15 A 21/2023–54

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: TERMO Děčín a. s., IČO: 64050882, sídlem Oblouková 958/25, 405 02 Děčín, zastoupená Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 1318, sídlem Dvořákova 1318/13, 405 02 Děčín, 2) N. L., narozená X, bytem X, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2023, č. j. KUUK/051611/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2023, č. j. KUUK/051611/2023, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 12. 9. 2022, č. j. MDC/97372/2022, jímž byla podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a dle § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), povolena změna dokončené stavby (stavební úprava) „Plynofikace a instalace plynových kotlů v domě č. p. XA, X“ na pozemku p. č. XB, v katastrálním území X. Žalobkyně se současně domáhala přiznání náhrady nákladů řízení. Žaloba 1. Žalobkyně úvodem podané žaloby stručně shrnula dosavadní průběh projednávané věci. Následně s odkazem na dikci § 2 odst. 2 písm. c) body 11. a 14. zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), uvedla, že je licencovaným výrobcem tepelné energie, přičemž má též licenci na rozvod tepelné energie. K samotnému rozvodu tepelné energie žalobkyně používá soustavu zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“). Dále žalobkyně uvedla, že SZTE je samostatnou nemovitou věcí – stavbou, jak plyne z § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). SZTE ve vlastnictví žalobkyně je zároveň stavbou veřejné technické infrastruktury.

2. Dle žalobkyně pak stavební zákon a vyhláška č. 503/2006 Sb. mj. stanovují obsahové náležitosti stavebního povolení, pokud se týká zahrnutí podmínek určených vlastníky veřejné technické infrastruktury k napojení stavby na ni. Žalobkyně v tomto ohledu poukázala na podmínky, které uvedla v podaných námitkách ze dne 20. 1. 2020 a ze dne 16. 8. 2022 v rámci vedeného správního řízení, přičemž konkrétně upozornila na podmínky, že předmětem stavby není (nesmí být) odpojení budovy od SZTE v jejím vlastnictví ani jakýkoliv zásah do majetku žalobkyně a že k provozu nového zdroje tepla (tj. jeho užívání) může dojít po odstranění rozvodného tepelného zařízení (tepelné přípojky), resp. že napojení ústředního topení, teplé vody a cirkulace z nového zdroje na stávající rozvody je možné po odstranění rozvodného tepelného zařízení. Tyto podmínky totiž žalobkyně považuje za zásadní k ochraně SZTE. Žalobkyně tedy požadovala, aby bylo v podmínkách stavebního povolení stanoveno, že stavebník není oprávněn zasáhnout do rozvodného tepelného zařízení. Podle žalobkyně mělo být zajištěno, že napojení nového zdroje na vnitřní rozvody budovy bude provedeno až po odstranění rozvodného tepelného zařízení – tj. v okamžiku, kdy bude najisto postaveno, že se v budově nenachází funkční SZTE a nemůže v důsledku napojení nastat stav předpokládaný v § 77 odst. 4 energetického zákona. Žalovaný se přitom k odvolání žalobkyně výše popsanými skutečnostmi nezabýval, a proto je dle jejího názoru napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně se tak fakticky dozvěděla právní názor žalovaného toliko u jedné z jí požadovaných podmínek [konkrétně pod písm. b)], avšak u dalších takové hodnocení postrádá. Proč jsou stavební úřady oprávněny přeformulovat podmínky požadované vlastníkem technické infrastruktury dle žalobkyně nebylo též vyloženo.

3. Podle názoru žalobkyně tudíž stavební úřad ponechává otázku odpojení zcela nevyřešenou, byť je pro ochranu SZTE zcela zásadní. Stavební povolení však musí řešit v případě změny způsobu vytápění i odpojení, aby mohly být stavební činnosti považovány za změnu způsobu vytápění (tj. musí být známy konkrétní kroky, které budou prováděny na rozvodném tepelném zařízení, případně uzavíracích armaturách, kdo je bude provádět, kdy je bude provádět atd.).

4. Žalobkyně následně uvedla, že je na předmětný stavební záměr nutno nahlížet tak, že bude napojován na již existující systém vytápění, kde je zdrojem tepla SZTE, která je propojena s rozvody budovy a tvoří s nimi stávající celek vytápění objektu. Byť tedy stavebník vybuduje nový zdroj tepla, který napojí na domovní rozvody, tyto domovní rozvody jsou propojeny se SZTE, a to při splnění podmínky, že předmětem stavebního řízení není odpojení budovy od SZTE. Dle žalobkyně proto byly správní orgány povinny na danou věc aplikovat zejména § 110 odst. 2 písm. d) a § 115 stavebního zákona ve spojení s § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. Pokud tedy stavební úřad do prvostupňového rozhodnutí řádně nepřevzal požadavky žalobkyně jako vlastníka technické infrastruktury, neaplikoval správně § 115 stavebního zákona a § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky 503/2006 Sb. Tím došlo k přímému zásahu do vlastnického práva žalobkyně k SZTE, neboť nebyly zahrnuty podmínky k ochraně SZTE, zejména pokud se týká napojení stavby na SZTE jako veřejnou technickou infrastrukturu. K tomu žalobkyně doplnila, že je třeba ve věci zodpovědět otázku, zda je požadavek vlastníka technické infrastruktury k napojení na ni ve smyslu § 110 odst. 2 písm. d) a § 115 stavebního zákona ve spojení s § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. námitkou dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, zda má stavební úřad možnost uvážení, pokud se týká požadavků k napojení stavby na veřejnou technickou infrastrukturu, nebo zda má povinnost tyto podmínky do rozhodnutí převzít v celém rozsahu.

5. Dle žalobkyně poté odpojení není předmětem podané žádosti stavebníka ve věci, ani namítaných rozhodnutí správních orgánů. Jestliže tedy o odpojení nebylo rozhodnuto, nemohou správní orgány v rámci jejich rozhodnutí považovat odpojení za skutečnost, která nastane. Existence odpojení přitom nebyla správním orgánům stavebníkem doložena žádným důkazem. K tomu žalobkyně doplnila, že je odpojení upraveno v § 77 odst. 5 a „nepřímo“ také v § 87 odst. 7 energetického zákona. Odstranění rozvodného tepelného zařízení pak má být řešeno v souladu se stavebním zákonem, a to v rámci povolení nového zdroje, neboť je součástí změny způsobu vytápění.

6. Žalobkyně poukázala i na to, že správní orgány v namítaných rozhodnutích směšují změnu způsobu vytápění ve smyslu § 77 odst. 5 energetického zákona a zřízení a provoz náhradního či jiného zdroje dle § 77 odst. 4 téhož zákona. Rozhodnutí žalovaného tak dle žalobkyně působí vnitřně rozporně, když na jednu stranu konstatuje, že předmětem dané věci není odpojení budovy od SZTE, avšak na druhou stranu uvádí, že dojde k odpojení budovy od SZTE, aniž by k tomu existoval nějaký relevantní důkaz, ze kterého by mohl tuto skutečnost dovodit. Pokud stavebník požadoval v rámci žádosti o stavební povolení pouze zřízení nového zdroje tepla, nemůže se v daném případě jednat o změnu způsobu vytápění podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Dle žalobkyně je tedy v řešeném případě rozporná situace, když lze z projektové dokumentace dovodit, že dojde k odpojení budovy od SZTE, ke kterému již neuvádí nic bližšího co do termínu, návaznosti na vybudování nového zdroje, potřebných činností na domovních rozvodech, resp. stran ovlivnění SZTE, avšak stavebník v žádosti odpojení nepožaduje. Stavební úřad byl přitom vázán podanou žádostí stavebníka, a rozhodnutí tak mohl vydat toliko v rámci předmětu vymezeného podanou žádostí. Za daného stavu žalobkyně namítla, že se jedná o nikoliv změnu způsobu vytápění, ale o zřízení a provoz náhradního či jiného zdroje, což dle podkladů ve spise plně odpovídá § 77 odst. 4 energetického zákona, nikoliv § 77 odst. 5 téhož zákona. Výše uvedené pak ovlivňuje i její postavení jako vlastníka SZTE, neboť u změny způsobu vytápění, kdy dochází k odstranění stávajícího zdroje, má žalobkyně možnost se k jeho odstranění vyjádřit z pozice vlastníka dle § 184a stavebního zákona. U zřízení nového zdroje má poté žalobkyně možnost jako vlastník veřejné technické infrastruktury stanovit požadavky (podmínky) k napojení na ni a zároveň má založeno právo jako držitel licence pro rozvod tepelné energie na uzavření dohody o podmínkách vzájemného fungování obou soustav. Žalobkyně tak byla nesprávnou aplikací práva ze strany žalovaného zkrácena na svém právu sjednat s odběratelem dohodu o zřízení a provozu nového zdroje dle § 77 odst. 4 energetického zákona, resp. na svém právu stanovit podmínky k provozu takového zdroje. V daném řízení současně dle žalobkyně nebylo prokázáno, že skutečně dojde k odstranění rozvodného tepelného zařízení, tj. jeho odpojení, kdy pouze tím může být naplněna dikce § 77 odst. 5 energetického zákona.

7. Závěrem žalobkyně namítla nedostatečná skutková zjištění stran existence majetkového rozhraní mezi jejím rozvodným tepelným zařízením umístěným v budově a rozvody tepla. Žalobkyně totiž z výkresu (situace), která se nachází ve správním spisu, není schopna určit, kde konkrétně se toto majetkové rozhraní nachází – tj. zda nedochází k zásahu do jejího vlastnictví. K tomu žalobkyně opětovně poukázala na dikci § 509 občanského zákoníku. Dále uvedla, že aplikace § 79 odst. 2 energetického zákona žalovaným byla nesprávná, neboť žalovaný nemá zjištěno, kdy bylo vybudováno rozvodné tepelné zařízení, přičemž budova byla vystavěna v 80. letech 20. století – tj. v době, kdy nebyl energetický zákon platný. Žalovaný zároveň ani neuvádí, jak § 79 energetického zákona ve věci aplikoval – tj. jaký zjistil skutkový stav, přičemž je tak dle žalobkyně řešení otázky vlastnictví rozvodů v budově nepřezkoumatelné. Správní orgány přitom disponují archivem veškeré projektové dokumentace týkající se dotčené budovy a SZTE, a tudíž byly schopny na základě relevantních důkazů zjistit, kde přesně se majetkové rozhraní nachází. Případně dle tvrzení žalobkyně měly uložit stavebníkovi, aby prokázal vlastnictví k rozvodům tepla v budově, což stavebník sám neučinil. Správní orgány pak také opomenuly skutečnost, že k rozvodnému tepelnému zařízení náležejí i další technologická zařízení (např. měřící zařízení a signalizační kabely), která v projektové dokumentaci ani nejsou zmíněny. Žalobkyně tak namítla způsob zjištění skutkového stavu, přičemž má za to, že by mělo být majetkového rozhraní mezi rozvodným tepelným zařízením a domovními rozvody zjištěno zákonným způsobem. Pokud by totiž byla předmětná stavba realizována na majetku žalobkyně, pak byl stavebník povinen doložit její souhlas k provedení stavby ve smyslu § 184a stavebního zákona. V tomto ohledu žalobkyně poukázala také na to, že již v průběhu řízení vedeném před stavebním úřadem namítala, že je SZTE zřizována a provozována ve veřejném zájmu [§ 2 odst. 2 písm. c) a § 3 energetického zákona]. SZTE tak požívá zvláštní ochrany, přičemž je na správních orgánech, aby z úřední povinnosti řádně zjistily, kde je SZTE umístěno, kdo je jejím vlastníkem a zda stavba případně do SZTE nezasahuje.

8. Nad rámec uvedeného pak žalobkyně zmínila, že k ochraně SZTE historicky vznikala věcná břemena ze zákona, která se nezapisovala do katastru nemovitostí. Již v podaných námitkách v průběhu správního řízení se přitom žalobkyně dovolávala účastenství i z důvodu existence takového věcného břemene, avšak správní orgány tuto otázku neřešily, a zatížily tak dané řízení vadou, neboť věcnému břemenu žalobkyně neposkytly ochranu. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tomu nejprve poukázal na samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále zmínil, že ne všechny požadavky, které žalobkyně navrhovala zahrnout do podmínek rozhodnutí stavebního úřadu, byly pro provedení dané stavby relevantní, a ne všechny se týkaly výhradně ochrany vlastnických práv žalobkyně zakládajících její účastenství ve věci. Takové podmínky pak stavební úřad nebyl povinen zahrnout do povolení stavby ani z důvodů ochrany veřejného zájmu, či naplnění dikce § 115 stavebního zákona a § 18c odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb.

10. Skutečnost, že je SZTE podle energetického zákona zřizována a provozována ve veřejném zájmu, nemůže být dle žalovaného vykládána tak, že ten, kdo chce zdroj tepla ve svém objektu změnit, činí něco proti veřejnému zájmu. Stavební úřad přitom správně posoudil komplexnost navrhované stavby včetně jejího napojení na technickou infrastrukturu. Plnění požadavků vlastníka technické infrastruktury se ve stavebním povolení dle § 18c odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. zabezpečuje v případě, že se navrhovaná stavba připojuje na technickou infrastrukturu tohoto vlastníka. Taková situace ovšem v řešeném případě nenastala. Stejně tak nebyl ve věci žádný důvod vyžadovat dohodu s vlastníkem SZTE ve smyslu § 77 odst. 4 energetického zákona, jak žalovaný popsal už v napadeném rozhodnutí.

11. Sama žalobkyně poté dle žalovaného ve věci nijak nekonkretizovala, jak přesně se stavba dotkne SZTE v jejím vlastnictví. Námitka žalobkyně stran nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu je dle žalovaného, vzhledem ke skutečnostem popsaným již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nedůvodná. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 12. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) ve svém vyjádření toliko uvedly, že v daném soudním řízení hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Posouzení věci soudem 13. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný shodně uvedli, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání.

14. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady přitom vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

15. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Podle § 114 odst. 1 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může ve stavebním řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží.

17. V projednávaném případě je předně nutno upozornit na to, že soud přistoupil k posouzení žalobních námitek uplatněných ve věci právě ve světle značně specifického postavení žalobkyně. Soud k tomu zdůrazňuje, že žalobkyně nebyla stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení přímo adresováno, přičemž z § 2 odst. 2 písm. c) bod 11 či 14, ani z § 77 odst. 5 energetického zákona nelze nijak dovodit, že by žalobkyně jako držitelka licence na rozvod tepla a dosavadní dodavatelka tepelné energie ze SZTE do objektu stavebníka byla účastníkem stavebního řízení z důvodu držení licence na rozvod tepla a obchodního vztahu mezi žalobkyní a odběratelem tepelné energie. Účastníkem řízení byla žalobkyně správními orgány shledána ve smyslu § 109 písm. d) stavebního zákona, a to jako vlastník SZTE, jehož zařízení je zavedeno do budovy stavebníka. Podle § 109 písm. d) stavebního zákona přitom platí, že účastníkem stavebního řízení je vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou–li být jejich práva prováděním stavby přímo dotčena. Pokud se tedy žalobkyně dovolávala účastenství v předmětném stavebním řízení i z důvodu existence takového věcného břemene, soud nijak nezpochybňuje povinnost stavebního úřadu (resp. i žalovaného) spolehlivě zjistit okruh účastníků stavebního řízení, resp. řádně vymezit důvod jejich účastenství, což vyplývá ze základních zásad správního řízení, avšak za zcela podstatnou v tomto ohledu považuje okolnost, že účastenství žalobkyně bylo v souladu s § 109 písm. d) stavebního zákona ve věci připuštěno. Byť tedy správní orgány výslovně neuvedly důvod účastenství žalobkyně v daném řízení, vyjma samotného vlastnictví SZTE jako zařízení zavedeného do budovy stavebníka, také v kontextu existence práva odpovídajícího věcnému břemenu k dotčenému pozemku (viz § 76 odst. 5 energetického zákona), žalobkyni za účastníka řízení najisto považovaly. Žalobkyni tak nepochybně umožnily uplatnit ve věci námitky a opravné prostředky, které následně byly posouzeny právě v kontextu přímého dotčení jejích veřejných subjektivních práv. Ostatně § 114 odst. 1 stavebního zákona obsahuje povinnost účastníka řízení ve svých námitkách uvést skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a samotné důvody podání námitek (srov. Vávrová, E., Doležalová, V., Knecht, M., Zahumenská, V., Konečná, D., Humlíčková, P., Černín, K. a Strakoš, J.: Stavební zákon: Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha: 2021, k § 114). Jestliže tedy účastenství žalobkyně ve smyslu § 109 písm. d) stavebního zákona nebylo v řešeném případě ze strany správních orgánů jakkoliv sporováno, dle hodnocení soudu se za dané situace (tj. toliko v souvislosti s neuvedením výše odkazované existence práva odpovídajícího věcnému břemenu) nejednalo o vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Za rozhodný totiž soud shledal fakt, že byl v řešeném případě žalobkyni dán prostor pro plné uplatnění jejích práv v souladu se zákonem, přičemž se správní orgány následně zabývaly jejími konkrétními argumenty ve věci a odpovídajícím způsobem hodnotily též otázku, zda se jednotlivé námitky žalobkyně vztahují k přímému dotčení jejích práv. Vzhledem k tomu je tudíž nepřípadné povšechné tvrzení žalobkyně, že správní orgány poukazovanému věcnému břemenu neposkytly ochranu.

18. K tomu je třeba dále konstatovat, že omezená možnost ostatních (nepřímých) účastníků stavebního řízení uplatňovat své výhrady proti povolované stavbě (tj. v daném případě možnost žalobkyně uplatňovat námitky proti stavebním úpravám za účelem vybudování nového zdroje tepla v bytovém domě) dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, nadto ještě omezená lhůtou stanovenou v duchu zásady koncentrace správního řízení dle § 112 odst. 2 stavebního zákona, determinuje možnost žalobkyně vznášet úspěšně pouze některé žalobní námitky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018–34).

19. V této souvislosti lze odkázat na rozsáhlou judikaturu správních soudů, např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005–86, dle kterého „[s]oudní řád správní je svojí povahou „obrannou“ normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, uvedl, že „[o]chrana „veřejného zájmu“ tak, jak se jí domáhá stěžovatelka v kasační stížnosti, není uložena soukromé osobě – vlastníku části SZTE, ani osobě mající právo odpovídající věcnému břemeni k dotčené nemovitosti, ale je záležitostí příslušných orgánů státní správy, které do řízení formou závazných stanovisek tuto ochranu zájmů veřejnosti promítají. Výjimkou z výše uvedeného je oprávnění nejvyššího státního zástupce, veřejného ochránce práv a správního orgánu, o němž to stanoví zákon. Další výjimkou je pak z titulu ochrany veřejného zájmu účastenství konkrétního subjektu výslovně založené zákonem, ovšem pouze za účelem hájení těchto zájmů v řízení před správními orgány a následně i soudy (např. účast občanských sdružení chránících přírodu a krajinu za splnění zákonných podmínek). Stěžovatelka nepochybně takovým subjektem není. Rozsah skutečností, které byla jak v řízení před správními orgány, tak i v řízení před krajským soudem, oprávněna namítat, se primárně odvíjí od důvodu jejího účastenství v řízení před správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007–83.)“ Přiléhavým je zmínit i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014–35, z něhož se podává, že § 114 odst. 1 stavebního zákona „neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení podle § 109 odst. 1 stavebního zákona k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících účastenství. (…) Skutečnost, že stěžovatelka provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu [§ 2 odst. 2 písm. c) bod 14] a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné energie v širší oblasti pro více odběratelů, nedává stěžovatelce (jako soukromé osobě a podnikateli s tepelnou energií) právo osobovat si oproti jiným subjektům ochranu veřejných zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných zájmů. (…) Podle ustanovení § 77 odst. 5 energetického zákona je nezbytné projednat změnu vytápění stavby ve stavebním řízení. To znamená, že energetický zákon ve své prvé podmínce – provedení stavebního řízení – nedává stěžovatelce více práv, než má ve stavebním řízení dle § 114 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s důvodem svého účastenství. Stěžovatelka dále nemůže dosáhnout uplatnění svých námitek nad zákonný rozsah daný přímým dotčením na právech ani z hlediska druhé podmínky energetického zákona, jíž je souhlas orgánů ochrany životního prostředí.“ (srov. též např. recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023, č. j. 4 As 99/2023–25, ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 As 36/2023–38, či ze dne 17. 2. 2023, č. j. 5 As 31/2021–26).

20. Nadepsané judikaturní závěry pak správní orgány v posuzované věci plně respektovaly, když se žalovaný v napadeném rozhodnutí odvolacími námitkami žalobkyně zabýval právě s ohledem na § 114 odst. 1 stavebního zákona, přičemž správně upozornil na to, že žalobkyně jako účastník stavebního řízení mohla vznášet toliko námitky v souvislosti s přímým dotčením jejích práv. Soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. K této otázce se ostatně, nad rámec již shora citovaného, shodně vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011–159, ve kterém se zabýval omezenou možností ostatních účastníků stavebního řízení vznášet proti povolované stavbě námitky, a to i z pohledu samotné ústavnosti tohoto ustanovení. Stejně tak hodnotil Nejvyšší správní soud omezenou možnost účastníka vznášet námitky ve stavebním řízení o změně způsobu vytápění a následně jeho omezenou možnost úspěšně uplatňovat žalobní námitky před správním soudem např. i v rozsudcích ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010–71, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 91/2013–50, ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014–35, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 As 70/215–27, ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018–34, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 As 74/2020–40. Specifické postavení žalobce jako vlastníka a provozovatele SZTE ve stavebním řízení ve věci změny způsobu vytápění a nemožnost vznášet námitky na ochranu veřejného zájmu, tj. námitky týkající se nezákonnosti napadených rozhodnutí pro rozpor s energetickým zákonem a zákonem o ochraně ovzduší poté potvrdil i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019–52. Uvedené závěry se týkají rovněž nemožnosti s úspěchem vznášet námitky porušení § 77 odst. 5 energetického zákona (srov rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 10 As 84/2014–59, a ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018–34).

21. V nyní projednávaném případě přitom žalobní i odvolací námitky směřovaly zejména k ochraně veřejného zájmu a soukromých podnikatelských záměrů a ekonomických zájmů žalobkyně. Takové námitky však žalobkyně v daném řízení s úspěchem uplatňovat nemůže (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 91/2013–50, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 As 70/2015–27, nebo ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019–52). Rozhodujícím tak ve věci bylo pouze to, že z obsahu správního spisu nevyplývají skutečnosti svědčící o tom, že by vlastnické právo žalobkyně k SZTE (popř. věcné břemeno od něj odvozené) mělo být jakkoliv (fakticky) dotčeno.

22. Poukázat je v tomto kontextu možno též na skutečnost, že se stavební úřad otázkou ochrany SZTE ve vlastnictví žalobkyně (pro případ dotčení SZTE) odpovídajícím způsobem zabýval, když v prvostupňovém rozhodnutí stanovil podmínky pro provedení stavby, mj. že tato bude provedena podle schválené projektové dokumentace, přičemž případné změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení stavebního úřadu. Dále zde bylo konstatováno, že stavbou musí být respektována veškerá stávající nadzemní i podzemní zařízení jiných správců (vlastníků) sítí. Stávající zařízení a sítě budou vytyčeny a bude o tom proveden zápis. Současně bylo uvedeno, že veškerá stavební činnost může být prováděna mimo otopné období a zásah do uzavíracích armatur je možný pouze se souhlasem provozovatele teplárenského zařízení. Stejně tak bylo uvedeno, že práce bude provádět řádně proškolený zhotovitel. V případě prací na teplárenském zařízení tyto bude oprávněna činit pouze osoba schválená žalobkyní. Stanoveno bylo rovněž to, že v průběhu provádění prací bude zařízení ve vlastnictví žalobkyně zabezpečeno proti poškození vzniklému stavební činností (prach) a též proti vstupu nepovolaných osob. Bude také minimalizována doba přerušení dodávky tepelné energie do ostatních objektů připojených na SZTE (vznikne–li taková situace), kdy tato doba bude předem odsouhlasena žalobkyní. Opraveny budou tepelné izolace a bude provedena i tlaková zkouška. V průběhu jednotlivých etap prováděných prací též budou pracovníci technického oddělení žalobkyně předem v dostatečném předstihu vyzváni k provedení kontroly, o této kontrole bude proveden zápis ve stavebním deníku. Stavebník se poté musí zdržet jakékoliv činnosti, kterou by omezoval nebo narušoval práva žalobkyně plynoucí z energetického zákona či věcného břemene přístupu a provozu teplárenského zařízení. Konstatováno bylo i to, že pracovníci, kteří budou provádět práce, budou prokazatelně seznámeni s polohou vedení stávajících inženýrských sítí a zařízení, a to tak, aby nedošlo k jejich poškození. Možnost použití strojní mechanizace v blízkosti stávajícího vedení nebo zařízení jiného správce nebo vlastníka stavebník nebo zhotovitel prokazatelně předem projedná se správcem nebo vlastníkem tohoto vedení nebo zařízení. Pro případ porušení sítě nebo zařízení jiného správce (vlastníka) byla stanovena i povinnost ihned mu tuto skutečnost nahlásit.

23. Stěžejním však v kontextu uplatněných žalobních tvrzení zůstává fakt, že z odkazované projektové dokumentace zřejmým způsobem vyplývá, že do vlastnictví žalobkyně jako dosavadního dodavatele tepla (resp. věcného břemena od něj odvozeného) nebude předmětnou stavbou fakticky zasahováno. Tvrzení žalobkyně o „napojení“ namítané stavby na stávající SZTE v jejím vlastnictví jsou tak naprosto nepřípadná, jak bude také dále popsáno. V tomto ohledu lze konkrétně poukázat na dokumentaci stavby – vytápění – technickou zprávu k dané akci z března roku 2020, ze které se mj. podává, že „instalací plynových kotlů v prostoru 1.P.P. nedojde k zásahu do teplovodního systému v majetku Termo a. s. Při realizaci odpojování objektu od stávajícího zdroje tepla bude postupováno dle dohody s dodavatelem tepla (TERMO Děčín a. s.). Nové kotle budou zapojeny dle doporučeného schématu výrobce kotlů (viz výkres). (…) Za výstupními uzávěry ze stávajícího měřícího místa (TERMO) bude nové potrubí napojeno do stávajícího topného systému. (…) Výstupní potrubí teplé vody včetně cirkulačního bude vedeno z nově instalovaných zásobníků u kotlů do místa stávajícího vstupu TUV, kde bude za výstupními uzávěry ze stávajícího měřícího místa (TERMO) napojeno do stávajících rozvodů“. V souhrnné technické zprávě z března roku 2020 se současně uvádí, že „závěsné plynové kondenzační kotle 2 x 49,9 kW budou instalovány v samostatné místnosti v 1.P.P.“, přičemž z průvodní zprávy z března roku 2020 plyne, že „při realizaci odpojování objektu od stávajícího zdroje tepla bude postupováno dle dohody s dodavatelem tepla (TERMO Děčín a. s.). Všechny práce v souvislosti s odpojením budou prováděny v předem dohodnutém termínu po uplynutí výpovědní lhůty ze smlouvy o dodávce tepelné energie. Odpojení od tepelného zařízení bude provádět odborná firma schválená zástupcem společnosti Termo Děčín a. s.“ K tomu je třeba dále poukázat na výkresy č. 1 až 4, ve kterých je rovněž konstatováno, že nedojde k zásahu do SZTE v majetku žalobkyně a zároveň jsou ve výkresu č. 4 jasně zakreslena, jakož i fotograficky zachycena, místa dosavadního předávání dodávek tepla – tj. měřící zařízení a poslední uzávěry stávajícího dodavatele tepla, za nimiž dojde k přerušení a ukončení (zaslepení) stávajících domovních rozvodů v majetku stavebníka a částečné demontáži původních domovních rozvodů. Zmínit lze také fakt, že je z nadepsaných výkresů naprosto seznatelné, že se SZTE (konkrétně stávající napojovací a měřící zařízení) v majetku žalobkyně nachází v jiné místnosti, něž kde mají být instalovány plynové kotle jako nový zdroj tepla pro vytápění a přípravu teplé vody.

24. V návaznosti na shora popsané a tvrzení žalobkyně, že stavební úřad nechal otázku samotného odpojení zcela nevyřešenou, je pak přiléhavým poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 As 304/2018–37, v němž bylo konstatováno, že „[o]tázka související s odpojením a zaslepením stávající tepelné přípojky ze SZTE (či s její další nadbytečností) nemohly být řešeny v daném stavebním řízení [pozn. soudu – v řízení o změně způsobu vytápění], neboť se jedná o otázky týkající se soukromoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem“. Stejně tak lze odkázat na rozsudek ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 As 36/2023–38, ve kterém Nejvyšší správní soud nerozporoval, že spolu s odpojením bude třeba provést úkony jako uzavření armatur, vypuštění teplonosné látky či vyregulování soustavy. „Tyto činnosti nicméně nesouvisejí s vlastní realizací stavebního záměru, nýbrž jsou důsledkem ukončení soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE a odběratelem“. Zmínit je možno i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 As 93/2016–30, v němž bylo uvedeno, že „[t]epelná přípojka vedoucí do bytového domu nemohla být předmětnou stavbou v rozsahu, v jakém byla povolována ve stavebním řízení, dotčena. Odpojení od SZTE se uskutečňuje nikoliv pouze faktickým odstraněním přípojky do SZTE, jak tvrdí stěžovatel. K odpojení od SZTE a ke změně způsobu vytápění může zcela zřejmě dojít, aniž by byla odstraněna tepelná přípojka; realizace povolované stavby bude spočívat v instalaci nového zařízení sloužícího k vytápění a zaslepení stávající tepelné přípojky z SZTE, jak tomu je v nyní projednávané věci. Faktická další existence tepelné přípojky nemusí být (a v tomto konkrétním případě není) pro účely stavebního řízení ve věci stavby spočívající ve změně způsobu vytápění relevantní.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 6 As 167/2022–41)

25. V aktuálně posuzované věci přitom z projektové dokumentace zjevně vyplývá, že instalaci a realizaci povolené stavby včetně jejího napojení na rozvody v bytovém domě lze funkčně dokončit, aniž by byla jakkoliv fakticky dotčena SZTE ve vlastnictví žalobkyně. Odpojení SZTE od bytového domu je poté logickým a nutným důsledkem výměny hlavního zdroje tepla podle § 77 odst. 5 energetického zákona a nepředstavuje neoprávněný zásah do zařízení ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně se tedy mýlí, když tvrdí, že znefunkčnění SZTE představuje jednoznačný zásah do této soustavy, a má být řešen v projektové dokumentaci k instalaci plynových kotlů jako nového zdroje tepla. Podobné teze byly Nejvyšším správním soudem v minulosti opakovaně vyvráceny, jak plyne už z výše odkazované judikatury.

26. Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 26. 9. 2023, č. j. 6 As 167/2022–41, přiléhavě pro nyní řešený případ doplnil, že „předmětem řízení o povolení stavby spočívající ve změně zdroje vytápění není celá změna vytápění včetně odstranění tepelné přípojky a jiných technických otázek souvisejících s odpojením SZTE a jeho zaslepením. (…) Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgány posuzují stavební záměr v navržené podobě obsažené v projektové dokumentaci. Tomu také odpovídají požadavky, které zákon (a příslušný stavební úřad) klade na stavebníka. Stavební úřad ovšem není povinen vyhovět každému vznášenému požadavku založenému na ničím neodůvodněné obavě, že stavebník bude postupovat v přímém rozporu s vlastní projektovou dokumentací. Stanovení podmínek ve stavebním povolení dle požadavků stěžovatelky nelze odůvodnit ani plněním požadavků vlastníků technické infrastruktury k napojení na ni, jak stěžovatelka dovozuje z § 18c odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu. K napojení na technickou infrastrukturu ve vlastnictví stěžovatelky totiž v daném případě nedochází.“ I v nyní projednávaném případě dotčeným stavebním záměrem nedochází ke zřízení náhradního zdroje či jiného zdroje, který by byl propojen se zařízením žalobkyně, nýbrž je zjevné, že předmětem řízení byla změna způsobu vytápění dle doložené projektové dokumentace, a sice ze systému centrálního vytápění na systém využívající plynové kotle. Žalobní argumentace stran nutnosti stanovení podmínek v prvostupňovém rozhodnutí dle požadavků žalobkyně je tudíž nepřípadná.

27. Zdejší soud dále uvádí, že dle § 115 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad ve stavebním povolení stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu. S ohledem na dikci nadepsaného ustanovení je tedy přijetí případných podmínek toliko na stavebním úřadu, a nikoliv na žalobkyni jako účastníku řízení. Žalobkyně si tak nemůže diktovat konkrétní pravidla a následně brojit proti jejich případnému nezapracování do rozhodnutí správních orgánů. Ostatně, jak již bylo uvedeno shora, v přezkoumávané věci byly podmínky na ochranu majetku žalobkyně do stavebního povolení zapracovány v odpovídajícím rozsahu. Povinnost zapracovat veškeré podmínky požadované žalobkyní jako účastníkem řízení nelze dovozovat ani z jí odkazovaného § 18c odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 503/2006 Sb. Tato vyhláška totiž upravuje formální pravidla pro náležitosti jednotlivých rozhodnutí vydávaných stavebním úřadem. Jinak řečeno stanovuje, že stavební povolení může obsahovat podmínky k ochraně majetku třetích osob a pouze rozvíjí znění § 115 stavebního zákona. Na věci pak nic nemění ani opakované tvrzení žalobkyně, že SZTE je zřízena a provozována ve veřejném zájmu. Jak už bylo dříve uvedeno, žalobkyně není oprávněna domáhat se žalobou ochrany veřejného zájmu, ale toliko ochrany svých veřejných subjektivních práv. Ani z dalšího žalobkyní zmiňovaného ustanovení povinnost zapracovat jí předložené podmínky k ochraně jejího majetku do stavebního povolení dovozovat nelze. Podle § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona je stavebník povinen doložit stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem ve vztahu ke stavebnímu povolení. Jedná se však o povinnost stavebníka, nikoliv oprávnění účastníka řízení. Nadto nesouvisí s uplatněním podmínek, ale s dokládáním stanovisek vlastníků infrastruktury ze strany stavebníka. V řešeném případě se zároveň stavebník k SZTE ve vlastnictví žalobkyně zjevně nenapojuje, a tudíž je argumentace žalobkyně v daném ohledu zcela mimoběžná a irelevantní.

28. Tvrzení žalobkyně směřující k tomu, že veřejný zájem na provozování SZTE je atributem jejího vlastnického práva, je poté třeba hodnotit jako nedůvodnou snahu o popření účelu a smyslu § 114 odst. 1 stavebního zákona, kterou žalobkyně cílí na připuštění námitek směřujících k ochraně veřejného zájmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2022, č. j. 4 As 416/2019–43). Podstatou projednávaného sporu nicméně zůstává faktický nesouhlas žalobkyně se samotným odpojením stavebníka od jí provozované SZTE. K tomu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019–52, z něhož se podává, že „[k]e konstatování stěžovatelky, že musí mít právo, aby ochranu jejího vlastnictví ve veřejném zájmu prosazovaly správní orgány, Nejvyšší správní soud uvádí, že podstata věci spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s odpojením osoby zúčastněné na řízení od stěžovatelkou provozované SZTE. Tato skutečnost se však nijak nedotýká vlastnického práva stěžovatelky k SZTE, na čemž nic nemění ani skutečnost, že provozování SZTE je ve veřejném zájmu. Ochrana veřejného zájmu při odpojení od SZTE náleží k tomu příslušným orgánům státní správy, které s odpojením osoby zúčastněné na řízení od SZTE stěžovatelky vyslovily souhlas.“ Judikatura správních soudů přitom v nadepsaném ohledu zdůrazňuje, že změna způsobu vytápění spočívající v odpojení bytového domu od SZTE a připojení na nový zdroj tepelné energie má zejména soukromoprávní aspekt, jak už bylo ostatně dříve naznačeno. Poukázat lze na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015–38, ve kterém se uvádí, že „[z]měna způsobu vytápění je tedy z pohledu energetického a stavebního zákona samostatným stavebním řízením, které není nijak vázáno na soukromoprávní smluvní vztah mezi odběratelem (nyní stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie. Fakticky obsahuje změna způsobu vytápění dvě součásti. První z nich je shora uvedené stavební řízení, kterým je příslušným správním orgánem za předpokladu splnění zákonem stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem je pak soukromoprávní vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavateli, kdy na základě smluvních ujednání mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu. Popsané obtíže technického rázu podle Nejvyššího správního soudu nejsou důsledkem provedení stavebního záměru povoleného ve stavebním řízení, nýbrž jde o důsledky ukončení soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE a odběratelem.“ Odkázat je pak nutno i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 As 304/2018–37, v němž bylo vysloveno, že „[s]myslem účastenství stěžovatelky v řízení podle § 77 odst. 5 energetického zákona má být ochrana jejích věcných práv k teplovodním rozvodům a instalacím na SZTE před neoprávněným zásahem do nich. Takovým zásahem přitom není a nemůže být prosté odpojení od SZTE, jak naznačuje stěžovatelka v kasační stížnosti.“ (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 10 As 84/2014–59, či ze dne 17. 12. 2015, č. j. 4 As 174/2015–39). Jak tedy i pro aktuálně řešený případ přiléhavě vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018–34: „Ekonomické ani provozní zájmy stěžovatelky (pozn. soudu – provozovatelky SZTE) související s její podnikatelskou činností nemohou být chráněny v rámci stavebního řízení. Nic na tom nemění ani skutečnost, že provozování SZTE je ve veřejném zájmu. Jiné zásahy do jejích věcných práv, např. na zařízení nebo technologii stěžovatelky umístěné přímo v objektu, však stěžovatelka nenamítá. Nejvyšší správní soud již stěžovatelku opakovaně upozornil, že tyto problémy nejsou z právního pohledu způsobeny stavbou samotnou, spočívající ve vybudování samostatného systému vytápění, ale až ukončením soukromoprávního odběratelského vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem. Jakkoli je zřejmé, že předmětná stavba je praktickým předpokladem umožňujícím odpojení od SZTE, je tento soukromoprávní aspekt pro řízení podle stavebního zákona irelevantní (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2016, č. j. 1 As 258/2015–37, a ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 As 70/2015–27).“ 29. Nutno tedy v této části uzavřít, že žalobkyní uplatněné procesní výtky vůči postupu žalovaného (popř. i stavebního úřadu) ve své podstatě směřovaly ke zpochybnění vydaných správních rozhodnutí z hlediska jejich souladu s § 77 odst. 5 energetického zákona. Zde však žalovaný naprosto zřejmým způsobem vysvětlil, že vzhledem k tomu, že odvolací námitky žalobkyně překračují rámec možných námitek dle § 114 odst. 1 stavebního zákona, nemusel se jimi věcně zabývat, což plně odpovídá i shora poukazované judikatuře Nejvyššího správního soudu. Není zároveň pravdou, že by správní orgány v daném případě rezignovaly na posouzení žádosti o stavební povolení z hlediska ochrany veřejných zájmů. Ochrana veřejných zájmů, jež jsou chráněny jednotlivými zvláštními právními předpisy, totiž byla zajištěna ve spolupráci s dotčenými správními orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 As 74/2020–40).

30. Žalobou napadené rozhodnutí pak nelze ve shora popsaných souvislostech hodnotit jako nepřezkoumatelné proto, že by žalovaný (resp. i stavební úřad) rezignoval na odůvodnění nezahrnutí podmínek pro provedení stavby požadovaných žalobkyní v námitkách ze dne 20. 1. 2020 a ze dne 16. 8. 2022, neboť žalovaný (resp. i stavební úřad) ve vztahu k těmto otázkám postupoval plně v souladu s výše citovanými judikaturními závěry, jak už bylo dříve vyhodnoceno. K tomu je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze–li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tedy vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. V souvislosti s předmětnou námitkou soud také poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006–65). Jako jeden celek jsou tak vnímána všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016–29). Jak ostatně Nejvyšší správní soud konstatoval formou právní věty ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25: „Úkolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu, je zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů celek.“ Vycházeje ze shora uvedeného je tak ve věci třeba konstatovat, že z hlediska přezkoumatelnosti lze v odůvodnění napadeného rozhodnutí v kontextu žalobkyní uplatněných odvolacích námitek nepochybně vysledovat úsudek žalovaného, mj. právě i ve vztahu ke shora uvedeným tvrzením žalobkyně. Žalovaný přitom v dotčené části v souladu s nadepsanou judikaturou odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stran zahrnutí či nezahrnutí jednotlivých požadavků žalobkyně plynoucích z jejích námitek ze dne 20. 1. 2020 a ze dne 16. 8. 2022 do podmínek prvostupňového rozhodnutí. K tomu jednoznačně upozornil na skutečnost, že stavební úřad nebyl povinen do podmínek rozhodnutí převzít požadavky žalobkyně v doslovném znění, jak už bylo zdejším soudem shora vyloženo, přičemž dále s odkazem na projektovou dokumentaci zdůraznil, že nově navržený zdroj nebude propojen se stávajícím tepelným zařízením žalobkyně. Předmětná dokumentace pak dle žalovaného dostatečně řeší i vlastní odpojení od stávajícího zařízení SZTE. Žalovaný poté uzavřel, že samotná demontáž SZTE není předmětem vedeného stavebního řízení. Z projektové dokumentace je dle jeho názoru také zřejmé, že navrhovaným záměrem nebude nikterak zasaženo do zařízení ve vlastnictví žalobkyně, což bylo právě zohledněno v podmínkách stanovených prvostupňovým rozhodnutím – viz zejména str. 5 napadeného rozhodnutí ve spojení se str. 10 až 21 prvostupňového rozhodnutí. Dle soudu tedy žalovaný a stavební úřad v namítaných rozhodnutích srozumitelně zdůvodnili, jakým způsobem, z jakých důvodů a na základě jakých ustanovení zákona daný případ, resp. právní otázku týkající se stanovení jednotlivých podmínek v prvostupňovém rozhodnutí dle požadavků žalobkyně, řešili. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018–36, zároveň vyplývá, že správní orgány „[n]emají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: ‚Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.‘ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014–43).“ Napadené rozhodnutí tudíž nepřezkoumatelností, jak byla namítnuta žalobkyní, netrpí. K tomu je přiléhavým připomenout také fakt, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobkyně o tom, jak (podrobně) by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016–24, nebo ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020–49). Ostatně sama žalobkyně spíše než s absencí úvah správních orgánů ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasí právě s jeho vlastními závěry, což však samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou samotné přezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti.

31. Jedná–li se dále o odkaz žalobkyně na § 509 občanského zákoníku, s tím, že dle jejího názoru nebylo řádně zjištěno vlastnické právo k rozvodům tepla v dotčené budově (resp. majetkové rozhraní mezi SZTE ve vlastnictví žalobkyně a domovními rozvody), k tomu zdejší soud plně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 6 As 167/2022–41, v němž bylo i pro nyní posuzovaný případ zcela přiléhavě vysloveno, že „[v] souvislosti s požadavkem aplikovat na danou věc § 509 občanského zákoníku stěžovatelka v podané žalobě argumentovala, že tepelné rozvody v domě tvoří příslušenství liniových staveb, na které se uplatní požadavek vlastnické identity věci hlavní a věci vedlejší. (…) S výkladem, dle kterého by byl dotčený rozvod tepla součástí stěžovatelčina zařízení (namísto součásti budovy dotčené stavbou), se Nejvyšším správní soud neztotožnil. Občanský zákoník obsahuje obecnou definici součásti věci v § 505, dle kterého je součást věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Tato definice byla obsažena již v předchozí právní úpravě (v zákoně č. 40/1964 Sb.), a proto se i nadále uplatní závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017), která v této souvislosti klade důraz na obvyklost spojení věci i její domnělé součásti a funkčnost věci, od níž by případně měla být domnělá součást oddělena. Bez vnitřních rozvodů tepla by nepochybně bylo znemožněno dům užívat k určenému účelu (jedná se o součást podstatnou pro zachování jeho funkčnosti), oddělení vnitřních rozvodů tepla od dotčené budovy by tedy zjevně vedlo k jejímu znehodnocení. Krajský soud proto v napadeném rozsudku dospěl ke správnému právnímu závěru, že vnitřní rozvody tepla jsou součástí budovy ve smyslu výše citované definice. S výše uvedenými závěry koresponduje také definice společných částí domu obsažená v § 5 a § 6 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. (…) Ostatně, napojením kompaktní předávací stanice na rozvody, které již v budově existovaly, nelze dospět k závěru, že rozvody „přirostly“ k zařízení ve vlastnictví stěžovatelky, a staly se tak jeho součástí. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, „pokud je věc spojena s jinou věcí, avšak má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí této jiné věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má–li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má–li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek druhé věci), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy“. V případě vnitřních rozvodů tepla v budově se proto neaplikuje vyvratitelná domněnka obsažená v § 509 větě druhé občanského zákoníku. Vnitřní rozvody v budově nejsou součástí vedení z centrálního zdroje do předávací stanice, ani součástí samotné předávací stanice. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že správní orgány nepostupovaly v rozporu se zákonem, vycházely–li v předchozím řízení z toho, že napojení nových zdrojů vytápění bude realizováno na vnitřní rozvody tepla, které jsou součástí budovy. S ohledem na uvedené závěry tedy nebylo nutné zajišťovat ani stanovisko stěžovatelky k možnostem a způsobu napojení na technickou infrastrukturu ve smyslu § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona.“ K nadepsaným závěrům stran nepoužitelnosti vyvratitelné domněnky dle § 509 věta druhá občanského zákoníku lze v řešeném případě doplnit i fakt, že energetický zákon výslovně řeší vlastnictví konkrétních částí SZTE – mj. i tepelné přípojky (§ 79 odst. 2 energetického zákona, dříve § 31 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice, § 14 odst. 4 a 5 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, a § 14 zákona č. 38/1963 Sb., o zřizování a provozování zařízení pro výrobu a rozvod tepla). Je přitom třeba si uvědomit, že energetický zákon je zvláštním předpisem, který je nutno jako lex specialis použít v případě, stanoví–li, že určitá zařízení součástí liniové stavby nejsou [srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání., C. H. Beck, Praha: 2022, k § 509].

32. V kontextu shora popsaného je však nutno opětovně zdůraznit právě skutečnost, že z předložené projektové dokumentace (zejména z technické zprávy včetně výkresů č. 1 až 4) lze zjistit veškeré potřebné informace – tedy „hranici“ vlastnictví domovních (vnitřních) rozvodů. O vlastnictví vnitřních rozvodů, kterých se provádění stavby dotýká, tak nebylo pochybností, když veškeré zásahy do vnitřních rozvodů topné soustavy objektu byly navrženy až na částech, které jsou součástí bytového domu, a tudíž ve vlastnictví spoluvlastníků objektu samotného – tj. za posledními uzavíracími armaturami tepelné přípojky stávajícího dodavatele tepla. V této souvislosti proto nelze shledat, že by nebyla chráněna SZTE ve vlastnictví žalobkyně. Z dotčené projektové dokumentace se současně podává, že povolovanou stavbou nebude nijak dotčen majetek žalobkyně jako dosavadního dodavatele tepla, přičemž byly navíc v prvostupňovém rozhodnutí stanoveny i odpovídající podmínky pro provedení stavby směřující právě k ochraně SZTE v majetku žalobkyně (resp. k ochraně veškerých stávajících zařízení a sítí), jak už bylo v podrobnostech výše popsáno. V projektové dokumentaci, zejména ve výkresu č. 4, totiž bylo seznatelně zakresleno a popsáno (včetně fotodokumentace) vedení SZTE, a to i se zanesením jejích jednotlivých komponentů – např. měřičů tepla a (posledních) uzavíracích armatur tepelné přípojky. Dále je zde jasným způsobem vyobrazeno také navazující vedení vnitřních rozvodů budovy, přičemž je jednoznačně vymezeno též místo ukončení a zaslepení rozvodů dosavadního zásobování teplem, jakož i místo napojení nového zdroje tepla na vnitřní rozvody objektu. Na tomto základě a ve spojení s již dříve citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu tak nelze za dané situace shledat, že by povolovaná stavba měla jakkoliv poškodit či zničit SZTE (popř. její jednotlivé komponenty) ve vlastnictví žalobkyně. Pro úplnost lze také zmínit, že pokud žalobkyně dané tvrzení vztahuje k náhradě případných škod, jedná se o otázku ryze soukromoprávní povahy, nesouvisející s ochranou veřejných subjektivních práv žalobkyně, kterých se může před správním soudem dovolávat.

33. Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz str. 5 až 6) se zřejmým odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (viz str. 20 až 21) v této souvislosti uvedl, že z předložené projektové dokumentace (resp. výkresu č. 4) je zcela evidentní, že veškeré zásahy do vnitřních rozvodů topné soustavy objektu jsou navrženy až v částech rozvodů, které jsou součástí bytového domu, a jsou tedy ve vlastnictví spoluvlastníků objektu, přičemž k odkazu žalobkyně na § 509 občanského zákoníku též pro úplnost zmínil, že „vzhledem k tomu, že energetický zákon v § 79 odst. 2 výslovně řeší vlastnictví konkrétních částí tepelného zařízení, nelze vyvratitelnou domněnku vyjádřenou v § 509 věty druhé občanského zákoníku, v tomto případě použít“, nelze v kontextu již shora popsaného považovat napadené rozhodnutí ani v této části za nepřezkoumatelné. Žalovaný totiž daným odkazem seznatelně a zcela srozumitelně podpořil stěžejní závěr ve věci, že se v případě vnitřních rozvodů tepla v objektu neaplikuje vyvratitelná domněnka obsažená v § 509 občanského zákoníku, a že vnitřní rozvody v budově nejsou součástí vedení z centrálního zdroje, ani součástí samotné tepelné přípojky. Relevantní přitom v řešeném případě byla právě otázka vlastnictví vnitřních rozvodů objektu, kterých se předmětná stavba dotýká, nikoliv konkrétních částí tepelného vedení SZTE, přičemž tuto správní orgány vyhodnotily zákonným způsobem, a to na základě dostatečně zjištěného stavu věci.

34. Závěrem je možno k odkazu žalobkyně na § 509 občanského zákoníku také dodat, že byl uplatněn v rovině značně obecné argumentace, aniž by tedy byly relevantně namítány informace podávající se z obsahu spisové dokumentace (projektové dokumentace), byť např. z § 161 stavebního zákona vyplývá mj. povinnost vést o svém vlastnictví technické infrastruktury evidenci, která musí obsahovat polohové umístění a ochranu. Jinak řečeno, žalobkyně nijak neuvedla, jaké je dle jejího názoru rozhraní vlastnického práva v dotčeném objektu ani k tomu neoznačila případné důkazy. Žalobkyně tak nepřinesla žádná tvrzení schopná skutečnosti jasně plynoucí ze spisové dokumentace vyvrátit. Za daného stavu za takové tvrzení nebylo možno považovat ani v žalobě uvedený poukaz žalobkyně stran nevyhodnocení historické (projektové) dokumentace k výstavbě dotčené budovy či SZTE.

35. Vycházeje z dříve konstatovaných rozhodných okolností posuzované věci pak nelze přisvědčit ani poukazu žalobkyně na § 184a stavebního zákona. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona platí, že není–li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není–li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není–li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo. Namítaná rozhodnutí správních orgánů ve věci nicméně nijak přímo nezasahují do vlastnického práva žalobkyně k SZTE, neboť stavebník zjevně nerealizuje předmětnou stavbu na SZTE v majetku žalobkyně, jak už bylo shora vyloženo (viz projektová dokumentace stavby), ale pouze na částech (resp. součástech) dotčené budovy ve vlastnictví spoluvlastníků objektu samotného. Odkaz žalobkyně na absenci jejího souhlasu se stavbou ve smyslu nadepsaného ustanovení stavebního zákona je tak třeba hodnotit nepřípadným. K tomu je možno doplnit, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 As 36/2023–38, k obdobně uplatněné žalobní argumentaci vyložil, že „vlastnické právo stěžovatelky k SZTE nebude povoleným stavebním záměrem nijak dotčeno, demontáž součástí SZTE, které jsou v jejím vlastnictví, není předmětem stavebního povolení a stavební úprava (nový způsob vytápění) nebude využívat SZTE v jejím vlastnictví. Stavebník tedy nerealizuje změnu dokončené stavby, která by jakkoliv využívala nemovitou věc ve vlastnictví stěžovatelky. Není tedy důvodu vyžadovat k vydání stavebního povolení souhlas stěžovatelky podle § 184a odst. 1 stavebního zákona.“ 36. Pokud jde dále o komplex žalobních tvrzení o nesprávném posouzení předmětné stavby, resp. zda se jedná o zřízení zdroje dle § 77 odst. 4 energetického zákona nebo podle § 77 odst. 5 téhož zákona, pak soud uvádí, že se k rozdílu mezi § 77 odst. 4 a 5 energetického zákona odborná literatura vyjádřila tak, že „[o]dlišnost v případě odstavce 5 tkví v tom, že zde nebude možno hovořit o ovlivnění provozu rozvodného zařízení ve smyslu odstavce 4, tj. o ovlivnění provozováním jiného zdroje. Ze samotného jazykového znění odstavce 4 to sice nevyplývá, neboť by bylo možno do určité míry hovořit o ovlivnění provozu rozvodného tepelného zařízení i při samotném odpojení konkrétního odběrného místa, nicméně předně by zde nebyl ospravedlněn natolik významný zásah do soukromoprávní sféry odběratele za situace, kdy již nechce využívat služeb infrastruktury centrálního zásobování, tj. již nemusí strpět právní omezení plynoucí z užívání předmětu obecné potřeby a veřejného zájmu; dále je třeba vycházet z toho, že odstavec 5 stanoví veřejnoprávní podmínky provedení změny způsobu vytápění včetně řešení takové situace ve vztahu k dodavateli, přičemž při splnění zákonem stanovených podmínek je možno nepochybně hovořit o nároku na realizaci odpojení od odběrného tepelného zařízení, kterému by neměly být činěny překážky z důvodu soukromoprávních zájmů třetích osob, které zájmy odběratele významně nepřevyšují (když s ohledem na trend snižování množství odběru tepla z rozvodných zařízení nelze hovořit v případě odpojení odběrného místa o zásadním problému majícím na dodavatele ekonomicky či technicky zničující efekt, byť na celou soustavu má pochopitelně více takových případů efekt agregovaný). Pokud tedy odstavec 5 hovoří o změně způsobu dodávky či změně způsobu vytápění, bude se jednat v zásadě o každý případ, kdy odběratel přestane odebírat tepelnou energii z rozvodného tepelného zařízení či zdroje provozovaných držitelem licence (případ nad rámec situace popsané v odstavci 4), anebo bude provozovat svůj zdroj s nimi propojený.“ (srov. Zdvihal, Z., Svěráková, J., Med, J., Osadská, J. a kol.: Energetický zákon. Komentář. 1. vydání., C. H. Beck, Praha: 2020, k § 77).

37. Z projektové dokumentace je v řešené věci jednoznačně zřejmé, že předmětem daného projektu je návrh změny zdroje tepla v dotčeném bytovém domě – konkrétně zřízení nového topného zdroje (a ohřevu teplé vody) plynovými kotly, instalovanými v 1.P.P. bytového domu, přičemž dojde k jejich propojení se stávajícím topným systémem budovy za posledními uzávěry zařízení stávajícího dodavatele tepla. Při realizaci odpojování objektu od stávajícího zdroje tepla bude zároveň postupováno dle dohody s žalobkyní jako dosavadním dodavatelem tepla. Jinými slovy, dojde k odpojení stávajícího přívodu tepla do budovy z centrálního zdroje tepla uzavřením armatur a zaslepením přípojky tepla do objektu. Skutečnost, že daná stavba bude od SZTE fakticky odpojena, je tudíž ze spisové dokumentace naprosto zřejmá. Ostatně z výkresu č. 4 projektové dokumentace jasně plyne i částečná demontáž původních domovních rozvodů v místě za (posledními) uzavíracími armaturami tepelné přípojky.

38. Jak přitom vyplývá z výše citovaného, odpojením od SZTE dochází ke změně způsobu vytápění, která je upravena právě v § 77 odst. 5 energetického zákona, a nejedná se proto o stavbu dle § 77 odst. 4 energetického zákona (ostatně takto správně vyložil už žalovaný a stavební úřad v namítaných rozhodnutích). V projednávaném případě tak jde o zcela samostatné zařízení – zdroj tepla, který nebude se stávajícím zařízením – zdrojem tepla – (funkčně) propojen, a svým samostatným provozem proto nebude moci původní rozvodné zařízení SZTE v budoucnu jakkoliv ovlivňovat. V předmětné věci se tudíž nejedná o náhradní nebo jiný zdroj tepelné energie ve smyslu § 77 odst. 4 energetického zákona. Požadavek na písemnou dohodu mezi stavebníkem a žalobkyní jako držitelem licence na rozvod tepelné energie tedy nebyl podmínkou povolení dané stavby. Uplatněná žalobní argumentace tudíž nebyla přiléhavá ani v této části.

39. K tomu je případným odkázat také na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2023, č. j. 4 As 36/2023–38, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 92/2013–51, ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 As 74/2020–40, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 6 As 304/2018–37, nebo ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 As 93/2016–30, z nichž mj. vyplývá, že předmětem řízení o povolení stavby – nového zdroje vytápění – není celá změna vytápění včetně odstranění tepelné přípojky a jiných technických otázek souvisejících s odpojením SZTE a jeho zaslepením. V návaznosti na vše uvedené tedy nelze přisvědčit ani obecnému tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí působí v této části vnitřně rozporně, když je v daném ohledu podstatný samotný předmět stavebního řízení. Tepelná přípojka vedoucí do dotčeného bytového domu nemohla být předmětnou stavbou v rozsahu, v jakém byla povolována ve stavebním řízení, dotčena. Odpojení od SZTE se zároveň uskutečňuje nikoliv pouze faktickým odstraněním přípojky k SZTE. K odpojení od SZTE a ke změně způsobu vytápění může zcela zřejmě dojít, aniž by byla tepelná přípojka odstraněna; realizace povolované stavby bude spočívat v instalaci nového zdroje tepla a zaslepení stávající tepelné přípojky ze SZTE. Faktická další existence tepelné přípojky pak nemusí být (a v tomto konkrétním případě není) pro účely stavebního řízení ve věci stavby spočívající ve změně topného zdroje relevantní. Tvrzení žalobkyně týkající se zabezpečení či odstranění tepelné přípojky v jejím vlastnictví, tedy nemohou být řešena správními orgány v tomto stavebním řízení, neboť se jedná o otázky týkající se ryze soukromoprávního vztahu mezi žalobkyní a stavebníkem, jdoucí nad rámec předmětu stavebního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 As 93/2016–30). Takové požadavky pak zjevně nemají zákonnou oporu a nelze je dovozovat ani z § 77 odst. 5 energetického zákona. Citované ustanovení totiž v žádném případě nezakládá kompetenci stavebního úřadu k tomu, aby bez dalšího rozšiřoval předmět stavebního řízení nad rámec žádosti stavebníka, neboť stavební úřad posuzuje stavební záměr v navržené podobě obsažené v projektové dokumentaci, popř. jakkoliv nad rámec podané žádosti zavazoval stavebníka k povinnostem stran SZTE. Stejně tak nelze pouze s odkazem na možné znehodnocení části SZTE požadovat, aby stavebník již navždy setrval ve smluvním vztahu s žalobkyní jako stávajícím dodavatelem tepelné energie.

40. Dovozovala–li tedy žalobkyně zásah do svých práv k tepelnému zařízení též ze skutečnosti, že v namítaných rozhodnutích, resp. v projektové dokumentaci, není vyřešeno celkové odpojení dotčené budovy od SZTE, resp. odstranění rozvodného tepelného zařízení, když informace plynoucí z projektové dokumentace o uzavření armatur za tepelnou přípojkou a zaslepení (ukončení) navazujících rozvodů v místě, které je již ve vlastnictví stavebníka, žalobkyně zřejmě nepovažovala v tomto ohledu za dostatečné, pak soud znovu konstatuje, že otázky související se samotným odstraněním tepelné přípojky ze SZTE nemohly být v daném stavebním řízení blíže řešeny. Ve smyslu nadepsaných judikaturních závěrů se totiž nejednalo o námitky vztahující se ke konkrétnímu zásahu do tepelného zařízení žalobkyně či dotčení tohoto zařízení, neboť ve svém důsledku šlo toliko o námitky soukromoprávního charakteru, které nebyly předmětem vedeného správního řízení. Soud proto nepřisvědčil ani této žalobní argumentaci. Nepřípadným je poté v daném kontextu též odkaz žalobkyně na § 87 odst. 7 energetického zákona, neboť se toto ustanovení výslovně týká zániku ochranného pásma zařízení pro výrobu nebo rozvod tepelné energie, a to trvalým odstraněním stavby, což se však také seznatelně míjí s předmětem nyní projednávané věci.

41. Zdejší soud přitom neprovedl podle § 52 odst. 1 s. ř. s. žalobkyní navržené dokazování obsahem spisového materiálu stavebního úřadu (projektové dokumentace) k výstavbě budovy X, č. p. XA, včetně kolaudačního rozhodnutí, jakož ani spisovou (projektovou) dokumentací stavebního úřadu k výstavbě SZTE na pozemcích p. č. XB, XC a XD, včetně kolaudačního rozhodnutí, a to pro zjevnou nadbytečnost. Jak totiž plyne ze shora provedeného hodnocení soudu, veškeré pro věc rozhodné okolnosti obsahovala již samotná spisová dokumentace vedená právě pro daný případ, kterou se však dokazování neprovádí. K tomu je pak třeba uvést, že navrhla–li žalobkyně též důkaz správním spisem vedeným v projednávané věci (zejména napadeným rozhodnutím), obsah správního spisu (tj. všechny jeho součásti) nelze považovat bez dalšího za důkaz, neboť vychází–li soud ve správním soudnictví z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu nadepsaného ustanovení s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015–56, ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011–75). Vyplývá to ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením řízení správního, přičemž správní spis je obrazem a výsledkem správního řízení, dokládající skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 Afs 194/2017–25).

42. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti tak soud ve věci uzavírá, že neshledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto žalobu v mezích žalobních bodů vyhodnotil jako nedůvodnou, a tudíž ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem I. rozsudku zamítl.

43. Současně soud v souladu s § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. výrokem II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, přičemž tento ani jejich náhradu nepožadoval.

44. Osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) pak soud výrokem III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení, a to v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť jim soud neuložil žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž jim mohly vzniknout náklady řízení.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Vyjádření osob zúčastněných na řízení Posouzení věci soudem