15 A 25/2014 - 57

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobkyně: RegioJet, a. s., IČ: 28333187, se sídlem náměstí Svobody 86/17, 602 00, Brno, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem Koliště 1912/13, 602 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2014, č. j. MV-1655-9/ODK-2014, takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě se v části, jíž se žalobkyně domáhala zrušení výroku napadeného rozhodnutí, kterým bylo v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. zrušeno rozhodnutí povinného subjektu – Ústeckého kraje, Krajského úřadu Ústeckého kraje, ze dne 10. 2. 2014, č. j. 5758/DS/2013, JID: 15515/2014/KUUK, a věc vrácena povinnému subjektu k novému projednání, zastavuje .

II. Žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 25. 3. 2014, č. j. MV-1655-9/ODK-2014, ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném od 1. 7. 2012 (dále jen „informační zákon“). Napadeným rozhodnutím žalovaný jednak v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb., zrušil rozhodnutí povinného subjektu – Ústeckého kraje, Krajského úřadu Ústeckého kraje, ze dne 10. 2. 2014, č. j. 5758/DS/2013, JID: 15515/2014/KUUK, a věc mu vrátil k novému projednání, jednak bodě výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek zmíněné rozhodnutí povinného subjektu potvrdil a odvolání žalobkyně v této části zamítl. Žalobkyně současně v žalobě navrhla, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení. V žalobě žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně posoudil charakter informací, jejichž poskytnutí bylo odmítnuto. Napadené rozhodnutí označila za nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečné odůvodnění, proč došlo k zamítnutí odvolání v bodě výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek. Odůvodnění napadeného rozhodnutí není podle žalobkyně podrobné, jak ukládá § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a nejsou z něj zřejmé úvahy, které žalovaného vedly k závěru, že se lze ztotožnit se závěry povinného subjektu, že není stanovena zákonná ani smluvní povinnost vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek. Žalobkyně konstatovala, že forma výkazů byla předepsána vyhláškou Ministerstva dopravy č. 241/2005 Sb., později zákonem č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o službách v přepravě“), a prováděcí vyhláškou č. 296/2010 Sb., o postupech pro sestavení finančního modelu a určení maximální výše kompenzace. Vyhláška sice výslovně nestanoví povinnost vést výkazy v členění podle jednotlivých linek, avšak z povahy rozdílné ekonomiky jednotlivých linek plyne nezbytnost, aby si kraj jako řádný hospodář zajistil přehled o tom, jak se hospodaří na jednotlivých linkách, aby mohl řádně kontrolovat nakládání s prostředky poskytovanými z jeho rozpočtu a vyhodnocovat efektivnost dopravce na jednotlivých linkách. Žalobkyně podotkla, že není podstatné, zda jsou výkazy členěny podle linek nebo podle tratí, a dodala, že žádala o výkazy v podrobnějším členění, než je celý výkon. Zdůraznila, že dopravce má podle čl. VII.5 smlouvy o závazku veřejné služby doložit objednateli výši prokazatelné ztráty, která mu za dané kalendářní čtvrtletí skutečně vznikla. České dráhy, a. s., (dále jen „ČD“) tedy mají podle žalobkyně povinnost vést alespoň nějaké výkazy a povinný subjekt měl žalobkyni tyto výkazy poskytnout. Žalobkyně dále konstatovala, že pokud povinný subjekt zjistí, že nemá informaci, kterou má podle svých povinností stanovených zvláštními předpisy mít, je povinen ji doplnit a poskytnout. Požadované výkazy příjmů, nákladů a dotací jsou podle žalobkyně nezbytným podkladem pro posouzení kompenzací zejména v situaci, kdy při uzavření smlouvy o závazku veřejné služby s ČD nebyla provedena analýza nákladů, které by vznikly běžnému řádně spravovanému podniku vybavenému nezbytnými dopravními prostředky k plnění požadované služby (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci Altmark – č. C-280/00 ze dne 24. 7. 2003). Z důvodu nesplnění tohoto kritéria dospěla Evropská komise ve sdělení č. K (2009) 1483 ze dne 10. 3. 2009 k závěru, že v případě smluv o závazku veřejné služby uzavíraných s ČD může dojít ke zvýhodnění příjemce kompenzací vyplácených na základě těchto smluv, což může představovat nedovolenou podporu. Podle žalobkyně jsou výkazy nákladů, příjmů a dotací nezbytným podkladem pro transparentní zjištění, zda při vyplacení kompenzace ČD nedošlo k poskytnutí protiprávní veřejné podpory. Napadené rozhodnutí označila žalobkyně za nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť jen mechanicky převzalo hodnocení povinného subjektu, aniž provedlo vlastní úvahu, zda skutečně není stanovena povinnost vést žalobkyní požadované výkazy. Podle žalobkyně se požadované informace přímo týkají hospodaření s veřejnými prostředky a jsou důležitým prostředkem pro jeho kontrolu, posouzení hospodárnosti jejich využití a opodstatněnosti poskytování kompenzačních plateb pro objednávané linky osobní drážní dopravy. Žalobkyně dodala, že u informací dokládajících hospodaření s veřejnými prostředky je legitimně prolomena ochrana obchodního tajemství. V tomto případě slouží požadované informace jako podklad pro stanovení výše úhrady na vyrovnání prokazatelné ztráty ČD z přepravní činnosti hrazené z veřejných prostředků. Z tohoto titulu je nelze utajovat s odkazem na ochranu obchodního tajemství, ale je nutné je podle § 9 odst. 2 informačního zákona poskytnout. To platí zejména za situace, kdy uzavření smlouvy s dopravcem nebylo výsledkem transparentního výběrového řízení a bylo v rozporu s podmínkami rozhodnutí Altmark. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popsal průběh správního řízení a k věci uvedl, že jeho rozhodnutí tvoří jeden celek s rozhodnutím povinného subjektu a v té části, v níž se žalovaný ztotožnil se závěry povinného subjektu, je nutno na odůvodnění povinného subjektu pohlížet jako na součást odůvodnění napadeného rozhodnutí. Případná stručnost tohoto rozhodnutí nevyvolává jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný zdůraznil, že smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné drážní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti územního obvodu Ústeckého kraje ze dne 1. 12. 2009 nestanoví povinnost vést evidenci nákladů a výnosů z přepravní činnosti podle linek, nýbrž v čl. VII.5 stanovuje dopravci povinnost prokázat výši prokazatelné ztráty podle jednotlivých kalendářních čtvrtletí formou výkazů nákladů a výnosů z přepravní činnosti. Podle žalovaného neexistuje povinnost požadovanou informaci mít a podle § 2 odst. 4 informačního zákona se povinnost poskytovat informace netýká vytváření nových informací. Žalovaný současně poukázal na to, že žalobkyně navrhuje zrušení celého napadeného rozhodnutí, ačkoli jím bylo částečně zrušeno rozhodnutí povinného subjektu a věc mu vrácena k novému projednání. V této části je žaloba nepřípustná ve smyslu § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a měla by být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že ani rozhodnutí povinného subjektu nelze považovat za podrobně odůvodněné, a proto napadené rozhodnutí ani po spojení s rozhodnutím povinného subjektu nenaplňuje zákonné požadavky a zůstává nepřezkoumatelným. Žalobkyně poukázala na to, že z titulu svého závazku veřejné služby zajišťovat veřejnou dopravu na objednaných linkách mají ČD povinnost vést určité výkazy, byť nikoli ve formě požadované žalobkyní. Vyplývá to z povinností kraje coby hospodáře s veřejnými prostředky a z požadavku transparentnosti prokazování oprávněnosti výše čerpaných kompenzací. Žalobkyně navíc v původní žádosti uvedla, že pokud povinný subjekt nemá požadovaná data od ČD k dispozici, žalobkyně žádá o vysvětlení, jakým způsobem kraj jako řádný hospodář organizuje veřejnou dopravu v kraji a kontroluje výdaje na zajištění regionální osobní drážní dopravy. Povinný subjekt tedy měl s ohledem na uvedenou část žádosti poskytnout výkazy v takovém členění, v jakém mu je poskytují ČD. Žalobkyně zdůraznila, že podle čl. VII.5 zmiňované smlouvy tyto výkazy existují. Pro kontrolu hospodaření a posouzení jeho efektivity je nezbytné vést evidenci ve vztahu k jednotlivým linkám. Pouze tak lze ověřit, zda je provozování konkrétní linky efektivní a zda je kompenzace poskytována v nezbytné výši pokrývající čistý finanční efekt ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007. Obsah smlouvy musí být v souladu s tímto nařízením ve spojení s podmínkami stanovenými v rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Altmark. Žalobkyně setrvala na svém žalobním návrhu. Při jednání konaném dne 19. 10. 2016 právní zástupce žalobkyně vzal žalobu zpět v části, v níž bylo žalobou napadeným rozhodnutím vyhověno jeho odvolání s tím, že byla v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. věc vrácena prvostupňovému orgánu k novému projednání. Dále uvedl, že v předmětné věci by měl převážit zájem na kontrole hospodárného využití veřejných prostředků a přestože zákon neukládá povinnost požadované informace shromažďovat, měl by je povinný subjekt mít a vyhodnocovat je jako řádný hospodář. Právní zástupce žalobkyně dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 As 234/2015 - 46, ze kterého podle názoru žalobkyně vyplývá, že povinný subjekt musí požadovanými informacemi disponovat. Pověřená zaměstnankyně žalovaného při tomtéž jednání trvala na tom, že nebylo povinností povinného subjektu mít informace požadované žalobkyní, a proto by žaloba měla být zamítnuta. Vzhledem k tomu, že projev vůle žalobkyně, jímž při jednání konaném dne 19. 10. 2016 vzala žalobu částečně zpět, nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že jím žalobkyně zamýšlela ukončení řízení v tomto rozsahu jeho zastavením, soud řízení o žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zrušení výroku napadeného rozhodnutí, kterým bylo v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. zrušeno rozhodnutí povinného subjektu – Ústeckého kraje, Krajského úřadu Ústeckého kraje, ze dne 10. 2. 2014, č. j. 5758/DS/2013, JID: 15515/2014/KUUK, a věc vrácena povinnému subjektu k novému projednání, podle § 47 písm. a) s. ř. s. zastavil. Ve zbývajícím rozsahu, pokud jde o druhou část výroku, shledal soud žalobu přípustnou a napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně v žalobě omezila jen bod 3. své původní žádosti o informace (výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek), zabýval se soud pouze těmi částmi jednotlivých listin založených ve správním spisu, které se tohoto bodu přímo týkají. Žalobkyně podala dne 21. 11. 2013 u Krajského úřadu Ústeckého kraje žádost o poskytnutí informací, ve které uvedla, že Ústecký kraj financuje provoz drážní osobní dopravy v kraji, kterou zajišťují ČD na základě smlouvy o závazku veřejné služby v drážní dopravě uzavřené v roce 2009 na deset let, a kraj také každoročně platí ČD tzv. úhradu na vyrovnání prokazatelné ztráty dopravce (kompenzace), a to podle pravidel sjednaných ve smlouvě a výkazů předkládaných ČD. Za účelem posouzení, zda vyplacené kompenzace nepředstavují protiprávní veřejnou podporu, požádala žalobkyně o tyto informace:

1. Meziroční navýšení výše kompenzace 2. Snížení / zvýšení výše kompenzace v souvislosti s nasazením souprav financovaných z ROP 3. Výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek: „Žádáme tímto o výkazy kompenzací podle jednotlivých linek (úseky drah), a to nejlépe v členění, v jakém je ČD předkládají Ministerstvu dopravy, nebo v členění obdobném. Pokud tato data nemáte k dispozici, žádáme o vysvětlení, jakým způsobem jako řádný hospodář organizujete veřejnou dopravu v kraji a kontrolujete výdaje z krajského rozpočtu na zajištění regionální osobní drážní dopravy.“ Přípisem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 5758/DS/2013, JID: 161480/2013/KUUK, Ústecký kraj sdělil žalobkyni k bodu 3. její žádosti, že od uzavření smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné drážní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti územního obvodu Ústeckého kraje, kterou dne 1. 12. 2009 uzavřel Ústecký kraj s ČD (dále jen „smlouva o závazku ze dne 1. 12. 2009“), nedošlo ke změně provozní koncepce, resp. k výrazným změnám v objednaném dopravním výkonu, ani ke změnám vozidel, ani ke změnám v alokaci vozidel na jednotlivých železničních linkách Ústeckého kraje. Veškeré úpravy prokazatelné ztráty zapříčiněné změnou v dopravním výkonu jsou kontrolovány podle smlouvou definované nejvyšší přípustné jednotkové váhy (meziročně navyšované o inflaci), která nesmí být překročena, bez ohledu na linku, kde ke změně dopravního výkonu došlo. S ohledem na dosavadní zanedbatelné změny v rozsahu dopravního výkonu nepovažoval Ústecký kraj za nezbytné zavádět kalkulaci na jednotlivé linky. Proti tomuto přípisu podala žalobkyně odvolání ze dne 20. 12. 2013, ve kterém k výše citovanému bodu 3. žádosti namítala, že vyhláška Ministerstva dopravy č. 241/2005 Sb. sice nestanoví povinnost vést výkazy podle jednotlivých linek, avšak z povahy rozdílné ekonomiky jednotlivých linek plyne nezbytnost, aby si kraj jako řádný hospodář zajistil přehled o tom, jak se hospodaří na jednotlivých linkách, aby mohl řádně kontrolovat, jak je nakládáno s prostředky, které ze svého rozpočtu poskytuje, a to i pro případ změny rozsahu objednávané služby. Tyto výkazy by kraj měl poskytnout, protože se jedná o hospodaření s penězi daňových poplatníků a je zájem na tom je kontrolovat. Ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí o odvolání ze dne 14. 1. 2014 žalobkyně uvedla, že skutečnost, že kraj nedisponuje kalkulacemi výše kompenzace podle jednotlivých linek, považuje za zásadní pochybení v kontrole efektivnosti a hospodárnosti v nakládání s veřejnými prostředky kraje. Podle názoru žalobkyně je povinností kraje zajistit evidenci, která umožní průkazné dokládání oprávněnosti nároku ČD ke každé lince. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-1655-6/ODK-2014, žalovaný podle § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona přikázal povinnému subjektu – Ústeckému kraji, Krajskému úřadu Ústeckého kraje, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení tohoto rozhodnutí vyřídil žádost žalobkyně v části 3. Odvolání žalobkyně ze dne 14. 1. 2014 vyhodnotil žalovaný jako stížnost na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace. V odůvodnění žalovaný uvedl, že povinný subjekt nevyčerpal celý předmět bodu 3. žádosti, neboť požadované informace neposkytl, ani jejich poskytnutí neodmítl. Povinný subjekt reagoval pouze na alternativu k poskytnutí informací a vysvětlil, jak organizuje veřejnou dopravu v kraji a kontroluje výdaje na zajištění regionální osobní drážní dopravy. Žalovaný současně na základě odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014, č. j. MV-1655-5/ODK-2014, zrušil rozhodnutí povinného subjektu ze dne 3. 12. 2013, č. j. 5758/DS/2013, JID: 161480/2013/KUUK, a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání. Ústecký kraj, odbor dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Ústeckého kraje, rozhodnutím ze dne 10. 2. 2014, č. j. 5758/DS/2013, JID: 15515/2014/KUUK, odmítl podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 9 informačního zákona a s § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, žádost žalobkyně o informace v rozsahu kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb., a současně podle § 15 odst. 1 informačního zákona odmítl žádost žalobkyně o informace v rozsahu výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek. V odůvodnění k informacím týkajícím se výkazů příjmů, nákladů a dotací podle linek povinný subjekt uvedl, že tyto informace nemá a nemá ani zákonnou povinnost je mít. Dodal, že dopravní obslužnost zajišťuje, kontroluje a organizuje na základě platných smluv. Na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 kontroluje výdaje z krajského rozpočtu, kterými je hrazena prokazatelná ztráta ČD, a dále kontroluje, aby poskytnutím úhrady prokazatelné ztráty nedošlo k překročení tzv. přiměřeného zisku ve smyslu § 3 odst. 8 vyhlášky č. 241/2005 Sb. Ostatní požadované informace k bodu 3. žádosti byly žalobkyni poskytnuty přípisem JID: 161480/2013/KUUK, kopie smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 včetně všech dodatků byla žalobkyni poskytnuta odkazem na zveřejněnou informaci uvedeným v tomtéž přípisu. V odvolání ze dne 25. 2. 2014 proti tomuto rozhodnutí žalobkyně k výkazům příjmů, nákladů a dotací podle linek namítala, že rozhodnutí je věcně nesprávné v otázce posouzení povinnosti disponovat podrobnějším členěním kompenzací podle linek. Poukázala na čl. VII.5 smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009, podle kterého je dopravce povinen doložit objednateli výši prokazatelné ztráty, která mu za dané kalendářní čtvrtletí skutečně vznikla, a to prostřednictvím výkazu nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní osobní dopravě, jehož vzor je uveden v příloze č. 1 vyhlášky. Žalobkyně namítala, že byť ČD nemají povinnost vést výkazy podle jednotlivých linek, plyne z povahy rozdílné ekonomiky jednotlivých linek nezbytnost, aby si kraj jako řádný hospodář zajistil přehled o tom, jak se na jednotlivých linkách hospodaří, aby mohl řádně kontrolovat nakládání s prostředky poskytnutými z jeho rozpočtu. Dodala, že nevyžaduje-li kraj od dopravce výkazy podle jednotlivých objednávaných linek, jejichž ekonomika se vzájemně podstatně liší, poskytuje tím ČD prostor pro netransparentní vykazování výsledků a znemožňuje kontrolu poskytování případné překompenzace. Podle žalobkyně tak dochází k zásadnímu pochybení v kontrole efektivnosti a hospodárnosti nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaný následně vydal žalobou napadené rozhodnutí. K námitkám proti výroku o odmítnutí poskytnutí výkazů příjmů, nákladů a dotací podle linek žalovaný v odůvodnění uvedl, že povinný subjekt argumentoval tím, že výkazy nákladů a výnosů z přepravní činnosti po jednotlivých linkách nevede, protože se nejedná o zákonnou povinnost; požadované informace tak v době podání žádosti, ani v době jejího vyřízení neexistovaly. Žalovaný předeslal, že žalobkyně nerozporovala skutečnost, že není uložena zákonná povinnost výkazy podle jednotlivých linek vést. Žalovaný konstatoval, že je na povinném subjektu, aby si při nakládání s vlastními prostředky stanovil vlastní pravidla. Pro účely tohoto řízení však podle žalovaného nelze uznat požadavek žalobkyně na dostupnost (pořizování) informací v jí požadované struktuře, pokud to zároveň výslovně nestanoví platné právní předpisy. Ani sama žalobkyně neuvedla žádný právní předpis, z něhož by taková povinnost pro povinný subjekt vyplývala, proto bylo rozhodnutí povinného subjektu v daném rozsahu potvrzeno. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba v rozsahu zbývajícím po jejím částečném zpětvzetí ze dne 19. 10. 2016 není důvodná. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou žalobkyně spatřovala v nedostatečně podrobném odůvodnění, jež neobsahuje úvahy, které žalovaného vedly k závěru, že není stanovena zákonná ani smluvní povinnost vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek. Z hlediska podrobnosti odůvodnění považuje soud za potřebné zdůraznit, že obsah i rozsah odůvodnění rozhodnutí o odvolání je vždy do značné míry předurčen obsahem a rozsahem odvolání, což vyplývá z § 89 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že „[o]dvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že žalovaný byl povinen posoudit, zda rozhodnutí povinného subjektu a jeho postup není v rozporu s právními předpisy, a dále měl vypořádat jednotlivé odvolací námitky žalobkyně. Za situace, kdy ani sama žalobkyně v odvolání neoznačila žádný právní předpis, se kterým je podle jejího názoru rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o informace v části výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek v rozporu, a rovněž žalovaný žádný takový předpis nezjistil, lze jeho závěr, že není stanovena zákonná povinnost vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek, považovat za dostatečně odůvodněný. Pokud by žalobkyně v odvolání uvedla, z jakého předpisu domnělá povinnost vyplývá, musel by se žalovaný s argumentací žalobkyně podrobně vypořádat. Žalobkyně však nic takového v odvolání neuplatnila a netvrdila ani, že by povinnost vést předmětné výkazy v členění podle jednotlivých linek vyplývala ze smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009. Sama žalobkyně totiž v odvolání výslovně konstatovala, že ČD nemají povinnost vést výkazy podle jednotlivých linek, proto podle názoru soudu nelze z ničeho odvodit, že by se měl žalovaný zabývat tím, zda takováto povinnost vyplývala ze smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela srozumitelně a naprosto dostatečně zdůvodnil, proč považuje za správný závěr povinného subjektu o odmítnutí žádosti žalobkyně o poskytnutí informace v části 3. - výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek. Vysvětlil, že požadované informace v době podání žádosti, ani v době jejího vyřízení neexistovaly a z ničeho nevyplývá, že by měl povinný subjekt povinnost takovéto informace mít. Žalovaný tento argument vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a srozumitelně, čímž zároveň vyloučil konkurující úvahy, které namítala žalobkyně ve svém odvolání. Skutečnost, že žalovaný odůvodnil svůj závěr stručně, nečiní bez dalšího napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Z odůvodnění vyplývá, že se žalovaný ztotožnil s důvody, které vedly povinný subjekt k odmítnutí poskytnout informace uvedené v bodě 3. Za této situace proto nebylo nutné, aby odůvodnění vlastního rozhodnutí doplňoval o další úvahy, skutkové nebo právní důvody, jestliže odvolání neobsahovalo nové argumenty, resp. i tyto argumenty byly ve světle odůvodnění rozhodnutí povinného subjektu vyvráceny. S ohledem na tyto skutečnosti vyhodnotil soud napadené rozhodnutí jako přezkoumatelné a vyhovující požadavkům na odůvodnění upraveným v § 68 odst. 3 správního řádu. Námitku nepřezkoumatelnosti tedy soud shledal nedůvodnou. K dalším námitkám žalobkyně považuje soud za potřebné předeslat, že se jedná spíše o nástin toho, jak by podle žalobkyně mělo fungovat poskytování a financování veřejné osobní drážní dopravy, aniž by tato představa žalobkyně nacházela konkrétní oporu v právních předpisech či v samotné smlouvě o závazku ze dne 1. 12. 2009. Vždyť sama žalobkyně opakovaně písemně a při jednání prostřednictvím svého právního zástupce i ústně poukazovala na skutečnost, že příslušná vyhláška neukládá povinnost vytvářet výkazy v členění podle jednotlivých linek, a konstatovala, že ČD takovou povinnost nemají. Právě skutečnost, že požadavky žalobkyně navazující na zmíněné konstatování nemají adekvátní oporu v platném právu, jak bude vysvětleno níže, vede k jednoznačnému závěru, že povinnému subjektu nesvědčí povinnost disponovat požadovanými informacemi, pokud jde o výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek, a vzhledem k tomu, že povinný subjekty tyto informace nemá, nemůže je ani poskytnout. Podle názoru soudu není pochyb o tom, že žalobkyně v bodu 3. své žádosti požadovala informace o použití veřejných prostředků. I na tyto informace se však vztahuje výluka upravená v § 2 odst. 4 informačního zákona, podle kterého „[p]ovinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.“ Odmítnout poskytnutí informací z důvodu, že tyto informace povinný subjekt nemá k dispozici, a tudíž by je musel vytvořit, lze pouze za podmínky, že povinný subjekt tyto informace skutečně nemá a nemá ani povinnost jimi disponovat. Pokud by povinnému subjektu svědčila povinnost mít požadované informace, nemohl by žádost o ně odmítnout z důvodu podle § 2 odst. 4 informačního zákona s odkazem na nutnost tyto informace vytvořit; vytvářením takových informací by totiž pouze napravoval své dřívější pochybení, resp. realizoval svou povinnost mít tyto informace k dispozici. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 - 67, publ. pod č. 2635/2012 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013 - 30, obojí dostupné na www.nssoud.cz. Ze žádných listin obsažených ve správním spisu nevyplývá, že by ČD předkládaly povinnému subjektu výkazy v členění, které požaduje žalobkyně. Ta ostatně sama ve svých podáních tvrdila, že ČD takovou povinnost nemají. Povinný subjekt získává na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 pouze souhrnné údaje bez rozčlenění na jednotlivé linky, tudíž nedisponuje výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění požadovaném žalobkyní. Zbývá tedy posoudit, zda povinnému subjektu svědčí povinnost zjišťovat tyto informace a mít je k dispozici. Touto otázkou se již ve věci totožných účastníků zabýval Krajský soud v Praze, a to v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 46 A 45/2014 - 49, jímž zamítl obdobnou žalobu žalobkyně; její kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 124/2016 - 42, který se se závěry Krajského soudu v Praze ztotožnil. Ani zdejší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se od níže uvedených závěrů Krajského soudu v Praze odchýlil. Právní úprava závazků veřejné služby v drážní dopravě byla obsažena v § 39 - § 39d zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), následně však byla tato ustanovení s účinností od 1. 7. 2010 zrušena a nahrazena zákonem o službách v přepravě. Zároveň byla zrušena i prováděcí vyhláška č. 241/2005 Sb., která byla až po určité době nahrazena vyhláškou č. 296/2010 Sb., o postupech pro sestavení finančního modelu a určení maximální výše kompenzace, účinnou od 1. 11. 2010. Vedle této vnitrostátní právní úpravy se na závazky veřejné služby v drážní dopravě vztahují také přímo aplikovatelné předpisy unijního práva. Relevantní právní úprava byla obsažena zejména v nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách, ve znění pozdějších změn (dále jen „nařízení č. 1191/69“), a v nařízení Rady (EHS) č. 1107/70, o poskytování podpor dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „nařízení č. 1107/70“). Obě tato nařízení byla zrušena a s účinností od 3. 12. 2009 nahrazena novým nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007, o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (dále jen „nařízení č. 1370/2007“). Vzhledem k tomu, že po uzavření smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 došlo k podstatným legislativním změnám, je třeba posoudit, jakou právní úpravou se řídí vztahy touto smlouvou upravené. Smlouva o závazku ze dne 1. 12. 2009 má podle § 39a zákona o dráhách povahu veřejnoprávní smlouvy, tj. je dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Jde o subordinační typ veřejnoprávní smlouvy podle § 161 odst. 1 správního řádu, obdobně jako tomu je v případě smluv o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 31/2007 - 82, publ. pod č. 1675/2008 Sb. NSS). V případě veřejnoprávních smluv se uplatňuje obecný princip zákazu retroaktivity, z něhož vyplývá, že právní nároky, které z takových právních vztahů vznikly, jakož i již vykonané právní úkony, je třeba posuzovat podle původní právní normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, dostupný na nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud v této souvislosti v rozsudku kompetenčního senátu ze dne 9. 8. 2011, č. j. Komp 1/2011 - 69, konstatoval, že obecný princip zákazu retroaktivity je „se zřetelem k požadavku jednoty a nerozpornosti právního řádu nutno aplikovat i ve vztahu k veřejnoprávním smlouvám. Ani specifický charakter těchto právních úkonů totiž odchylný přístup k ochraně právní jistoty, resp. legitimního očekávání smluvních stran nikterak neodůvodňuje.“ Tomu odpovídá přechodné ustanovení obsažené v § 35 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě, podle něhož práva a povinnosti ze závazku uzavřeného podle dosavadních předpisů zůstávají zachovány v rozsahu stanoveném přímo použitelným předpisem Evropských společenství a řídí se dosavadními právními předpisy. Toto přechodné ustanovení navazuje na přechodná ustanovení obsažená v nařízení č. 1370/2007, o čemž svědčí poznámka pod čarou k § 35 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě, která výslovně odkazuje na čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení. Důvodová zpráva k zákonu o veřejných službách v přepravě v této souvislosti uvádí, že „[v] souladu s čl. 8 odst. 3 nařízení 1370/2007 se v přechodných ustanoveních stanoví, že smlouvy uzavřené podle dosavadních právních předpisů zůstávají dále v platnosti a zároveň je omezena možnost prodlužování platnosti těchto smluv, aby nedocházelo k obcházení postupů podle nařízení 1370/2007.“ Ustanovení § 35 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě je proto třeba vykládat v souvislosti s unijními předpisy, které obsahují vlastní přechodná ustanovení. Z prvního pododstavce čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1370/2007 plyne, že uzavírání smluv o veřejných službách v přepravě po železnici musí být uvedeno do souladu s článkem 5 tohoto nařízení nejpozději do 3. prosince 2019. Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) nařízení č. 1370/2007 toto ustanovení však nedopadá na smlouvy o veřejných závazcích uzavřené v souladu s právem Společenství a vnitrostátním právem od 26. 7. 2000 do 3. 12. 2009, i pokud byly uzavřeny na základě jiného než spravedlivého nabídkového řízení. Podle druhého pododstavce čl. 8 odst. 3 takové smlouvy zůstávají v platnosti pouze do uplynutí doby jejich platnosti, pokud mají omezenou dobu trvání srovnatelnou s dobami trvání uvedenými v článku 4, přičemž podle čl. 4 odst. 3 doba trvání smluv o veřejných službách musí být omezena a nepřekročí 15 let v případě služeb v přepravě cestujících po železnici nebo jinými druhy drážní dopravy. Tyto podmínky smlouva o závazku ze dne 1. 12. 2009 splňuje. Smyslem a účelem § 35 odst. 1 zákona o veřejných službách v přepravě je, aby se smlouvy o závazcích z veřejné služby v drážní dopravě uzavřené do 3. 12. 2009 včetně řídily vnitrostátní právní úpravou platnou v době jejich uzavření. Práva a povinnosti dopravce a povinného subjektu se tak i pro dobu po 1. 7. 2010 primárně řídí zákonem o dráhách ve znění účinném do 30. 6. 2010 a vyhláškou č. 241/2005 Sb. Pokud jde o časovou působnost předpisů unijního práva, které upravují problematiku závazků veřejné služby v drážní dopravě, soud se otázkou aplikovatelnosti těchto předpisů na daný případ blíže nezabýval, neboť posouzení této otázky není rozhodné pro rozhodnutí ve věci samé. Ani zrušená nařízení č. 1191/69 a č. 1107/70, ani nařízení č. 1370/2007, které je nahradilo, neupravují postup pro ověření výše prokazatelné ztráty, ani konkrétní obsah údajů či výkazů, které by měl dopravce poskytovat či zpřístupnit příslušnému orgánu, který smlouvu o veřejné službě uzavřel. Taková ustanovení jsou obsažena výlučně v předpisech vnitrostátního práva a při posuzování rozsahu informační povinnosti povinného subjektu vůči žalobkyni se tedy unijní právo bezprostředně neuplatní. Zákon o dráhách ukládá dopravci povinnost vést v rámci plnění závazku veřejné služby oddělenou souhrnnou analytickou evidenci závazků veřejných služeb, která se člení na evidenci podle jednotlivých krajů (§ 39a odst. 4). Bližší podrobnosti o této evidenci stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 241/2005 Sb. Z § 3 odst. 3 vyhlášky č. 241/2005 Sb. vyplývá, že dopravce je povinen přiřazovat ekonomicky oprávněné náklady do úseků drah zvlášť pro vlaky regionální dopravy a celostátní dopravy. Následně se přiřazené náklady rozčleňují do územních obvodů krajů. Obdobně se přiřazují i tržby z jízdného (§ 3 odst. 3 vyhlášky č. 241/2005 Sb.). Jinými slovy, je povinností dopravce, který provozuje veřejnou drážní dopravu osob na základě smlouvy o veřejném závazku, vést analytickou účetní evidenci, která se vytváří tak, že se ekonomicky oprávněné náklady a výnosy (tržby z jízdného) přiřazují nejprve k jednotlivým úsekům drah. Až následně je dopravce přiřazuje podle územního principu k jednotlivým krajům, přičemž je povinen dodržet také členění na vlaky regionální a celostátní dopravy. Dopravce tedy musí vytvářet podrobné analytické účetní záznamy na úrovni jednotlivých úseků drah. Až následným přiřazením k jednotlivým krajům jsou zjištěny souhrnné údaje o výši ekonomicky odůvodněných nákladů a výnosů na úrovni kraje (s vyloučením celostátních linek). Prokazatelná ztráta (kompenzace), která je hrazena (kompenzována) dopravci podle § 39a odst. 2 písm. a) zákona o dráhách, se stanoví na základě údajů takto vedené evidence. Podle uvedeného mechanismu ovšem výpočet prokazatelné ztráty provádí dopravce, nikoli povinný subjekt. Dopravce podle § 4 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 241/2005 Sb. prokazuje splnění závazku údajem o ujetých vlakových kilometrech a dále pouze dokládá výpočet prokazatelné ztráty výkazem, jehož vzor je obsažen v příloze č. 1 k vyhlášce č. 241/2005 Sb. Z tohoto vzoru, obsahujícího podrobné členění ekonomicky oprávněných nákladů a výnosů, je však zřejmé, že údaje jsou předkládány souhrnně za všechny dopravní výkony provedené na základě smlouvy o závazku, nikoli v členění podle jednotlivých provozovaných linek. Zákon o dráhách ani vyhláška č. 241/2005 Sb. neukládají dopravci povinnost předkládat analytické záznamy o nákladech a výnosech na úrovni jednotlivých úseků drah povinnému subjektu. Tato povinnost nevyplývá ani ze smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009. Není-li taková povinnost výslovně upravena zákonem, nemůže být tato mezera v zákoně odstraněna ani extensivním výkladem zákona o dráhách a jeho prováděcí vyhlášky č. 241/2005 Sb., neboť v souladu se zásadou legální licence lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích (viz čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Soud proto ve shodě s Krajským soudem v Praze i s Nejvyšším správním soudem dospěl k závěru, že relevantní vnitrostátní právní předpisy upravující smlouvu o veřejném závazku v drážní dopravě neukládají dopravci povinnost předkládat povinnému subjektu výkazy o nákladech a výnosech anebo jiné podklady v podrobném členění podle jednotlivých linek. Takovou povinnost neukládají ani unijní právní předpisy. Povinný subjekt tudíž nemusí požadovanými informacemi disponovat, ani je nemusí vytvářet. Pokud jde o namítané zajištění kontroly efektivity a transparentnosti vynaložených veřejných prostředků, je provádění kontroly primárně úkolem povinného subjektu jako objednatele dopravní obslužnosti. Kraj nese odpovědnost za účelné a hospodárné využití vynaložených prostředků [§ 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. V tomto ohledu lze přisvědčit žalobkyni, že je povinností povinného subjektu provádět kontrolu hospodárného využití prostředků, která by měla být zaměřena mj. i na správnost výše prokazatelné ztráty (kompenzace). K tomuto účelu slouží zejména postupy veřejnosprávní kontroly prováděné podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Dopravce jako příjemce veřejné finanční podpory podléhá této kontrole, přičemž kontrolní oprávnění náleží podle § 9 odst. 2 zákona o finanční kontrole Ústeckému kraji jako poskytovateli veřejné finanční podpory. Je tedy na povinném subjektu, aby vlastní činností zajistil dostatečně efektivní kontrolu veřejných finančních prostředků, které jsou vynakládány na uhrazení prokazatelné ztráty. Povinný subjekt nebo jím pověřená osoba jsou oprávněni si za účelem výkonu kontrolních oprávnění zjednat přístup k nezbytně potřebným účetním záznamům dopravce, tedy včetně záznamů o nákladech a výnosech, které jsou vedeny na úrovni jednotlivých úseků drah (§ 13 odst. 4 zákona o finanční kontrole). Veřejnosprávní kontrola hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti však není zaměřena na zjišťování údajů o provozu jednotlivých linek ve své úplnosti. Jak vyplývá z návětí § 11 odst. 4 zákona o finanční kontrole, tato forma následné kontroly je prováděna ex post, a to pouze u vybraného vzorku operací, nikoli tedy v podobě kontroly všech účetních záznamů na úrovni analytických účtů. Lze tak shrnout, že povinnost disponovat žalobkyní požadovanými informacemi nevyplývá ani z předpisů o finanční kontrole. Ani ze zásady transparentnosti, o kterou žalobkyně opírala svou argumentaci, nelze bez dalšího dovodit oprávněnost jejího požadavku. Lze souhlasit s názorem, že princip transparentnosti představuje základní pilíř unijních předpisů upravujících veřejné služby v přepravě cestujících po železnici. Tento princip vyzvedl Soudní dvůr Evropské unie, který se kompenzacemi za veřejné služby zabýval v rozsudku ve věci Altmark Trans GmbH. V tomto rozsudku uvedl jako jednu z podmínek pro stanovení kompenzací, že ukazatele, na jejichž základě se kompenzace počítá, musí být stanoveny předem, objektivním a transparentním způsobem. Závěry Soudního dvora se následně odrazily i v nařízení č. 1370/2007, které výslovně uvádí např. v bodě 30 preambule, že přímo uzavírané smlouvy o veřejných službách by měly podléhat zvýšené transparentnosti. I přes uvedené však nelze princip transparentnosti vykládat v tom smyslu, že by v jeho důsledku byla dopravci uložena povinnost, která není určitě uložena zákonem anebo přímo aplikovatelným unijním předpisem. Není přiléhavá ani námitka, že poskytování údajů o nákladech a výnosech na jednotlivých linkách je jediným způsobem, jak zajistit kontrolu toho, zda poskytování kompenzací nepředstavuje nedovolenou podporu. Povinný subjekt, který je objednatelem osobní drážní dopravy v rozsahu smlouvy o závazku, je sice povinen (jako orgán členského státu) řídit se pravidly, která upravují poskytování veřejné podpory, a zajistit, aby prokázaná ztráta byla hrazena dopravci pouze v odpovídající výši. To však nic nemění na rozsahu výkazních a kontrolních povinností dopravce. Předpisy upravující veřejnou podporu na úrovni unijního i vnitrostátního práva neupravují specifické povinnosti příjemců veřejné podpory, z nichž by bylo možno dovodit, že dopravce měl povinnost poskytovat žalovanému výkazy ve formě požadované žalobkyní. Na základě uvedených úvah dospěl krajský soud k závěru, že povinný subjekt neměl obecnou povinnost vyžadovat od dopravce výkazy o nákladech a výnosech v členění podle jednotlivých linek (ani v jiném obdobném členění) a těmito informacemi disponovat. Jsou tedy kumulativně splněny obě podmínky pro uplatnění výluky z povinnosti poskytovat informace. Jinými slovy poskytnutí žalobkyní požadovaných výkazů by znamenalo nutnost vytvoření nových informací, kterému brání výluka uvedená v § 2 odst. 4 informačního zákona. Povinný subjekt tedy postupoval správně, pokud poskytnutí informací požadovaných v části 3. žádosti žalobkyně odmítl. V této souvislosti soud podotýká, že důvodem neposkytnutí těchto informací byla právě zmíněná výluka (§ 2 odst. 4 informačního zákona), nikoli ochrana obchodního tajemství; argumentace žalobkyně týkající se prolomení ochrany obchodního tajemství se tudíž míjí s rozhodovacími důvody správních orgánů a je zcela irelevantní. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že jí měly být poskytnuty alespoň výkazy nákladů a výnosů, které povinný subjekt získal v období od roku 2009 na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009, a to alespoň v takovém členění, v jakém mu byly předloženy. Žalobkyně ve své žádosti výslovně požádala o výkazy příjmů, nákladů a dotací podle jednotlivých linek (úseky drah) v členění, v jakém jsou předkládány Ministerstvu dopravy, nebo ve členění obdobném, a to za období od roku 2009 do současnosti. Jak již bylo uvedeno, poskytnutí podrobných výkazů bylo oprávněně odmítnuto. Žalobkyně tedy v takovém případě žádala o alternativní vysvětlení, jakým způsobem povinný subjekt organizuje jako řádný hospodář veřejnou dopravu v kraji a kontroluje výdaje z krajského rozpočtu na zajištění regionální osobní drážní dopravy. Tato informace jí byla poskytnuta, když povinný subjekt v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že dopravní obslužnost zajišťuje, kontroluje a organizuje na základě platných smluv. Na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 kontroluje výdaje z krajského rozpočtu, kterými je hrazena prokazatelná ztráta ČD, a dále kontroluje, aby poskytnutím úhrady prokazatelné ztráty nedošlo k překročení tzv. přiměřeného zisku ve smyslu § 3 odst. 8 vyhlášky č. 241/2005 Sb. V přípisu ze dne 3. 12. 2013, č. j. 5758/DS/2013, JID: 161480/2013/KUUK, k tomu povinný subjekt dále uvedl, že veškeré úpravy prokazatelné ztráty zapříčiněné změnou v dopravním výkonu jsou kontrolovány podle smlouvou definované nejvyšší přípustné jednotkové váhy (meziročně navyšované o inflaci), která nesmí být překročena, bez ohledu na linku, kde ke změně dopravního výkonu došlo. S ohledem na dosavadní zanedbatelné změny v rozsahu dopravního výkonu nepovažoval Ústecký kraj za nezbytné zavádět kalkulaci na jednotlivé linky. Povinný subjekt tak dostál své povinnosti. Z formulace žádosti žalobkyně nelze dovodit, že by v případě neposkytnutí podrobných výkazů měla zájem o poskytnutí souhrnných výkazů počínaje rokem 2009, jak tvrdí poprvé až v replice k vyjádření žalovaného. Zájem žalobkyně bezpochyby směřoval k výkazům v podrobnějším členění než souhrnně za celý kraj a za tohoto stavu nebylo povinností povinného subjektu, aby žalobkyni vyzýval k upřesnění žádosti. Nedisponuje-li povinný subjekt výkazy kompenzací podle jednotlivých linek (úseků drah) ani v obdobném (podrobném) členění, pak podle názoru soudu zcela oprávněně žádost o poskytnutí informací v bodě 3. odmítl. Argumentuje-li žalobkyně závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 As 234/2015 - 46, dostupném na www.nssoud.cz, zdejší soud konstatuje, že tyto závěry se nevztahují k bodu 3. žádosti žalobkyně o poskytnutí informace, nýbrž k jejímu bodu 1c (ohledně této části žádosti byla žaloba v projednávané věci při jednání vzata zpět). Z tvrzení Nejvyššího správního soudu, že „musí objektivně existovat takové informace, na jejichž základě dospěl povinný subjekt k případnému uznání požadovaného navýšení výše kompenzace na jednotlivé lince či naopak z jakých informací vycházel, pokud přistoupil ke snížení objednaných výkonů“, nelze podle názoru zdejšího soudu vyvozovat, že by existovala povinnost povinného subjektu vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek. Podkladem pro navýšení kompenzace či snížení objednaných výkonů nutně nemusí být právě zmíněné výkazy a navíc Nejvyšším správním soudem postulovaná povinnost se vždy může týkat pouze těch linek, u kterých bylo navýšení požadováno nebo objednané výkony sníženy, nikoli všech linek. Povinnost disponovat požadovanými informacemi tudíž povinnému subjektu nevyplývá ani ze zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu v rozsahu po částečném zpětvzetí vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud nepřiznal žalovanému náhradu za cestovné k soudnímu jednání, neboť podle názoru soudu je zastupování zájmů žalovaného součástí úřední činnosti žalovaného. Nemůže být k tíži účastníků správních řízení, pokud využijí svého práva na projednání věci v rámci správního soudnictví, že prvoinstanční orgán, který ve věci rozhodoval, nemá sídlo shodné se sídlem žalovaného. Rovněž nemůže být k tíži účastníků správních řízení, že v celé republice je pouze jedna organizační složka, která rozhoduje ve druhém stupni, a tato složka nesídlí v Ústí nad Labem, nýbrž v Praze. Pokud by byly náklady na cestovné žalovanému přiznávány, došlo by k diskriminaci všech mimopražských účastníků správních řízení, neboť ti by bez možnosti volby soudu, který bude věc projednávat, v případě neúspěchu žaloby museli oproti subjektům z Prahy hradit náklady na cestovné pověřené osoby žalovaného k jednání soudu. Pro úplnost soud směrem k žalovanému podotýká, že právě učiněné závěry korespondují s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, publ. pod č. 3228/2015, dostupným na www.nssoud.cz, podle kterého „[n]áhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu soud dle § 60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná.“ Projednání věci při ústním jednání soudu je právem každého účastníka řízení a nikdo nemůže být za realizaci tohoto práva jakkoli postihován, proto nelze právo žalovaného na náhradu cestovních výdajů odvozovat ani z toho, že konání ústního jednání požadovala pouze žalobkyně, aniž při tomto jednání navrhla jakýkoli důkaz. Z výše uvedených důvodů soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení