15 A 240/2018 - 77

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: SSG s. r. o., IČO: 28666178, sídlem Školní 5419, 430 01 Chomutov, zastoupena společností Punktum, spol. s r. o., IČO: 25380966, sídlem Otická 758/19, 746 01 Opava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně domáhala, aby soud určil, že odepření vydání soupisu všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 je nezákonným zásahem, a aby žalovanému přikázal vydat žalobkyni tento soupis do deseti dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že hledá ochranu před manipulací s obsahem správních spisů v průběhu daňové kontroly. Vysvětlila, že nezákonným zásahem rozumí odmítnutí žalovaného vydat úplný soupis správního spisu provedené jeho sdělením ze dne 8. 11. 2018, č. j. 2348684/18/2504-60561-501202. Zdůraznila, že z výsledku kontrolního zjištění, který jí žalovaný předložil po bezmála třech letech kontroly, je zjevné, že žalovaný v rozporu s § 8 odst. 1 a § 92 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) před žalobkyní úmyslně zatajil existenci některých písemností souvisejících s prováděnou daňovou kontrolou, a to s cílem vytvořit pro žalobkyni nevýhodné postavení v rámci projednávání výsledku kontrolního zjištění i zprávy o daňové kontrole. Při ústním jednání dne 24. 10. 2018 bylo podle žalobkyně zjištěno, že spis neobsahuje komunikaci s metodiky úřadu, na kterou se příslušné úřední osoby ve výsledku kontrolního zjištění i mimo něj odkazovaly. Žalobkyně proto požádala o úplný soupis spisu, což úřední osoby odmítly a požádaly o možnost dodatečného zaslání. Ani k tomu ovšem nedošlo.

3. S odkazem na § 8 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se v dokazování musí hodnotit všechno a přihlédnout ke všemu, co vyšlo najevo, žalobkyně zdůraznila, že správní spis a výsledek kontrolního zjištění nemohou obsahovat jen „něco“; takový výsledek kontrolního zjištění není podle žalobkyně způsobilý k projednání. Ani § 64 odst. 1 daňového řádu podle žalobkyně nepřipouští, aby se jakékoli písemnosti vedly kdekoli jinde než v daňovém spisu, a § 64 odst. 5 daňového řádu nevylučuje možnost, aby byl veden soupis celého spisu, nýbrž pouze uvádí, že pokud je spis členěn, musí být soupis v každé jeho části. Žalobkyně namítala, že je nutno postupovat ab uno disce omnes, tedy že zcela logicky, jsou-li soupisy částí spisu, musí bezesporu existovat i soupis celku. Žalovaný podle žalobkyně v odůvodnění svého postupu vědomě, úmyslně a účelově ohýbá daňový řád v její neprospěch, když s odkazem na § 64 odst. 5 daňového řádu sděluje, že se písemnosti mají vést pod společnou spisovou značkou a řadit v časové posloupnosti, ale fakticky to odmítá, byť žalobkyně nepožaduje nic jiného. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 340/2016 a konstatovala, že je veřejným tajemstvím, že finanční správa fakticky nevede své spisy pod společnou spisovou značkou, a tak jsou o to větší nároky kladeny na procesní aktivitu samotných daňových subjektů.

4. Podle žalobkyně je sdělení žalovaného, že při vedení spisu nevede soupis všech písemností bez členění na jeho části, lživé. Konstatovala, že povinnost vést soupisy všech písemností, tedy i celého spisu, logicky plyne z výše uvedených ustanovení zákona a je předepsána i Spisovým řádem Finanční správy České republiky (zejména čl. 19 a 20). Žalobkyně navrhla, aby žalovaný tento dokument předložil do soudního spisu jako důkaz. Podle žalobkyně žalovanému nic nebránilo v tom, aby jí požadovaný soupis zaslal. Není žádným tajemstvím, že finanční správa (tedy i žalovaný) má za peníze ze státního rozpočtu pořízen počítačový software ADIS, jehož součástí je i evidence písemností (tzv. úloha „ADIS-EPI“). Jako důkaz splnitelnosti svého požadavku žalobkyně předložila kopii tiskové sestavy ADIS-EPI-016, která obsahuje přesně totéž, co bylo při ústním jednání požadováno, a kterou jiný správce daně u jiného daňového subjektu bez jakýchkoli problémů vydal. Žalobkyně proto označila důvody uvedené ve sdělení žalovaného ze dne 8. 11. 2018 za lživé s tím, že žalovanému nic nebránilo a nebrání v tom, aby jí vydat soupis veškerých písemností. Jeho postup považovala za aroganci a zneužití práva úředními osobami. Uzavřela, že napadený zásah považuje za nezákonný také pro porušení základních zásad daňového řízení, zejména zásady zákonnosti a zásady minimalizace zásahů do práv daňového subjektu, zásady rychlosti a hospodárnosti, zásady spolupráce, realizace práv a zásady vstřícnosti. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný k výzvě soudu předložil spisovou dokumentaci a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný popsal dosavadní průběh řízení a podotkl, že vedení spisů při správě daní upravují § 64 a § 65 daňového řádu, na které navazuje úprava nahlížení do spisů v § 66 a § 67 téhož zákona. S odkazem na důvodovou zprávu k daňovému řádu žalovaný uvedl, že správní spis představuje souhrn písemností, které se vztahují k povinnostem při správě daní jednotlivých daňových subjektů, a je veden ke konkrétní osobě. Z tohoto důvodu se spis skládá z mnoha částí, z nichž každá představuje dané daňové řízení (§ 134 daňového řádu), popř. jeho dílčí část, čímž je zohledněn kontinuální charakter daňové povinnosti, která se ve většině případů opakuje s příchodem dalšího zdaňovacího období. Z důvodu snazší orientace v takto vedeném daňovém spisu a pro případnou kontrolu jeho obsahu ze strany orgánů veřejné moci i ze strany daňového subjektu je v § 64 odst. 4 daňového řádu upraveno členění spisu na části s tím, že v odstavci 5 téhož ustanovení jsou uvedeny podmínky pro vedení jednotlivých částí spisu. Podle žalovaného je pro zařazení písemnosti do příslušné části spisu rozhodující § 64 odst. 1 daňového řádu. Zákonodárce stanovil, že do daňového spisu se zakládají písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu, tedy nikoli všechny písemnosti k daňovému subjektu. Podle žalovaného tak mohou existovat písemnosti, které se vztahují k daňovému subjektu, a protože se netýkají jeho práv a povinností, nemusí být uloženy v daňovém spisu (např. korespondence mezi správcem daně a orgány činnými v trestním řízení vztahující se k probíhajícím trestním řízením). K předcházení neoprávněné manipulaci se spisy pak daňový řád vyžaduje, aby byl soupis písemností založených do jednotlivých částí spisu veden chronologicky. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že pro vlastní kontrolu obsahu spisu jsou rozhodující soupisy jednotlivých částí spisu, které je správce daně povinen vést v souladu s § 64 odst. 5 daňového řádu.

6. Tvrzení žalobkyně, že je veřejným tajemstvím, že finanční správa fakticky nevede své spisy pod společnou spisovou značkou s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 340/2016, v němž tento soud správním orgánům vytkl, že nedostály svým povinnostem stanoveným v § 64 odst. 5 daňového řádu, označil žalovaný za odvážné. Doplnil, že v případě, kdy jsou části spisu vedeny podle pravidel pro jejich vedení, je odkaz na uvedený rozsudek mimo možnosti jeho chápání. K námitce žalobkyně, že je v možnostech žalovaného vytvořit sestavu ADIS-EPI-016 – „Výpis z běžných písemností – všechny“, žalovaný uvedl, že tato sestava není součástí daňového spisu, resp. některé z jeho částí, a to i přesto, že ji lze vytvořit z informačního systému ADIS užívaného žalovaným, neboť tato sestava může být vytvořena v části informačního systému upravující obecnou evidenci písemností vytvořených a došlých žalovanému, nikoli v části tohoto systému určené pro vedení daňových spisů, kterou žalovaný využívá. Žalobkyní předložená sestava navíc podle žalovaného nesplňuje požadavky kladené daňovým řádem na soupis obsahu části spisu, neboť v ní není uvedena společná spisová značka nebo obsahuje skutečnosti, které jsou v rozporu s § 66 odst. 2 daňového řádu, jenž stanoví, že ze soupisu písemností obsažených ve vyhledávací části spisu nesmí být patrný obsah jednotlivých písemností. Žalovaný proto uzavřel, že žalobkyni nemůže vydat sestavu ADIS-EPI-016. Dodal, že se navíc nejedná o požadovaný soupis všech písemností, ale pouze o dokument, který má podle žalobkyně stejný informační charakter.

7. Žalovaný zdůraznil, že mu daňový řád neukládá povinnost při vedení daňového spisu vést soupis všech písemností bez členění na jeho části, přičemž podle jeho názoru by vedení daňového spisu bez členění na jednotlivé části bylo nepřehledné a šlo by proti principu vedení soupisů jednotlivých složek. Připomněl, že podle důvodové zprávy má vedení spisu po částech odstranit řadu sporných momentů při nahlížení do spisu, ke kterým docházelo za předchozí právní úpravy. Žalovaný odmítl názor žalobkyně, že vědomě, úmyslně a účelově ohýbá daňový řád v její neprospěch, i její domněnku, že před ní něco tají. Vyjádřil přesvědčení, že postupoval v souladu s platnou právní úpravou vztahující se k vedení daňových spisů a nahlížení do nich, když žalobkyni vydal úplné soupisy jednotlivých částí spisu vztahující se k prováděným kontrolám. Z předložených soupisů obsahu části spisu je podle žalovaného navíc zřejmý časový údaj o vložení konkrétní písemnosti do dané složky, přičemž označení dne vložení se v systému provádí automaticky, což významně přispívá k ochraně před možnou manipulací se spisem. Žalovaný uzavřel, že v jeho zájmu není manipulace s obsahem spisu, ale dostát svým povinnostem při správě daní a nezavdávat důvody, které by mu v dalších stupních řízení nebo při soudním řízení mohly jít k tíži. Doplnění žaloby a replika k vyjádření žalovaného 8. Žalobkyně v doplnění žalobní argumentace 01 ze dne 3. 1. 2019 uvedla, že dne 27. 11. 2018 vyzvala žalovaného ke smíru tím, že mu opětovně navrhla vydání tiskové sestavy ADIS-EPI-016, a v souladu s § 261 daňového řádu podala stížnost. Žalovaný však vyrozuměním ze dne 18. 12. 2018 odmítl vydat požadovaný úplný soupis písemností, přičemž jeho první argument, že mu žádný právní předpis vedení celkového soupisu daňového spisu neukládá ani neumožňuje, označila žalobkyně za velmi kuriózní až absurdní. Žalobkyně odmítla myšlenku, že by byla povinnost vést dílčí evidence, ale nemít přehled o celku. Zároveň to podle žalobkyně znamená, že tisková sestava ADIS-EPI-016 je nelegální, resp. neexistuje zákonné oprávnění ji vytvářet, což by vedlo k nelegálnosti celého software ADIS používaného finanční správou. Žalobkyně dodala, že soudy rozhodující ve správním soudnictví již zjistily, že na úseku finanční správy je mnoho věcí mimo ústavní rámec. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 25/2015 a mnoho podobných včetně několika nálezů Ústavního soudu (tato rozhodnutí nijak blíže nespecifikovala, pozn. soudu), které podle ní nezvratně směřují k potvrzení, že například formuláře daňových přiznání nejsou stanoveny zákonem a prováděcí vyhláškou, ačkoli se jimi závazně určují práva a povinnosti občanů. V projednávané věci ovšem sám žalovaný podle žalobkyně přiznává, že používá nelegální programy, což má dalekosáhlé důsledky zejména v dokazování v její daňové kontrole. Žalobkyně dále podotkla, že i když žalovaný používá nelegální software, nemůže sám jeho existenci a výstupy zatajovat, nýbrž nad tím musí být kontrola především samotným daňovým subjektem.

9. Tvrzení žalovaného, že z uvedené sestavy je patrný obsah písemností, je podle žalobkyně lež. Možná jsou v ní vidět názvy jednotlivých listin nebo jejich čísla jednací, což žalobkyně pokládala za správné, ovšem nelze z nich poznat obsah listin, jak dokládá sestava připojená k žalobě. Žalobkyně nechápala, proč se žalovaný snižuje k tak primitivním a průhledným lžím, což odporuje jeho podstatě jako složce výkonné moci státu, ale i profesionální etice úředních osob. Žalovaný podle žalobkyně svou odpovědí potvrdil, že předmětnou sestavu zná, může ji vytvořit a předat, přičemž jím uváděné důvody jsou účelové, nepravdivé a nezákonné. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobkyně ve stížnosti ze dne 30. 12. 2018 žalovanému potvrdila, že se spokojí i s touto sestavou a nadále preferuje smírné řešení celé věci.

10. K argumentaci žalovaného, že v případě, kdy se daňový subjekt nemůže seznámit s obsahem vyhledávací části spisu, může jeho procesní aktivitu suplovat soud, žalobkyně uvedla, že zákon nijak nezakazuje, aby se jakožto daňový subjekt seznámila se soupisem všech písemností založených v jejím daňovém spisu. Smysl a účel právní úpravy je podle žalobkyně přesně opačný. Žalobkyně dále upozornila na to, že předposlední odstavec vyrozumění žalovaného ze dne 18. 12. 2018 začíná myšlenkou, že daňový subjekt nemá co kontrolovat správce daně. Podotkla, že to je, jako by správce daně byl absolutistická vrchnost a Česká republika nějaký otrokářský stát. Žalobkyně doposud žila v domnění, že soudní přezkum a ochrana jsou prostředkem subsidiárním, a možnost, že by za ni soud nahlížel do správních spisů a pořizoval soupis písemností, je pro ni nová, překvapivá až absurdní. Žalobkyně nevěděla, o jaká ustanovení s. ř. s. žalovaný své myšlenky opírá a jak by se to dalo realizovat, nicméně pokud je uvedená možnost pravdivá, žalobkyně požádala, aby soud využil této žalobkyni neznámé pravomoci a uvedenou sestavu jí zajistil.

11. V replice a doplnění žalobní argumentace 02 ze dne 3. 1. 2019 žalobkyně souhlasila se žalovaným, že podle zákona i praxe je obvyklé, že se spis člení na různé části. Zásadně však odmítla názor žalovaného, že by mohly existovat písemnosti, které se vztahují k daňovému subjektu, ale nemusí být založeny v daňovém spisu, neboť se netýkají jeho práv a povinností (např. písemnosti vztahující se ke korespondenci správce daně s orgány činnými v trestním řízení). Žalobkyni nebylo nic známo o žádném trestním řízení, neúčastní se žádného ani v roli svědka. Zdůraznila, že je vyloučeno, aby jakákoli písemnost, která se vztahuje k daňovému subjektu, byla evidována mimo spis. Výslovně o tom podle žalobkyně hovoří § 64 odst. 1 daňového řádu, kde zákonodárce nejprve kategoricky nařídil vést vše ve spisu a teprve v druhé řadě připustil členění spisu na části. Informaci o tom, zda jsou ve spisu všechny listiny, proto žalobkyně považovala za legitimní, neboť spis je nadřazen jeho částem. Skutečnost, že žalovaný porušuje zákon a ukládá další listiny mimo správní spis, je podle žalobkyně zcela v rozporu se zásadou legality daňového řízení a jde i o zásah do rozdělení moci mezi moc výkonnou a soudní, neboť tímto postupem moc výkonná znemožňuje skutečnou soudní kontrolu. Zároveň v tom žalobkyně spatřovala porušení dalších zásad daňového řízení podle § 7 odst. 1 a 2 daňového řádu s tím, že pokusem zakrýt svůj nelegální postup a nevydáním existujícího soupisu žalovaný porušil také § 6 odst. 2 až 4 daňového řádu.

12. Žalobkyně dále souhlasila se žalovaným, že pro eventuální kontrolu jsou důležité soupisy jednotlivých částí spisu, což ovšem podle ní nevylučuje možnost celkového soupisu celého spisu, ani porovnání tohoto celku s jednotlivými částmi. Poznamenala, že její zástupkyně vede u Nejvyššího správního soudu spor, kde se našly rozdíly, neboť finanční správa zatajuje písemnosti a vede je mimo správní spisy. Pokud jde o vyjádření žalovaného k rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 340/2016 a porušení § 64 odst. 5 daňového řádu, žalobkyně souhlasila s přiznáním žalovaného, že má omezené chápání. Podle ní však žalovaný nedoložil své tvrzení, že vede správní spis podle zákona, tedy pod jednou spisovou značkou, a naopak odkazoval na pravidla vedení částí spisů i na programové vybavení ADIS-EPI, která ovšem sám označil za nelegální. Konstatovala, že neunesení důkazního břemene žalovaným (v důsledku nevedení spisu tak, aby byl dostatečným podkladem pro rozhodnutí) není jediným důsledkem, který může zasáhnout do autonomní sféry občana, taková nedbalost naopak podle žalobkyně může mít následky i mimo daňové řízení.

13. Podle žalobkyně žalovanému nic technologicky a skutkově nebrání, aby požadovanou sestavu vytvořil a vydal, neboť ve vyjádření k žalobě potvrdil, že ji zná a umí vytvořit. Na straně 4 vyjádření k žalobě žalovaný podle žalobkyně potvrdil to, že písemnosti ve spisu skutečně nejsou vedeny pod společnou spisovou značkou, přičemž toto porušení zákona následně vydával za legální důvod, proč žalobkyni nelze takovou existující sestavu vydat. Žalovaný se tak domáhá ochrany toho, co je porušením zákona. K argumentu žalovaného, že soupis celého spisu by byl nepřehledný, žalobkyně poznamenala, že jí zcela postačí sestava ADIS-EPI-016, neboť i tato údajně nepřehledná sestava má nesrovnatelně vyšší informační hodnotu než nic, čili utajení. Duplika žalovaného 14. Žalovaný v reakci na repliku a doplnění žaloby uvedl, že z argumentace žalobkyně zcela jasně vyplývá, že tato vychází z vytrhávání stanovisek z kontextu jednotlivých sdělení žalovaného a mylných závěrů žalobkyně. Žalovaný poukázal na závěry, ke kterým dospělo Odvolací finanční ředitelství ve vyrozumění ze dne 11. 2. 2019 o prošetření způsobu vyřízení stížnosti. Dodal, že nic netvrdil o existenci trestního řízení, jehož by se žalobkyně účastnila, pouze ve svém vyjádření zmínil písemnosti vztahující se ke korespondenci s orgány činnými v trestním řízení jako příklad písemností, které se nezakládají do daňového spisu, neboť se netýkají práv a povinností daňového subjektu při správě daní. Další replika žalobkyně a doplnění žaloby 15. Žalobkyně v replice a doplnění žalobní argumentace 03 ze dne 15. 3. 2019 konstatovala, že soupis daňového spisu ke dni 24. 10. 2018 neobsahoval pořadová čísla a začínal listinou ze dne 4. 10. 2016, poté žalovaný dne 8. 11. 2018 v tichosti přemístil některé písemnosti z vyhledávací části spisu do kontrolní a zaslal nové soupisy začínající písemností ze dne 21. 4. 2016. Žalobkyni na tomto postupu vadilo, že v době podání žaloby, kdy byl vyhotoven první soupis, nemohla do určitých písemností nahlédnout, protože byly tajné, nicméně pro soud již byly zařazeny v „normální“ části. Dále žalobkyni vadilo, že soudu předkládaný soupis se tváří, jako by tam první a další písemnosti byly od 21. 4. 2016, ačkoli tam při jednání dne 24. 10. 2018 prokazatelně nebyly. Žalobkyně dále postrádala datovou stopu zachycující tyto přesuny. V této souvislosti zmínila svou žalobu vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 A 21/2019 a uvedla, že žalovaný pod tíhou podaných žalob a uplatněných námitek dne 4. 2. 2019 provedl další aktualizaci soupisu obsahů spisů, když dne 29. 1. 2019 někdo přeřadil písemnosti do jiné složky a zanechal o tom datovou stopu – u písemnosti je uveden text: „Vyřazena ze složky dne: 29. 1. 2019; Zařazena do složky č. 105043627 pod poř. č. 81 dne: 29. 1. 2019“, což podle žalobkyně vyplývá z § 65 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně se pozastavila nad tím, že u soupisu, který byl předložen soudu, taková datová stopa zachycena není, ačkoli před jeho vytvořením rovněž došlo přesunům písemností. To podle žalobkyně prokazuje možnost vědomě či nevědomě manipulovat s obsahem spisu, neboť tato manipulace nezanechává datovou stopu automaticky. Žalobkyně proto odmítla tvrzení žalovaného, že se spisem a jeho obsahem nelze manipulovat.

16. Dále žalobkyně upozornila na to, že některé písemnosti nejsou zařazeny chronologicky podle data vzniku, a pokud byly přeřazeny z vyhledávací části spisu, není u nich uveden záznam podle § 65 odst. 3 daňového řádu. Dodala, že písemnost ze dne 29. 5. 2015 (správné datum je 29. 6. 2015, pozn. soudu) se do spisu dostala jako příloha nově vytvořeného úředního záznamu ze dne 17. 1. 2019, nikoli prostřednictvím přeřazení jako písemnosti ostatní. Zmínila rovněž nejednoznačnost evidence, pokud jde o počet stran či listů jednotlivých příloh, a podotkla, že ze zápisu nelze poznat, kolik listů má úřední záznam, k němuž byla písemnost ze dne 29. 5. 2015 (správné datum je 29. 6. 2015, pozn. soudu) připojena jako příloha. Zdůraznila, že předmětná písemnost od počátku souvisí s probíhající daňovou kontrolou a měla být v části spisu „daňová kontrola 2013“. Z nesouladu mezi skutečným počtem listů jednotlivých příloh a počtem uvedeným v soupisu spisu podle žalobkyně plyne, že spis není úplný, ze soupisu nelze zjistit, co všechno bylo třetí stranou v daňovém řízení dodáno, a tím se vytváří prostor pro selektivní použití, zatajování i zničení důkazních prostředků, které se žalovanému nehodí. Žalobkyně shrnula, že nahlížení do spisu u žalovaného připomíná pohled na moře, neboť spis se neustále mění a přelévá, přičemž žalobkyně ani soud neví, co se skrývá pod hladinu, a patrně to najisto neví ani žalovaný.

17. Podle žalobkyně je zcela běžné, že žalovaný podle svých potřeb přemisťuje listiny ve spisu, a to způsobem, který odporuje zdravému rozumu, Spisovému řádu Finanční správy České republiky i právní úpravě v § 65 odst. 3 daňového řádu. Přílohy žalovaný eviduje nepřesně nebo vůbec, tedy se snadno ztratí. Žalovaným používaný software ADIS-EPI podle žalobkyně tyto manipulace umožňuje a kryje zcela nelegální postupy. Zdůraznila, že za této situace není občan schopen nikdy zjistit skutečný stav správních spisů. Dodala, že dne 24. 10. 2018 jí žalovaný předložil výsledek kontrolního zjištění a za pět měsíců nebyl schopen předložit řádně vedený správní spis, ani do tohoto výsledku kontrolního zjištění doplnit soupisy použitých důkazních prostředků, a přitom žalovaný podle žalobkyně zneužívá svého mocenského postavení a tlačí na urychlené administrativní ukončení tohoto projednávání. Žalobkyně měla za to, že jí požadovaná tisková sestava ADIS-EPI-016 dokáže popsaný nepořádek alespoň zčásti eliminovat a umožní daňovému subjektu snížit množství nejistot, a proto je podle žalobkyně v zájmu všech i v duchu zásad právního státu, aby takovou sestavu občan dostal i bez výslovné právní úpravy. Podtrhla, že se dovolává ochrany práva na spravedlivý proces a práva znát všechny důkazy. Ústní jednání soudu 18. Při ústním jednání konaném dne 15. 5. 2019 zástupce žalobkyně předeslal, že předmětem žaloby je otázka, zda daňové subjekty mají právo na získání tiskové sestavy ADIS-EPI obsahující kompletní soupis správního spisu. Připustil, že zákon výslovně vydání takové sestavy neukládá, nicméně finanční úřady jsou financovány z veřejných rozpočtů, a proto zástupce žalobkyně neshledal žádný důvod, proč by daňovému subjektu nemohla být sestava vytvořená jejich softwarem vydána. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 216/18 a II ÚS 819/18 zdůraznil, že argumentace žalovaného, že nemůže činit to, co v zákoně není výslovně uvedeno, je lichá. Uvedl, že důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že žalobce již před zahájením daňové kontroly předložil správci daně důkazy, které však podle správce daně absentují. Trval na tom, že dokonce i soudům jsou předkládány neúplné spisy. Podle názoru zástupce žalobkyně je žádaná sestava jednou z metod jak zjistit, zda jsou soupisy obsahu správních spisů kompletní. Poukázal rovněž na skutečnost, že je velice snadné změnit obsah úředního záznamu. Dále zdůraznil, že sám žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že do správního spisu se nezakládají veškeré listiny, které jsou v rámci řízení správci daně doručeny či jím vyhotoveny. Rovněž podotkl, že v daném případě došlo ke změně již jednou vydaného soupisu obsahu částí správního spisu s poukazem na jeho aktualizaci. Zástupce žalobkyně dále konstatoval, že v protokolu č. j. 2190949/18/2504-60561-506496 je uvedeno, že má šest stran, jeho příloha č. 1 má 38 listů, příloha č. 2 dva listy a příloha č. 3 jeden list, avšak v soupisu vyhotoveném žalovaným je uvedeno, že protokol má tři listy a přílohy také tři listy. Podle zástupce žalobce je vydávání sestav ADIS- EPI-016 zcela běžnou správní praxí ze strany daňových orgánů. Zdůraznil, že od žalovaného vždy požadovali soupis celého správního spisu bez jakéhokoli omezení. Dodal, že nelze prokázat pravdivost tvrzení žalovaného, že při zadání čísla příslušné části spisu bude vytvořena sestava zahrnující veškeré dokumenty, když navíc není možné vyloučit lidskou chybu při zadávání údajů o dokumentech do počítačového systému. Uzavřel, že z těchto důvodů chtěli soupis všech dokumentů ve spisu, aby mohla být případná chyba odhalena. V konečném návrhu zástupce žalobkyně setrval na požadavku, aby soud konstatoval, že odepření vydání soupisu všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 je nezákonným zásahem, a aby žalovanému přikázal vydat žalobkyni tento soupis do deseti dnů od právní moci rozsudku.

19. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání souhlasil se žalobkyní v tom, že v dané věci jde o posouzení právní otázky, zda daňový subjekt má veřejné subjektivní právo na vydání soupisu ze systému vedeného správcem daně podle vlastních kritérií, přestože správci daně není zákonem uloženo takový soupis vést. Odmítl tvrzení žalobkyně, že se do správního spisu neukládají veškeré dokumenty. Poznamenal, že ve třetí replice žalobkyně se nalézají tiskové chyby (např. chyba v datu apod.), a dodal, že v replice je uvedeno, že protokol ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1624383/15/2504-60562-506820, má pět listů, přestože ve skutečnosti má pouze pět stran; v tom spatřoval zásadní rozdíl. Pověřený pracovník žalovaného s poukazem na § 64 odst. 2 daňového řádu popřel tvrzení žalobkyně, že žádný právní předpis nestanoví, jaký soupis má správce daně ve spisu vést. Dále odmítl, že by vydávání sestavy ADIS-EPI-016 mělo být správní praxí, a připomněl, že Odvolací finanční ředitelství na takovou správní praxi v posuzovaném případě nepoukázalo a postup žalovaného potvrdilo. Vysvětlil, že Elektronický systém spisové služby (EPI) byl vytvořen již v říjnu roku 1996 a od účinnosti daňového řádu (od 1. 1. 2011) se v rámci této evidence vytvořil systém spisů, jejich částí a složek, které sice daňový řád nedefinuje, ale jsou uvedeny ve Spisovém řádu Finanční správy České republiky. Pověřený pracovník žalovaného zdůraznil, že výstup ADIS-EPI-016 nepatří mezi výstupy, které by mohl správce daně vydávat. Upozornil na to, že sestava vyhotovená ze systému EPI závisí na zadaných vstupních podmínkách, které ovšem na výsledné sestavě nejsou patrné a zpětně nelze zjistit, zda byly nějaké podmínky zadány, či nikoli. Naopak při tvorbě sestavy soupis části spisu se podle pověřeného pracovníka žalovaného do systému zadává pouze číslo části spisu, aniž by bylo možné jakkoli měnit podmínky pro tvorbu sestavy, a výstup tak obsahuje veškeré uložené záznamy. Dodal, že systém EPI vytváří toliko operativní sestavy a s ohledem na různá přístupová práva jednotlivých pracovníků správce daně není vyloučena možnost, že by při zadání stejných podmínek různými pracovníky mohl daňový subjekt získat výstupy s různým obsahem. Pověřený pracovník žalovaného proto setrval na názoru, že tyto operativní sestavy nejsou určeny pro vydávání daňovým subjektům. V konečném návrhu požadoval, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

20. Při jednání soud v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. provedl na návrh žalobkyně důkaz listinami, a to čtením Spisového řádu Finanční správy České republiky, č. j. 47448/12-1910, ve stavu ke dni 13. 2. 2019 (zejména články 19 a 20), který při jednání předložil soudu pověřený pracovník žalovaného, a dále sestavou ADIS-EPI-016 vyhotovenou Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj ve vztahu k jinému daňovému subjektu, která je založena na č. l. 9 soudního spisu. Spisová dokumentace žalovaného 21. Z obsahu spisové dokumentace, kterou soudu předložil žalovaný, soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 3. 5. 2016 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013.

22. Dne 24. 10. 2018 se od 12:50 hodin konalo u žalovaného ústní jednání, jehož předmětem bylo seznámení žalobkyně s výsledkem kontrolního zjištění k probíhající daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013. Téhož dne se od 14:30 hodin konalo u žalovaného ústní jednání, jehož předmětem bylo seznámení žalobkyně s výsledkem kontrolního zjištění k probíhající daňové kontrole daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013. Při těchto jednáních zástupce žalobkyně požádal o nahlédnutí do správních spisů, zejména do spisu kontrolního, do příslušné vyhledávací části spisu a do dalších částí, které se vztahují k předmětu jednání. Současně požádal o soupisy všech těchto částí spisu. Zástupce žalobkyně dále uvedl, že letmým nahlédnutím do správního spisu zjistil, že v něm nejsou evidovány všechny písemnosti tak, jak požaduje daňový řád a spisový a archivní řád správce daně, neboť například není nijak evidována komunikace mezi pracovníky kontrolního oddělení a metodikem daně z příjmů právnických osob, resp. daně z přidané hodnoty, z Ústí nad Labem. Zástupce žalobkyně požadoval, aby do správního spisu byly zařazeny skutečně všechny písemnosti, které se vztahují k předmětu řízení, a aby byl vyhotoven soupis všech písemností daňového subjektu od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 bez členění na jednotlivé části spisu. S ohledem na technické potíže způsobené softwarem ADIS požádal žalovaný o to, aby mohl plnou sestavu zaslat dodatečně do datové schránky zástupce žalobkyně do 26. 10. 2018. Přílohu obou protokolů o jednání tvoří příslušné soupisy obsahu částí spisu ze dne 24. 10. 2018.

23. Sdělením ze dne 8. 11. 2018 žalovaný oznámil žalobkyni, že vede soupisy písemností uložených ve spisu pouze podle jeho jednotlivých částí s tím, že takto vedený soupis je součástí části spisu, ke které je veden. Žalovaný tedy při vedení spisu nevede soupis všech písemností bez členění na jeho části, a proto nemohl žalobkyni zaslat požadovaný soupis všech písemností, které se vztahují k předmětu řízení a vznikly od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018, a zaslal jí toliko soupisy částí spisu, které se vztahují k prováděným daňovým kontrolám. Přílohu tohoto sdělení tvoří příslušné soupisy obsahu částí spisu, a to kontrolní postupy dle DŘ – DK DPPO 2013, kontrolní postupy dle DŘ – DK DPH 04-12/13, vyhledávací – kontrolní postupy dle DŘ DK DPPO 2013, vyhledávací – kontrolní postupy dle DŘ DK DPH 2013.

24. Podáním ze dne 27. 11. 2018 žalobkyně požádala o vydání konkrétních písemností, dále např. sestavy ADIS-EPI-016 nebo jiné obdobné, která má stejný obsah, a zároveň podala stížnost na postup správce daně.

25. Z vyrozumění ze dne 18. 12. 2018 o výsledku šetření k podané stížnosti vyplynulo, že žalovaný shledal stížnost přípustnou, ovšem nedůvodnou. Poukázal na příslušnou právní úpravu a specifika daňového spisu a konstatoval, že žádný předpis správci daně vedení celkového soupisu daňového spisu neukládá, tedy ani neumožňuje. Žalovaný dodal, že sestava ADIS-EPI- 016 není součástí daňového spisu, lze ji vytvořit z informačního systému užívaného správcem daně v části určené k obecné evidenci písemností vytvořených a došlých správci daně, nikoli v části určené pro vedení daňových spisů. Tato sestava navíc nesplňuje požadavky kladené daňovým řádem na soupis obsahu části spisu a nahlížení do vyhledávací části spisu, neboť je z ní patrný obsah jednotlivých písemností. Žalovaný dodal, že daňový subjekt není nadán pravomocí kontrolovat, zda mu správce daně něco netají, a za úplnost daňového spisu nese odpovědnost správce daně, přičemž nevedení spisu v podobě, aby byl dostatečným podkladem pro přijatá rozhodnutí, jde k tíži správce daně. Uzavřel, že v případě, kdy se daňový subjekt nemůže seznámit s obsahem vyhledávací části spisu, může jeho procesní aktivitu suplovat soud.

26. Proti citovanému vyrozumění podala žalobkyně dne 30. 12. 2018 stížnost, kterou Odvolací finanční ředitelství vyhodnotilo jako částečně nedůvodnou a částečně nepřípustnou (srov. vyrozumění ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5982/19/5100-41454-711974, o prošetření způsobu vyřízení stížnosti). Odvolací finanční ředitelství konstatovalo, že z daňového řádu ani z jiného právního předpisu nelze dovodit veřejné subjektivní právo žalobkyně na to, aby jí byly soupisy písemností předloženy v takové podobě, v jaké žádá, tj. kompletní soupis písemností za určité období bez členění na jednotlivé části daňového spisu. Posouzení věci soudem 27. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem soud posoudil podle části třetí hlavy druhé třetího dílu s. ř. s. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se podle § 82 odst. 1 s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat ochrany proti takovému zásahu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; pokud soud rozhoduje pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Žalovaným je pak podle § 83 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení zásah provedl.

28. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

29. Před vypořádáním jednotlivých námitek soud zdůrazňuje, že je při svém rozhodování vázán tím, jak žalobkyně vymezila nezákonný zásah, proti němuž se domáhá ochrany. Žalobkyně spatřovala nezákonný zásah ze strany žalovaného výslovně a právě jen v tom, že jí odepřel (odmítl) vydat soupis všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018. Soud podotýká, že žalobkyně neoznačila za nezákonný zásah nevydání sestavy ADIS-EPI-016, ani nevydání všech soupisů jednotlivých částí správního spisu, nýbrž výhradně nevydání soupisu všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018. Z hlediska důvodnosti, či nedůvodnosti žaloby je proto podstatné výhradně to, zda měl žalovaný povinnost takový soupis vytvářet a žalobkyni následně na její žádost vydat. Veškeré ostatní skutečnosti uplatněné žalobkyní v žalobě, v jejích doplněních a při jednání soudu, ať už jde o údajnou neoprávněnou manipulaci se správním spisem, o domnělé zatajování písemností či o argumentaci žalobkyně k tvrzení žalovaného, že seznámení daňového subjektu s obsahem vyhledávací části spisu může suplovat soud, jsou pro projednávanou věc zcela irelevantní, neboť nemají žádnou souvislost s tím, zda se žalovaný dopustil žalobkyní konkrétně specifikovaného nezákonného zásahu, či nikoli. Podobně irelevantní je obecné tvrzení žalobkyně, že na úseku finanční správy je mnoho věcí mimo ústavní rámec; ostatně ani sama žalobkyně neuvedla žádný konkrétní vztah tohoto tvrzení, odvozeného z přehnaného zobecnění závěrů několika soudních rozhodnutí, k dané věci. Těmito skutečnostmi se proto soud nezabýval.

30. Pro posouzení samotného tvrzeného nezákonného zásahu považuje soud za nezbytné nejprve definovat pojem správní (daňový) spis. Z § 64 odst. 1 věty první daňového řádu vyplývá, že spis vedený příslušným správcem daně je tvořen písemnostmi týkajícími se práv a povinností daňového subjektu. Z daňového řádu přitom nelze dovodit, že by se pro jednotlivé daňové povinnosti či pro různá zdaňovací období vedly u jednoho správce daně zvlášť samostatné daňové spisy. Naopak, daňový řád počítá s tím, že daňový spis konkrétního daňového subjektu je u jednoho daňového správce veden pouze jeden a zahrnuje všechny písemnosti vztahující se k tomuto daňovému subjektu a ke všem jeho daňovým povinnostem, které spravuje příslušný správce daně, a to za všechna zdaňovací období.

31. Uvedený závěr podporuje i důvodová zpráva k daňovému řádu, jež vymezuje spis jako „souhrn písemností, které se vztahují k povinnostem při správě daní jednotlivých daňových subjektů; spis vede příslušný správce daně.“ V důvodové zprávě je dále uvedeno, že „[n]a rozdíl od jiných procesních řádů, není daňový spis veden o ad hoc případech, nýbrž se vztahuje vždy ke konkrétní osobě – daňovému subjektu. Skládá se proto z mnoha částí, z nichž každá představuje dané daňové řízení (§ 134), popřípadě jeho dílčí část. Je tak zohledněn kontinuální charakter daňové povinnosti, která se ve většině případů opakuje s příchodem dalšího zdaňovacího období.“ 32. Soud proto shrnuje, že daňový spis je souhrnem všech písemností týkajících se práv a povinností jednoho daňového subjektu u jednoho správce daně, přičemž zahrnuje všechny tímto správcem daně spravované daňové povinnosti dotčeného daňového subjektu za všechna zdaňovací období.

33. Právě z důvodu zmíněného kontinuálního charakteru daňové povinnosti a s ohledem na to, že daňový spis může zahrnovat daňové povinnosti k různým typům daní za více zdaňovacích období, pak daňový řád počítá s členěním spisu, které má za cíl zvýšit jeho přehlednost. Podle § 64 odst. 4 daňového řádu platí, že „[s]pis se člení na a) části podle jednotlivých daňových řízení, b) část týkající se vymáhání daní, c) část týkající se dalších povinností při správě daní, o nichž se vede řízení, d) část vyhledávací, e) část týkající se řízení o pořádkových pokutách.“ 34. Pro jednotlivé části spisu vytváří správce daně v souladu s § 64 odst. 5 soupis všech písemností, které jsou v nich založeny. Tyto soupisy představují přehled obsahu každé jednotlivé části spisu a slouží ke zjednodušení orientace v té které části i ke kontrole její úplnosti. Žádné ustanovení daňového řádu však správci daně neukládá povinnost vést samostatný (jednotný) soupis všech písemností celého spisu bez členění na jeho jednotlivé části, což je podle názoru soudu naprosto logické, neboť nemá žádný smysl společně evidovat písemnosti týkající se různých daňových řízení, resp. různých daní za různá zdaňovací období, které spolu mnohdy nebudou nijak souviset.

35. Z hlediska projednávané věci je dále významné to, z jakého titulu může daňový subjekt (tedy i žalobkyně) soupis listin založených ve správním spisu od správce daně požadovat. Pokud jde o soupis konkrétní části spisu, daňový subjekt jej může obdržet v rámci nahlížení do spisu, neboť podle § 64 odst. 5 daňového řádu je povinnou součásti každé části spisu její soupis a podle § 67 odst. 3 téhož zákona má daňový subjekt právo na pořízení kopií písemností z jednotlivých částí daňového spisu. Nahlížení do vyhledávací části spisu je sice omezeno, nicméně § 66 odst. 2 daňového řádu umožňuje daňovému subjektu nahlížet do soupisu písemností v ní obsažených, ze kterého nesmí být patrný obsah jednotlivých písemností. Tedy i v případě vyhledávací části spisu lze konstatovat, že v rámci nahlížení do spisu může daňový subjekt požadovat poskytnutí soupisu dané části spisu. U všech částí spisu ovšem předmětné soupisy představují listiny, které jsou nebo ze zákona mají být v příslušné části založeny, tedy listiny existující nebo podle daňového řádu povinně vytvářené. Naopak je zcela vyloučeno, aby z titulu realizace práva nahlížet do spisu daňový subjekt požadoval a od správce daně získal písemnosti, které nejsou v tomto spisu evidovány, ani netvoří jeho povinnou součást. Lze proto shrnout, že daňový subjekt může z titulu nahlížení do spisu získat soupisy všech částí spisu včetně části vyhledávací, nemůže však získat soupis všech písemností ze správního spisu bez členění na jeho části, neboť takový soupis se ze zákona nevytváří, a proto ani není (nemůže být) součástí kterékoli části správního spisu.

36. Podle názoru soudu z daňového řádu ani z jiných právních předpisů nevyplývá, že by správce daně měl povinnost vytvářet pro daňový subjekt určitou tiskovou sestavu podle jeho vlastních požadavků. Jinými slovy soud má za to, že neexistuje veřejné subjektivní právo daňového subjektu na to, aby byly na základě jeho požadavků vytvářeny jakékoli jiné soupisy písemností, než o jakých výslovně hovoří § 64 odst. 5 daňového řádu. Z tohoto pohledu je třeba jako chybnou odmítnout argumentaci žalobkyně, že nikde není upraveno, jakou tiskovou sestavu jí má správce daně poskytnout, neboť – jak již soud uvedl – poskytnuty mohou být pouze takové listiny, které jsou ve správním spisu (některé jeho části) založeny nebo které tam založeny být mají, protože existuje zákonná povinnost je vytvářet. To ovšem rozhodně neplatí pro jakoukoli tiskovou sestavu podle představ či požadavků daňového subjektu.

37. V případě žalobkyně byla dne 3. 5. 2016 zahájena daňová kontrola, která se týkala jednak daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 a jednak daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013. Tato daňová kontrola tedy byla ve smyslu § 85 odst. 4 daňového řádu vedena pro více daňových řízení týkajících se žalobkyně (jedno ohledně daně z příjmů právnických osob a jedno ohledně daně z přidané hodnoty). Ve vztahu ke každému z těchto dvou daňových řízení pak byl žalovaný povinen samostatně vést příslušnou část spisu (kontrolní spis pro daň z příjmů právnických osob za rok 2013 a kontrolní spis pro daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013) a vytvářet pro každou z nich soupis písemností v té které části zařazených. Zároveň byl žalovaný povinen samostatně vést vyhledávací část spisu vztahující se k těmto daňovým řízením a také v ní evidovat písemnosti formou soupisu. Vedle toho pak žalovaný vedl též další části spisu, např. při jednání zmíněnou část týkající se daně z přidané hodnoty za rok 2013, v níž byly založeny písemnosti vztahující se k této dani, které žalovaný získal před zahájením daňové kontroly. Rozhodně však žalovaný nebyl povinen vytvářet soupis všech písemností celého správního spisu, jak se mylně domnívala žalobkyně.

38. Povinnost správce daně vytvářet takový soupis podle názoru soudu nevyplývá ani ze Spisového řádu Finanční správy České republiky, jímž byl proveden důkaz při jednání soudu. Čl. 19 odst. 5 písm. b) tohoto interního předpisu sice ukládá správcům daně vést stručný obsah spisu, ten však rozhodně nelze ztotožňovat se soupisem všech písemností ve spisu obsažených. Stručný obsah spisu může být podle názoru soudu tvořen přehledem jednotlivých částí spisu, z nichž každá pak již v souladu s daňovým řádem zahrnuje soupis všech písemností v ní založených. Tímto způsobem lze zabezpečit to, aby měl správce daně jasný přehled o celkovém obsahu správního spisu, aniž by musel vést jeho celkový soupis. Soud proto dospěl k závěru, že ani Spisový řád Finanční správy České republiky neukládá žalovanému, aby vytvářel a daňovým subjektům poskytoval žalobkyní požadovaný soupis.

39. Za situace, kdy žalovaný nebyl nositelem povinnosti vytvářet takový soupis, nemohl být povinen ani vydat žalobkyni soupis všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 bez členění na jednotlivé části spisu, tudíž se nemohl dopustit žalobkyní tvrzeného nezákonného zásahu.

40. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 1 Afs 340/2016-51, dostupný na www.nssoud.cz, který především neřešil otázku nutnosti pořizovat soupis celého spisu. Nejvyšší správní soud sice v daném konkrétním případě shledal určité nedostatky při vedení daňového spisu, nicméně rozhodně tyto nedostatky nijak nezobecňoval a nečinil z nich běžnou praxi daňových orgánů, jak jej desinterpretovala žalobkyně. Druhý žalobkyní označený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Afs 25/2015-38, dostupný na www.nssoud.cz, je pro projednávanou věc zcela nepřiléhavý, neboť se vůbec netýká vedení daňového spisu či soupisů písemností v něm založených.

41. Pokud jde o sestavu ADIS-EPI-016, soud připomíná, že sama žalobkyně připustila, že se nejedná o soupis všech písemností založených ve správním spisu, a při jednání konstatovala, že zákon vydání takové sestavy neukládá. Za dané situace ani případná možnost vytvoření této sestavy podle názoru soudu nic nemění na závěru, že žalovaný nebyl povinen vytvářet soupis všech písemností ze správního spisu bez členění na jednotlivé části spisu, tudíž se nemohl dopustit namítaného nezákonného zásahu. Soud naprosto sdílí názor žalovaného, že sestava ADIS-EPI- 016 slouží výhradně pro interní účely správců daně, neboť její obsah závisí na zadaných vstupních kritériích, která se ve výstupu nezobrazují a nejsou ani zpětně ověřitelná, a také na přístupových oprávněních jednotlivých pracovníků správce daně. To podle názoru soudu znamená, že ani žalobkyní předložená tisková sestava ADIS-EPI-016, jíž byl při jednání soudu proveden důkaz, nemusí obsahovat všechny písemnosti založené v příslušném správním spisu, neboť nelze zjistit, jaká kritéria byla při vytváření této sestavy zadána. Vydávání takovýchto tiskových sestav by podle přesvědčení soudu nemohlo vést k žalobkyní deklarovanému cíli v podobě ověření obsahu a úplnosti správního spisu, neboť u žádné takové sestavy by neexistovala jakákoli záruka toho, že skutečně obsahuje úplný soupis všech písemností založených ve správním spisu. Soud navíc s ohledem na nemožnost zpětně ověřit kritéria zadaná při tvorbě sestavy ADIS-EPI-016 shledal, že existence sestavy, jíž byl proveden důkaz, ani nemůže prokázat, že by běžnou praxí jakéhokoli správce daně bylo poskytování úplného soupisu všech písemností ze správního spisu, neboť nelze ověřit, že se skutečně o úplný soupis jedná. Z povahy dané tiskové sestavy jakožto interního dokumentu správce daně pak logicky vyplývá, že pokud ji správce daně založí do správního spisu, umístí ji zpravidla do vyhledávací části, a to trvale, neboť se nejedná o důkazní prostředek. Ani z tohoto pohledu tedy nemá požadované vydání dané sestavy daňovému subjektu žádné opodstatnění.

42. Poukazovala-li žalobkyně na to, že soudům bývají ze strany správců daně předkládány neúplné správní spisy, soud zdůrazňuje, že předmětem řízení v projednávané věci je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného a soudu předložená relevantní část spisové dokumentace byla pro posouzení důvodnosti této žaloby zcela dostačující. Poznámku žalobkyně, že sám žalovaný přiznal, že používá nelegální programy, považuje soud za nepřiléhavou. Žalovaný pouze konstatoval (a to plně v souladu s názorem soudu), že mu žádný právní předpis neukládá vést soupis celého správního spisu, resp. že mu to ani neumožňuje. Žalovaný ovšem současně poukázal na to, že žalobkyní zmiňovaná sestava ADIS-EPI-016 není soupisem správního spisu, což ostatně připustila i žalobkyně. Z pouhé skutečnosti, že žalovaný pro své interní účely tuto sestavu vytváří (podle aktuální potřeby a jím zvolených kritérií) a že to žalovaným užívaný software umožňuje, tak rozhodně nelze dovodit nezákonnost předmětného softwaru.

43. V postupu žalovaného soud nezjistil tvrzenou aroganci či zneužití práva úředními osobami. Pouze na okraj soud poznamenává, že žalovaný mohl ve vztahu k žalobkyni projevit větší vstřícnost, vyložit její žádost o soupis všech písemností ze správního spisu jako žádost o soupisy všech částí spisu, které se jakkoli dotýkají aktuálně kontrolovaných daní, a tyto soupisy jí vydat. Možná by tím žalovaný předešel tomuto soudnímu sporu. Ani tato poznámka však nic nemění na tom, že se žalovaný neměl povinnost vytvořit a vydat žalobkyní jí požadovaný soupis celého spisu.

44. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že odepření vydání soupisu všech písemností ze správního spisu za období od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 není nezákonným zásahem. Žalovaný neporušil žalobkyní označená ustanovení daňového řádu, základní zásady daňového řízení, ani právo žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobu soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.