15 A 3/2025–35

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Černého, Ph.D., a soudců Mgr. Radima Kadlčáka a Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobce: F. K., narozený X bytem X zastoupený JUDr. Petrem Doležalem, advokátem sídlem Mazovská 476, 181 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2024, č. j. KUUK/136791/2024/DS/Hac takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2024, č. j. KUUK/136791/2024/DS/Hac, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2024, č. j. KUUK/136791/2024/DS/Hac, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Roudnice nad Labem, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 7. 2024, č. j. MURCE/33284/2024, kterým byl žalobci podle § 118c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), zadržen řidičský průkaz č. EN 3122453 do doby pravomocně skončeného řízení o přestupku, jehož se měl dopustit tím, že „dne 15. 7. 2024 v 15:13 hod. řídil vozidlo zn. Škoda, registrační značky X v obci Nížebohy. V ulici Roudnická u domu č. p. 76 prováděla hlídka Policie ČR, dopravní inspektorát Litoměřice, měření nejvyšší dovolené rychlosti v obci 50 km/h měřícím zařízením TruCam II, které bylo nastaveno dle návodu k obsluze, kdy v tomto čase naměřila projíždějícímu vozidlu řízenému žalobcem rychlost 70 km/h, po odečtu odchylky radarového zařízení počítána hodnota 67 km/h. Po celou dobu jízdy žalobce držel v ruce hovorové zařízení. Vozidlo bylo zastaveno u ČBS Dušníky, vedle kruhové křižovatky protínající silnice II/608 a II/246. Žalobce byl vyzván k vyšetření na alkohol kalibrovaným a certifikovaným přístrojem Drager 7510, přičemž dechové zkoušky vyšly pozitivní s výsledky: 1. dechová zkouška v čase 15:17 hod. 0,65 promile alkoholu v dechu, 2. dechová zkouška v čase 15:22 hod. 0,41 promile alkoholu v dechu a 3. dechová zkouška v čase 15:28 hod. 0,35 promile alkoholu v dechu. Dále byl žalobce podroben orientačnímu vyšetření na jiné návykové látky testem DrugWipe 5SP, kdy tento vyšel pozitivní na COC a THC.“ Žalobce se současně domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. Žaloba 2. Žalobce úvodem podané žaloby obecně namítl, že je napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že je prvostupňové rozhodnutí nedostatečně odůvodněno a nemůže obstát, neboť v něm nebylo popsáno, znaky jakého přestupku daný skutek vykazuje, přičemž odkaz na § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu považoval žalobce za „velmi obecný“. Podle názoru žalobce správní orgány musí v rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu zvážit veškeré okolnosti případu (tj. přestupkovou minulost, okolnosti zastavení řidiče atp.), jinak je dané rozhodnutí nepřezkoumatelné.

3. Napadené rozhodnutí žalovaného je přitom dle žalobce založeno výlučně na skutečnosti, že byl naplněn § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu, aniž by správní orgány pracovaly s dalšími okolnostmi případu. Takový postup tedy podle žalobce nepostačuje k důvodnému zadržení řidičského průkazu. Zákon o silničním provozu totiž svěřuje správnímu orgánu správní uvážení. Správní orgán tak nemůže automaticky rozhodnout o zadržení řidičského průkazu jen proto, že byla naplněna některá z podmínek stanovených v § 118a odst. 1 zákona o silničním provozu. Bylo tedy na správních orgánech, aby ve věci nalezly a ve svých rozhodnutích popsaly relevantní kritéria a míru jejich naplnění. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě úvodem konstatoval, že uplatněnou žalobní argumentaci považuje za zcela irelevantní, přičemž navrhl, aby byla podaná žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Podle žalovaného správní orgán I. stupně ve věci postupoval v souladu s § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž řádně posoudil oznámení Policie ČR o zadržení řidičského průkazu a prvostupňovým rozhodnutím následně rozhodl dle § 67 odst. 1 správního řádu. Již v rozhodnutí správního orgánu I. stupně přitom bylo jasně uvedeno, že se řidičský průkaz žalobce zadržuje v souladu s § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, dle kterého policista může zadržet řidičský průkaz, je–li řidič podezřelý z přestupku nebo trestného činu spáchaného tím, že řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. V řešeném případě tak bylo dáno najisto podle jakých ustanovení zákona byl žalobci řidičský průkaz zadržen.

5. K odkazu žalobce na § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu poté žalovaný upozornil na skutečnost, že toto ustanovení v dané věci nebylo vůbec aplikováno, a tudíž se v namítaných rozhodnutích ani neuvádí.

6. Následně žalovaný popsal, že řízení o zadržení řidičského průkazu je zvláštním druhem řízení, jehož předmětem není posoudit, zda žalobce přestupek či trestný čin spáchal, ale zda zadržení řidičského průkazu proběhlo v souladu s právní úpravou a zda při splnění všech zákonných podmínek bylo nezbytné vzhledem k ochraně zájmů společnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 74/2010–74, pak žalovaný uvedl, že § 118a odst. 1 ve spojení s § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu neposkytují správním orgánům možnost správního uvážení. Napadené rozhodnutí proto žalovaný označil za zákonné a přezkoumatelné. Závěrem žalovaný uzavřel, že si měl být žalobce plně vědom možných následků jeho protiprávního jednání. Posouzení věci soudem 7. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce s tím výslovně souhlasil a žalovaný nesdělil soudu do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovýmto projednáním, ačkoliv byl ve výzvě výslovně poučen, že nevyjádří–li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání byl udělen.

8. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu projednávaného případu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

10. V řešené věci žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí, jímž správní orgány podle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu rozhodly o zadržení jeho řidičského průkazu do doby pravomocně skončeného řízení o shora rekapitulovaném přestupku.

11. Podle § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu policista může zadržet řidičský průkaz, je–li řidič podezřelý z přestupku nebo trestného činu spáchaného tím, že řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.

12. Dle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa spáchání skutku do 5 pracovních dnů ode dne doručení oznámení o zadržení řidičského průkazu podle § 118b učiní úkon k zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu; tímto úkonem může být vydání rozhodnutí. Jde–li o podezření ze spáchání trestného činu, zahájí řízení po předchozím souhlasu státního zástupce. Obecní úřad obce s rozšířenou působností řízení podle věty první nezahájí nebo zastaví, pokud by zadržení řidičského průkazu bylo nepřiměřené vzhledem k okolnostem, za nichž byl zadržen podle § 118b.

13. Nejprve se soud v projednávané věci zabýval povšechně namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval obecně v tom, že nebylo popsáno, znaky jakého přestupku daný skutek vykazuje, přičemž odkaz na § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu považoval žalobce za velmi obecný.

14. V této souvislosti je nutno předně uvést, že z odůvodnění rozhodnutí musí být vždy zřejmé, z jakých skutkových zjištění správní orgán ve vztahu k jím vyhlášenému výroku vycházel a na základě jakého právního názoru k závěrům o něm dospěl. Správní rozhodnutí, které takovouto skutkovou a právní úvahu neobsahuje, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nemůže plnit svou základní funkci, tedy osvětlit účastníku řízení, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výroku (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006–36, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005–298, ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005–65, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001–47, ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002–25, nebo ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13). Současně je ovšem třeba zdůraznit i fakt, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze–li v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74).

15. V souvislosti s předmětnou námitkou soud také poznamenává, že správní řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího orgánu představuje jeden celek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 As 51/2006–65, ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 Afs 42/2010–52, ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016–29, či ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013–25).

16. Vycházeje z výše uvedeného pak soud nadepsané žalobní tvrzení v posuzovaném případě neshledal důvodným. Soud se totiž v tomto ohledu ztotožnil se závěrem žalovaného, že řízení o zadržení řidičského průkazu dle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu je samostatným správním řízením, které se vede nezávisle na případném řízení o přestupku (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023, č. j. 7 As 313/2022–22, ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 As 87/2023–26, nebo ze dne 30. 1. 2020, č. j. 2 As 283/2018–32). Pro řízení o zadržení řidičského průkazu tedy není nijak rozhodné, zda bylo zahájeno řízení o přestupku a jaký byl jeho výsledek. Výsledek řízení o přestupku má obecně řečeno vliv pouze na to, kdy bude řidiči případně zadržený řidičský průkaz vrácen. V řízení o zadržení řidičského průkazu tak není úkolem správního orgánu prokazovat řidiči spáchání konkrétního přestupku a podrobně zjišťovat a odůvodňovat naplnění jeho skutkové podstaty. Povinnost správního orgánu zahájit správní řízení o zadržení řidičského průkazu je totiž normativním textem § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu vázána toliko k tomu důvodu, který odpovídá předpokladu vedení řízení a rozhodnutí o přestupku nebo o trestném činu. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z citované právní úpravy a nadto je dlouhodobě zastávána i judikaturou správních soudů (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 7 As 69/2008–47). Námitce žalobce obsažené v tomto směru v žalobě proto zdejší soud nepřisvědčil, přičemž zřejmý odkaz správních orgánů na § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu shledal za daných okolností, plynoucích z napadeného rozhodnutí a majících oporu v obsahu správního spisu, zcela odpovídajícím a přiléhavým.

17. Soud dále ve stručnosti konstatuje, že bylo ve věci naprosto mimoběžným konstatování žalobce o tom, že napadené rozhodnutí bylo založeno výlučně na naplnění § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu. Poukazované ustanovení totiž reaguje na situaci zásadně odlišnou od relevantních okolností nyní řešené věci, neboť stanovuje oprávnění policisty při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích pro případ, že se řidič motorového vozidla přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. g) odmítne podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Takový stav se však z obsahu napadeného rozhodnutí ani ze spisové dokumentace nepodává (ostatně žalobce se mj. podrobil orientačnímu vyšetření na jiné návykové látky testem DrugWipe 5SP), přičemž žalobcem uváděné ustanovení zákona o silničním provozu správní orgány ve věci zjevně neaplikovaly, a tudíž jej ani ve svých rozhodnutích nijak neuváděly. Jinak řečeno, na naplnění § 118a odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu nebyla namítaná rozhodnutí správních orgánů vůbec založena.

18. Následně se soud zabýval argumentací žalobce, že správní orgány ve věci nemohly automaticky rozhodnout o zadržení řidičského průkazu jen proto, že byla naplněna některá z podmínek stanovených v § 118a odst. 1 zákona o silničním provozu, přičemž se tak značně obecným způsobem dovolával závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 174/2017–27. Byť tedy žalobce danou námitku uplatnil velmi vágním způsobem, odkazovaný rozsudek je pro posouzení předmětného případu zcela zásadním.

19. Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozsudku dospěl k závěru, že v řízení o zadržení řidičského průkazu podle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu svěřuje zákon rozhodujícímu orgánu správní uvážení. Správní orgán tak nemůže automaticky rozhodnout o zadržení řidičského průkazu jen proto, že byla naplněna některá z podmínek stanovených v § 118a odst. 1 téhož zákona. K automatickému následku v žádném případě nevede to, že zákon nestanoví žádná kritéria pro užití správního uvážení. Je na správním orgánu, aby taková rozumná kritéria nalezl a míru jejich naplnění v konkrétním případě popsal ve svém rozhodnutí. Nejvyšší správní soud uvedl, že těmito kritérii mohou být např. okolnosti skutku, míra intoxikace řidiče, jeho přestupková minulost atd. Jestliže správní orgán v rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu tato kritéria neuvede a nepopíše míru jejich naplnění, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť soud nemůže přezkoumat jeho volné správní uvážení.

20. Zdejší soud pak v posuzované věci neshledal jakéhokoliv důvodu pro odchýlení se od nadepsaného názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 174/2017–27, který je na předmětný případ zcela přenositelný (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023, č. j. 7 As 313/2022–22, a ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 As 87/2023–26).

21. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je přitom v nyní projednávané věci založeno výlučně na tom, že byl naplněn důvod pro zadržení řidičského průkazu uvedený v § 118b odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tj. že je žalobce podezřelý z přestupku spáchaného tím, že řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky [srov. též § 118a odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu]. Toto zdůvodnění samo o sobě, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pro rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu nepostačuje. V prvostupňovém rozhodnutí nejsou uvedena žádná kritéria, která správní orgán I. stupně ve věci vedla k zadržení řidičského průkazu žalobce. Již v tomto ohledu je tedy prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zdejší soud zároveň nepřehlédl, že žalobce ve věci podal pouze blanketní odvolání, které ani k výzvě správního orgánu I. stupně nedoplnil – tj. neuvedl konkrétní námitky proti prvostupňovému rozhodnutí. Tato okolnost však nic nemění na povinnosti samotného správního orgánu rozhodujícího ve věci dle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu, aby nalezl rozumná kritéria pro užití správního uvážení a míru jejich naplnění v konkrétním případě přezkoumatelně popsal ve svém rozhodnutí.

22. Uvedené pochybení pak nenapravil ani žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Naopak, žalovaný v něm odkázal na rozsudek ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 74/2010–74, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že § 118a odst. 1 ve spojení s § 118c zákona o silničním provozu neposkytují správním orgánům možnost správního uvážení – resp. právě na tomto závěru žalovaný vystavěl vlastní hodnocení věci. Žalovaný si však v rámci svého postupu dle poukazovaného judikátu zjevně nebyl vědom toho, že se v tomto případě jedná o již překonané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to už dříve konstatovaným rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 174/2017–27, jakož i na něj navazujícími rozsudky např. ze dne 15. 9. 2023, č. j. 7 As 313/2022–22, a ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 As 87/2023–26.

23. Žalovaný tedy v napadeném rozhodnutí pouze v obecné rovině a zcela paušálně vyslovil, že správní orgán I. stupně rozhodl o zadržení řidičského průkazu z důvodu uvedeného v § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť žalobce řídil vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou byl ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Současně zdůraznil, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění, přičemž byl řádně proškolen, a tudíž se jedná o osobu odborně způsobilou, která si měla uvědomit následky svého protiprávního jednání. Žalovaný jako odvolací orgán proto shledal prvostupňové rozhodnutí za dostatečně odůvodněné, přičemž neměl pochybnosti o naplnění zákonného důvodu zadržení řidičského.

24. Takové povšechné hodnocení, nereagující ve světle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu odpovídajícím způsobem na konkrétní skutkové okolnosti řešeného případu, však nelze považovat za dostatečné. Žalovaný se totiž nijak nezabýval specifickými okolnostmi, pro které bylo dle jeho přesvědčení třeba rozhodnout o zadržení řidičského průkazu žalobci do pravomocného rozhodnutí o přestupku. Svým postupem tedy rovněž žalovaný zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro absenci důvodů. Jinými slovy, žalovaný vzdor výše uvedeným požadavkům na rozhodnutí dle § 118c odst. 1 zákona o silničním provozu, plynoucím z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, nedostál své úloze zvážit, jaká rozumná kritéria by měla být zohledněna a posouzena pro učinění závěru o natolik závažném následku, jakým je předběžné zadržení řidičského průkazu. K tomu lze doplnit, že by jistě mezi jinými mělo být relevantní přinejmenším hledisko přestupkové minulosti žalobce, jakož i okolnosti samotného skutku a míra intoxikace řidiče návykovými látkami.

25. Soud zároveň zdůrazňuje fakt, že dříve popsaný deficit napadeného rozhodnutí nespadá do množiny případů, v nichž by snad soud mohl takový nedostatek rozhodnutí žalovaného překlenout a doplnit vlastní argumentací. Úkolem správních soudů není činnost správních orgánů nahrazovat, tj. nahrazovat správní uvážení uvážením soudním, ale toliko posoudit, zda správní orgán v napadeném rozhodnutí správní uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002–42). Klíčovým je pak právě odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, v němž mají být úvahy, jimiž byl správní orgán ve své správní diskreci veden, přezkoumatelným způsobem zachyceny. Vzhledem k tomu, že sám žalovaný aplikaci správního uvážení ve věci fakticky vyloučil (tj. jeho úvahy v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí zcela absentují), když ve svém závěru vyšel z již překonaného, a tudíž nepřípadného rozsudku Nejvyššího správního soudu, došlo by k vypořádání žalobcem uplatněné námitky v tomto světle až v řízení před správním soudem. V této souvislosti je nicméně třeba, aby pro věc relevantní otázku nejprve řádně, srozumitelně a přezkoumatelně posoudil žalovaný.

26. Na základě všech shora uvedených skutečností tak soud přistoupil výrokem I. rozsudku ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. týmž výrokem rozhodl, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku.

27. Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení má poté oporu v § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, jenž měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci úspěch, a má proto právo na náhradu nákladů řízení, přičemž soud žalovanému uložil zaplatit mu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 11 228 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za žalobu proti správnímu rozhodnutí žalovaného (tj. 3 000 Kč) a náklady právního zastoupení žalobce stanovenými dle § 9 odst. 4 písm. d), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif do 31. 12. 2024”), sestávající z částky 6 800 Kč za dva úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu do 31. 12. 2024 a za písemné podání nebo návrh ve věci samé (tj. žalobu podanou dne 9. 12. 2024) dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu do 31. 12. 2024, včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu do 31. 12. 2024 (tj. 600 Kč) a dále z částky 1 428 Kč, která činí 21 % DPH z uvedených částek bez soudního poplatku, kterou je advokát podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů. Naproti tomu soud žalobci nepřiznal jím uplatněnou náhradu nákladů řízení spojených toliko s prostým sdělením stran jeho souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání ve věci a vyčíslením nákladů řízení, neboť soud toto písemné podání neshledal za důvodně vynaložený náklad řízení, a to vzhledem k jeho obsahu a nenáročnosti.