15 A 30/2014 - 54

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Mgr. A. G., narozeného dne „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem, se sídlem Školní 349/2, 415 01, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2014, č. j. MMR-1209/2014-83/160, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9. 4. 2014, č. j. MMR-1209/2014-83/160, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce a Mgr. A. G. proti usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 1. 11. 2013, č. j. 206/UPS/2013-5. Tímto usnesením krajský úřad zrušil výrok II. opatření ke zjednání nápravy ze dne 16. 9. 2013 (chyba v psaní, správné datum vydání předmětného opatření je 13. 9. 2013, pozn. soudu), č. j. 206/UPS/2013-3, jímž podle § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přikázal Magistrátu města Teplice, aby v souladu s § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), zahájil řízení o odstranění stavby „Stavba oplocení na opěrné zdi na pozemku parc. č. 436/1 v katastrální území Kvítkov u Modlan“. Žalobce současně v žalobě navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Společně se žalobcem podala žalobu také Mgr. A. G., která však nezaplatila soudní poplatek, a proto soud řízení ve vztahu k ní usnesením ze dne 22. 7. 2014, č. j. 15 A 30/2014 - 25, zastavil. V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Postupem správních orgánů byla žalobci odňata možnost účastnit se správního řízení, ačkoli jeho práva byla nepochybně dotčena. Tím došlo k porušení § 27 odst. 2, § 95 odst. 4 a § 156 odst. 2 správního řádu. Žalobce společně s Mgr. A. G. nabyl dne 25. 7. 2012 do společného jmění manželů pozemek parc. č. 436/1 v katastrálním území Kvítkov u Modlan a po koupi zjistil, že na tomto pozemku je při jeho hranicích stavba - opěrná zeď, na které je zbudován plot; žalobce tak nemá možnost užívat část pozemku ve svém vlastnictví. K podnětu na zahájení řízení o odstranění nepovolené stavby podanému žalobcem (veškeré níže uvedené úkony ve správním řízení činil žalobce společně s Mgr. A. G., pozn. soudu) Magistrát města Teplice dne 15. 4. 2013 sdělil, že neshledal důvody pro zahájení řízení. Žalobce, jehož práva jsou dotčena cizí stavbou na jeho pozemku, se následně obrátil na Krajský úřad Ústeckého kraje, který dne 13. 9. 2013 vydal opatření ke zjednání nápravy, jímž přikázal zrušit sdělení ze dne 15. 4. 2013 a zahájit řízení o odstranění stavby. Namísto zjednání nápravy pak žalobce obdržel rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 11. 2013, jímž bylo zrušeno opatření k nápravě, neboť stavba byla vyhodnocena jako oprávněná; tento závěr označil žalobce za nesprávný. Žalobce konstatoval, že pokud je stavba na jeho pozemku stavbou neoprávněnou, pak je žalobce účastníkem řízení vždy po podání podnětu k zahájení řízení o jejím odstranění. Pokud nadřízený správní orgán vydal rozhodnutí o povinnosti zahájit řízení o odstranění stavby a vzápětí toto opatření zrušil, nemůže být žalobci podle jeho názoru odňata možnost k uplatnění jeho práv, což se napadeným rozhodnutím stalo. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Konstatoval, že podáním podnětu k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona není zahájeno žádné řízení. Řízení o odstranění stavby se zahajuje z moci úřední doručením oznámení o zahájení řízení. Postup správního orgánu po přijetí podnětu je upraven v hlavě V. správního řádu, jedná se o postup před zahájením řízení podle § 42 správního řádu. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uzavřel, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy nebo že by jím žalobce byl zkrácen na svých právech. Při jednání konaném dne 19. 10. 2016 právní zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby a navrhl provedení důkazu snímkem z katastrální mapy s hranicemi pozemku a ortofoto doplněný o příčný řez svahu s naznačením realizované stavby. Dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 35/2016 konstatoval, že k účastenství ve správním řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu postačuje pouhá možnost zasažení do jeho práv. Namítal rovněž, že správní orgány v tomto řízení nevydaly rozhodnutí stavící najisto otázku účastenství žalobce, ačkoli se tento svého účastenství v řízení evidentně domáhal. Pověřený zaměstnanec žalovaného při tomtéž jednání pouze zopakoval obsah písemných vyjádření žalovaného a trval na tom, že žaloba by měla být zamítnuta, neboť nedošlo k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o žalobě. Podáním ze dne 28. 3. 2013 uplatnil žalobce u Magistrátu města Teplice podnět k prošetření stavby plotu na pozemku parc. č. 436/1 v katastrálním území Kvítkov u Modlan, který považoval za neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce navrhl, aby Magistrát města Teplice zahájil řízení o odstranění stavby. Sdělením ze dne 15. 4. 2013, č. j. MgMT/040347/2013, oznámil Magistrát města Teplice žalobci, že neshledal důvody pro zahájení samostatného správního řízení, neboť se podle něj jedná o soukromoprávní vztah vlastníka pozemku a vlastníka stavby. Podáním ze dne 17. 4. 2013 žalobce uplatnil u Krajského úřadu Ústeckého kraje podnět k opatření podle § 80 odst. 2 správního řádu, ve kterém namítal, že Magistrát města Teplice porušil svou povinnost podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, pokud na podnět žalobce dne 15. 4. 2013 odpověděl, že nemá dostatečné oprávnění k zahájení samostatného správního řízení. Dne 13. 9. 2013 vydal Krajský úřad Ústeckého kraje opatření ke zjednání nápravy č. j. 206/UPS/2013-3, jímž přikázal Magistrátu města Teplice, aby: I. ve lhůtě třiceti dnů od doručení tohoto opatření v souladu s § 156 odst. 2 správního řádu usnesením zrušil sdělení ze dne 15. 4. 2013 II. v souladu s § 129 odst. 2 stavebního zákona zahájil řízení o odstranění stavby „Stavba oplocení na opěrné zdi na pozemku parc. č. 436/1 v katastrálním území Kvítkov u Modlan.“ Přípisem ze dne 23. 9. 2013, č. j. ÚP/099210/2013/Nt, požádal Magistrát města Teplice Krajský úřad Ústeckého kraje o zrušení opatření ke zjednání nápravy. V přípisu uvedl, že doklady vyhledané v archivu prokázaly legálnost staveb, existenci souhlasu původního majitele pozemku parc. č. 436/1 a řádné zkolaudování stavby rodinného domu včetně oplocení. Krajský úřad Ústeckého kraje usnesením ze dne 1. 11. 2013, č. j. 206/UPS/2013-5, zrušil výrok II. opatření ke zjednání nápravy č. j. 206/UPS/2013-3 ze dne 16. 9. 2013 (chyba v psaní, správné datum vydání předmětného opatření je 13. 9. 2013; toto opatření je však současně dostatečně identifikováno číslem jednacím a citací jeho obsahu, pozn. soudu), kterým Magistrátu města Teplice přikázal zahájit řízení o odstranění stavby „Stavba oplocení na opěrné zdi na pozemku parc. č. 436/1 v katastrálním území Kvítkov u Modlan“. Vyslovil, že pro vydání příkazu k zahájení řízení nebyl zákonný důvod, neboť rozpor provedení této stavby s opatřením stavebního úřadu (sdělení k ohlášení drobné stavby ze dne 10. 11. 2003, č. j. ÚP 60045/03/Ga-330), tj. zákonný důvod ve smyslu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, se neprokázal. V ostatních částech zůstala výroková část předmětného opatření Krajského úřadu Ústeckého kraje beze změn. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání ze dne 15. 11. 2013, ve kterém namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávnost právního závěru. Konstatoval, že ohlášení stavby nemělo náležitosti, a namítal, že stavba nebyla ve sdělení Magistrátu města Teplice ze dne 10. 11. 2003, č. j. ÚP 60045/03/Ga-330, o tom, že nemá námitek k provedení stavby, nijak vymezena. Toto sdělení se podle žalobce týká pouze opěrné zdi a vlivem pochybení správních orgánů nelze mít jistotu v tom, zda se jedná o stavbu oprávněnou, či nikoli, přičemž rozhodnutí o této veřejnoprávní otázce má zásadní význam pro další kroky žalobce. Následně vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí ze dne 9. 4. 2014, č. j. MMR-1209/2014-83/160, jímž odvolání žalobce zamítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že usnesení, jímž Krajský úřad Ústeckého kraje zrušil opatření proti nečinnosti, bylo procesním úkonem jen mezi správními orgány a nemohla jím být dotčena práva osoby, která by byla účastníkem až budoucího řízení, pokud by bylo z moci úřední zahájeno. Doručení tohoto usnesení zástupci žalobce, které žalovaný označil za nesprávný postup, neučinilo ze žalobce účastníka řízení. Žalovaný proto odvolání žalobce, s nímž Krajský úřad Ústeckého kraje nesprávně jednal jako s účastníkem řízení, zamítl jako nepřípustné. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předmětem přezkumu v projednávané věci je rozhodnutí, jímž bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení, kterým správní orgán zrušil část výroku jím vydaného opatření proti nečinnosti. Soud se proto může zabývat pouze tím, zda bylo odvolání žalobce přípustné, či nikoli, a není oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, které žalobce napadl odvoláním. Pro posouzení důvodnosti žaloby je třeba nejprve se zaměřit na právní úpravu opatření pro nečinnosti a postupu při jeho zrušení. Opatření proti nečinnosti správního orgánu je upraveno v hlavě VII. části druhé správního řádu nazvané Ochrana před nečinností. V projednávané věci učinil Krajský úřad Ústeckého kraje opatření proti nečinnosti v souladu s § 80 odst. 2 správního řádu, podle kterého „[o]patření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední.“ Jednotlivé možnosti opatření proti nečinnosti jsou upraveny v § 80 odst. 4 správního řádu; Krajský úřad Ústeckého kraje z nich zvolil možnost uvedenou pod písm. a), tj. přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy. Povahou jednotlivých opatření proti nečinnosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, který dospěl k závěru, že se jedná o akt interní povahy, který je výrazem hierarchického uspořádání veřejné správy; nejde tedy o rozhodování ve správním řízení a výsledné akty nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 2 Ans 11/2011 - 95, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 9 Ans 16/2012 - 84, podobně též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2015, č. j. 30 A 143/2015 - 115, vše dostupné na www.nssoud.cz). Ustanovení § 80 správního řádu (obsažené v části druhé tohoto zákona), v němž jsou upravena opatření proti nečinnosti, nestanovuje postup při zrušení těchto opatření, proto je třeba vycházet z úpravy obsažené v § 158 odst. 2 správního řádu, podle kterého „[u]stanovení § 156 odst. 2 se přiměřeně použije i na úkony správního orgánu prováděné při postupu podle části druhé, třetí, páté nebo šesté, jejichž zrušení není zvlášť upraveno.“ Podle § 156 odst. 2 správního řádu platí, že „[v]yjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.“ Podle § 95 odst. 4 správního řádu „[ú]častníky přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, jichž se přezkumné řízení týká, nebo jejich právní nástupci.“ Z uvedené právní úpravy jednoznačně vyplývá, že Krajský úřad Ústeckého kraje byl oprávněn postupem podle § 156 odst. 2 ve spojení s § 158 odst. 2 správního řádu zrušit jím vydané opatření proti nečinnosti nebo jeho část, jak správně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil žalovaný. Na usnesení, kterým krajský úřad část předmětného opatření proti nečinnosti zrušil, je však podle názoru soudu třeba vztáhnout shora uvedené závěry týkající se vlastního opatření proti nečinnosti. Pokud je totiž opatření proti nečinnosti aktem interní povahy a nejedná se o rozhodování ve správním řízení, musí totéž platit i pro usnesení, jímž se opatření proti nečinnosti nebo jeho část ruší. Postup správního orgánu při vydání opatření proti nečinnosti, který je iniciován podnětem ve smyslu § 42 správního řádu, není správním řízením a nemá žádné účastníky řízení, a proto v souladu s § 95 odst. 4 správního řádu použitým přiměřeně podle § 156 odst. 2 poslední věty téhož zákona nemůže mít žádné účastníky ani postup správního orgánu vedoucí ke zrušení opatření proti nečinnosti nebo jeho části. Okruh účastníků přezkumného řízení (zde postupu vedoucího ke zrušení opatření proti nečinnosti) se totiž odvíjí od původního řízení (tj. postupu správního orgánu směřujícího k vydání opatření proti nečinnosti). V této souvislosti považuje soud za potřebné připomenout, že opatření Krajského úřadu Ústeckého kraje proti nečinnosti Magistrátu města Teplice bylo vydáno na podnět žalobce, jemuž Magistrát města Teplice k jeho předchozímu podnětu sdělil, že neshledal důvod pro zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je řízení o odstranění stavby řízením zahajovaným výlučně z moci úřední a nikdo, ani osoba, která by případně byla účastníkem takového řízení o odstranění stavby, se nemůže domáhat zahájení tohoto řízení. Podání takové osoby je pouhým podnětem ve smyslu § 42 správního řádu, kterým není řízení zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2007, č. j. 4 Ans 6/2006 - 162, dostupný na www.nssoud.cz). Žádné podání žalobce (ani podnět ze dne 28. 3. 2013, ani podnět ze dne 17. 4. 2013) nevedlo k zahájení správního řízení, žalobce se nestal účastníkem řízení a nezískal práva účastníka řízení. Jeho námitky, že mu byla odňata možnost uplatnění jeho práv nebo že byl porušen § 27 odst. 2 správního řádu, upravující účastenství ve správním řízení, jsou proto zcela liché. Soud uzavírá, že usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 11. 2013, které žalobce napadl odvoláním, nebylo vydáno ve správním řízení v úzkém slova smyslu, vymezeném v § 9 správního řádu, a žalobce tak nemohl být účastníkem řízení o vydání tohoto usnesení. Postup krajského úřadu, který byl zahájen na základě podnětu Magistrátu města Teplice a který vyústil ve vydání usnesení ze dne 1. 11. 2013, lze považovat za řízení v širším slova smyslu, které však bylo vedeno z moci úřední, nikoli na návrh. Z § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu vyplývá, že „[ú]častníky řízení jsou v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.“ Krajský úřad Ústeckého kraje usnesením ze dne 1. 11. 2013, jímž zrušil opatření proti nečinnosti, nerozhodoval o právech ani povinnostech žalobce, kterému nesvědčí právo na vydání opatření proti nečinnosti, ani právo domáhat se zahájení řízení o odstranění stavby. Zmíněné usnesení krajského úřadu tudíž nijak nezasáhlo do práv a povinností žalobce, který proto v souladu s § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu nemohl být účastníkem řízení v širším slova smyslu, jež k vydání tohoto usnesení vedlo. Odvolání žalobce proti usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 11. 2013 je proto nepřípustné ve smyslu § 92 odst. 1 správního řádu, neboť je podala osoba, která nebyla účastníkem řízení. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce podle svého tvrzení nemá možnost užívat část pozemku ve svém vlastnictví a jeho práva jsou dotčena cizí stavbou na tomto pozemku. Žalobce by se účastníkem správního řízení stal teprve v okamžiku, kdy by správní orgán na základě jeho podnětu v souladu s § 46 správního řádu zahájil řízení o odstranění stavby; to však příslušný správní orgán v dané věci neučinil. V tomto kontextu je třeba hodnotit také závěry Nejvyššího správního soudu týkající se účastenství ve správním řízení, na které poukázal žalobce při jednání a které jsou vyjádřeny v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 As 35/2016 - 38, dostupném na www.nssoud.cz. Tyto závěry považuje zdejší soud pro projednávanou věc za zcela nepřiléhavé, neboť v předmětném řízení u Nejvyššího správního soudu šlo o účastenství v probíhajícím řízení o odstranění stavby, zatímco v projednávané věci nebylo řízení o odstranění stavby vůbec zahájeno. Námitkou žalobce, že správní orgány v tomto řízení nevydaly rozhodnutí stavící najisto otázku účastenství žalobce, ačkoli se tento svého účastenství v řízení evidentně domáhal, se soud nezabýval, neboť byla uplatněna až při jednání, tj. po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Projednání takové námitky by znamenalo porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz). Návrh žalobce na provedení důkazu snímkem z katastrální mapy s hranicemi pozemku a ortofoto doplněný o příčný řez svahu s naznačením realizované stavby soud zamítl, neboť měl sloužit k prokázání skutečnosti, že práva žalobce jsou dotčena cizí stavbou na jeho pozemku. Tato skutečnost však nemůže nijak ovlivnit závěry soudu, že usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 11. 2013 nezasáhlo do práv a povinností žalobce, navržený důkaz je tudíž podle názoru soudu nadbytečný. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žalobcem tvrzené porušení § 27 odst. 2, § 95 odst. 4 a § 156 odst. 2 správního řádu a naopak zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalobu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud nepřiznal žalovanému náhradu za cestovné k soudnímu jednání, neboť podle názoru soudu je zastupování zájmů žalovaného součástí úřední činnosti žalovaného. Nemůže být k tíži účastníků správních řízení, pokud využijí svého práva na projednání věci v rámci správního soudnictví, že prvoinstanční orgán, který ve věci rozhodoval, nemá sídlo shodné se sídlem žalovaného. Rovněž nemůže být k tíži účastníků správních řízení, že v celé republice je pouze jedna organizační složka, která rozhoduje ve druhém stupni, a tato složka nesídlí v Ústí nad Labem, nýbrž v Praze. Pokud by byly náklady na cestovné žalovanému přiznávány, došlo by k diskriminaci všech mimopražských účastníků správních řízení, neboť ti by bez možnosti volby soudu, který bude věc projednávat, v případě neúspěchu žaloby museli oproti subjektům z Prahy hradit náklady na cestovné pověřené osoby žalovaného k jednání soudu. Pro úplnost soud směrem k žalovanému podotýká, že právě učiněné závěry korespondují s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, publ. pod č. 3228/2015, dostupným na www.nssoud.cz, podle kterého „[n]áhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu soud dle § 60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná.“ Z výše uvedených důvodů proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.