15 A 21/2016 - 174

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: EUROFORM, spol. s r. o., IČO: 45241716, sídlem Malá Štupartská 634/7, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Ing. Pavlem Jíchou, advokátem, sídlem Slezská 2127/13, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Stop tunelům, z. s., IČO: 22879552, sídlem Na Valech 813/3, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. 1607/530/15, 67020/ENV/15, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 19. 11. 2015, č. j. 1607/530/15, 67020/ENV/15, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 30. 6. 2015, č. j. 90122/ZPZ/2015/ZD-739, JID: 3349/2014/KUUK, v rozsahu výroku I., se pro vady řízení zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. 1607/530/15, 67020/ENV/15, jímž byla zamítnuta odvolání žalobkyně, spolku Stop tunelům, z. s. (dále jen „Stop tunelům“), a spolku Zdravé Ústí a bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, (dále jen „krajský úřad“) ze dne 30. 6. 2015, č. j. 90122/ZPZ/2015/ZD-739, JID: 3349/2014/KUUK. Tímto rozhodnutím krajský úřad rozhodl o žádosti žalobkyně o povolení výjimky ze zákazů podle § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“), při provádění a užívání stavby Průmyslová zóna Přestanov – Chabařovice EUROFORM (dále jen „PZ EUROFORM“) na pozemcích parc. č. „X“ v katastrálním území Chabařovice. Výrokem I. svého rozhodnutí krajský úřad podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody nepovolil výjimku ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje a biotopu druhů střevlík zlatitý (Carabus auratus), ještěrka obecná (Lacerta agilis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Výrokem II. svého rozhodnutí krajský úřad podle téhož ustanovení povolil výjimku ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje a biotopu jiných konkrétně vyjmenovaných zvláště chráněných druhů při provádění a užívání uvedené stavby, a to z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu sociálního a ekonomického charakteru ve smyslu § 56 odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody, a zároveň stanovil rozsah a podmínky povolení. V žalobě žalobkyně výslovně požadovala, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil jen v části, v níž bylo zamítnuto její odvolání proti výroku I. rozhodnutí krajského úřadu a v níž byl tento výrok potvrzen. Dále se žalobkyně domáhala toho, aby uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že v roce 2005 zakoupila v dobré víře pozemky o celkové výměře více než 31 hektarů v katastrálním území Chabařovice, nacházející se v Průmyslové zóně Přestanov – Chabařovice, a to za účelem vybudování výrobního a skladovacího areálu v souladu s Územním plánem města Chabařovice (dále jen „územní plán“). Žalobkyně si opatřila řadu povolení a stanovisek správních orgánů, včetně souhlasného stanoviska EIA ze dne 11. 6. 2014. Již v daném řízení se krajský úřad podle žalobkyně dopustil nezákonného postupu, neboť ji nutil ke zpracování biologického hodnocení, resp. nového průzkumu pro druh střevlík zlatitý Bc. L. B. jakožto držitelem jedné z výjimek ze zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody pro odchyt střevlíka zlatitého v ústeckém regionu, byť to zákon neukládal a tento požadavek nebyl vznesen ani u plánovaného rozsahem obdobného průmyslového areálu ve vzdálenosti několika desítek metrů. Nezákonný postup krajského úřadu v souvislosti se stanoviskem EIA spatřovala žalobkyně dále v tom, že požadoval zpracování variantního řešení na obslužnou komunikaci PZ EUROFORM, přestože podle dokumentace EIA a posudku k ní nebyla obslužná komunikace předmětem posouzení vlivu záměru na životní prostředí, existovala pravomocná územní rozhodnutí pro tuto komunikaci, k nimž krajský úřad vydal souhlasné stanovisko, a krajskému úřadu bylo známo, že varianta pro komunikační napojení na silnici č. „X“ nepřipadala v úvahu pro nesouhlasná stanoviska Ředitelství silnic a dálnic a Policie České republiky, Dopravního inspektorátu v Ústí nad Labem; žádné jiné uspokojivé řešení tudíž neexistuje. V návaznosti na souhlasné stanovisko EIA zadala žalobkyně zpracování Projektu náhradních a kompenzačních opatření (dále jen „projekt“), jenž respektoval podmínky platného územního plánu, biologického hodnocení, dokumentace EIA a stanoviska EIA, resp. všechny podmínky pro potřeby povolení výjimky ze zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody. Tento projekt byl zpracován autorizovanými osobami, obsahoval všechny zvláště chráněné druhy definované ve stanovisku EIA a počet či odhadovaný počet dotčených exemplářů u každého jednotlivého druhu. Projekt podle žalobkyně představil komplexní řešení pro ochranu přírody pro fázi přípravy i provozu PZ EUROFORM, resp. přesně definoval typ a rozsah jednotlivých náhradních a kompenzačních opatření vztahujících se ke každému zvláště chráněnému druhu uvedenému v žádosti o povolení výjimky. Žalobkyně podotkla, že výsledkem vleklého řízení o této žádosti je stav, kdy u celkem sedmnácti druhů živočichů správní orgány výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody povolily a u tří druhů nikoli, neboť v případě střevlíka zlatitého neshledaly převahu veřejného zájmu na realizaci investičního záměru nad veřejným zájmem na ochraně tohoto druhu a v případě ještěrky obecné a užovky hladké údajně nebyla prokázána neexistence jiného uspokojivého řešení obslužné komunikace.

3. K argumentu správních orgánů, že výskyt střevlíka zlatitého je unikátní, v dané lokalitě hojný a záměr žalobkyně může mít na tento druh významný vliv bez možnosti efektivní kompenzace, žalobkyně poukázala na Biologické hodnocení II zpracované RNDr. V., podle kterého je záměr žalobkyně možno hodnotit jako realizovatelný za předpokladu všech navržených rozsáhlých ochranných a kompenzačních opatření, tj. provedení odchytu a transferu na vhodné lokality a realizaci ochranných opatření (bariér). Žalobkyně zdůraznila, že v dokumentaci EIA byl její záměr vyhodnocen jako únosný zásah realizovatelný za předpokladu splnění navrhovaných rozsáhlých opatření. Krajský úřad tedy podle žalobkyně účelově vytrhl z kontextu pouze tu část Biologického hodnocení II, která vyhovovala jeho předem hotovému názoru na budoucnost daného záměru a ignoroval skutečný závěr Biologického hodnocení II i dokumentace EIA. Své hypotézy o hustotě výskytu střevlíka zlatitého v zájmovém území dovodil krajský úřad z měření, o nichž stejně jako žalovaný konstatoval, že byla provedena nevhodnou metodikou, a která ani nepovažoval za nutné provádět. Žalobkyně poznamenala, že tím se správní úvaha krajského úřadu zcela vyčerpala a žalovaný tuto argumentaci bez námitek akceptoval.

4. Žalobkyně uvedla, že plně vyhověla opatřením navrženým doc. F., jemuž krajský úřad nesmyslně vyčítá, že ve svém stanovisku použil výsledky měření Bc. B. Skutečnost, že doc. F. došel na základě stejných údajů jako krajský úřad k opačným závěrům než krajský úřad, nelze podle žalobkyně přičítat k tíži doc. F. ani jí. Dodala, že výpad krajského úřadu posléze doslovně zopakovaný ze strany žalobce (patrně míněno žalovaného, pozn. soudu) podtrhuje naprostý nedostatek odborných znalostí a argumentační vyprázdněnost obou správních orgánů. Podle žalobkyně není zřejmé, jak silná je vazba mezi případným snížením výskytu střevlíka zlatitého v zájmovém území o rozloze cca 15 hektarů a hustotou jeho populace v Podkrušnohorské pánvi nebo v České republice. Namítala, že se krajský úřad několikrát uchýlil k obecné argumentaci, že v této úzce vymezené oblasti posledního zbytkového výskytu střevlíka zlatitého na území státu byl v nedávné minulosti realizován větší počet velkoplošných staveb a další rozsáhlé zábory jsou ve stádiu přípravy či veřejnoprávního projednání. Správní orgány však neobjasnily, co se rozumí pod pojmy „úzce vymezená oblast posledního zbytkového výskytu“, „nedávná minulost“, „větší počet“ a „další rozsáhlé zábory“, a pokud chtěly takovou argumentaci použít, měly podle žalobkyně zkoumat, jaký dopad bude mít realizace jejího záměru včetně kompenzačních opatření na celkovou populaci střevlíka zlatitého zejména v rámci bezprostředně dotčeného zájmového území.

5. Za nepřijatelné považovala žalobkyně to, aby důvodem zamítnutí její žádosti byla obecná argumentace jinými stavebními investicemi komerčního charakteru a jinými stavebními aktivitami v blízkém okolí, a to tím spíše, že krajský úřad zhruba ve stejném období umožnil v blízkém okolí realizaci jiné velkoplošné výstavby obdobného charakteru rovněž na cca 15 hektarech (Přestanov – výrobní a průmyslový areál, ULK548). Podle žalobkyně byly správní orgány povinny specifikovat, které investice a aktivity mají na mysli, a důkladně objasnit, proč při projednávání dvou bezprostředně sousedících projektů dospěly k rozdílným závěrům s naprosto fatálními důsledky pro záměr žalobkyně. Navzdory uvedeným skutečnostem žalovaný konstatoval, že se krajský úřad vypořádal s argumenty doc. F. dostatečně a že odborný posudek doc. F. nepřináší žádné věcné a konkrétní argumenty, které by zásadně zpochybnily negativní ovlivnění druhu střevlík zlatitý „v kontextu jeho areálu na území České republiky“. Podle žalobkyně přitom není jasné, proč považoval za důležitý celostátní kontext. Žalovaný se navíc vůbec nevypořádal s argumenty doc. F. ohledně dopadů záměru žalobkyně na výskyt střevlíka zlatitého v dané lokalitě. Žalovaný dále podle žalobkyně bez vysvětlení odmítl dlouhodobé statistické záznamy o výskytu střevlíka zlatitého v dané lokalitě a odkázal na blíže nespecifikované „výsledky monitoringu prováděného v posledních letech“, ze kterých bez dalšího dovodil, že údajně nelze jednoznačně vyloučit unikátnost lokality v rámci širšího kraje. Žalobkyně poznamenala, že je otázkou, zda to lze prokázat. Namítala, že není zřejmé, o jaký monitoring se mělo jednat, jaké hodnoty výskytu byly naměřeny, jak byly interpretovány ve vztahu k záměru žalobkyně a z čeho domněnka žalovaného vyplývá, když krajský úřad unikátnost této lokality pro daný druh vyloučil. Neprokázání uvedeného ničím nepodloženého tvrzení nemůže jít podle žalobkyně k její tíži. Dodala, že pokud správní orgán odmítne povolit výjimku s odkazem na určité tvrzení, měl prokázat jeho pravdivost, nikoli požadovat po žalobkyni, aby pravdivost takového tvrzení vyvrátila. Žalobkyně dále položila otázky, čím správní orgány prokázaly, že populace střevlíka zlatitého v České republice nebo v Podkrušnohorské pánvi klesá, jak hodně, jak taková data korelují s dostupnými historickými prameny a jaký vliv na celkovou populaci tohoto druhu by měla realizace záměru žalobkyně. Shrnula, že postup žalovaného vykazoval zcela evidentní znaky libovůle.

6. K argumentu správních orgánů, že realizací záměru žalobkyně v rozsahu přímého stavebního záboru dojde k nevratnému zničení biotopu střevlíka zlatitého a k likvidaci podstatné části jeho populace na ploše cca 15 hektarů, žalobkyně konstatovala, že není vůbec zřejmé, z jakých podkladů žalovaný tento závěr dovodil, když odborný názor prezentovaný v projektu naopak říká, že vybudováním dočasných nebo trvalých bariér v prostoru pro realizaci staveb a zařízení staveniště, provedením transferu z prostor záborů před zahájením stavby a ekologickým dozorem bude riziko usmrcování živočichů eliminováno. Podle žalobkyně zůstal mimo pozornost žalovaného závěr doc. F, že největší koncentrace brouka byla zjištěna podél potoka a podél komunikace č. I/13, přičemž tento výskyt plně koresponduje s plochami pro kompenzační opatření. Komentář krajského úřadu, že pouhé vyčlenění části potvrzeného biotopu střevlíka zlatitého z jinak souvislého stavebního záboru nemůže být samo o sobě adekvátní kompenzací takového záboru, byť by se jednalo o území relativně hodnotnější, a byť by bylo doprovázeno zavedením specifického managementu, podle žalobkyně dokazuje, že správní orgány klíčový odborný poznatek v podstatě ignorovaly, neboť evidentně nezapadal do jejich tendenční argumentace. Žalobkyně zdůraznila, že RNDr. V. v Biologickém hodnocení II, oba autoři projektu i doc. F. v odborném stanovisku vyhodnotili její záměr jako realizovatelný pod podmínkou, že budou vybudována navržená opatření. Argumentaci krajského úřadu, že v rozsahu přímého stavebního záboru by došlo k trvalé ztrátě biotopu druhu, označila žalobkyně za účelovou, neboť stavební zábor „produkčního území II“ je předpokládán platným územním plánem již od roku 2002 a krajský úřad měl jistě možnost podobu územního plánu ovlivnit. Žalobkyni je navíc známo, že krajský úřad se v mezidobí souhlasně vyjadřoval v řadě správních řízení předcházejících řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody.

7. Podle žalobkyně je závěr o údajné významnosti biotopu pro zachování populace druhu a riziku jeho nevratného zničení její činností v daném území pro finální (ne)vydání povolení tak zásadní, že je nezbytné, aby správní orgán vysvětlil, jak k němu došel, a zejména aby se podrobně vypořádal s projektem a s technickými a organizačními opatřeními plánovanými pro dobu výstavby a provozu průmyslové zóny, která mají uvedený problém řešit. Krajský úřad se však omezil na konstatování, že soubor těchto opatření „logicky“ není „adekvátní kompenzací negativního vlivu záměru“. Žalobkyně podotkla, že správní orgány měly zkoumat efektivitu navrhovaných kompenzačních opatření a jejich dopad na druh střevlík zlatitý z pohledu zachování jeho populace a měly se vypořádat s argumentací uvedenou v projektu, že riziko usmrcování bude konkrétními kroky eliminováno. Také se měly vypořádat s faktem, že orbou a jinými úkony, které jsou běžnou součástí stávajícího využití předmětného území, dochází k poškozování a mortalitě druhu, jak uvedl doc. F. v odborném stanovisku ze dne 11. 12. 2014 s odkazem na zjištění Bc. B. Správní orgány rovněž měly posoudit, zda a jak jsou zabezpečeny migrační koridory střevlíka zlatitého, které jsou naprosto klíčové pro zachování jeho populace, zda jsou, či nejsou vyhovující. Nic z toho se ovšem nestalo. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že žalovaný svůj závěr o údajných důsledcích činnosti žalobkyně v daném území v podobě nevratného zničení biotopu a likvidace podstatné části dotčené populace nezdůvodnil, ani se nevypořádal s argumentací uvedenou v projektu, resp. tuto odbornou argumentaci ignoroval či ji označil za „teoretickou“. Žalovaný dále ponechal bez povšimnutí prohlášení krajského úřadu, že nezpochybňuje účelnost navrhovaných kompenzačních opatření, a nemá proto důvod polemizovat s odborným stanoviskem doc. F. Takto vedená (ne)argumentace je podle žalobkyně za hranicí přezkoumatelnosti.

8. K argumentu správních orgánů, že kompenzační opatření navržená žalobkyní nelze považovat za adekvátní kompenzaci negativního vlivu jejího záměru na populaci střevlíka zlatitého, žalobkyně uvedla, že není jasné, proč krajský úřad připouští, že navrhovaná technická či organizační opatření k omezení rizika zraňování či usmrcování jedinců jsou opatření zmírňující, ale zároveň bez jakéhokoli důkazu tvrdí, že tato opatření nemohou být považována za adekvátní kompenzaci negativního vlivu záměru, ačkoli podle žalobkyně projekt definuje řadu opatření k dosažení a udržení příznivého stavu druhu. Doplnila, že v čl. VIII rozhodnutí krajského úřadu není jediná zmínka o projektu zpracovaném autorizovanými osobami jako zásadním podkladu předloženém žalobkyní a namísto toho krajský úřad jen laicky polemizuje s odborným stanoviskem doc. F. Žalobkyně upozornila na to, že projekt byl zpracován doc. F. jako autorizovanou osobou ve smyslu § 67 zákona o ochraně přírody a předním odborníkem entomologem se specializací na čeleď Carabidae, což bylo krajskému úřadu z úřední činnosti velmi dobře známo, a RNDr. V. jako autorizovanou osobou ve smyslu § 67 zákona o ochraně přírody a autorem Biologického hodnocení II. Tento projekt jde podle žalobkyně nad rámec opatření navržených v Biologickém hodnocení II, v dokumentaci EIA i ve stanovisku EIA. V závěru projektu autoři konstatovali, že plánovaná činnost při dodržení popsaných opatření neovlivní udržení příznivého stavu jmenovaných zvláště chráněných druhů z hlediska jejich ochrany, a proto na základě vyhodnocení dostupných dat, znalosti terénu a při dodržení a realizaci podmínek stanovených v projektu je podle odborného názoru zpracovatelů možné udělit výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody.

9. Žalobkyně připomněla, že doc. F. v odborném stanovisku ze dne 11. 12. 2014 shrnul hlavní důvody, proč považoval navržená opatření za vhodná, dostatečná či v některých aspektech dokonce příznivější. Uvedl, že unikátnost záměrem dotčené lokality je vyloučena s ohledem na preferenci lučních a stepních biotopů tímto druhem, že pro dosažení a udržení příznivého stavu druhu je zásadní zajištění prostupnosti krajiny vytvořením 140 metrů širokého migračního koridoru, který propojuje okolí Strádova s lokalitami na jihu (severní okolí Chabařovic), a že posílení lučního ekosystému na dotčené lokalitě formou rozšíření biokoridoru a specifického managementu (včetně mozaikového sečení luk) je pro druh příznivější než stávající intenzivně obdělávané pole. Doc. F. dokonce odkázal na názor Bc. B., jehož zjištění jinak správní orgány zhusta akceptují, že zemědělské obhospodařování dnes nevytváří na předmětných pozemcích stabilní a optimální prostředí pro tento druh, který preferuje nivní louky podél Habartického potoka. Přes to všechno však správní orgány vytkly doc. F., že svůj závěr o výhodnosti nového řešení nezdůvodnil, a krajský úřad vyslovil, že kompenzační opatření jen konzervují stávající relativně příznivý stav. Žalobkyně se pozastavila i nad „nicotnými“ argumenty žalovaného, že hodnocení doc. F. je „ryze teoretické“ a že správní orgány nejsou povinny je respektovat. Žalobkyni není zřejmé, z jakého důvodu žalovaný tvrdil, že kompenzační opatření nezaručují osídlení navržených ploch, že navržená technická opatření nejsou adekvátní kompenzací negativního vlivu záměru, nebo že mají pouze zmírňující charakter. Tyto dílčí postřehy svědčí podle žalobkyně o libovůli při rozhodování obou správních orgánů, jejichž argumentace je často plná logických rozporů, a proto nepřezkoumatelná.

10. Žalobkyně poznamenala, že podle žalovaného převážil údajný veřejný zájem na ochraně druhu střevlík zlatitý nad veřejným zájmem sociálního a ekonomického charakteru, ačkoli tentýž zájem sociálního a ekonomického charakteru žalovaný u dalších devatenácti druhů bez problémů akceptoval jako převažující. Podle žalobkyně žalovaný při své správní úvaze zcela selhal, neboť neanalyzoval existenci a rozsah konkurujícího veřejného sociálního a ekonomického zájmu spojeného zejména s vytvořeními cca 1 000 nových pracovních míst ve strukturálně a nezaměstnaností nejvíce postiženém regionu v České republice. Prakticky mimo pozornost žalovaného zůstaly platný územní plán a deklarované zájmy vlády a místních samospráv v Přestanově a Chabařovicích. Žalobkyně k tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 10/2013 a 10 As 2/2015, podle nichž nelze převzít paušalizující optiku, že politická povaha dokumentu má za následek jeho diskvalifikaci jakožto smysluplného podkladu pro rozhodování správního orgánu. Žalovaný se proto podle žalobkyně při hledání převažujícího veřejného zájmu měl s projevy politické vůle vtělenými do územního plánu, stanovisek starostů sousedních obcí či podpůrného stanoviska vládního zmocněnce souhrnně vypořádat a přisoudit jim patřičnou důležitost. V rozsudku sp. zn. 10 As 2/2015 Nejvyšší správní soud popsal algoritmus, jakým se mají správní orgány při rozhodování o udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody řídit, přičemž v prvním sledu je třeba posoudit právě existenci jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, zde důvodů sociálního a ekonomického charakteru, a až potom posoudit převahu takto určeného jiného veřejného zájmu nad veřejným zájmem na ochraně přírody (druhu) a tyto protichůdné veřejné zájmy vzájemně poměřit. Žalobkyně zmínila také rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 65/2012, podle kterého musí správní orgán nejprve řádně určit a individualizovat na konkrétní případ oba veřejné zájmy, které jsou ve hře, a poté porovnat závažnost obou v kolizi stojících veřejných zájmů s tím, že zásah do žádného z nich nesmí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva; při řešení kolize veřejných zájmů je třeba, aby bylo zachováno maximum z obou kolidujících zájmů. Žalobkyně zdůraznila, že o takovou identifikaci a komparaci veřejných zájmů se správní orgány u druhu střevlík zlatitý ani nepokusily, a proto je napadené rozhodnutí naprosto nepřezkoumatelné.

11. Podle žalobkyně žalovaný zcela pochybil, pokud do svého rozhodování a správní úvahy ohledně druhů ještěrka obecná a užovka hladká zahrnul i hodnocení variantního uspokojivého umístění obslužné komunikace, což v tomto řízení nepřipadalo v úvahu. Podotkla, že krajský úřad nejdříve tuto otázku správně neřešil, ovšem na podnět osoby zúčastněné na řízení tak v druhém projednání učinil. Žalobkyně nepochopila důvody pro názorový obrat krajského úřadu a označila je za nelogické, rozporuplné a v podstatě nepřezkoumatelné. Připomněla, že podle územního plánu mělo být pro vnitřní obslužnou komunikaci využito těleso vlečky, a dodala, že schválený územní plán je ve své závazné části zdrojem veřejných subjektivních práv a povinností dotčených právních subjektů, a proto jej nelze jednoduše ignorovat. Žalobkyně popsala, že v posudku k dokumentaci EIA jeho autorizovaný zpracovatel Ing. P. H. uvedl, že návrh komunikace ve stopě vlečky využívá současný průchod přes biokoridor a nevytváří další překážku, jedná se tedy o nejméně nepříznivé řešení, přičemž jiná varianta dopravního propojení areálu není řešitelná bez dalšího zásahu do migrační cesty biokoridoru Habartického potoka a přímé napojení obou částí na silnici č. I/13 není možné z dopravních hledisek. Žalobkyně zdůraznila, že v okamžiku, kdy jsou pravomocně vydána území rozhodnutí, stanovisko EIA a další rozhodnutí, není již správní orgán oprávněn posuzovat v řízení o udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody žádná variantní řešení vedení obslužné komunikace. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 10/2013 a 6 As 8/2010. Shrnula, že pokud s umístěním obslužné komunikace na tělese zrušené železniční vlečky počítá územní plán, proces EIA byl ukončen souhlasným stanoviskem a o umístění obslužné komunikace bylo rozhodnuto pravomocným územním rozhodnutím, nelze do řízení o udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody vnášet otázku uspokojivého umístění této komunikace. Bylo-li údajné neprokázání neexistence variantního řešení jediným důvodem pro neudělení výjimky pro druhy ještěrka obecná a užovka hladká, nezbývá podle žalobkyně než konstatovat, že žádost o povolení výjimky byla zamítnuta nezákonně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 53/2005 žalobkyně podotkla, že pokud správní orgán dospěje k závěru, že jiný veřejný zájem převyšuje nad zájmem ochrany přírody (to se v dané věci v případě ještěrky obecné a užovky hladké stalo), je povinen výjimku povolit, a to navzdory tomu, že na její udělení není právní nárok.

12. Žalobkyně označila argumentaci správních orgánů k otázce jiného variantního řešení za nesprávnou, neboť žalovaný ignoroval fakt, že hledáním variantního řešení obslužné komunikace ve formě částečného zachování bývalého tělesa vlečky a vytvořením adekvátního náhradního biotopu se zabýval projekt, a zcela nepochopitelně uvedl, že neexistence jiného uspokojivého řešení musí být ve správním řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody znovu prověřena. Žalobkyni přitom není jasné, proč si to žalovaný myslí. Nesprávnost, nelogičnost a nesmyslnost argumentace žalovaného žalobkyně demonstrovala na tom, že požadavkem na dodání variantního řešení ji žalovaný postavil do schizofrenní situace, kdy měla v řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody zpracovat jinou variantu, než která byla schválena v procesu EIA, tzn. variantu v rozporu se stanoviskem EIA. I kdyby to bylo možné, žalobkyně by tím riskovala zamítnutí žádosti o změnu využití území nebo umístění stavby v navazujících správních řízeních ze strany stavebního úřadu. Na druhé straně, když jinou variantu žalobkyně nepředložila, byla její žádost o povolení výjimky zamítnuta, čímž se žalobkyně ocitla ve „správní pasti“, z níž prakticky není úniku. I tento postup podle žalobkyně dokládá přítomnost libovůle v rozhodování správních orgánů. Žalobkyně považovala za nepřijatelné, aby žalovaný jako ústřední orgán státní správy v oblasti ochrany životního prostředí takto nedostatečně prováděl jemu zákonem svěřenou povinnost metodického řízení orgánů ochrany přírody. Pokud sám žalovaný konstatoval, že zákon způsob hodnocení neexistence jiného uspokojivého řešení explicitně neřeší, měl by podle žalobkyně zabezpečit jednoznačný výklad a postup při rozhodování orgánů ochrany přírody tak, aby bylo eliminováno riziko libovůle. Obdobně to platí při určení jasného postupu v řízení o povolení výjimky ze zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody, neboť stávající právní úprava zvyšuje právní nejistotu žadatelů o výjimku. Žalobkyně uzavřela, že pokud žalovaný neplní svou sjednocovací roli prostřednictvím metodické činnosti, měl by tak činit alespoň v rámci rozhodovacích pravomocí odvolacího orgánu.

13. Podle žalobkyně žalovaný zřetelně vybočil z mezí a hledisek správního uvážení, porušil zákaz libovůle a argumentoval tendenčně, účelově a neobjektivně. Zejména se jednalo o nepřijatelný způsob hodnocení důkazů (projektu a odborného stanoviska doc. F.) a o metodu, jakou žalovaný dospěl k závěrům o údajné významnosti vlivu záměru na druh střevlík zlatitý, o údajném zničení biotopu, likvidaci jeho populace a o neadekvátnosti kompenzačních opatření. V momentě, kdy konstatoval veřejný zájem převažující nad veřejným zájmem na ochraně druhů ještěrka obecná a užovka hladká, byl podle žalobkyně správní orgán povinen povolit výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody i pro tyto živočichy, žalovaný však naprosto účelově a bezdůvodně požadoval existenci jiného uspokojivého řešení obslužné komunikace a kvůli nesplnění tohoto požadavku výjimku u těchto druhů nepovolil. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný porušil zásadu materiální pravdy ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přezkoumatelně se nevypořádal s odbornými a věcnými otázkami a neodstranil rozpory v důkazech. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 139/1994 a dodala, že pokud jsou určité skutečnosti jasně vymezeny konkrétními odbornými posudky a dokumenty zpracovanými autorizovanými osobami, nelze tyto v řízení zpochybnit pouhým laickým, tj. odborně nepodloženým tvrzením. Podotkla, že často nešlo ani o plnohodnotné oponentní tvrzení, ale o holé konstatování, že nějaká tvrzení jsou nesprávná či teoretická. Pokud žalovaný opíral své rozhodnutí o vlastní nepodložené hypotézy (například o hustotě výskytu střevlíka zlatitého v zájmovém území), v důsledku kterých zpochybňoval tvrzení žalobkyně, porušil tím podle ní shora uvedenou zásadu, že je povinen vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně poznamenala, že pokud měl žalovaný pochybnosti o validitě údajů předložených žalobkyní, měl vyvinout úsilí k tomu, aby ze svého pohledu spolehlivě zjistil skutkový stav.

14. Žalobkyně dále upozornila na to, že žalovaný porušil povinnost řádně odůvodnit napadené rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, neboť rozhodnutí postrádá zákonem o ochraně přírody předepsanou analýzu jiných veřejných zájmů odlišných od zájmu na ochraně přírody a jejich vzájemné porovnání. Žalovaný nezohlednil stanovisko vládního zmocněnce a místních samospráv, existující pravomocná rozhodnutí a sociální situaci v regionu. Žalovaný podle žalobkyně neuvedl, z jakých úvah vycházel při hodnocení podkladů, a srozumitelně a přezkoumatelně se nevypořádal s návrhy, námitkami a vyjádřením účastníků řízení k podkladům rozhodnutí (například nesprávně a nedostatečně zkoumal rozsah, funkčnost a účinnost opatření navržených v projektu, nevysvětlil, proč navržené řešení nepovažuje za uspokojivé, nevysvětlil ani deklarovaný význam/unikátnost lokality z pohledu výskytu střevlíka zlatitého ve vztahu k záměru žalobkyně, atd.). Žalobkyně podotkla, že závěry žalovaného o údajné významnosti vlivu záměru žalobkyně na druh střevlík zlatitý, o údajném zničení biotopu a likvidaci populace střevlíka zlatitého a o neadekvátnosti kompenzačních opatření nelze pro absenci relevantního odůvodnění přezkoumat. Podle žalobkyně porušil žalovaný zásady právní jistoty, předvídatelnosti a legitimního očekávání. Připomněla znění § 2 odst. 4 správního řádu, zmínila rozhodnutí ve věci bezprostředně sousedící průmyslové zóny obce Přestanov (ULK548) a dodala, že žalovaný zcela nečekaně učinil předmětem řízení o povolení výjimek i otázku existence jiného uspokojivého řešení obslužné komunikace a ignoroval dříve vydaná rozhodnutí včetně územního plánu, územního rozhodnutí o umístění obslužné komunikace a stanoviska EIA. Z pohledu žalobkyně je nepřijatelné, aby po dlouholeté přípravě projektu, jenž je v plném souladu s platnou územně plánovací dokumentací, po provedené investici v řádech desítek miliónů korun a po získání souhlasných stanovisek a rozhodnutí včetně stanoviska EIA byl její záměr rozhodnutím žalovaného prakticky znemožněn, a to navíc v situaci, kdy má projekt absolutní podporu místních samospráv a je v souladu s politikou vlády. Žalobkyně namítala také to, že žalovaný porušoval zákonné lhůty pro svou rozhodovací činnost a docházelo k neodůvodněným průtahům v řízení. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 24/2004 týkající se správního uvážení. Uzavřela, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nezákonné. Vyjádření žalovaného k žalobě 15. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Předeslal, že žalobkyně před podáním žaloby uplatnila podnět k provedení přezkumného řízení podle § 94 odst. 1 a § 95 odst. 6 správního řádu, o kterém v dané době ještě nebylo rozhodnuto. K věci žalovaný uvedl, že řízení o povolení výjimky je řízením návrhovým a správní orgány v jeho rámci postupovaly v souladu s § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Správní orgány i žalobkyně vycházely ze stejných odborných podkladů, které jsou součástí správního spisu. Z těchto podkladů je podle žalovaného zřejmý veřejný zájem na ochraně střevlíka zlatitého, zařazeného v kategorii kriticky ohrožený druh.

16. Podle doložených průzkumů se v předmětné lokalitě vyskytuje velmi silná životaschopná populace uvedeného druhu s tím, že podle současných znalostí aktuálního výskytu se v Podkrušnohoří jedná prakticky o poslední silnou a prosperující populaci tohoto druhu v rámci České republiky. Žalovaný zdůraznil, že jakákoli fragmentace vhodných biotopů vede k oslabení populace, která v evropském měřítku slábne. Podle žalovaného je nepochybné, že realizací záměru dojde k likvidaci biotopu tohoto druhu. Žalovaný připustil, že autoři odborných posudků předložili návrh kompenzačních opatření umožňující likvidaci biotopu na plochách dotčených stavebním záměrem. Správní orgány však při zachování principu předběžné opatrnosti měly za to, že z doporučených opatření s ohledem na tento druh (transfer jedinců, vytvoření náhradních lokalit, realizace bariér) nelze přezkoumatelně dovodit jejich funkčnost, neboť podle předložených posudků je relativně účinný pouze transfer gravidních samic tohoto druhu ve stanoveném období, což představuje přibližně 1/10 populace. Transfer byl navíc doporučen pouze doplňkově z míst, kdy se jedinci vyskytují pouze okrajově, velkoplošný transfer imág z ploch dotčených stavebním záměrem je podle žalovaného neefektivní kvůli krátké životnosti tohoto stádia a jeho bionomii, nehledě k tomu, že podle dosavadních zkušeností je transfer tohoto druhu na náhradní lokality v podstatě experimentem s nepředvídatelným účinkem. Žalovaný podotkl, že předložení návrhu kompenzačních opatření nemůže být podmínkou k udělení výjimky. Tento materiál může správnímu orgánu sloužit pouze jako podklad pro stanovení podmínek v případě udělení výjimky.

17. K námitce nezákonnosti neudělení výjimky pro ještěrku obecnou a užovku hladkou z důvodu, že v jiných řízeních bylo prokázáno, že jiné uspokojivé řešení umístění dopravní komunikace neexistuje, žalovaný poukázal na rozporuplnost tvrzení žalobkyně, která uvedla, že platnost územního rozhodnutí byla opětovně prodlužována a jedním z důvodů bylo nedoložení výjimky, a dále uvedla, že předmětná komunikace nebyla součástí dokumentace EIA, neboť její umístění bylo posuzováno v rámci probíhajícího územního řízení. Pokud bylo územní rozhodnutí pro obslužnou komunikaci vydáno bez rozhodnutí o výjimce a bez stanoviska EIA, lze podle žalovaného pochybovat o jeho zákonnosti, avšak posuzování zákonnosti územního řízení a postupu při vydávání stanoviska EIA není předmětem řízení o udělení výjimky. Žalovaný označil za evidentní, že podmínka pro udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody nebyla v tomto řízení splněna, proto výjimka nebyla udělena.

18. Ani námitky vybočení z mezí a hledisek správního uvážení, nevycházení ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a porušení povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí nepovažoval žalovaný za důvodné a poznamenal, že byly vypořádány již v rámci správního řízení. K námitce porušení zásad právní jistoty, předvídavosti a legitimního očekávání založené na investicích vložených žalobkyní do projektu a získání souhlasných stanovisek správních orgánů, na základě kterých žalobkyně očekávala povolení výjimky, žalovaný uvedl, že v případě výskytu zvláště chráněných druhů v místě záměru je rozhodnutí o výjimce nezbytným podkladem pro jeho realizaci a správní orgán musí vycházet z konkrétních okolností daného případu. Rozhodnutí jiných správních orgánů, případně souhlasná stanoviska, nelze podle žalovaného považovat za závazný podklad pro řízení o výjimce, neboť by tím došlo k ohrožení chráněných druhů a k rozhodnutí v rozporu s § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Replika žalobkyně a doplnění žaloby 19. Žalobkyně v replice konstatovala, že vyjádření žalovaného se kromě posledního odstavce netýká záležitostí, které by měly být předmětem posuzování soudu. Zdůraznila, že žalovaný ke svým tvrzením neuvedl žádné konkrétní argumenty. Připomněla, že proces posuzování vlivu záměru na životní prostředí stanovuje konkrétní závazné podmínky pro realizaci záměru v případě vydání souhlasného stanoviska, a to pro všechny fáze realizace záměru (příprava, výstavba, provoz). Podle žalobkyně proto platí, že pokud byly podmínky stanoviska EIA pro fázi přípravy záměru splněny, což správní orgán ve svém rozhodnutí potvrdil, neexistují žádné zákonné důvody pro nepovolení výjimek.

20. Z předložených odborných posudků a stanovisek ohledně střevlíka zlatitého žalobkyně vypíchla, že se jedná o druh západoevropský, vyskytující se od severního Španělska, přes Francii, Švýcarsko, Belgii, Holandsko až po Německo, v místě výskytu je zastoupen hojně a není nijak vzácný. Podle žalobkyně je proto otázkou, zda fakt, že v České republice má tento druh severovýchodní hranici svého výskytu, je dostatečným důvodem pro zařazení do kategorie „zvláště chráněný“ nebo „kriticky ohrožený“, a zda je namístě tak vysoký stupeň ochrany tohoto druhu. Žalobkyně setrvala na svém přesvědčení, že neexistuje převažující veřejný zájem na ochraně střevlíka zlatitého nad veřejným zájmem sociálně-ekonomickým, resp. nad zájmem člověka na zajištění pracovních míst pro cca 1 000 lidí. Podle žalobkyně byly splněny podmínky § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody, neboť byla prokázána existence naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru, pro realizaci záměru a v projektu náhradních a kompenzačních opatření (F., V. 8/2014) byly stanoveny podmínky pro udržení příznivého stavu populace a zachování genetické dotace populací v navazujících regionech, a to provedením provizorních/trvalých bariér kolem zastavěných ploch zabraňujících zraňování či usmrcování jedinců, zachováním migračního koridoru v lokálním biokoridoru Habartický potok, vytvořením nových vhodných biotopů v podobě květnatých mezofilních a vlhčících luk s managementem kosení v mozaice o rozloze cca osmi hektarů v rámci pozemků ve vlastnictví investora a návrhem provádění monitoringu odborně způsobilou osobou po dobu výstavby a provozu. Podle žalobkyně proto měla být výjimka udělena.

21. Vyjádření žalovaného ohledně nezákonnosti neudělení výjimky pro ještěrku obecnou a užovku hladkou označila žalobkyně za zcela nesrozumitelné. Konstatovala, že správní orgány nikdy v tomto řízení prokázání či provedení „jiného uspokojivého řešení“ nepožadovaly, přesto argumentaci o jeho absenci používaly v odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že také u těchto druhů byly splněny podmínky pro udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody.

22. V doplnění žaloby ze dne 3. 2. 2017 žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 73/2015, ve kterém se soud zabýval otázkou vztahů posuzování variantního řešení stavebního záměru v rámci řízení o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) a v rámci řízení o povolení výjimky ze zákazů podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Z tohoto rozsudku žalobkyně zdůraznila, že podmínkou neexistence jiného uspokojivého řešení měl zákonodárce na mysli řešení, které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoli hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících procesech jako možná alternativa posuzovaného záměru vyloučeno. Dodala, že pokud posuzování vlivů pomine nějakou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona o ochraně přírody, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Podle žalobkyně tím měl Nejvyšší správní soud na mysli, že pokud bylo určité existující variantní řešení v předchozích správních řízeních pominuto, musí být posouzeno v řízení o výjimce. Žalobkyně podtrhla, že existenci takového pominutí krajský úřad ani žalovaný nikdy netvrdili, resp. krajský úřad nespecifikoval, která varianta by to mohla být. Podotkla, že orgán ochrany přírody může a má zkoumat variantní řešení jen tehdy, pokud byla taková varianta uvedena, avšak vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoli jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů živočichů, které jsou chráněny podle práva Evropské unie. Žalobkyně připomněla, že podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pokud se správní orgán pustil do bezbřehé revize vydaného stanoviska EIA, postupoval podle žalobkyně nepochybně v příkrém rozporu s touto zásadou, a poškodil tak její práva.

23. Žalobkyně zdůraznila, že ji krajský úřad v průběhu řízení nevyzval, aby předložila jakékoli variantní řešení, a jeho neexistence byla žalobkyni vytknuta bez toho, že by bylo řešeno, o jaké reálné a uskutečnitelné variantní řešení se má jednat. Neexistence jiného uspokojivého řešení tak nemohla být žalobkyní prokázána, neboť toto s ohledem na vedení řízení nebylo ani nebylo předmětem dokazování a nemohlo být ani plnohodnotně posouzeno. Pokud měl krajský úřad povědomí o tom, že taková varianta existuje, a pokud by postupoval podle zásad správního řízení, měl takovou variantu specifikovat a vyzvat žalobkyni k jejímu rozpracování, pokud to považoval za zásadní podklad pro své budoucí rozhodnutí. To ovšem správní orgány neučinily. Žalobkyně konstatovala, že jí žádná jiná reálná a uskutečnitelná varianta není známa. Podle jejího přesvědčení si toho musel být dobře vědom i krajský úřad. Pak ovšem podle žalobkyně není možné, aby žalovaný přičítal nepředložení variantního řešení k tíži žalobkyně. Dodala, že krajský úřad se účastnil územně plánovacího procesu i územních řízení týkajících se umístění areálového komunikačního systému, to vše bez negativních vyjádření z jeho strany. Žalobkyně uzavřela, že z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že není-li variantního řešení, které bylo v procesu EIA pominuto, je orgán ochrany přírody vázán závěry rozhodnutí vydaného v řízení EIA, a pokud nepostupuje v souladu s uvedeným, je jeho rozhodování v přímém rozporu se zásadou právní jistoty, předvídatelnosti a legitimního očekávání, jakož i v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

24. V dalším doplnění žaloby ze dne 29. 9. 2017 žalobkyně poukázala na znalecký posudek RNDr. J. Z., CSc., ze dne 27. 11. 2016, podle kterého v části záměrem dotčeného biotopu střevlíka zlatitého, kde je prováděna intenzívní zemědělská výroba, hrozí tomuto živočichovi postupný zánik jeho populace. Existence této populace je ohrožena i jeho migrací přes silnici č. I/13, přičemž náhradní a kompenzační opatření navrhovaná žalobkyní podle znalce povedou k rozšíření lokálního biokoridoru LBK 573 z cca 80 m na cca 140 m, pomohou zachránit populaci střevlíka zlatitého, jakož i výskyt dalších druhů živočichů a rostlin. Znalec podotkl, že správní orgány ignorovaly, že posuzovaná lokalita je pouze jednou z mnoha lokalit výskytu střevlíka zlatitého, nikoli lokalitou klíčovou či unikátní. Několik zastižených jedinců ještěrky obecné a užovky hladké podle znalce bez problémů osídlí nově vytvořený biotop navržený žalobkyní, přičemž nebudou-li realizována její náhradní a kompenzační opatření, sukcesní změny v oblasti stávající vlečky ve formě vysokobylinného porostu a dřevinného náletu zvláště chráněné živočichy z tohoto prostoru vytlačí.

25. Žalobkyně dále upozornila na Odborné posouzení výskytu střevlíka Carabus auratus na území PZ EUROFORM v roce 2017, vypracované doc. Dr. J. F., CSc., podle kterého na předmětném území nebyl v červnu 2017 zjištěn ani jeden výskyt střevlíka zlatitého. Podle žalobkyně by dříve neznámé skutečnosti a důkazy dokládající nepřítomnost tohoto druhu měly být vzaty v potaz při rozhodování o žalobě. Dodala, že správní orgány postupovaly nestandardně a neodborně, přičemž výsledky odborných podkladů ji utvrzují v jejích dlouhodobých pochybnostech o objektivitě, nepodjatosti a nestrannosti správních orgánů, které v dané věci rozhodovaly. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 26. Stop tunelům, jakožto osoba zúčastněná na řízení, ve svém vyjádření uvedl, že zájem žalobkyně je ryze soukromý a podnikatelsky motivovaný, přičemž snaha prohlásit tento zájem za veřejný je až druhotně vyvolaná potřebou obhájit záměr v řízení o udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Soukromou motivaci žalobkyně je přitom nezbytné zřetelně oddělit od tvrzených zájmů veřejných. Ke zmínce žalobkyně o podpoře samospráv města Chabařovice a obce Přestanov Stop tunelům poznamenal, že pro velké investory je často snadné si relativně chudé obce naklonit investiční vstřícností. Napojení obce Přestanov na centrální kanalizaci vybudovanou žalobkyní a prodej pozemků žalobkyně obci za symbolickou cenu jsou neobvyklé postupy, které podle Stop tunelům mohou vytvářet psychologický závazek vedoucí představitele obce ke vstřícnosti vůči záměru žalobkyně z jiných důvodů, než je přesvědčení o veřejném zájmu na jeho realizaci. Stop tunelům podotkl, že Městský úřad Chabařovice (dále jen „stavební úřad“) pochybil, když vydal rozhodnutí o umístění komunikací, které jsou součástí záměru, a opakovaně prodloužil jejich platnost, aniž počkal, až záměr projde procesem posouzení vlivu na životní prostředí. Pochybil také krajský úřad, který s odkazem na chybně vydané územní rozhodnutí rezignoval v procesu posuzování vlivu na životní prostředí na potřebu prověřit varianty vedení komunikace přes Habartický potok. Tvrzení žalobkyně, že obslužné komunikace nejsou předmětem předloženého posouzení vlivu záměru na životní prostředí, označil Stop tunelům za mylné, a to s odkazem na rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 1. 2017, podle kterého byly v rámci posuzování vlivů na životní prostředí posuzovány činnosti spojené s vybudováním a užíváním příjezdové obslužné komunikace pro průmyslovou zónu.

27. K očekávání žalobkyně, že její záměr bude možné realizovat, Stop tunelům uvedl, že Nejvyšší správní soud v usnesení sp. zn. Aprk 25/2016, vyslovil, že skutečnosti uvedené v popisu významu věci a rizika s tím spojená musely být žalobkyni známy již v době přípravy projektu výstavby průmyslové zóny. Stop tunelům dále připomněl, že původní záměr žalobkyně měl asi poloviční rozlohu a vůbec nepočítal s překročením Habartického potoka. V květnu 2011 vrátil krajský úřad žalobkyni dokumentaci k přepracování s tím, že pro umístění staveb a zpevněných ploch je vhodná pouze západní část uvažovaného pozemku, stavby a zastavěné plochy mohou sahat do cca poloviny vzdálenosti na spojnici silnice II/253 a Habartického potoka, přičemž ze zástavby, terénních úprav a jiných zásahů je nutné vyloučit prostor bývalé železniční vlečky a prostor mezi touto vlečkou a tratí Chomutov – Teplice. Žalobkyně žádost stáhla a posuzování vlivů původního záměru bylo v červnu 2011 ukončeno. Žádost o posouzení vlivů současného záměru podala žalobkyně koncem roku 2012. Stop tunelům zdůraznil, že se její záměr v rozporu s podmínkami krajského úřadu z roku 2011 výrazně plošně rozrostl, likviduje podstatnou část tělesa bývalé železniční vlečky a na pozemcích, na kterých byl naplánován již původně, sahá výrazně za polovinu mezi spojnicí silnice II/253 a Habartického potoka. Podle Stop tunelům je proto s podivem, že krajský úřad při posuzování vlivů záměru na životní prostředí netrval na svém původním názoru a vydal kladné stanovisko pro záměr, který je k zájmům ochrany přírody citelně brutálnější.

28. Rozhodnutí krajského úřadu označil Stop tunelům za zcela pochopitelné a správné a dodal, že žalobkyně argumentuje, jako by nerozuměla pojmu biotop a nevěděla, že chráněny nejsou jen populace a jedinci zvláště chráněných živočichů, ale také jejich sídla, stanoviště a biotopy. Nároky ochrany přitom vyplývají z § 50 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody včetně definice biotopu v § 3 odst. 1 písm. k) téhož zákona a z § 16 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 395/1992 Sb.“). Logičnost tvrzení krajského úřadu, že navržená kompenzační opatření nejsou adekvátní kompenzací negativního vlivu záměru, je podle Stop tunelům zřejmá, pokud se vezme v úvahu žalobkyní přehlížená skutečnost, že zákon chrání biotop střevlíka zlatitého. Zdůraznil, že zastavění lokality je z podstaty věci zřejmou ztrátou biotopu, která nevyžaduje další důkazy, přičemž tuto ztrátu nelze kompenzovat, tj. vytvořit jinou patnáctihektarovou plochu. Trval na tom, že ponechání luk bez zastavění nelze označovat za vytvoření nových biotopů či kompenzační opatření, neboť tyto biotopy již existují, střevlík je obývá, a neděje se tak zásluhou žalobkyně. Stop tunelům podotkl, že žalobkyní navržená kompenzační opatření jsou zákonem zakázána, neboť § 50 zákona o ochraně přírody zakazuje škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, jakož i ničit, poškozovat či přemisťovat jimi užívaná sídla. I k provedení navržených opatření je podle Stop tunelům nezbytná výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody. Připomněl, že účinnost těchto opatření je přinejmenším nejistá, přičemž v žádném případě nezmírňují ani nekompenzují zničení a poškození biotopu a území, které v současnosti střevlík zlatitý obývá a které má být zastavěno záměrem žalobkyně.

29. K argumentaci územním plánem Stop tunelům uvedl, že soulad s územním plánem je pro realizaci záměru podmínkou nutnou, nikoli však dostatečnou. Změna územního plánu, která změnila Průmyslovou zónu Přestanov – Chabařovice na zastavitelné území, byla schválena v roce 2002, a proto se podle Stop tunelům tvrzení žalobkyně, že v té době byla známa aktuální data o rozšíření střevlíka zlatitého v dotčeném území, nezakládá na pravdě. Doplnil, že územní plán byl koncipován a schvalován s výhledem do roku 2010, tudíž urbanistická koncepce je zastaralá a nelze tvrdit, že reaguje na dnešní potřeby a současnou znalost území. Územní plán navíc možnost vybudovat konkrétní záměr nikdy nesliboval, dokonce výslovně zmiňoval výskyt zvláště chráněných živočichů a z něho plynoucí povinnosti investora. V současné době se připravuje zadání nového územního plánu. Stop tunelům dále citoval aktuální územně analytické podklady pro Ústí nad Labem obsahující závěr, že je nutné zamezit nadměrnou expanzi výstavby do krajiny a vznik amorfní sídelní struktury především v oblasti severozápadně od centra regionu směrem na Chlumec, Chabařovice a Teplice.

30. Stop tunelům poukázal na to, že žalobkyně nikdy ověřitelně nedoložila svá tvrzení ohledně veřejných zájmů ekonomického a sociálního charakteru na realizaci záměru. Na tuto skutečnost upozornil i Nejvyšší správní soud v usnesení sp. zn. Aprk 25/2016. Podle Stop tunelům bylo chybou správních orgánů, že žádost žalobkyně nezamítly z důvodu nedoložení „jiných“ veřejných zájmů. Dále připomněl algoritmus posuzování žádosti o povolení výjimky, jak byl popsán v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 2/2015, a konstatoval, že pro posouzení převahy jiného veřejného zájmu nad zájmem na ochraně přírody není podstatné tvrzení doc. F. a RNDr. V., že plánovaná činnost při dodržení výše popsaných opatření neovlivní udržení příznivého stavu zvláště chráněných živočichů, neboť toto odborné hodnocení se vztahuje až ke čtvrtému bodu algoritmu. Podle Stop tunelům neměl stavební úřad vydat územní rozhodnutí na obslužné komunikace před dokončením posuzování vlivu záměru na životní prostředí a krajský úřad neměl při posuzování vlivů záměru na životní prostředí rezignovat na prověření variant vedení obslužné komunikace. Za podstatnou označil Stop tunelům možnost, které se žalobkyně vyhýbá, a to že dotčené pozemky zůstanou bez propojení obslužnou komunikací, tj. pouze jednotlivě dopravně přístupné, čemuž nebrání ani stanovisko krajského úřadu k vlivu záměru na životní prostředí. Žalobkyně nedoložila veřejný zájem na tom, aby obslužná komunikace překračovala Habartický potok a území zahrnuté do územního systému ekologické stability (biokoridor) v jeho okolí. Podle Stop tunelům lze tvrzených obecných veřejných zájmů (ekonomický rozvoj regionu, vznik pracovních míst) dosáhnout i bez výstavby záměru žalobkyně v sektorech výroby a skladování prioritně na územích nevyužitých starých průmyslových areálů (tzv. brownfieldů).

31. Závěrem zmínil Stop tunelům vyjádření České společnosti entomologické z roku 2009 (podepsané doc. Dr. J. F., CSc.) k záměru „CPI Park Žďárek“ v katastrálním území Knínice, podle něhož v souvislosti se zvláštní ochranou kriticky ohroženého druhu střevlíka zlatitého je zmenšování areálu jeho výskytu a omezování jeho populací naprosto neobhajitelné, nepřijatelné, a proto by výjimka neměla být udělena. K výskytu střevlíka zlatitého se vztahuje i vyjádření České společnosti entomologické z roku 2015 (podepsané RNDr. D. K., Ph.D.) k záměru „Truck centrum Krásný les (Petrovice)“, podle kterého realizací tak rozsáhlého záměru jednoznačně dojde ke zhoršení kvality životního prostředí obecně a především budou ignorovány zájmy ochrany přírody deklarované zákonem; jde o čistě privátní zájem, který lokalitu resp. rozsáhlé území o rozloze 16 ha naprosto nepřípustně zdevastuje.

32. Ve vyjádření k doplnění žaloby, podaném dne 6. 11. 2017, Stop tunelům uvedl, že je povinností žalobkyně jako vlastníka biotopů zvláště chráněných živočichů zajistit dodržení zákonných nároků jejich ochrany. Vyjádřil údiv nad tím, že žalobkyně argumentovala důsledky intenzívní zemědělské výroby prováděné s jejím vědomím na jejích pozemcích, která pravděpodobně poškozovala zvláště chráněné druhy živočichů. Dodal, že díky České inspekci životního prostředí, která stanovila podnikatelce provádějící na předmětných pozemcích zemědělskou činnost podmínky pro výkon této činnosti, je zajištěno, že zemědělská činnost nadále nemá na biotop a přirozený vývoj střevlíka zlatitého negativní dopady. Spojení skutečnosti, že migrace přes silnici č. I/13 ohrožuje lokální populaci střevlíka, se skutečností, že návrh kompenzačních opatření počítá s rozšířením biokoridoru LBK 573, označil Stop tunelům za manipulativní, neboť toto rozšíření nijak nezmění fakt, že zmíněná silnice, k níž biokoridor živočichy přivádí, je často smrtící bariérou. Hypotéza o prospěšnosti rozšíření biokoridoru navíc ignoruje otázku, jak by provoz průmyslové zóny zesílil provoz na silnici č. I/13 a jaký vliv na populace zvláště chráněných druhů by měl provoz na obslužných komunikacích v areálu PZ EUROFORM. Navržená kompenzační opatření nepovažoval Stop tunelům za přínos pro veřejný zájem na ochraně přírody a poznamenal, že žalobkyně má možnost tato opatření uskutečnit i bez realizace výstavby průmyslové zóny. Zdůraznil, že výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody lze udělit jen při splnění všech stanovených podmínek, přičemž uložení kompenzačních opatření přichází v úvahu až následně, jestliže orgán ochrany přírody dospěje k závěru, že výjimku lze udělit.

33. K posudku RNDr. Z. Stop tunelům dále uvedl, že zákon neukládá orgánům ochrany přírody zasahovat do průběhu sukcese (přirozeného sledu změn přírodního prostředí) s cílem zvrátit ji ve prospěch zvláště chráněných druhů, s eventuální výjimkou záchranných programů v souladu s § 52 zákona o ochraně přírody. V dotčené lokalitě není takový program uskutečňován a orgán ochrany přírody nemůže podle Stop tunelům jen tak přimhouřit oko při rozhodování o žádosti o udělení výjimky jen proto, že náhradní a kompenzační opatření by v sousední lokalitě mohla ovlivnit sukcesi ve prospěch zvláště chráněných druhů. Dodal, že výstavba a provoz záměru pravděpodobně budou mít na zvláště chráněné druhy v oblasti bývalé železniční vlečky větší negativní vliv než přirozená sukcese. Tvrzení RNDr. Z., že posuzovaná lokalita je pouze jednou z mnoha lokalit výskytu střevlíka zlatitého na našem území, je podle Stop tunelům v přímém rozporu s údaji o vzácném výskytu tohoto kriticky ohroženého druhu, jak je uvádějí vyjádření České společnosti entomologické z let 2009 a 2015, zmíněná v předchozím podání Stop tunelům. Doplnil, že RNDr. Z. se ve svém znaleckém posudku vyjadřoval mimo jiné k věcem, pro něž nemá odbornost, zejména k tomu, zda správní orgán postupoval v souladu se správním řádem a zda správně postupoval při hodnocení nároků § 56 zákona o ochraně přírody. Jeho tvrzení je třeba považovat pouze za soukromý názor znalce a podle Stop tunelům vůbec neměla být součástí posudku.

34. V podání ze dne 17. 11. 2011 reagoval Stop tunelům na aktuální situaci druhu střevlík zlatitý v okolí Ústí nad Labem. Konstatoval, že podle sdělení entomologa V. V., který se podílel na průzkumu doc. F. v roce 2017, byla tato sezóna pro druh mimořádně nepříznivá, zejména kvůli jarnímu počasí. Druhá generace brouků se nejspíš zdárně nevylíhla, proto byl výskyt jedinců velmi omezený a nahodilý. Podle Stop tunelům se jedná o populační výkyv, který nic nevypovídá o vhodnosti, či nevhodnosti lokality pro dlouhodobé přetrvání druhu. Posouzení věci soudem 35. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

36. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nepřisvědčil však všem žalobním bodům.

37. Před vlastním vypořádáním jednotlivých žalobních bodů považuje soud za potřebné připomenout, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s., podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobkyni oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.), tj. v projednávané věci do 2. 2. 2016, neboť napadené rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 2. 12. 2015. Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69, dostupný na www.nssoud.cz). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm žalobním bodům, které žalobkyně nově vznesla v doplnění žaloby ze dne 29. 9. 2017, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Soud se proto nemohl zabývat opožděně uplatněnou námitkou, že správní orgány postupovaly nestandardně a neodborně, přičemž výsledky odborných podkladů žalobkyni utvrzují v jejích dlouhodobých pochybnostech o objektivitě, nepodjatosti a nestrannosti správních orgánů, které v dané věci rozhodovaly.

38. Ze včasných žalobních bodů se soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný neuvedl, z jakých úvah vycházel při hodnocení podkladů, a srozumitelně a přezkoumatelně se nevypořádal s návrhy, námitkami a vyjádřením účastníků řízení k podkladům rozhodnutí (například nesprávně a nedostatečně zkoumal rozsah, funkčnost a účinnost kompenzačních opatření navržených v projektu, nevysvětlil, proč navržené řešení nepovažuje za uspokojivé, nevysvětlil ani deklarovaný význam/unikátnost lokality z pohledu výskytu střevlíka zlatitého ve vztahu k záměru žalobkyně, atd.). Po podrobném prostudování odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho porovnání s odvolacími námitkami soud konstatuje, že žalovaný přiměřeně reagoval na všechny odvolací námitky žalobkyně a své závěry, vycházející z jeho názoru o likvidačním charakteru zásahu do přirozeného vývoje střevlíka zlatitého, dostatečně odůvodnil. Napadené rozhodnutí proto splňuje judikaturou správních soudů formulované požadavky přezkoumatelnosti. Soud má za to, že žalobkyně spíše než s rozsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí nesouhlasí s vlastními závěry žalovaného. Správnost, či nesprávnost právních názorů žalovaného, resp. zda mají jeho závěry oporu ve správním spisu, však není otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti a případných vad řízení, které budou posouzeny v další části odůvodnění tohoto rozsudku.

39. Žalobkyni (a současně i osobě zúčastněné na řízení) lze přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí postrádá zákonem o ochraně přírody předpokládanou analýzu jiných veřejných zájmů odlišných od zájmu na ochraně přírody a jejich vzájemné porovnání. V této skutečnosti nicméně soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť je odrazem právního názoru správních orgánů, že zásah do přirozeného vývoje střevlíka zlatitého ve smyslu § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody, ke kterému by došlo realizací záměru žalobkyně, je natolik významný (až likvidační), že nemůže být vyrovnán žádným jiným veřejným zájmem. Otázka, zda je tento právní názor správný, či nikoli, resp. zda má dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, opět nemá žádný vliv na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a bude zkoumána níže.

40. Na tomto místě však soud považuje za nezbytné zdůraznit, že správní orgány by při posuzování žádosti o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody měly respektovat algoritmus, na který shodně upozornily žalobkyně i osoba zúčastněná na řízení a který je popsán v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2015, č. j. 10 As 2/2015-251, dostupném na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud vyslovil, že „… logika § 56 velí v řízeních o povolení výjimky posuzovat žádost o výjimku v několika krocích. Dikce § 56 totiž stanovuje celkem čtyři podmínky, na jejichž základě lze výjimku z ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů udělit. V posuzované věci tedy je třeba posoudit 1) existenci jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, zde důvodů sociálního a ekonomického charakteru, 2) převahu takto určeného jiného veřejného zájmu nad zájmem na ochranu přírody, 3) neexistenci jiného uspokojivého řešení, a konečně, že 4) provozované činnosti neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany. Smyslem § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, který je transpozicí čl. 16 směrnice Rady č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, je dosažení vyšší úrovně ochrany a přísnějších kritérií pro budoucí zásahy do biotopů zvlášť chráněných rostlin a živočichů (§ 48 až § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny), než je tomu u obecné druhové ochrany (§ 5 téhož zákona). Žadatel o výjimku podle § 56 bude úspěšný, jen pokud splní každou z tam uvedených podmínek. Pokud je již při zkoumání prvního či druhého kroku zřejmé, že žadatel nemůže uspět, protože na jeho straně není relevantní jiný veřejný zájem, respektive ten nepřevažuje nad zájmem na ochranu přírody, je nadbytečné, aby správní orgán hodnotil splnění dalších předpokladů pro udělení výjimky. Opačný výklad by byl v rozporu se zásadami hospodárnosti a rychlosti řízení a procesní ekonomie (§ 6 odst. 1 správního řádu).“ 41. Z uvedeného judikátu podle názoru zdejšího soudu zřetelně vyplývá, že se správní orgány měly nejprve zaměřit na existenci jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, zde důvodů sociálního a ekonomického charakteru, tyto řádně popsat, aby je mohly ve druhém kroku algoritmu porovnat se zájmem na ochraně přírody u každého jednotlivého zvláště chráněného druhu a posoudit, který z těchto zájmů převažuje. V případě druhů chráněných podle práva Evropské unie poté následují ještě další dva kroky: ve třetím kroku měly správní orgány zkoumat existenci jiného uspokojivého řešení a ve čtvrtém kroku vliv provozované činnosti na dosažení či udržení příznivého stavu ohroženého druhu z hlediska jeho ochrany. Z napadeného rozhodnutí i z jemu předcházejícího rozhodnutí krajského úřadu je zřejmé, že správní orgány popsaný algoritmus nedodržely, což jim shodně vytýkají žalobkyně i osoba zúčastněná na řízení. Správní orgány například téměř vynechaly první krok algoritmu, když ve svých rozhodnutích náležitě nevymezily žalobkyní uplatněný jiný veřejný zájem (sociálního a ekonomického charakteru) z hlediska všech jeho aspektů, včetně stanovisek sousedních obcí, resp. vládního zmocněnce a zhodnocení jejich významu. Tento nedostatek se pak odrazil i v dalších krocích popsaného algoritmu. Toto pochybení správních orgánů by podle názoru soudu samo o sobě nepředstavovalo vadu řízení způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí, pokud by v případě střevlíka zlatitého jejich závěr o převažujícím zájmu na ochraně zvláště chráněných živočichů měl dostatečnou oporu ve správním spisu, což ovšem v projednávané věci nenastalo, jak soud rozvede níže. S ohledem na tuto skutečnost vyhodnotil soud nedodržení předmětného algoritmu jako vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a dodává, že je nezbytné, aby si správní orgány tento algoritmus osvojily a při rozhodování podle § 56 zákona o ochraně přírody jej důsledně aplikovaly.

42. K námitkám žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení zpochybňujícím postup správních orgánů v jiných řízeních, která předcházela řízení v projednávané věci, soud podotýká, že předmětem soudního přezkumu je výhradně žalobou napadené rozhodnutí a postup správních orgánů v řízení, které mu bezprostředně předcházelo. Soud proto v právě projednávané věci není oprávněn hodnotit správnost, či nesprávnost postupu krajského úřadu při vydávání stanoviska EIA, ani postup stavebního úřadu při vydávání rozhodnutí o umístění stavby, apod.

43. Jakkoli lze žalobkyni přisvědčit v tom, že správní řízení trvalo delší dobu, než by při dodržení lhůt pro rozhodnutí stanovených v § 71 správního řádu mělo, tato skutečnost podle názoru soudu není způsobilá vyvolat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobkyně pochopitelně měla možnost při nedodržení uvedených lhůt a případných průtazích podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu a následně též žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. Nic takového ovšem neučinila, a proto není namístě ex post se na nedodržení lhůt odvolávat.

44. Argumentuje-li žalobkyně dlouholetou přípravou projektu, výší dosavadních investic, dosud opatřenými souhlasnými stanovisky a rozhodnutími, soud zdůrazňuje, že žádná z těchto skutečností není relevantní pro posouzení, zda bylo namístě povolit výjimku ze zákazů týkajících se zvláště chráněných druhů živočichů, či nikoli. Soud rozumí obavě žalobkyně z možnosti zmaření investice, nicméně žalobkyně se pro tento svůj podnikatelský záměr rozhodla dobrovolně a již při tomto rozhodování si měla být vědoma toho, že pro realizaci záměru bude potřebovat mimo jiné získat i povolení podle § 56 zákona o ochraně přírody, jež může obdržet jen při dodržení jasně stanovených podmínek, a to zcela bez ohledu na její předchozí investice či aktivity. Žalobkyně by si současně měla uvědomit, že ani kladné stanovisko EIA automaticky neznamená, že jsou splněny podmínky pro udělení výjimky ze zákazů týkajících se zvláště chráněných živočichů. V řízení o vydání stanoviska EIA a v řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody se totiž zkoumají odlišné okolnosti a pro vyhovění žádosti v každém z těchto řízení musí být splněny odlišné podmínky. V opačném případě by jedno nebo druhé z nich zcela ztrácelo smysl. Soud proto konstatuje, že v důsledku kladného stanoviska EIA, ani jakýchkoli jiných rozhodnutí předcházejících řízení o povolení výjimky žalobkyni rozhodně nesvědčilo legitimní očekávání, že jí bude požadovaná výjimka udělena.

45. Podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody platí, že „[v]ýjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 46 odst. 2, § 49 a 50 v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah, orgán ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku podle věty první povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. V pochybnostech o škodlivosti zamýšleného zásahu lze požádat o poskytnutí předběžné informace podle správního řádu.“ 46. Pro účely posuzování dalších žalobních námitek považuje soud za potřebné nejprve stručně shrnout procesní povinnosti správních orgánů v tomto typu řízení, jak vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015-40, publ. pod č. 3343/2016 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz. Podle závěrů tohoto rozsudku i ve vztahu k řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody „[o]becně platí, že odpovědnost za zjištění skutkového stavu leží na správním orgánu, který řízení vede (§ 3 správního řádu). Tudíž je to správní orgán, kdo opatřuje podklady pro rozhodnutí (§ 50 odst. 2 správního řádu) a po dotčených osobách vyžaduje předložení podkladů jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis (§ 6 odst. 2 správního řádu). Avšak Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že v řízení o povolení výjimky ze zákonných zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody leží důkazní břemeno na žadateli a ten tedy musí předložit přesvědčivé podklady prokazující splnění výše vyjmenovaných podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2012, č. j. 9 As 30/2012-88), což potvrzuje i odborná literatura (srov. Prchalová, J. Zákon o ochraně přírody a krajiny a NATURA 2000, 2. vydání, Linde Praha, 2010, str. 184). Ostatní účastníci řízení mají po celou dobu řízení právo se k žádosti i k předloženým podkladům vyjádřit (§ 36 odst. 2 správního řádu) a podávat návrhy, včetně návrhů na provedení dalších důkazů (§ 36 odst. 1 správního řádu). … Správní orgán není sice návrhy účastníků vznesenými během řízení vázán (§ 52 správního řádu), avšak musí se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s jejich vyjádřeními, návrhy a námitkami a musí také popsat úvahy, kterými se řídil při hodnocení shromážděných podkladů (§ 68 odst. 3 správního řádu). Má přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Lze tedy shrnout, že správní orgány obou stupňů měly v řízení následující pro věc relevantní procesní povinnosti: 1. umožnit účastníkům, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k jeho podkladům (v odvolacím řízení pouze k těm, které byly opatřeny nově), 2. zhodnotit v odůvodnění svých rozhodnutí shromážděné podklady a vyrovnat se při tom i s vyjádřeními jednotlivých účastníků a s navrženými či předloženými důkazy.“ S popsanými požadavky na postup správních orgánů rozhodujících o žádosti podle § 56 zákona o ochraně přírody se zdejší soud plně ztotožňuje a dodává, že správní orgány v projednávané věci tyto požadavky nedodržely.

47. Pokud jde o odborné podklady rozhodnutí týkající se druhu střevlík zlatitý, správní orgány v projednávané věci vycházely prakticky výhradně z podkladů, které předložila žalobkyně. Použité odborné podklady lze rozdělit do dvou kategorií, a to na podklady hodnotící dopady záměru a podklady čistě popisné. Druhá kategorie, představovaná zejména Zprávou z mapování výskytu střevlíka zlatitého (Carabus auratus) v severních Čechách zpracovanou Bc. L. B. a doc. RNDr. J. F., CSc., v roce 2013, sama o sobě nic nevypovídá o tom, jaký by mohla mít realizace záměru PZ EUROFORM vliv na populaci střevlíka zlatitého v dané lokalitě. Takové údaje lze vyčíst pouze z odborných podkladů hodnotících dopady záměru. Do této kategorie patří Dokumentace o hodnocení vlivů záměru PZ EUROFORM na životní prostředí, Biologické hodnocení PZ EUROFORM zpracované RNDr. J. V., CSc., v červenci 2012, Návrh kompenzačních opatření pro lokalitu PZ EUROFORM zpracovaný společností NATURA servis, s. r. o., v červnu 2012, Biologické hodnocení II PZ EUROFORM zpracované RNDr. J. V., CSc., v srpnu 2013, zahrnující odborné stanovisko doc. RNDr. J. F., CSc., a Projekt náhradních a kompenzačních opatření k řízení o povolení výjimek ze zákazů podle § 56 zákona o ochraně přírody pro PZ EUROFORM zpracovaný doc. RNDr. J. F., CSc., a RNDr. J. V., CSc., v srpnu 2014. Všem těmto dokumentům je společné, že na jedné straně hovoří o velice závažném negativním dopadu záměru PZ EUROFORM na druh střevlík zlatitý, ovšem na druhé straně současně označují navržená kompenzační opatření za dostatečná pro zachování druhu v zájmovém území.

48. Správní orgány si z uvedených podkladů vybraly pouze pasáže konstatující negativní dopad záměru na druh střevlík zlatitý, a na základě toho pak žalobkyni nepovolily požadovanou výjimku podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody. Podle názoru soudu se tímto postupem správní orgány dopustily hned několika významných procesních pochybení. Soud především zdůrazňuje, že uvedené podklady pro rozhodnutí představují důkazy ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu, které je nutno ve správním řízení hodnotit podle § 50 odst. 4 správního řádu při dodržení zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada mimo jiné znamená, že jednotlivým důkazům je přisuzována určitá hodnota závažnosti (důležitosti), hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti (věrohodnosti) [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 5 Afs 104/2006-73, dostupný na www.nssoud.cz]. Z této zásady současně vyplývá, že se každý důkaz hodnotí jako celek. Není proto možné z jednotlivých důkazů podle potřeby vybírat pouze některé části a ostatní zpochybňovat či odmítat, aniž by pro takové závěry existovaly jiné relevantní důkazy. Žádné takové důkazy, které by umožňovaly odmítnout navržená náhradní a kompenzační opatření jako nedostatečná, ovšem správní orgány neopatřily.

49. Jinými slovy lze konstatovat, že správní orgány v projednávané věci důvěřovaly odborným názorům RNDr. J. V., CSc., a doc. RNDr. J. F., CSc., resp. společnosti NATURA servis, s. r. o., jen potud, kde tito odborníci poukazovali na velmi závažný negativní dopad záměru PZ EUROFORM na druh střevlík zlatitý, nicméně náhradní a kompenzační opatření navržená těmito odborníky správní orgány bez jakéhokoli relevantního podkladu odmítly jako nedostatečná, neboli ve vztahu k navrženým opatřením již jejich odborným názorům správní orgány nedůvěřovaly, aniž by pro takový závěr měly jakýkoli relevantní důkaz. Tím správní orgány podle názoru soudu porušily své povinnosti při hodnocení důkazů vyplývající z § 50 odst. 4 správního řádu, když použily z hodnocených důkazů jen ty části, které vyhovovaly jejich závěru, a zbývající části bez jakékoli důkazní opory odmítly. Toto podstatné porušení procesního předpisu, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, zakládá vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Zároveň soud shledal, že závěry správních orgánů poukazující na údajnou nedostatečnost žalobkyní navržených náhradních a kompenzačních opatření nejsou nijak důkazně podepřeny, tudíž nemají oporu ve správním spisu, což způsobuje vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

50. Dále se soud zabýval žalobními námitkami napadajícími důvod pro nepovolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve vztahu k druhům ještěrka obecná a užovka hladká. Tímto důvodem bylo, že žalobkyně podle správních orgánů v případě těchto dvou druhů živočichů neprokázala neexistenci jiného uspokojivého řešení záměru, pokud jde o trasu obslužné komunikace. Z § 56 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody vyplývá, že jednou z podmínek, jež nutně musí být splněny, aby mohla být povolena výjimka u zvláště chráněných druhů živočichů, kteří jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, je neexistence jiného uspokojivého řešení. Ještěrka obecná i užovka hladká jsou chráněny směrnicí Rady č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, tudíž se na ně předmětná podmínka vztahuje.

51. Výkladu § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody z hlediska stanovené podmínky neexistence jiného uspokojivého řešení se opakovaně věnovala judikatura správních soudů. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2015, č. j. 5 As 54/2013-78, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil, že „… v řízení dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání jiných variant trasy, neboť … námitky ve vztahu k výsledkům procesu EIA … mají své místo v územním řízení, resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud předmětný závěr odůvodnil tím, že zkoumáním dalších možných variant v rámci řízení o povolení výjimky by se „popírala logická návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy. Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem, odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných variant stavby (v daném případě jiné trasy dálnice). Na tom nic nemění ani podmínka uvedená v § 56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce na mysli řešení (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů), které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv hypotetické, tedy takové, které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alternativa posuzovaného záměru vyloučeno.“ 52. V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015-40, publ. pod č. 3343/2016 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz, k tomu Nejvyšší správní soud doplnil následující úvahy: „K tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody, musí být v rámci procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu. Jestliže posuzování vlivů na životní prostředí pomine některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona o ochraně přírody, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V takovém případě totiž stanovisko EIA neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že ‚neexistuje jiné uspokojivé řešení‘. … Nejvyšší správní soud doplňuje, že výše předestřené úvahy nemají být branou k bezbřehé revizi procesů posuzování vlivů na životní prostředí v následných správních řízeních. Týkají se – s ohledem na uvedenou argumentaci – jen řízení podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody, a to pouze v tom rozsahu, kdy předmětem žádosti je též výjimka pro rostlinný či živočišný druh, který je předmětem ochrany podle práva Evropské unie. Dále pak musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA, ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny podle práva Evropské unie.“ 53. Vycházeje z citovaného judikátu zdejší soud nemůže žalobkyni přisvědčit v tom, že by požadavek na prokázání neexistence jiného uspokojivého řešení trasy obslužné komunikace byl a priori nezákonný, neboť za určitých okolností je naopak takový požadavek zcela oprávněný. Správní orgány nicméně při formulaci požadavku na prokázání neexistence jiného uspokojivého řešení musí respektovat závěry výše citovaného judikátu a také základní procesní pravidla stanovená ve správním řádu, mezi která patří zákaz překvapivých rozhodnutí a poučovací povinnost správních orgánů. Pokud správní orgány dospěly k závěru, že žádosti žalobkyně nelze vyhovět, neboť žalobkyně neprokázala neexistenci jiného uspokojivého řešení, znamená to, že zjistily, že z jejich pohledu vykazuje podaná žádost vadu. Bylo proto jejich povinností nejprve žalobkyni umožnit, aby tuto vadu odstranila, tj. podle § 45 odst. 2 správního řádu žalobkyni vyzvat k odstranění vady, kterou měly správní orgány ve výzvě náležitě popsat. Zároveň byly správní orgány povinny žalobkyni podle § 4 odst. 2 správního řádu přiměřeně poučit o jejích procesních právech a povinnostech.

54. Zdejší soud dále zdůrazňuje, že povinnost zkoumat v řízení o povolení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody jiné možné podoby (varianty) záměru je limitována tím, že se musí jednat o varianty reálné a uskutečnitelné, které mohou přestavovat menší zásah do zájmů chráněných tímto zákonem. Povinnost prokázat, že taková varianta existuje, a tudíž je namístě, aby byla v daném řízení zkoumána, nesou podle názoru soudu správní orgány. To vyplývá jednak z negativní důkazní teorie, když žalobkyně logicky nemůže prokázat, že taková varianta neexistuje, a jednak z principů dobré správy včetně výše zmíněné poučovací povinnosti. Soud zastává názor, že pokud správní orgány dospěly k závěru, že existuje určitá reálná a uskutečnitelná varianta, která nebyla předmětem posouzení EIA a zároveň by mohla představovat menší zásah do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody, vznikla jim povinnost tuto variantu řádně označit (popsat) a žalobkyni umožnit, aby svou žádost v tomto směru doplnila. Tuto povinnost ovšem správní orgány nesplnily. Podle názoru soudu nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby si domýšlela, jakou variantu mohly mít správní orgány na mysli. Správní orgány tudíž svým postupem, kdy nepovolily žalobkyni výjimku podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve vztahu k druhům ještěrka obecná a užovka hladká z důvodu neprokázání neexistence jiného uspokojivého řešení, aniž předtím toto řešení definovaly, žalobkyni vyzvaly k odstranění vad žádosti a náležitě poučily, podle názoru soudu porušily § 45 odst. 2 a § 4 odst. 2 správního řádu. Tato závažná porušení zákona mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, tudíž se jedná o vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

55. S ohledem na výše uvedené soud shledal žalobu důvodnou a podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil. Toto ustanovení umožnilo soudu rozhodnout bez jednání, ačkoli žalobkyně ústní jednání ve věci požadovala. Vzhledem k tomu, že vytýkaným nedostatkem bylo primárně stiženo řízení vedené krajským úřadem, soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil také rozhodnutí krajského úřadu. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. Pouze na okraj soud podotýká, že nemohl vyhovět požadavku žalobkyně a zrušit pouze část žalobou napadeného rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí má pouze jeden nedělitelný výrok, jímž žalovaný „podaná odvolání zamítá a napadené rozhodnutí … potvrzuje“.

56. V důsledku zjištěných vad řízení považuje soud za nadbytečné vypořádávat ostatní žalobní námitky a reagovat na tomu odpovídající vyjádření osoby zúčastněné na řízení, neboť soudu nepřísluší předjímat závěry, k nimž správní orgány dospějí v dalším řízení, které již nebude předmětnými vadami zatíženo.

57. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 19 456 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 12 400 Kč za čtyři úkony právní služby právního zástupce žalobkyně po 3 100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby, podání repliky, podání doplnění žaloby – 3 x § 11 odst. 1 písm. d) AT], z částky 1 200 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [čtyři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT] a z částky 2 856 Kč představující 21% DPH, kterou byl advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů. Náklady žalobkyně spojené s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 3. 8. 2016 a s návrhem na přikázání věci jinému soudu ze dne 8. 9. 2016 nepovažoval soud za důvodně vynaložené, neboť žalobkyně nebyla s těmito návrhy úspěšná. Ani náklady žalobkyně spojené s druhým doplněním žaloby ze dne 29. 9. 2017 nejsou podle názoru soudu důvodně vynaložené, neboť kromě citace znaleckého posudku, jímž žalobkyně disponovala již v době podání předchozího doplnění žaloby, obsahovalo druhé doplnění žaloby popis výskytu střevlíka zlatitého v roce 2017 a závěry z něj vyplývající, ačkoli tyto skutečnosti jsou s ohledem na přezkum napadeného rozhodnutí podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.) zcela irelevantní.

58. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a v předmětném řízení soud osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti neuložil. S ohledem na zavedenou praxi krajských soudů a Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2016, č. j. 4 As 56/2016-53, ze dne 14. 5. 2015, č. j. 3 As 85/2015-8, ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 220/2015-49, ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 171/2014-67, nebo ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 43/2015-49, vše dostupné na www.nssoud.cz) zdejší soud v dané situaci nezahrnul vypořádání nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení do výroku a zabýval se jím toliko v odůvodnění tohoto rozsudku.

Poučení