15 A 191/2013 - 87

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Ing. Mgr. Martin Jakuba Bruse a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Ing. J. D . , nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem AK Holubová advokáti, s. r. o., se sídlem v Praze 8, ul. Za Poříčskou bránou č. p. 21/365, PSČ 186 00, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, ul. Jiráskova č. p. 413, PSČ 436 01, za účasti osoby zúčastněné na řízení, a to: Ústecký kraj, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 420/UPS/2013/3 a JID: 131843/2013/KUUK/Sv, č. j. 421/UPS/2013/3 a JID: 131464/2013/KUUK/Sv, č. j. 422/UPS/2013/3 a JID: 130283/2013/KUUK/Sv, č. j. 423/UPS/2013/5 a JID: 129619/2013/KUUK/Sv, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se včasně podanou žalobou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení čtyř rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 420/UPS/2013/3 a JID: 131843/2013/KUUK/Sv, dále č. j. 421/UPS/2013/3 a JID: 131464/2013/KUUK/Sv, dále č. j. 422/UPS/2013/3 a JID: 130283/2013/KUUK/Sv a také č. j. 423/UPS/2013/5 a JID: 129619/2013/KUUK/Sv, kterými byla jako opožděná zamítnuta jeho čtyři odvolání proti čtyřem rozhodnutím Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru (dále jen „správní orgán I. stupně“), a to jednak proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 16. 4. 2012, č. j. MM/SO/S/14949/2012/Ja, jímž bylo na základě žádosti Povodí Labe, s. p., dle ust. § 115 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „stavební zákon“), rozhodnuto o prodloužení platnosti stavebního povolení ze dne 13. 5. 2010, č. j. 193333/2009, ve věci stavby: „PROTIPOVODŇOVÁ OPATŘENÍ NA LABI – ÚSTÍ NAD LABEM – LEVÝ BŘEH“ v k. ú. Ústí nad Labem a Krásné Březno o dva roky (rozhodnutí žalovaného č. j. 420/UPS/2013/3 a JID: 131843/2013/KUUK/Sv), jednak proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 5. 2010, č. j. MM/SO/S/46093/2010/Ja, jímž bylo dle ust. § 115 stavebního zákona vydáno stavební povolení ve věci stavby: „PROTIPOVODŇOVÁ OPATŘENÍ NA LABI – ÚSTÍ NAD LABEM – LEVÝ BŘEH“ v k. ú. Ústí nad Labem a Krásné Březno (rozhodnutí žalovaného č. j. 421/UPS/2013/3 a JID: 131464/2013/KUUK/Sv), jednak proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 8. 2009, č. j. MM/SO/S/172330/2009/Ja, jímž bylo dle ust. § 79 a ust. § 92 stavebního zákona rozhodnuto o změně územního rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007, č. j. MM/SO/S/18711/2007/Ha-11, ve věci stavby: „PROTIPOVODŇOVÁ OPATŘENÍ NA LABI – ÚSTÍ NAD LABEM – LEVÝ BŘEH“ v k. ú. Ústí nad Labem a Krásné Březno (rozhodnutí žalovaného č. j. 423/UPS/2013/3 a JID: 129619/2013/KUUK/Sv), a jednak proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 5. 2007, č. j. MM/SO/S/18711/2007/Ha-11, jímž bylo dle ust. § 79 a ust. § 92 stavebního zákona vydáno územní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby: „PROTIPOVODŇOVÁ OPATŘENÍ NA LABI – ÚSTÍ NAD LABEM – LEVÝ BŘEH“ v k. ú. Ústí nad Labem a Krásné Březno (rozhodnutí žalovaného č. j. 422/UPS/2013/3 a JID: 130283/2013/KUUK/Sv). Současně žalobce požadoval, aby soud zrušil i všechna čtyři prvostupňová rozhodnutí a žalovanému uložil uhradit mu náklady soudního řízení. V žalobě ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 423/UPS/2013/5, jímž bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 5. 2007 (dále jen „územní rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007“), a k rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 422/UPS/2013/3, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 8. 2009 (dále jen „rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009“), žalobce vyjádřil přesvědčení, že obě odvolání podal včas. K tomu podotkl, že územní rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 mu bylo fakticky doručeno dne 25. 6. 2013, a proto dne 10. 7. 2013 podal řádné odvolání, rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 žalobci bylo fakticky doručeno dne 9. 7. 2013, a proto dne 24. 7. 2013 podal řádné odvolání. Žalobce má za to, že doručení veřejnou vyhláškou, ze kterého vyšel žalovaný, je zde bez významu, a to proto, že správní orgán I. stupně v rozporu se svou zákonnou povinností neoznačil na rozhodnutí žalobce jako účastníka řízení. Po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby nejen kontroloval úřední desku správního orgánu I. stupně, nýbrž dokonce, aby kontroloval i rozhodnutí, na kterých v rozporu s právním předpisem chybí informace, že je účastníkem řízení. Ve vztahu k územnímu rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 pak žalobce namítl, že dané rozhodnutí trpí vážnými vadami. První vážnou vadu způsobuje skutečnost, že žalobce nebyl v rozporu s ust. § 69 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), veden jako účastník řízení, ač coby vlastník sousedních pozemků p.č. „X“ a p.č. „X“ v k.ú. Trmice podle ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona účastníkem řízení byl. Z tohoto důvodu nemohl žalobce včas uplatnit své námitky ve správním řízení. Ve vztahu k územnímu rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 dále žalobce namítl, že dvě ocelové haly pro skladování prvků mobilních stěn, jejichž umístění je součástí napadeného rozhodnutí, neodpovídají charakteru liniové stavby, konstrukčně ani funkčně nesouvisí s protipovodňovou bariérou. Svou polohou jsou naprosto odděleny více než o jeden kilometr od hlavní stavby v místě, které pro splnění účelu protipovodňové bariéry tuto konkrétní polohu nijak nevyžaduje. Stavba ocelových hal ovlivňuje zcela jinou skupinu účastníků, než stavba protipovodňové bariéry, jejíž název rozhodnutí prakticky nese. Tato skutečnost nebyla správním orgánem správně vyhodnocena, umístění ocelových hal nemělo být tímto rozhodnutím povoleno a o umístění ocelových hal mělo být rozhodnuto v samostatném územním řízení nebo mu měla být věnována zvláštní pozornost například požadavkem na vyjádření osob dotčených stavbou ocelových hal tak, aby byla s jistotou ochráněna jejich práva. Ve vztahu k územnímu rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 žalobce rovněž namítl, že na jeho sousedním pozemku je provozováno muzeum v historickém objektu československého předválečného opevnění. Dále je historický objekt využíván občanským sdružením Klub vojenské historie Ústí nad Labem k neziskovým a veřejně prospěšným akcím, například v rámci městem podporovaných Dnů evropského dědictví. Umístění objektu má svůj historický a estetický kontext. Pokud budou v bezprostřední blízkosti objektu žalobce postaveny dvě ocelové (plechové) haly o velikosti 24,75 m x 12,90 m a 18,75 m x 12,90 m, má to samozřejmě zásadní negativní dopad na využití objektu ve vlastnictví žalobce. Ve vztahu k rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 pak žalobce namítl, že dané rozhodnutí trpí vážnými vadami. První vážnou vadu způsobuje skutečnost, že žalobce nebyl v rozporu s ust. § 69 odst. 2 správního řádu veden jako účastník řízení, ač coby vlastník sousedních pozemků p.č. „X“ a p.č. „X“ v k.ú. Trmice podle ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona účastníkem řízení byl. Z tohoto důvodu nemohl žalobce včas uplatnit své námitky ve správním řízení. Rozhodnutím o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 přitom byla změněna dispozice dvou ocelových hal na jednu ocelovou halu o rozměrech 48 m x 8 m cca umístěnou cca 6 metrů od pozemku žalobce, v důsledku čehož žalobce namítá, že tato změna byla popsána zcela nedostatečně, takřka vůbec. V územním rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 bylo ve výroku zcela explicitně definováno umístění skladových hal, a to včetně odstupových vzdáleností od okolních pozemků, rozhodnutí také definovalo konkrétní situační výkresovou přílohu, která byla razítkem úřadu autorizovaná a na které byla poloha skladových hal zakreslena. Oznámení zahájení řízení o změně územního rozhodnutí a ani samotné rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 toto umístění ve výroku nijak nezpochybňuje ani neredefinuje, nezmiňuje v popisu změn, ani neodkazuje, že je změna umístění hal v přílohách, a v přílohách se nenachází úřadem autorizovaná výkresová příloha dokládající změny. Pokud by se tímto rozhodnutím rozhodovalo o změně umístění ocelové haly, byl by jeho výrok klamavý a zatajující zásadní informace, což silně zpochybňuje samotné rozhodnutí, neboť to odnímá účastníkům právo se spravedlivou a vstřícnou cestou dozvědět, o čem se rozhoduje a vůči čemu uplatňovat svá práva. K tomu žalobce podotkl, že informaci, že přípojkou NN k halám je dotčen jiný pozemek, nepovažuje za relevantní informaci ke změně umístění haly o velikosti 48 m x 8 m. Stavebník sice podal dne 15. 4. 2009 žádost o vydání změny územního rozhodnutí, nicméně součástí této žádosti byla výkresová dokumentace z února 2009 a tato dokumentace se shoduje v umístění hal s umístěním daným původním územním rozhodnutím. Tato dokumentace byla též podkladem oznámení a veřejného ústního jednání dne 26. 5. 2009. Ani v oznámení ani v podkladech nebylo zmínky o změně umístění hal a nebylo to projednáváno na veřejném zasedání. Teprve dne 30. 7. 2009 zažádal stavebník o náhradu umístění dvou hal za jednu jinak umístěnou a zaslal podklady, ze kterých je zřejmý jeho úmysl. To ovšem nastalo až po veřejném jednání, takto zásadní informace se tak nedostala k veřejnosti. Bylo proto potřeba svolat nové veřejné jednání či s tímto jinak prokazatelně seznámit účastníky řízení, což se však nestalo. Tímto postupem byla účastníkům řízení odňata jejich zákonná práva. V této souvislosti žalobce dále namítl, že stavební povolení zasáhlo do jeho práv necitlivým umístěním stavby. Umístění moderní ocelové (plechové) haly vedle historického objektu muzea opevnění zásadně mění okolní ráz a jeho zhyzděním poškozuje jeho dosavadní stav a možnost užívání. Obzvlášť hrubě se necitlivost projevuje ve faktu, že právě toto umístění si nevyžaduje žádný objektivní důvod – hala se dala postavit jinak a jinde na řadě míst, kde by nepoškozovala práva a zájmy lidí. Navíc by se jistě dala pro účel skladování využít celá řada již postavených a přitom nevyužívaných prostor v Ústí nad Labem, nebylo nutno stavět „na zelené louce“. Objekt muzea opevnění je využíván k trávení volného času a rekreaci a do doby stavby plechové haly byl prosluněný, dnes je však v odpoledních hodinách pozemek zcela zastiňován. Jedná se o sen nadšené party lidí, kteří muzeum opevnění rekonstruovali, pořádají na něm kulturní a historické akce, je to sen lidí, kteří ve svém volném čase dobrovolně a zdarma přispívají k historickému uvědomění naší společnosti. Stavbou plechové haly však bylo jejich snažení do značné míry znehodnoceno. Ve skutečně demokratické společnosti nelze porovnávat zájmy investora plechové haly oproti zájmům nadšenců, kteří rekonstruují naše historické dědictví, pouze z hlediska výše finanční investice, která je u investora haly přirozeně vyšší. Kromě výše finanční investice však není jiného důvodu, proč by plechová hala měla stát právě na tomto místě. Dále v žalobě ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 421/UPS/2013/3, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 5. 2010 (dále jen „stavební povolení ze dne 13. 5. 2010“), a k rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 420/UPS/2013/3, kterým bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 16. 4. 2012 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012“), žalobce rovněž vyjádřil přesvědčení, že obě odvolání podal včas. K tomu podotkl, že stavební povolení ze dne 13. 5. 2010 i rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 mu byla fakticky doručena dne 9. 7. 2013, a proto dne 24. 7. 2013 podal žalobce řádná odvolání. Žalobce má za to, že žalovaným provedená aplikace ust. § 84 odst. 1 správního řádu nebyla na místě. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry obsažené v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, ohledně opomenutých účastníků. Z daného rozhodnutí je dle žalobce zjevné, že postupem podle ust. § 84 odst. 1 správního řádu není možno odejmout právo na odvolání účastníku, který se s rozhodnutím bez vlastní viny neseznámil. Ve vztahu ke stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010 pak žalobce namítl, že dané rozhodnutí trpí vážnými vadami. První vážnou vadu způsobuje skutečnost, že žalobce nebyl v rozporu s ust. § 69 odst. 2 správního řádu veden jako účastník řízení, ač coby vlastník sousedních pozemků p.č. „X“ a p.č. „X“ v k.ú. Trmice podle ust. § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona účastníkem řízení byl. Z tohoto důvodu nemohl žalobce včas uplatnit své námitky ve správním řízení. Dále ve vztahu ke stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010 žalobce namítl, že stavební povolení bylo nezákonně vydáno v rozporu s územním rozhodnutím, neboť namísto dvou ocelových hal v územním rozhodnutí explicitně určených bylo stavební povolení vydáno na jednu ocelovou halu s jinými rozměry a umístěním. Ozměně polohy a rozměrů plechových hal není ve změně územního rozhodnutí ani slovo, platí tedy jednoznačně určení umístění dvou ocelových hal tak, jak bylo vyřčeno v původním územním rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007. Žalobce dále v tomto směru namítl, že o stavebním povolení na skladovací prostory mobilních prvků mělo být rozhodnuto v samostatném stavebním řízení pro principielní odlišnosti od ostatních částí stavby. Objekt neodpovídá charakteru liniové stavby, konstrukčně ani funkčně nesouvisí s protipovodňovou bariérou. Svou polohou naprosto oddělenou více než 1 km od hlavní stavby je umístěn v místě, které si pro splnění účelu protipovodňové bariéry tuto konkrétní polohu nijak nevyžaduje. Objekt ovlivňuje zcela jinou skupinu účastníků než stavba protipovodňové bariéry, jejíž název rozhodnutí prakticky nese. V odůvodnění stavebního povolení ze dne 13. 5. 2010 je uvedeno, že stavebnímu úřadu byly dobře známy poměry staveniště, a proto upustil od ohledání na místě. Z nastalé situace vyplývá, že v případě skladovacích prostor znalost stavebního úřadu o poměrech staveniště dobrá rozhodně nebyla a neoprávněně se poměry staveniště nezabýval, ač je to jeho povinností a smyslem existence – sledovat okruh účastníků, hájit a koordinovat zájmy všech. To bylo potvrzeno zejména událostmi z roku 2013, kdy stavební úřad žalobci nejprve tvrdil, že na předmětné místo není vydáno žádné územní rozhodnutí ani stavební povolení. Posléze tam dokonce provedl místní šetření, kterým ověřil, že tam není nic stavěno, a to přesto, že územní rozhodnutí i stavební povolení bylo již několik let vydáno a stavební činnost zahájena již byla. Vedle toho žalobce namítl, že stavební povolení ze dne 13. 5. 2010 zasáhlo do jeho práv necitlivým umístěním stavby, která může zcela zbytečně zničit práci nadšenců z Klubu vojenské historie Ústí nad Labem, kteří dobrovolně rekonstruovali objekt opevnění a starají se o něj, a to přesto, že umístit plechovou halu právě na tomto místě vůbec nebylo nutné. Ve vztahu k rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 žalobce uvedl, že vůči tomuto rozhodnutí uplatňuje shodné námitky jako vůči stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010. Závěrem žalobce rozporoval postup úředníků odboru územního plánování a stavebního řádu správního orgánu I. stupně v roce 2013, který současně chronologicky předestřel, s tím, že si je vědom, že tento postup se netýká žalobou napadených rozhodnutí. Nicméně tak žalobce učinil jednak pro dokreslení situace a jednak proto, že z něj je zřejmé, že nebylo možné klást na žalobce přehnané nároky ohledně povinnosti sledovat informace na úřední desce, když i úředníci, kteří prvostupňová rozhodnutí vydali, následně tvrdili, že žádné územní rozhodnutí či stavební povolení vydáno nebylo. Žalovaný k výzvě soudu předložil příslušný správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zevrubně předestřel dosavadní průběh správního řízení a v němž navrhl zamítnutí žaloby ve vztahu ke všem žalobou napadeným rozhodnutím pro nedůvodnost. Ohledně rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 423/UPS/2013/5, které se týkalo územního rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007, a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 422/UPS/2013/3, které se týkalo rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009, žalovaný setrval na názoru vyjádřeném v odůvodnění daných rozhodnutí o tom, že pro počítání lhůty pro podání odvolání proti oběma rozhodnutím byl v projednávaném případě rozhodný okamžik doručení těchto rozhodnutí veřejnou vyhláškou. V územním řízení, zahájeném dne 30. 3. 2007, měl žalobce postavení účastníka řízení, a to sice dle ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Ve správním řízení o změně územního rozhodnutí, zahájeném dne 15. 4. 2009, měl žalobce postavení účastníka řízení, a to sice dle ust. § 94 odst. 4 ve spojení s ust. § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Dále žalovaný připustil, že správní orgán I. stupně opomněl do písemných vyhotovení obou rozhodnutí uvést jména a příjmení účastníků řízení dle ust. § 85 odst. 2 stavebního zákona, nicméně dle žalovaného tato skutečnost neměla vliv na to, že v projednávaném případě je rozhodný okamžik doručení obou rozhodnutí veřejnou vyhláškou. K tomu doplnil, že stavební zákon stanoví pravidla pro doručování v územním řízení odlišně od obecné úpravy obsažené ve správním řádu, když dle ust. § 87 odst. 1 stavebního zákona se účastníkům územního řízení uvedeným v § 85 odst. 2 doručuje oznámení o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou (samozřejmě pouze v tom případě, že je v území vydán územní nebo regulační plán, což v projednávaném případě byl – Územní plán statutárního města Ústí nad Labem, ve znění jeho pozdějších změn a doplňků). Stejným způsobem je pak účastníkům územního řízení uvedeným v § 85 odst. 2 stavebního zákona doručováno územní rozhodnutí, jak plyne z ust. § 92 odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný sice uznává, že pokud správní orgán I. stupně opomenul do písemného vyhotovení obou rozhodnutí uvést jména a příjmení účastníků řízení dle ust. § 85 odst. 2 stavebního zákona, tak tím mohlo dojít k určitému ztížení orientace žalobce ve vydaných rozhodnutích, ovšem i přesto má žalovaný za to, že z obou rozhodnutí, jakož i z obou opatření, kterými byla obě řízení zahájena, bylo možné potenciální dotčenost práv žalobce navrhovaným záměrem vyčíst. Ve všech těchto dokumentech je totiž výslovně uvedeno, že součástí navrhované stavby je i umístění dvou ocelových hal pro uskladnění mobilních stěn na p.p.č. „X“ v k.ú. Ústí nad Labem. Právě tento pozemek přitom bezprostředně sousedí s pozemkem p.č. „X“ v k.ú. Ústí nad Labem, který je ve vlastnictví žalobce. Rozhodně tak dle názoru žalovaného nelze tvrdit, že by z vydaného územního rozhodnutí nebylo pro žalobce seznatelné, kde se navrhovaný záměr bude realizovat. Ohledně rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 421/UPS/2013/3, které se týkalo stavebního povolení ze dne 13. 5. 2010, a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 420/UPS/2013/3, které se týkalo rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012, žalovaný setrval na názoru vyjádřeném v odůvodnění daných rozhodnutí o tom, že pro počítání lhůty pro podání odvolání proti oběma rozhodnutím je příhodná aplikace ust. § 84 odst. 1 správního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení totiž není rozhodné, zda správní orgán s opomenutým účastníkem v průběhu správního řízení formálně jako s účastníkem jednal, ale „pouze“ to, zda tato osoba materiálně splňovala zákonné podmínky pro účastenství v řízení. Tento názor, který vychází ze zásady materiálního pojetí účastenství, byl opakovaně vyjádřen i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 As 45/2007-48, ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 As 122/2011-194, nebo ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 111/2012-30). Odkaz žalobce na právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, považuje žalovaný pro předmětný případ za nepříhodný. Tento rozsudek se totiž vyjadřoval k právní úpravě správního řádu z roku 1967. Na rozdíl od tohoto právního předpisu však již správní řád z roku 2004, účinný v době vedení předmětného správního řízení, výslovně upravuje lhůty pro podání odvolání opomenutými účastníky řízení. Závěry zmiňovaného rozhodnutí rozšířeného senátu tudíž již po nabytí účinnosti správního řádu z roku 2004 aplikovat nelze. V tomto smyslu se ostatně výslovně vyjádřil i samotný Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 111/2012-30. Závěrem žalovaný podotkl, že žalobcem popisovaný postup úředníků odboru územního plánování a stavebního řádu správního orgánu I. stupně v roce 2013 nemá žádný vztah k žalobě proti napadeným rozhodnutím, což sám žalobce v textu žaloby zmiňuje. Dále žalovaný podotkl, že s ohledem na charakter napadených rozhodnutí se nevyjadřuje k těm námitkám žalobce, které směřují proti věcnému řešení projednávaného záměru, neboť tyto námitky by neměly být projednávány v řízení týkajícím se toliko otázky posouzení včasnosti či opožděnosti podaných odvolání žalobce. V následně učiněné replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na všech žalobních námitkách a nadále důrazně poukázal na laxní přístup správních orgánů k celému případu a nespravedlivé vyústění věci vůči jeho osobě. Osoba zúčastněná na řízení, a to Ústecký kraj, se k věci nevyjádřila. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce i tehdejší právní zástupkyně žalovaného s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí žalované i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené ust. v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu předloženého správního spisu a zejména pak odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Na tomto místě soud předesílá, že všechna čtyři odvolání žalobce byla zamítnuta jako opožděná podle § 92 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k uplatněným námitkám žalobce soud považuje za vhodné směrem k žalobci zdůraznit, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo odvolání zamítnuto jako opožděné, se soudní přezkum omezuje pouze na posouzení toho, zda bylo odvolání skutečně podáno opožděně, či nikoliv. Námitkami nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se soud nezabývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008 - 135). Soud se proto zaměřil jen na námitky žalobce, které souvisely s posouzením včasnosti jeho odvolání, o nichž bylo rozhodováno čtyřmi žalobou napadenými rozhodnutími, a naproti tomu se soud nezabýval námitkami brojícími po věcné stránce vůči čtyřem výše specifikovaným rozhodnutím správního orgánu I. stupně či údajně laxním postupem pracovníků správního orgánu I. stupně v předmětné věci. Mezi stranami byla sporná otázka, které ustanovení stavebního zákona zakládalo účastenství žalobce v územním řízení, z něhož vzešlo územní rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 a rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009. Na povaze účastenství žalobce přitom závisí, zda mu měla být daná rozhodnutí doručována individuálně, nebo veřejnou vyhláškou. Dále mezi stranami byla sporná otázka, zda v rámci odvolacích řízení vedených na základě odvolání žalobce vůči stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010 a rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 bylo správné aplikovat ust. § 84 odst. 1 správního řádu. Názoru žalobce, že v územním řízení, z něhož vzešlo územní rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 a rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009, mu mělo být individuálně doručováno, soud nepřisvědčil. Podle § 85 odst. 1 stavebního zákona jsou účastníky územního řízení pouze žadatel o územní rozhodnutí a obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn. Žalobce, který o vydání předmětného územního rozhodnutí ani předmětného rozhodnutí o změně územního rozhodnutí nežádal, mohl být jedině účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 85 odst. 2 stavebního zákona, a to jako vlastník pozemků, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, nebo jako osoba, jejíž vlastnické právo k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Tuto skutečnost přitom nerozporoval ani žalovaný, když vycházel z toho, že žalobce, jakožto vlastník sousedících pozemků, byl účastníkem územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Podle ust. § 92 odst. 3 stavebního zákona, přitom platí „[j]e-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se územní rozhodnutí účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a dotčeným orgánům jednotlivě. Účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 se doručuje územní rozhodnutí veřejnou vyhláškou.“ Z obsahu správního spisu vyplývá, že pro dané území existoval v rozhodné době platný Územní plán statutárního města Ústí nad Labem, tudíž účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 stavebního zákona musel stavební úřad doručit územní rozhodnutí jednotlivě. Žalobce však spadal do okruhu účastníků, jimž stavební úřad v souladu se zákonem doručoval veřejnou vyhláškou. Podle § 25 odst. 2 správního řádu „[d]oručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se písemnost, popřípadě oznámení o možnosti převzít písemnost, vyvěsí na úřední desce správního orgánu, který písemnost doručuje; na písemnosti se vyznačí den vyvěšení. Písemnost nebo oznámení se zveřejní též způsobem umožňujícím dálkový přístup. Patnáctým dnem po vyvěšení se písemnost považuje za doručenou, byla-li v této lhůtě splněna i povinnost podle věty druhé.“ Územní rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 bylo na úřední desku správního orgánu I. stupně vyvěšeno v pátek dne 25. 5. 2007, sejmuto bylo v pondělí dne 11. 6. 2007. Územní rozhodnutí tedy bylo žalobci doručeno v pondělí dne 11. 6. 2007, jakožto nejbližší následující pracovní den, když poslední den zmíněné lhůty připadl na sobotu 9. 6. 2007. Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání počala plynout dne 12. 6. 2007 a skončila v úterý dne 26. 6. 2007. Žalobce podal odvolání až dne 10. 7. 2013. Rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 bylo na úřední desku správního orgánu I. stupně vyvěšeno v pátek dne 28. 8. 2009, sejmuto bylo v pondělí dne 14. 9. 2009. Rozhodnutí o změně územního rozhodnutí tedy bylo žalobci doručeno v pondělí dne 14. 9. 2009, jakožto nejbližší následující pracovní den, když poslední den zmíněné lhůty připadl na sobotu 12. 9. 2009. Patnáctidenní lhůta pro podání odvolání počala plynout dne 15. 9. 2009 a skončila v úterý dne 29. 9. 2009. Žalobce podal odvolání až dne 24. 7. 2013. Na tomto místě soud směrem k žalobci poznamenává, že i kdyby žalobce měl status opomenutého účastníka řízení (kdy soud k tomuto závěru vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nedospěl), nemělo by to na závěr o opožděnosti jeho odvolání proti územnímu rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 a proti rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 žádný vliv. V souladu s ust. § 84 odst. 1 správního řádu totiž může osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, podat odvolání nejpozději do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků. Jelikož předmětné územní rozhodnutí bylo poslednímu z účastníků doručeno dne 11. 6. 2007, uplynula by opomenutému účastníkovi roční lhůta pro podání odvolání již dne 11. 6. 2008. Jelikož předmětné rozhodnutí o změně územního rozhodnutí bylo poslednímu z účastníků doručeno dne 14. 9. 2009, uplynula by opomenutému účastníkovi roční lhůta pro podání odvolání již dne 14. 9. 2010. I kdyby tudíž žalobce byl opomenutým účastníkem předmětných správních řízení (s čímž se soud neztotožňuje), nemohla by tato skutečnost mít vliv na závěr o tom, že jeho odvolání ze dne 10. 7. 2013 a ze dne 24. 7. 2013 jsou opožděnými odvoláními. Ve vztahu k územnímu rozhodnutí ze dne 22. 5. 2007 a rozhodnutí o změně územního rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009 soud považuje za vhodné poukázat na skutečnost, že novela stavebního zákona – zákon č. 350/2012 Sb. – s účinností od 1. 1. 2013 upravila způsob označování účastníků v písemnostech územního řízení, a to sice tak, že v současné době se již účastníci řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona [toto postavení měl v projednávané věci právě i žalobce] budou v těchto písemnostech identifikovat toliko prostřednictvím označení pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem záměru. Tato nová legislativní úprava je jakýmsi vyústěním dosavadního principiálního přístupu stavebního zákona k účastníkům územního řízení, resp. toho, že od účastníků územního řízení byla vždy vyžadována zvýšená opatrnost co do sledování úřední desky správního orgánu a samotného obsahu písemností na nich vyvěšovaných. Ohledně rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 421/UPS/2013/3, které se týkalo stavebního povolení ze dne 13. 5. 2010, a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2013, č. j. 420/UPS/2013/3, které se týkalo rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012, soud neshledal, že by žalovaný pochybil, pokud dovodil, že obě odvolání žalobce vůči stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010 a vůči rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 jsou opožděnými odvoláními. Z obsahu správního spisu ohledně stavebního povolení ze dne 13. 5. 2010 a rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 totiž v tomto směru vyplývá, že správní orgán I. stupně žalobce neuvedl do okruhu účastníků řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 2 správního řádu. Toto pochybení ovšem zcela správně napravil žalovaný tím, že v následných odvolacích řízeních, které inicioval žalobce svými odvoláními ze dne 24. 7. 2013, se žalobcem jednal jako s opomenutým účastníkem řízení. Na případ tzv. opomenutých účastníků řízení, kteří brojí proti prvostupňovým rozhodnutím, přitom plně dopadá úprava obsažená v ust. § 84 odst. 1 správního řádu. V ní je zakotveno, že osoba, která byla účastníkem řízení (míněno z materiální stránky), avšak rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil, s tím, že zmeškání úkonu nelze prominout. Z obsahu správního spisu ve vztahu ke stavebnímu povolení ze dne 13. 5. 2010 zřetelně vyplývá, že poslednímu účastníkovi řízení bylo toto rozhodnutí oznámeno dne 19. 5. 2010. Lhůta pro podání odvolání ve smyslu ust. § 84 odst. 1 správního řádu tak žalobci skončila již dnem 19. 5. 2011. Ve vztahu k rozhodnutí o prodloužení stavebního povolení ze dne 16. 4. 2012 ze správního spisu rovněž zřetelně vyplývá, že poslednímu účastníkovi řízení bylo toto rozhodnutí oznámeno dne 18. 5. 2012. Lhůta pro podání odvolání ve smyslu ust. § 84 odst. 1 správního řádu tak žalobci skončila již dnem 18. 5. 2013. Žalobce přitom podal obě odvolání až dne 24. 7. 2013. S ohledem na výše uvedené je evidentní, že žalobce skutečně podal všechna čtyři odvolání opožděně a žalovaný postupoval plně v souladu se zákonem, pokud tato odvolání podle § 92 odst. 1 správního řádu zamítl jako opožděná. Soud uzavírá, že žalobu ze všech shora uvedených důvodů vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadoval. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení soud osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil. S ohledem na zavedenou praxi krajských soudů a Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 19. 8. 2016, č. j. 4 As 56/2016 - 53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 As 85/2015 - 8, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 220/2015 - 49, ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015 - 43, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 171/2014 - 67, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 43/2015 - 49, vše dostupné na www.nssoud.cz) soud v dané situaci nezahrnul vypořádání nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení do výroku a zabýval se jím toliko v odůvodnění tohoto rozsudku.