. D028- 50906/14/A01 obsahoval jen 21,9 % ostružin, přičemž jiné ovoce nebylo ve složení výrobku uvedeno; a 23 kusů výrobku Gülsan PREMIUM Malinový džem, DMT 03.2016, údaj uvedený pod DMT P.NO: 08041, hmotnost výrobku 280 g, jejichž odebraný vzorek nevyhověl ve znaku obsah malin požadavku uvedenému v deklaraci na obalu („obsah ovoce 60 %“), neboť podle protokolu o zkoušce a posudku č. D028-50906/14/A02 obsahoval jen 14,7 % malin, přičemž jiné ovoce nebylo ve složení výrobku uvedeno. Z dodacího listu č. 656864 ze dne (K.ř.č. 1 - rozsudek) 25. 3. 2014 přitom vyplynulo, že žalobkyně dovezla do České republiky 600 kusů od každého z uvedených druhů potravin. Popsaným jednáním žalobkyně porušila čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, (dále jen „nařízení č. 178/2002“), a tím naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014; 4) dne 17. 10. 2014 tím, že a) nevyřadila z oběhu potraviny nedostatečně označené, které uváděla na trh na prodejní ploše, a to 108 kusů PREMIUM Meruňkový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 9 112, hmotnost výrobku 280 g, 103 kusů PREMIUM Pomerančový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 9 06, hmotnost výrobku 280 g, 108 kusů PREMIUM Višňový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 9 111, hmotnost výrobku 280 g, a 81 kusů PREMIUM Jahodový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 8 39, hmotnost výrobku 280 g. V označení těchto džemů nebyly uvedeny množství ovoce v gramech, které bylo použito pro výrobu 100 g hotového výrobku, ani celkový obsah přírodních sladidel (v gramech) obsažených v 100 g výrobku. Toto označení nevyhovělo požadavku § 8 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 157/2003 Sb.“). Ze tří číselných údajů na obalu jednotlivých výrobků nebylo zřejmé, který z nich je DMT (žádný nebyl ve formátu den, měsíc, rok) a zda jeden z nich je šarže. Označení výrobků tak nevyhovělo požadavkům stanoveným v § 3 odst. 3, 4 a § 6 odst. 6 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 113/2005 Sb.“); b) nevyřadila z oběhu potraviny nedostatečně označené, které uváděla na trh v zázemí provozovny – potraviny umístěné na paletě vedle dveří do kanceláře mezi ostatním zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu (mj. textil) a neoznačené tak, že by se jednalo o vyřazené potraviny: - 4 kusy výrobku PREMIUM Malinový džem, DMT 03.2016, údaj uvedený pod DMT P.NO: 08041, hmotnost výrobku 280 g, u nichž v označení nebyly uvedeny množství ovoce v gramech, které bylo použito pro výrobu 100 g hotového výrobku, ani celkový obsah přírodních sladidel (v gramech) obsažených v 100 g výrobku. Toto označení nevyhovělo požadavku § 8 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky č. 157/2003 Sb. Na etiketě současně chyběly údaje o obchodní firmě a sídle výrobce nebo prodávajícího usazeného v členské zemi Evropské unie, tudíž toto označení nevyhovělo požadavku § 6 odst. 1 písm. a) zákona o potravinách; - 116 kusů výrobku PREMIUM Malinový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 9 06, hmotnost výrobku 280 g, 108 kusů PREMIUM Višňový džem s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 8 12, hmotnost výrobku 280 g, u nichž v označení nebyly uvedeny množství ovoce v gramech, které bylo použito pro výrobu 100 g hotového výrobku, ani celkový obsah přírodních sladidel (v gramech) obsažených v 100 g výrobku. Toto označení nevyhovělo požadavku § 8 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky č. 157/2003 Sb. Ze tří číselných údajů na obalu jednotlivých výrobků nebylo zřejmé, který z nich je DMT (žádný nebyl ve formátu den, měsíc, rok) a zda jeden z nich je šarže. Označení výrobků tak nevyhovělo požadavkům stanoveným v § 3 odst. 3, 4 a § 6 odst. 6 vyhlášky č. 113/2005 Sb.; (K.ř.č. 1 - rozsudek) Nevyřazením nedostatečně označených potravin uvedených pod písmeny a) a b) z oběhu žalobkyně porušila § 11 odst. 2 písm. a) bod 3 zákona o potravinách ve znění účinném od 1. 1. 2015 a naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. q) téhož zákona; c) na prodejní ploše provozovny uváděla na trh jeden druh potraviny bez požadovaného označení pro spotřebitele v českém jazyce, a to 105 kusů PREMIUM peach jam s číselnými údaji na etiketě 08-14, 08-16 a 9 30, hmotnost výrobku 280 g. Tímto jednáním žalobkyně porušila § 6 odst. 4 zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17a odst. 1 písm. e) téhož zákona.

3. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také zmíněné rozhodnutí inspektorátu a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, žalobkyně navrhla, aby soud uloženou pokutu podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) snížil na přiměřenou částku soudem určenou. Žaloba 4. V žalobě žalobkyně namítala, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s její námitkou upozorňující na nepřehlednost rozhodnutí inspektorátu, a podotkla, že i po žalovanou provedeném rozdělení výroku 2 d) do odstavců je tento výrok stále nesrozumitelný a neurčitý, neboť z něj nevyplývá, v čem žalobkyně pochybila a čeho se má do budoucna vyvarovat. Žalovaná podle žalobkyně řádně nevymezila použitý termín „odpovídajícím způsobem“, neuvedla, která konkrétní rizika žalobkyně neidentifikovala a jaké monitorovací postupy opomněla, a v předmětném výroku pouze obecně shrnula výsledky kontrol. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgány při stanovení výše pokuty nezohlednily skutečnost, že se žalobkyně snažila všechna možná nebezpečí identifikovat, určit systémy k předcházení rizikům a celý systém analýzy rizik a kritických kontrolních bodů (dále též „HACCP“) přepracovala. Tím podle žalobkyně došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť veřejným zájmem zmíněným v tomto ustanovení je též transparentnost rozhodování správních orgánů s důrazem na konkrétnost výroků i odůvodnění rozhodnutí, aby nevznikal prostor pro libovůli. Dodala, že hledání nesrovnalostí v systému HACCP není hlavní kontrolní činností pracovníků inspektorátu, přičemž žalovaná se touto námitkou blíže nezabývala. Podle žalobkyně se žalovaná dostatečně nevypořádala ani s její námitkou, že u potravin s prošlým DMT nebylo prokázáno, že měly negativní vliv na zdraví spotřebitelů; pouhý odkaz na princip objektivní odpovědnosti pokládala žalobkyně za nedostatečný. Podotkla, že námitku týkající se výroku 2 b) ponechala žalovaná bez povšimnutí.

5. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalované vztahujícím se k povinnosti vybavit umyvadlo přívodem teplé vody. Konstatovala, že z výroku napadeného rozhodnutí „u umyvadla v předsíňce u toalety v zázemí“ není zřejmé, kterého konkrétního umyvadla se daný výrok týká, neboť podle rozhodnutí inspektorátu jde o dvě umyvadla, avšak žalovaná již hovoří pouze o jednom. Ačkoli žalovaná ve svém rozhodnutí neustále odkazovala na „logiku věci“, podle žalobkyně je s přihlédnutím k § 2 odst. 1 správního řádu v první řadě třeba držet se přesné dikce zákona a dalších právních předpisů, ať se to správním orgánů jeví, či nejeví logické. Žalobkyně odmítla argument žalované, že není rozhodné, zda byl do zázemí pořízen bojler, a zdůraznila, že rozhodující je vybavenost umyvadel přívodem teplé vody, přičemž z hlediska zásady in dubio pro reo platí, že přívod teplé vody byl k dispozici a je lhostejné, zda teplá voda tekla, či nikoli, resp. zda byla obstarávána jiným způsobem. Podle žalobkyně se správní orgány dovolávaly povinnosti, která není stanovena žádným právním předpisem, tudíž jde o nezákonný požadavek, který nemá oporu v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, ani v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění žalované, že žalobkyní užitý výklad dotčeného ustanovení nařízení o hygieně je absurdní, považovala žalobkyně za nedostatečné. (K.ř.č. 1 - rozsudek)

6. K argumentaci žalované, že pokud hygienické nedostatky prostoru pod mřížkou vznikly v den kontroly, je třeba provádět úklid častěji, žalobkyně připomněla, že na prodejně denně probíhá provoz a je jasné, že k ušpinění mřížky může během dne dojít (i několikrát), přičemž pracovníci prodejny nemohou vždy dané znečištění odstranit bezprostředně po jeho vzniku (např. pokud mají na prodejně zákazníky). Podle žalobkyně se jednalo o zcela běžné zašpinění, k němuž při běžném provozu může dojít prakticky ihned, tudíž není důvodem pro konstatování nedodržení všeobecných hygienických požadavků uvedených v příloze II nařízení o hygieně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 73/2002 žalobkyně poznamenala, že daný skutek byl v oznámení o zahájení řízení vymezen zcela vadně a neurčitě tak, že spočíval „v nepořádku v provozovně“. Závěr žalované, že v předsíňce u toalety byl strop okolo výklenku stropního okna poškozen po proteklé vodě a docházelo k odlupování malby, nelze podle žalobkyně přezkoumat. Žalobkyně konstatovala, že tvrzení žalované o porušení kapitoly I přílohy II nařízení o hygieně se neopírá o řádné dokazování a jde jen o domněnky. Zdůraznila, že nebylo prokázáno porušení právního předpisu ani příčinná souvislost mezi odlupováním malby a možností, že žalobkyně neuchovává potraviny v čistotě a v dobrém stavu. Podle žalobkyně není namístě ze skvrny na zdi vyvozovat, že prodejna není udržována v dobrém stavu. Dodala, že žalovaná se k namítaným skutečnostem nevyjádřila a nebylo vymezeno, co správní orgány rozumí pod pojmem „dobrý stav“.

7. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že právě od 25. 3. 2014 uváděla na trh ostružinový a malinový džem, který podle správních orgánů neobsahoval deklarovaný podíl ovoce. Dále namítala, že tyto produkty uvedla na trh v dobré víře po ubezpečení od dodavatele, že se jedná o potravinu vyhovující právním předpisům a splňující deklarace uvedené na obalech. Žalobkyně poukázala na povinnost správních orgánů šetřit práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy dotčených osob, plynoucí z § 2 odst. 3 správního řádu, a nesouhlasila s názorem, že nevynaložila veškeré úsilí ke zproštění se objektivní odpovědnosti. Žalobkyně měla za to, že postupovala aktivně a nad rámec zákona, neboť si v rámci korespondence s dodavatelem upřesňovala, že se jedná o džemy obsahující 60% ovocnou složku, což dodavatel potvrdil, a následně vyzývala dodavatele k odpovědnosti, přičemž od něj obdržela formuláře kontroly jakosti, podle nichž je obsah ovoce skutečně 60 %. Tím žalobkyně podle svého přesvědčení prokázala výrazný liberační důvod, k němuž však správní orgány nepřihlédly. K argumentu žalované, že žalobkyně takto konala až zpětně, žalobkyně namítla, že není v jejích silách a finančních možnostech podrobit každý prodávaný produkt před jeho uvedením na trh analýze složení a že aktivní činnost nad rámec zákona nespočívá jen v detailní analýze složení prodávaných produktů. Podle žalobkyně navíc nebylo prokázáno uvedení spotřebitelů v omyl, když obaly předmětných výrobků deklarovaly obsah ovoce 60 %, nikoli obsah ostružin či malin 60 %, což nikdy a nikde deklarováno nebylo. Žalobkyně poznamenala, že analýza daných produktů se měla zaměřit i na jiné druhy ovoce, neboť v případě zjištění jiného ovoce ve složení těchto produktů by se jednalo o jiný správní delikt a žalobkyně nemůže být sankcionována za něco, co nespáchala. Podle žalobkyně nemohl být spotřebitel klamán tím, že džem byl označen jako ostružinový, když určitý podíl ostružin obsahoval. Žalobkyně dále konstatovala, že správní orgány porušily § 3 správního řádu a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Dodala, že ji dodavatel podvedl, neboť disponovala listinami o provedení testů o obsahu ovoce, o nichž neměla důvod pochybovat. Správním orgánům přitom podle žalobkyně bylo známo, že se po zjištění problému obrátila na česko-tureckou komoru se žádostí o pomoc a že je připravena podat podnět k vyšetření celé věci jako podvodu. S těmito argumenty se však žalovaná nijak nevypořádala a nepřihlédla k nim při stanovení výše pokuty, byť se podle žalobkyně jedná minimálně o polehčující okolnost.

8. K tvrzení žalované o třech různých číselných údajích, z nichž nebylo zřejmé, který je DMT, žalobkyně uvedla, že žalovaná měla tyto údaje konkrétně popsat a specifikovat. Závěr, že z údajů nebylo zřejmé, který je DMT a zda některý z nich označuje šarži, žalobkyně považovala spíše za polemiku žalované, než za přesné vymezení skutku. Namítala, že z takto formulovaného (K.ř.č. 1 - rozsudek) „předmětu řízení“ není patrné, jak dotčené údaje vypadaly a zda nenesly informaci o DMT a šarži. Podle žalobkyně jde tedy o údaj, který je v současné době naprosto nezjistitelný a nepřezkoumatelný. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. 2252/10, (myšleno patrně usnesení sp. zn. I. ÚS 2252/10, pozn. zdejšího soudu) žalobkyně zdůraznila, že jednání účastníka řízení musí být popsáno tak, aby nemohlo být zaměněno s jiným. Popsaný stav pak považovala za zásadní vadu řízení, pro kterou nelze bez dalšího rozhodnout, zda je žalobkyně za daný správní delikt odpovědná.

9. Podle žalobkyně byly potraviny s nedostatečným označením (čtyři balení PREMIUM malinového džemu) umístěny v části provozovny určené nikoli veřejnosti, tj. na paletě u dveří kanceláře, kam se spotřebitel nemohl dostat. Skutečnost, že se tyto vyřazené potraviny nacházely na paletě společně s potravinami určenými k doplňování prodávaného zboží, označila žalobkyně za zcela irelevantní. Zdůraznila, že předmětné džemy nebyly v nabídce a o skladování nemůže být řeč, neboť šlo o pouhé čtyři kusy, u nichž bylo zjevné, že žalobkyně učinila takové opatření, aby se jejich prodeji zabránilo. Podle žalobkyně správní orgány v rozporu s § 3 správního řádu konstatovaly spáchání správního deliktu spočívajícího v nevyřazení nedostatečně označených potravin bez jakéhokoli prokázání svých domněnek. Dále namítala, že se žalovaná záměrně nevypořádala s její námitkou ohledně vymezení pojmu prodejní plocha. Žalobkyně vysvětlila, že ne každá část prodejní plochy je volně přístupná spotřebitelům a zboží umístěné mimo plochu jim přístupnou není určeno k prodeji a může sloužit osobní spotřebě, jak tvrdila žalobkyně. Argument žalované o účelovosti tvrzení, že tato potravina sloužila k osobní spotřebě žalobkyně, tato označila za nedostatečný, neboť účelovost tvrzení nemůže prokazovat pouhý fakt, že žalobkyně tuto skutečnost uplatnila až v odvolání.

10. Žalobkyně měla za to, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, nakolik měly jednotlivé skutečnosti svědčící v její prospěch a neprospěch vliv na úvahu inspektorátu o stanovení konečné výše pokuty a zda byla pokuta uložena v souladu s veřejným zájmem, neboť inspektorát nesdělil, jaký účel pokuta má. Žalobkyně připomněla, že pro trestnost správních deliktů platí obdobné principy jako pro trestné činy, což se promítlo i do § 17i odst. 2 zákona o potravinách, který stanoví povinnost při určení výše pokuty přihlédnout k závažnosti správního deliktu, ke způsobu a okolnostem jeho spáchání a k jeho následkům. Žalobkyně poukázala na § 39 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a zdůraznila, že v dané věci nebyla vzata v potaz žádná polehčující okolnost. Podotkla, že inspektorát se o okolnostech svědčících v její prospěch zmínil pouze z důvodu naplnění formálních náležitostí rozhodnutí. K argumentu žalované, že v neprospěch žalobkyně byla hodnocena zjevnost nedostatků na úseku hygieny potravin a možnost jejich odstranění na základě vnitřní kontroly, žalobkyně oponovala, že s některými nedostatky nesouhlasila a byla přesvědčena, že se o správní delikt nejedná, tudíž tyto „nedostatky“ nemohla odstranit na základě vnitřní kontroly. Současně pokládala za absurdní, aby byla sankcionována za běžné každodenní zašpinění pultu, k němuž může dojít kdykoli během dne a které nelze vždy bezprostředně odstranit. Ve vztahu k nízkému obsahu malin a ostružin v džemech, jež měla zvyšovat intenzitu klamání spotřebitele, žalobkyně poznamenala, že nemůže být trestána za něco, co nespáchala, ani to nemůže být skutečností svědčící v její neprospěch. Podle žalobkyně se žalovaná rovněž nevypořádala s jejími pochybnostmi, zda byla pokuta uložena v souladu s veřejným zájmem zejména s ohledem na to, že uložení sankce nebylo konfrontováno s mírou zásahu do jejích práv. Žalobkyně doplnila, že žalovaná při rozhodování o výši sankce nezohlednila to, že některým odvolacím námitkám vyhověla.

11. Podle žalobkyně se v jejím případě jednalo o exemplární potrestání, které může mít až likvidační charakter, přičemž úvaha inspektorátu o ukládané sankci se ani dílem nedotýkala hledisek uvedených v § 17i odst. 2 zákona o potravinách a inspektorát se nevypořádal s možnými dopady sankce do osobních a majetkových poměrů žalobkyně. Nesouhlasila s názorem žalované, že nebylo povinností inspektorátu zabývat se jejími majetkovými poměry, a odkázala k tomu na (K.ř.č. 1 - rozsudek) usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Připustila, že pokuta ve výši 600 000 Kč pro ni pravděpodobně nebude mít likvidační následky, nicméně i přesto půjde o následky znatelně a nepřiměřeně ochromující. Podle žalobkyně se správní orgány nezabývaly tím, nakolik je pro ni sankce snesitelná a současně tak vysoká, aby plnila účel. Zdůraznila, že uložená sankce jde vysoko nad rámec částky, která by reálně odrážela kritéria uvedená v § 17i odst. 2 zákona o potravinách a v § 39 odst. 1 trestního zákoníku. Inspektorát se podle žalobkyně nevypořádal ani s otázkou vlivu uložené sankce na společenské postavení žalobkyně a její postavení na trhu. Žalovaná pak poznámkou, že žalobkyně může požádat o rozložení pokuty do splátek, přiznala její nepřiměřenost vůči majetkovým poměrům žalobkyně a možný přímý vliv na její podnikatelskou činnost. Uloženou pokutu označila žalobkyně za neočekávaný zásah do svých práv, neodpovídající „míře provinění“, jehož se měla dopustit, ani povaze daných správních deliktů, jejich následků a povaze jednání žalobkyně.

12. K návrhu moderace uložené pokuty žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2004, 9 Afs 4/2013 a 7 As 71/2010 a dodala, že v jejím případě je uložená sankce excesem a je zjevně nepřiměřená, a to nejen s ohledem na skutečnost, že žádný správní orgán řádně a komplexně neprověřil její majetkové a příjmové poměry, ale též z toho důvodu, že sankce je v absolutním vyjádření příliš vysoká a snížení a priori vyžaduje. Vyjádření žalované k žalobě 13. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázala na napadené rozhodnutí a k věci uvedla, že žalobkyní předložený dokument „Analýza nebezpečí a kritické kontrolní (ochranné) body HCCP“ vykazoval řadu nedostatků, které jsou podle žalované z napadeného rozhodnutí zcela zřejmé. Následné přepracování předmětného dokumentu nepovažovala žalovaná za relevantní, neboť k němu došlo až na základě zjištění učiněných v rámci kontroly a neodstraněním nedostatků by se žalobkyně dopustila protiprávního jednání. Žalovaná odmítla, že by se správní orgány dopustily libovůle. Podotkla, že závažnost protiprávního jednání žalobkyně vyhodnotila jako střední, spáchaných deliktů bylo více, nešlo o ojedinělé jednání, a proto byla uložena pokuta 600 000 Kč, tj. ve výši 6 % horní hranice zákonné sazby 10 miliónů Kč. Vzhledem k tomu, že se výše uložené pokuty nachází u samé dolní hranice sazby, je podle žalobkyně smysl takové pokuty převážně preventivní, přičemž s ohledem na souběh deliktů nebyly dány podmínky pro upuštění od pokuty. Žalovaná zdůraznila nutnost dodržovat veškeré požadavky potravinového práva a nesouhlasila s tím, že by požadavky související s analýzou rizik a kritických kontrolních bodů byly podružné. Žalovaná dále připomněla povinnost odděleně umístit a zřetelně označit potraviny použitelné k jinému účelu než původnímu a potraviny s prošlým DMT. Z horní hranice zákonné sazby za tyto delikty žalovaná dovodila závažnost takových pochybení a dodala, že není nezbytné zjišťovat, zda potraviny mohly poškodit lidské zdraví. Liberačním důvodem přitom podle žalované nemůže být selhání lidského faktoru či opomenutí zaměstnance.

14. K námitce upozorňující na označení umyvadel, u nichž nebyl k dispozici přívod tekoucí teplé vody, žalovaná poznamenala, že v případě správního deliktu pod bodem 1c) rozhodnutí šlo o dvě umyvadla, zatímco v případě správního deliktu pod bodem 2c) rozhodnutí šlo o jedno umyvadlo. Konstatovala, že obě umyvadla byla v rozhodnutích řádně popsána, a proto nesouhlasila s názorem o rozpornosti popisu skutku, když žalobkyni muselo být jasné, které umyvadlo uvedené nedostatky vykazovalo. Podle žalované je smyslem povinnosti zajistit přívod tekoucí teplé vody zabránit přenosu nečistot a nemocí na potraviny, a proto nemůže být vybavení umyvadla přívodem teplé vody dostatečné, pokud teplá voda nikdy neteče. Ke špinavému prostoru pod mřížkou samoobslužné vitríny žalovaná uvedla, že skutek byl v oznámení o zahájení správního řízení popsán dostatečně určitě a v souladu s § 47 správního řádu a výroky rozhodnutí ve vztahu k tomuto deliktu splňovaly požadavky formulované v usnesení rozšířeného (K.ř.č. 1 - rozsudek) senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 34/2006. Žalovaná měla za to, že na oznámení o zahájení řízení nelze klást takové požadavky jako na výrok rozhodnutí, a to zejména kvůli tomu, že podezření ze spáchání správního deliktu se teprve bude prokazovat, a vymezení skutku se tak v průběhu řízení může změnit. K tomu žalovaná dále poukázala na závěr č. 62 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007 a konstatovala, že nevznikly ani žádné pochybnosti o totožnosti skutku, o kterém bylo řízení vedeno, byla zajištěna i jednotnost skutku a nemohlo dojít ke dvojímu postihu za totéž protiprávní jednání. Žalovaná zdůraznila, že se nejednalo o běžné znečištění, ani o náhodné zašpinění, a upozornila na povinnost všechny předměty, instalace a zařízení, se kterými potraviny přicházejí do styku, důkladně očistit a v případě nezbytnosti i dezinfikovat, aby se vyloučilo riziko kontaminace. Odlupování malby a proteklý strop podle žalované samy o sobě indikují, že potravinářský prostor nebyl udržován v čistotě a v dobrém stavu, za který žalovaná považovala situaci, kdy v provozovně nejsou žádné nedostatky, které mohou negativně ovlivnit hygienu potravin.

15. Pokud jde o správní delikty týkající se obsahu ovoce v džemech, žalovaná předeslala, že se s pomocí dodacích listů pokusila tyto delikty co nejpřesněji časově ukotvit, přičemž vycházela z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 189/2014. Podle žalované bylo obtížné zjistit, od kdy byly předmětné džemy uváděny na trh, nicméně skutek vymezila tak, aby nemohlo dojít k zaměnění s jiným. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 23/2011 připomněla, že odpovědnost je v tomto případě konstruována jako objektivní a žalobkyně se nevyvinila, neboť nevyvinula žádnou aktivní činnost, pouze se spoléhala na bezvadnost výrobků a teprve po zjištění nedostatků začala komunikovat s dodavatelem, od kterého obdržela formuláře kontroly jakosti, z nichž ovšem nevyplývá, že se týkají džemů dodaných žalobkyni v únoru 2014. Za situace, kdy na výrobku nebylo uvedeno, že obsahuje i jiné druhy ovoce, mohl spotřebitel podle žalované důvodně předpokládat, že obsahuje pouze ostružiny, resp. maliny, a to v množství 60 % výrobku. Podotkla, že spotřebitel džem zakoupil právě z důvodu obsahu ostružin či malin, přičemž podstatou uvádění spotřebitele v omyl je právě rozpor mezi důvodným očekáváním spotřebitele a skutečností. V následné komunikaci mezi žalobkyní a dodavatelem, po němž žalobkyně požadovala kompenzaci nákladů souvisejících s dodanými džemy, obsahujícími nižší podíl ovoce, žalovaná nespatřovala polehčující okolnosti. Za nepravdivé označila žalovaná tvrzení žalobkyně, že nedostatečně vymezila skutek, když uvedla, že na obalu byly tři různé číselné údaje, z nichž nebylo zřejmé, který je DMT. Podle žalované byly v oznámení o zahájení řízení i v rozhodnutích přesně uvedeny číselné údaje ve formátu 08-14, 08-16 a 9 112 s tím, že se nacházely ve třech řádcích pod sebou a žádný nebyl ve formátu den, měsíc, rok, tudíž nebylo zřejmé, který z nich je DMT. Tento popis pokládala žalovaná za dostatečný.

16. Žalovaná dále konstatovala, že žalobkyně navzdory svému opačnému tvrzení uváděla na trh džemy umístěné na paletě vedle dveří do kanceláře, neboť se tam nacházely společně s ostatním zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu provozovny a nebyly nijak označeny, že se jedná o vyřazené zboží. Související námitky žalobkyně proto žalovaná považovala za účelové. Žalovaná nepopírala, že dotčené džemy nebyly umístěny na prodejní ploše, nicméně podotkla, že jednou z forem uvádění zboží do oběhu je i skladování. Vzhledem k množství 120 kusů džemů je podle žalované nepravděpodobné, že by se jednalo o džem určený pouze pro osobní spotřebu.

17. K námitkám týkajícím se stanovení výše pokuty žalovaná uvedla, že postupovala podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách a při určení výše pokuty přihlédla k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu a k okolnostem spáchání a k jeho následkům. Zdůraznila, že zákon o potravinách obsahuje vlastní právní úpravu, a proto nebylo namístě postupovat podle trestního zákoníku. Žalovaná měla za to, že inspektorát zohlednil podstatné skutečnosti a uvedl k nim, zda je hodnotil ve prospěch, či v neprospěch; toto hodnocení označila za případné a zopakovala je. Připomněla, že protiprávní jednání žalobkyně považovala za středně závažné, přičemž uložená pokuta 600 000 Kč činila 6 % horní hranice zákonného limitu 10 000 000 Kč. Žalovaná doplnila, že protiprávní jednání žalobkyně nebylo ojedinělé a největší vliv na celkovou závažnost měla (K.ř.č. 1 - rozsudek) skutečnost, že se jednalo o souběh devíti správních deliktů. K tvrzené likvidační výši pokuty žalovaná poznamenala, že inspektorát nebyl povinen se zabývat majetkovými poměry žalobkyně, neboť ta provozuje sít maloobchodních prodejen a internetový obchod, tudíž nic nenasvědčovalo tomu, že by pokuta mohla být likvidační. K tomu žalovaná odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008. S ohledem na odvolací námitku likvidačního charakteru uložení pokuty pak inspektorát a později i žalovaná vyzvali žalobkyni k doložení majetkových poměrů; žalobkyně však podklady nedodala, proto žalovaná vycházela z dokumentů získaných ze Sbírky listin Obchodního rejstříku, a to z výkazu zisku a ztráty, z rozvahy v plném rozsahu a z přílohy k účetní závěrce, vše ke dni 31. 12. 2013. Žalovaná připustila, že tyto údaje byly poměrně neaktuální, nicméně akcentovala, že žalobkyně nespolupracovala a žádné aktuálnější dokumenty nezaslala, tedy neunesla své důkazní břemeno. Vzhledem k měsíčnímu přesahu výnosů 400 000 Kč podle žalované nic nenasvědčovalo tomu, že by pokuta mohla mít likvidační účinky. Žalovaná dodala, že žalobkyně mohla uloženou pokutu uhradit ve splátkách. Upozornila rovněž na to, že si žalobkyně protiřečí, pokud na jedné straně označuje pokutu za likvidační a na druhé straně sama uvádí, že pokuta nemůže mít likvidační účinky, ale je znatelně a nepřiměřeně ochromující. Podle žalované má být pokuta zásahem do majetkové situace toho, komu byla uložena. Jako nepodložené odmítla žalovaná tvrzení žalobkyně, že šlo o exemplární trest, a naopak podotkla, že uložená pokuta nevybočuje ze zavedené praxe. Zmínila pokutu ve výši 850 000 Kč uloženou společnosti AHOLD Czech Republic, a. s., za obdobné protiprávní jednání, kdy šlo o dvanáct správních deliktů, a pokuta tak byla o 250 000 Kč vyšší než za devět deliktů žalobkyně. Žalovaná uzavřela, že uložená pokuta odpovídala rozsahu a závažnosti protiprávního jednání žalobkyně. Posouzení věci soudem 18. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalovaná s tím výslovně souhlasila a žalobkyně nesdělila soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoli byla ve výzvě výslovně poučena, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

19. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

20. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

21. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala jednak v jeho údajné nesrozumitelnosti (spojené s nepřehledností) a jednak v domnělém nedostatku důvodů rozhodnutí, způsobeném zejména nevypořádáním některých odvolacích námitek. Soud především podotýká, že správní řízení v prvním stupni a odvolací řízení tvoří dohromady jeden celek, a proto odvolací orgán (zde žalovaná) může napravit případné nedostatky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zde inspektorátu), což také žalovaná učinila, neboť právě v reakci na namítanou nepřehlednost rozhodnutí inspektorátu přistoupila k tomu, že jednotlivé výroky tohoto rozhodnutí přeformulovala, čímž přispěla k lepší přehlednosti výsledného rozhodnutí a dosáhla toho, že napadené rozhodnutí je srozumitelné. Soud nepřisvědčil názoru žalobkyně o nesrozumitelnosti a neurčitosti výroku 2 d) napadeného (K.ř.č. 1 - rozsudek) rozhodnutí, neboť v této části výroku jsou naprosto jednoznačně popsány nedostatky předložené analýzy (nedostatečný popis opatření nutných k zachování kvality a zdravotní nezávadnosti potravin; nedostatečná identifikace rizik souvisejících s prodejem potravin po uplynutí DMT; chybějící analýza skutečných fyzikálních nebezpečí; nejasnost ve spojení s maloobchodní prodejnou potravin užitého výrazu „zpracování zvláštním způsobem“ týkajícího se potravin, u nichž bylo zjištěno přerušení chladicího řetězce, pomnožení mikroorganismů, výskyt okem viditelných plísní nebo změn ve vůni a barvě; nesoulad a nejasnosti ohledně monitorovacích postupů, pokud jde o biologické a mikrobiologické nebezpečí; nestanovení dostatečných pravidelných postupů k ověřování opatření vypracovaných na zásadách HACCP) a zjištěná porušení postupů v analýze uvedených (nevedení záznamů o senzorických kontrolách). Nejedná se tedy o pouhé shrnutí výsledků kontrol, jak tvrdila žalobkyně. Žalovaná zároveň v této části výroku vyslovila, že žalobkyně popsaným jednáním nedodržela zásady stanovené v čl. 5 odst. 2 písm. a) nařízení o hygieně (neidentifikovala všechna rizika, jimž musí být předcházeno nebo která musí být vyloučena či omezena na přijatelnou úroveň), ani zásady stanovené pod písmenem d) téhož ustanovení (nestanovila a nepoužívala účinné monitorovací postupy v kritických kontrolních bodech a nestanovila nápravná opatření), ani zásady stanovené pod písmenem f) téhož ustanovení (nestanovila si pravidelně prováděné postupy k ověřování účinného fungování jednotlivých opatření). Těmito pochybeními podle žalované žalobkyně porušila čl. 5 odst. 1 nařízení o hygieně a naplnila skutkovou podstatu § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014. Takto formulovaný výrok rozhodnutí o správním deliktu považuje soud za naprosto jednoznačný, přehledný a srozumitelný, neboť je z něj zcela zřejmé, jaké povinnosti žalobkyně porušila (v čem pochybila, a čeho by se tak měla do budoucna vyvarovat) a jak žalovaná tato porušení kvalifikovala. Pokud žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí shrnula, že žalobkyně nevedla systém HACCP odpovídajícím způsobem, je podle názoru soudu evidentní, že tím měla na mysli způsobem odpovídajícím požadavkům nařízení o hygieně, tudíž nebylo třeba termín „odpovídajícím způsobem“ jakkoli blíže vymezovat. Z výše uvedeného současně vyplývá, že se žalovaná s odvolací námitkou upozorňující na nepřehlednost rozhodnutí inspektorátu vypořádala dostatečně, když tento nedostatek napravila tím, že výrok rozhodnutí inspektorátu změnila.

22. K tvrzené nedostatečnosti důvodů napadeného rozhodnutí soud konstatuje, že na námitku, že hledání nesrovnalostí v systému HACCP není hlavní kontrolní činností pracovníků inspektorátu, žalovaná odpověděla na straně 24 napadeného rozhodnutí, kde s odkazem na § 3 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci poznamenala, že úkolem žalované i inspektorátu je mimo jiné kontrolovat, zda kontrolované osoby splnily povinnosti stanovené zvláštními předpisy, mezinárodními smlouvami nebo přímo použitelnými předpisy Evropské unie, mezi které patří i nařízení o hygieně ukládající povinnosti v oblasti HACCP. Tuto reakci na předmětnou námitku pokládá soud za dostatečnou. Na straně 22 napadeného rozhodnutí žalovaná vypořádala odvolací námitku, že u potravin s prošlým DMT nebylo prokázáno, že měly negativní vliv na zdraví spotřebitelů. Žalovaná k této námitce uvedla, že potravinové právo je založeno na objektivní odpovědnosti a že žalobkyně byla sankcionována za uvádění na trh potravin s prošlým DMT, které nebyly takto označeny a odděleně umístěny, nikoli za nedodržení požadavků na bezpečnost potravin, tj. uvádění zdraví škodlivých potravin na trh. Žalovaná současně podotkla, že skutková podstata uvedeného správního deliktu byla naplněna, neboť byl porušen chráněný zájem spočívající v uvádění na trh potravin s prošlým DMT pouze za předpokladu, že budou takto označeny a odděleně umístěny. Tím žalovaná podle názoru soudu dala jasně najevo, že případný vliv dotčených potravin na zdraví spotřebitelů je u tohoto správního deliktu irelevantní. Byť tento závěr nebyl v napadeném rozhodnutí vyjádřen explicitně, je v něm implicitně obsažen, a proto soud i v tomto ohledu vyhodnotil odůvodnění napadeného rozhodnutí jako dostatečné.

23. Namítá-li žalobkyně, že žalovaná ponechala bez povšimnutí její odvolací námitku týkající se výroku 2 b), soud upozorňuje žalobkyni na skutečnost, že ve svém odvolání ani v jeho doplnění (K.ř.č. 1 - rozsudek) žádnou námitku vztahující se k výroku 2 b) rozhodnutí inspektorátu neuplatnila. Pokud snad měla žalobkyně na mysli svou odvolací námitku týkající se výroku 1 b) rozhodnutí inspektorátu, který byl následně přenesen do výroku 1 b) napadeného rozhodnutí, soud připouští, že na tuto námitku žalovaná výslovně nereagovala. Vzhledem k tomu, že obsahem dané námitky byla otázka nebezpečnosti potravin bez požadovaného označení pro spotřebitele v českém jazyce, lze v tomto směru odkázat na odůvodnění týkající se případné zdravotní závadnosti potravin s prošlým DMT, neboť ani pro správní delikt spočívající v chybějících údajích v českém jazyce není podstatné, zda tento nedostatek mohl mít vliv na zdraví spotřebitelů, či nikoli (tato skutečnost není součástí skutkové podstaty ani u jednoho z uvedených deliktů). Za situace, kdy sama žalobkyně v žalobě připustila, že případ chybějících údajů v češtině je z hlediska možného vlivu na zdraví spotřebitelů či nebezpečnosti potravin obdobný jako případ prošlého DMT, neshledal soud v popsaném dílčím nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečný důvod pro jeho zrušení, neboť žalobkyni bylo z napadeného rozhodnutí zřejmé, proč žalovaná její námitku týkající se výroku 1 b) rozhodnutí inspektorátu nepovažovala za důvodnou.

24. Pokud jde o údajně záměrné nevypořádání odvolací námitky ohledně vymezení pojmu prodejní plocha, soud zjistil, že touto námitkou se žalovaná zabývala na straně 28 napadeného rozhodnutí, kde výslovně konstatovala: „Co se týká námitky účastníka řízení, že není zřejmé, co je myšleno prodejní plochou, odvolací orgán uvádí, že v daném případě je podstatné, že tato potravina byla uváděna na trh, tj. ať už způsobem skladování, nebo přímo nabízením k prodeji …“ Žalovaná současně na téže straně napadeného rozhodnutí vysvětlila, že uváděním na trh se podle § 2 písm. o) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 rozumí i skladování, resp. podle čl. 3 bodu 8 nařízení č. 178/2002 držení potravin za účelem prodeje. Z této argumentace je podle názoru soudu naprosto zjevné, že vymezení pojmu prodejní plocha bylo pro účely správního deliktu obsaženého ve výroku 4 b) napadeného rozhodnutí zcela irelevantní. Toto vypořádání předmětné odvolací námitky pokládá soud za dostatečné.

25. K namítané nedostatečnosti odůvodnění, pokud jde o vybavení umyvadla přívodem teplé vody, soud připomíná, že žalovaná neargumentovala pouze tím, že žalobkyní užitý výklad dotčeného ustanovení nařízení o hygieně je absurdní, nýbrž na straně 23 napadeného rozhodnutí současně vysvětlila, v čem tuto absurdnost spatřuje a jak by mělo být dotčené ustanovení vykládáno. Žalovaná upozornila na to, že požadavek, aby umyvadla byla vybavena přívodem teplé vody, (stanovený v kapitole I odst. 4 přílohy II nařízení o hygieně, pozn. soudu) logicky znamená, že z daného přívodu musí teplá voda také téci, jinak by toto ustanovení nemělo žádný smysl. V této souvislosti žalovaná výklad žalobkyně, že přívod teplé vody byl k dispozici, když teplá voda byla zajištěna varnou konvicí a následně bojlerem, a je lhostejné, zda teplá voda z přívodu skutečně tekla, označila za absurdní a doplnila, že i teleologickým výkladem dospěla k závěru, že je třeba, aby teplá voda z přívodu skutečně tekla. Byť žalovaná mohla své úvahy více rozvést, soud vnímá toto odůvodnění jako postačující a adekvátní ve vztahu k argumentaci přednesené žalobkyní v odvolacím řízení. Soud nezjistil ani namítanou nejasnost ohledně počtu a umístění umyvadel nevybavených přívodem teplé vody. Žalobkyně by si měla uvědomit, že v rozhodnutí inspektorátu je nevybavení přívodem teplé vody řešeno jednak ve výroku 1 c), kde se hovoří o dvou umyvadlech (v předsíňce u toalety a v denní místnosti v zázemí), u nichž nebyla dne 25. 6. 2014 k dispozici teplá voda, a jednak ve výroku 2 c), který řeší již jen jedno umyvadlo (v předsíňce u toalety), jež nebylo ani dne 1. 8. 2014 vybaveno přívodem teplé vody. Také napadené rozhodnutí uvádí ve výroku 1 c) stejně označená dvě umyvadla, která nebyla dne 25. 6. 2014 vybavena přívodem teplé vody, a ve výroku 2 c) již hovoří pouze o jednom umyvadle (v předsíňce u toalety v zázemí provozovny), u kterého tento stav přetrvával i dne 1. 8. 2014. Obě rozhodnutí současně odkazují na příslušné protokoly o kontrole, přičemž v protokolu ze dne 1. 8. 2014, č. P107-50061/14, je vysvětleno, že žalobkyně doplnila průtokový ohřívač vody pouze k umyvadlu v denní místnosti a u umyvadla v předsíňce u toalety v zázemí provozovny stále nebyla k dispozici teplá voda, ačkoli žalobkyni byla opatřením ze dne 25. 6. 2014, č. P097- (K.ř.č. 1 - rozsudek) 50061/14/D, v části D03 uložena povinnost do 2. 7. 2014 zajistit tekoucí teplou vodu u umyvadel v zázemí provozovny (důraz doplněn soudem). Soud tak nemá pochybnosti o tom, že dne 25. 6. 2014 byl popsaný nedostatek ohledně přívodu teplé vody zjištěn u dvou umyvadel v zázemí provozovny, zatímco dne 1. 8. 2014 již jen u jednoho, přičemž tato skutečnost, stejně jako identifikace dotčených umyvadel jsou z napadeného rozhodnutí naprosto zřejmé.

26. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že se žalovaná nevyjádřila k namítaným skutečnostem týkajícím se hygienických nedostatků zjištěných dne 25. 6. 2014. Soud shledal, že se žalovaná těmito otázkami zabývala na stranách 23 a 24 napadeného rozhodnutí, kde upozornila na to, že odlupování omítky ze stropu okolo výklenku sklepního okna bylo náležitě popsáno v protokolu o kontrole č. P097-50061/14 ze dne 25. 6. 2014, žalobkyně proti tomuto zjištění nevznesla žádné námitky a byla srozuměna s tím, že je třeba strop vymalovat. Dále podotkla, že nebylo třeba prokazovat, zda u jednotlivých potravin došlo ke znečištění. Žalovaná vysvětlila, že povinnost udržovat potravinářské prostory v čistotě a dobrém stavu, vyplývající z kapitoly I odst. 1 přílohy II nařízení o hygieně, má za cíl minimalizovat riziko kontaminace potravin, nicméně pokud by ke kontaminaci došlo, byla by žalobkyně postižena za správní delikt spočívající v uvádění nebezpečné potraviny na trh. Podobně i ke špinavému prostoru pod mřížkou u chladicí samoobslužné vitríny žalovaná poukázala na přesný popis tohoto skutku obsažený v tomtéž protokolu o kontrole. V reakci na argument žalobkyně, že tento nedostatek vznikl v den kontroly a že k úklidu dochází každý den, žalovaná doplnila, že v takovém případě je třeba úklid provádět častěji než jedenkrát denně, aby byly nečistoty odstraněny a provozovna udržována v čistotě a dobrém stavu. Žalovaná dále shrnula, že zjištěné nedostatky (špinavá mřížka, odlupování malby, nezajištění přívodu teplé vody) odůvodňují závěr, že provozovna nebyla udržována v čistotě a dobrém stavu, přičemž daný skutek byl dostatečně popsán i v oznámení o zahájení řízení. Tuto argumentaci žalované pokládá soud za odpovídající reakci na příslušnou odvolací námitku, tedy i v tomto ohledu je napadené rozhodnutí přezkoumatelné.

27. K námitce žalobkyně, že se žalovaná nevypořádala s argumentem, že se žalobkyně po zjištění problému s obsahem ovocné složky džemů obrátila na česko-tureckou komoru se žádostí o pomoc a je připravena podat podnět k vyšetření celé věci jako podvodu, soud uvádí, že žalovaná na tvrzení žalobkyně, že byla podvedena, reagovala tím, že potravinové právo je založeno na objektivní odpovědnosti s možností vyvinění, přičemž pouhé ubezpečení od dodavatele, s nímž žalobkyně začínala obchodovat, není dostačujícím důvodem pro vyvinění. Žalovaná současně s odkazem na judikaturu poznamenala, že je nutné prokázat vynaložení veškerého úsilí (aktivní činnosti nad rámec zákonných povinností), aby mohlo dojít ke zproštění objektivní odpovědnosti. Podle žalované bylo možné od žalobkyně vyžadovat průkazné a ověřitelné dokumenty potvrzující přesný obsah konkrétního ovoce v džemu a žalobkyni nic nebránilo, aby dané džemy s ohledem na nově vzniknuvší spolupráci s dodavatelem sama nechala laboratorně rozborovat. Tato část odůvodnění napadeného rozhodnutí (strany 25 a 26) představuje podle názoru soudu dostačující vypořádání příslušné odvolací námitky, neboť je zjevné, že žalobkyně podle žalované neučinila řádná preventivní opatření, která jediná by mohla vést k tomu, že by se vyvinila z objektivní odpovědnosti za předmětný správní delikt.

28. Pokud jde o tvrzenou nedostatečnost odůvodnění vztahující se k výši uložené pokuty a souvisejícím otázkám, soud konstatuje, že žalovaná vypořádala odvolací námitky upozorňující na tyto údajné nedostatky na stranách 29 až 33 napadeného rozhodnutí, kde popsala jednotlivé skutečnosti, jež brala v úvahu při stanovení výše pokuty, a to ve prospěch i v neprospěch žalobkyně. Podle názoru soudu přitom není povinností správního orgánu (zde žalované) podrobně rozepisovat, jak se konkrétní polehčující či přitěžující okolnost projevila na výši sankce (o kolik procent ji snížila, či zvýšila). Soud má za to, že plně postačuje, pokud správní orgán popíše, které skutečnosti hodnotil ve prospěch a které v neprospěch pachatele správního deliktu, a z jakých důvodů tak učinil. Tento požadavek žalovaná splnila. Žalovaná se na straně 31 napadeného rozhodnutí zabývala i účelem uložené sankce a na straně 32 rozhodnutí hodnotila (K.ř.č. 1 - rozsudek) majetkové poměry žalobkyně, které žalovaná zjistila z veřejně dostupných zdrojů. Z tohoto hodnocení podle názoru soudu vyplývá, že žalovaná zkoumala, zda bude sankce slovy žalobkyně pro ni „snesitelná“ i zda bude plnit účel. Tím současně žalovaná konfrontovala uložení sankce s mírou zásahu do práv žalobkyně. Soud zdůrazňuje, že sama žalobkyně nijak žalované navzdory výzvě nedoložila své aktuální majetkové poměry, a proto žalované nelze vytýkat, pokud se při posuzování přiměřenosti výše pokuty omezila jen na informace zjištěné z veřejné dostupných zdrojů, které nebyly úplně aktuální.

29. Soud uzavírá, že nezjistil namítanou nesrozumitelnost ani tvrzený nedostatek důvodů rozhodnutí, a proto napadené rozhodnutí považuje za zcela přezkoumatelné.

30. Poté soud přistoupil k posouzení námitek žalobkyně týkajících se žalobkyní rozporovaného porušení povinnosti vybavit umyvadla v provozovně přívodem teplé vody. Tato problematika je upravena v nařízení o hygieně, podle jehož čl. 4 odst. 2 jsou provozovatelé potravinářských podniků provádějících činnosti v jakékoli fázi výroby, zpracování a distribuce potravin (s výjimkou prvovýroby a souvisejících postupů) povinni dodržovat všeobecné hygienické požadavky stanovené v příloze II tohoto nařízení. Podle kapitoly I odst. 4 přílohy II nařízení o hygieně platí, že „[k] dispozici musí být dostatečný počet umyvadel na mytí rukou, vhodně rozmístěných a označených. Umyvadla na mytí rukou musí být vybavena přívodem teplé a studené tekoucí vody, prostředky na mytí rukou a hygienické osušení. Je-li to nezbytné, musí být zařízení na mytí potravin odděleno od zařízení na mytí rukou.“ Z citovaného ustanovení, které se na daný případ jednoznačně vztahuje, neboť se jedná o prodejnu potravin, podle názoru soudu jednoznačně vyplývá povinné vybavení všech umyvadel na mytí rukou přívodem teplé i studené tekoucí vody. Požadavek, aby teplá voda z přívodu skutečně tekla, je tedy obsažen přímo v textu nařízení o hygieně. Soud proto konstatuje, že správní orgány respektovaly znění § 2 odst. 1 správního řádu, neboť postupovaly v souladu s citovaným nařízením a dovolávaly se povinnosti v něm stanovené, tudíž neporušily ani čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, ani v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň soud naprosto souhlasí se žalovanou, že z logiky věci lze povinnost vybavit umyvadla na mytí rukou přívodem tekoucí teplé vody považovat za splněnou jen tehdy, pokud teplá voda z přívodu skutečně teče. Argumentaci žalobkyně, že z hlediska zásady in dubio pro reo platí, že přívod teplé vody byl k dispozici a je lhostejné, zda teplá voda tekla, či nikoli, resp. zda byla obstarávána jiným způsobem, soud vnímá jako nesprávnou a zavádějící, neboť klíčová jsou zjištění, že dne 25. 6. 2014 dvě umyvadla a dne 1. 8. 2014 jedno z nich nebyla vybavena přívodem tekoucí teplé vody, neboť tam teplá voda prostě a jednoduše netekla. Tato zjištění byla řádně zachycena v příslušných protokolech o kontrole, které žalobkyně nijak nezpochybnila (navzdory řádnému poučení proti nim nepodala námitky). Soud proto předmětné námitky týkající se vybavení umyvadel přívodem teplé vody vyhodnotil jako zcela nedůvodné.

31. K námitkám vztahujícím se k hygienickým nedostatkům soud předesílá, že jejich podrobnější popis je primárně obsažen v protokolu o kontrole ze dne 25. 6. 2014, č. P097-50061/14, podle kterého byl prostor pod mřížkou u chladicí samoobslužné vitríny v době kontroly špinavý, neboť se v něm nacházely zbytky potravin a prachové nečistoty. Již jen toto zjištění, které žalobkyně při sepisu protokolu ani následně nezpochybnila, ačkoli byla poučena o možnosti podat námitky, podle názoru soudu vyvrací argument žalobkyně, že se jednalo o zcela běžné zašpinění, k němuž může při běžném provozu dojít prakticky ihned, a že na prodejně denně probíhá dostatečný úklid. Soud připouští, že při běžném provozu může dojít k zašpinění, které není možné okamžitě odstranit. Žalobkyně by si však měla uvědomit, že se jednalo o samoobslužnou chladicí vitrínu, ve které nabízela k prodeji balené zboží, tudíž výskyt zbytků potravin v prostoru pod mřížkou této vitríny logicky nemůže být důsledkem běžného zašpinění, když se tam nebalené potraviny vůbec nevyskytují. Soud zároveň považuje za vyloučené, aby při každodenním řádném úklidu dotčeného prostoru mohly být při kontrole zjištěny prachové nečistoty. Argumentaci žalobkyně běžným zašpiněním a dostatečným každodenním úklidem proto soud vyhodnotil jako účelovou, a to i s přihlédnutím k vyjádření samotné žalobkyně v průběhu správního řízení, kdy v podání ze (K.ř.č. 1 - rozsudek) dne 20. 2. 2015 přiznala, že odpovědná prodavačka opomněla uvedený prostor vyčistit. Naopak reakci žalované, že pokud hygienické nedostatky prostoru pod mřížkou vznikly v den kontroly, je třeba provádět úklid častěji, pokládá soud za naprosto přiléhavou a logickou.

32. Tvrzení žalobkyně, že zmíněný skutek byl v oznámení o zahájení řízení vymezen zcela vadně a neurčitě tak, že spočíval v nepořádku v provozovně, shledal soud zcela nepravdivým. V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20. 1. 2015, č. j. SZPI/AA584-28/2015, které bylo žalobkyni doručeno téhož dne, je totiž předmětný skutek vymezen shodně jako v rozhodnutí inspektorátu, tj. že žalobkyně nedodržela všeobecné hygienické požadavky stanovené v příloze II nařízení o hygieně, porušila čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení a naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, neboť byly zjištěny tyto nedostatky: - v předsíňce u toalety byl strop okolo výklenku stropního okna poškozen po proteklé vodě a docházelo k odlupování malby, provozovna tak v rozporu s kapitolou I odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) přílohy II nařízení o hygieně nebyla udržována v dobrém stavu; - u umyvadla v předsíňce toalety, ani u umyvadla v zázemí (denní místnost) nebyla k dispozici teplá voda, tudíž v rozporu s kapitolou I odst. 4 a kapitolou IX odst. 3 přílohy II nařízení o hygieně nebylo zajištěno provedení základní osobní hygieny po použití toalety a nebyla zajištěna dostatečná hygiena při prodeji nebaleného pečiva; - prostor pod mřížkou u chladicí samoobslužné vitríny umístěné na prodejní ploše by špinavý (zbytky potravin, prachové nečistoty), tudíž zařízení provozovny v rozporu s kapitolou V odst. 1 písm. a) přílohy II nařízení o hygieně nebylo udržováno v dostatečné čistotě. Citované vymezení dotčeného skutku je podle názoru soudu naprosto dostačující a plně vyhovuje požadavkům na oznámení o zahájení řízení formulovaným v žalobkyní předestřeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34, publ. pod č. 296/2004 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz.

33. Pokud jde o poškozený strop okolo výklenku stropního okna v předsíňce u toalety a odlupování malby, soud poznamenává, že mu není zřejmé, proč by příslušné závěry žalované nešlo přezkoumat. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že jde o pouhé domněnky žalované, které se neopírají o dokazování. Soud opětovně upozorňuje žalobkyni na skutečnost, že předmětný nedostatek byl zjištěn při provádění kontroly v její provozovně, a to dne 25. 6. 2014, a byl řádně zaznamenán v protokolu o kontrole ze dne 25. 6. 2014, č. P097-50061/14, jehož obsah žalobkyně nijak nezpochybnila (navzdory řádnému poučení proti tomuto protokolu nepodala námitky). Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by k odlupování malby nedocházelo. Naopak, z protokolu o kontrole ze dne 1. 8. 2014, č. P107-50061/14, vyplývá, že žalobkyně splnila uložené opatření, opravila malbu v okolí výklenku stropního okna v předsíňce u toalety v zázemí provozovny a v době kontroly dne 1. 8. 2014 již tato malba byla udržována v dobrém stavu. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že k odlupování malby docházelo a že se nejedná jen o domněnky žalované.

34. Jak již soud uvedl výše, na žalobkyni se vztahovala povinnost dodržovat všeobecné hygienické požadavky stanovené v příloze II nařízení o hygieně vyplývající z čl. 4 odst. 2 téhož nařízení. Podle kapitoly I odst. 1 přílohy II nařízení o hygieně platí, že „[p]otravinářské prostory musí být udržovány v čistotě a v dobrém stavu.“ Žalobkyně tuto svou povinnost nepopírala, pouze odmítala příčinnou souvislost mezi odlupováním malby a možností, že neuchovává potraviny v čistotě a v dobrém stavu. Žalovaná podle názoru soudu zcela správně poukázala na to, že smyslem předmětného ustanovení je minimalizovat riziko kontaminace potravin. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně ve své provozovně nabízela k prodeji mimo jiné i nebalené pečivo, tudíž odlupující se omítka naprosto logicky představuje riziko kontaminace těchto potravin, byť k odlupování docházelo v zázemí provozovny. Pohyb pracovníků provozovny v prostoru, kde se odlupovala (K.ř.č. 1 - rozsudek) omítka, totiž mohl vést k přenesení této nečistoty na nebalené pečivo a k jeho kontaminaci. Soud proto na rozdíl od žalobkyně shledal příčinnou souvislost mezi odlupováním malby a rizikem kontaminace potravin a ztotožnil se s názorem žalované, že odlupování malby (společně se zjištěnými nečistotami pod mřížkou samoobslužné chladicí vitríny) vypovídá o tom, že provozovna nebyla udržována v čistotě a dobrém stavu. Není přitom podstatné, zda ke kontaminaci potravin skutečně došlo, neboť k naplnění skutkové podstaty správního deliktu postačuje již samotné porušení kapitoly I odst. 1 přílohy II nařízení o hygieně, které podle názoru soudu bylo prokázáno. Soud dodává, že není podstatné subjektivní přesvědčení žalobkyně, že určité hygienické nedostatky nebyly správním deliktem, nýbrž výhradně to, že se o porušení právních předpisů objektivně jednalo.

35. Následně se soud zaměřil na námitky týkající se složení ovocných džemů. Podle čl. 16 nařízení č. 178/2002 platí, že „[a]niž jsou dotčena specifičtější ustanovení potravinového práva, nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace poskytované o nich jakýmkoli médiem uvádět spotřebitele v omyl.“ V citovaném ustanovení se odráží jeden ze základních cílů potravinového práva, kterým je ochrana spotřebitele, zde konkrétně před jakýmkoli ovlivňováním jeho rozhodování jakkoli zkreslenými informacemi. Právě z důvodu ochrany spotřebitele je pak podle názoru soudu třeba důsledně vycházet z konkrétních údajů uvedených na obalu produktu a postihovat ty případy, kdy skutečné složení výrobku neodpovídá údajům zjistitelným z jeho obalu. Pokud tedy v projednávané věci měly jednotlivé džemy obsahovat 60 % ovoce, o čemž není sporu, a pokud současně obaly v rámci složení výrobku uváděly vždy toliko jeden konkrétní druh ovoce, soud se ztotožňuje s názorem žalované, že výrobky měly obsahovat 60 % právě tohoto konkrétního druhu ovoce. To však nebylo splněno, neboť ostružinový džem (v jehož složení byly jako jediné ovoce uvedeny ostružiny) neobsahoval 60 % ostružin, nýbrž jen 21,9 % ostružin, a malinový džem (v jehož složení byly jako jediné ovoce uvedeny maliny) neobsahoval 60 % malin, ale pouze 14,7 % malin. Za situace, kdy odebrané vzorky nevyhověly v tomto znaku požadavkům uvedeným na obalu, soud dospěl k jednoznačnému závěru, že spotřebitel byl uveden v omyl ve smyslu čl. 16 nařízení č. 178/2002. Soud nesouhlasí s argumentem žalobkyně, že obaly předmětných výrobků nedeklarovaly obsah ostružin či malin 60 %. Podle názoru soudu je podstatné to, že obaly těchto výrobků deklarovaly podíl ovocné složky 60 % a současně ve složení uváděly vždy pouze jeden druh ovoce, tudíž se průměrný spotřebitel logicky mohl domnívat (a oprávněně očekávat), že džem bude obsahovat 60 % ovoce, které je v jeho složení jako jediné uvedeno. Nižší obsah konkrétního jediného druhu ovoce uvedeného ve složení výrobku, než odpovídá deklarovanému podílu 60 % ovoce, pak automaticky představuje klamání spotřebitele. Z tohoto důvodu podle názoru soudu nebylo třeba, aby se analýza předmětných produktů zaměřila i na jiné druhy ovoce, než jaké byly uvedeny na obalu. Žalobkyně se navíc mýlí, pokud se domnívá, že případné zjištění dalšího druhu ovoce neuvedeného ve složení výrobku by znamenalo jiný správní delikt. Stále by se totiž jednalo o uvádění spotřebitele v omyl, že ostružinový džem obsahuje 60 % ostružin, resp. malinový džem 60 % malin, neboť tento nesprávný dojem spotřebitel po přečtení údajů na obalech těchto výrobků získává. Není přitom podstatné, zda výrobky obsahují i jiné ovoce, neboť nic takového na obalu uvedeno není, a spotřebitel tak zůstává klamán. Soud proto nesdílí přesvědčení žalobkyně, že byla postižena za něco, co nespáchala.

36. Popsaným jednáním žalobkyně naplnila skutkovou podstatu § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, neboť jako provozovatel potravinářského podniku porušila povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravujícím požadavky na potraviny, konkrétně povinnost podle čl. 16 nařízení č. 178/2002. V této souvislosti soud připomíná, že odpovědnost za tento správní delikt je koncipována jako objektivní, tedy bez ohledu na zavinění ze strany žalobkyně. Je-li odpovědnost za správní delikt pojata jako odpovědnost objektivní, má pachatel tohoto deliktu možnost se vyvinit, pokud (K.ř.č. 1 - rozsudek) prokáže naplnění tzv. liberačního důvodu. V případě správních deliktů podle § 17 zákona o potravinách je liberační důvod upraven v § 17i odst. 1 téhož zákona, podle kterého „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Soudní judikatura přitom již v minulosti dovodila, že pokud zákon podmiňuje liberaci „úsilím“, je třeba vyjít z toho, že se jedná o aktivní činnost k zabránění porušení právní povinnosti. Jelikož liberační důvody (zde tedy vynaložení veškerého úsilí) představují výjimku ze zásady objektivní odpovědnosti, uplatní se pouze ve výjimečných a opodstatněných případech (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 A 17/2012-101, publ. pod č. 2880/2013 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 As 95/2016-64, oba dostupné na www.nssoud.cz).

37. S těmito závěry se zdejší soud plně ztotožňuje a dodává, že za aktivní činnost směřující k zabránění porušení právní povinnosti rozhodně nelze považovat to, že se žalobkyně spoléhala na ujištění dodavatele, že se jedná o potravinu vyhovující právním předpisům a splňující deklarace uvedené na obalech. Žalobkyní zmíněný odkaz na § 2 odst. 3 správního řádu považuje soud v tomto kontextu za zcela nepřiléhavý. Soud nepřehlédl, že se v případě žalobkyně nejednalo o aktivitu preventivní, neboť formuláře kontroly jakosti, které ve správním řízení předložila, byly datovány dnem 13. 10. 2014, resp. 17. 10. 2014, ačkoli předmětné džemy jí podle dodacího listu byly dodány již dne 25. 3. 2014 (pozdější termín jejich dodání žalobkyně netvrdila, ani neprokázala). V této souvislosti soud hodnotí jako správné, pokud toto datum (25. 3. 2014) označila žalovaná jako den, od kdy žalobkyně uváděla předmětné džemy na trh. Žalobkyně by si totiž měla uvědomit, že podle čl. 3 odst. 8 nařízení č. 178/2002 se uváděním na trh rozumí držení potravin za účelem prodeje, včetně nabízení k prodeji nebo jakékoli jiné formy převodu, zdarma nebo za úplatu, jakož i prodej, distribuce a další formy převodu jako takové. Zmíněný dodací list jednoznačně prokazuje, že žalobkyně předmětné džemy od 25. 3. 2014 držela, přičemž není pochyb o tom, že měla v úmyslu je prodávat (což také následně činila), tedy je uváděla na trh.

38. Podle názoru soudu tedy žalobkyně skutečně nevynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení právní povinnosti, resp. nebyla v tomto směru dostatečně aktivní. Žalobkyně by měla vzít v potaz, že smyslem právní úpravy potravinového práva je ochrana konečného spotřebitele, jeho zdraví a v krajních případech i života, a proto musí každý podnikatel, který se podílí na „cestě“ určité potraviny ke konečnému spotřebiteli, nést plnou odpovědnost za vlastnosti jím prodávaného produktu a činit maximální možná opatření k tomu, aby se předešlo jakémukoli poškození spotřebitele. S ohledem na tyto zvýšené nároky spojené s nutností chránit spotřebitele lze z hlediska liberace považovat za přiměřený požadavek, aby žalobkyně před uvedením produktu na trh od dodavatele vyžadovala laboratorní rozbor konkrétního složení každého jednotlivého produktu. To platí tím spíše v situaci, kdy žalobkyně navazovala nové obchodní vztahy s tureckým dodavatelem. Pokud si tedy žalobkyně od tohoto dodavatele předem nevyžádala laboratorní rozbor předmětných džemů, ani sama takový rozbor nezadala, nevynaložila podle názoru soudu veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Z tohoto pohledu tak ex post realizované vyžádání si formulářů kontroly jakosti nepředstavuje dostatečné úsilí, neboť nešlo o laboratorní rozbor. Z hlediska možné liberace je pak naprosto irelevantní, jak žalobkyně po zjištění rozdílu mezi deklarovaným a skutečným obsahem džemů komunikovala se svým dodavatelem, co po něm požadovala, i to, že se cítí podvedena. Soud proto uzavírá, že liberační důvod podle § 17i odst. 1 zákona o potravinách nebyl naplněn, neexistoval ani prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, a pokud jde o zjištění skutečného stavu věci ohledně možného liberačního důvodu, nedošlo ani k porušení § 3 správního řádu.

39. K námitce žalobkyně, že potraviny s nedostatečným označením (čtyři balení PREMIUM malinového džemu) byly umístěny v části provozovny určené nikoli veřejnosti, tj. kam se spotřebitel nemohl dostat, soud připomíná, že byly umístěny mezi ostatním zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu a nebyly označeny jako vyřazené. Soud rovněž nepřehlédl, že na (K.ř.č. 1 - rozsudek) stejném místě bylo umístěno i dalších nedostatečně označených 116 balení PREMIUM malinového džemu uvedených rovněž ve výroku 4 b) napadeného rozhodnutí. Žalobkyni bylo v tomto případě kladeno za vinu, že nevyřadila předmětné nedostatečně označené potraviny z oběhu. Podle názoru soudu je proto klíčová ta skutečnost, že podle § 2 písm. o) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 se uváděním do oběhu rozumí též skladování. Pokud tedy žalobkyně předmětné potraviny (šlo celkem o 120 džemů, nikoli jen 4 kusy, jak nesprávně tvrdila) skladovala společně s ostatním zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu (tj. k prodeji), aniž by je zřetelně označila za vyřazené, soud má za to, že je nadále uváděla do oběhu ve smyslu § 2 písm. o) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014, což logicky znamená, že je z oběhu nevyřadila. Je přitom lhostejné, že se tyto potraviny nacházely v části provozovny, která není přístupná spotřebitelům, a z tohoto umístění nelze podle názoru soudu dovozovat ani to, že dotčené zboží není určeno k prodeji. Tvrzení žalobkyně, že takové zboží může sloužit osobní spotřebě, soud ve shodě se žalovanou pokládá za ryze účelové a navíc nepodložené (žalobkyni nic nebránilo takové tvrzení včas – např. již v průběhu kontroly – uplatnit a řádně doložit, což neučinila). Pokud byly všechny předmětné džemy umístěny mezi ostatním zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu a nebyly označeny jako vyřazené, rozhodně nelze hovořit o tom, že by žalobkyně učinila jakékoli opatření k tomu, aby se jejich prodeji zabránilo. Soud uzavírá, že i ve vztahu k tomuto skutku byl stav věci zjištěn v souladu s § 3 správního řádu, porušení povinnosti ze strany žalobkyně bylo řádně prokázáno a nejednalo se o pouhé domněnky správních orgánů, jak chybně naznačovala žalobkyně.

40. Soud neshledal ani namítané vady výroků 4 a) a 4 b) napadeného rozhodnutí, pokud jde o tu část skutku, že z obalů džemů nebylo zjistitelné, který z uvedených číselných údajů představuje DMT a který označení šarže. Soud především zdůrazňuje, že žalovaná v těchto výrocích přesně popsala číselné údaje uvedené na obalech džemů (PREMIUM Meruňkový džem – 08-14, 08-16, 9 112, PREMIUM Pomerančový džem – 08-14, 08-16, 9 06, PREMIUM Višňový džem – 08-14, 08-16, 9 111, PREMIUM Jahodový džem – 08-14, 08-16, 8 39 a PREMIUM Malinový džem – 08-14, 08-16, 8 12) s tím, že etikety pro české spotřebitele obsahovaly text: „Minimální trvanlivost do: uvedeno na obalu“. Současně žalovaná v těchto výrocích konstatovala, že na obalu byly uvedeny tři různé číselné údaje ve třech řádcích pod sebou a žádný nebyl ve formátu den, měsíc, rok, tudíž nebylo zřejmé, který z nich je DMT a zda je některý označením šarže. Toto vymezení skutku považuje soud za naprosto dostatečné a jednoznačné, neboť zahrnuje přesnou specifikaci uvedených číselných údajů a je zjevné, že text: „Minimální trvanlivost do: uvedeno na obalu“ byl umístěn na samostatné etiketě pro českého spotřebitele, nikoli u některého z těchto číselných údajů. Vzhledem k tomu, že žalovaná současně jasně specifikovala datum a místo spáchání přestupku, resp. jeho zjištění, tj. 17. 10. 2014 v provozovně žalobkyně v Mostě, Lipová 819, není podle názoru soudu možné toto deliktní jednání zaměnit s jiným, tudíž byly splněny i požadavky na formulaci výroku shrnuté v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, a napadené rozhodnutí vyhovuje i z hlediska požadavků předestřených Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2252/10, dostupném na nalus.usoud.cz, na které odkazovala žalobkyně. Zdejší soud dále připomíná, že i v tomto případě byla kontrolní zjištění zaznamenána do příslušného protokolu o kontrole (ze dne 17. 10. 2014, č. P123-5090/14) a žalobkyně proti těmto zjištěním nepodala námitky, ačkoli o této možnosti byla řádně poučena; při kontrole byla rovněž pořízena fotodokumentace. Soud proto nesouhlasí s tvrzením žalobkyně o nedostatečném vymezení skutku, o nezjistitelnosti předmětných údajů a nemožnosti jejich přezkoumání, ani s jejím názorem, že nelze bez dalšího rozhodnout, zda je za tento správní delikt odpovědná. I v tomto případě jde pochopitelně o objektivní odpovědnost a soud nemá pochybnosti o tom, že se žalobkyně předmětného správního deliktu dopustila.

41. K námitkám rozporujícím výši uložené sankce soud předně připomíná, že za nejpřísněji trestný správní delikt, kterým bylo porušení § 17 odst. 2 písm. q) zákona o potravinách ve znění účinném (K.ř.č. 1 - rozsudek) od 1. 1. 2015, mohla být žalobkyni podle § 17 odst. 11 písm. c) téhož zákona uložena pokuta do výše 10 000 000 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni uložila pokutu ve výši pouhých 6 % maximální možné sankce. Na tomto místě soud poznamenává, že žalovaná v napadeném rozhodnutí naprosto správně zohlednila skutečnost, že v průběhu správního řízení nabyla dne 1. 1. 2015 účinnosti novela zákona o potravinách, která změnila výši sankcí za některé správní delikty, jichž se žalobkyně dopustila. Žalovaná v souladu se zásadou vyplývající z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která ukládá aplikovat pozdější právní úpravu, je-li pro pachatele příznivější, porovnala znění zákona o potravinách účinné do 31. 12. 2014 (v době spáchání jednotlivých správních deliktů) se zněním téhož zákona účinným od 1. 1. 2015 a v jednom případě zjistila, že nová právní úprava je příznivější. Za správní delikt původně upravený v § 17a odst. 1 písm. f) zákona o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 totiž hrozila sankce ve výši do 50 000 000 Kč, nicméně za týž správní delikt nově upravený v § 17 odst. 2 písm. q) zákona o potravinách ve znění účinném od 1. 1. 2015 hrozila sankce jen do výše 10 000 000 Kč, proto bylo namístě aplikovat novější právní úpravu, která byla pro žalobkyni příznivější. To žalovaná učinila, ostatně ani žalobkyně v tomto směru v žalobě nic nenamítala.

42. Odkazuje-li žalobkyně na § 39 odst. 1 trestního zákoníku, soud podotýká, že zákon o potravinách obsahuje vlastní právní úpravu okolností, k nimž se přihlíží při stanovení výše sankce, a proto aplikace citovaného ustanovení trestního zákoníku nepřichází v úvahu. Podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách platí, že „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Z napadeného rozhodnutí i z rozhodnutí inspektorátu přitom vyplývá, že oba správní orgány vzaly při stanovení výše pokuty v potaz všechna zmíněná kritéria. V neprospěch žalobkyně žalovaná z hlediska závažnosti protiprávního jednání zohlednila množství spáchaných správních deliktů, jakož i recidivu žalobkyně, která již v minulosti byla za obdobné správní delikty ve stejné provozovně trestána (k tomu odkázala na rozhodnutí ze dne 6. 8. 2014, č. j. SZPI/AA591- 15/2013, jež nabylo právní moci dne 7. 8. 2014) a toto potrestání nevedlo k její nápravě. Z hlediska způsobu spáchání správního deliktu žalovaná v neprospěch žalobkyně zhodnotila, že nedostatky na úseku hygieny byly zjevné, mohly být odstraněny na základě vnitřní kontroly, nikoli až po zjištění učiněném orgánem státního dozoru, hygienický nedostatek spočívající v nezajištění přívodu tekoucí teplé vody nebyl navzdory uloženému opatření ze dne 25. 6. 2014 odstraněn a trval minimálně od 25. 6. 2014 do 1. 8. 2014 a dále přihlédla k větší intenzitě klamání spotřebitele, kdy laboratorním rozborem zjištěný podíl příslušného druhu ovoce byl významně nižší než podíl deklarovaný na obalu výrobku (o 56 %, resp. o 70 %). V neprospěch žalobkyně bylo dále vzato v potaz množství nedostatečně označených džemů, které byly uváděny na trh (520 kusů), neboť koupí-li si průměrný spotřebitel jeden až dva kusy, mohl být poškozen chráněný zájem stovek spotřebitelů. S těmito závěry stran okolností hodnocených v neprospěch žalobkyně se soud plně ztotožňuje a dodává, že žalobkyně se klamání spotřebitele dopustila (byť je přesvědčena o opaku), tudíž i intenzita klamání a množství potenciálně dotčených spotřebitelů představují relevantní přitěžující okolnosti.

43. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že nebyla vzata v potaz žádná polehčující okolnost. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zřetelně popsala, že ve prospěch žalobkyně zohlednila z hlediska následků správního deliktu skutečnost, že nebyl zjištěn žádný škodlivý účinek na lidské zdraví. Podle názoru soudu je tak zjevné, že tuto okolnost žalovaná hodnotila jako polehčující, tj. ve prospěch žalobkyně. S tímto závěrem soud rovněž naprosto souhlasí. K dalším žalobkyní formulovaným domnělým polehčujícím okolnostem soud uvádí, že subjektivní přesvědčení žalobkyně, že se v určitých případech nedostatků na úseku hygieny nejednalo o správní delikt, nic nemění na tom, že objektivně šlo o protiprávní jednání, čehož si žalobkyně měla být vědoma, neboť neznalost zákona neomlouvá, a že zjištěné nedostatky skutečně byly zjevné. Soud se proto neztotožnil s názorem žalobkyně, že by její subjektivní přesvědčení, že neporušuje zákon, mohlo být polehčující okolností. (K.ř.č. 1 - rozsudek) odvolacím námitkám vyhověla, soud poznamenává, že žalovaná přisvědčila žalobkyni toliko stran nepřehlednosti výroku rozhodnutí inspektorátu a potřebnosti upřesnit ve výroku den uvedení džemů s klamavým deklarovaným složením na trh a dále opravila nesprávná data zjištění dvou dílčích správních deliktů. Z uvedeného je podle názoru soudu zjevné, že žalovaná oproti inspektorátu nezjistila nižší počet správních deliktů, ani neshledala, že by byly méně závažné, nebo že by měly být jinak hodnoceny polehčující či přitěžující okolnosti. Za dané situace má soud za to, že žalovaná nevyhověla žádné odvolací námitce, která by mohla mít jakýkoli vliv na výši uložené pokuty, a proto nebyla povinna při rozhodování o výši sankce brát v potaz to, že některé argumenty žalobkyně akceptovala.

45. Podle názoru soudu nebylo povinností žalované při stanovení výše pokuty zohlednit skutečnost, že se žalobkyně po zjištění problému ohledně složení džemů obrátila na česko-tureckou komoru a byla připravena podat podnět k vyšetření celé věci jako podvodu. Tyto skutečnosti totiž nic nemění na závažnosti správního deliktu, způsobu jeho spáchání, jeho následcích a okolnostech, za nichž byl spáchán. Ze stejného důvodu nebyla žalovaná povinna přihlédnout k tomu, že se žalobkyně snažila identifikovat všechna možná nebezpečí, určit systémy k předcházení rizikům a celý systém HACCP přepracovala. Tyto aktivity žalobkyně totiž následovaly až po zjištění příslušného správního deliktu a po uložení opatření k nápravě ze dne 1. 8. 2014, č. P107- 50061/14/D, spočívajícího v povinnosti provést aktualizaci příručky systému založeného na zásadách HACCP. Pokud by žalobkyně předmětný systém nepřepracovala (neaktualizovala), dopustila by se správního deliktu nesplnění povinnosti uložené opatřením orgánu dozoru ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci. Popsané aktivity žalobkyně proto soud nepovažuje za polehčující okolnost, neboť nešlo o její dobrovolnou aktivitu, nýbrž o plnění stanovené povinnosti pod hrozbou další možné sankce. Soud zároveň pokládá za irelevantní, že hledání nesrovnalostí v systému HACCP podle žalobkyně není hlavní kontrolní činností pracovníků inspektorátu. Žalobkyně by si měla uvědomit, že podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci inspektorátu přísluší kontrolovat mimo jiné splnění povinností stanovených přímo použitelnými předpisy Evropské unie, mezi které patří i nařízení o hygieně, tudíž pracovníci inspektorátu byli oprávněni zkoumat případné nesrovnalosti v systému HACCP a zjištěné nedostatky postihovat. Soud současně odmítá, že by v souvislosti se stanovením výše pokuty a hodnocením polehčujících a přitěžujících okolností došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, ať již z hlediska transparentnosti rozhodování či z hlediska předcházení možné libovůli.

46. Soud nepřisvědčil názoru žalobkyně o údajném exemplárním potrestání žalobkyně, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalovaná řádně zhodnotila veškerá kritéria uvedená v § 17i odst. 2 zákona o potravinách, nevybočila z rámce vymezeného tímto ustanovením a přihlédla též k majetkovým poměrům žalobkyně, byť ona sama navzdory opakované výzvě své majetkové poměry nedoložila. Žalobkyně má částečně pravdu v tom, že inspektorát pochybil, pokud se jejími majetkovými poměry nezabýval, nicméně žalobkyně by si měla uvědomit, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří dohromady jeden celek, tudíž toto dílčí pochybení bylo napraveno tím, že žalovaná vzala majetkové poměry žalobkyně v potaz. Příslušné závěry žalované pokládá soud za naprosto adekvátní a zdůrazňuje, že sama žalobkyně svou pasivitou způsobila, že žalovaná neměla k dispozici informace o jejích aktuálních majetkových poměrech, které tak nemohla při stanovení výše pokuty zohlednit. Tato skutečnost jde však výhradně k tíži samotné žalobkyně, která byla dne 29. 4. 2015 a dne 5. 10. 2015 řádně vyzvána k doložení svých majetkových poměrů, avšak marně. Soud nepřehlédl ani to, že se dne 20. 10. 2015 v přítomnosti právního zástupce žalobkyně konalo dokazování listinami opatřenými žalovanou, a to rozvahou žalobkyně v plném rozsahu k 31. 12. 2013, výkaz zisku a ztráty žalobkyně k 31. 12. 2013 a související přílohou k účetní závěrce, přičemž ani při této příležitosti právní zástupce žalobkyně nepředložil žádné aktuálnější doklady o majetkových poměrech žalobkyně. Za dané procesní situace považuje soud veškeré (K.ř.č. 1 - rozsudek) námitky upozorňující na údajně ochromující charakter pokuty, její domnělou nepřiměřenost k majetkovým poměrům žalobkyně a možný přímý vliv na její podnikatelskou činnost za nedůvodné, neboť žalovaná v tomto ohledu dostatečně zjistila relevantní skutečnosti (s využitím veřejně dostupných údajů ze Sbírky listiny Obchodního rejstříku), a pokud žalobkyně chtěla, aby byly zohledněny i další okolnosti, měla je žalované sdělit a doložit, což neučinila. To platí i ve vztahu k otázce vlivu uložené sankce na společenské postavení žalobkyně a její postavení na trhu, neboť ani v tomto směru žalobkyně žádné relevantní skutečnosti netvrdila ani neprokázala.

47. K namítané nepřiměřenosti uložené pokuty soud dále podotýká, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz, platí, že „… ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena.“ Vzhledem k počtu správních deliktů žalobkyně a s přihlédnutím k jednotlivým polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, které vzaly v potaz správní orgány, dospěl zdejší soud k závěru, že nedošlo k překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, ani ke zneužití tohoto institutu. Pokuta byla uložena ve výši 6 % z maximální částky 10 000 000 Kč, což není zjevně nepřiměřené skutkovým zjištěním správních orgánů, a to ani z hlediska absolutní výše uložené pokuty ve vztahu ke zjištěným majetkovým poměrům žalobkyně. Správní orgány navíc výši pokuty řádně a podrobně odůvodnily s využitím všech kritérií uvedených v § 17i odst. 2 zákona o potravinách. Odůvodnění výše pokuty tak vyhovuje i požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu. Samotná skutečnost, že se pokuta znatelně projeví v majetkové sféře žalobkyně, přitom ještě neznamená, že by se jednalo o sankci nepřiměřenou či jakkoli excesivní nebo o neočekávaný zásah do práv žalobkyně, která si měla být vědoma toho, že za protiprávní (deliktní) jednání může být postižena v souladu se zákonem, což se také stalo.

48. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno plně v souladu se zákonem, respektuje základní zásady správního řízení, je dostatečně odůvodněno a nelze mu vytýkat nepřiměřenost či přepjatý formalismus. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích včas uplatněných žalobních bodů jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. K návrhu žalobkyně na moderaci výše uloženého trestu soud poukazuje na výše uvedenou argumentaci s tím, že podle jeho názoru nebyl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, nejedná se o exces, a proto nebyly naplněny podmínky § 78 odst. 2 s. ř. s. pro jeho snížení nebo dokonce pro upuštění od uložené sankce. Argumentaci žalobkyně, že žádný správní orgán řádně a komplexně neprověřil její majetkové a příjmové poměry, soud pokládá za absurdní, neboť žalovaná učinila pro zjištění majetkových poměrů žalobkyně maximum a nedostupnost aktuálních údajů jde výhradně k tíži samotné žalobkyně, která je žalované navzdory výzvám nesdělila. Soud proto nevyhověl ani návrhu na moderaci pokuty.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadovala, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.