15 A 3/2019 - 60
Citované zákony (27)
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 60 odst. 1 § 82 § 83 § 87 odst. 1 § 87 odst. 2 § 87 odst. 3 § 103 odst. 1
- daňový řád, 280/2009 Sb. — § 8 odst. 1 § 64 odst. 1 § 65 odst. 1 § 65 odst. 1 písm. a § 65 odst. 1 písm. d § 65 odst. 2 § 66 odst. 1 § 66 odst. 2 § 77 odst. 1 písm. b § 78 § 88 odst. 1 § 88 odst. 1 písm. e +8 dalších
Rubrum
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci žalobkyně: SSG s. r. o., IČO: 28666178, sídlem Školní 5419, 430 01 Chomutov, zastoupena společností Punktum, spol. s r. o., IČO: 25380966, sídlem Otická 758/19, 746 01 Opava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, 400 21 Ústí nad Labem, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně domáhala, aby soud určil, že odepření vydat písemnosti z vyhledávací části spisů, neevidování a odepření vydat kopie komunikace s metodiky a zakládání písemností ve věci daňové kontroly žalobkyně do správních spisů jiných daňových subjektů a odepření jejich vydání je nezákonným zásahem, a aby žalovanému přikázal do deseti dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni písemnosti z vyhledávací části spisu, veškeré doposud neevidované písemnosti, zejména komunikaci s metodiky, a všechny další písemnosti, které v souvislosti s daňovou kontrolou shromáždil žalovaný nebo ostatní úřady finanční správy České republiky a nacházejí se jinde než v jejím správním spisu. Žalobkyně se v žalobě současně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předeslala, že hledá ochranu před manipulací s obsahem správních spisů v průběhu daňové kontroly a zatajováním písemností před konečným projednáním výsledku kontrolního zjištění. Popsala, že jí žalovaný po bezmála třech letech daňové kontroly předložil výsledek kontrolního zjištění, ze kterého je zjevné, že v rozporu s § 8 odst. 1 a § 92 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) žalovaný před žalobkyní úmyslně zatajil existenci některých písemností souvisejících s prováděnou daňovou kontrolou, a to s cílem vytvořit pro žalobkyni nevýhodné postavení v rámci projednávání výsledku kontrolního zjištění i zprávy o daňové kontrole. Při ústním jednání dne 24. 10. 2018 bylo podle žalobkyně zjištěno, že spis neobsahuje komunikaci s metodiky úřadu, na kterou se příslušné úřední osoby odkazovaly. Žalobkyně proto požádala o úplný soupis spisu, což úřední osoby odmítly a požádaly o možnost dodatečného zaslání. Ani k tomu ovšem nedošlo, a proto je u zdejšího soudu vedena zásahová žaloba pod sp. zn. 15 A 240/2018, jejímž prostřednictvím chtěla žalobkyně získat přehled o celkovém počtu listin ve správním spisu.
3. S odkazem na § 8 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se v dokazování musí hodnotit všechno a přihlédnout ke všemu, co vyšlo najevo, žalobkyně zdůraznila, že správní spis a výsledek kontrolního zjištění nemohou obsahovat jen „něco“; takový výsledek kontrolního zjištění není podle žalobkyně způsobilý k projednání. Ani § 64 odst. 1 daňového řádu podle žalobkyně nepřipouští, aby se jakékoli písemnosti vedly kdekoli jinde než v daňovém spisu. Žalobkyně podotkla, že i přes rozpor s výslovným textem, smyslem a účelem zákona existuje komunikace mezi osobami, které vykonávají činnost v prvním stupni, a osobami, které vykonávají (nebo mohou či budou vykonávat) činnost v rámci odvolacího řízení. Podle žalobkyně tím byla porušena zásada dvojinstančnosti, jež má praktický odraz v § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Aby se žalobkyně mohla efektivně bránit, musí mimo jiné znát i zmíněnou komunikaci a její účastníky; důkazem této komunikace je podle ní e-mail přiložený k žalobě. Žalobkyně podotkla, že ve spisu není založen ani jeden úřední záznam o jakékoli komunikaci s metodiky, nadřízenými nebo cokoli, pokud probíhala ústně, či e-mail, pokud probíhala elektronicky, a proto je správní spis evidentně neúplný a žalovaný před žalobkyní úmyslně zatajuje důkazy, které mohou být projednány jen při projednání výsledku kontrolního zjištění.
4. Podle žalobkyně je logické, že v souvislosti s kontrolou a zahájením projednání výsledku kontrolního zjištění bylo povinností žalovaného ve smyslu § 65 odst. 2 daňového řádu přeřadit písemnosti z vyhledávací části spisů do části „normální“. Žalobkyně připomněla, že v dané věci již bylo provedeno hodnocení důkazů, neboť byl předložen výsledek kontrolního zjištění. Odmítla argument správců daně, že žádná z písemností není ve výsledku kontrolního zjištění použita jako důkaz, neboť takový argument podle ní není v § 65 odst. 2 daňového řádu uveden. Výraz „uplatněny v daňové kontrole“ obsažený v tomto ustanovení má podle žalobkyně jiný obsah než „použity jako důkaz“. Konstatovala, že zákonodárce výslovně chtěl, aby věci shromážděné a uplatněné v daňové kontrole byly z vyhledávací části spisu přeřazeny k okamžiku zahájení projednávání zprávy o daňové kontrole, jejímž prvním krokem podle žalobkyně je projednávání výsledku kontrolního zjištění. To dovozovala ze zařazení § 88 odst. 2 daňového řádu až za odstavec 1 a rovněž z judikatury popisující výsledek kontrolního zjištění jako první a fakticky jediný projednávaný krok.
5. V sdělení žalovaného ze dne 6. 12. 2018 reagujícím na žádost o písemnosti z vyhledávací části spisů žalobkyně považovala za pozoruhodné tvrzení, že v jejím spisu jsou informace o jiných daňových subjektech a že uvedené listiny nebyly použity jako důkaz. Podle žalobkyně tak v rozporu s § 8 odst. 1 a § 65 odst. 2 daňového řádu nebyly uvedené listiny přeřazeny do běžného správního spisu a žalobkyně nebyla seznámena se všemi důkazy. Dodala, že předložený výsledek kontrolního zjištění neobsahuje seznam všech shromážděných důkazních prostředků, a proto lze jen stěží zjistit, co se vlastně shromáždilo. Byla nicméně přesvědčena, že existují konkrétní listiny, které se nacházejí ve správním spisu, žalovaný je nezákonně zadržuje ve vyhledávací části spisu a odmítá je vydat, ačkoli jde také o listiny, o něž opírá svá tvrzení ve výsledku kontrolního zjištění, které osvědčil jako důkaz a s nimiž nechce žalobkyni seznámit a umožnit jí nahlédnutí do nich. Jako příklad žalobkyně uvedla listiny označené na straně 22 výsledku kontrolního zjištění (týkající se společnosti Smooth Works s. r. o.), které žalovaný osvědčil jako důkaz svých představ a konstrukcí, ačkoli žalobkyně neměla možnost do nich nahlížet a neví, zda se tvrzení žalovaného zakládají na pravdě. Jedná se zejména o bankovní výpisy, přehledy jednotlivých transakcí, ale i doklady o tom, že uvedená společnost je nekontaktní, nepodala daňové přiznání, apod. Žalobkyně doplnila, že tato společnost s ní nemá nic společného, nikdy nebyla jejím dodavatelem či odběratelem, žalobkyně o ní nic neví a informace z výsledku kontrolního zjištění jsou pro ni tak překvapivé, že by ráda pochopila, jaký vliv na její daňovou povinnost žalovaným uváděné skutečnosti mají. Žalobkyně rovněž nevěděla, v jakém postavení předmětná společnost vystupuje, zda je svědkem nebo proč se o ní píše v dokumentech žalobkyně. Vzhledem k tomu, že ve výsledku kontrolního zjištění chybí celkový soupis všech důkazních prostředků a hodnocení jednotlivých důkazů, označila žalobkyně uvedené skutečnosti za nepřehledné a šokující.
6. Žalobkyně nesouhlasila se sdělením žalovaného, že dané písemnosti dokumentují jeho vyhledávací činnost zejména u jiných daňových subjektů, a proto jí nemohou být zpřístupněny. Podle žalobkyně jde o nejhrubší porušení zásad zákonnosti a zásad právního státu, neboť žalovaný přiznal běžnou praxi, která se nesmí dělat, ale přesto se běžně provozuje, a to ukládání písemností o jednom daňovém subjektu do daňových spisů jiného. Poznamenala, že se to nejčastěji odůvodňuje tím, že se listina zakládá do spisu osoby, se kterou bylo hovořeno, přičemž praxe podle ní taková, že u drtivé většiny takových písemností nelze poznat, v jaké věci byl úkon činěn. Samotný objekt zájmu finanční správy (daňový subjekt) přitom nemá nejmenší šanci se dozvědět, že o něm správce daně již shromáždil nějaké důkazní prostředky, jaké, kolik atd. Žalobkyně zdůraznila, že často jde o důkazy ve prospěch daňového subjektu, které správce daně přeřadí, když se mu to hodí, nikoli naopak. Podle žalobkyně byly u ní uloženy listiny jiných subjektů a nemohou jí být zpřístupněny proto, aby tuto informaci nemohla dotčeným subjektům sdělit a ony nemohly prokázat svou nevinu. Dodala, že daňovou kontrolou se prověřují skutečnosti staré více než tři, čtyři roky, a proto možnost, že by došlo k zásahu do práv uvedených subjektů, je dnes již nulová. Tvrzení žalovaného proto žalobkyně považovala za účelovou výmluvu, neboť předmětné listiny již nikoho neohrožují a nemohou mařit daňové řízení, které probíhá již přes tři roky. Ze sdělení žalovaného je podle žalobkyně zjevné i to, že také v jejím případě bylo postupováno stejně, tj. žalovaný nebo dožádaní správci o ní shromáždili množinu důkazních prostředků, nejspíš i důkazů v její prospěch, které ale záměrně ukrývají ve správních spisech jiných daňových subjektů nebo je vůbec neevidují (např. komunikace s metodiky). Konstatovala, že takováto manipulace s důkazy je tím nejhrubším představitelným nezákonným zásahem do jejích práv.
7. Z vyjádření žalovaného ze dne 18. 12. 2018 žalobkyně upozornila na argument, že v případě, kdy se daňový subjekt nemůže seznámit s obsahem vyhledávací části spisu, může jeho procesní aktivitu suplovat soud. Podle žalobkyně však žalovaný nepochopil, že jí kromě obsahu vyhledávací části spisů, který je podle § 66 odst. 2 daňového řádu přístupný vždy a bez omezení, jde také o jednotlivé listiny, o nichž žalobkyně tvrdí, že jsou ve vyhledávací části spisů založeny nezákonně. Do evidovaných listin by jistě soud mohl nahlédnout a sdělit jí daňově relevantní skutečnosti, nicméně žalobkyně to celé pokládá za hloupost, neboť pouze ona sama nejlépe pozná, co pro ni je a co není důležité, přičemž utajování těchto listin již nemá racionální důvod. Žalobkyně přesto navrhla, aby soud do těchto listin nahlédl a rozhodl, zda jsou ve vyhledávací části zařazeny oprávněně, či nikoli. Žalobkyně si však nedokázala představit, na základě čeho bude soud nahlížet do spisů tam, kde tyto listiny vůbec nejsou evidovány nebo jsou evidovány v jiných daňových spisech a bez součinnosti finanční správy jsou nedohledatelné. Krom faktické nemožnosti takového postupu žalobkyni nebylo zřejmé, o jaké ustanovení s. ř. s. žalovaný své myšlenkové pochody opírá.
8. Žalobkyně podotkla, že smyslem popsaného postupu žalovaného bylo vytvořit takové podmínky, aby žalobkyně nebyla schopna unést své důkazní břemeno, ani se bránit v odvolacím řízení či ve správním soudnictví. Z časového pohledu jde podle ní o promyšlený postup. Vysvětlila, že další velmi zneužívanou technikou je umělé projednání zprávy o daňové kontrole a vystavení platebních výměrů, kdy správce daně vědom si přílišné délky daňové kontroly a absence důkazů pro jeho tvrzení, ukončí daňovou kontrolu, a aniž by vedl dokazování, sdělil důkazy a cokoli řádně projednal, za viníka označí daňový subjekt s tím, že se vyhýbá projednání zprávy. Ihned pak vydá platební výměry, aby si podle § 148 odst. 2 daňového řádu (účelově) prodloužil lhůtu pro vyměření daně, přičemž vady, na které žalobkyně upozorňuje již v této žalobě, pak budou odstraňovány postupem podle § 113 odst. 2 nebo § 115 odst. 1 daňového řádu. Jinými slovy, podle žalobkyně pro nedostatek času proběhne hodnocení důkazů a odstranění dalších vad až v odvolacím řízení; tento postup je předem plánován, a proto je nezákonný, zcela účelový a fakticky již po prekluzi. Žalobkyně uzavřela, že napadený zásah považuje za nezákonný také pro porušení základních zásad daňového řízení, zejména zásady zákonnosti a zásady minimalizace zásahů do práv daňového subjektu, zásady rychlosti a hospodárnosti, zásady spolupráce, realizace práv a zásady vstřícnosti, což má vše dopad i do zásady volného hodnocení důkazů. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný k výzvě soudu předložil spisovou dokumentaci a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný popsal dosavadní průběh řízení a podotkl, že z jeho strany nemohlo dojít k nezákonnému zásahu odmítnutím vydání listin z vyhledávací části spisu, neboť se nejedná o část spisu, do které lze nahlížet bez omezení, a proto ani nelze vydat všechny listiny z této části spisu. Podle žalovaného je účelem žalobkyní zmiňovaného § 65 odst. 2 daňového řádu zejména zpřístupnění vybraných písemností uvedených v odstavci 1 písm. a) téhož ustanovení. Žalovaný měl za to, že přeřazení důkazních prostředků z vyhledávací části spisu, ke kterému došlo dne 29. 1. 2019, bylo v souladu s daňovým řádem, neboť se jedná o důkazní prostředky, které jsou uplatněny v rámci daňové kontroly, a daňový řád stanoví, že je lze ponechat ve vyhledávací části nejdéle do zahájení projednání zprávy o daňové kontrole, přičemž projednání výsledku kontrolního zjištění je podle žalovaného fází daňové kontroly, která předchází projednání zprávy o daňové kontrole. Zdůraznil, že § 88 odst. 1 daňového řádu upravuje obsah zprávy o daňové kontrole, zatímco v následujících odstavcích je stanoven postup při ukončení daňové kontroly. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 305/2016 a s přihlédnutím k § 88 odst. 3 daňového řádu žalovaný uvedl, že k projednání zprávy o daňové kontrole je možno přistoupit až po jejím dokončení včetně doplnění stanoviska, proč správce daně nezměnil kontrolní zjištění v návaznosti na vyjádření daňového subjektu, a odkazů na protokoly a úřední záznamy, které tvoří povinnou součást obsahu zprávy o kontrole podle § 88 odst. 1 daňového řádu. S přeřazením všech důkazních prostředků z vyhledávací do veřejné části spisu byla žalobkyně seznámena dne 4. 2. 2019 a kopie přeřazených listin jí byly zaslány. Žalovaný dodal, že ve vyhledávací části spisu se již nenacházejí žádné listiny, které by byl žalovaný povinen zpřístupnit (vydat) žalobkyni.
10. K tvrzenému odmítnutí vydat kopie úředních záznamů či konkrétních e-mailů při komunikaci s metodiky žalovaný poznamenal, že ve vyhledávací části spisu žalobkyně se nenacházejí písemnosti sloužící pro potřebu správce daně, které mají bezprostřední vliv na práva a povinnosti daňového subjektu. Podle žalovaného zaslání informace o dalším postupu v daňových kontrolách s odkazem na konzultaci s metodickým pracovištěm nesvědčí o zatajování důkazů žalovaným, ale naopak vypovídá o jeho přístupu k žalobkyni, neboť žalovaný s ohledem na exkluzivní vztah mezi ní a zaměstnavatelem svědka společností Metrostav a. s. umožnil součinnost pro zajištění potřebné svědecké výpovědi tak, aby nedošlo k narušení uvedeného vztahu. O předmětné komunikaci byl sepsán úřední záznam. Argument žalobkyně, že existuje komunikace mezi osobami, které vykonávají činnost v prvním stupni, a osobami, které vykonávají (mohou či budou vykonávat) činnost v odvolacím řízení, označil žalovaný za zavádějící a odporující skutečnosti, neboť žalobkyni bylo známo, že se jednalo o komunikaci s metodikem žalovaného, tj. s osobou vykonávající činnost v prvním stupni. K tomu žalovaný odkázal na sdělení Ing. Piecha na straně 5 protokolu č. j. 2190949/18/2504-60561-506496. Dodal, že komunikace s metodiky řídící úrovně finančního úřadu se buď netýká práv a povinností žalobkyně, tudíž není součástí jejího spisu, nebo se jedná o písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správce daně, které zůstávají ve vyhledávací části spisu. Uzavřel, že neexistují žádné listiny z komunikace s metodiky, které by žalovaný mohl a měl žalobkyni vydat.
11. Podle žalovaného neexistují ani žádné důkazní prostředky a důkazy týkající se žalobkyně, které by byly založeny ve spisech jiných daňových subjektů a nebyly ve spisu žalobkyně. K závěru o existenci důkazních prostředků v její prospěch, které jsou záměrně ukryty ve spisech jiných daňových subjektů, žalobkyně dospěla pravděpodobně na základě vyhodnocení sdělení žalovaného, že některé písemnosti uložené v neveřejné části spisu nemohou být žalobkyni předloženy k nahlédnutí. Tyto listiny, pokud jsou důkazními prostředky, však již byly žalobkyni zpřístupněny jako anonymizované dne 29. 1. 2019. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně své tvrzení o existenci písemností, které žalovaný a další orgány finanční správy shromáždili v souvislosti s daňovou kontrolou žalobkyně a které se nacházejí ve spisech jiných daňových subjektů, ničím nedoložila a ani doložit nemohla, protože takové písemnosti neexistují, tudíž je ani žalovaný nemůže žalobkyni vydat.
12. Žalovaný dále vysvětlil, že věta „Navíc v případě, kdy se daňový subjekt nemůže seznámit s obsahem vyhledávací části spisu, může jeho procesní aktivitu suplovat soud“ pochází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Af 75/20214 (žalovaný měl patrně na mysli rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Af 75/2014-186, pozn. soudu). Podle žalovaného je citovaný právní výklad aplikován soudy při soudním přezkumu rozhodnutí správců daní v případech, kdy jsou ve veřejné části spisu založeny anonymizované listiny, neboť soud zcela jistě posuzuje, zda nedošlo k anonymizaci údajů, které by mohl daňový subjekt uplatnit ve svůj prospěch, pokud by o nich věděl. Závěrem žalovaný podotkl, že není v jeho zájmu ani možnostech postupovat při kontrole tak, aby byly vytvořeny podmínky, na základě kterých by žalobkyně nebyla schopna se bránit v odvolacím řízení nebo ve správním soudnictví. Povinností žalovaného je totiž postupovat v souladu se základními zásadami správy daní a počínat si při naplňování cíle správy daní tak, aby svá řízení nezatěžoval vadami, které by v konečném důsledku mohly mít za následek zrušení jeho rozhodnutí. Replika žalobkyně a doplnění žaloby 13. V replice a doplnění žalobní argumentace 01 žalobkyně uvedla, že zásadně nesouhlasí s tím, jak ji žalovaný nutí k uzavření projednání kontrolních zjištění dříve, než se dozví všechny důkazní prostředky, které shromáždil, a než zjistí, které se staly důkazem a co prokazují, nebo vyvracejí. Podle žalobkyně žalovaný s odkazem na koncentrační zásadu již považuje obě kontroly za v podstatě uzavřené, ačkoli nedal požadovaná vyjádření a doplnění, neuplynuly lhůty atd. To žalobkyně označila za ryzí zneužití práva v přímém přenosu.
14. Nezákonnost zásahu týkajícího se vyhledávací části spisu žalobkyně dokumentovala popisem postupu žalovaného od 24. 10. 2018 dále. Podotkla, že dne 4. 2. 2019 jí žalovaný pod tlakem podaných žalob zaslal některé písemnosti z vyhledávací části spisu, které byly dodatečně přeřazeny, a změněné soupisy spisů, což podle ní znamená, že tyto soupisy lze podle potřeby pružně měnit. Za klíčovou považovala žalobkyně právní otázku, zda je předložení výsledku kontrolního zjištění prvním úkonem projednání zprávy o daňové kontrole, či nikoli. Dodala, že v případě kladné odpovědi žalovaný neprovedl hodnocení všech důkazních prostředků a nepřeřadil listiny, jak měl. Případná negativní odpověď je podle žalobkyně v rozporu s dosavadní judikaturou, výslovnou úpravou a praxí, kdy správce daně v rámci samotného projednání zprávy o daňové kontrole již nechce nic slyšet, vidět a hodnotit, ani neposkytuje lhůty. Žalobkyně poznamenala, že ohledně přeřazených písemností se žaloba stala deklaratorní, nicméně je důvodná, neboť k zásahu došlo, a z části zásah trvá, neboť jsou nadále utajovány listiny, které utajovány být nemají. Uvedla, že tvrzení žalovaného ze dne 8. 2. 2019, že ve vyhledávací části se již nenacházejí žádné listiny, které by byl žalovaný povinen zpřístupnit, neumí ověřit, nicméně dva šanony listin předložené soudu jako vyhledávací část spisu spíše svědčí o opaku.
15. Žalovaným zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 75/2014 označila žalobkyně za nepřiléhavý, neboť se týká zajišťovacích příkazů a judikatura v této oblasti se rapidně změnila. Podle žalobkyně je jen otázkou času, kdy soudy rozhodující ve správním soudnictví pochopí, že nejsou schopny za občana nic suplovat. V této věci by soud musel u každé písemnosti z předložené vyhledávací části spisu posoudit, zda je, či není „utajována“ oprávněně, což žalobkyně po soudu žádala. Doplnila, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 360/2017 je nutné provádět dokazování přímo při ústním jednání a vyčlenit na to dostatek času. Podle žalobkyně ale existuje lepší cesta, neboť tři nebo čtyři roky po zahájení daňové kontroly a šest let po konci příslušného zdaňovacího období již není co utajovat. Důvod podle § 65 odst. 1 písm. a) daňového řádu považovala žalobkyně po takové době za holý nesmysl a zneužití práva žalovaným. Ten navíc podle ní neunesl své důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu o tom, že by se zpřístupněním těchto listin zmařil či ohrozil cíl správy daní. Žalobkyně požádala soud o to, aby jí umožnil nahlédnout do vyhledávací části spisu, neboť jen ona sama umí nejlépe posoudit, je-li spis úplný a která listina je, nebo není relevantním důkazem. Dále uvedla, že úřední záznam ze dne 17. 1. 2019, č. j. 42902/19/2504-60561-506496, dokazuje, že žalobkyně nebyla dne 24. 10. 2018 seznámena se všemi důkazními prostředky, že listiny jsou uchovávány ve spisech jiných daňových subjektů a že nastala prekluze, a zároveň vyvrací tvrzení o neexistenci listiny, které by byl žalovaný povinen zpřístupnit.
16. Žalobkyně zásadně nesouhlasila s názorem žalovaného, že komunikace s metodiky řídící úrovně finančního úřadu se buď netýká jejích práv a povinností, tudíž není součástí jejího spisu, nebo se jedná o písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správce daně, které zůstávají ve vyhledávací části spisu. Písemností ve smyslu § 65 odst. 1 písm. d) daňového řádu je podle žalobkyně málo, a proto měla pochybnosti, zda mohou zaplnit dva šanony. Žalobkyni přitom zajímala zejména písemnost ze dne 2. 5. 2016, č. j. 1286473/16/2504-60562-506820. Podle žalobkyně je zcela nemyslitelné, aby jakákoli písemnost, která se vztahuje k daňovému subjektu, byla evidována mimo spis. Zdůraznila, že zákonodárce nejprve a kategoricky nařídil vést vše ve spisu a až v druhé řadě připustil jeho členění na části, a proto je zcela legitimní informace o tom, zda jsou ve spisu všechny listiny. Ukládání listin mimo správní spis je podle žalobkyně zcela v rozporu se zásadou legality daňového řízení a znemožňuje skutečnou soudní kontrolu. Dodala, že o tom, zda se komunikace dotýkala jejích práv a povinností, rozhodne až soud.
17. Tvrzení žalovaného, že ve spisech jiných subjektů nejsou žádné listiny, že o tom žalobkyně nepřinesla žádný důkaz a že je žalovaný nemůže vydat, protože neexistují, označila žalobkyně za lež. Vysvětlila, že z výsledku kontrolního zjištění není úplně zřejmé, proč chce správce daně doměřit daň, kontrolní pracovnice se nepřímo vyjádřila, že se jedná o podvod, a mimo protokol uvedla, že dodavatele žalobkyně prověřují již dlouho a že žalobkyně je stejný podvodník. Jednatel žalobkyně si následně vzpomněl, že v takové věci skutečně se správcem daně spolupracoval dávno před zahájením vlastní daňové kontroly, byl s ním sepsán protokol ze dne 29. 6. 2015 jako s daňovým subjektem (tedy protokol ve věci žalobkyně), který se zaměřoval na práce na akci „Metro Petřiny“, tedy na stejné skutečnosti, které jsou nyní předmětem daňové kontroly. Podle žalobkyně tedy žalovaný rok před zahájením daňové kontroly zkoumal stejné rozhodné skutkové okolnosti, na základě kterých pak zahájil kontrolu. Žalobkyně uvedla, že po jednání konaném dne 29. 6. 2015 následovala další komunikace se žalovaným a žalobkyně dodávala řadu důkazních prostředků, které ovšem nejsou zachyceny ve spisu současné daňové kontroly a možná nejsou zachyceny vůbec. To byl také důvod, proč žalobkyně požadovala soupis spisu bez členění na části a proč podala žalobu vedenou pod sp. zn. 15 A 240/2018, o jejíž důvodnosti je hluboce přesvědčena. Žalobkyně zdůraznila, že předmětný protokol ze dne 29. 6. 2015 žalovaný zařadil do jejího spisu údajně teprve dne 17. 1. 2019 jako přílohu úředního záznamu z téhož dne, přičemž je otázkou, kde byl předtím. Dodala, že v úředním záznamu ze dne 17. 1. 2019 a v přípisu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 69679/19/2504-60561-506496, je uvedeno, že informace, že správce daně má mít k dispozici požadované důkazní prostředky, se ukázala jako mylná a že žalobkyně takové důkazní prostředky ve stanovené lhůtě nepředložila, ačkoli podle žalobkyně má žalovaný tyto důkazní prostředky k dispozici od roku 2015. Žalobkyně proto položila otázku, kde tyto materiály jsou a proč nejsou v jejím spisu. Tvrzení žalovaného, že nejsou ve spisech jiných daňových subjektů, žalobkyně označila za lež. Ústní jednání soudu 18. Při ústním jednání konaném dne 15. 5. 2019 zástupce žalobkyně konstatoval, že v soupisech poskytnutých žalovaným nejsou správně evidovány údaje o přílohách, případně jsou uvedeny jako soubor listin. Poukázal na protokol, v němž je uvedeno, že nemá žádné přílohy, ačkoli bylo následně zjištěno, že v rámci protokolovaného jednání byly správci daně předány desítky listin. Zástupce žalobkyně se domníval, že listiny předkládané správci daně, případně vyhotovené v rámci daňového řízení, lze zakládat tak, že je nikdo nenajde. Upozornil na sdělení žalovaného ze dne 6. 12. 2018, č. j. 2481098/18/2504-60561-506496, podle kterého jsou ve vyhledávací části spisu založeny listiny týkající se jiných daňových subjektů, které se v předmětné věci nestaly důkazem. Podle zástupce žalobkyně s ohledem na nedokonalost soupisů pořizovaných správcem daně nelze následně zjistit, zda je předmětný spis skutečně kompletní, a to ani v případě jeho předložení soudu. Uvedl, že se stává, že pod záminkou vyhledávací činnosti u konkrétního daňového subjektu jsou vyhotoveny listiny, které jsou založeny ve spisu daňového subjektu, u něhož bylo zkoumání provedeno, a nikoli ve spisu daňového subjektu, v jehož věci daňové orgány zkoumání prováděly. Zástupce žalobkyně doplnil, že po podání žaloby byly některé písemnosti žalobkyni dodány a v důsledku toho došlo také k takzvané „aktualizaci“ soupisu obsahu části spisu. Zdůraznil, že dnes není důvod utajovat skutečnosti původně založené ve vyhledávací části spisu, neboť jde o skutečnosti staré několik let a nemůže se to dotknout práv jiných subjektů. Současně podotkl, že by veškeré tyto listiny měly být přeřazeny do veřejné části spisu, protože dokazování ve věci již skončilo. V konečném návrhu zástupce žalobkyně setrval na textu petitu tak, jak byl formulován v žalobě.
19. Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání poznamenal, že žalobkyně byla dne 4. 2. 2019 seznámena se skutečností, že došlo k převedení písemností z vyhledávací části spisu do veřejné části, a to i u písemností týkajících se jiných daňových subjektů; tyto přeřazené listiny jí byly zaslány. Zdůraznil, že protokol ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1624383/15/2504-60562-506820, byl po celou dobu založen v části spisu žalobkyně týkající se DPH a že k žádnému převodu ve spisu nedošlo. K tomu poukázal na úřední záznam ze dne 17. 1. 2019, č. j. 42902/19/2504-60561- 506496, jímž byla uvedená skutečnost konstatována a k němuž byla kopie předmětného protokolu připojena, čímž se dostala do spisu k dani z příjmů. K údajné manipulaci se spisem a úředními záznamy pověřený pracovník žalovaného poznamenal, že úřední záznam ze dne 17. 1. 2019 byl vyhotoven v analogové podobě, neboť příslušná pracovnice v dané době nedisponovala potřebným certifikátem k tvorbě digitálních dokumentů. Uzavřel, že ani při jednání nebylo prokázáno zakládání listin žalobkyně do spisů jiných daňových subjektů, a navrhl žalobu zamítnout v plném rozsahu. Spisová dokumentace žalovaného 20. Z obsahu spisové dokumentace, kterou soudu předložil žalovaný, soud zjistil následující podstatné skutečnosti. Dne 3. 5. 2016 byla u žalobkyně zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013.
21. Dne 24. 10. 2018 se od 12:50 hodin konalo u žalovaného ústní jednání, jehož předmětem bylo seznámení žalobkyně s výsledkem kontrolního zjištění k probíhající daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013. Téhož dne se od 14:30 hodin konalo u žalovaného ústní jednání, jehož předmětem bylo seznámení žalobkyně s výsledkem kontrolního zjištění k probíhající daňové kontrole daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2013. Při těchto jednáních zástupce žalobkyně požádal o nahlédnutí do správních spisů, zejména do spisu kontrolního, do příslušné vyhledávací části spisu a do dalších částí, které se vztahují k předmětu jednání. Současně požádal o soupisy všech těchto částí spisu. Zástupce žalobkyně dále uvedl, že letmým nahlédnutím do správního spisu zjistil, že v něm nejsou evidovány všechny písemnosti tak, jak požaduje daňový řád a spisový a archivní řád správce daně, neboť například není nijak evidována komunikace mezi pracovníky kontrolního oddělení a metodikem daně z příjmů právnických osob, resp. daně z přidané hodnoty, z Ústí nad Labem. Zástupce žalobkyně požadoval, aby do správního spisu byly zařazeny skutečně všechny písemnosti, které se vztahují k předmětu řízení, a aby byl vyhotoven soupis všech písemností daňového subjektu od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018 bez členění na jednotlivé části spisu. S ohledem na technické potíže způsobené softwarem ADIS požádal žalovaný o to, aby mohl plnou sestavu zaslat dodatečně do datové schránky zástupce žalobkyně do 26. 10. 2018. Přílohu obou protokolů o jednání tvoří příslušné soupisy obsahu částí spisu ze dne 24. 10. 2018.
22. Sdělením ze dne 8. 11. 2018 žalovaný oznámil žalobkyni, že vede soupisy písemností uložených ve spisu pouze podle jeho jednotlivých částí s tím, že takto vedený soupis je součástí části spisu, ke které je veden. Žalovaný tedy při vedení spisu nevede soupis všech písemností bez členění na jeho části, a proto nemohl žalobkyni zaslat požadovaný soupis všech písemností, které se vztahují k předmětu řízení a vznikly od 1. 1. 2014 do 24. 10. 2018, a zaslal jí toliko soupisy částí spisu, které se vztahují k prováděným daňovým kontrolám. Přílohu tohoto sdělení tvoří příslušné soupisy obsahu částí spisu, a to kontrolní postupy dle DŘ – DK DPPO 2013, kontrolní postupy dle DŘ – DK DPH 04-12/13, vyhledávací – kontrolní postupy dle DŘ DK DPPO 2013, vyhledávací – kontrolní postupy dle DŘ DK DPH 2013.
23. Sdělením ze dne 6. 12. 2018 žalovaný zaslal žalobkyni kopie některých listin požadovaných v jejím podání ze dne 27. 11. 2018 a současně jí oznámil, že ostatní písemnosti jsou uloženy ve vyhledávací části spisu; jedná se o písemnosti dokumentující vyhledávací činnost žalovaného zejména u jiných daňových subjektů, které nemohou být žalobkyni zpřístupněny.
24. Z vyrozumění ze dne 18. 12. 2018 o výsledku šetření k podané stížnosti vyplynulo, že žalovaný shledal stížnost přípustnou, ovšem nedůvodnou. Poukázal na příslušnou právní úpravu a specifika daňového spisu a konstatoval, že žádný předpis správci daně vedení celkového soupisu daňového spisu neukládá, tedy ani neumožňuje. Žalovaný dodal, že sestava ADIS-EPI- 016 není součástí daňového spisu, lze ji vytvořit z informačního systému užívaného správcem daně v části určené k obecné evidenci písemností vytvořených a došlých správci daně, nikoli v části určené pro vedení daňových spisů. Tato sestava navíc nesplňuje požadavky kladené daňovým řádem na soupis obsahu části spisu a nahlížení do vyhledávací části spisu, neboť je z ní patrný obsah jednotlivých písemností. Žalovaný dodal, že daňový subjekt není nadán pravomocí kontrolovat, zda mu správce daně něco netají, a za úplnost daňového spisu nese odpovědnost správce daně, přičemž nevedení spisu v podobě, aby byl dostatečným podkladem pro přijatá rozhodnutí, jde k tíži správce daně. Uzavřel, že v případě, kdy se daňový subjekt nemůže seznámit s obsahem vyhledávací části spisu, může jeho procesní aktivitu suplovat soud.
25. Proti citovanému vyrozumění podala žalobkyně dne 30. 12. 2018 stížnost, kterou Odvolací finanční ředitelství vyhodnotilo jako částečně nedůvodnou a částečně nepřípustnou (srov. vyrozumění ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5982/19/5100-41454-711974, o prošetření způsobu vyřízení stížnosti). Odvolací finanční ředitelství konstatovalo, že z daňového řádu ani z jiného právního předpisu nelze dovodit veřejné subjektivní právo žalobkyně na to, aby jí byly soupisy písemností předloženy v takové podobě, v jaké žádá, tj. kompletní soupis písemností za určité období bez členění na jednotlivé části daňového spisu.
26. Z úředního záznamu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 42902/19/2504-60561-506496, vyplynulo, že žalovaný analyzoval obsah spisového materiálu týkající se vyhledávací a kontrolní činnosti u společnosti ITZ CV s. r. o. a vyhodnocoval zjištěné skutečnosti ve vztahu k daňové kontrole probíhající u žalobkyně. Přílohou tohoto úředního záznamu byl protokol o místním šetření ze dne 29. 6. 2015, č. j. 1624383/15/2504-60562-506820, jehož předmětem byla vyhledávací činnost podle § 78 daňového řádu prováděná u žalobkyně ohledně daně z přidané hodnoty za jednotlivá měsíční zdaňovací období roku 2013.
27. Dne 29. 1. 2019 byly z vyhledávací části spisu přeřazeny do části spisu k probíhající kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 2013 přeřazeny písemnosti č. j. 224406/18-2504-60561-506496 v anonymizovaném znění a č. j. 341780/18/2504-60561-506496. Dne 4. 2. 2019 byly z vyhledávací části spisu přeřazeny do části spisu k probíhající kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 2013 přeřazeny písemnosti č. j. 1755929/26/2504-60562-506820, č. j. 1775172/16/2504-60562-506820 a č. j. 217183/18/2504-60561-506496. Dne 19. 3. 2019 byla se žalobkyní projednána zpráva o daňové kontrole. Posouzení věci soudem 28. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem soud posoudil podle části třetí hlavy druhé třetího dílu s. ř. s. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se podle § 82 odst. 1 s. ř. s. může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, domáhat ochrany proti takovému zásahu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 87 odst. 1 s. ř. s. platí, že soud o této žalobě rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; pokud soud rozhoduje pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Podle § 87 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Žalovaným je pak podle § 83 s. ř. s. správní orgán, který podle žalobního tvrzení zásah provedl.
29. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
30. Před vypořádáním jednotlivých námitek soud zdůrazňuje, že je při svém rozhodování vázán tím, jak žalobkyně vymezila nezákonný zásah, proti němuž se domáhá ochrany. Žalobkyně spatřovala nezákonný zásah ze strany žalovaného výslovně a právě jen v tom, že jí nevydal písemnosti z vyhledávací části spisu, neevidoval a odepřel vydat kopie komunikace s metodiky a zakládal písemnosti ve věci daňové kontroly žalobkyně do správních spisů jiných daňových subjektů a odmítl je žalobkyni vydat. Z hlediska důvodnosti, či nedůvodnosti žaloby je proto podstatné výhradně to, zda měl žalovaný povinnost vydat jí požadované listiny a evidovat komunikaci s metodiky, resp. zda skutečně zakládal písemnosti do spisů jiných daňových subjektů. Veškeré ostatní skutečnosti tvrzené žalobkyní v žalobě, v jejím doplnění i při jednání jsou pro projednávanou věc zcela irelevantní, a soud se jimi proto nezabýval.
31. Nejprve se soud zaměřil na tvrzený nezákonný zásah spočívající v nevydání písemností z vyhledávací části spisu. Podle § 65 odst. 1 daňového řádu platí, že „[d]o vyhledávací části spisu se zakládají a) písemnosti, které mohou být uplatněny v řízení jako důkazní prostředek, jestliže by jejich zpřístupnění daňovému subjektu zmařilo nebo ohrozilo cíl správy daní, účel úkonu nebo ohrozilo objektivnost důkazu, b) písemnosti, které mohou být použity při stanovení daně jako pomůcky, jejichž zpřístupnění daňovému subjektu by ohrozilo zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na správě daní, c) úřední záznamy nebo protokoly o podaných vysvětleních, pokud nejsou použity jako pomůcky, d) písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správce daně.“ 32. Důvodem vyčlenění vyhledávací části spisu jako části samostatné je především zvláštní režim nahlížení do vyhledávací části spisu, kdy podle § 66 odst. 1 daňového řádu není daňový subjekt oprávněn do této části nahlížet, resp. podle odstavce 2 téhož ustanovení smí nahlédnout jen do soupisu písemností obsažených ve vyhledávací části spisu, ze kterého nesmí být patrný obsah jednotlivých písemností. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt musí mít možnost se seznámit s použitými důkazními prostředky, je v § 65 odst. 2 daňového řádu stanoveno, že „[p]ísemnosti zakládané do části vyhledávací podle odstavce 1 písm. a) lze v této části ponechat nejdéle do provedení hodnocení důkazů. Jde-li o důkazní prostředky, které jsou uplatněny v rámci daňové kontroly, lze je v části vyhledávací ponechat nejdéle do zahájení projednání zprávy o daňové kontrole.“ 33. Z citovaného ustanovení a contrario vyplývá, že ostatní písemnosti zůstávají ve vyhledávací části spisu bez ohledu na to, zda již bylo zahájeno projednání zprávy o daňové kontrole, či nikoli. To znamená, že jediné písemnosti, které byly původně založeny ve vyhledávací části spisu a které později mohou a mají být přeřazeny do částí veřejných, jsou správcem daně použité důkazní prostředky. U těchto písemností pak daňový řád jednoznačně určuje nejzazší okamžik, kdy musí být z vyhledávací části vyřazeny, a tímto okamžikem je zahájení projednávání zprávy o daňové kontrole.
34. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že podle § 88 odst. 1 daňového řádu je povinnou obsahovou součástí zprávy o daňové kontrole výsledek kontrolního zjištění. Z toho ovšem rozhodně nelze dovodit, že by projednání výsledku kontrolního zjištění bylo součástí projednání zprávy o daňové kontrole. Z § 88 odst. 2 a 3 daňového řádu vyplývá, že správce daně při ukončování daňové kontroly postupuje tak, že nejprve seznámí daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění a předloží mu jej k vyjádření, následně na případnou žádost daňového subjektu stanoví lhůtu, ve které se tento může vyjádřit a navrhnout doplnění výsledku kontrolního zjištění. Teprve poté následuje projednání samotné zprávy o daňové kontrole, která musí obsahovat mimo jiné odkaz na protokoly nebo úřední záznamy o vyjádření daňového subjektu obsahující tvrzení, návrhy nebo výhrady daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění, a o stanovisku správce daně k jednotlivým tvrzením, návrhům nebo výhradám daňového subjektu [srov. § 88 odst. 1 písm. e) a f) daňového řádu].
35. Vycházeje z popsaného postupu a z obsahových náležitostí zprávy o daňové kontrole soud zásadně odmítá názor žalobkyně, že by projednání výsledku kontrolního zjištění bylo součástí (první fází) projednání zprávy o daňové kontrole. Tato zpráva totiž logicky nemůže být projednávána dříve, než bude kompletně připravena, a to včetně případných reakcí na vyjádření daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění. Projednávání zprávy o daňové kontrole lze tedy zahájit až poté, kdy byl daňový subjekt seznámen s výsledkem kontrolního zjištění, dostal prostor k vyjádření a k návrhům na doplnění a kdy žalovaný zformuloval svou reakci na vyjádření daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění nebo k návrhu na jeho doplnění. Z hlediska zákonné povinnosti přeřadit důkazní prostředky z vyhledávací části spisu do jiných (veřejných) částí proto nemá žádný význam, kdy došlo k projednání výsledku kontrolního zjištění, nýbrž výhradně to, kdy bylo zahájeno projednávání zprávy o daňové kontrole.
36. V projednávané věci bylo projednání samotné zprávy o daňové kontrole zahájeno až dne 19. 3. 2019 a teprve k tomuto dni byl žalovaný povinen v souladu s § 65 odst. 2 daňového řádu přeřadit veškeré písemnosti, které mohly být uplatněny jako důkazní prostředek, z vyhledávací části spisu do jiných (veřejných) částí. V době podání žaloby tedy žalovaný tuto povinnost ještě neměl a záleželo výlučně na jeho uvážení, zda některé z těchto písemností nadále ponechá ve vyhledávací části spisu, nebo zda je z ní vyřadí. Této možnosti žalovaný využil například dne 29. 1. 2019 nebo dne 4. 2. 2019, kdy z vyhledávací části spisu přeřadil do jiných (veřejných) částí písemnost ze dne 21. 7. 2016, č. j. 1755929/26/2504-60562-506820, informaci Raiffeisenbank a. s. ze dne 22. 7. 2016 o zůstatku účtu žalobkyně (č. j. 1775172/16/2504), písemnost ze dne 2. 2. 2018, č. j. 217183/18/2504-60561-506496, úřední záznam ze dne 1. 2. 2018, č. j. 224406/18- 2504-60561-506496, (v anonymizovaném znění) a informaci Komerční banky, a. s., ze dne 12. 2. 2018 o bankovním účtu společnosti Smooth Works s. r. o. Tento postup realizoval plně v souladu se zákonem v době, kdy se na něj ještě nevztahovala povinnost vyplývající z § 65 odst. 2 daňového řádu, tudíž se tím nemohl dopustit nezákonného zásahu.
37. Soud prověřil jednotlivé písemnosti založené ve vyhledávací části spisu ke dni vydání tohoto rozsudku a shledal, že vyhledávací část spisu aktuálně neobsahuje žádné písemnosti, které by v daném řízení správce daně uplatňoval jako důkazní prostředek, nýbrž toliko písemnosti sloužící výlučně pro potřeby správce daně (kontrolní deník, poznámky z kontroly, interní komunikace, zjišťování kontaktních adres fyzických osob prostřednictvím Policie České republiky, koncept zprávy o daňové kontrole, písemnosti obsahující údaje jiných daňových subjektů, které nebyly uplatněny jako důkazní prostředek, apod.). Soud podotýká, že vyhodnocení, zda určitá písemnost byla či může být uplatněna jako důkazní prostředek, závisí v této fázi daňového řízení výhradně na správci daně (potažmo na Odvolacím finančním ředitelství v rámci odvolacího řízení), který musí unést své důkazní břemeno. Je proto v zájmu žalovaného, aby veškeré relevantní písemnosti sám vyřadil z vyhledávací části spisu, aby je mohl uplatnit jako důkazní prostředky a neriskoval, že případně neunese důkazní břemeno.
38. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žalovaný ke dni vydání tohoto rozsudku neměl zákonnou povinnost ve smyslu § 65 odst. 2 daňového řádu vyřadit jakékoli písemnosti z vyhledávací části spisu, tudíž nemohl mít ani povinnost takové písemnosti vydat žalobkyni, neboť ta podle § 66 odst. 1 daňového řádu není oprávněna do vyhledávací části spisu nahlížet. Žalovaný se tak odepřením vydání písemností z vyhledávací části spisů nemohl dopustit a nedopustil nezákonného zásahu.
39. K tvrzenému nezákonnému zásahu spočívajícímu v neevidování a nevydání kopie komunikace s metodiky soud uvádí, že se zjevně jednalo o komunikaci mezi úředními osobami žalovaného na straně jedné a metodiky žalovaného na straně druhé, což potvrdil i zástupce žalobkyně ve svém vyjádření zachyceném v obou protokolech ze dne 24. 10. 2018, kde sám hovořil o metodicích z Ústí nad Labem. Pozdější argumentaci žalobkyně o možném porušení principu dvojinstančnosti řízení soud v tomto kontextu vnímá jako naprosto účelovou a zcela nepřiléhavou.
40. Pokud jde o to, zda měla být tato komunikace evidována ve spisu, soud připomíná, že podle § 64 odst. 1 daňového řádu se do spisu zakládají písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu. Soudu přitom není zřejmé, jak by se dotaz oprávněné úřední osoby poptávající právní názor metodika žalovaného mohl dotknout práv nebo povinností žalobkyně, neboť z logiky věci šlo pouze o interní ujasňování si právního názoru žalovaného mezi jednotlivými jeho pracovníky. Nedošlo tím k žádné změně skutkového stavu a výsledný právní názor žalovaného se žalobkyně dozvěděla, mohla na něj reagovat, a tudíž ani nebyla nijak zkrácena na svých právech. Soud proto zastává názor, že žalovaný nebyl povinen evidovat komunikaci s metodiky. I kdyby ovšem tuto povinnost měl, žalobkyni by stejně nemohla být vydána kopie předmětné komunikace, neboť ta by v souladu s § 65 odst. 1 písm. d) daňového řádu patřila trvale do vyhledávací části spisu jakožto písemnost sloužící výlučně pro potřeby správce daně.
41. Na základě výše uvedeného soud shledal, že se žalovaný neevidováním komunikace s metodiky a nevydáním její kopie žalobkyni nedopustil nezákonného zásahu.
42. Dále soud přistoupil k posouzení poslední části tvrzeného nezákonného zásahu, tj. zakládání písemností ve věci daňové kontroly žalobkyně do správních spisů jiných daňových subjektů a odepření jejich vydání žalobkyni. Na tomto místě soud především zcela odmítá úvahu žalobkyně o úmyslném ukrývání jakýchkoli písemností v daňových spisech jiných daňových subjektů. Se žalobkyní lze souhlasit potud, že daňové orgány v některých případech pracují se zjištěními, která učinily v jiných daňových řízeních, nicméně nejedná se o ukrývání písemností nebo jejich přesouvání do spisů jiných daňových subjektů. V praxi to probíhá tak, že pokud správce daně zjistí, že by se mu určité zjištění mohlo hodit i v jiném řízení, pořídí kopii příslušné písemnosti a tuto kopii vloží zpravidla do vyhledávací části spisu daňového subjektu, u kterého ji hodlá v budoucnu využít, zatímco originál ponechá v původním spisu, kde byl vytvořen či získán. Soud proto považuje za vyloučené, že by existovala jakákoli písemnost, která by se týkala práv a povinností žalobkyně, a přesto by byla založena pouze ve spisu jiného daňového subjektu, aniž by současně byla založena také ve spisu žalobkyně. Pokud jsou nějaké písemnosti týkající se žalobkyně založeny i ve spisech jiného daňového subjektu, vždy se jedná o písemnosti, které jsou zároveň součástí spisu žalobkyně. Ani v tomto případě proto soud nepřisvědčil žalobkyni, že by tvrzené zakládání písemností ve věci daňové kontroly žalobkyně do správních spisů jiných daňových subjektů a odepření jejich vydání žalobkyni představovalo nezákonný zásah.
43. Soud k tomu dodává, že sama žalobkyně ani konkrétně neoznačila jakoukoli písemnost, která by se měla týkat jejích práv a povinností, a přesto by byla založena výlučně ve spisu jiného konkrétního daňového subjektu. Tvrzení žalobkyně o údajném ukrývání písemností ve spisech jiných daňových subjektů proto soud pokládá za pouhou nepodloženou spekulaci žalobkyně, že k něčemu takovému teoreticky mohlo dojít. Výše uvedené úvahy soudu ovšem takovou možnost vylučují, a proto soud této hypotetické argumentaci žalobkyně nepřisvědčil.
44. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že se žalovaný nedopustil tvrzených nezákonných zásahů. Soud tedy vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.
45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.